Publius Vergilius Maro

Publius Vergilius Maro

(21.9.19 př.Kr.)

   Byl nazýván římským Homérem. Z jeho textů se i věštilo; jeho spisy sloužily jako učební texty antických škol, opisovaly se ve středověkých klášterech a ještě na prahu renesance si ho Dante v Božské komedii vybral za průvodce po pekle i očistci. „Ozdoba a světlo básníků“, autor bezpočtu okřídlených rčení typu „odvážnému štěstí přeje“ nebo „chybami se člověk učí“ zemřel právě před 2030 lety. Vergilius.

Klasické řecké básníky poznal už jako student gramatických škol v Cremoně, Miláně a nakonec Římě. Připravoval se na dráhu soudního obhájce, ale jeho plachost a ostýchavost

(o neobratnosti v hovoru nemluvě) ho nakonec nasměrovaly k jiným metám.

Od mládí tělesně slabý mladík (trpíval bolestmi hlavy, žaludku, často i chrlením krve) začal do hloubky studovat filosofii, věnoval se i lékařství a matematice. Už záhy na sebe upozornil jako básník drobnými skladbami oslavujícími filosofii jako učitelku životní moudrosti.

Zlomem v jeho životě a tvorbě se stal rok 42 př.Kr., rok Augustova vítězství u makedonských Filipp (definitivní zánik římské republiky). Při kořistění vítězné armády byl zabrán i statek Vergiliových rodičů a začínající básník prosil mocné přátele (zejména Maecenata – odtud „mecenáš“) o pomoc. Narážky na tyto události a poděkování Augustovi je obsaženo v jeho prvním úspěšném díle Bucolica (Zpěvy pastýřské).

Ze Zpěvů dýchá příroda jižní Itálie, Kampánie, ale oslava prostého venkovského života není jediným motivem díla. Pod maskou pastýřů ukrývá citlivý básník vlastní osobnost i jiné současné osoby a ilustruje poměry své doby.

 „K sličnému Alexidu plál pastýř Korydon láskou,
k miláčku svého pána, a neměl naděje žádné.
K hustým toliko bukům, jež klenbu tvořily smělou,
chodil stále a stále; tam sám, jen k horám a hájům
prosté výlevy pronášíval v marném toužení:
„Ukrutný Alexide, mé písně ti nejsou ničím?
Máš-li pak se mnou cit? Mě k smrti jednou doženeš! …

„Na pleti, krásný hochu, si nezakládej; opadá nedbán
bělostný ptačí zob, a fiala tmavá se trhá.“

„Též tak škaredý nejsem: já ze břehu jednou se spatřil,
vítr právě ukolébal tůň; ó nemusím věru
(sám suď!) se Dafnida (=ideál pastýře) bát…“
„Korydone, ach Korydone! Jaká to hloupost:
napolo okleštěnou máš na hustém jilmu révu.
Aspoň do něčeho se dej, je tolik co dělat –
raději si z proutí něco upleť a z měkkého sítí
Jiného Alexida, když tento tě nechce, si najdeš.“ (z II. eklogy Zpěvů pastýřských)

Důvěrné přátelství zachovával Vergilius až do své smrti k další pýše římského básnictví, k Horatiovi. Ani jeden z obou mužů nezaložil rodinu; pro Horatia byl Vergilius „polovinou mé duše“. Stejně jako jeho přítel se i Vergilius stranil hlučnosti Říma (když byl poznán na ulici, hledal úkryt v nejbližší budově) a ačkoliv měl krásný dům v metropoli na pahorku Esquilin, žil raději na svém statku u Noly poblíž Neapole.

Křesťanství přijalo Vergilia za svého, protože ve čtvrté ekloze Bukolik nacházelo předzvěst své věrouky (zprávu o příchodu zlatého věku, spojeného s narozením tajemného chlapce, vztáhlo na Krista).

„Nejzazší již rok Kumejské věštby přichází;

střída věků veliká běh svůj znovu počíná.

Již se i panna vrací, vrací se Saturnova vláda;

již se nová rodina z nebe Nejvyššího sesílá.

S ním dokoná železné plémě, a zlaté po celém světě povstane…

On i bohů život si získá, a nebešťany uzří

spřátelené s heroji; však i od nich sám bude poctěn,

a zkrocený zděděnými bude svět řídit ctnostmi.“ (ze IV.eklogy Zpěvů pastýřských)

Tertuliánovi se Vergilius jevil jako „duše, která je svou přirozenou podstatou křesťanská“; pro církevního učitele Augustina (+430) byl „veliký, ze všech nejslavnější a nejlepší básník“.

OKŘÍDLENÉ CITÁTY (ZPĚVY PASTÝŘSKÉ):

Carpent tua poma nepotes                                Potomci sklidí tvé plody

Iam nova progenies caelo demittitur alto         Již nové pokolení schází z nebeských výšin

                                                                          (verš, přisouzený křesťany příchodu Kristovu)

Incipe, parve puer, risu cognoscere matrem    Uč se, chlapečku malý, z úsměvu poznávat matku

Latet anguis in herba                                        V trávě se skrývá had (smysl: skryté nebezpečí)

Lupus ovium non curat numerum                    Vlk nedbá na počet ovcí

Mulgere hircos, iungere vulpes                        Dojit kozly, zapřahat lišky (=vyjádření nemožnosti)

Nimium ne crede colori                                    Nedej příliš na barvu

                                                                          Zdání klame

Non omnia possumus omnes                            Všichni nemůžeme všechno

Numero deus impare gaudet                             Bůh se raduje z lichého čísla (narážka na víru

                                                                                 v kouzelnou moc lichých čísel)

Omnia fert aetas, animum quoque                    Věk odnáší vše, i paměť

Omnia vincit amor et nos cedamus amori        Láska přemůže všechno, i my se poddejme lásce

Parvis componere magna                                  Srovnávat malé věci s velkými

Qui amant ipsi sibi somnia fingunt                   Ti, kdo milují, sami si vymýšlejí sny

Trahit sua quemque voluptas                             Každý je ve vleku svých choutek

Vix ossibus haerent                                            Jsou jako kost a kůže

Úspěšnou sbírku Bucolica následovala Georgica (Zpěvy rolnické), vytvořená v letech 36-29 př.Kr.  Didaktický epos o čtyřech knihách vznikl na podporu římského zemědělství, těžce zasaženého dlouhotrvajícími válkami. Zpěvy, napsané na přímou objednávku Augusta (podle některých klasických filologů jde o nejdokonalejší báseň římské literatury vůbec) obsahují i slavnou „chválu Itálie“, připojenou k výkladu o plodinách různých zemí.

„Leč ani perská země, tak velice bohatá lesy,

Ani líbezný Ganges či zlatem zkalený Hermos (=Gediz, dnes Turecko)

S Itálií se nemohou měřit, ni Ind ani Baktra,

Ani Pancháia (=v Arábii) celá, ty kadidlem kypící písky…

 

Věčné je tady jaro a v chladných měsících léto;

dvakrát jsou ovce březí a strom nese ovoce dvakrát.

Není tu líté plemeno lví ani zuřiví tygři;

bolehlav tady nešťastné sběrače nemůže zmást;

v  šupinách had tu nechvátá půlkruhy obrovitými,

kratším zvykem než jinde se na zemi do klubka stáčí.

Považ i tolik výtečných měst a umělých staveb,

tolik městeček, sroubených zručně na strmých skalách,

pod prastarými opevněními se vinoucí řeky!

Mám snad o moři mluvit, jež shora šplouchá i z jihu?

O velikosti jezer? Snad o Comském, největším ze všech?

O Beneckém (=Lago di Garda), jež hučí a vlny vzdouvá jak moře? …

 

Tato země i potoky stříbra a měděné rudy

vydala ze svých žil i proudem z ní vytrysklo zlato;

Ona i Marsy, udatné plémě, i sabinskou mládež,

Volsky kopiníky a Ligury lopotě zvyklé

vydala z lůna, též Decie, Marie, Camilly slavné,

ve válce urputné Scipiony – a největšího ze všech,

Caesare (=Augustus), tebe, jenž na konci Asie zvítěziv právě

před Indem odzbrojeným už chráníš pahorky římské.

Zdráva buď, veliká rodičko plodin, matko mužů,

země Saturnova; já po vědě zastara ctěné

pro tebe sahám, a svatá zřídla se odváživ odkrýt,

píseň hésiodovskou ti zpívám po římských městech.“

 

Do Zpěvů rolnických vložil Vergilius i slavnou dvojici řecké mytologie Orfea a Eurydiku. Od odborného výkladu o včelařství a stavbě úlů odbočuje k mýtickému básníku Orfeovi, který na zemi nemohl žít bez milované ženy Eurydiky. V říši mrtvých zpíval tak krásně, že mu bylo dovoleno, aby se vrátila mezi živé, ovšem s jednou podmínkou: nesměl se na ni podívat, dokud nevystoupí z podsvětí na zem. Ale téměř už u východu se Orfeus neovládl…

  „Orfeus vracel se již, již ze všech vyvázl nehod,
vrácená Eurydiké již stoupala k hornímu světu
za ním – s podmínkou touto ji vydala královna Orku –
když vtom, rozvahy prost, byl náhlým zachvácen bludem,
lásce jejž prominout možno, však promíjet neumí Orkus:
zapomněl, stanul a na choť, už před samým východem k světlu,
přemožen vášnivou láskou, se ohlédl – veškerá práce
byla tím zmařena naráz: byl krutého vladaře předpis
porušen – třikrát třesk bylo slyšet v avernských vodách.
„Jaké to šílenství hrůzné,“ tak zvolala, „zahubilo tebe,
zahubilo mne ubohou? – Již podruhé ukrutný osud
volá mě zpět, již pokrývá sen mé hasnoucí oči.
Orfee, sbohem! Cos rve mě a zpět nese v tmy propast hrůznou.
Po tobě, ne však už tvá, ach“ vztahuji bezmocné ruce.“
Řekla a hned jak lehký dým, jen ž s prchavým vzduchem
splývá, prchla mu z očí a zmizela, aniž už potom
spatřila svého manžel,a jenž nadarmo po stínu sahal,
mnoho jí povědět chtěje. A také převozník Orkův
močál, který je v cestě, mu nedal podruhé přeplout.
Nuže, co teď? Kam jít, když dvakrát mu manželka vzata?
Jak má pláčem duše, jak zpěvem dojmout má bohy?
Eurydiké – ta, neživě chladná zas, přes Styx už plula.
On, jak vypráví zvěst, prý po sedm měsíců s pláčem
žaloval oblačným srázům a pustého Strymonu proudům,
aneb v jeskyních chladných svůj osud žalostně zpíval,
písní krotil tygry a hýbal tvrdými duby.“

Nejinak kvílí slavík a v chladném topolů stínu
pro svá mláďata lká, jež vypátral bezcitný oráč,
holátka z hnízda mu vybral a odnesl – nebeský ptáček
po celou noc pak pláče a znovu vždy plačtivou píseň
počíná, na větvi sedě, a plní okolí nářkem.“

 

 

PROSLULÉ CITÁTY (ZPĚVY ROLNICKÉ):

 

Annuit coeptis (deus)                                  (Bůh) svolil k započetí díla; jedno ze tří latinských

                                                                           hesel na znaku Organizace spojených národů

Felix qui potuit rerum cognoscere causas   Šťastný je ten, kdo mohl poznat příčiny věcí

Fugit irreparabile tempus                            Ubíhá nenávratný čas

Labor omnia vincit (improbus)                   Pilná práce všechno zmůže

Mulcentem tigres et agentem carmine        Svou písní zkrotil tygry a duby se pohnuly z místa

quercus                                                        (o účinku zpěvu Orfea, truchlícího nad ztrátou Eurydiky)

Rerum cognoscere causas                            Poznat příčiny věcí

Solem quis dicere falsum audeat?               Kdo by se odvážil nazvat slunce lhářem?

Ultima Thule                                               Nejzazší Thule (v antice pohádková země někde na

                                                                            konci světa)

Největší slávu však Vergiliovi přineslo poslední a nedokončené dílo, epos (téměř 10.000 veršů) o praotci římského národa Aeneovi, AENEIS. Největší dílo římské epické poezie (tématicky jde o pokračování Ilidady) vzniklo původně jako jednoznačná oslavná báseň na Augusta (vítězné bitvy, triumfální průvod), ale na Augustovo moudré přání zvolil za dějovou linii eposu báji o Aeneově příchodu do Itálie. Augusta ovšem oslavil nepřímo, protože od Aeneova syna Ascania odvozoval svůj původ rod Juliů, do kterého patřil i Augustus.

  Aeneis měl být dobovým vzorem, k němuž mohli Římané v době skluzu morálních hodnot (úpadek rodiny a lidských vztahů vůbec) zhlížet jako k neotřesitelné mravní autoritě.

Na díle pracoval až do své smrti, téměř jedenáct let. Nikdy netvořil lehce a teprve po více než pěti letech usilovné práce se dal přesvědčit a byl ochoten panovníkovi a nejužšímu kroužku přátel přečíst tři knihy z plánovaných dvanácti. Jeho procítěný přednes na Augusta i ostatní tak silně zapůsobil, že ho povzbuzovali k další práci.

Po deseti letech byla Aeneida vcelku hotová, ale básník byl jiného mínění. Roku 19 př.Kr. přerušil práci a rozhodl se navštívit Řecko a Malou Asii, aby poznáním místa děje epos vytříbil a definitivně připravil k vydání. V Athénách se však setkal s Augustem a dal se přemluvit k tomu, aby ho doprovázel. V Megaře onemocněl slunečním úžehem, ale z úcty k vladaři pokračoval v cestě.

Během plavby zpět do Itálie se Vergiliovy potíže zhoršily, do přístavu Brundisia (Brindisi) už připlul ve velmi špatném zdravotním stavu a za několik dní nato zemřel. Předtím ještě v závěti zakázal nedokončenou Aeneidu zveřejnit; zasáhl však Augustus, a tak se dílo zachovalo proti vůli autora.

A E N E I S   (úryvky z I. knihy)

 

„O válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trójské

Připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům…

Mnoho i trpěl válkou, než konečně, založiv město,

Usídlil v Latiu bohy: tak povstal národ Latinů,

Dávní praotci albští, a římské vysoké hradby…

Tolik práce to stálo, než římský založen národ!“

 

(Výzva kartáginské královny Aeneovi): „Raděj však vypravuj nám již z prvních počátků války

O lstivých úkladech Řeků a pohromách vlastních krajanů,

O dlouhém bloudění svém, vždyť sedmé už léto tě stíhá

Bludného po všech zemích a po všech bouřlivých mořích.“

 

II.

 

„Rázem umlkli všichni a napjatě hleděli na něj:

Aeneas počal tedy a vysoko z lehátka mluvil:

„Nevýslovný bol, má královno, obnovit velíš,

Kterak trójskou říši a bědné království naše

Vyvrátil řecký lid.

          Já sám jsem viděl ty hrůzy,

Maje v nich velkou účast.

          Kdo by to mohl všecko líčit,

Aniž by potlačil pláč?“

 

„Zlomeni válkou a osudem od cíle hnáni

Vůdcové řeckých vojsk – když tolik míjelo roků,

Návodem Pallas božské si zbudují koně jak horu,

Pobivše žebra té stavby kol dokola fošnami z jedlí:

Za šťastný návrat prý dar, jak roznesli šálivou zvěst.

  Losují z vybraných reků a zvolené potajmu zavrou

Do temných útrob jeho a zbrojným vyplní lidem

Vnitřek nesmírných dutin a rozsáhlé koňovo břicho.“

 

„Někteří nad zhoubným darem, jenž určen prý Minervě panně,

Žasnou, nesmírné stavbě se divíce…

Hle, tu Láokoón svůj velký předběhne průvod,

Spěchaje z výšin hradu a zardělý zdaleka volá:

  „jaké to šílenství velké, ó nebozí moji krajané!

Míníte, že Řek je pryč? Což myslíte, že jde kdy jaký

Bez klamu danajský dar? Tak málo je znáte?“

 

„Již nám otvorem v hradbě ten nástroj záhuby stoupá,

Který je plný zbraní…

          A píseň chlapci a dívky

Zpívají, celí šťastní, když se mohou provazu dotknout.

  Stoupá kůň – již ve městě je – již nad domy strmí…“

 

„Lid trójský po celém městě

Ztichl a chabé údy mu objal hluboký spánek.

Tehdy už řecký voj plul tichým příznivým svitem

Mlčící zářné luny, plul na lodích v bitevním šiku…

          Když na zádi královské signál

Zaplanul, tehdy Sinón, jehož neblahý osud chránil,

Otevře závoru skrýše a vojíny zavřené v koni

Potajmu vypustí ven všecky…

  Ihned do města vniknou, jež uspal spánek a víno,

Rázem pobijí stráž, pak vpustí průlomem brány

Do města své spojence: dav vojínů smluvených s nimi…“

 

„Po zbrani sahám slepě, avšak nevím, k jakému cíli,

Avšak horoucně planu, jít sebrat k zápasu mužstvo,

S nímž bych ke hradu spěl – vztek s hněvem mi strhuje rozum,

To jen jasno mi je, jak krásné je v boji zemřít…“

 

„Nastal záhuby den, je poslední hodina Tróje!

Byli jsme Trójané kdys, byl hrad náš, bývala skvělá

Trójská válečná sláva – hněv Jovův přenesl všecko

K Řekům, hoří Trója, a Řekové jsou pány města.“

 

„Kdopak by seč té noci a klání vylíčil slovy?

Kdopak by všecku tu strast mohl zcela oželet pláčem?

Kácí se dávné město, jež kolik století vládlo!

Kolik nehybných těl tam po zemi v ulicích města,

Kolik po domech všude a na prazích posvátných chrámů

Poseto jest?“

 

„Zatímco prchám šíleně odlehlou cestou a známého směru se spouštím –

Běda, tu osudem zlým choť Kreúsa byla mi vzata!

Stanula? – Zbloudila z cesty? – Či umdlením usedla někde?

Nevím, však na mé oči již nikdy mi nepřišla nazpět…

  Komu jsem z lidí i bohů, pln zoufalství, nedával vinu?

Mohl být krutější bol, jejž při zkáze Tróje jsem zažil?“

 

„Co ji tak šíleně sháním a v ulicích bez konce běhám,

Nešťastný Kreúsin přízrak a stínová podoba její

Před oči vstoupila mi, však postavou větší než dříve…

  Přízrak pravil ke mně a snímal starosti z mysli:
„Copak platno ti jest, v tak šíleném tonout hoři,

Drahý manželi můj? – Vždyť není to bez vůle bohů…

  Budeš bloudit dlouho a brázdit nezměrné moře,

Přijdeš pak do Hesperie, kde žírná vzdělaná pole

Protéká etruský Tiberis a teče povlovným proudem.

  Tam tvá Štěstěna jest, tvé království…“

 

III.

 

„Ostrov (=Délos) ve středu vod je posvátný, nadmíru milý…

  K němu jsem plul… Ten přijme nás mdlé svým přístavem vlídným.

Tam jsme pak vystoupili z vod a s úctou jdem k Foibovu městu…

Modlím se v chrámě boha, jenž stavěn z kamenů dávných:

„dej nám trvalou vlast, dej zemdleným hradby, ó Foibe…“

Sotvaže dokončím řeč, hned všecko se otřásá země…

Samo se otevře hory nitro a z věštírny dunění zazní.

„Ta zem, jež vašeho kmene první je kořen a zdroj,

Zas nazpět ráda vás přijme…

V ní bude Aeneův dům pak vládnout celému světu,

Po něm i vnuků vnuci i celé jejich potomstvo.

Tak k nám promluvil bůh. Hned vybuchl s bouřlivých hlukem

Jásot a všichni se táží, kde toto se nalézá místo…“

 

„Země je Hesperie, jak jménem ji Řekové zvou,

Stará, zbraněmi mocná a bohatá úrodou polí.

Oinótři bydlili v ní, teď potomci krajinu tuto

Nazvali Itálií, prý po jménu vůdce svých předků.

  Tam je vlastní náš domov…“

 

„Až pak k sicilským břehům tě na cestě zažene vítr,

A až pelórská průrva se před tebou otvírat začne…

Na pravém břehu je Skylla a na levém Charybda dravá,

Hltajíc v bezednou tůň svým vírem třikrát denně přívaly vod…“

 

„Příval je nadmíru velký a chráněn náporu větrů,

Poblíž však burácí Aetna a rachotí zřícením skalin:

Občas černý dým až k hvězdám vyrazí sopka,

Chumáči smolnými kouří a září popelem žhavým,

Metá kotouče ohně, jež k nebeským šlehají hvězdám…

Kdykoli obrátí bok, již zemdlený, celá se třese

S rachotem sicilská zem, báň nebes se obestře dýmem.

Ve tmách, lesem kryti, tu snášíme veliké hrůzy,

Avšak rachotů těch nám nejsou příčiny známy…“

 

IV.

 

Doletěl (=Hermes, posel bohů) křídlatou nohou až k chatrčím, Aenea spatřil,

Kterak staví tvrze (=v Africe, kam ho zahnala bouře na moři) a nové zakládá domy;

Ihned se obořil na něj: „Ty hrdého Kartága kladeš

Základy, ženin sluho, a krásné nyní tu stavíš město?

– a na vlastní říši a budoucnost nemyslíš pranic! …

Kampak to míříš, v co doufáš, že zahálíš v libyjských krajích?“

 

„Aeneas ztratil řeč, tím pohledem vědomí pozbyl,

Přísným tím napomenutím a vzkazem božím zděšen.

Když tak v rozpacích váhá, tu uzná nejlepším toto:

Mlčky připraví loďstvo a na břeh svolá druhy,

Zchystá lodní nářadí, však zamlčí příčinu příprav…“

 

„Avšak Dídó tu lest – kdo by mohl milenku klamat? –

Pozná, záhy zví, jak brzký nastává odjezd…

  Zuří jak rozumu prostá a městem běží…

„Tak tys, nevěrný muži, měl naději ještě mi zatajit

Čin svůj zlý, když ze země mé chtěls tajně se vykrást,

Aniž tě zdržuje láska a pravice kdysi mi daná,

Ani tě nepoutá Dídó, jež zahyne ukrutnou smrtí!“

 

„Rek však božských slov byl poslušen, nehnul ni brvou,

Ze všech možných sil svou bolest v hrudi dusil…

„Už přestaň mne i sebe svým steskem jitřit dále!
Nepluji v italskou zem sám od sebe!“

   

C I T Á T Y    Z    A E N E I D Y:

Aegrescit medendo                             Onemocněl léčením

Agnosco veteris vestigia flammae      Poznávám stopy dávného ohně (výrok Didonin, že

                                                                 pociťuje k Aeneovi stejnou lásku jako k prvnímu manželovi)

Alit ur vitium vitique tegendo            Ve skrytu hřích žije a bují

Animus meminisse horret                   Duch se bojí vzpomínat (těmito slovy začíná Aeneas své

                                                                 vyprávění o trójské válce)

Apparent rari nantes in gurgite vasto  Osamělí plavci jsou vidět na širém moři; užíváno i

                                                                  humorně, např. o řídké polévce

Arma virumque cano                          O válce a muži zpívám (začátek eposu)

Audaces (audentes) fortuna iuvat       Odvážnému štěstí přeje

Auri sacra fames                                 Prokletá touha po penězích

Breve et irreparabile tempus/              Náš život proletí v mžiku a zpět nelze jít

omnibus est vitae

Consanguineus leti sopor                     Spánek je rodný bratr smrti

Deficiendo discamus                           Chybováním se učíme

                                                             Chybami se člověk učí

Disce puer virtutem ex me verum-      Chrabrosti u mne se uč, synu, a poctivé práci, /

Que laborem, / fortunam ex aliis          u jiných štěstí hledej (těmito slovy se před rozhodující

                                                                   bitvou Aeneas loučí se svým synem Ascaniem)

Dolus an virtus, quis in hoste               Lest, nebo statečnost, kdo by po tom u nepřítele

requirat?                                                pátral?

Durate et vosmet rebus servate            Vytrvejte, a tak se šťastného dočkejte času

Secundis

Equo ne credite, Teucri. Quidquid       Trójané, nevěřte koni. Ať je to cokoli, bojím se Řeků,

id est, timeo danaos et dona ferentes    byť nesou dary

Ex ossibus ultor                                    Z kostí se zrodí mstitel

Experto credite                                     Věřte zkušenému

Fama super aethera notus                     Slávou i na nebi známý

                                                              Slavný až na nebesích

Fata viam invenient                              Osud si najde svou cestu; heslo švédské královny Kristiny

Femina varium et mutabile semper           Žena je vždy vrtkavá a nestálá

Fuimus Troes                                        Byli jsme Trójané (= zlaté časy, kdy se nám dobře vedlo)

Furor arma ministrat                             Zuřivost obstarává zbraně

Haec olim meminisse iuvabit                Jednou bude milé na to vzpomínat

Horresco referens                                  Hrůza mě jímá, když to mám vyprávět  (jde o záhubu

                                                                    kněze Láokoóna a jeho synů za to, že varoval Trójany)

Iam proximus ardet Ucalegon              Už hoří dům souseda Ucalegona (= nebezpečí je blízko)

Improbe amor, quid non mortalia         Krutá lásko, k čemu všemu nenutíš lidská srdce?

pectora cogis?

Litus ama, altum alii teneant                Břehu se drž, jiní ať na širé vyplují moře

Malesuada fames                                  Hlad je špatným rádcem

Mens agitat molem                               Duch hýbe hmotou; heslo Akademie v Bologni

Monstrum horrendum, informe,           Netvor strašný, ohyzdný, obrovský (popis Kyklópa

ingens                                                    Polyféma)

Non ignara mali, miseris succurrere     Znám neštěstí, proto se nešťastným pomáhat učím

disco                                                      (slova, jimiž kartháginská královna Dido přijímá trosečníka

                                                                    Aenea a jeho druhy)

Parcere subiectis et debellare                Ušetřit podrobené, však zpupné pokořit válkou (tak

superbos                                                 básník vidí světovládné poslání Říma)

Pedibus timor addidit alas                     Strach dal nohám křída

Post (per) tot discrimina rerum              Po tolikerém nebezpečí

Quadrupedante putrem sonitu                Dusotu ozvukem čtverým duní vysmahlá země; jeden

Quatit ungula campum                           z nejkrásněji znějících latinských hexametrů, nazna-

                                                                     čující dusot koňských kopyt

Quid non mortalia pectora cogis, /         K čemu neženeš lidská srdce, proklatá touho po

auri sacra fames?                                    penězích?

Quis talia fando temperet a lacrimis?     Kdo by se při takovém vyprávění ubránil slzám?

Rari nantes in gurgite vasto                    Osamělí plavci na širém moři; žertem též např. o polévce

                                                                     s malým množstvím ingrediencí nebo „ok“ na povrchu

Sic itur ad astra                                       Tak cesta ke hvězdám vede

Stat sua cuique dies; breve et irre-          Každý má den smrti dán, náš život proletí v mžiku

parabile tempus / omnibus est vitae        a zpět nelze jít

Superanda omnis fortuna ferendo est     Každý úděl překonáš tím, že jej budeš snášet

Tantae molis erat romanam condere       Tolik námahy stálo dát základy římskému kmeni

gentem

Timeo danaos et dona ferentes                Bojím se Řeků, byť nesou dary

Tu regere imperio populos, Romane,      Že budeš národům vládnout, to, Římane, uchovej

memento                                                  v mysli

Una salus victis nullam sperare salutem  Po porážce jedinou spásou je v žádnou nedoufat spásu

Unum pro multis (dabitur caput)             Jediná (hlava bude vydána) za všechny (míněn je

                                                                       Aeneův druh Palinúros, který se utopil v moři)

Varium et mutabile semper femina         Žena je tvor nestálý a vrtkavý

Vox faucibus haeret                                 Hlas uvízl v hrdle

 

Aeneovy osudy byly od Homéra do Vergilia zpracovány mnohokrát, ovšem všechna tato dílka „mizí před září Vergiliova díla jako ranní hvězdy před sluncem“ (V.Zamarovský).

Nesmrtelný příběh zrodila fantazie Řeků a Římanů ještě před vynálezem železného pluhu, jeho dobrodružství vyprávěly i nástěnné malby v Pompejích a ilustrace k Aeneovi v tzv. Vatikánském rukopisu (4.-5.století) jsou nejstaršími zachovalými knižními ilustracemi vůbec.

V průběhu dějin je vylíčili nejslavnější mistři renesance (Raffael), baroka (Rubens, Bernini, Škréta) i 19.století (Turner); výsek z příběhu je i námětem první anglické opery (H.Purcell, 1689).

  Již zmíněný Dante vyjádřil svůj vztah k Vergiliovi slovy „Tu Duca, tu Signore e tu Maestro“.

Přesto, že (=Aeneis) nemá ani tolik mužné statečnosti, kolik jí skrývá Iliada, ani tolik pohádkového půvabu a napětí, kolik se ho tají v Odysseji, přináší mnohem víc: uvědomělý smysl pro povinnost, láskyplný vztah k obecnému a schopnost oprostit se od osobního při plném uvědomování si toho, že člověk je součástí kosmu, světa a společnosti.“  (Radislav Hošek)

„Vergilius nepatří jen Itálii, nýbrž je jedním z předních tvůrců jednotné duchovní kultury evropských národů, která je přes všechny rozdíly spojuje ve svazek pevnější, než v jaký se je kdy podaří sdružit úsilím politiků. Co je v říši ducha opravdu velikého, nehyne. A tak vejde i velký pěvec Říma do třetího tisíciletí svého posmrtného života a ověnčen nevadnoucím vavřínem bude i nadále jako dobrý génius provázet evropské lidstvo k dalším metám oné kultury, kterou vydatně pomáhal budovat.“  (prof. Otakar Jiráni)

S využitím:

Antika v dokumentech II (Řím), Státní nakladatelství politické literatury 1961

Čermák J., Čermáková K., Slovník latinských citátů (4328 citátů), Universum 2005

Kučerová E., Publius Vergilius Maro (Přemožitelé času 5), MON 1988

Kubín V., Velké milostné dvojice starověku, Čs.spisovatel 1979

Vergilius P.M, Aeneis, Svoboda 1970

Vergilius P.M., Zpěvy pastýřské, Veleslavín 1920

Zamarovský V., Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta 1982