Před cestou IV. – už abych tam byl!

Před cestou IV. – Už abych tam byl!

   Tak už je po maratonu a po maturitách a do odjezdu za Velkou louži zbývá necelý měsíc. Dál chodím do práce (jsem vzorný pracovník!), nakupuji, jím, spím a dělám spoustu dalších zbytečností, které jsou již ovšem zcela podružné. Neboť moje tělo se fyzicky stále ještě nachází na území naší malé milé České republiky, ale můj duch se již toulá kdesi po amazonských pralesích, patagonských pláních a andských náhorních plošinách a je jaksi před mojí tělesnou schránkou mírně napřed. Už abych tam byl i fyzicky!

   Cesta je tak ve fázi mohutných příprav. Už mám koupené téměř všechno, co bych snad mohl v té Americe potřebovat. Z větších investic mě stála nejvíc letenka – přesně 23,407 Kč. Což na to, že je jednosměrná (Praha – Madrid – Buenos Aires – Lima), je docela nehorázná cena. Do Peru však bohužel nízkorozpočtovky nelétají. Taky jsem nakoupil někdy v únoru nebo v březnu asi 2000 USD ve velmi „výhodném“ kursu – asi za 23 Kč (dnes pod 19 Kč), čímž se mi Cesta hned o pár tisícovek prodražila. Kdo mohl ale vědět, že po strmém pádu bude dolar posilovat? Pak jsem vrazil skoro přesně 10,000 Kč do zdravotního pojištění. Jelikož moje Cesta (pokud se nestane něco nepředvídatelného, jako že třeba moje letadlo zmizí někde nad Atlantikem nebo že mě peruánští celníci nevpustí do země) bude trvat déle než půl roku, odhlásil jsem si zákonné zdravotní pojištění u VZP. Pokud bych se ovšem na cestu vůbec nepojistil (ani komerčně),  musel bych milé VZP zaplatit za každý měsíc pobytu v zahraničí 1,080 Kč. Tak jsem se koupil u VZP komerční pojištění, které vyjde ještě levněji než to povinné, takže ušetřím i když se mi nic nestane. Což pevně doufám, protože kromě toho, že bych si nerad někde v horách zlomil nohu nebo onemocněl nějakou dosud nepoznanou tropickou chorobou, bych se asi navzdory své pojistce stejně nedoplatil. Mám jenom takové to základní pojištění (léčebné výlohy), které třeba ošetření zubů kryje jen do 7,500 Kč, za což Vám někde nevytrhnou ani zub. Pak se to nevztahuje na vysokohorskou turistiku asi nad 3,000 metrů nad mořem, čili někde v Andách jsem v podstatě nepojistitelná osoba a určitě bude v pojistných podmínkách celá řada dalších příjemných vychytávek, které jsem raději ani nestudoval (a věřte, že jako bývalý pojišťovák alias „finanční poradce“ jsem leccos o výlukách pojistného plnění občas v práci zaslechl – tak třeba když dostanete AIDS nebo Vám ustřelí hlavu v nějakém pěkném válečném konfliktu, pojišťovna Vám nic nezaplatí – neměli jste jezdit do válečné oblasti a už vůbec jste tam neměli souložit…).  Pojišťovna mě sice sebejistě vybavila jakousi kartičkou s číslem, na které mám v případě lékařského ošetření zavolat, doufám ale, že tento doklad nebudu potřebovat.  Kromě letenky a pojištění jsem si koupil spoustu veledůležitých serepetiček, hadrů a jiných potřebností. Především tento počítač (Eee), na kterém se právě učím psát a moc mi to nejde, protože přece jenom je ta klávesnice menší. Zato má ééčko paměť asi 160 GB, což je super. Takže do něj především budu ukládat fotky a články, ale také do něj přetahuji všemožné průvodce, cestopisy a další informace, které bych mohl jako cestovatel či příležitostný rádobyspisovatel potřebovat. Eééčko stálo 10,000 Kč, takže co se týče velkých výdajů před cestou, jsem na nějakých 43,000 Kč, s dalšími drobnostmi okolo se tak dostanu někam k padesátce. Což mi přijde docela dost na to, že jsem ještě nevyjel… Rozpočet přímo na cestu bude něco málo přes 300,000 Kč, s čímž snad alespoň rok vyžiju. Nicméně tímto opět vyzývám veškeré velkopodnikatele, majitele cestovních kanceláří, průmyslníky či latifundisty – přispějte na chudého cestovatele! Číslo účtu najdete na úvodní stránce Kompasu! Neboť Hanzelka, Holub, Zikmund a Livingstone jsou proti mně ubozí břídilové a Vy se sponzorstvím jednoho z největších žijících cestovatelů stanete slavnými mecenáši jako třeba pan Carnegie nebo pan Kožený. (toto je nekomerční reklama, kdyby někoho má mírná sebechvála lehce nadzvedla od kompu J )

   Z věcí, co s sebou normálně netahám, mě teď napadají akorát kapky na desinfekci vody. Navštívil jsem zubařku (chtělo by se radostně říct možná naposledy, bohužel mám ale pocit, že na její víceméně bezbolestné metody budu ještě v Americe rád vzpomínat, až navštívím nějakého místního kováře alias zubaře). Dal jsem si také píchnout tetanovku a předepsat antimalarika. Zajímavé je, že mi doktorka předepsala ne Lariam jako obvykle, nýbrž Doxycyklin, což jsou antibiotika – prý se to teď hodně předepisuje jako profylaxe proti malárii hlavně ve Velké Británii. Proti „normálním nemocem“ (léčí se tím třeba kapavka, syfilis a ještě nějaké další, méně populární neduhy) se to bere asi tak týden, ale já budu brát tuhle legraci tak 3 měsíce (Amazonie…). Když jsem šel do lékárny a bral si asi 12 balení antibiotik (možná jsem jich tolik nespotřeboval ani za celý svůj život), musel jsem vypadat jako feťák nebo jako rozpadající se troska se zajímavou sexuální minulostí. Doxycyklin je dle sdělení mé doktorky nepatrně méně účinný než Lariam, ale nemá zdaleka tolik vedlejších účinků a hlavně je daleko levnější. Navíc si můžu namlouvat, že případné bacily kapavky či jiné nepravděpodobné choroby (žiji přece spořádaným životem!) se mi vyhnou velkým obloukem.

   Jak Vás mohu dále ujistit, dokud budu vykazovat známky života nebo dokud mi někdo nešlohne tenhle počítač (nebo ho někde třeba neutopím), budu psát a psát na Kompas. Ještě to nemám úplně promyšlené, ale asi budu psát krátké zprávy i delší články. Jsem totiž lehce rozpolcen. Rád bych psal velmi vtipnou formou a vytříbeným stylem vtipné postřehy o mých nenadálých dobrodružstvích (nedostižným vzorem v tomto ohledu jsou Chochoviny), leč nebyl jsem políben můzou jako třeba slovutný pan Chocho („chocho“ znamená ve španělštině pošetilý, senilní, zdětinštělý či dětinský – tak alespoň tvrdí slovník na Seznamu, kdežto pan Chocho na svých stránkách osobně tvrdí, že to znamená něco ještě daleko horšího – každopádně díky za zajímavé obohacení mé tristní španělské slovní zásoby). Kromě toho jsem seriózní profesor zeměpisu a dějepisu, takže Vás musím rovněž zahrnout sáhodlouhými zeměpisnými informacemi a hlubokými historickými rozbory, to se nedá nic dělat. Takže kombinovat budu asi oba typy článků a budu k tomu dávat mraky fotografií.

   Na cestu se samozřejmě připravuji nejenom fyzicky (viz například mé výše zmíněné návštěvy lékařských specialistů, také nabírám tukové zásoby…), nýbrž i psychicky. Předstírám sám na sobě studium španělštiny. Jako pořád ještě středoškolský profesor bych samozřejmě své svěřence a svěřenkyně měl peskovat, aby se učili a učili. Taky že je peskuji a přitom si sám uvědomuji, že samotnému se mi už do hlavy asi nic nevejde a především že moje lenost je s rostoucím mým věkem stále větší a větší. Leč co naplat, pokud nechci v Americe umřít hlady a chci se občas někde ubytovat či se dostat z bodu A do bodu B, budu se muset alespoň několik slov naučit, i když španělština je pro mě španělská vesnice. Pak se loučím a loučím se spoustou lidí, které jsem dlouho neviděl a které možná zase dlouho nebo už třeba vůbec nikdy (dosti temná varianta) neuvidím. Neboť předlouhá kapitola mého života s názvem „Život v Česku“ se blíží ke konci a druhá fáze mého života – „Cesta“ – je časově teoreticky zcela neohraničena. Teoreticky proto, že je naopak zcela neteoreticky velmi ohraničena finančně. Pokud tedy máte pocit, že jsem Vám tímto článkem nesdělil cokoliv podstatného, rozhodně se nemýlíte! Prostě už jen čekám, abych odsud vypadnul. Ale nebojte se, o mém dalším cestovatelském počínání, které je zatím pohříchu pouze v přípravné fázi, Vás samozřejmě neopomenu obšírně informovat.