Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Ze všeho nejdříve jsem hledal spoje do Hordalandu, ale nebylo to vůbec jednoduché. Nemohl jsem se v tom zorientovat a přece jenom i když jsem měl sebou slovník a pár slovíček Norsky už jsem uměl, pořád jsem nemohl přijít na to, kde bych měl přestupovat a jak se dostat na místo určení. Jediné rozumné východisko mě napadlo, že zkusím stopovat s cedulí Hordaland a naivně čekat, zda-li mě někdo sveze. Jedná se totiž z Osla o cestu dalekých čtyři sta kilometrů.
Nic méně po dvou hodinovém čekání mi zastavuje řidič dodávky a prvními slovy mě překvapuje taky jezdíte na ryby? Celou cestu jsme se snažili dorozumnět trochu anglicky, norsky i německy. Nic méně jsem se dozvěděl spoustu užitečných informací o rybolovu v Norsku a to tu nejsem žádný nováček, jelikož už jsem tu chytal na moři několikrát. Doporučil mi navštívit vodopád Voringsfossen, který se právě nachází v Eidfjordu kam má namířeno. Souhlasil jsem a tak jsme po deseti hodinové jízdě byli na místě. Poděkoval jsem a i hned běžel k moři nahodit. Eidfjord je krásné místo a tak jsem tu prošel několik kilometrů kolem vody a podařilo se mi chytit pár Tresek obecných. Potom jsem se rozhodl utábořit v závětří a přespat než se vydám na další cestu. Zima nebyla tak hrozná jako jsem předpokládal, možná to bylo i tím, že jsem byl na ní perfektně připraven. V osm hodin ráno vstávám a vidím na hladině moři v jedné zátoce menší kroužky. Většinou to dělají makrely nebo sledi když se honí za potravou a tak na svůj přívlačový prut nasazuji pírka a nahazuji. Nemílil jsem se a podařilo se mi ulovit pár makrel. Dvě jsem si uvařil na ohništi, které bylo kousek od místa kde jsem spal a plný energie jsem vyrazil opět k hlavní silnici, abych se dozvěděl kde tu přesně najdu zmiňovaný vodopád jménem Voringsfossen.
Zemědělec jedoucí v traktoru mi napovídá a tak se vydávám na výšlap. Chvíli jdu kolem vody a narážím na veliké jezero. Alespoň si to myslím do té chvíle než vidím mořské řasy, je to stále pokračující fjord kolem kterého jdu vyšlapanou cestičkou. Ušel jsem už tři kilometry a dlouho jsem neviděl řeku, ani nic co by napovídalo, že by tu někde měl být vodopád. Trochu jsem se bál, že jdu špatně, ale rozhodl jsem se pokračovat, jelikož bych se nechtěl nechat ujít pohled na vodopád. Tyto věci se mi vždycky líbili a vlastně vše co je spojené s vodou a přírodou mě fascinuje. Konečně po šesti kilometrech chůze vidím řeku, vyšlapaná cestička pokračuje kolem ní dále a já po dvou kilometrech dorážím k vodopádu. Čím víc se přibližuji slyším šumění vody a odhaduji, že se nebude jednat o malý vodopád. Když to spatřím na vlastní oči probudí to ve mě obrovské nadšení a jsem rád, že jsem došel až sem. Vodopád tu stéká z plošiny a má výšku přes sto osmdesát metrů. Řadí se zároveň do stovky nejvyšších vodopádů v Norsku. Je to něco neuvěřitelného, tají se mi dech a ten pohled je zkrátka k nezaplacení. Pořizuji několik fotek a sedám na kámen a jen nevěřícně se dívám na tu krásu doprovázenou šuměním vodopádu. Tuto podívanou si nenechalo ujít více lidí a je vidět, že se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších přírodních atrakcí v Norsku. Po hodinovém odpočinku se rozhoduji ještě prozkoumat kus řeky, která se po několika kilometrech chůze mění v pořádně širokou řeku. Mám neskutečné nutkání si nahodit.
Po hodince chytání nemám ovšem žádný záběr a tak se uchyluji k návratu zpět do fjordu a do větší civilizace, abych narazil na možnost přesunu někam jinam. Mám napsaný nový seznam míst, který jsem konzultoval s dalšími turisty na místě. Ti mi nabízejí zároveň, že mě odvezou autem alespoň do města, ale to už by nebylo takové dobrodružství. Navíc se chci projít ještě chvíli úchvatnou Norskou přírodou. Když se vracím už mám trochu naspěch, jelikož vím, že se za pár hodin začně stmívat a tak pořizuji fotky jen tam kde se mi to opravdu líbí. Vybral jsem si jinou cestou zpět, která vede po silnici. Dokonce v dáli vidím obrovské zvíře, pravděpodobně to byl los, ale nejsem si tím zcela jistý. Zkusil jsem vytáhnout zrcadlovku, ale ani ta mi nepomohla pro rozeznání zvířete. Začíná se stmívat a já úspěšně dorazil na stejné místo do fjordu kde jsem přespal, hned vedlě ohniště. Utábořilo se tu i dalších několik turistů a bavím se tu s Němci s kterými popíjíme vodku a vyměňujeme si navzájem zážitky. Sedřený ulehám ke spánku a těším se na nový den a další výzvu.
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.