Starověký Řím II. – Punské války (první, druhá, třetí), Triumviráty, Krize a konec Republiky

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 6.díl – Starověký Řím I. – Založení Říma, Republika – Do Punských Válek. Po tomto díle následuje Starověký Řím III. – Římské Císařství (27 př.n.l. – 476 n.l.)

Punské Války

Kartágo

Kartágo („Nové město“) založili Féničané roku 814 př.n.l. (tradiční datum) na území dnešního Tuniska. Původně bylo kolonií města Tyru. Kartágo se od Tyru osamostatnilo a stalo se samostatným městským státem a později obchodní a námořní velmocí. Mělo velké námořní loďstvo, avšak jeho pozemní armáda byla slabší.

Římané říkali Kartagincům Punové. Před 1. punskou válkou ovládalo Kartágo pobřeží severní Afriky, Sardinii, Korsiku, Baleáry a kousek  jižní Hispanie (Španělsko). Kartaginci měli osady i na Sicílii, zde se však dostali do sporů s Řeky, kteří pro ně představovali především obchodní konkurenci.

První punská válka 264-241 př.n.l.

Válka vypukla, když město Messana (dnešní Messina), bojující proti řeckým Syrakusám, požádalo o vojenskou pomoc starověký Řím i Kartágo (Kartagince požádali dříve!). Římské i kartaginské vojsko se poté dostalo na Sicílii do vzájemných střetů a vypukla válka.

Na souši (Sicílie) měli Římané převahu, ale Kartágo mělo velkou námořní převahu. Římané nakonec vybudovali válečné loďstvo (podle punského vzoru!). Lodě byly vybaveny sklápěcími můstky (tzv. havrany), s jejichž pomocí přenesli Římané boj na nepřátelskou loď, kde již následoval boj muže proti muži („jako na souši“).

241 př.n.l. – námořní bitva u Aegatských ostrovů (dnes Egadské ostrovy západně od Sicílie). Rozhodující bitva 1. punské války, Řím vítězí.

Výsledek 1. punské války: Kartágo ztratilo Sicílii a muselo platit Římu velké válečné reparace (3200 talentů stříbra, 1 talent = 26 kg). Sicílie se stává první římskou provincií (zámořským územím, mimo Itálii).

Mezi 1 PV a 2 PV: Starověký Řím posiluje svoje pozice. Obsazuje Sardinii (237 př.n.l.) a Korsiku (227 př.n.l.), které předtím rovněž patřily Kartágu.

Římané rovněž v této době zaznamenali vojenské úspěchy v bojích proti Illyrům (v Dalmácii – Illyrové provozovali pirátství a ohrožovali obchod v Jaderském moři) a Keltům, když pronikli do Předalpské Galie.

Ale i Kartágo posiluje svoje pozice. Kartaginci obsazují nová území v Hispánii (byly zde významné stříbrné a měděné doly) a zakládají zde město Nové Kartágo (dnes Cartagena).

Druhá punská válka 218-201 př.n.l.

Kartaginský vojevůdce Hannibal vyprovokoval 2. punskou válku, když napadl (roku 220 př.n.l.) město Saguntum (v Hispánii). Saguntum mělo spojeneckou smlouvu s Římem a požádalo Řím o pomoc. Hannibal přesto město dobyl. Řím požádal Kartágo o vydání Hannibala, to odmítlo, a Řím proto vyhlásil Kartágu válku (218 př.n.l.).

Hannibal vytáhnul proti Římu. Se svou armádou (70000 pěšáků, 9000 jezdců, 60 válečných slonů) překročil Pyreneje i Alpy. V Alpách zahynuli téměř všichni sloni a skoro polovina mužstva, Hannibal sám tu přišel o oko. Na druhé straně Alp se ale k Hannibalovi přidali Galové.

217 př.n.l. – bitva u Trasimenského jezera (mezi Florencií a Římem). Římané poraženi. Pak táhnul Hannibal na jih Itálie. Římu se vyhnul, protože s sebou neměl dostatek obléhací techniky, aby opevněné město dobyl. Vsadil tedy na taktiku škodit Římu a přimět jeho spojence v Itálii, aby od Říma odpadli.

216 př.n.l. – bitva u Kann (či Cann – latinsky Cannae, nad Apulií – podpatek italské boty). Nejhorší porážka římské armády v historii! Hannibal zvítězil, přestože byl v bitvě početně slabší (měl však silnější jízdu a toho využil). Zvolil taktiku slabého středu (pěchota) a silných křídel (jízda). Římané byli obklíčeni a pobiti, včetně vrchního velitele, kterým byl konzul Lucius Aemilius Paulus.

Římané prý měli v bitvě 80000 pěšáků a 6000 jezdců, Hannibal 40000 pěšáků a 10000 jezdců. V Hannibalově vojsku byli, kromě Kartaginců, i Iberové a Galové. Římanů prý v bitvě padlo 50000, Kartaginců jen 6000 (Pečírka).

Po bitvě u Kann se k Hannibalovi přidali i další římští spojenci v Itálii, k dobytí Říma se však Hannibal neodhodlal. Římané odmítli Hannibalovu nabídku k míru, i když sami byli ve zdánlivě bezvýchodné situaci!

V roce 212 př.n.l. dobyli Římané po dlouhém obléhání řecké město Syrakusy (na Sicílii), které bylo spojencem Kartága. Při plenění byl zabit slavný matematik a fyzik Archimédés („Neruš mi mé kruhy“).

V roce 211 př.n.l. se Hannibal objevuje před branami Říma („Hannibal ante portas!“), avšak neodvažuje se zaútočit. Karta se začíná obracet.

Hannibal kromě toho, že neměl dost obléhací techniky, měl i problémy doma v Kartágu, kde proti němu jeho nepřátelé intrikovali. Proto měl potíže s přísunem posil i se zásobováním.

Římané postupně získávají převahu, válka se obrací. Římané přenášejí boj na kartaginské území. V roce 209 př.n.l. dobyli Nové Kartágo a postupně obsadili Hispánii. Definitivně rozhodnul válku konzul Publius Cornelius Scipio (Africanus), který se vylodil v Africe (204 př.n.l.). Hannibal přispěchal z Itálie na pomoc →

•    202 př.n.l. – bitva u Zamy (dnešní Tunisko, kousek od Kartága) Hannibal x Scipio. Kartaginci poraženi, první Hannibalova porážka! Rozhodující bitva 2. punských válek.
•    201 př.n.l. – konec války, Kartágo podepsalo velice tvrdý mír („Kartaginský mír“).

Výsledky 2PV: Kartágo ztratilo Hispánii. Muselo Římu vydat všechny válečné lodě a válečné slony. Muselo zaplatit obrovské válečné reparace (10000 talentů, splátky rozvrženy na 50 let!). Dále se muselo zavázat, že nepovede války bez souhlasu Římanů! Konec Kartága jako velmoci!

Vedle toho muselo Kartágo poslat do Říma 100 mladých mužů jako rukojmí. Hannibalovi samotnému se podařilo utéct do Sýrie k Antiochovi III. Když hrozilo, že padne Římanům do rukou, raději se otrávil (183 př.n.l).

Třetí punská válka 149-146 př.n.l.

Váleční štváči v Římě neustále tvrdili, že Kartágo musí být definitivně zlikvidováno. Marcus Porcius Cato (starší) končil jakoukoliv svou řeč v senátu větou: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“.

3 punskou válku vyprovokovali Římané, když proti Kartágu poštvali numidského krále Masinissu, který byl spojencem Říma. Ten Kartágo napadl. Katágo se bránilo, což Řím označil za porušení podmínek míru (nesmí válčit bez souhlasu Římanů!). Římané dali Kartágu ultimátum s nesplnitelnými požadavky (mimo jiné chtěli, aby Kartaginci zbourali své město a odstěhovali se daleko od moře!), které Kartágo odmítlo. Římané Kartágo oblehli a po třech letech dobyli. Kartágo bylo srovnáno se zemí, půda byla zaorána a posolena, a veškeré obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví.

Město Kartágo bylo později, za Caesara, obnoveno Římany. Trosky tohoto nového města dnes v Tunisku ukazují turistům, z původního fénického Kartága nezbylo nic.

Boje s Makedonií a v Řecku

Souběžně s punskými válkami proběhly tři války s Makedonií (dále MV). Makedonie byla v druhé punské válce spojencem Kartága.

Tři války s Makedonií:

• 1MV: 215 př.n.l.-205 př.n.l., skončila nerozhodně, Řím a Makedonie si rozdělili sféry vlivu v Ilýrii.
• 2MV: 200-196 př.n.l. Makedonci poraženi, ztratili válečné loďstvo.
• 3MV: 171-168 př.n.l. Makedonie poražena (bitva u Pydny), de facto konec makedonské nezávislosti (viz níže). Makedonie byla rozdělena na 4 formálně samostatné oblasti, ale i ty byl v roce 148 př.n.l. definitivně připojeny k římské říši.

168 př.n.l. – bitva u Pydny (západně od dnešní Soluně) – rozhodující bitva 3MV. Řím vítězí, konec nezávislosti Makedonie.

146 př.n.l. – Římané potlačili protiřímské povstání v Řecku. Město Korint bylo Římany srovnáno se zemí (ve stejném roce jako Kartágo!). Celé Řecko je ovládnuto Římem (provincie Achaia).

133 př.n.l. – pergamský král odkázal svoji říši (helénistická říše, rozkládající se na západě Malé Asie) Římu (provincie Asia).

Řím se stává pánem Středomoří! Koncem 2. století př.n.l. kontroluje většinu pobřeží Středozemního moře.

Nejdůležitější území, která Řím zatím nemá pod kontrolou: Sýrie a Palestina (dobyje je až Pompeius), Egypt (obsazeno až v roce 30 př.n.l. Octavianem).

Krize Římské Republiky I. (146 – 60 př.n.l.)

Vítězné výbojné války paradoxně způsobily ekonomickou krizi. V Římě bylo po válkách mnoho levných otroků. Drobní rolníci nemohli konkurovat ani levným dovozům obilí z provincií, ani velkostatkářům (velkostatek = latifundie), kteří díky masovému zaměstnávání otroků vyráběli mnohem levněji. → z drobných rolníků se čím dál tím více stávají bezzemci (proletariát). Bezzemci navíc nesměli sloužit v armádě. Odcházejí do měst, kde většinou živoří jako chudina a prodávají své hlasy ve volbách za „chléb a hry“.

V Itálii se v té době daleko více pěstovalo víno a olivy, na kterých se dalo více vydělat, zatímco levné obilí se vozilo z provincií. Výsledkem bylo, že Itálie se stala závislá na dovozu obilí!

Bratři Gracchové – pozemková reforma

Bratři Gracchové se pokusili o pozemkovou reformu.

Tiberius Gracchus – v roce 133 př.n.l. tribunem lidu. Prosadil zákon, který vymezoval maximální výměru půdy pro jednu rodinu. Co bylo nad tuto výměru, to mělo být rozděleno mezi bezzemky. Zákon sice prošel, ale Tiberius Gracchus byl následujícího roku zavražděn svými odpůrci. Jeho nepřátelé (byli to hlavně senátoři, kteří byli zároveň největšími vlastníky pozemků) využili toho, že Tiberius chtěl kandidovat na tribuna lidu i v následujícím roce, což nebylo dovoleno.

Senát sice Tiberiův zákon odmítl, ten ho však prosadil na lidovém shromáždění. Senátoři nesměli podnikat v obchodě a peněžnictví, a proto investovali svoje peníze především do obrovských pozemků (latifundií), obdělávaných otroky. Zhruba v této době vznikají také publikáni – bohatí lidé, kteří si od státu koupili právo výběru daní v nějaké provincii a tu pak sedřeli z kůže.

Gaius Gracchus – mladší bratr Tiberia. Stal se tribunem lidu v roce 123 př.n.l. Prosadil zákon o prodeji obilí chudině za nízké ceny. Chtěl dát římské občanství i římským spojencům v Itálii, čímž si ovšem proti sobě popudil všechny Římany. Při ozbrojených střetech nakonec spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Většina reforem bratří Gracchů byla po jejich smrti zrušena.

Marius a Sulla – reforma armády

V Římě postupně vznikají dvě nové bohaté třídy:

•    nobilita (nobilis = „vznešený“) – vznikla splynutím špiček patricijů a plebejů, kteří vytvořili novou nejvyšší vrstvu, „vyšší šlechtu“. Pouze příslušníci nobility zastávali nejvyšší úřady.
•    jezdci (equites) – též rytíři, „nižší šlechta“.
•    Zhruba v době nepokojů, spojených s reformami bratří Gracchů, vznikly rovněž v Římě dvě „politické strany“ (či směry):
•    populárové (popularis = „lidový“) – podporovaly je spíše chudší a střední vrstvy.
•    optimáti (optimus = „nejlepší“) – podporovaly je nejbohatší vrstvy, tj. hlavně senátoři a příslušníci nobility.

Gaius Marius (žil 156-86 př.n.l.) – vůdce populárů. Sám pocházel z plebejské rodiny. Byl „strýcem“ Caesara (manželem jeho tety). Byl vynikajícím vojevůdcem. Provedl (v roce 104 př.n.l.) reformu armády. Vytvořil profesionální armádu. Do armády mohli vstoupit i nejchudší (bezzemci – ti předtím nesměli sloužit v armádě!). Ti obdrželi zdarma od státu výzbroj a dostávali žold. Reforma dala obživu nemajetným vrstvám obyvatelstva. Vojenská služba trvala 16-20 let. Po jejím ukončení dostali vysloužilci od státu příděl půdy. Reformy posílily moc armády. Sám Marius byl celkem 6x zvolen konzulem, což bylo nezvyklé, protože normálně mohl někdo znovu vykonávat funkci konzula znovu až po 10 letech.

Marius vedl mnoho důležitých válek:

•    111-105 př.n.l. – válka s Jugurthou (numidský král). Jugurtha proslul především uplácením římských politiků. Marius ho nakonec porazil, Jugurtha byl veden Římem v triumfálním průvodu a poté popraven.
•    105-101 př.n.l. – válka s Teutony a Kimbry – tyto germánské kmeny vpadly do severní Itálie. První Germáni, kteří ohrozili římskou říši. Marius je porazil, byl oslavován jako zachránce Itálie.
•    90-88 př.n.l. – válka se spojenci. Proti Římu se vzbouřili italští spojenci. Nelíbilo se jim podřízené postavení a požadovali římské občanství. Spojenci se odtrhli od Říma a založili si vlastní stát. Válka byla krutá (celkem 300000 mrtvých). Římané nakonec vojensky uspěli a spojenci byli tvrdě poraženi, avšak Řím politicky ustoupil a splnil spojencům jejich hlavní požadavek – všichni římští spojenci v Itálii získali římské občanství. Teprve nyní tvoří Itálie jednotný právní celek!

Občanská válka v Římě 88-82 př.n.l.

88-85 př.n.l. – Řím válčí s Mithridatem (první válka s Mithridatem), králem pontským. Ten využil potíží Římanů v Itálii (válka se spojenci) a obsadil římskou provincii Asia. Během jediného dne bylo v Asii na příkaz Mithridata zavražděno 80000 Římanů a Italiků.

Řím si samozřejmě nenechal něco takového líbit a poslal vojsko proti Mithridatovi. V roce 88 př.n.l. začíná ovšem nejen válka proti Mithridatovi, ale zároveň i občanská válka v Římě. Senát totiž svěřil velení armády proti Mithridatovi Sullovi.

   Mithridatés VI. Eupatór, král pontský (toto království leželo na jižním pobřeží Černého moře) žil v letech 132-63 př.n.l. Řím vedl celkem tři války s Mithridatem.

• Během první války (88-85 př.n.l.) obsadil Mithridatés Malou Asii a jeho vojska vpadla i do Řecka, nakonec byl ale Sullou poražen. Po první válce musel Mithridatés vrátit provincii Asii a zaplatit velké výkupné. Vyšel z toho nakonec celkem dobře, protože Sulla pospíchal se svým vojskem zpět do Itálie proti populárům (viz níže).
• V druhé válce s Mithridatem (83-81 př.n.l.) se Římané pokusili dobýt Pontské království, ale Mithridatés se ubránil.
• Třetí válka s Mithridatem proběhla v letech 74-63 př.n.l. Bithýnský král odkázal ve své závěti své království Římu. To se ovšem Mithridatovi nelíbilo a Bithýnii obsadil. Proti Mithridatovi byl poslán Gnaeus Pompeius. Ten Mithridata konečně porazil a Pontos připojil k Římu jako provincii. Mithridatés uprchnul na Krym, kde byl ale obklíčen svým vlastním synem a nakonec spáchal sebevraždu.

Lucius Cornelius Sulla (žil 138-78 př.n.l.), vůdce optimátů, bojoval kdysi pod Mariovým velením. Když senát udělil velení ve válce proti Mithridatovi Sullovi, Marius ho svévolně velení zbavil. Sulla však vytáhnul se svým vojskem na Řím a Marius byl nucen uprchnout. Marius uprchnul do Afriky, skrýval se na tuniském ostrově Džerba.

Sulla poté vytáhnul s vojskem do Asie proti Mithridatovi, kterého porazil. Během jeho nepřítomnosti se však Marius vrátil z Džerby a Řím ovládli populáři. Jejich vláda byla doprovázena terorem, při kterém byli vražděni členové nobility. Marius v roce 86 př.n.l. zemřel, vládu po něm převzal jeho stoupenec Lucius Cornelius Cinna, který byl však roku 84 př.n.l. zavražděn (vzbouřenými vojáky, když se chystal na vojenské střetnutí se Sullou). Sulla se vrátil s vojskem do Itálie a zmocnil se vlády v Římě. Teror populárů vystřídal teror optimátů.

82-79 př.n.l. – Sullova diktatura. Sulla se prohlásil doživotním diktátorem. Zavedl proskripce – seznamy osob, které může kdokoliv beztrestně zabít.

Proskripce později zavedli v další občanské válce i Augustus, Antonius a Lepidus.

V roce 79 př.n.l. se však Sulla nečekaně své diktatury vzdal. Zemřel o rok později.

Spartakovo povstání 73-71 př.n.l.

Vůdcem největšího povstání otroků v římských dějinách byl Spartakus. Pocházel z Thrákie. Působil jako učitel šermu na gladiátorské škole v Capui (v jižní Itálii). Z té v roce 73 př.n.l. uprchlo 70 gladiátorů. K nim se postupně přidávali další lidé, otroci i chudí bezzemci. Byli obklíčeni římským vojskem u Vesuvu, ale podařilo se jim uprchnout (udělali si žebříky z divoké vinné révy). Táhli pak směrem na sever. Spartakovo vojsko čítalo až 70000 mužů.

Několikrát porazili římské legie. Pak se však vrátili zpátky směrem na jih. Velením legií byl nakonec pověřen Marcus Licinius Crassus, který Spartakovce v roce 71 př.n.l. porazil. Spartakus padnul v bitvě (jeho tělo však nebylo na bojišti nalezeno). 6000 zajatých otroků bylo ukřižováno podél silnice Via Appia (ta vedla z Capui do Říma).

Krize Římské Republiky II. (60 – 27 př.n.l.)

První triumvirát

60 př.n.l. – první triumvirát. (tři muži, vir = „muž“). Byla to tajná (!) dohoda tří mužů o rozdělení moci ve státě. Triumvirát byl zaměřen proti senátu. Všichni tři muži – Crassus, Pompeius a Caesar –  byli vynikající vojevůdci:

• Marcus Licinius Crassus (žil 115-53 př.n.l.). Bývalý Sullův přívrženec (optimát), vítěz nad Spartakem. Boháč („Dives“), nejbohatší muž v Římě.
• Gnaeus Pompeius (Magnus – Veliký, žil 106-48 př.n.l.). Rovněž bývalý optimát a Sullův přívrženec. Skvělý vojevůdce, porazil Mithridata, připojil k římské říši Sýrii a Palestinu, úspěšně bojoval proti pirátům.
• Gaius Iulius Caesar (100 – 44 př.n.l.)

Caesar se původně hlásil k populárům. Gaius Marius byl jeho strýc (ne pokrevní – manžel jeho tety). Caesar nebyl v době, kdy uzavřel triumvirát, velkým vojevůdcem (na rozdíl od Crassa a Pompeia), tím se stal až později. Byl však ze všech tří triumvirů nejschopnějším politikem. Triumvirát vzniknul hlavně z jeho iniciativy, když usmířil Pompeia s Crassem. Pompeius si dokonce vzal Caesarovu dceru Iulii. Triumvirové prosadili zvolení Caesara konzulem (59 př.n.l.). V této funkci pak Caesar prosadil pozemkovou reformu ve prospěch Pompeiových veteránů.

58-49 př.n.l. Caesar v Galii. Rovněž Caesar toužil stát se velkým vojevůdcem. Proto si nechal udělit velení v Galii. Caesarovi se postupně podařilo dobýt celou Zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francie + Belgie). Hranicí římské říše se stala řeka Rýn. Caesar podniknul i menší výpady do Británie (proti Keltům, neúspěšně) a za řeku Rýn (proti Germánům).

Opozice k triumvirům

Proti triumvirům se utvořila senátní strana. Nejznámějším odpůrcem triumvirů byl Marcus Tullius Cicero (žil 106-43 př.n.l.), politik, právník, filosof a skvělý řečník. V roce 63 př.n.l. odhalil Cicero (v době, kdy byl konzulem) Catilinovo spiknutí. Catilina se pokusil o státní převrat. Cicero však přípravy spiknutí odhalil. Catilina sám po prozrazení spiknutí utekl z Říma a dal dohromady vojsko, které ale bylo senátním vojskem poraženo a Catilina spáchal sebevraždu. Cicero dal několik dalších Catilinových přívrženců popravit bez soudu. To ovšem bylo nezákonné (římští občané měli právo na řádný soud). To proti němu poté triumvirové zneužili a Cicero musel odejít na čas do vyhnanství. Později se vrátil do Říma, ale byl zavražděn na rozkaz Marca Antonia (viz níže).

V roce 53 př.n.l., tedy v době, kdy Caesar válčil v Galii, padnul Crassus v bojích s Parthyna východě (bitva u Karrh – v Sýrii), čímž se triumvirát rozpadnul. Pompeius zatím v Římě posílil svou moc a vládnul nyní ve shodě se senátem. Senát mu dokonce v roce 52 př.n.l. udělil titul konzula bez kolegy. Pompeius se nyní snažil zbavit se Caesara a mezi oběma propuklo nepřátelství.

Občanská válka mezi Caesarem a Pompeiem a jeho přívrženci 49-45 př.n.l.

Pompeius nařídil Caesarovi, aby rozpustil svoje vojsko a vrátil se z Galie do Říma. Caesar neposlechnul, protože bez podpory armády by neměl v Římě proti Pompeiovi šanci, a vytáhnul proti Pompeiovi do Itálie v čele svých legií. Když Caesar překročil řeku Rubico (Rubikon, hranice Itálie a Předalpské Galie), vyřknul větu: „Kostky jsou vrženy“ („Alea iacta est“). Zahájil tím občanskou válku, protože kdo překročil hranici směrem do Itálie v čele vojska, byl považován za vzbouřence.

Pompeius utekl z Itálie do Řecka, kde došlo k rozhodující bitvě celé občanské války:

48 př.n.l. – bitva u Farsalu (v Řecku, v Thesálii) – Caesar porazil Pompeia. Pompeius se pokusil uprchnout do Egypta, na útěku byl však zavražděn (na příkaz Ptolemaia XIV., který si to nechtěl s Caesarem rozházet – Egypt byl tehdy ještě nezávislým státem).

Caesar se poté přesto vylodil v Egyptě a zasáhnul do poměrů v zemi, kde prosadil na trůn Kleopatru VII. (měl s ní nemanželského syna Caesariona).

V roce 47 př.n.l. také porazil (u Zely, v Malé Asii) krále Farnaka, syna Mithridata. Tuto válku zhodnotil Caesar slovy „Veni, vidi, vici.“ „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“.

Občanská válka skončila definitivně až v roce 45 př.n.l., kdy Caesar porazil v Hispanii (v bitvě u Mundy) armádu Pompeiových synů a stal se tak jediným vládcem v římské říši.

V roce 45 př.n.l. si Caesar udělil (podobně jako Sulla) titul doživotního diktátora. Provedl řadu reforem. Nejvýznamnější bylo zavedení juliánského kalendáře. Ten platil v katolických zemích do roku 1582, v Rusku až do roku 1918. Kalendář zavedl díky tomu, že byl nejvyšším knězem (pontifex maximus). Rok podle juliánského kalendáře trval přesně 365 a ¹/₄ dne (každý 4. rok je přestupný). Po Caesarovi byl pojmenován jeden z měsíců – Iulius.

Římský rok začínal v březnu, proto září je 7. měsíc (september), prosinec je desátý měsíc (december) atd. První den v měsíci byly tzv. Kalendy (odsud název kalendář), devátý den Nony, 15. den Idy).

Caesar byl také významným spisovatelem. Napsal válečné memoáry, „Zápisky o válce galské“ a „Zápisky o válce občanské“.

Vražda Caesara

15. března 44 př.n.l. (březnové Idy) – Caesar byl zavražděn v senátě spiklenci, kteří chtěli zachovat republiku (obávali se, že se Caesar prohlásí za krále). Byl zasažen 23 bodnými ranami dýkou, jen jedna rána však byla životu nebezpečná, vykrvácel. Hlavními vrahy byli Marcus Brutus a Cassius Longinus. Caesar prý zvolal, když viděl mezi vrahy Bruta: „I ty, Brute?“ nebo „I ty, můj synu?“.

Spiklenci se domnívali, že lid je bude oslavovat, že zabili tyrana, ale přepočítali se.  Cicero prosadil kompromisní návrh, aby vrahové Caesara nebyli potrestáni, avšak všechna Caesarova nařízení zůstala v platnosti. Marcus Antonius, přívrženec Caesara, prosadil, aby byla před lidovým shromážděním přečtena Caesarova závěť. V této závěti Caesar překvapivě adoptoval svého prasynovce Gaia Octavia (bylo mu teprve 18 let) za svého syna. Ten se bude nadále nazývat Octavianus. Octavianus byl ustanoven hlavním dědicem a zdědil ¾ Caesarova majetku. Své krásné soukromé zahrady odkázal Caesar římskému lidu, mezi nějž nařídil i rozdat peníze. Veřejné mínění se proto nakonec postavilo proti Caesarovým vrahům.

Druhý triumvirát

   43 př.n.l. – vzniká druhý triumvirát. Uzavřeli ho:

• Gaius Iulius Caesar Octavianus (žil 63 př.n.l. – 14 n.l.),
• Marcus Antonius (82-30 př.n.l.)
• a Marcus Aemilius Lepidus (87-13 př.n.l.).

Octavianus a Antonius překonali své rozpory a spojili se s Lepidem. Na rozdíl od 1. triumvirátu nebyla tato dohoda tajná! Triumvirové si mezi sebou rozdělili moc a nechali si jí dokonce potvrdit zákonem. Antonius si navíc vzal sestru Octaviana, Octavii. Druhý triumvirát byl namířen proti republikánským spiklencům, tj. především proti vrahům Caesara (Cassius + Brutus). Triumvirové ovládli Řím a zavedli (jako Sulla, avšak na rozdíl od Caesara) proskripce. Proskripcím padlo za oběť asi 200 senátorů a 2000 jezdců. Nejznámější obětí proskripcí byl Cicero, kterého osobně napsal na seznam Marcus Antonius.

42 př.n.l. – bitva u Fillip (Fillipoi, v Makedonii) – vojsko Caesarových vrahů bylo poraženo vojskem triumvirů. Cassiu a Brutus, vůdci spiklenců, spáchali po bitvě sebevraždu. Konec nadějí na obnovení republiky!

Poté si triumvirové mezi sebe rozdělili říši. Lepidus dostal Afriku, Octavianus západ a Antonius východ římské říše. Lepidus postupně upadl do pozadí.

Lepidus později intrikoval proti Octavianovi. Ten mu přesto nechal až do jeho smrti úřad nejvyššího kněze, Lepidus však již do dalšího dění nijak nezasahoval.

Mezi Antoniem a Octavianem vypuklo nepřátelství. Antonius se spojil s Kleopatrou VII., vládkyní nezávislého Egypta. Kleopatra Antonia úplně ovládla. Antonius se s ní dokonce oficiálně oženil, aniž se rozvedl s Octavií (osobní urážka Octaviana).

31 př.n.l. – námořní bitva u Actia (mys Action leží u západního pobřeží Řecka). Loďstvo Octaviana (velel mu Octavianův velitel Agrippa) porazilo spojené loďstvo Antonia a Kleopatry. Rozhodující bitva! Bitva byla dlouho vyrovnaná, ale pak nejdříve Kleopatra a po ní i Antonius z bitvy i se svým loďstvem uprchli do Egypta.

30 př.n.l. – Octavianus obsadil Egypt, ten se stává římskou provincií. Konec helénismu!Antonius i Kleopatra spáchali sebevraždu. Octavianus se stává jediným vládcem v římské říši.

Kleopatra byla Octavianem zajata, nechala si ale prý do vězení propašovat kobru, kterou se nechala uštknout.

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 6.díl – Starověký Řím I. – Založení Říma, Republika – Do Punských Válek. Po tomto díle následuje Starověký Řím III. – Římské Císařství (27 př.n.l. – 476 n.l.)