Quebec 7

 Víkend…

…se vydařil náramně. Zvlášť proto, že bylo volno i v pondělí. Slavil se Labour Day, tj. svátek práce, a podobně jako u nás se slavilo nicneděláním. Minulé úterý dorazila nová spolubydlící, Belgičanka Julie. Toto křehké 27leté děvče pracuje už pět let ve svém rodném městě Mons s bezdomovcema, za což ji teda obdivuju. Julie je poprvé tak daleko od domova a je ze všeho nadšena. Tak se hned nadšeně nasáčkovala do mého víkendového programu v národním parku Saguenay. Teprve v pátek si koupila nové trekové boty, ale doufal jsem, že to přesto dobře dopadne.

                                                  Vlajka provincie Quebec

   V sobotu jsme jeli jen na kraj Quebecu, kde jsou krásné vodopády Montmorency. Dá se tam pohodlně dostat městským autobusem. Chtěl jsem tam být brzo, protože je to hodně turisticky profláklé místo, tak jsem Julii den předem oznámil, že jedem autobusem v 8:18. Druhý den ráno ještě v 8:05 byla ve sprše a to to máme na autobus nejméně pět minut chůze. Nakonec jsme to nějak stihli a Julie si dokonce dala na jedné zastávce s řidičkou autobusu cigáro…

   Vodopády Montmorency jsou 83 metrů vysoké, tj. o 30 metrů vyšší než Niagarské. Průtok je tu ovšem menši, takže výsledek není tak dramatický. K umocnění zážitku slouží lávka, která je zavěšena nad horní hranou vodopádu. Z ní je pohled do jícnu skutečně impozantní! Taky se člověk může hodně přiblížit dolnímu konci a nechat se pořádně zlejt vodní tříští.

 Saguenay…

…je národní park vzdálený asi 220 km severovýchodně od Quebecu na soutoku řek Saguenay a sv. Vavřince. Údolím řeky Saguenay tekl v době ledové obrovský ledovec, takže v současnosti je to krásný fjord. Nemá tak vysoké stěny jako norské fjordy, ale stejně je moc pěkný. Podél fjordu vede řada stezek a my si jednu z nich vybrali. Z Quebecu jsme přijeli autobusem do města Tadoussac. Těsně před cílovým městem jsme byli s autobusem převezeni na druhou stranu fjordu trajektem. Z Tadoussacu jsme vyrazili stezkou podél fjordu, resp. po kopcích kolem fjordu. Skalnatá místa s dalekými výhledy se střídala s hustými lesy, rašeliništi a jezírky. Jediným problémem byla Juliina kondice. Po dvou úvodních kilácích, kdy jsme nastoupali pár set metrů, byla úplně rudá a sotva dejchala. V Belgii se totiž vozí už pár let v autě, na výlety moc nechodí a navíc dost hulí. Z Tadoussacu jsme vyráželi ve dvě odpoledne a podle průvodce to mělo být pět až šest hodin chůze k chatě, kde jsme měli přespat. No a jelikož se tu stmívá před osmou večerní, měl jsem trochu obavy, jestli tím pomalým tempem dojdem za světla až k chatě. Bloudit nočním lesem a narážet na medvědy se mi fakt nechtělo. Naštěstí se Julie rozešla a do chaty jsme dorazili před setměním. Chata pro deset lidi byla prázdná a přespali jsme v ní úplně sami. Svítání bylo nezapomenutelným zážitkem. No, mrkněte na fotky!

   Druhý den jsme se vrátili stejnou stezkou zpátky do města a ve frontě na trajekt prosili o svezeni do Quebecu. Svezli nás naprosto úžasní lidé, kteří se vraceli z víkendu svým velkým obývacím vozem? karavanem? Nevíte někdo, jak se říká tomu autu, co je zároveň auto a karavan v jednom? Prostě tímhle autem, vevnitř to vypadalo jak v luxusním obýváku, museli jsme si zout své zatuchlé boty, abysme nepošlapali koberec. Cestou jsme zastavili, oni koupili bagety a dali jsme si s nima bagetu s pomazánkou a cheddarem (tolik sejra sem v životě nesněd). Dokonce nám i otevřeli víno! Tak jsem dal pánovi aspoň poslední plechovku Plzně, co jsem měl s sebou. Domů jsme se dostali až po osmé večer, protože přece jen je to ze Saguenay dálka a navíc byla před Quebecem zácpa. Víkend se teda skutečně vydařil.