Samoa III. – Ostrov Upolu

Od | 12 listopadu, 2019

Obsah

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Na ostrově Upolu jsem pochopitelně nepobýval jenom v hlavním městě Apii, nýbrž vydal jsem se také za poznáním dalších krás tohoto ostrova. Výlet kolem Upolu mi tentokrát trval jen tři dny.

Deník z ostrova Upolu

Úterý 16. listopadu 2010

Ráno jsem v klidu posnídal. V hotelu Seaside Inn v Apii jsem si nechal část věcí, protože se sem hodlám vrátit, a autobusem jsem se přesunul do vesnice Lalomanu, která leží v jihovýchodním cípu ostrova. Autobus jel asi dvě hodiny. Bylo pěkné počasí a cestou jsem projížděli napříč horami přes „průsmyk“ Le Mafa Pass (jeho nadmořská výška ovšem určitě nebude nijak závratná, proto ty uvozovky). Vesnička Lalomanu  byla 29. září 2009 zasažena vlnou tsunami, která zde zabila 49 lidí. Jména obětí jsou uvedena na památníku, který stojí před místním kostelem.

Lalomanu - pláž Taufua Beach

Na první pohled není katastrofa v okolí vesnice už tak patrná, při bližším pohledu však zjistíte, že na pobřeží se nachází budov velice málo. Staré domy byly zničeny a z nových zde stojí v podstatě jen fale pro turisty. Tu a tam je vidět trosky nějakého domu či fale, další nové budovy jsou rozestavěné. Lalomanu a okolí je velice lákavé především svými plážemi. Celý úsek pobřeží mezi vesnicemi Lalomanu a Lotofaga je jak vystřižený z nějakého turistického prospektu, a tak jsem i já podlehl kouzlu prostředí a půl dne jsem se tu jen válel a šnorchloval jsem.

Vřele doporučuji, myslím, že zde si přijdou na své i notoričtí plážoví povaleči. Nejhezčí a nejdelší je pláž Taufua Beach, která začíná v Lalomanu a je dlouhá asi 1.5 kilometru. Je pokrytá pěkným pískem a rostou zde palmy, které kupodivu tsunami přestály celkem bez úhony. Korály v moři ovšem dopadly hůře a většina z nich je mrtvá, přesto je tu však při šnorchlování leccos k vidění. Je tu ovšem třeba dávat při plavání pozor na poměrně silné proudy, jinak by se vám také mohlo stát, že budete odneseni daleko do vln Pacifiku. Na začátku pláže jsou fale pro turisty, ale asi o kilometr dále byla pláž téměř opuštěná. Zde jsem si postavil stan a strávil jsem tu první noc.

Středa 17. listopadu 2010

Celý zbytek cesty z Lalomanu do Apie jsem autostopoval. Autostop je na Upolu (stejně jako v celém Pacifiku) výborný. Občas ovšem jedou řidiči jen krátký úsek, takže cesta byla dosti rozkouskována. Sotva jsem s někým prohodil pár frází, už jsem vystupoval. První zajímavostí, kterou jsem navštívil, byl To Sua Trench, který leží mezi vesnicemi Vavau a Lotofaga na jižním pobřeží. Jedná se v podstatě o hlubokou díru v zemi („jeskyni“, která ovšem nemá strop), jež je propojena s oceánem podvodním tunelem. Voda v díře („waterhole“ – v Nové Kaledonii podobnou díru, ovšem menších rozměrů, označoval průvodce LP jako „bluehole“) je tudíž slaná, tu a tam v ni plavou korálové rybky a hladina stoupá a klesá s přílivem a odlivem. Hloubku díry (měřeno kolmicí seshora k hladině dole) bych odhadnul tak na 20 metrů.

Dolů se dá sejít po schůdkách a poté po asi 10 metrů vysokém žebříku. Hloubka vody v jámě nebyla více jak dva metry, byl zrovna odliv. Velmi mě lákalo proplout podvodním tunelem rovnou do oceánu jako James Bond, zvláště když pod vodou bylo jasně vidět světlo na konci tunelu. Nakonec ale zvítězil strach, přece jenom jsem si nebyl jist, jak je tunel dlouhý a jestli bych tu vzdálenost určitě urazil na jeden nádech. Jeskyně je největší atrakcí areálu, je tu však i jedna malá pláž a hezké rozeklané pobřeží, do kterého naráží příboj a vytváří tu prý mimo jiné pěkné blowholes.

To ovšem nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť jsem sem přišel za odlivu a blowholes stříkají pouze za přílivu. Celkově se mi To Sua Trench moc líbil, sem určitě zajeďte. Odpoledne jsem pak strávil pěškostopem. Chvíli jsem šel pěšky (v jednom asi šestikilometrovém úseku téměř nejezdila auta), někdy jsem něco stopnul, občas jsem se schovával někde pod fale, neboť dost pršelo.  Na večer jsem dorazil k vodopádu Togitogiga Waterfall. Tvoří ho dva stupně, které jsou vysoké tak tři metry. Jelikož ovšem skoro celé odpoledne pršelo, valilo se večer vodopádem veliké množství vody.

Vodopád leží v Národním parku O Le Pupu Pue. Ten byl založen již v roce 1978, a to dokonce jako údajně první národní park v celém Jižním Pacifiku. Zabírá zhruba 30 km2 v okolí vrcholů Le Pue (840 m.n.m.) a Fito (1,100 m.n.m.). Infrastruktura parku (například návštěvnické centrum) byla ovšem částečně zničena dvěma hurikány v letech 1990-1991 a nebyla od té doby pořádně obnovena. To se ovšem netýká okolí vodopádu. Zde jsou zřízena odpočinková fale pro turisty, převlékárny (pod vodopádem se dá za normálního stavu vody koupat) a WC. Využil jsem toho a pod jedním fale jsem si rozdělal stan. Večer se tu rojí mračna komárů…

Čtvrtek 18. listopadu 2010

Vstupné do NP O Le Pupu Pue je zdarma, což je super. Méně super už je, že v parku nejsou žádné značené cesty. Chtěl jsem si ráno vyrazit k jeskyni Peapea Cave (má stejný název jako jeskyně na ostrově Savaii). U strážného jsem si nechal krosnu a vyrazil jsem, leč cestičku jsem nenašel. Značení chybí, nejsou zde ani cedule a bez průvodce je prakticky nemožné cestu najít. Navíc začalo silně pršet. Před deštěm jsem se ukryl v jednom fale, kam mě pozvali dva místní borci, kteří zde „pracují“ jako pastevci.

Jejich práce spočíval v tom, že zatímco se venku krávy vesele proháněly po místních pastvinách, oni se napájeli kalíšky vodky. Ochutnal jsem také, abych neurazil. Místní levná rýžová vodka mi docela chutnala, ale je dost silná. Dostal jsem dokonce i trochu jídla (chlebovník, kuřecí maso, listová zelenina). Pak jsem se s chlapíky rozloučil a několika autostopy jsem dojel až do Apie, přičemž jsem cestou navštívil tři zajímavá místa.

   Prvním z nich byl vodopád Papapapai-Tai Falls. Název se do angličtiny přepisuje různě, ale ty čtyři slabiky „pa“ tam jsou vždycky. Vodopád je krásně vidět z jednoho odpočívadla u silnice. Není moc vodnatý, zato je vysoký 100 metrů, takže určitě stojí za vidění.

   Další pamětihodností, kterou jsem zhlédnul, byl místní baháistický chrám. Ten se nachází v místě zvaném Tiapapata, tj. v podstatě na předměstí Apie, asi osm kilometrů od centra směrem do hor. Chrám byl dostavěn v roce 1984, je 28 metrů vysoký a 27 metrů široký. Je to poměrně pěkná, moderní budova, která je navíc zasazena do nádherných zahrad. Vedle chrámu se pak nachází hezké informační centrum, kde se můžete dozvědět mnoho zajímavého o baháismu.

   Baháismus (Bahá’i Faith) je náboženství, které vzniklo teprve v 19. století v Persii (dnešní Írán). Za zakladatele tohoto náboženství lze považovat dva muže. Prvním z nich byl Báb (což znamená „Brána“). Tento prorok vystoupil se svými náboženskými představami v roce 1844. V některých publikacích se lze proto setkat i s alternativním označením tohoto náboženství jako “bábismus“, což ovšem v češtině nezní právě nejlépe. Báb (vlastním jménem Mirza Ali Muhammad) získal několik tisíc přívrženců, byl ale pronásledován a nakonec byl (stejně jako mnoho jeho učedníků) odsouzen k smrti a popraven v íránském Tabrízu v roce 1850.

Na jeho učení ovšem navázal Baháulláh („Sláva Boží“, správněji se přepisuje s apostrofy, Bahá’u’lláh, dále však budu používat zjednodušenou transkripci). Ten žil v letech 1817-1892 a jeho vlastní jméno bylo Mirza Husajn Ali. Nábožensky navázal na Bába a roku 1863 vystoupil se svým učením. Tím naplnil Bábovo proroctví z roku 1844, že za 19 let přijde jeho nástupce. I on byl ovšem pro své názory pronásledován a velkou část svého života strávil ve vyhnanství či ve vězení (prakticky výhradně na území tehdejší Osmanské říše – nuceně pobýval v Bagdádu, Istanbulu a Edirne).

Napsal řadu spisů, které jsou dodnes základem jeho náboženství. Baháulláh zemřel ve městě Akko v dnešním severním Izraeli. Baháisté  vzývají jediného Boha, který se ovšem v historii lidstva zjevoval v mnoha podobách a různými způsoby. Baháisté věří, že Krišna (hinduistický Bůh), Mojžíš, Zoroaster (Zarathuštra), Buddha, Ježíš i Mohamed byli významnými proroky a všichni zjevovali Boží pravdu. Proto se v baháistických chrámech čte, kromě textů samotného Baháulláha, i například Bible či Korán. K těmto velkým prorokům minulosti pak baháisté přiřazují ještě Bába a Baháulláha.

Již ze své podstaty je tedy baháismus náboženství velmi tolerantní a mírumilovné. Baháisté věří v jednotu lidstva a náboženství. V roce 2000 bylo na světě asi 6-7 milionů přívrženců baháismu a jejich počet rychle roste. Nejvíce baháistů žilo v roce 2000 v Indii (2 miliony). Hodně baháistů je i v Íránu (300,000 – 350,000), kde jsou ovšem místními islámskými fundamentalisty pronásledováni, a dále v USA (142,000). Sami o sobě baháisté tvrdí, že jsou druhým nejrozšířenějším náboženstvím na světě (po křesťanství), čímž mají na mysli počet zemí (nikoliv počet přívrženců), ve kterých působí.

S tím ovšem příliš nekoresponduje fakt, že na světě existuje pouze osm baháistických chrámů  („Baháí House of Worship“). Přibližně platí, že v každém světadíle je pouze jediný chrám. Konkrétně se jedná o chrámy v těchto místech: Chicago (USA, Severní Amerika, otevřen roku 1953), Panama City (Panama, Střední Amerika, 1972), Santiago (Chile, Jižní Amerika, stále ve výstavbě), Kampala (Uganda, Afrika, 1961), Frankfurt nad Mohanem (Německo, Evropa, 1964), New Delhi (Indie, Asie, 1986), Sydney (Austrálie, 1961) a Tiapapata (Samoa, Oceánie, 1984).

Zastoupením chrámů ve všech hlavních regionech se baháisté snaží podtrhnout univerzálnost a světovost jejich náboženství. Všechny tyto budovy mají některé společné rysy. Jelikož posvátným číslem baháistů je devítka, mají všechny tyto chrámy 9 stěn a 9 dveří. Zároveň však každý z chrámů vstřebává ve svých stavebních prvcích i něco z místní tradice.

Chrám na Samoi tak například částečně napodobuje typické samojské fale, chrám v New Delhi má zase tvar lotosového květu (lotos je posvátnou rostlinou především pro buddhisty). Další významnou stavbou pro baháisty je „Shrine of Báb“ (Bábova svatyně), která se nachází na hoře Karmel ve městě Haifa v Izraeli, kde byl Báb pohřben. Na hoře Karmel v Izraeli sídlí i hlavní celosvětové ústředí baháistů.

   Kousek od baháistického chrámu, v místě zvaném Vailima (rovněž de facto předměstí Apie), leží dům, kde na sklonku svého života bydlel spisovatel a básník Robert Louis Stevenson (1850 – 1894). Tento slavný Skot se proslavil především klasickým dobrodružným románem Ostrov pokladů (Treasure Island). V roce 1889 Stevenson zakoupil pozemek právě ve Vailimě a postavil si zde roku 1890 krásný dům, kde dožil zbytek svého krátkého života. Stevenson totiž trpěl tuberkulózou a doufal, že pobyt na Samoi mu zdravotně pomůže.

Bohužel zemřel již po pouhých čtyřech letech. V jeho domě bylo roku 1994 (u příležitosti 100 let od jeho smrti) otevřeno jeho muzeum („Robert Louis Stevenson Museum“). Samojci si Stevensona velice oblíbili a dali mu dokonce čestné přízvisko Tusitala (samojsky “Vypravěč příběhů“). Muzeum jsem nenavštívil, neboť jsem sem dorazil těsně před zavírací dobou (zavírají už v 15:30!) a navíc vstupné je docela vysoké. Prošel jsem alespoň místní botanickou zahradou (vstup volný) a vylezl jsem na kopec Mount Vaea (475 m.n.m.), kde leží Stevensonův hrob. Poté jsem dostopoval zpět do Apie.

   Celý výlet kolem ostrova Upolu mi trval pouhé tři dny. Dalo by se zde samozřejmě vidět mnoho dalších věcí, ale mě to stačilo. Posledních pět dní svého pobytu jsem strávil v Apii, převážně v hotelu u počítače. Docela mi to vyhovovalo, protože počasí se výrazně zhoršilo, pořád lilo a já bylo rád, že se nemusím v té čině krčit někde pod stanem. Ve středu 24. listopadu brzy ráno jsem pak vyrazil na letiště Faleolo, abych navštívil další tichomořskou zemi, Tongu.

Samoa – shrnutí

   Celkově jsem na Samoi strávil 20 dní. Je to docela dost a myslím, že 14 dní by bohatě stačilo, neboť oba ostrovy nejsou zase tak veliké. Jenže jsem měl letenky na pevná data a změna by mě vyšla dost draho. To je bohužel daň za nesmyslný požadavek, že do každé tichomořské země musíte mít buď zpáteční nebo návaznou letenku, a musíte si ji tedy koupit ještě dříve, než přiletíte do země.

Kdybych nebyl vázán datem odletu a mohl bych si letenku koupit až na Samoi, odletěl bych buď dříve, nebo bych odsud odjel zpáteční lodí na Tokelau (zajímavá možnost, jak navštívit toto exotické souostroví, spravované Novým Zélandem), a odletěl bych ze Samoi naopak později. Celkově mě Samoa vyloženě nezklamala, ale ani nenadchla. Nová Kaledonie, Vanuatu, Fidži i Francouzská Polynésie se mi líbily víc. Samozřejmě i na Samoi jsou krásná místa. Nejvíc se mi líbila tato:

Samoa – highlights (pět nejzajímavějších lokalit, které jsem navštívil)

   1.Alofaaga Blowholes, ostrov Savaii – jednoznačně nejhezčí místo na Samoi. Jeďte sem ovšem pouze v době přílivu!

   2.To Sua Trench, ostrov Upolu – velmi zajímavá díra v zemi, propojená podvodním tunelem s oceánem.

   3.Palolo Deep Marine Reserve, Apia (ostrov Upolu) – moc pěkné šnorchlování přímo v hlavním městě.

   4.Lalomanu a okolí, ostrov Upolu – nádherné pláže, kde můžete bydlet v turistických fale, nebo stanovat o kus dál jako já.

   5.Saleaula Lava Fields, ostrov Savaii – zajímavé místo, kde lávový proud pohřbil na začátku 20. století celou vesnici.

   Hezká je i Vailima (místo, kde je Stevensonovo muzeum a jeho hrob) a baháistický chrám. Naopak hodně dalších lokalit, které vychvalují průvodce, stojí za starou belu. Daleko nejhorší bylo pro mě v tomto ohledu místo zvané Pulemelei Mound (ostrov Savaii), které Lonely Planet i jiné průvodce z nějakých záhadných důvodů vyzdvihují jako highlight celé Samoi. Prdlajs tam ovšem uvidíte. Sopečný kráter Tafua (rovněž ostrov Savaii) je také docela zoufalé místo.

   Zajímaví jsou na ovšem na Samoi především lidé. A ti jsou na Samoi různí. Často jsem se setkal s lidmi, kteří vidí v turistovi pouze objekt, který je potřeba pokud možno co nejvíc zkásnout. Občas vás někdo lehce natáhne, neboť ceny často nejsou u zboží ani u vstupů uvedeny. Samoa navíc není ideální destinací pro kempování, neboť téměř každý kousek půdy někomu patří a často se někdo vynoří i v místech, kde byste nikoho nečekali, a oznámí vám, že to je jeho pozemek a že musíte zaplatit.

Samojci jsou pohodáři, což ovšem také často znamená, že jsou dost líní a nepružní. Na práci, kterou by v Evropě pohodlně zastal jeden člověk, je třeba zaměstnat tak dva až pět Samojců… Na druhou stranu jsou ovšem někteří Samojci neuvěřitelně milí a pohostinní a pokud ve vás nevidí pochodující kasičku, nýbrž vzácného hosta, snesou vám i modré z nebe, abyste byli spokojeni. Mně bylo skvěle především u rodiny ve Fagamalo (ostrov Savaii), kde mě prakticky adoptovali za vlastního. Na tuhle rodinku asi jen tak nezapomenu.

   A pak je zde samojské počasí. Pokud sem pojedete, je asi dobré vyhnout se období dešťů. které začíná právě v listopadu. Já jsem měl celkem kliku, že jsem na své výlety měl víceméně dobré počasí, ale také několik dnů pořád jenom lilo (to samé pak platí i o Fidži, které jsem navštívil předtím).

Upolu – praktické informace

Oficiální měnou na Samoi je 1 samojská tala (dále T), která se dělí na 100 sene. Orientační kurs v listopadu 2010: 1 T = 8 Kč. Název místní měny je vlastně zkomoleninou slov dolar a cent. Místní lidé také často místo tala říkají dolar. 

   Doprava: Autobus Apia – Lalomanu: 2 hodiny jízdy, 6 T, vzdálenost cca 60-70 kilometrů (odhad z mapy). Toto je nejdelší vzdálenost, kterou můžete z Apie urazit autobusem. Zbytek cesty kolem Upolu jsem urazil stopem. Autostop byl na Upolu velmi dobrý, jen jeden úsek (asi 6 kilometrů), kde jezdilo málo aut, jsem celý urazil pěšky.

   Vstupy: To Sua Trench – 10 T. Muzeum Roberta Louise Stevensona – 15 T (nenavštívil jsem, zavírají už v 15:30). NP O Le Pupu Pue a baháistický chrám (+ expozice) – vstup zdarma.

Samojština

   Na závěr miniseriálu o Samoi opět přikládám pár základních samojských slov a frází. Samojština je rodným jazykem všech místních obyvatel. Řadí se do jazykové rodiny austronéských jazyků (též se používá označení malajsko-polynéské jazyky), stejně jako například tonžština, fidžijština, tahitština, ale také třeba indonéština či malgaština. Původně jsem si bláhově myslel, že polynéské jazyky jsou si všechny hodně podobné, avšak není tomu tak. Základní fráze v samojštině a na druhé straně třeba v tahitštině či fidžijštině, jsou zcela odlišné (podobně jako jsou obrovské rozdíly třeba  mezi hindštinou, portugalštinou a ruštinou, ačkoliv se všechny řadí mezi indoevropské jazyky).

Místní obyvatelé mi na Samoi říkali, že samojštině je velice podobná tožština a tokelauština. S lidmi z Tongy a Tokelau se bez problémů domluví. Ale třeba tahitština je už pro ně naprosto nesrozumitelná a s Tahiťany se baví raději anglicky. Angličtina je na Samoi druhým úředním jazykem a ovládají ji alespoň na základní úrovni téměř všichni domorodci. Výuka na středních školách probíhá kupříkladu pouze v angličtině.

A nyní již slíbená samojská slovíčka (opět nepřepisuji kvůli přehlednosti apostrofy):

talofa                           vítejte

tofa                              sbohem, nashledanou

faafetai                         děkuji

faamolemole                prosím

ioe                               ano

leai                              ne

masalo                         možná

taeao                           zítra

manuia le po                dobrou noc

o a mai oe?                  jak se máš?

fia ai                            mám hlad

fale                              dům

falesa                           kostel

maketi                         trh

falemai                         nemocnice

matafaga                      pláž

motu                            ostrov

vaituloto                       jezero

4 thoughts on “Samoa III. – Ostrov Upolu

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.