Přes pouště a Pohoří z Prahy do Pákistánu! Kašmír, Isfahán, Jižní Írán

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Tenhle plán měl všech pět „p“ – jak ostatně naznačuje již nadpis – z Prahy se dostat přes mnoho států, řek, hranic,  měst, pouští, pohoří a dalších zastávek a překážek až do dalekého Pákistánu. Neboť co může být dobrodružnější, než navštívit tak vzdálenou zemi s exotickým jménem, zemi to veskrze muslimskou, jejíž podstatnou část pokrývají pouště a v Kašmíru se tyčí do nebetyčných výšin dvě nejvyšší pohoří světa – Himálaj a Karakoram.

Plán a průběh první fáze cesty

     Tenhle plán měl všech pět „p“ – jak ostatně naznačuje již nadpis – z Prahy se dostat přes mnoho států, řek, hranic,  měst, pouští, pohoří a dalších zastávek a překážek až do dalekého Pákistánu. Neboť co může být dobrodružnější, než navštívit tak vzdálenou zemi s exotickým jménem, zemi to veskrze muslimskou, jejíž podstatnou část pokrývají pouště a v Kašmíru se tyčí do nebetyčných výšin dvě nejvyšší pohoří světa – Himálaj a Karakoram. A to vše absolvovat cestou suchozemskou, navíc s ne zrovna naditou peněženkou. Stalo se tak už v roce 1996, v oněch dávných dobách, kdy letenka byla pro chudého studenta hodně drahým luxusem a česká koruna byla hůře směnitelná než pákistánská rupie.

     Po precizním naplánování akce a komplikovaném běhání po ambasádách, kde nám nakonec milostivě Íránci i Pákistánci udělili víza, jsme konečně jednoho krásného dne vyrazili. Sáhodlouhého popisu trasy z Prahy do Istanbulu, kam jsme dojeli kombinací vlaku a autostopu, Vás ušetřím. Jelikož Turecko je normální zápaďácká země (sice v roce 1996 méně zápaďácká než dnes, ale to ostatně platí pro Českou republiku také), první „exotickou“ zemí byl Írán.

V severním Íránu

     Musím se přiznat, že Turecko už mě nepřekvapilo, ale že i Írán bude normálně fungující a vyspělou zemí, to mě trochu vyvedlo z míry. Jediný nepříjemný okamžik celé cesty Íránem nastal na íránsko-turecké hranici. Ne snad že by se k nám íránští celníci chovali neuctivě. Naopak – byli velice korektní a zdvořilí. A výhled do okolí (s bájným pětitisícovým Araratem v pozadí) také celkem ušel. Ale po desetihodinovém zdržení na hranicích se i sebehezčí kulisa okouká.

Mimo jiné jsme museli vyndat úplně všechny věci z batohů a ten nejtrpělivější ze všech trpělivých celníků pomalu a dlouze zkoumal každý jednotlivý předmět tak trpělivě, až jsme z toho byli celí netrpěliví. Když se nám ovšem nakonec podařilo přesvědčit bdělé oko vládního orgánu, že nepašujeme zbraně, drogy, pornografii ba ani alkohol, vstoupili jsme nakonec přece jenom do Íránu. Pravda, celník dlouze zkoumal Zdeňkovu igelitovou tašku – slečna na potisku, oblečená v normálních večerních šatech, jevila se na íránské poměry ustrojena poněkud odvážně a vysvětlit, že kostky tuhého lihu jsou na vaření, byl také oříšek (sakra, jak se anglicky řekne líh, když člověk nechce použít nebezpečné slovo alkohol?)

     Hned za hranicemi do našeho autobusu vtrhli veksláci s balíky místních riálů. Nevěděli jsme, která bije, ale naši íránští spolucestující z autobusu pravidelné linky Istanbul – Teherán nám vysvětlili, že je to normálka a kurs je dobrý. V Íránu to zkrátka funguje jak u nás za komunistů – íránský riál není volně směnitelný a kurs na černém trhu je tudíž značně výhodnější než v bance. Autobus zastavil hned vedle restaurace a náš hlad zvítězil nad naší opatrností. Vyměnili jsme a hurá na kebap!

     Írán se ukázal být neskutečně levnou zemí. Díky minimálním cenám benzínu byla extrémně levná doprava autobusy, jídlo stálo pakatel. A přitom všechno vypadalo tak nějak normálně, moc jako v Asii jsem si nepřipadal. Autobusy byly většinou postarší, ale spolehlivé Mercedesy. Po krvežíznivých fundamentalistech (kupodivu – soudě podle našich médií) ani vidu, ani slechu, naopak Íránci jsou lidé velice příjemní.

     Bohužel naše tranzitní vízum mělo pouze týdenní platnost, takže jsme v podstatě Írán jenom projeli, zato však nejdelší trasou ze severozápad na jihovýchod. V Teheránu jsme se vůbec nezdržovali a rovnou jsme přesedli na autobus do Isfahánu.

     Isfahán je často považován za nejkrásnější město Íránu. Faktem je, že zdejší velká modrá mešita je moc pěkná, i když zrovna procházela rekonstrukcí, a starobylý most také ujde. V Isfahánu jsme se setkali s jedinou „nepřátelskou“ reakcí zdejších obyvatel – zdejší pomatený mladík nám šermoval rukama před očima, až jsme konečně pochopili, že si na nás nechce vyzkoušet asijské bojové území, nýbrž že vadí mu naše sluneční brýle – asi jsme v nich vypadali jako američtí agenti.

     Asi nejslavnější íránskou památkou jsou však zříceniny bývalého hlavního města Perské říše. Persepolis byla   Alexandrem Makedonským vypleněna do základů, údajně jako odveta za vypálení Athén Peršany, ke kterému došlo nějakých 150 let předtím. Pár sloupů ale z té starověké nádhery zbylo, a aby toho nebylo málo, dalších pár budov Íránci „citlivě zrestaurovali“ – no prostě je postavili nové z betonu.

     Dva mladí Íránci, které jsme potkali v Persepoli, nás pozvali k sobě domů. Bylo dost zajímavé si s nimi popovídat. Oba bojovali v íránsko-irácké válce, která skončila pouhých osm let před naší návštěvou. Byli prý dokonce v iráckém zajetí. To jim muselo být tak maximálně sedmnáct let, což ovšem bylo zcela běžné – hlavně na íránské straně bojovalo mnoho nezletilých vojáků. Zatímco jeden z našich hostitelů byl věřící muslim, druhý si z něj utahoval, že je pambíčkář, protože sám byl ateista. Aby ale neměl problémy, hlásí se také  k islámu, protože ateisté oficiálně v Íránu neexistují.

V jižním Íránu

     Někde za městem Šíráz se ráz krajiny prudce mění. Zatímco v severním Íránu krajina připomíná dejme tomu Řecko, v Íránu jihovýchodním, jenž nám bylo souzeno projet směrem k pákistánské hranici, se rozkládá poušť Lút. Poušť jsem tehdy viděl poprvé a řeknu Vám – není o co stát. Krajina je to velice fádní a suchá, suché jsou i okolní hory, dosahující místy až čtyřtisícové nadmořské výšky.

Jen v některých horských údolích jsou náznaky jakés takés vegetace. V jednom místě byla dokonce úplná rovina, pokrytá pouze štěrkem a táhnoucí se donekonečna k obzoru. A teplota ve stínu dosahuje až padesát stupňů Celsia (červenec) a stín nikde. V autobuse se to ale dá vydržet.

     Na samém jihovýchodě Íránu již nežijí Peršané, nýbrž Bálúčové, poněvadž zdejší kraj se  nazývá Bálučistán. Bálučistán je historické pouštní území, které je dnes rozdělené mezi Írán a Pákistán. Touhle „krásnou“ pouštní krajinou se muselo probít vojsko Alexandra Makedonského, když táhlo do Indie.

     V městečku Zahedán jsme přespali v nepříliš vábném hotýlku a nakonec jsme dojeli až na hranici íránsko-pákistánskou. Hranice v poušti je tu stylová – pár hliněných baráků, několik celníků, íránská a pákistánská vlajka. Rozloučili jsme se s Íránem, s portréty ajatolláha minulého (Chomejní) a současného (Chameneí) a vstoupili jsme do Pákistánu.

Cesta pouští do Kvéty

     Na hranicích jsme potkali Maďary Feriho (Ferenc?) a Zoliho (Zoltán?) a pokračovali s nimi v cestě téměř přes celý Pákistán. Domlouvali jsme se rusko-anglicky – ruštinu jsme používali hlavně v momentech, kdy jsme nepotřebovali, aby nám někdo z místních rozuměl.

     Prvním úkolem bylo získat místní měnu. Opět se nám to podařilo za pomoci místních veksláků – bylo zde sice hliněné stavení s hrdým nápisem „BANK“ , leč nebylo momentálně  v provozu. Po úspěšné výměně jsme se nalodili na krásný pákistánský autobus, který nás měl přepravit (a nakonec po různých peripetiích i přepravil) do nejbližšího města, do Kvéty. Stačilo urazit pouhých 600 kilometrů pouští.

     Cesta samotná byla zajímavá. Ne snad kvůli krajině – ta byla pořád stejně jednotvárná. Nezpestřili nám ji ani bandité, kteří se tu podle průvodce Lonely Planet občas potulují. Ale náš autobus, byť na nás zpočátku působil poměrně bytelným dojmem, měl po cestě třikrát defekt. Poprvé se tak stalo kousek od hranice někdy odpoledne, kdy bylo venku snad padesát stupňů. Oprava proběhla vcelku rychle a jelo se dál.

     Druhý den ráno nastal defekt číslo dva. Ten nám se Zdeňkem ovšem přišel vyloženě vhod, protože kousek od místa naší nedobrovolné zastávky byly písečné duny. Malé sice, ale opravdové a skutečné!

     Odpoledne nás však postihl defekt číslo tři, a poněvadž už jsme neměli v autobuse třetí rezervu, museli jsme několik hodin počkat, než nám nějaký dobrák dovezl z již nedaleké Kvéty náhradní koleso. Díky těmto defektům se naše cesta nakonec protáhla z avizovaných osmnácti hodin na hodin třicet šest. Není se co divit.

Silnice byla místy tak rozbitá, že řidič raději sjel do pouště, která byla většinou zcela rovná. Na některých úsecích byly naopak nečekaně prudká stoupání, která náš autobus zdolal jen s nasazením nejen všech svých sil koňských, ale i nadpřirozených. To se všichni Pákistánci začali v autobuse nahlas modlit. Modlitby předříkával asi desetiletý kluk, kterého jsme díky jeho hlasu, připomínajícímu jednoho z hrdinů disneyovských kreslených filmů, překřtili na „Kulíka“. Kulíkovy litanie kupodivu vždy zabraly a nakonec jsme do Kvéty zdárně dorazili.

     Asie začíná v Pákistánu !!! Pravda, jako učitel zeměpisu bych to neměl křičet moc nahlas, ale je to tak. Zatímco Írán působí velice moderním dojmem, Pákistán už je docela divočina. V pouštní krajině jsme to pravda moc posoudit nemohli, ale když jsme o půlnoci přijeli na autobusové nádraží v Kvétě, zjistili jsme, že v ulicích několikasettisícové Kvéty nepřevažují auta a autobusy (o tramvajích ani nemluvě), nýbrž rikši a povozy. Hledat o půlnoci ubytování ve zcela neznámém pákistánském městě je docela tvrdý oříšek.

Jelikož jediný hotel, do kterého nás popletený místní rikša dovezl, poněkud přesahoval naše skromné finanční možnosti, přespali jsme nakonec s ostatními Pákistánci z autobusu před vlakovým nádražím na karimatkách. Nikdo nás tu neotravoval, protože nádraží hlídala pákistánská armáda. Když vojáci zjistili, že jsme z Československa (že existuje nějaká Česká republika, to je fakt, který dodnes v některých částech světa nebyl zaznamenán), jenom uznale pokyvovali hlavou: „Czechoslovakia – good guns!“ – a zálibně hladili hlavně svých samopalů. Holt jsme vždycky byli zbrojařská velmoc…

Vlakem z Kvéty do Láhauru

     Druhého dne jsme využili faktu, že spíme přímo na vlakovém nádraží, a šli jsme si koupit lístek na vlak do Láhauru. To je město u indické hranice, asi 1500 kilometrů od Kvéty (nebo že by to bylo jenom tisíc? No prostě je to daleko…) Na nádraží jsme potkali dva Poláky, čímž se naše středoevropská česko-maďarsko-polská skupinka rozrostla na šest osob.

     Původně jsme si mysleli, že pojedeme lehátkovým vozem, ovšem na ten byly místenky dávno dopředu vyprodány. Nezbylo tedy nic jiného než jet nejnižší třídou s ostatními Pákistánci.

     Cesta to byla zajímavá hned z několika důvodů. Předně okolo nás byla celkem atraktivní  krajina. Železniční trať, která stoupá z  Kvéty napříč Sulajmánským pohořím do vysokohorského průsmyku, aby se pak opět sešplhala až do nížiny řeky Indus, stavěli ještě Britové. Můžete si o britském kolonialismu a imperialismu myslet co chcete, ale faktem je, že železnice Britové stavět uměli. Tratě, které postavili v bývalé Britské Indii už v 19. století, slouží v často extrémních přírodních podmínkách Indie a  Pákistánu spolehlivě dodnes.

     U města Jacobabad, kde byla kdysi naměřena nejvyšší absolutní teplota v Asii (53^oC), jsme přejeli přes řeku Indus. Krajina v nejlidnatější pákistánské provincii Paňdžáb už je úplně jiná než v Bálučistánu. Převažuje intenzivně obdělávaná zemědělská krajina s vesničkami, poli a kalužemi s rochnícími se buvoli.

     Samotný pákistánský vlak je rovněž fenomén sám o sobě. Všechna místa k sezení byla beznadějně obsazená. Seděli jsme na zemi v uličce poblíž dveří vagónu. Dveře byly celou jízdu dokořán, stejně jako všechna okna ve vlaku, jinak bychom se v nesnesitelném letním žáru asi všichni udusili. Ovíval nás tedy příjemný větřík. Bohužel nás však také ovíval kouř z jedoucího vlaku. Lokomotiva sice nebyla parní, nýbrž dieselová, ovšem vyšlo to skoro nastejno.

Z jejího komína vycházelo tolik kouře, že Maďar Zoli, který se vyšňořil na cestu svým nejlepším bílým trikem a seděl ke své smůle v prvním vagóně hned za lokomotivou, vypadal po mnohahodinové jízdě vlakem jak zaměstnanec uhelných skladů. Původně sněhobílá barva jeho trika byla dokonale zamaskována černošedým mourem…

     Místa na zemi vedle dveří byla ještě poměrně luxusní – někteří pasažéři cestovali sedíce přímo na WC. Chce se Vám na záchod? Žádný problém! Prostě přeskáčete asi 10 lidí, vyhodíte na chvíli osazenstvo WC, použijete místní sociální (spíše by se chtělo říci antisociální) zařízení (žádnou mísu samozřejmě, šlapky!), načež se po vykonání Vaší potřeby do  oné místnosti opět nastěhují původní pasažéři.

     Pákistánský vlak z Kvéty do Láhauru využívá pochopitelně po cestě rovněž zastávky! Hned jak souprava zastaví, polovina pasažérů se vyřítí ven a nakupuje od místních prodavačů něco na zub, nebo jen tak na peróně klábosí. Po určité době, mlhavě vymezené jakousi vágní direktivou, která se zove jízdní řád, se vlak dává pomalu do pohybu. Pohyb je to sotva viditelný, odhadem tak rychlostí jednoho kilometru za hodinu (a to opravdu nepřeháním!).

Pasažéři vlaku zatím pomalu ukončují své nákupy u stánků s občerstvením, loučí se a objímají. Vlak zvolna zvyšuje rychlost na nějakých pět kilometrů za hodinu. Pasažéři na peróně urychlují loučení a mávají pozůstalým (tj. těm, kteří zůstávají v dané stanici). Vlak zrychluje na osm kilometrů za hodinu. Pasažéři se již rozloučili a zvolna začínají naskakovat do otevřených dveří vagónu. Vlak asi po třech minutách zrychluje na patnáct kilometrů za hodinu. Poslední opozdilci naskakují do vlaku. Jsme všichni, vlak zrychluje na závratných třicet kilometrů za hodinu a cesta vesele pokračuje. Pákistánci nikam nespěchají.

Do cíle své cesty nakonec stejně tak jako tak (inšalláh – dá-li Bůh) dorazí…Pro člověka z Evropy, počítajícího obvykle svůj drahocenný čas na minuty, je to lehce znepokojující pocit. Mentalita průměrného Pákistánce či jiného Asiata je zkrátka od mentality průměrného věčně uspěchaného Evropana či Američana značně odlišná. Zítra je taky den!

Láhaur

     I navzdory pákistánské mentalitě jsme však nakonec do cílové stanice v pořádku a dokonce i relativně včas (ve srovnání s osmnáctihodinovým zpožděním autobusu do Kvéty) dorazili.

     Láhaur je město veliké. Má nějakých 5-6 milionů obyvatel a je druhým největším městem Pákistánu (Pákistán má dnes, v roce 2007, 170 milionů obyvatel, a je šestou nejlidnatější zemí světa. Největší město Karáčí má minimálně 10 milionů obyvatel).

     Bordel, špína, smrad!!! Toto hodnocení použila jistá nejmenovaná docentka pro hodnocení jedné budovy nejmenované fakulty nejmenované pražské Karlovy univerzity. Její slova byla samozřejmě myšlena s určitou nadsázkou. Nevím, co by jinak říkala, kdyby se ocitla v Láhauru.  Bordel a špína je tu skutečně všude, smrad je pak způsoben hlavně místní dopravou. Rádi jsme vzpomínali na křišťálově průzračný pražský vzdoušek, který jsme tak často vdechovali během zimních inverzních situací! Vzhledem k tomu, že dopravu v Láhauru tvoří hlavně motorikši či motocykly, vybavené ne právě ekologickými dvoutaktními motory, je tu téměř nedýchatelno.

     Ale uprostřed všeho toho chaosu lze nalézt i hodně zajímavých památek. Především je tu obrovská mešita z dob Velkých Mogulů. Také je tu Pákistánský minaret, což je vysoká rozhledna, symbolizující nezávislost Pákistánu. Kromě toho spoustu pěkných menších mešit. A také hlavní třída, postavená za Britů, kde lze tu a tam zahlédnout zbytky zbytků britské koloniální architektury. A také spousta reklam firmy Baťa, protože Baťa obouvá půl Asie.

     Klima v Láhauru v červenci je pro Evropana dost nepříjemné. Láhaur už totiž leží v monzunovém podnebném pásu. Déšť sice ještě nebyl během naší přítomnosti na pořadu dne, ale relativní vlhkost vzduchu se blížila stu procent. Teplota kolem třiceti stupňů nebyla sice tak vysoká, ovšem v kombinaci s vysokou vlhkostí je to opravdu hodně nepříjemné. Bydleli jsme s Poláky a Maďary v ubytovně křesťanské organizace YWCA (nebo YMCA ?). Žádný luxus, ale podstatné bylo, že v místností byl veliký a hlavně funkční ventilátor. Kromě toho, že dokáže předstírat vánek, zahání i komáry, kteří by nás jinak mohli nejenom zle poštípat, ale i nakazit malárií.

     Po prohlídce Láhauru jsme se rozhodli vyrazit do Kašmíru, na slavnou Karakoram Highway, abychom doputovali až na pákistánsko-čínskou hranici. Rozloučili jsme se s Poláky, kteří měli naplánovanou jinou trasu, a spolu s Maďary Ferim a Zolim vyrazili autobusem směr Rávalpindí. To je další dost velké město, a dokonce to bývávalo i město hlavní. V Rávalpindí jsme se ovšem moc dlouho nezdrželi a ihned vyrazili do Gilgitu, významného toť horského střediska na trase KKH v pákistánském Kašmíru. Ale o téhle části naší trasy už jste se již určitě  dočetli v jednom z minulých článků.

     Pákistán, to je bordel, špína a smrad, chaos, nepohodlí. Ale zároveň je Pákistán země nekonečně nádherná. Země, kde jsou rozsáhlé pouště, úrodné nížiny i vysoká osmitisícová a sedmitisícová pohoří. Jedna z kolébek světové civilizace (v povodí Indu vznikly první starověké indické státy), země přeplněná památkami starověkými, islámskými stavbami z doby Velkých Mogulů i architekturou britských kolonizátorů. V neposlední řadě je také Pákistán zemí hrdých, ale přátelských lidí,  kteří jsou mnohem chudší, ale možná i šťastnější než většina z nás.

     Nebojte se Pákistánu. Na světě není moc krásnějších zemí než je „Země čistých“.