Před cestou V. – Úvahy o cestování

Před Cestou V. – Úvahy o cestování

   Tak konečně skončila škola a vypukly prázdniny. Dolaďuji podrobnosti mé Cesty, kupuji poslední maličkosti a hlavně čekám, kdy už konečně bude 9.července, aby se mé teoretizování o Cestě změnilo v realitu. Jelikož ale nutkání něco napsat je velice silné, chci se s Vámi tentokrát podělit o své úvahy o cestování obecně.

   Nuda a netrpělivost, to jsou pocity, které u mě momentálně převažují. Těšení se na Cestu ustoupilo nervozitě – pořád přemýšlím, co mám ještě koupit, co zařídit, na co jsem zapomněl. Tuhle fázi předcestovních příprav věru nemiluji. Rozuzlení přijde až někde v Peru, kde určitě zjistím, že mi něco chybí. Jenom doufám, že to nebude nic životně důležitého, jako třeba pas, peníze nebo platební karta… Zatím se ale přesunu od praxe zpět k teoretizování.

Druhy cestovatelů

   Přemýšlel jsem, jak by se dali rozdělit cestovatelé a co jsem vlastně já osobně zač. Na základě svých hlubokomyslných úvah bych cestovatele rozdělil na 5 typů:

   1) Rekreant. Rekreant je člověk, který vyrazí někam k moři, třeba do Chorvatska nebo do Hurghady. Válí se na pláži, užívá si hotelového komfortu, bazénů, švédských stolů, tobogánů a dalších radovánek. Pokud ho už nebaví desátý den ležet na pláži, vyrazí na symbolický jednodenní výlet. Domů přijede rekreant bezvadně opálený a pochlubí se záplavou fotek typu já, moje manželka (milenka, místní krasavice…) plus případné děti někde na pláži.

   2) Závislý turista. Sem se dají zařadit účastníci poznávacích zájezdů. Cestují sice s cestovkou, avšak značně méně pohodlným způsobem než rekreanti. Tento typ turisty nepolehává celé dny na pláži, nýbrž upřednostňuje poznávání památek, turistické či jiné sportovní aktivity. Zařadil bych sem i lidi, kteří si někde objednají pouze ubytování a pak si svůj  program dále organizují sami. „Závislí“ jsou tito turisté proto, že se musí podřídit bud programu cestovní kanceláře, nebo jsou vázáni na určité místo, které si předem vyberou. Dají se sem zařadit i lyžaři, vodáci a další sportovci.

   3) Nezávislý turista – backpacker (baťůžkář). Ačkoliv preferuji český jazyk (mimo jiné proto, že to je jediný jazyk, který jakžtakž ovládám), anglický výraz „backpacker“ mi přijde nejvýstižnější. České slovo „baťůžkář“ působí tak nějak změkčile, kdežto „backpacker“ zní odhodlaně a akčně. Backpacker vyrazí na týden, čtrnáct dní, měsíc či dva do nějaké exotické země. Z kapsy mu obvykle čouhá Lonely  Planet či Rough Guide, který mu pomáhá orientovat se v neznámém městě (terénu, zemi…). Backpacker má obvykle nějaký  rámcový plán, je si však dobře vědom, že ne vše na cestě lze předem naplánovat. Není předem vázán na určitou lokalitu, cestuje  nezávisle, avšak leckdy dost nepohodlně. Do této kategorie bych zařadil i české čundráky, kteří vyrazí na vandr a harcují třeba  týden českou krajinou, aby nakonec skončili v nějaké pěkné nádražní hospůdce.

   4) Cestovatel. Cestovatel (s velkým C) cestuje obvykle podobným způsobem jak backpacker. Rozdíl je především v rozsahu jeho putování. Bacpacker se nejpozději za měsíc či za dva vrátí domů, do práce, do Podolí atd. Cestovatel putuje půl roku, rok či déle. Buď vyrazí rovnou na cestu kolem světa, nebo se omezí na nějakou konkrétní oblast (přejezd Sahary, putování jihovýchodní Asií, Indie…). Jeho cesta je naplánována jen velmi neurčitě a její konec není přesně ohraničen. Cestovatel neřeší, že ode dneška za 14 dní musí být zpátky v Praze (v New Yorku, Berlíně…), aby opět naskočil do pracovního procesu. Má čas, užívá si ho a nepospíchá.

   5) Dobrodruh. Dobrodruh není normální člověk z masa a kostí, nýbrž nadčlověk, který zdolává osmitisícové vrcholy, plaví se na plachetnici kolem světa či dobrovolně mrzne coby účastník nějaké polární výpravy. Jeho cestování má expediční charakter. Může se spolehnout jen sám na sebe či na kolegy spoludobrodruhy. Čím jsou podmínky extrémnější, tím více dobrodruhy přitahují. Reinhold Messner, Thor Heyerdahl, Steve Fosset či Víťa Dostál, to jsou typičtí dobrodruzi, jejichž výkony většina lidí bezmezně obdivuje, málokdo si je však troufne napodobit. Dobrodruh je pro ostatní cestovatele nedostižným vzorem a inspirací. Je to jedinec, který dokáže romantické sny přeměnit ve skutečnost.

   Každý samozřejmě preferuje něco jiného a během života mění svoje priority. Mnoho mých přátel se poté, co se oženili a založili rodiny, přeskupilo z kategorie 2 a 3 do kategorie 1. Už je nebaví lézt někde po horách, spát ve stanu či nejlevnějším hotýlku někde na periferii. Raději vyrazí s rodinou do Chorvatska.

   U mě osobně je ovšem vývoj obrácený. Rekreantem jsem byl ve svém dětství. Jezdíval jsem na pionýrské tábory, což je v podstatě také pobytová rekreace. Nejvíc se mi ovšem líbilo na dovolené v Bulharsku. To mi bylo deset. Jeli jsme celá čtyřčlenná rodina. Poprvé jsem letěl letadlem a poprvé jsem viděl moře. Byl jsem nadšen a vůbec to byla super dovolená. Ale zhruba od svých 18 let jsem rovnou přeskočil do kategorie 3. Stal jsem se baťůžkářem a tím jsem dodnes. Nejdříve byly moje  finanční možnosti velmi omezené, takže jsem jezdil stopem a umíral jsem hlady (Skandinávie), postupně se to trochu zlepšilo. Osobně mám rád levné baťůžkářské hotýlky, kde potkávám spoustu podobně založených lidí jako jsem já – sbalí si svých pár švestek, průvodce a vyrazí třeba na měsíc do Afriky. Asi tak 95 % těchto lidí lze zařadit do kategorie číslo 3. Ale občas jsem potkal i jiné cestovatele – totiž Cestovatele s velkým C (kategorie 4). Jezdí v zásadě stejným způsobem jako baťůžkáři, ale na podstatně delší dobu. Jejich časový horizont je velmi dlouhý až neohraničený. Příklady? V Egyptě jsme třeba potkali dva Čechoaustralany. Vyrazili na osmiměsíční cestu kolem světa. Měli koupenou letenku, která je opravňovala přerušit cestu třeba na 8 místech, kde pak pobývali tak dlouho, dokud je to bavilo. Navštívili tuším Thajsko, Indii, Egypt,  Ekvádor a ještě pár dalších zemí. V Ekvádoru jsme potkali párek  Čechů, kteří podali v práci výpověď a vyrazili na půl roku do Latinské Ameriky. Přistáli tuším v Panamě a zpáteční letenku měli koupenou z Buenos Aires. V Africe jsme potkali Američanku, která se sebrala a vyrazila na cestu kolem světa. Na Srí Lance mě zaujal Holanďan, který si naplánoval pobyt v Indii „asi na 8 měsíců“ (na Srí Lanku si jen odskočil). U těchto lidí jsem měl vždy pocit, že na ně nemám a že mě coby cestovatele značně převyšují. Čím více podobných šílenců jsem však potkával, tím víc ve mně rostla touha být jedním z nich. Tuto svou touhu chci realizovat letos. Chci postoupit z kategorie 3 do kategorie 4 a stát se velkým Cestovatelem.

   A co se týče kategorie poslední, opravdovým dobrodruhem se zatím stát nehodlám. Ale kdo ví, třeba někdy v 50 letech podlehnu nutkavé touze přejít Grónsko na sněžnicích (nepravděpodobné, nesnáším zimu) nebo přeplout Atlantik na voru. Zatím se ale budu držet poněkud přízemnějších způsobů dopravy.