Quebec 5

V sobotu jsem byl opět v národním parku Jacques Cartier. Chtěl jsem si projít další stezky parku a nafotit místa, která jsem fotil týden před tím a jejichž fotky jsem ztratil spolu s foťákem. Do tohodle parku se dá dostat veřejnou dopravou celkem dobře. Autobus staví na odbočce, po pár stech metrech je platící budka a jste v parku. Údolí, které park tvoří, je ale 30 km dlouhé a nejhezčí partie jsou uprostřed, takže bez dopravy to tu nejde. Pročež jsem měl tu příležitost se přesvědčit, jak tu skvěle funguje…

…stopování…

   Potřeboval jsem vždycky svést jen pár kiláků k další stezce, takže jsem za den vystřídal sedm aut-stopů. Šestkrát mi zastavilo první auto, které jelo a jen jednou až to druhé!!! Stopování tady funguje snad ještě líp než v Turecku nebo Sýrii. Vůbec jsem při stopu neztratil žádný čas. Až cestou zpátky mě kluk jedoucí z parku směrem na Quebec vysadil u hlavní silnice kus před městem. Auta v tom místě svištěly stovkou a já stopoval deset minut, než mě vzal kanadský voják, který pojede v březnu potřetí na misi do Afghánistánu a který mě dovezl až do ulice, kde bydlím. Tak to vypadá, že tu stopovat není problém.

Autobusy…

…tu jezdí moderní, ovšem jezdí jich zoufale málo a jen po hlavních trasách. Některé zastávky, např. ta u toho národního parku, jsou takzvaně „na zavolání“. Kdybych chtěl jet zpátky od parku do Quebecu busem (což jsem původně plánoval), musel bych si hodinu před příjezdem autobusu zavolat do centrály, aby mě autobus na zastávce zastavil. Luxus odmítnutí busu jsem si mohl dovolit taky proto, že jsem si koupil jízdenku zpáteční a cestu zpátky od parku do Quebecu můžu podniknout jindy. Jízdenka je platná rok. Takže mám o důvod víc zajet do parku někdy na konci září, až budou krásně zbarvené stromy. Teď teprv začínají první trochu žloutnout.

Zvířata…

…jsou v Kanadě nezvykle nebojácná. Že se nebál svišť-loudil na louce s lavičkama, to bych pochopil. Ale ani chipmunkové nemají s lidmi problém a nechají se v lese fotit ze třech metrů. Těhle šíleně rychlejch legračních pruhovatejch veverek jsem se za celej den asi nejvíc leknul, když si takhle jdu po stezce a najednou šílený pištění za mnou. Otočím se a asi 10 metrů ode mě skočí na cestu dva chipmunkové, rvou se, honí a vřeští při tom jak paviáni. Během pár vteřin se ztratili v lese, ale dost mě vyděsili. Taky jsem měl to štěstí – spolu s posádkou auta, které mě vzalo – vidět u řeky losici s losetem, a to normálně během dne, což je dost neobvyklé.

Obrazek

 Svišť v očekávání pamlsku. NP Jacques Cartier. Foto: Theodor Fiala

Kanaďani…

…mají jakožto potomci Francouzů legrační indispozici vyslovit H. Jeden chlap, co mě svez, se mě jako ptá: „Á jů a fén-ov-aky?“ No musel jsem si to nechat třikrát zopakovat, než jsem pochopil, že se mě neptá, z jakého indiánského kmene jsem, ale jestli mě baví hokej… V případě Andrée už jsem si trochu zvyknul, že věta „Aj ejt det.“ ne vždycky znamená, že něco snědla, ale že občas chce říct, že něco nesnáší. Dneska při večeři jí seznamuju s výrazem dobrou chuť a ona řekla, že by musel pár let kouřit, aby byla schopná vyslovit CH! No je to sranda s těma místníma. Ale stavěj stopařům a za to jsem vděčnej.

A příště si povíme o medvídkách! J

Fotky z NP Jacques Cartier najdete zde:  http://picasaweb.google.com/feda.fiala/NPJacquesCartier

 

 

 
Quebec 5
Libí se vám článek?

1 komentář: „Quebec 5

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.