Samuel Fritz

Samuel Fritz

(*9.4.1654)

   Hluboko na území brazilské Amazonie si ještě po více než 300 letech připomínají zakladatele své vesnice v jedné místní písni. Většina obyvatel nemá ponětí, kde se narodil a že existují nějaké Čechy. Jeho krajané zase vesměs netuší, jak výraznou stopu rodák z Podkrkonoší v Jižní Americe zanechal. Jako jeden z prvních Evropanů proplul celou Amazonku a jako první na světě ji velmi dobře zmapoval. Patří mezi řadu těch, kteří obětovali slibné kariéry na evropských universitách kvůli práci mezi indiány v extrémních podmínkách amazonského pralesa. Jezuita, misionář, muž do nepohody. Samuel Fritz.

Narodil se v Trutnově do nelehké doby šest let po ukončení třicetileté války. Jeho původ je zahalen tajemstvím. Zda byl Čech nebo český Němec, je předmětem sporů, ale pro jeho církev a dobu to bylo zcela nepodstatné. Ostatně dílo, které vytvořil, je důkazem „nadnárodního“ vnímání našeho krajana.

V osmnácti letech, na jaře 1672, se v Praze zapsal na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy university jako Boemus Trattnoviensis (Trutnovský Čech). O rok později zažádal o magisterské studium a v říjnu téhož roku se stal členem jezuitského řádu – Tovaryšstva Ježíšova.

V této době navázal velmi těsné přátelství s Jindřichem Václavem Richterem, které oba provázelo až do Richterovy předčasné smrti.

V roce 1676 se stal novopečený magistr filosofie profesorem semináře v Uherském Hradišti, kde vyučoval základy latiny. O tři léta později byl schopný (25letý) mladík již zástupcem rektora jezuitské koleje v Brně.

Pedagogickou činnost ale záhy ukončil a odešel do Olomouce studovat teologii. V posledním roce studia se rozhodl pro misionářskou službu v Jižní Americe a v červnu 1683 poslal řádovou generálovi do Říma svou první žádost o vyslání za moře.

„Náš vysoce důstojný otče, s bázní nehodného syna se obracím na Vaši vysoce důstojnou otcovskou laskavost, protože se cítím být povolán zaklepat ve věci tak dobré, jako je misie v království Chile… Od 9.dubna prožívám svůj třicátý rok života, v teologické výuce čtvrtý rok… Věřím, že laskavost Boží mi nadělí sílu, jaká i slabé nástroje světa k odvážným činům vybírá.“  (3.6.1683; žádost byla zamítnuta)

V jezuitském archívu v Římě je ve svazku České provincie evidováno 500 podobných dopisů od 240 žadatelů, z nichž 190 bylo zamítnuto (všechny listy se ale nedochovaly). Fritz, jemuž na svém poslání zřejmě velmi záleželo, se brzy odhodlal svou žádost opakovat.

„Se synovským políbením a na kolenou jsem přijal před nedávnem nejmilejší dopis Vaší vzácné veledůstojnosti, z kterého jsem čerpal nesmírnou naději, že totiž budu přiřazen do blahoslavené společnosti misionářů pro království Chile. Ale jak jsem dle počtu vyvolených uviděl, ne bez bolesti poznávám, že jsem byl od nich odloučen. Jestliže ale jejich počet není ještě úplný, skláním se v prosbách k Vašim nohám jen o to žádaje, abych k nim byl připojen jako spolucestující a spolupracovník…“  (v Olomouci, 8.10.1683)

V polovině následujícího měsíce dorazila z Říma kladná odpověď. Šťastný Fritz se okamžitě připravil na dalekou cestu a už za několik desítek hodin (!) navždy opustil Čechy.

10. prosince dorazil s dalšími dvěma spolubratry do Janova. Několik dní s nimi strávil čekáním na anglickou loď, aby je převezla na španělské pobřeží, jak píše svému řádovému generálovi do Říma v dalším listu.

„Před nedávnem jsem přišel jako žadatel z Olomouce do Říma, nyní skládám z Janova Vaší otcovské ctihodnosti svůj dík. Čtrnáctého listopadu, když jsem obdržel Boží rozhodnutí, ke kterému se vztahuje můj nekonečný dík, připravil jsem se na cestu a sedmnáctého ve stejném měsíce jsem odcestoval z Olomouce. Janova jsme my tři kolegové z Tovaryšstva Ježíšova dosáhli desátého prosince… Nazítří kolem poledne zahájíme cestu na anglické lodi. Děj se vůle Boží, kéž Bůh řídí naši cestu podle svého rozhodnutí k větší slávě a pro blaho duší.“ (5.1.1684)

Ve španělském Cádizu pak strávil celých devět měsíců. Lodě vyplouvaly jen jednou za rok, a tak jen výjimečně se někomu přihodilo, že na pravidelný odjezd flotily nemusel čekat. Volný čas trávil jako všichni ostatní jezuitští čekatelé – studiem jazyků a doplňováním vzdělání.

„…Ale již kvapí čas a já konečně opustím Evropu. Z Cádizu vyplujeme 15.září, což je nejzazší termín k odplutí galér. Bude odjíždět současně asi třiadvacet lodí, které jednak směřují do Cartageny v Novém světě a jednak cílí do přístavu Buenos Aires na řece Plata… Až ke Kanárským ostrovům nás bude doprovázet generál Papaczin s válečnou flotilou, neboť až tam jsou lodi vystaveny ustavičnému ohrožení a přepadům…“  (4.9.1684)

Z (dnes kolumbijské) Cartageny měla výprava původně zamířit přes Panamu další lodí do Quita. Protože loďstvo z Peru se značně opozdilo a v Quitu byl již příjezd misionářů netrpělivě očekáván, rozhodla se jejich skupinka pro obtížnou cestu vnitrozemím proti proudu řeky Magdaleny (a přes hřebeny And; celkem dva tisíce km).

Těžké životní podmínky, zejména v amazonské oblasti se staly pro mnohé evropské misionáře nepřekonatelnými a jejich velká část zanedlouho na nejrůznější choroby zemřela. Jak se ukázalo, nejschopnějšími a nejodolnějšími vůči extrémnímu prostředí byli Středoevropané z oblastí s velmi proměnlivým podnebím. Němci, Rakušané a Češi se tak díky své houževnatosti stali nejžádanějšími misionáři, a to zdaleka nejen v povodí Amazonky…

„Kéž bychom jen na březích Marañonu prolili tolik krve, co nyní proléváme potu. Jestliže se dnes tři spokojujeme často s jedním nožem a pijeme-li vodu z dešťových okapů, jsme ochotni žít i v nejvyšší nouzi nad Marañonem… Přál bych si, aby ten či onen zhýčkaný člen naší provincie pozoroval, jak žijí jiní členové Tovaryšstva v rozličných místech… Během cesty narazíme na dvě koleje v Momposu a v Hondě, tam si najmeme mezky a koše směníme za kůže…“  (Jindřich Richter)

„Znovu a znovu, zejména v nočních hodinách, nám naháněli strach tygři svým řevem… Sluneční žár nám tak zapálil krev, že nám připadalo, jako bychom si sedli do mraveniště. Větší obavu nám ale působili dosud pohanští Karibové, které jsme měli stále na očích na protějším břehu a k nimž jsme se neodvážili zahnout ze strachu před jejich šípy…“  (týž)

„Z Cartageny do Hondy se musí plout v úzkých kánoích po řece Magdaleně a v těchto kánoích působí jak slunce, tak značně velicí komáři člověku těžkou trýzeň. Často se musí tři, často pět dní nocovat pod volnou oblohou na ostrovech nebo na břehu řeky. Denně se tu setkáváme se sty krokodýlů, v noci je slyšet tygry. Ale není známo, že by způsobili nějakou škodu – jen velmi zřídka.“

„Naší největší útěchou bylo, že jsme denně sloužili obětní mše, jeden za druhého. Ostatní se toho účastnili, a tak jsme se cestou tak dobře a zdravě cítili, daleko lépe, než když jsme vycestovali z Čech.“

 

V srpnu 1685 šťastně dorazili do Quita. Odtud píše Fritz poslední dochovaný dopis do Čech, kam už téměř spálil všechny mosty. Adresován je neznámému duchovnímu.

„Důstojný Otče v Kristu! Tímto oznamuji, že nás šest 27.srpna šťastně dorazilo do Quita. Ten sedmý zůstal v Ibarrá, v nové koleji. S jak něžnou láskou jsme byli zde od spolubratří přijati, nemohu ani popsat. Naše zdejší kolej je veliká, nádherná, čistá a tak skvěle vystavěná, že po naší koleji u sv.Klimenta v Praze jsem na své cestě Evropou ani zde na západě nic většího a krásnějšího neviděl… Všichni zdejší misionáři krom toho mála, co jim dává královská komora, jsou bohatě opatřeni ne pro svou potřebu, ale pro svoje indiány. Darovanými věcmi jsou přilákáni ke křesťanské víře a stejně jako ryby na udici vtaženi do Kristovy sítě…“ (17.9.1685)

 

„Mimoto u vrat koleje je těmto ubožákům po všechny dny rozdělováno tři sta kusů pšeničného chleba a dvacet pět liber masa, nemluvě o mnoha tajných almužnách, jimiž rektor domácí chudáky, kteří se stydí žebrat, potěšuje. Když tolik jejich tělům dopřáváme, je lehké přiznat, že tím získáváme velkou moc i nad jejich dušemi… K tomu ve stáji stojí ve vší pohotovosti čtyři osedlaní mezci, které si může vybraný kněz vzít bez váhání na cestu k nemocnému. Právě nedávno byli takto povoláni naši bratři za den a noc k devadesáti nemocným.“  (tamtéž)

„Devatenáctého září se dáme na cestu po Amazonce i my, čtyři kněží, jak jsme sem přišli… Osm dní pojedeme na mezcích, ostatní cestu ale půjdeme pěšky, tj. deset dní až do Svatého Jakuba z Laguny (=La Laguna, Peru), kde má sídlo náš představený. Naše haraburdí a celou zátěž nám ponesou celých deset dní na zádech ubozí indiáni… Největší potíž je, že každý kmen hovoří jiným jazykem, a já se těm řečem skutečně učím a již dost rozumím…“

 

„První dny jsme zápasili s velikými propastmi v údolí řeky Pastazy a tam jsme překonali obrovskou a v těchto krajinách proslulou horu nazvanou Habitado, jejíž přechod nás nejen unavil, ale i vyčerpal… Na řekách, kde to bylo možno, jsme si vybudovali jakési mosty, jinde jsme se přebrodili až po pás ponořeni ve vodě… Na těchto neschůdných cestách se nejednou stává, že člověk ztratí prst na noze nebo si zakrvácí ruce trním, když se musí na okrajích srázů přidržovat rukama. Moskytů bylo tu také spousta, že nám pokrývali celou tvář…“  (Jindřich Richter)

 „Když jsme připluli k prvnímu kmenu naší misie, de los Gayes, byly to právě dva roky, co jsme opustili Prahu… Z namáhavé cesty jsme ani necítili velkou únavu. Já s P.Samuelem jsme sice začali trpět třídenní zimnicí, ale v týdnu jsme se oba uzdravili…“  (týž)

„Zdejší kmeny jsou sice přátelské, ale věc trpí nemalou nesnází pro mnohoženství, kterému jsou oddáni tak, že jediný muž se tu často honosí dvěma nebo třemi ženami. Úsilí o nápravu tu musí být velmi diskrétní, nechce-li člověk zahynout jako předčasná oběť.“  (J.Richter, 1686)

Jindřichu Richterovi byl přidělen kmen Cunivů, který během vítací slavnosti příchozí obveseloval střílením do terče (za deset let bude svými svěřenci zavražděn). Samuel Fritz se měl věnovat velkému kmenu Omaguů, kteří si od něho slibovali pomoc a ochranu před útoky Portugalců. Náš krajan jejich očekávání dostál; kromě toho byl první, kdo z první ruky popsal zvyklosti, tradici i způsob života těchto indiánů, o slovníku jejich jazyka (a jazyků jiných kmenů) nemluvě.

Ještě v témž roce, kdy přijel k Omaguům (1686), založil středisko své misie, postavil kostel a zasvětil ho svatému Jáchymovi. Během následujících let navštívil všechny oblasti jimi obývané (jeho misie se postupem času rozrostla na více než tisícikilometrové území). Domorodcům nejen kázal, ale i učil nejrůznějším řemeslům a základům „evropského“ zemědělství. Zatímco mnozí jeho kolegové naráželi na odpor a stávali se oběťmi indiánských vzpour či krutých praktik „lovců lebek“, Samuel Fritz byl svými indiány prokazatelně nejen respektován, ale i milován.

Nedochovala se žádná jeho podobizna, jen popis zevnějšku od jistého misionáře. Podle něho byl velmi vysoký (snad až metr devadesát), hubený a měl nazrzlé vlasy a vousy. Jeho oděv se skládal z krátké sutany do půli nohou, a z jednoduchých sandálů. Byl to misionář obdařený charismatem; už jen díky své výšce a mimořádnému jazykovému nadání musel mezi domorodci budit respekt.

Nespokojil se s misijní prací pouze mezi Omaguy, a tak se rozhodl postupovat dál po proudu řeky. Postupně rozšiřoval sféru své působnosti až ke kmenům žijícím nedaleko největšího amazonského přítoku Rio Negro. K tamním Yurimaguům se vydal počátkem roku 1689 netuše, že cesta změní jeho život a že se do své misie vrátí až po bezmála třech letech.

„V únoru jsem dorazil k Yurimaguům, kde jsme zbudovali kostel zasvěcený Panně Marii Sněžné. Soudil jsem, že jelikož v předchozích letech tato vesnice nebývala úplně zaplavena, mohu si být jist před povodní. Ta však byla v tomto roce 89 tak veliká, že i v nejvyšším místě osady, kde je chýše, v níž přebývám, vystoupila řeka o jednu varu (=83,6 cm). A když řeka začala zaplavovat obydlí, přivalila se voda s takovou silou, že to byla úplná povodeň…“

 

Yurimaguy, kteří ho zprvu považovali za zhoubného démona, si trutnovský rodák získal snad ještě víc než Omaguy. Opakovaně se k tomuto kmeni i v budoucnu velmi rád vracel a Yurimaguové zůstávali věrni „Fritzově“ víře i po dobu jeho nepřítomnosti, zatímco Omaguové vždy rychle utekli zpátky ke svým idolům.

„Yurimaguové a Aysuárové (=pozvali Fritze na své území na základě pověsti, která se o něm šířila), ačkoli jsou odlišného původu a mají odlišný jazyk, téměř se neliší svými zvyklostmi. Chodí zcela nazí, přesto však postupně přivykají oděvu a indiánky se již učí jej tkát. Jejich stravou, kromě toho, co jim dává řeka, jsou kasava a mouka, kterou připravují z manioku. S jinými kmeny obchodují s tetes čili s dřevěnými nádoby, jež jejich ženy nádherně malují.“

 

„Dříve byli Yurimaguové velmi bojovní a ovládali téměř celou Amazonku. A jejich ženy, jak jsem se dověděl, bojovaly s šípy tak udatně jako muži, takže se domnívám, že právě s nimi se střetl Orellana, a proto dal tomuto veletoku jméno Amazonka. Ale nyní pozbyli odvahy a jsou velmi oslabeni válkami a zajímáním, kterými trpěli a trpí ze strany obyvatel z Pará…“

„Zatímco jsem v oné vsi Yurimaguů, také již zcela zaplavené, pobýval na plošině zhotovené ze stromové kůry, onemocněl jsem vysokými horečkami a vodnatelností, jež začala od nohou, a dalšími neduhy, které vznikly hlavně z toho, že jsem byl dnem i nocí po dobu téměř tří měsíců nucen setrvávat na zmíněném roštu, aniž jsem mohl učinit jediný krok.“

 

„Přes den se mi trochu ulevovalo, avšak noci jsem trávil v nepopsatelných horečkách (že z lůžka, jen na píď od říčního proudu, jsem si svlažoval ústa) a trpěl nespavostí, způsobenou nejen nemocemi, ale také zvuky, jež vydávali krokodýlové, ohavné nestvůry, které se celou noc potulovaly po vsi. A jedné noci vlezl jeden z nich do mého člunu, jehož příď byla vstrčena do mé chatrče, a kdyby byl lezl dál, skoncoval by s mým chlapcem i se mnou, neboť jsem neměl kam utéci. Kromě ještěrů sbíhalo se do mé chýše tolik krys a tak hladových, že mi ohryzávaly dokonce i lžíci, cínový talíř a střenku nože a sežraly to málo, co jsem měl k jídlu…“

 

Skupinka Ibanomů, kmene žijícího na dolním toku Amazonky, Fritze informovala o Portugalcích, vzdálených asi osm dní plavby po proudu řeky. 3.července proto opustil vesnici Panny Marie Sněžné  a v doprovodu několika indiánů se vydal hledat Portugalce v naději, že u nich nalezne pomoc ve své nemoci.

 

„Při této mé cestě vyvstal kolem mne velký rozruch, nejen mezi indiány z okolí… Jedni mě nazývali světcem a synem Božím, druzí mě měli za ďábla. Někteří, kvůli kříži, který jsem měl s sebou, říkali, že přišel patriarcha nebo prorok, jiní tvrdili, že vyslanec z Persie. Černoši z Pará dokonce říkali, že přišel jejich osvoboditel, který půjde do Angoly, aby je vysvobodil…“

 

„15.července jsem připlul k opuštěným domům, které Portugalci zbudovali na vysokém břehu. Odjeli den před mým příjezdem… Přišli četní cuchivarští muži a ženy s dětmi ze svých osad a po osm dní mého pobytu bydleli v opuštěných domech, pečovali o mne s horlivostí a láskou, mnohem víc, než by učinili křesťané… Protože jsem byl na cestě a hledané Portugalce jsem dosud nenašel, byl jsem nucen pokračovat v plavbě dál, zvláště když mých potíží denně přibývalo.“

 

Na konci července dorazil do vsi Urubú (poblíž dnešního Manausu), kde působil misionář z řádu milosrdných bratří, který nemocného Fritze vřele přijal. Mezitím sem dorazil portugalský vojenský oddíl.

„Velitel oddílu mi dal pustit žilou na zmírnění horeček a vykuřovat proti vodnatelnosti… Nejen, že se mi nedařilo lépe, nýbrž můj stav se zhoršil více než kdy jindy. Až do té doby jsem se udržel na nohou, od toho okamžiku jsem však byl nucen nechat se nést v síti, aniž jsem byl schopen udělat krok… 15.srpna, když velitel oddílu viděl, že mé potíže se den ze dne zvětšují a že potřebuji důkladnější léčbu, vypravil mne v jednom ze svých člunů do Pará (=Belém).

 

11.září „více mrtvý než živý“ dorazil konečně do zmíněné jezuitské koleje v ústí Amazonky. Osobně se mu zde věnoval tamní rektor a po dvou měsících se zdálo, že už nic není na překážku zpáteční cestě do misie. Čekaly však na něho strasti „krušnější než kterákoli nemoc“. Portugalci ho totiž podezřívali ze špionáže ve prospěch Španělů a dlouhé měsíce čekali na zprávu od Jeho Veličenstva z Lisabonu.´

„Ačkoliv věděli, že jediným důvodem mé cesty byla nezbytná potřeba dosáhnout úlevy v mých chorobách, začali mne podezírat, jestli nejsou zbloudilým vyzvědačem vyslaným španělským guvernérem Marañonu, abych prozkoumal jejich pohyby. Svědomí jim totiž nedalo pokoje, neboť věděli, nakolik pronikli na území španělského krále oproti tomu, co obě koruny s papežským souhlasem ujednali.“

Portugalsko, kterému Tordesillaská smlouva (1494) přisoudila na kontinentu nepoměrně menší území, si činilo nárok na území náležející zcela jednoznačně španělské koruně. Spor nevyřešila ani pozdější smlouva, uzavřená v květnu 1681 v Lisabonu. Výpady Portugalců usnadnil lhostejný přístup španělské moci v Americe, pro něž byla Amazonie příliš vzdálená od jejich sídel na západě kontinentu.

„Já jsem sem nepřišel, abych se míchal do sporů o řeky a země, ani to není moje povolání, nýbrž přišel jsem, abych získal duše. Není-li mi to umožněno a tisíc překážek mi je házeno do cesty, jak mohu jako pastýř obstát před svým pronásledovaným stádem, když mu nemůžu poskytnout žádnou pomoc… Já bych i tomu byl rád, kdybych mohl tyto útoky i svou vlastní krví zastavit…“ (z listu generálnímu prokurátorovi do Madridu)

Odpověď portugalského krále na sebe nechala čekat téměř dva roky; přesně devatenáct měsíců. Uznal však bez výhrad Fritzův postoj a ten se pod bdělým doprovodem sedmi portugalských vojáků mohl odebrat na zpáteční cestu. Vesnice Ibanomů, Ayusuárů a Yurimaguů, které míjeli, byly vypálené a opuštěné.

„2.října (=1691) na pokraji noci jsme připluli na dohled ibanomské osady Yoaboni, která leží při ústí řeky Japurá. Až do vsi jsme večer nepluli, abychom Ibanomy nezneklidnili. 3.října za svítání jsem se čtyřmi indiány v malém člunu vyjel napřed a když jsem doplul ke kotvišti, dal jsem tlouci na buben bobona… Když lidé z osady viděli, že jsem to já, zůstali ve vsi a radostně mě přijali. Řekl jsem jim, ať se příchodem Portugalců se mnou neznepokojují, a potom jsem sloužil děkovnou bohoslužbu zasvěcenou Nejsvětější trojici. Pak, abychom je neurazili, jsme přešli do jiné části vesnice, kde mne pohostili kasavou, banány, želvami atd.“

 

„V devět ráno (=13.října) jsme dorazili do yurimagujské redukce Panny Marie Sněžné, kterou jsem našel zcela vylidněnou a kostel nedbalostí jednoho chlapce vyhořelý, s výjimkou obrazu P.Marie, který zázrakem zůstal nepoškozen. Utábořili jsme se na blízké písčině a vyslali jsme dva čluny hledat domorodce. Dal jsem jim s sebou svůj kříž, aby Indiáni uvěřili, že jsem se vrátil. Přijímali mne všude s velkými projevy radosti…“

 

Portugalci se odmítali Fritze opustit a až v misii Omaguů mu sdělili skutečný důvod jejich doprovodu: přimět pátera opustit území údajně náležící portugalskému králi. Fritz se nenechal zastrašit, naopak pohrozil vojákům stížnostmi a nakonec je přiměl k odchodu zpět do Pará. Do střediska své misie dorazil až na samém konci roku a v únoru následujícího se vydal do hlavního sídla misií, Santiaga de La Laguna, informovat o portugalských aktivitách v oblasti.

„Zde jsem se setkal se svým drahým P.Jindřichem Richterem, misionářem u Cunivů. Jindřich mi sdělil, že už dávno se v provincii modlili za mou duši, neboť mě považovali za mrtvého, zabitého Indiány nebo pochovaného ve vlnách Marañonu…“

 

Samotnému Richterovi už v té době nezbývalo do násilné smrti ani pět let života. Samuel Fritz ho přežije o více než 28 let. Pro svou velkolepou mapu Amazonky nakonec využije i mapu povodí horního toku řeky Ucayali – hlavní zdrojnici amazonského veletoku – z pera Jindřicha Richtera.

Během celé zpáteční plavby z Pará si Samuel Fritz, jistě sledován bedlivým okem Portugalců, vedl (vybaven patrně jen buzolou a astrolábem) pečlivou dokumentaci o průběhu toku i jeho přítoků. Tím, že splul celou řeku až k jejímu ústí a zpět a přechodem přes Andy dorazil do Limy (v červenci 1692) na pacifickém pobřeží, uskutečnil jako jeden z prvních Evropanů cestu napříč celým kontinentem.

Směřoval přímo do místokrálovského paláce v Limě s deníkem a svou novou mapou Amazonie a požádal o vojenskou pomoc španělským misiím před portugalskými útoky. S překvapením ale zjistil, že za stěnou prázdných slibů a příslibů se skrývá místokrálův nezájem řešit hraniční spor – hrabě z Monclovy ho nepovažoval za důležitý.

„Za sedm let mi z Quita nebyla poskytnuta takřka žádná pomoc, neobdržel jsem železné nářadí ani ozdoby, abych si mohl divochy naklonit, stejně tak jsem obdržel málo chrámových rekvizit – kromě přenosného oltáře se zcela roztrhanými ornamenty a jednoho malého zvonu nevlastním vůbec nic.“

 

Roztrpčen využil zpáteční cesty k pečlivému pozorování horního toku Marañonu, který považoval za hlavní zdrojnici Amazonky (dosud se tak soudilo o řece Napo, přes kterou směřovaly výpravy do Amazonie z Quita). Putoval až do hor k samému prameni poblíž jezera Lauricocha (asi 160 km SV od Limy), aby svou mapu dokončil. Do své redukce San Joachim se vrátil v srpnu 1693 s úmyslem vzdorovat portugalským vetřelcům a jednou vydat celou mapu v tiskovém provedení.

„Asi 20 mil za Jaénem  začíná na obou březích Ría Amazonas a jejích ostrovech hustý prales, který sahá až k ústí řeky do moře. Stromy jsou velmi vysoké. Jedny ukazují po odloupnutí kůry zcela červené dřevo, druhé mají červenou barvu dřeva kropenatou černými skvrnami, jiné jsou žluté a jiné zase černé jako dřevo ebenové. Kakao je tu ve velkém množství. Portugalci získávají také velké množství kůry stromu hřebíčku, jenž se užívá především v barvířství. Na břehu řeky se prostírají jednotlivé planiny, je to ale zaplavované území. Na vysoko položených březích se uvnitř pralesa nacházejí na různých místech velké travnaté stepi…“  (z podrobné legendy k mapě)

„Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce neboli Marañonu s velkou námahou a velkou prací… Ač se již dnes objevily mnohé další mapy, chci, aniž se někoho dotknu, přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná, protože buď měření na této veliké řece nebylo pozorné, nebo nebylo vůbec provedeno, nebo bylo z písemností různých autorů opisováno… Touto novou, objevnou cestou po Amazonce, kterou jsem podnikl a veřejnost s ní seznámil, se nechci chlubit a naznačovat, že tento čin je výsledek jen mojí zásluhy…“ 

Unikátní mapa je považována za první vědecký pokus o co nejpřesnější hydrografický obraz řeky. Jsou v ní zakresleny redukce, misionářské osady, legenda obsahuje podrobný popis fauny a flóry i domorodého etnika na Amazonce. Místa, kde byli zavražděni misionáři, jsou označena křížky. Mapa má rozměry 126x46cm, vytvořena byla na velmi jemném papíře (pravý dolní okraj je silně poškozen termity), originál je uložen v Národní knihovně v Paříži.

„Nesmíme zapomenout, že páter Samuel Fritz nebyl učenec, nýbrž misionář, a musíme mu být vděčni, že s nedokonalými prostředky dokázal vytvořit mapu natolik pravdivou.“ (Charles Marie La Condamine, člen francouzské Akademie věd)

„Samuel Fritz, ačkoliv v Čechách narozený, učinil toho pro Španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé.“  (Antonio Astráin)

Jen na území obývaném Omaguy založil více než 30 redukcí (z nichž v každé žilo přibližně tisíc obyvatel). Redukce – sídla misií byly určeny především k pobytu indiánů, kteří zde mohli po svém křtu bydlet a pracovat a bylo o ně postaráno. Většina si postupně zvykla na zemědělský způsob života a učila se i dalším řemeslům. Přísný denní řád odděloval čas na práci a odpočinek. Stejně jako ostatní misionáři organizoval pro domorodce i hry a nejrůznější soutěže.

„Hodnocení významu a důsledků šíření křesťanské víry ve větě, zvláště mezi přírodními národy, vyvolává širokou diskusi a nezřídka zaznívají doložené pochybnosti o jeho negativním dopadu na život těchto obyvatel. Je však naivní si myslet, že by některé oblasti odolaly rozpínavosti stále vyspělejší euroamerické civilizace, a činnost misionářů tak paradoxně může být tím, co je před jejími negativními důsledky ochrání. Život a práce současných misionářů, s nimiž jsme se v Amazonii setkali…nás o tom přesvědčily.“ (V.Šimek, 2002)

„Jezuitský řád se jako nedílná součást společnosti podílel na podmaňování španělskému a portugalskému panovníkovi – ovšem neozbrojenou cestou, formou přesvědčování, výuky, osobního příkladu. Tento postup měl vedle některých obecně negativních důsledků pro domorodá etnika i pozitivní momenty…“  (PhDr. S.Binková)

Občas byly redukce přepadeny některým z okolních kmenů, např. Caumáriy: „Do vřavy boje, křiku žen a dětí jsem se také já vřítil s křížem v ruce, abych byl se svými svěřenci, anebo pro ně zemřel. Poručil jsem, ať se rozezní všechny zvony. Protože se útočníci setkali s odporem, ač toho času bylo jen málo Omaguů ve vesnici, a pravděpodobně také vlivem vyzvánění, které dosud nikdy neslyšeli, obrátili se na ústup… Této noci spal všechen lid v mém domě a kolem něj.“  (o útoku Caumáriů, které si později také získal)

V následujících letech se několikrát vrátil k Yurimaguům na dolním toku řeky. Portugalci totiž neustále vtrhávali do jejich osad, zotročovali je odváželi neznámo kam. Fritzovi se postupně podařilo všechny přesvědčit k přestěhování do nových sídlišť na horní tok řeky. Novým vesnicím dával stejná jména, jaká měly jejich původní osady u Ria Negro.

V letech 1700 navštívil opět Quito, aby vyzvedl další nové misionáře. V příštích letech nelze jeho činnost zmapovat, protože deník se zápisy do roku 1707 byl zničen při převrácení kánoe. Lze však doložit, že roku 1704 byl zkušený Fritz jmenován představeným (čili superiorem) všech spojených marañonských misií. O tři roky později přivezl do Quita svou pečlivě opatrovanou mapu a jako člověk s vysokým postavením konečně prosadil její vydání tiskem.

Portugalské nájezdy na misie nepřestávaly a Fritz teprve po četných prosbách dostal z Quita k ochraně skupinu – jak záhy seznal – mizerných španělských vojáků, kteří pak napáchali mezi indiány právě tolik zla jako Portugalci.

„Jsou to většinou budižkničemové, nesnesitelní svou svárlivostí, zlodějstvím a jinými zločiny. Jsou to nezkušení ťulpasové, nedovedou ani zacházet se zbraněmi. Nemají než několik špatných mušket; když se plavili po Napu, převrhl se jim vor, a proto někteří z nich jsou beze zbraně. Přinesli si jen čtyři nebo pět kordů. Nepomůže-li Bůh, jak máme doufat, že s nimi něčeho užitečného dosáhneme!“  (1709)

Zlom ve Fritzově „kariéře“ přinesl prosinec 1712, kdy se dozvěděl o svém sesazení z funkce superiora. Stalo se tak bez udání důvodu; snad kvůli podezření, že v jednom případě prodal španělským statkářům indiány z vnitrozemí do zajetí. Vzhledem k okolnostem jsou španělští historikové přesvědčeni, že se tak stalo v dobré víře a přesvědčení, že u křesťanských Španělů jim bude lépe než v pralese.

„10.ledna (=1714) jsem opustil La Lagunu a vydal jsem se do Jéberos, abych působil v tomto místě spolu s páterem Vydrou…“

Posledních 11 let života tak strávil jako řadový kněz v osadě Jéberos. Navzdory nemoci zde postavil kostel i dům. Vyřezávaný podstavec ve zdejším kostele svědčí dodnes o tom, že proslulý misionář byl rovněž i zručným stavitelem, tesařem a truhlářem. O jeho sochařském a malířském umění se mnohokrát obdivně zmiňují i pozdější autoři.

Poslední záznam v jeho deníku je datován listopadem 1723. Dne 18.března 1725 řekl údajně jednomu ze svých spolubratrů: „Neuvidím už den svých narozenin.“ Zemřel o dva dny později – navzdory nezdravým podmínkám Amazonie se tedy bezmála dožil neuvěřitelných 71 let. Zemřel tak zesláblý, že už se nedokázal ani bránit proti moskytům.

„Našel jsem ho oblečeného, ale mrtvého, jak sedí, a zdálo se mi, že teprve před chvílí naposledy vydechl… Nemohl jsem potlačit slzy, když jsem viděl dobré indiány, kterak se v houfech vrhají k tělu svého milovaného otce, líbají mu ruce i nohy, něžně, jako kdyby žil…“ (páter Wilhelm d´Etré)

____________________________________________________________________________

Od roku 1678 (počátek jezuitských misií členů České provincie v Novém světě) až do roku 1767 (vyhoštění jezuitů z Ameriky) prošlo nejrůznějšími oblastmi tohoto kontinentu více než sto dvacet našich krajanů. Většině těchto mladíků nebylo ani třicet – průměrný věk se pohyboval mezi 22 a 26 lety.

Čeští jezuité byli vlastně prvními krajany, kteří v tak velkém počtu cestovali tak daleko. Najdeme mezi nimi například stavitele místokrálovského (=prezidentského) paláce v hlavním městě Mexika a autora zdejších důmyslných hrází (Šimon Boruhradský), autora přestavby katedrály v Limě (Jan Röhr) nebo Tadeáše Enise z úspěšných paraguayských misií (které oceňoval i Voltaire). Z dalších ve světě zmiňme alespoň Jana Jiřího Kamela (=kamélie), jimramovského rodáka Karla Slavíčka (autor plánu Pekingu), Karla Přikryla (první český indolog), Karla Slamenského (císařský lékař ve vietnamském Hue) nebo Pavla Kleina (sestavil první mapu souostroví Mariany).

„Marañonské misie ve staré provincii Quito (1630-1767) se proslavily v mnoha ohledech, nejvíce však díky mimořádné práci hrdinských a vzdělaných misionářů, kteří ji vykonávali… Mezi těmito misionáři může být Samuel Fritz bez problémů nazýván „gigant mezi giganty“ pro své lidské kvality, pro své mimořádné lidství, pro svůj umělecký cit malíře a sochaře…a též pro svou velkou mapu amazonské oblasti.“ (prof. Octavio Latorre z University v Quitu)

Více než dvě stě padesát let po smrti Samuela Fritze se jeho údaj o pramenech amazonského veletoku všeobecně přijímal (některé méně spolehlivé encyklopedie ho uvádějí dodnes). V polovině 20.století bylo zjištěno, že hlavní zdrojnicí není Marañon, ale o více než 500 kmdelší Ucayali-Apurímac. Samuela Fritze by jistě potěšilo, že dvě expedice, které na samém konci 2.tisíciletí přispěly k určení přesného pramene Amazonky, byly organizovány jeho českými krajany z Univerzity Karlovy.

Slavnostní píseň z vesnice San Pablo, zmiňovaná v úvodu tohoto vyprávění, vzpomíná na Samuela Fritze jakožto na muže, který „má vznešené poslání“ a kromě své víry přinesl „těmto krajům mír a dobro“.

Snad tedy není příliš odvážné tvrzení, že náš krajan se v extrémní oblasti tropické Amazonie zasloužil nejen o zdejší „vodstvo“, ale také o lidstvo.

S využitím:

Kunský J., Čeští cestovatelé I, Orbis 1961

Polišenský J.(ed.), Česká touha cestovatelská (cestopisy, deníky a listy ze 17.stol.),Odeon 1989

Šimková Broulová K., Šimek V., Samuel Fritz (české stopy na březích Amazonky), Kant 2002