Víkend s Kim
V pátek za mnou do Quebecu přijela kamarádka Kim, která učí v Praze angličtinu a je teď na pár týdnů doma v americkém státě Maine. Do Quebecu to tak měla jen pět hodin jízdy autem. Plán byl jasný – vypadnout z města. Nakoupili jsme nějaký jídlo (včetně mých oblíbených cookies, které se jmenují „Chips Ahoy!“) a v sobotu brzo ráno vyjeli na sever.
Asi 50 km od Quebecu je jedno z nejhezčích míst celé provincie, národní park Jacquese Cartiera. Tvoří ho hluboké ledovcové údolí, na jehož dně teče krásně čistá řeka. Boky údolí jsou rozrušené malými přítoky, ale jinak je na horní hraně krajina jen lehce zvlněná. Přece jen tudy tekl obrovský pevninský ledovec a ten krajinu asi docela srovnal. Po něm ještě nějaký ten čas krajinu přehlubovaly klasické horské ledovce, takže má údolí typický tvar písmene U. Hluboké je asi 500 metrů.
Řeka Jacques Cartier v NP Jacques Cartier. Po Jacquesovi je v Quebecu pojmenované kdeco.
Management národní parků USA a Kanady je na vysoké úrovni, takže člověk přijede, dostane mapu a další prospekty, vše je dobře značené, zabloudit nelze. To vše stojí pár drobných, v NP Jacques Cartier byl vstup 3,5 CAD, tj. asi 50 Kč.
Celý víkend bylo krásné počasí a my prošli čtyři z asi deseti navržených tras. Jedna vedla na špičatý vrchol nad údolím, odkud byl nádherný výhled do daleka. Druhá vedla podél řeky, třetí byla lemovaná zajímavými informačními tabulemi, čtvrtá šla podél divokého horského potoka. Noc jsme strávili v chatě, kterou si člověk může pronajmout, když nechce stanovat. Byly tam jen postele bez dek a žádná elektřina, zato kamna, kde jsme si zatopili připraveným dřevem. Místo chrastí jsme dostali Firestarter, což byla taková malá cihlička slisovaných pilin značky Concept Inferno (to mě dost pobavilo). Chytla bezchybně a dokázala zapálit poměrně tlustá dřeva. Za chvíli bylo v chatce jako v sauně.
Kromě fotek z krásných výhledů jsem ulovil i nějakou tu faunu a flóru. Ze zvířat klasické veverky, pruhované chipmunky, zvíře, které Kim nazvala woodchunk (česky svišť lesní), krásnou sojku šedou. A taky několik kytek, které jsem chtěl dát určit Robinovi. Bohužel, fotky z celého nádherného výletu nemám, protože jsem ztratil foťák. Asi jsem ho nechal při nastupování do auta na střeše a ani po důkladném hledání na místě dotyčném už jsme ho nenašli. Po třech letech focení jsem tak bohužel o svůj oblíbený foťáček přišel a hodně mě to mrzí.
Zkusím se v blízké době podívat po novém. Prozatím teda budu posílat jen text bez fotek.
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.