Před cestou I. – Nesnadné rozhodování

Před Cestou I. – Nesnadné rozhodování

   Letos jsem se rozhodl, že vyrazím na Cestu s velkým C. Devátého července zvednu kotvy, opustím naší malou a klidnou zemičku ve střední Evropě a zamířím do světa. Na hodně dlouho. Minimálně na rok!

Taky už Vás napadlo, že by to bylo skvělé, vyrazit na cestu kolem světa? Vidět všechny ty prapodivné země, které znáte z knížek a dokumentárních filmů, na vlastní oči? Mě to jako malé dítě napadlo alespoň stokrát. Hltal jsem knížky Karla Maye, Julesa Verna a dalších autorů, ve kterých se to hemžilo nejen dobrodružstvím, ale i popisem neznámých kontinentů. Také jsem sbíral známky a mince z různých zemí. Sbírku známek po dědovi mám doma ještě někde schovanou. Už jenom názvy těch zemí, z nichž některé už ani neexistují nebo byly přejmenovány, jitřily mou fantazii. A možná jsem si říkal, že určitě taky někdy vyrazím na cestu kolem světa.

   Ale znáte to. Takových dětských snů a fantazií má každý z nás mraky. Já si kupříkladu pamatuji, že jsem chtěl být v dětství hajným, strojvůdcem, archeologem či kosmonautem. Každý rok mě chytlo něco jiného. Člověk pak vyroste, vystuduje, začne pracovat a přestane „myslet na blbosti“.

  Jenže mně se ty „blbosti“ honily hlavou pořád. Takže jakmile jsem dospěl alespoň po právní stránce, tedy v roce 1991, kdy mi bylo konečně vytoužených 18, začal jsem cestovat. Protože moje maminka v dětství často na nějakou mojí ztřeštěnost reagovala větou: „Až ti bude 18, dělej si co chceš!“. Takže v 18 letech, v roce 1991, jsem vyrazil na svoji první zahraniční cestu. Měl jsem po maturitě, na vysokou školu jsem nastupoval až v říjnu, takže času bylo habaděj. Komunistická sebranka už tehdy naštěstí nebyla u kormidla, takže se konečně mohlo svobodně cestovat. Pokud ovšem bylo za co. Peněz jsem jako středoškolák moc neměl a i kdybych nějaké měl, při tehdejší průměrné mzdě a zoufalém kursu koruny vůči  „tvrdým měnám“ si nemohl vyskakovat skoro nikdo, kdo se narodil na východ od Šumavy. Tím spíše, že koruna nebyla zcela volně směnitelná a vyměnit jste si mohli jen omezený počet peněz.

   Původně jsem chtěl jet s kamarádem stopem do Norska, pak to vypadalo na brigádičku v Řecku. Nakonec ale nic z toho nedopadlo a já se rozhodl, že pojedu do Švýcarska. Tehdy nejela do země helvétského kříže ani jedna autobusová linka a vlak stál víc, než byl celý můj rozpočet. Takže jsem vyrazil autobusem do severní Itálie. Odtud jsem chtěl jet stopem do Švýcarska. Vystoupil jsem brzo ráno v Bolzanu, vymotal jsem se z cizího a neznámého města a stopnul auto k jezeru Garda. Okolní krajina byla nádherná, svítilo sluníčko, do toho palmy a nade mnou nádherné hory. Pak se to ale nějak zvrtlo. Bylo vedro, stop šel mizerně a byl jsem sám. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl za 3 dny doma. Dost rychlý výlet – něco málo jsem viděl z auta během stopování, ale celkově se výlet pravda moc nezdařil. Když jsem po 3 dnech zazvonil doma, moje překvapená maminka mě uvítala větou: „Co tu chceš?!“.

   Zlom nastal následujícího roku na vysoké škole. Peněz jsem pořád neměl moc. Ne že bych tedy dnes jako učitel vydělával mailand, ale proti mým finančním možnostem na začátku 90. let jsem dnes učiněný boháč. Měl jsem ale jako vysokoškolák zhruba tříměsíční prázdniny a hlavně jsem sehnal druhého podobného šílence, Zdeňka Hűbnera. S tímto mým spolužákem (a dnes kolegou učitelem) jsem vyrazil v roce 1992 do Skandinávie. Stopem samozřejmě. Cesta to byla svízelná. Především jsme málem umřeli hlady. Zásoby nám došly dost brzo a ceny potravin v Norsku byly asi tak desetkrát vyšší (bez přehánění!) než u nás. V obchodě, protože v restauraci byl cenový rozdíl ještě podstatně vyšší. Navíc jsme dost škudlili, protože jsme nevěděli, jestli nám zbudou peníze na trajekt zpátky. Nakonec jsme ale hlady přece jenom nezemřeli, na trajekt nám zbylo a my jsme se v pořádku vrátili domů. To byla cesta jako hrom! Dostali jsme se daleko za polární kruh, skoro až na Nordkapp. O tom jsem dříve jenom snil, četl jsem názvy exotických míst jako Narvik, Lofoty nebo Hammerfest jen v atlase a teď jsem je viděl na vlastní oči.

   Se Zdeňkem Hűbnerem jsem podniknul potom mnoho dalších cest. Někdy jsme jeli sami dva, jindy nás bylo víc. Pro mě byla zlomová především cesta z Prahy do Pákistánu v roce 1996. Ač jsem studoval na vysoké škole zeměpis, moje představy o Íránu, Pákistánu a Indii  byly velmi mlhavé. Původně mě napadlo, že bychom mohli jet do Íránu. Jenže Íránci vydávali pouze tranzitní víza. Takže budeme muset jet do nějaké země za Íránem! A za Íránem je Pákistán. Tak jsme jeli až do Pákistánu. Cestovali jsme stopem i vlakem, ale především autobusem, a skutečně jsme do toho Pákistánu nakonec dorazili. Poprvé jsem viděl poušť, byli jsme v Kašmíru („tam Vás přece zastřelí, tam nejezděte!“). Na vlastní oči jsme spatřili Himálaj a Karakoram. Také jsme se přesvědčili, že ti údajně krvežízniví muslimové (jak je líčí naše média) jsou moc většinou moc fajn lidé. A dojeli jsme nakonec až do Indie. Už jsme neumírali hlady jako ve Skandinávii, ale škudlili jsme opět – aby nám zbylo na letenku do Evropy. Nechtělo se nám jet 14 dní po souši stejnou cestou nazpět. Podařilo se! Ale finančně to bylo o fous.

   Důležitá byla pro mě cesta v roce 2007. Tehdy jsem poprvé vyrazil úplně sám na delší dobu mimo Evropu – na Kavkaz. Měl jsem z toho trochu obavy (viz rok 1991). Ale cestování mě tentokrát bavilo, i když jsem neměl parťáka. Sice nebylo občas s kým pokecat, ale mně vyhovuje absolutní svoboda a nezávislost. Navíc pokud jedete sami, spíše navážete přátelský kontakt s místními obyvateli, než když jedete ve skupině nebo i „jen“ ve dvou. Takže cesta do Arménie, Gruzie a Ázerbájdžánu byla nakonec super.

   No a loni jsem navštívil Afriku. Byl jsem tam celkem s dalšími čtyřmi lidmi celkem dva měsíce a ta cesta mě hluboce poznamenala. V kladném slova smyslu. Trochu mě vyděsilo, když parťák Pepa naplánoval přesuny o délce asi 10,000 kilometrů, přičemž my s Honzou, se kterým jsme byli v Africe o měsíc déle než zbytek naší grupy, jsme urazili ještě o dost větší vzdálenost. Ale stálo to za to. Viděli jsme spousty zvěře, všechny ty slony, nosorožce, zebry, lvy, žirafy a antilopy, sopky, jezera, vodopády… Viděli jsme místa, o kterých jsem četl třeba v těch Verneovkách – jezero Turkana, Viktoriino jezero, Viktoriiny vodopády, Zanzibar…Když jsme dojeli do Livingstone, což je město u Viktoriiných vodopádů na hranici Zambie a Zimbabwe, potkali jsme tu mnoho baťůžkářů, kteří přijeli většinou, na rozdíl od nás, z jihu. A tehdy to ve mně začalo hlodat. Botswana, Namibie, Jihoafrická republika – ty země byly tak blízko. A já se tam nepodívám, protože se musíme vrátit zpátky. Do Prahy, do Vysočan, do práce… Zkrátka i když dvouměsíční dovolená byla docela dlouhá a plná zážitků, mně přišla moc krátká.

   Tak jsem začal plánovat cestu kolem světa. Ze začátku jsem to snad ani nemyslel vážně – už kdysi jsem si kreslil do atlasu takový plánek, kudy by se ten svět dal objet. Ale celý podzim 2008 to ve mně hlodalo. Tak jsem o tom začal uvažovat, až jsem se někdy v listopadu v podstatě rozhodnul, že to musím uskutečnit. V prosinci jsem odjel na svou první zimní cestu (Srí Lanka), ale bylo to trochu podivné – místo toho, abych se těšil na Srí Lanku a plánoval cestu po tomto krásném ostrově, já pořád myslel hlavně na cestu kolem světa. Taky jsem si říkal, že mě to třeba pustí. Ale nepustilo.

   Proč nejet na cestu kolem světa? Protože to je bláznovství, je to daleko, dostanu tam nějakou nemoc, budu dlouho sám a poleze mi to na mozek, dojdou mi peníze, zastřelí mě, okradou mě, utopím se, leknu žízní na poušti, zmrznu… To jsou možná hlouposti, ale rozhodnout se, že opustím svůj dosavadní vcelku poklidný život, vyberu úspory, podám výpověď v práci, která mě dost baví, vystěhuji se z bytu, kde se cítím skvěle a rozloučím se s rodiči a přáteli na hodně dlouhou dobu, to mi chvíli trvalo. Ale postupně převažovaly důvody, proč vyrazit. A proč tedy? Protože jsem pořád mladý (relativně), zdravý, bez závazků rodinných i finančních. Ale to nemusí trvat věčně. Navíc mi skončilo stavební spoření, mám tedy nějaké peníze. Dost málo na to, abych si koupil třeba barák nebo byt, ale celkem dost na to, aby se ten svět dal objet. A hlavně, „nechci sjíždět pořád tu stejnou šichtu“, jak mi napsala Marta Pelikánová, která je o dost starší než já (pardon, já vím, že u žen bych měl zmiňovat věk opatrně, ale tohle je kompliment!), a přesto to tady zapíchla a odjela na hodně dlouhou dobu do Austrálie. Mám prostě rád změnu. Chvíli mi trvá, než si někde zvyknu, třeba v novém bydlišti, práci apod. Pak se zabydlím, zvyknu si a jsem v pohodě. Ale zjistil jsem, že přílišná jistota a rutina mě děsí. Práce, kterou dělám, mě baví, sehnal jsem prima podnájem, mám spoustu zájmů a rozhodně se nenudím. Ale vždycky mě děsila představa, že to takhle bude napořád. Vážně chci celý život, až do důchodu, dejme tomu dalších 30 let, chodit pořád do stejné práce? Vážně se chci oženit, vzít si hypotéku a léta jí splácet, mít děti a vychovávat je, spořit na důchod, jezdit na „dovolené v Jugoslávii“, žít prostě „rozumně“, čili tak, jak žije 90% jiných lidí? Vážně chci mít celý svůj život nalajnovaný od kolébky až do smrti? A čím déle jsem o tom přemýšlel, tím víc ve mně sílilo přesvědčení, že tohle všechno nechci. Ne, nechci sjíždět pořád stejnou šichtu. Ne, nechci mít život nalajnovaný. Ne, nechci žít jako 90% „normálních lidí“. Chci pryč. Chci do světa a nejlépe kolem světa. Chci změnit svoje dětské sny ve skutečnost. Možná se to nakonec nevyvede, ale udělat to musím. Abych si mohl jednou s čistým svědomí říct, že jsem to alespoň zkusil.

   Tak jsem se tedy rozhodnul definitivně a někdy v lednu jsem si koupil letenku do Limy. Jednosměrnou, ne jako jindy zpáteční. Cesta s velkým C může začít.