Starověký Řím III. – Římské Císařství (27 př.n.l. – 476 n.l.) a zánik říše, Stěhování národů

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 7.díl – Starověký Řím II. – Od Punských Válek do Konce Republiky. Po tomto díle následuje změna období dějin na středověk – sekce Dějepis II. (středověk – do roku 1648) – Evropa v Raném Středověku I. – Itálie, Anglie, Francká říše, Pyreneje

Octavianus Augustus a Julsko – Klaudijská Dynastie

Octavianus Augustus (27 př.n.l. – 14 n.l.)

První římský císař. Za počátek císařství se obvykle považuje rok 27 př.n.l., kdy si Octavianus nechal senátem udělit titul Augustus („Vznešený“).

Principát   27 př.n.l. – 284 n.l.   První fáze římského císařství, kterou započal Augustus, se nazývá principát. Augustus formálně nezrušil republiku. Všechny republikánské úřady zůstaly zachovány. V principátu vládne císař formálně spolu se senátem, ve skutečnosti je ale senát podřízen císaři. Ten totiž kumuloval všechny republikánské úřady v jedné osobě, což předtím za republiky nebylo možné (tehdy byly funkce záměrně oddělené, aby se úředníci navzájem kontrolovali, a navíc byly časově omezené).

Augustus byl zároveň konzulem (aby měl vrchní velení armády), tribunem lidu (aby mohl vetovat rozhodnutí senátu a kvůli osobní nedotknutelnosti), censorem (doplňuje senát), „prvním mužem senátu“ (latinsky princeps – odtud název principát) a (po smrti Lepida) i nejvyšším knězem. Císař je „první mezi rovnými“.

Provincie – o správu provincií se dělil císař se senátem. Provincie se dělily na senátní a císařské. Oficiálně existovaly i dvě státní pokladny – státní a císařská.

Pretoriánská (praetoriánská) garda – elitní jednotky. Osobní stráž císařů, umístěná přímo v Římě. Pretoriánská garda je výjimka, jinak dříve nesměly být v Římě žádné vojenské jednotky! Praetoriánskou gardu tvořilo 9 kohort (9×600 mužů). V čele pretoriánů stál prefekt (praefekt), který se postupně stal druhým nejvýznamnějším mužem v Římě po císaři.

Výstavba Říma – Augustus zahájil obrovskou přestavbu města. Nechal postavit císařský palác na Palatinu, Pantheon (Chrám všech bohů – postavit ho nechal Agrippa). Augustus a zvláště jeho rádce Maecenas (odsud slovo „mecenáš“) podporovali umělce. Za Augusta byl zlatý věk římského básnictví (viz kultura).

Zahraniční politika Říma – éra Augustovy vlády se vyznačovala relativním klidem. Občanské války skončily. Bojovalo se pouze za hranicemi římského impéria, a to především v Germánii. Proti Germánům úspěšně válčili Augustovi adoptivní synové Drusus (starší) a Tiberius (oba byli synové Livie, Augustovy manželky, které Augustus adoptoval).

Za Augusta ale také utrpěl Řím od Germánů těžkou porážku:

• 9 n.l. – bitva v Teutoburském lese. Arminius (vůdce germánského kmene Cherusků) úplně zničil tři římské legie. Velitel Varus spáchal sebevraždu, padlo všech 25000 Římanů. Jedna z nejhorších římských porážek vůbec. Rýn zůstal hranicí Říma vůči Germánii, proniknout nastálo dále za Rýn se Římanům nikdy nepodařilo.

Limes Romanus – opevněná římská hranice proti Germánům, probíhající přibližně po linii Rýn – Mohan – Dunaj.

   Po zbytek života Augustus lamentoval: „Vare, Vare, vrať mi mé legie“. Arminius byl velice vzdělaný, vyrostl v Římě (jako rukojmí) a znal dokonale římskou vojenskou taktiku.

   Augustus byl po své smrti uctíván jako bůh. Byl po něm také pojmenován měsíc v kalendáři – Augustus. Aby císaře neurazili, byl změněn počet dní v tomto měsíci. Octavianus vládl nejdéle ze všech císařů – 40 let.

Tiberius (14-37 n.l.)

   Druhý římský císař, adoptivní syn Augusta. Po matce pocházel z rodu Claudiů, po svém adoptivním otci (tj. Augustovi) z rodu Iuliů – odtud název julsko-klaudijská dynastie. Tiberius byl výborný velitel a dobře spravoval státní pokladnu. Byl ale chorobně podezřívavý a nechal zavraždit spoustu svých odpůrců. Začal také jako první císař zneužívat zákon o urážce majestátu. V roce 26 př.n.l. odešel z Říma na ostrov Capri a odtud vládl pomocí dopisů a příkazů až do své smrti.

Caligula (37-41 n.l.)

   Vlastním jménem Gaius Caesar (Caligula = „botička“). Syn Germanika, vynikajícího vojevůdce, který zahynul v Sýrii za podezřelých okolností (pravděpodobně byl otráven). Tiberius si ho zvolil za svého nástupce.

Šílenec, sadista. Prohlásil se za boha, vraždil senátory. Nakonec ho zavraždila jeho vlastní pretoriánská garda (v divadle, hlavní atentátník byl Cassius Chaerea).

Claudius (41-54 n.l.)

   Claudius byl strýcem Caliguly, za císaře ho prohlásila pretoriánská garda. Byl tělesně postižený – kulhal, slintal, koktal. Vzdělaný, psal historická díla (nezachovala se).

Zahájil dobývání Británie (výpravě v letech 43-44 velel osobně). Vládnul celkem rozumně, příliš však podléhal vlivu svých žen. Celkem měl 4 manželky.

• Messalina – 3. žena. S ní měl Claudius jediného syna a následníka trůnu, Britannika (byl tak pojmenován na paměť otcových vojenských úspěchů v Británii). Děvka a nymfomanka. Nakonec se pokusila s jedním ze svých milenců o státní převrat. Spiknutí ale potlačil Narcissus, Claudiův nejvyšší úředník, a Messalina byla zavražděna.
• Agrippina (mladší) – 4.žena. Vlastní neteř císaře Claudia (dcera jeho bratra Germanika). Aby si jí mohl Claudius vzít, museli dokonce změnit zákon. Agrippina Claudia zcela ovládla. Nejdříve ho donutila, aby adoptoval jejího syna Nerona, a pak ho otrávila houbami.

Nero (54-68 n.l.)

   Vlastním jménem Lucius Domitius. Nastoupil na trůn v 17 letech a zpočátku za něj vládla spíše jeho matka Agrippina. Byl oblíbený a jeho vláda byla prvních 5 let rozumná, protože měl výborné rádce. Finance a státní správu řídil filosof Seneca, vojenské záležitosti měl na starosti prefekt pretoriánů Burrus.

Po smrti Burra se však stal prefektem pretoriánů zlý Tigellinus a nastal zvrat v Neronově vládě. Začal vládnout krutě. Považoval se také za vynikajícího umělce (zpěv) a sportovce (závody čtyřspřeží).

•    55 n.l. – Nero nechal zavraždit svého bratra Britannika (otrávil ho), který měl být teoreticky jeho spoluvládcem.
•    59 n.l. – Nero nechal zavraždit svoji matku, protože mu zasahovala do vládnutí a on chtěl vládnout sám.
•    64 n.l. – velký požár Říma. Nero ze založení požáru obvinil křesťany. První velké pronásledování křesťanů, byli upalováni a předhazováni šelmám. Podle tradice byli při tomto pronásledování popraveni i svatý Petr (1. papež, ukřižován) a svatý Pavel (byl sťat, protože byl římským občanem).
•    65 n.l. – Pisonovo spiknutí. Bylo prozrazeno, Piso a jeho přívrženci byli pobiti, nebo museli spáchat sebevraždu (mj. i filosof Seneca a básník Petronius).
•    68 n.l. – proti Neronovi se vzbouřily legie a senát ho prohlásil za nepřítele státu. V bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu (s povzdechem „Jaký to umělec ve mně hyne!“). Neronem vymřela julsko-klaudijská dynastie.

Od Julsko – Klaudijské Dynastie k Dominátu

   68/69 – rok 4 císařů. Po smrti Nerona nastal chaos, během jednoho roku se vystřídali na trůně 4 císaři (Galba, Otho, Vitellius, Vespasianus). K moci se nakonec dostává Vespasianus.

Vespasianus (69-79)

   – celým jménem Titus Flavius Vespasianus, zakladatel dynastie Flaviovců (69-96). Původně vojevůdce (velel legiím v Sýrii a Palestině, kde potlačoval židovské povstání). Byl šetrný („Peníze nepáchnou!“), dal do pořádku státní finance. Začal stavět Colosseum(flaviovský amfiteátr), které dokončil až jeho syn Domitianus.

 

 

Titus (79-81)

   – syn Vespasiana. Dokončil za svého otce likvidaci židovského povstání, v roce 70 dobyl Jeruzalém a zničil Šalamounův chrám. Za jeho vlády vybuchl Vesuv (v roce 79) a zasypal Pompeje a další města.

 

Domitianus (81-96)

   – bratr Tita, vládl despoticky. Byl zavražděn při spiknutí (spojila se proti němu jeho manželka a pretoriánská garda). Jeho smrtí vymřela dynastie Flaviovců.

 

 

Nerva (96-98)

   – po smrti Domitiana byl zvolen za císaře senátem (bylo mu téměř 70 let). Nerva zavedl novou praxi. Bez ohledu na příbuzenské svazky si vybral za nástupce Traiana a toho

adoptoval. V této praxi pokračovali i jeho nástupci, tzv. adoptivní císaři. Adoptivní císaři vládli v letech 96-192, bylo jich celkem šest. Nerva byl v roce 96 zvolen senátem, takže prvním císařem, který byl skutečně adoptován, byl až Traianus. Posledním skutečně adoptovaným císařem pak byl Marcus Aurelius. Mezi adoptované císaře se nicméně řadí i Commodus, vlastní syn Marka Aurelia. V letech 192-193 se pak rychle vystřídali dva císaři, Pertinax a Didus Iulianus, po nich pak nastupuje další významná dynastie, Severovci (193-235) – celkem 5 císařů (viz níže).

Traianus (98-117)

   – za něj dosáhla římská říše největší rozlohy. Připojil trvale k římské říši Dákii (provincie Dacia – dnešní Rumunsko), dočasně pak i další území (Arménie, Mezopotámie, Asýrie), které získal v bojích s říší Parthů. Vybudoval nejkrásnější římské forum (Traianovo).

   Traianus proniknul při tažení proti Parthům až k Perskému zálivu. Na hranicích Dákie vybudoval Traianův val. Byl prvním římským císařem provinciálního původu (narodil se v jižním Španělsku).

 

Hadrianus (117-138)

   – dobrovolně vyklidil některá území, dobytá Traianem (Mezopotámie, Arménie, Asýrie), protože nebylo možné je dlouhodobě udržet, zbytek říše se však snažil zabezpečit. Nechal vybudovat obranný (Hadriánův) val zhruba na pomezí Anglie a Skotska. Nechal si v Římě postavit mauzoleum (dnešní Andělský hrad).

   135 n.l. – potlačeno židovské povstání (Bar Kochba). Císař pak zakázal židům vstup do Jeruzaléma. Začátek židovské diaspory (rozptýlení).

Antoninus Pius (138-161)

   – jeho vláda je označována jako „zlatý věk císařství“. Vládl rozumně, neválčil.

 

 

 

Marcus Aurelius (161-180)

   – poslední adoptivní císař. Filosof na trůně (stoik – „Hovory k sobě“). Byl prvním císařem, který si vybral spoluvladaře (císařové tedy byli dva, tím druhým byl jeho adoptivní bratr Lucius Verus, jako spoluvládce vládl v letech 161-169).

   markomanské války (166-180) – Markomani, Kvádové a další germánské kmeny napadly římskou říši. Bojovalo se i na našem území (vojenský tábor Mušov u Brna) a na Slovensku (římský nápis na skále trenčínského hradu). Germáni byli nakonec poraženi, dělali však Římanům problémy i v následujících letech. Marcus Aurelius zemřel ve Vídni (Vindobona).

Commodus (180-192)

   – vlastní syn Marka Aurelia. Vládl ukrutně, byl zavražděn při spiknutí.

 

 

Septimius Severus (193-211)

   – zakladatel dynastie Severovců (vládla 193-235). Jeho syn, císař Caracalla (211-217) udělil roku 212 římské občanství všem svobodným obyvatelům impéria!

   Další císaři (po Severovcích) již nebyli tak významní a vládli většinou velmi krátce. Římské impérium se ocitá v krizi.

 

Krize římského impéria

   Římská říše dosáhla největší rozlohy za císaře Traiana. Poté však (od 2. století n.l.) přechází Římané od výbojů k obraně. Klesá počet otroků (končí výboje → končí přísun válečných zajatců). Otroci jsou vzácnější a jejich postavení se zlepšuje. Naopak se zhoršuje postavení drobných rolníků. Vzniká kolonát – půda je vlastníky pronajímána kolónům, drobným rolníkům. Kolóni však často nemohou dostát svým závazkům, a proto je jim zakázáno odejít z půdy (jsou připoutáni k půdě – k půdě je svým nařízením připoutal císař Konstantin v roce 332). Zemědělství postupně upadá, ekonomická krize se prohlubuje.

   Začíná také upadat římské náboženství, roste vliv křesťanství (více o křesťanství – viz středověk).

Dominát  284-476, Zánik Římské Říše

Diocletianus (284 – 305)

   Diocletianem začíná druhá fáze římského císařství, dominát  284-476. Diocletianus se začíná titulovat jako „dominus et deus“ (pán a bůh). Dominát = neomezená vláda císaře, bez ohledu na senát (zatímco v principátu vládnul císař, alespoň formálně, společně se senátem).

   Diocletianus zavedl tetrarchii, současnou vládu 4 císařů. Dva z nich měli vyšší titul, Augustus. Každý Augustus pak ještě jmenoval svého spoluvladaře, Caesara. Každý ze 4 císařů spravoval jinou část říše. Řím byl sice nadále oficiálně hlavním městem, avšak ani jeden ze 4 císařů si nevybral za svoje sídlo Řím (jeden z císařů sídlil v Miláně). Význam města Říma začíná klesat.

   Diocletianus také vytvořil nové územní uspořádání říše. Říše se dělila na 12 diecézí, ty se pak dále dělily na cca 100 provincií. Každá diecéze se skládala z několika provincií, které byly menší než za principátu.

   Diocletianus také systematicky pronásledoval křesťany, protože ho odmítali uznat za boha (zločin proti státu!). V roce 305 se dobrovolně vzdal vlády a odešel „do důchodu“.

   Žil pak ve Splitu (Diocletiánův palác), kde zemřel v roce 313.

Constantinus (Konstantin) I. Veliký (306-337)

   Konstantin vládl od roku 306 spolu se svými spoluvládci. Ty se mu nakonec podařilo v roce 324 porazit a vládnul poté sám, čímž končí tetrarchie.

   313 – edikt milánský – tímto ediktem (vydal ho Konstantin společně se svým tehdejším spoluvládcem Liciniem, oba byli Augusti), vydaným v Miláně, bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími.

   Od té doby křesťanství začíná převažovat a Konstantin ho podporuje, ale potřebuje, aby církev byla jednotná → v roce 325 svolává 1. církevní koncil do Nikaie (podrobnosti – viz středověk). Na smrtelném loži se prý nechal Konstantin pokřtít.

   330 – hlavním městem římské říše se stává Konstantinopolis. Konstantin dal vybudovat nové hlavní město říše (stavělo se 6 let), na místě bývalé řecké osady Byzantion a v roce 330 do něj přesídlil. Řím definitivně přestal být hlavním městem (a nestal se už později ani hlavním městem západořímské říše – viz níže).

Stěhování národů, rozpad římské říše

   375 – začátek stěhování národů. Hunové, kočovníci ze Střední Asie, zaútočili nejdříve na Čínu, ale byli odraženi, vyrazili směrem na západ a vtrhli do Evropy. Nejdříve narazili na germánský kmen Ostrogótů, kteří tehdy žili na sever od Černého moře, a podmanili si je. Vizigóti před Huny ustoupili na západ, zde ale narazili na římskou říši →

   378 – bitva u Hadrianopole (dnes Edirne v Turecku). Vizigóti se střetli s Římany. Vizigóti zvítězili, římský císař Valens byl v bitvě zabit. Císař Theodosius I. Veliký pak dovolil Vizigótům usadit se na území římské říše (v Thrákii).

   380 – císař Theodosius I. Veliký (379-395) vyhlásil křesťanství za státní náboženství v římské říši. Pohanství začíná být potlačováno.

   Theodosius I. Veliký byl posledním římským císařem, který vládnul celé římské říši a dokázal jí udržet pohromadě. Za jeho vlády nepřišla římská říše o žádné území. Nařídil ale, aby byla římská říše po jeho smrti rozdělena mezi jeho dva syny. →

   395 – rozdělení římské říše. Theodosius I. zemřel. Západořímské říši vládl Honorius, východořímské Arcadius. Hranice mezi oběma říšemi vedla zhruba od dnešní Albánie (ve starověku Ilýrie) směrem k jihu.

   Tato hranice dodnes přibližně odděluje katolíky a pravoslavné. Ve skutečnosti po smrti Theodosia I. nevládnul reálně ano Honorius (vládnul za něj Germán Stilicho), ani Arcadius (za něj vládnul Flavius Rufinus).

   Hlavním městem východořímské říše byla Konstantinopol. Později se této říši říkalo Byzanc. Byla mnohem stabilnější než západořímská říše a existovala až do roku 1453 (dobytí Konstantinopole osmanskými Turky).

   Hlavním městem západořímské říše byl nejdřív Milán, později pak Ravenna. Tlak Hunů na Germány pokračoval, a proto byl tlak Germánů na západořímskou říši rovněž velmi silný. Západořímská říše začala ztrácet území a nakonec v roce 476 zanikla úplně.

   410 – Vizigóti, v jejichž čele stál král Alarich, vyplenili Řím.

   Císař nakonec Vizigótům daroval území na jihu Galie, kolem města Tolosa (dnes Toulouse). Vizigóti tu vytvořili Tolosánskou říši, která byla formálně součástí západořímské říše, ve skutečnosti to byl ale nezávislý stát.

   Řím byl dobyt poprvé od roku 387 př.n.l., kdy ho vyplenili Galové. Po pádu západořímské říše byli nakonec Vizigóti vytlačeni Franky do Hispánie, kde vytvořili říši Vizigótů. Ta vydržela do roku 711, kdy říši Vizigótů dobyli Arabové.

   451 – bitva na Katalaunských polích (v kraji Champagne ve Francii). Velevýznamná bitva, které se rovněž říká „bitva národů“. Římané (vojevůdce Aetius) a jejich germánští spojenci (Vizigóti, Frankové, Burgundi) porazili Huny (vojevůdce Attila). Poslední veliké římské vítězství.

   Attila – nejslavnější vojevůdce Hunů, zvaný „Bič boží“. Byl velice vzdělaný, protože byl vychován v Římě. Zemřel v roce 453 (prý o svatební noci). Říše Hunů se po jeho smrti rozpadla, ale chaos, uvedený Huny do pohybu (tj. stěhování národů), pokračoval.

   Aetius, vítěz nad Attilou, byl roku 454 zavražděn na pokyn císaře Valentiniana III., kterému se nelíbila příliš velké Aetiova moc. Následujícího roku (455), se Aetiovi příznivci pomstili a zavraždili císaře Valentiniana III.

   Vandalové – germánský kmen. Během stěhování národů doslova prolétli Evropou, překročili Gibraltarskou úžinu a usadili se v Africe, kde vytvořili říši Vandalů. Hlavním městem jejich říše bylo Kartágo.

   455 – Vandalové, v čele s králem Geiserichem, vyplenili Řím. Zničili ho mnohem více než předtím Vizigóti (odtud slovo „vandal“).

   476 – zánik západořímské říše. Poslední římský císař Romulus Augustulus (bylo mu 6 let) byl svržen Germánem Odoakerem. Konec starověku! Odoaker poté vytvořil první germánskou říši v Itálii.

Další dějiny Itálie (podrobněji viz středověk):

•    476 – 493             říše Odoakera
•    493 – 555           říše Ostrogótů. Zakladatelem této říše byl Theodorich Veliký. Ovládal Itálii + blízké okolí (až do Panonie).
•    555                     celá Itálie připojena k Byzanci
•    568                    vpád Langobardů do Itálie. Obvykle se tato událost považuje za konec stěhování národů.

Římská Vzdělanost

Latina – původně jazyk Latinů (italický kmen, žijící v kraji Latium – v Římě a okolí). Dnes je to mrtvý jazyk, nevyvíjí se, vyvinuly se z ní však všechny románské (latinské) jazyky. Latinu používá katolická církev (úřední jazyk ve Vatikánu!), dále se používá hlavně v lékařství, přírodních vědách, právu.

Latinka – římské písmo, které používáme dnes i my. Římané přejali toto písmo od Etrusků, ti ho zase přejali od Řeků (alfabeta), Řekové od Féničanů a Féničané ze starověkého Egypta. Římané používali pouze velká písmena, malá písmena byla vytvořena až ve středověku. Latinka se používala i k vyjádření čísel – římské číslice.

Dnešní výslovnost latiny je pozdní. Za dob Caesara byly odlišnosti. Tak například písmeno C se vždy četlo jako „K“ – Římané tedy četli Kézar, Kikero apod. Písmeno C se zároveň používalo jako G, samotné písmeno G vzniklo až později (proto je C. zkratkou pro jméno Gaius). Písmena Y a Z neměla latina původně vůbec a převzala je od Řeků (najdeme je jen v cizích slovech).

Co se týče věd a umění, dá se říct, že Římané pouze „opisovali“ od Řeků. Jediným oborem, ve kterém Římané výrazně předčili Řeky, bylo právo. Římské právo se dodnes učí na právnických fakultách a dnešní právo z něj v mnohém vychází. Nejvýznamnějším souborem římského práva je zákoník Corpus Iuris Civilis (též Codex Iustinianus), který nechal sepsat východořímský (byzantský) císař Justinián I. (Iustinianus I., 527-565). Je to v podstatě soupis římského občanského a trestního práva. Sbírka shrnovala existující právní normy a císařská rozhodnutí.

Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př.n.l.)

Cicero byl významný římský politik, filosof, právník a skvělý řečník. Proslavil se především díky dvěma událostem:

1. Proces proti Verrovi. Verres byl propraetor (správce) římské provincie Sicílie. Cicero podal na Verra jménem Sicilanů žalobu. Verres kradl umělecká díla, odíral sicilský lid a nechal ukřižovat římského občana. Verres byl uznán vinným a odsouzen do vyhnanství.
2. Catilinovo spiknutí. Cicero z funkce konzula potlačil v roce 63 př.n.l. Catilinovo spiknutí, Catilina byl poražen v bitvě a zabit (viz výše). V souvislosti s těmito událostmi pronesl slavné „Čtyři řeči proti Catilinovi“. Po likvidaci Catilinova povstání mu senát udělil čestný titul „Otec vlasti“.

   Cicero byl přesvědčeným republikánem a brojil proti Caesarovi. Tím byl proto poslán do vyhnanství, oficiálně proto, že nechal během likvidace Catilinova spiknutí popravit několik římských občanů bez soudu, což bylo protiprávní. Později napsal Cicero 14 ostrých řečí proti Antoniovi (filipiky – nazval je tak podle velkého řeckého řečníka Démosthéna, který pronesl tzv. filipiky proti Filipu Makedonskému). Antonius ho proto osobně zapsal na seznam proskribovaných a Cicero byl roku 43 př.n.l. zavražděn.

Filosofie

   Oba dva nejvýznamnější římští filosofové byli významnými státníky:

• Lucius Annaeus Seneca (mladší, žil 4-65 n.l.) – spisovatel, filosof a politik. Byl vychovatelem a později hlavním rádcem císaře Nerona. Filosoficky čerpal z řeckých myšlenek, napsal desítky spisů. Musel spáchat sebevraždu na Neronův příkaz (namočil se do Pisonova spiknutí).
• Marcus Aurelius (žil 121-180, císařem v letech 161-180). Významný římský císař a vojevůdce (markomanské války – viz výše), filosof na trůně. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou „Hovory k sobě“, napsal je řecky. Filosoficky byl stoik; člověk se prý má zříci vášně a řídit se rozumem.

Historie

• Titus Livius (39 př.n.l. – 17 n.l.) – napsal dílo „Od založení města“, ve kterém vylíčil římské dějiny od založení Říma až po dobu Augustovu. Bylo to celkem 142 knih (!), zachovala se jen část.
• Publius Cornelius Tacitus (asi 55-115 n.l.) – největší římský historik. Napsal spis o historii Germánů, dále Dějiny (Historiae) a Letopisy (Annales). V Letopisech popsal především dobu prvních císařů, ke kterým měl převážně negativní vztah.
• Gaius Suetonius Tranquillus (asi 70-140 n.l.) – napsal „Životopisy dvanácti císařů“ (od Caesara po Domitiana).

Římské Umění

Literatura (kromě filosofie a historie – viz výše)

„zlatý věk římské literatury“ byl za císaře Augusta (27 př.n.l. – 14 n.l.). Augustus, a především jeho rádce Maecenas (→ „mecenáš“) podporovali umělce. V této době žili všichni tři nejvýznamnější římští básníci:

• Publius Vergilius Maro (70-19 př.n.l.) – přímo na objednávku samotného císaře napsal epos Aeneis (Aeneida). Zpracoval tu římskou národní pověst. Aeneas, předek Romula a Rema, uteče z hořící Tróje a dá podnět k založení Říma. Dále napsal Vergilius například Zpěvy pastýřské (Bucolica) a Zpěvy rolnické (Georgica).
• Quintus Horatius Flaccus (65-8 př.n.l.) – psal hlavně satirické básně. Spolu s Vergiliem byl podporován Maecenatem.
• Publius Ovidius Naso (43 př.n.l. – 17 n.l.). Jeho nejznámějším básnickým dílem je sbírka Umění milovat. Na rozdíl od Horatia a Vergilia se ocitnul v nemilosti císaře a Augustus ho poslal do vyhnanství, kde (na území dnešního Rumunska) zemřel. Důvod vyhnanství není znám.
• Petronius – „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí vkusu) na dvoře císaře Nerona. Psal hlavně satiry, nejznámějším jeho dílem je román Satiricon. Podílel se na Pisonově spiknutí proti Neronovi a musel (stejně jako Seneca) spáchat sebevraždu.

Architektura Říma

Římská architektura byla silně ovlivněna Řeky a Etrusky. Od Etrusků převzali Římané klenbu a oblouk (tyto stavební prvky moc Řekové nepoužívali).

Pantheon (chrám všech Bohů) – nejvýznamnější římský chrám, který se zachoval dodnes. Vybudoval ho Augustův vojevůdce Agrippa.

Spíše než chrámy se ale z dob starověkého Říma zachovaly světské a užitkové stavby:

• Colosseum (Koloseum) – největší amfiteátr v Římě, postavený v 1. století n.l. za dynastie Flaviovců. Začal ho stavět Vespasianus, Titus ho nechal otevřít, dokončen však byl až za Domitiana. Největší stavba římské antiky. Konaly se zde gladiátorské zápasy, a dokonce i námořní hry. Vešlo se sem (podle různých údajů) 50000-70000 diváků.
• Circus maximus (Velký cirk) – konaly se zde vozatajské závody (vůz s vozatajem tažený koňským spřežením). Vešlo se sem až 150000 diváků. Existovaly zde 4 „týmy“ (strany), které měly barvy bílou, zelenou, modrou a červenou. Na tyto týmy se sázelo.
• Náměstí (fora) – Forum Romanum – hlavní římské náměstí. Další fora se jmenovala podle císařů (například Augustovo, Traianovo).
• Triumfální oblouky a sloupy: vítězné oblouky: Konstantinův, Titův (vítězství v židovské válce), oblouk Septimia Severa. Traianův sloup – oslavuje vítězství nad Dáky. Všechny tyto památky jsou v Římě.
• Akvadukty – Pont du Gard (jižní Francie) – nejzachovalejší římský akvadukt, postavený za vlády císaře Augusta.
• Silnice – Via Appia – silnice vedoucí z Říma do Capuy (jih Itálie). Byla dlážděná a částečně se zachovala dodnes.
• Lázně – Caracallovy lázně.
• Vily – Hadrianova vila v Tivoli (nedaleko Říma). Hadrianus si také nechal postavit Hadrianovo mauzoleum (dnes Andělský hrad).
• Paláce – Diocletiánův palác ve Splitu – tvoří základy celého dnešního historického jádra Splitu.

V Římě existovaly i činžovní domy pro chudší obyvatele. Měly až 4 patra a byly vysoké až 20 metrů.

Pompeje – v roce 79 n.l. (za císaře Tita) byly pohřbeny při výbuchu Vesuvu spolu s dalšími městy (Herculaneum, Stabiae). Lidé byli zasypáni přímo na ulicích, doma, při obvyklé denní činnosti. Zachovaly se tu i nápisy na zdech.

Různé

Bohatí Římané jedli vleže, na lehátku. Vojevůdce Lucullus proslul vybranými hostinami („lukulské hody“). Jedly se například jazyky plameňáků, paví játra, drozdi nadívaní hrozinkami a ořechy…

Víno – obvykle se ředilo vodou, často bylo kořeněné. Pít neředěné víno bylo nevhodné.

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 7.díl – Starověký Řím II. – Od Punských Válek do Konce Republiky. Po tomto díle následuje změna období dějin na středověk – sekce Dějepis II. (středověk – do roku 1648) – Evropa v Raném Středověku I. – Itálie, Anglie, Francká říše, Pyreneje