Pitcairnovy ostrovy

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Kdo by neznal slavný příběh  o vzpouře na lodi Bounty? Potomci vzbouřenců stále žijí na ostrově Pitcairn. Díky vzbouřencům drží paradoxně Velká Británie dodnes své jediné zámořské území v Oceánii. Pitcairnovy ostrovy se skládají ze čtyř ostrovů, přičemž my jsme s Oahu navštívili ostrovy dva – jediný obydlený Pitcairn a Henderson, největší ostrov souostroví.  

Na úvod opět uvádím pár námořních zajímavostí, když už se po tom oceánu tak dlouho pohybuji.

Mezinárodní radiotelefonní hláskovací abeceda

   Jelikož je výslovnost některých hlásek při rádiové komunikaci snadno zaměnitelná, používá se při hláskování volacích značek či jiných důležitých slov a zkratek speciální hláskovací abeceda. Každému písmenu abecedy je přiřazeno jedno slovo. Tato slova používáme na lodi při hláskování i my, a to zejména při komunikaci s námořnictvem či při kontaktu s ostatními jachtaři. Hláskovací abecedu používají kromě námořníků i piloti letadel a vojáci. Tato radiotelefonní hláskovací abeceda je mezinárodní a obsahuje tato slova:

A         ALPHA

B         BRAVO

C         CHARLIE

D         DELTA

E          ECHO

F          FOXTROT

G         GOLF

H         HOTEL

I           INDIA

J          JULIET

K         KILO

L          LIMA

M        MIKE

N         NOVEMBER

O         OSCAR

P          PAPA

Q         QUEBEC

R         ROMEO

S          SIERRA

T          TANGO

U         UNIFORM

V         VICTOR

W        WHISKY

X         X-RAY

Y         YANKEE

Z          ZULU

   Pro úplnost dodám, že existuje i česká hláskovací abeceda, kterou však na moři vůbec nepoužíváme, neboť české lodě obvykle nepotkáváme. Číslice nemají vlastní klíčová slova, vyslovují se jednotlivé cifry normálně anglicky. Při vysílání se pak ještě často opakují klíčová  slova ROGER („rozumím“) a OVER („přepínám“).

Námořnické výrazy pro rovnoběžky

   V námořnické hantýrce se používají speciální názvy pro některé zeměpisné šířky. Směrem od rovníku jsou to tyto:

   koňské šířky (anglicky horse latitudes) – tento výraz se používá pro oblast mezi 30. a 35. stupněm severní i jižní zeměpisné šířky.  Je to oblast stálé subtropické tlakové výše, kde jsou větry slabé a převažuje horké a suché počasí. V minulosti se často stávalo, že lodě v této oblasti na mnoho dní uvízly a námořníci museli z důvodu tenčících se zásob vody a potravin často zabít koně  – odtud název „koňské šířky“. Z oblasti koňských šířek vanou směrem k rovníku relativně stálé větry, pasáty (anglicky trade winds).

   řvoucí čtyřicítky (anglicky roaring forties) – výraz pro silné větry mezi 40. a 50. stupněm jižní zeměpisné šířky. V této oblasti převažují západní větry. Velice silné jsou tyto větry zejména na jižní polokouli, kde v těchto zeměpisných šířkách (na rozdíl od severní polokoule) téměř chybí pevnina.

   zuřící padesátky (anglicky furious fifties) – ještě silnější větry vanoucí převážně od západu mezi 50. a 60. stupněm jižní šířky (například v oblasti Drakeova průlivu).

   ječící šedesátky (anglicky shrieking sixties, též screaming sixties) – velice silné větry, vanoucí jižně od 60. stupně jižní šířky, poblíž Antarktidy.

Polynésie

   Již proplutím kolem ostrova Sala y Gómez a vstupem na Velikonoční ostrov jsme se ocitli v Oceánii, a to konkrétně v Polynésii. Celá obrovská oblast Oceánie se dělí na tři skupiny ostrovů: Polynésie („mnoho ostrovů“), Mikronésie („drobné ostrovy“) a Melanésie („černé ostrovy“). Nejblíže Austrálii leží Melanésie, ve které se mimo jiné nachází druhý největší ostrov světa, Nová Guinea. Na sever od Melanésie leží Mikronésie, zatímco Polynésie leží na východ od Mikronésie i Polynésie.

Důvody dělení nejsou ani tak fyzickogeografické, jako spíše jazykové a etnické. Mezi původními obyvateli jednotlivých uvedených oblastí jsou v tomto smyslu velké rozdíly. Etnická skladba domorodých etnik v Oceánii byla ovšem značně narušena příchodem Britů, Francouzů, Američanů, ale též migrací asijských etnik (Indové – hlavně na Fidži, Číňané, Japonci…).

   Daleko největší z těchto oblastí, co se týče vzdáleností a plochy oceánu (nikoliv však plochy souše, tam vede Melanésie právě díky obrovské rozloze Nové Guineje) je Polynésie. Název „Polynésie“ je řeckého původu a značí, jak již bylo uvedeno výše, „mnoho ostrovů“. Celkově se v Polynésii nachází asi 360 ostrovů a atolů (jeden atol se často skládá z několika menších  ostrůvků).

Největším počtem ostrovů či atolů se honosí Tonga (170) a Francouzská Polynésie (118). Celá oblast Polynésie tvoří přibližně rovnostranný trojúhelník, jehož vrcholy tvoří Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy a Nový Zéland. Nový Zéland je v současnosti kulturně spíše evropská země, ale jeho původní obyvatelé, Maorové, jsou rovněž polynéského původu. Tento trojúhelník je obrovský. Tak například jedna strana trojúhelníku – vzdálenost Honolulu (Hawaii) – Hanga Roa (Velikonoční ostrov) měří 7,491 kilometrů (4,045 námořních mil), což je zhruba stejně jako vzdálenost mezi Prahou a Colombem.

Polynéský trojúhelník pokrývá plochu asi 26 milionů km² (10 milionů čtverečních mil), což je jen o málo méně, než je plocha celé Afriky. Již při letmém pohledu na mapu je tedy nabíledni, že předkové dnešních Polynésanů byli jedněmi z největších mořeplavců v dějinách lidstva. Za kolébku polynéské civilizace se považují souostroví Tonga a Samoa, které byly osídleny asi v letech 3,000 – 2,500 př.n.l. Odsud začali Polynésané svojí obrovskou námořní expanzi, která je o to obdivuhodnější, že k dispozici měli tito „divoši“ pouze velice jednoduché kanoe.

Kolem změny letopočtu připluli Polynésané na Markézy. Odsud se pak vydali různými směry, aby osídlili bližší i vzdálenější ostrovy. K husarským kouskům těchto mořeplavců patřilo především objevení Havajských ostrovů, Velikonočního ostrova a Nového Zélandu, který byl Polynésany osídlen jako jeden z posledních někdy kolem roku 1,100 n.l.

   Do Polynésie se obvykle řadí tyto státy a území (u závislých území je v závorce stát, který ho spravuje): Havajské ostrovy (Hawaii je regulérní stát USA), Velikonoční ostrov (přímá součást Chile), Francouzská Polynésie (Francie), Pitcairnovy ostrovy (Velká Británie), Cookovy ostrovy (Nový Zéland), Niue (Novým Zéland), Nový Zéland, Tonga, Samoa (nezávislá, dříve se jmenovala Západní Samoa), Americká Samoa (USA), Wallis a Futuna (Francie), Tokelau (Nový Zéland), Tuvalu a východní část Kiribati (ostrovy Phoenix Islands a Line Islands, kdežto západní část – Gilbertovy ostrovy – se už řadí do Mikronésie).

Celou tuto obrovskou oblast osídlili Polynésané, lidé mluvící polynéskými jazyky. Mimo polynéskou oblast pak žijí Polynésané jako etnické menšiny i na dalších tichomořských ostrovech. Prakticky na všech ostrovech Polynésie se mluví jak původními polynéskými jazyky (havajština, tahitština, rapanuiština, maorština, samojština, tonžština…), tak evropskými jazyky (angličtina, francouzština, španělština). Polynéské jazyky patří do austronéské jazykové rodiny, do níž se řadí i jazyky, kterými se mluví v oblastech od Polynésie dosti vzdálených: malajština, indonéština, javánština, malgaština (Madagaskar), ale také fidžijština, kterou se mluví na Fidži, přestože se toto souostroví řadí již do Melanésie.

Vzpoura na lodi Bounty

   Ostrov Pitcairn je spojen především s asi nejslavnější námořní vzpourou v dějinách. Tato událost byla nesčetněkrát popsána v literatuře a zfilmována. Mně osobně se vždycky vybaví především skvělí herci Mel Gibson v roli hlavního vzbouřence Fletchera Christiana a Anthony Hopkins v roli neústupného kapitána  Williama Blighe ve slavném filmu „Bounty“ z roku 1984.

   Jak to tedy bylo se vzpourou doopravdy a jaké byly osudy hlavních protagonistů tohoto dramatu? Dnes je těžké posoudit, zda Bligh byl opravdu takový tyran, jak byl často líčen a zda vzbouřenci byli oběti jeho svévole, či zda se naopak jednalo o bandu nerozvážných ničemů, kteří si chtěli užívat slastného života v tropickém ráji, místo aby sloužili na lodi, na kterou nastoupili. Proto se omezíme na strohá fakta. Britský kapitán (kapitánem byl coby velitel lodi, hodností byl ovšem pouhý poručík) William Bligh vyplul 23. prosince 1787 z Británie na Tahiti se 45 muži na palubě.

Byl to bezpochyby vynikající námořník. Námořní zkušenosti získal službou pod jedním z nejlepších mořeplavců všech dob, Jamesem Cookem, a Tahiti už jednou předtím navštívil. V době služby na Bounty mu bylo asi 33 let. Tentokrát byl vyslán na tento ostrov, aby zde naložil náklad chlebovníku a převezl ho do Karibiku. Kdosi v Anglii totiž dostal nápad, že poměrně výživný chlebovník by byl vynikající levnou stravou pro africké otroky, kteří byli přinuceni pracovat na karibských plantážích. Bligh se pokusil s Bounty proplout kolem mysu Horn, což se mu však nakonec díky nepřízni počasí nepodařilo, a tak obrátil svou loď na východ a byl nucen absolvovat značně delší cestu kolem pobřeží Afriky.

Pro posádku to mimo jiné znamenalo ztenčení denních přídělů potravy, neboť cesta se tím nečekaně prodloužila. Na Tahiti přistál 26. října 1788. Zde posádka strávila téměř půl roku, protože bylo třeba vyčkat, než zasazené rostlinky chlebovníku zakoření a povyrostou. Zatím se  řada námořníků Jeho veličenstva velice sblížila s místními Tahiťankami, a tak není divu, že se jim z tropického ráje vůbec nechtělo. Bounty přesto 4. dubna 1789 vyplula z Tahiti. Při této zpáteční cestě nakonec došlo ke vzpouře. 28. dubna 1789 byl kapitán William Bligh  s osmnácti věrnými  námořníky vysazen do člunu na širé moře. Stalo se tak poblíž ostrova Tofua v souostroví Tonga.

Vůdcem vzbouřenců byl Fletcher Christian (věk 22 let) který plnil na Bounty původně funkci druhého důstojníka. Předtím, než loď vyplula, byl Christian Blighovým přítelem, jejich vztahy na lodi se však během plavby povážlivě zhoršily do té míry, že v klíčovém okamžiku stáli oba muži proti sobě jako nesmiřitelní nepřátelé.

   Williamu Blighovi se podařilo téměř nemožné. Bez jakýchkoliv navigačních pomůcek a map (ty si nechali vzbouřenci na palubě) se mu podařilo urazit se svými věrnými druhy na 7 metrů dlouhém člunu trasu dlouhou 5,823 kilometrů (jiný údaj: 6,400 km) a přistát na ostrově Timor v Holandské východní Indii (dnes Indonésie). Tato jeho cesta je možná nejúžasnějším navigačním kouskem v dějinách mořeplavectví. V roce 1790 se Bligh vrátil do Anglie. Zde byl nucen zodpovídat se námořnímu tribunálu, zda se na lodi Bounty nedopustil nedbalosti. Byl shledán nevinným. Později, v roce 1792, byl opět vyslán na Tahiti, aby dokončil svůj úkol.

Tentokrát proběhlo naložení chlebovníku a jeho transport do Karibiku bez problémů. Mise ovšem nakonec úspěšná stejně nebyla, neboť otroci si chlebovník hnusili a odmítali ho jíst. Nicméně obě jeho cesty na Tahiti jistý užitek přinesly. Při první cestě naložil v Rio de Janeiru ananasy a dopravil je na Tahiti, kde se dodnes pěstují. Během druhé cesty pak přivezl do Tasmánie jablka, která se rovněž v tomto australském ostrovním státě pěstují dodnes. Bligh zemřel v roce 1817 ve věku 64 let.

     Vzbouřenci se zatím po vysazení Blighe do člunu vrátili na Tahiti. Zde se rozdělili na dvě skupiny. Šestnáct vzbouřenců se rozhodlo, že zůstane na Tahiti a zkusí štěstí. Třeba je Britové nechají být. V tom se ovšem šeredně spletli. Britové vyslali na Tahiti trestnou výpravu.pod velením kapitána Edwarda Edwardse. Ten přistál v roce 1791 na Tahiti se svou lodí Pandora a všech čtrnáct přeživších vzbouřenců pochytal (dva byli mezitím zabiti domorodci v šarvátkách).

Edwards ovšem nebyl tak brilantní navigátor jako Bligh, což vzápětí prokázal, když se mu podařilo s Pandorou najet na Velkou útesovou bariéru u břehů Austrálie. Čtyři vzbouřenci přišli při této nehodě o život. Zbylých deset provinilců však bylo dopraveno do Anglie před soud. Šest z nich bylo odsouzeno k smrti, tři z nich byli ovšem nakonec omilostněni.

   Druhá skupina vzbouřenců pod velením Fletchera Christiana ovšem správně odhadla, že Britové je nenechají na Tahiti v klidu, a rozhodla se, že si najde klidnější útočiště, kde je Britové nenajdou. Dvakrát se pokusili vylodit na ostrově Tubuai (souostroví Australes jižně od Tahiti, dnes rovněž součást Francouzské Polynésie), avšak domorodci pokaždé silou zabránili jejich vylodění. Christian se poté vrátil na Tahiti, kde se většina jeho mužů (jednalo se o výše zmíněných šestnáct námořníků) rozhodla zůstat v naději, že na ně možná Britové zapomenou.

Nezapomněli… Zbylých devět vzbouřenců v čele s Christianem definitivně opustilo Tahiti  a podařilo se jim nakonec zakotvit na neobydleném ostrově Pitcairn, který leží od Tahiti dost daleko na východ. Pitcairn byl objeven 2. července 1767, když kolem něj proplula loď Swallow pod velením britského kapitána Philipa Cartereta. Ostrov byl pojmenován po patnáctiletém námořníkovi Robertu Pitcairnovi, který ho tehdy z lodi spatřil jako první. Carteret se ve své zprávě mimo jiné zmínil, že na  Pitcairnu je pitná voda a dostatek úrodné půdy.

Poloha ostrova však byla nejistá. V 18. století bylo totiž ještě poměrně dosti obtížné určit přesně polohu lodi během plavby. Zatímco zeměpisná šířka mohla být určena poměrně přesným měřením pomocí sextantu, určení zeměpisné délky bylo až do vynálezu přesného chronometru krajně obtížné. Není proto divu, že některé ostrovy byly zakresleny do map chybně a jejich znovunalezení někdy dosti dlouho trvalo. Carteretova loď například tehdy ještě chronometr neměla, a tak zatímco zeměpisnou šířku Pitcairnu určil Carteret správně, u zeměpisné délky se spletl o 3 stupně (čili zhruba o 300 kilometrů), což je chyba i v ohromném Pacifiku dosti veliká.

Vzbouřenci o existenci ostrova Pitcairn věděli a vydali se ho hledat, i když jeho poloha byla nejistá. Christianovi a jeho druhům se nakonec ostrov podařilo nalézt. Na Pitcairnu přistáli 15. ledna 1790. Kromě Christiana byl na palubě osm dalších britských námořníků a šest mužů a dvanáct žen z Tahiti. Celkem se tedy na Pitcairnu vylodilo 27 lidí.

   Co se dělo na ostrově potom, není zcela jasné. Vzbouřenci loď Bounty 23. ledna 1790 zapálili, aby přítomnost korábu nepřitahovala pozornost okolo plujících lodí. Dodnes je 23. leden slaven na Pitcairnu jako „Den Bounty“. Tím ovšem vzbouřenci za sebou doslova spálili všechny mosty, neboť bylo jasné, že z ostrova se nikdy nedostanou.  Dalších 18 let pak proběhlo ve znamení rozmíšek a vražd, přičemž osud bělochů na Tahiti připomínal příběh o deseti malých černoušcích, jen s tím rozdílem, že Britů bylo pouze devět a byli to běloši. Nejdříve povstali Tahiťané proti Britům, protože někteří Britové jednali s Tahiťany jako s otroky.

V těchto bojích padl i Fletcher Christian. Tahiťané však posléze začali bojovat sami mezi sebou a zbylým bělochům se podařilo je všechny zlikvidovat. Zbyli čtyři běloši – John Adams, William McCoy, Matthew Quintal a Ned Young. Novou pohromu na ostrově odstartoval William McCoy, který objevil způsob výroby alkoholu z kořenů jednoho stromu. McCoy se ovšem v alkoholickém opojení zřítil ze skály. Adams a Young později zabili Quintala. Nedlouho poté pak Young zemřel na astma. Byl to první ostrovan, který zemřel na Pitcairnu přirozenou smrtí.

A tak když v únoru 1808 přistála u ostrůvku americká velrybářská loď, našla tu pouze jednoho Evropana s 9 Tahiťankami a 23 dětmi. Ten člověk se jmenoval John Adams a jeho jméno nese dodnes hlavní „město“ ostrova, Adamstown. Adams se původně jmenoval Alexander Smith, později si však změnil jméno i příjmení. Adams se nakonec přiklonil ke křesťanství a v duchu anglického puritánství spravoval ostrov. Po negativních zkušenostech z minulých let zakázal mimo jiné Adams výrobu  alkoholu a tento zákaz platí na ostrově dodnes.

V roce 1814 zde přistáli i dvě britské fregaty. Adams se celkem oprávněně obával, že bude souzen za účast na vzpouře na lodi Bounty, dostal ale královskou milost a jeho kolonii Britové naopak podporovali. Adams zemřel 6. března 1829 ve věku 65 let, jeho potomci však žijí na Pitcairnu dodnes. I jejich osudy ovšem byly poměrně zamotané. Roku 1831 Britové převezli obyvatelstvo Pitcairnu na Tahiti. Deset Pitcairňanů zde však zemřelo na různé nemoci, proti nimž neměli imunitu, a tak bylo zbylých 6 osadníků opět odvezeno na Pitcairn.

V roce 1856 se britská přesidlovací akce opakovala. Tentokrát bylo všech 193 obyvatel převezeno lodí na ostrov Norfolk, ale 42 z nich se později na Pitcairn vrátilo a jejich potomci zde žijí dodnes (na Norfolku ovšem rovněž).

   V roce 2004 se ostrov Pitcairn opět celosvětově proslavil sexuální aférou. Při rozhovoru některých zdejších dívek s jedním žurnalistou totiž vyšlo najevo, že na ostrově bylo běžné, že dívky měly sex s místními muži před 15. rokem věku. Na ostrově se nad tím nikdo nepozastavoval, ale v Británii je to (stejně jako u nás) trestné. Konal se tedy soudní proces.

Na ostrově bylo postaveno vězení a byl sem dopraven soudce u Nového Zélandu. Obžalováno bylo sedm místních mužů, a to ze znásilnění a pohlavního zneužívání. Jeden muž byl osvobozen, šest mužů však bylo uznáno vinnými. Čtyři z nich byli původně odsouzeni na několik let do vězení (mezi nimi i místní starosta Steve Christian, potomek vůdce vzpoury na Bounty Fletchera Christiana) a dva další dostali trest veřejně prospěšných prací. Nejvyšší trest byl šest let vězení. Jelikož ale odsouzení tvořili téměř polovinu mužské populace ostrova a na ostrově by se zle nedostávalo pracovních sil, byla nakonec obvinění stažena a od stíhání bylo upuštěno.

Pitcairnovy ostrovy – další informace

     Pitcairnovy ostrovy se skládají ze samotného sopečného ostrůvku Pitcairn a ze tří neobydlených korálových ostrovů (Henderson, Ducie a Oeno). Ostrovy jsou zámořským územím Spojeného království („overseas territory of the UK“), jak zní oficiální status tohoto území, a jsou posledním britským územím v jižním Pacifiku. Ačkoliv Pitcairnovy ostrovy patří Británii, mají samotní ostrované spíše vazby na mnohem bližší Nový Zéland. Oficiální měnou Pitcairnu je například novozélandský dolar.

Oficiálním jazykem na Pitcairnu je angličtina, obyvatelé však mezi sebou hovoří „pitcairnštinou“ („Pitkern“), což je dosti svérázný mix angličtiny 18. století s tahitštinou. Všichni ostrované jsou nábožensky adventisté sedmého dne a jako sváteční den tudíž světí sobotu. Všichni obyvatelé Pitcairnu žijí v jediném zdejším „městě“, Adamstownu.

   Pitcairnovy ostrovy jako celek mají rozlohu 43 km² (jiný údaj – 47 km²). Jediný obydlený ostrov Pitcairn má rozlohu necelých 5 km². Ostrov leží přibližně v polovině trasy mezi jihoamerickým pobřežím a Novým Zélandem. Nejvyšší bod ostrova se jmenuje Pawala Valley Ridge a má nadmořskou  výšku 347 m.n.m. Počet obyvatel kolísá okolo padesátky (1982 – 58 obyvatel, 2002 – 56 obyvatel).15. ledna 1990, tedy přesně 200 let po přistání vzbouřenců, měl ostrov 57 obyvatel: 49 ostrovanů, pastora a čtyři členy  jeho rodiny a britského důstojníka a dva členy jeho rodiny.  Další tři Pitcairňané studovali tou dobou ve škole na Novém Zélandu. Zajímavé je, že ještě v roce 1937 měl Pitcairn 233 obyvatel. Od té doby se však populace snižovala, a to především v důsledku pozvolné emigrace zdejších obyvatel na Nový Zéland.

V červenci 2008 tak měl Pitcairn jen 48 obyvatel. Pitcairnovy ostrovy jsou daleko nejmenší zemí světa ,co se počtu obyvatel týče, a Adamstown se honosí titulem „nejmenší hlavní město světa“. Na ostrově není žádný přístav ani letiště. Adamstown (souřadnice 25°04‘S, 130°06‘W) je zásobován pouze čluny, které připlouvají z lodí, kotvících na širém moři. Dopravě na ostrově pak slouží celkem 6.4 km zpevněných cest. Obyvatelé si přivydělávají prodejem poštovních známek.

Na známkách s exotickým názvem „Pitcairn Islands“ převažují témata s romantickou minulostí obyvatel ostrova. Místní mluví obyvatelé pěstují ovoce, loví ryby a vyrábějí dřevěné suvenýry, které prodávají turistům z projíždějících lodí. Britové spravují ostrov z Nového Zélandu. Další zajímavý, i když neobydlený ostrov souostroví, je Henderson Island, ležící na východ od Pitcairnu (souřadnice 24°20’S a 128°21’W).  Tento ostrov je ze všech Pitcairnových ostrovů daleko největší, zabírá plochu přes 37 km².

Ostrov oplývá velkým počtem živočišných druhů a je od roku 1988 na Seznamu UNESCO.  Prvním Evropanem, který pravděpodobně spatřil ostrov Henderson, byl v roce 1606 Portugalec Pedro Fernandes de Queirós, plující ovšem ve španělských službách. Ostrov pak znovu objevil britský kapitán Henderson v roce 1819. Po něm byl ostrov pojmenován. Další dva ostrovy jsou pak opravdu miniaturní – Ducie Island má rozlohu 0.7 km² a Oeno Island 0.65 km². Oba tyto ostrůvky jsou atoly. Henderson je vyzdvižený atol a samotný ostrov Pitcairn je původu sopečného.

Naše plavba a pobyt na Pitcairnových ostrovech

19. června 2010, po týdenním pobytu na Velikonočním ostrově, jsme opět zvedli kotvy a vyrazili jsme směrem na Pitcairnovy ostrovy. Předběžně jsme si naplánovali, že navštívíme ostrovy Henderson a Pitcairn. U obou ostrovů se ovšem kotví dost nesnadno a tak nikdy nelze dopředu říct, zda se vylodění podaří.

   Prvním naším cílem byl ostrov Henderson. Ostrov je vzdálen od Hanga Roa (hlavní město Velikonočního ostrova) necelých 2,000 kilometrů (1,060 námořních mil). Zpočátku nám vál příhodný východní vítr, který se během následujících dnů měnil na severovýchodní až severní. Bylo krásně, většinou slunečno a pršelo jen málo a spíše symbolicky. Vlny nebyly moc velké a tak tentokrát ani Magyho netrápila mořská nemoc.Také se docela oteplilo, a to přesto, že jsme na palubě oslavili první zimní den (21. června).

Občas jsem se tedy umyl vodou z kýble („kýblosprcha“), ale do vody, která má odhadem tak 22°C, se mi moc nechtělo. Zato Magy jako první z nás vyzkoušel výhody „tlakového mytí“. To si prostě kolem hrudi přivážete provaz, konec provazu upevníte na záď a skočíte do vody. Loď vás za sebou táhne a i když jsme jeli poměrně pomalu (rychlost 4 uzle), přesto to stačí na to, aby proud vody člověka umyl pořádně. Ani mýdlo nepotřebujete. Jinak teplota vzduchu přes den je tak 25°C, v noci jen o pár stupňů méně. V mé kójí už je docela dusno, ale větrá se tu nesnadno, neboť okno nade mnou se většinou nedá otevřít kvůli stříkající vodě od přídě.

   V Hanga Roa jsme se zásobili čerstvými potravinami. Ceny na Velikonočním ostrově pro nás nebyly zrovna příznivé, na druhou stranu jsme však dostali od jednoho místního zaměstnance (vybírá vstupné ve vesnici Orongo a Magyho, Karolínu a Oldu vpustil dovnitř zdarma a ještě jim udělal výklad) tři velké trsy banánů. Naše loď tedy během plavby na ostrov Henderson připomínala banánovou republiku. Banány byly zpočátku ještě zelené, ale postupně čím dál rychleji dozrávaly.

A tak jsme jedli banány pořád dokola. Banány syrové, banány vařené (chutnají jako brambory, pokud se uvaří ještě zelené), ovocné pyré z banánů (+ guajáva a další škrobnaté plody z ostrova), banánový kompot a něco jako banánová marmeláda. Tolik banánů jsem asi ještě v životě nesnědl.

   Plavba byla trochu fádní. Cestou nás rozradostnila zpráva, že Slováci nečekaně porazili na MS ve fotbale Itálii 3:2 a postoupili na úkor mistrů světa do osmifinále šampionátu. Tuto novinu jsme se dozvěděli z vysílání rádia Bratislava. To vysílá na stejné frekvenci jako Praha, akorát v jiný čas (Praha 17:30 a Bratislava 19:30 „velikonočního“ času). Bratislava rovněž nevysílá zprávy ze zahraničí, nýbrž jen z domova, ale přesto musím říct, že slovenské zprávy jsou přehlednější a určitě lepší než české.

Osmého dne plavby brzy ráno nás pak překvapilo zatmění Měsíce. Když jsem měl noční vachtu, byl úplněk, a najednou ráno koukám, že Měsíce je pouze polovina. Ráno nám také na loď skočila malá létající ryba. Karolína ji hned usmažila a každý jsme měli jedno sousto ryby k snídani. Jinak ale stále platí, že moře kolem nás je totálně mrtvé. Žádné ryby, žádní delfíni či velryby a také žádné lodě. Osmý den jsme také zaznamenali náš dosavadní rekord – upluli jsme 137 námořních mil za 24 hodin, což odpovídá rychlosti necelých 6 uzlů.

To už sebou loď docela házela a palubu občas zalévaly slušně velké vlny. Následujícího dne se ovšem vítr otočil dočasně proti nám a pak skoro přestalo foukat, takže jsme zpomalili. Míjeli jsme zrovna atol Ducie, patřící již do Pitcairnových ostrovů, avšak tento ostrůvek je tak placatý (maximální nadmořská výška asi 4 m.n.m.), že nebyl vidět ze vzdálenosti 20-30 námořních mil ani náhodou. Jakmile jsme propluli kolem ostrůvku, vítr se umoudřil a začal foukat správným směrem. Opět jsme se posunuli západním směrem.

Jedenáctý den nás zastihnul zatím nejsilnější vítr za celou cestu přes Pacifik. Naměřili jsme rychlost větru 30 uzlů, což odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice a na moři byly vlny vysoké 4-5 metrů. Plavba to byla celkem nepříjemná. Dvanáctého dne v noci jsme pak dorazili k ostrovu Henderson. Jelikož byla stále ještě tma a nemohli jsme zakotvit, obepluli jsme ostrov a pak jsme jezdili podél západního pobřeží, kde přece jenom nebyly vlny tak veliké. Počkali jsme, až se rozední a potom se nám podařilo zakotvit. Přímá vzdálenost Hanga Roa (Velikonoční ostrov) – Henderson je 1060 námořních mil, my jsme ujeli 1,143 námořních mil.

   Po poledni jsme s Magym rozložili banána a vydali jsme se na průzkum ostrova Henderson. Museli jsme cestou dávat pozor, abychom mezi koráli prokličkovali až na malou písečnou pláž, která je z této strany ostrova jediná. Podařilo se, na cestě zpátky jsem ovšem škobrtnul v příboji a namočil baťůžek. Foťák jsem naštěstí měl zabalen v igelitu a neutrpěl újmy. Na samotném ostrově jsme strávili necelé dvě hodiny. Pobřeží pokrývají ostré korálové skály a kokosové palmy. Všude pak pobíhá spousty krabů.

Kromě větších kousků jsme viděli i několik krabů-poustevníčků, schovaných v ulitě. Ostrov je neobydlený, přesto jsou na pobřeží stopy po člověku jasně patrné. Moře tu vyplavilo mnoho bójí a sem tam nějakou plastovou láhev. Jinak ostrov nevypadá, že by byl často navštěvován. Západní pobřeží ostrova zdobí útesy až 30 metrů vysoké a pouze na naší pláži je několik rovnějších úseků. Útesy jsou často podemleté a vytvářejí se zde abrazní jeskyně. Velice nás zajímalo, jak to vypadá nahoře na ostrově.

Zřejmě zde je jakási náhorní plošina. Ostrov je totiž vyvýšeným atolem, čili původní plochý atol byl vyzdvižen o několik desítek metrů nad hladinu moře. Cestu nahoru po ostrých korálových skalách se nám bohužel nepodařilo první den najít. Kromě krabů jsme ještě spatřili několik opeřenců a ryb. Zlatým hřebem programu byl humr, kterého Magy ulovil klackem v jedné tůni. Dovezli jsme ho na břeh a Karolína ho hned udělala k obědu.

   Druhého dne ráno jsem vyrazil na ostrov s Magym a Karolínou. Tentokrát se mi podařilo vylézt na začátek náhorní plošiny, nic moc jsem ale na ní neviděl. Musel jsem se prodrat roštím a když jsem vylezl nahoru, spatřil jsem neprůchodný terén. Nevypadá to tam jako v klasické tropické džungli, ale kdo by se chtěl proklestit křovinami, musel by být vybaven pořádnou mačetou. Magy se rozhodl, že stráví na opuštěném ostrově jednu noc jako „trosečník“ a tak jsme ho s Karolínou opustili a jeli zpět na loď.

Zde jsem si nasadil ploutve, masku, šnorchl a neoprén a skočil jsem do vody. Pod lodí byla hloubka 20 metrů a ryby byly hluboko pode mnou. Plaval jsem tedy směrem ke břehu, ale asi po 10 minutách pobytu ve vodě jsem spatřil 1.5 metru dlouhého žraloka, který se ke mně začal zlehka přibližovat. Jsem sice vybaven teoretickými znalostmi, že žralok člověka téměř nikdy nenapadá, byl poměrně malý a nejspíš byl jen zvědavý, co to tam nahoře plave za divnou rybu, přesto mě ale zachvátila panika a vycouval jsem zpět na loď. Možná se příště osmělím víc, říkal jsem si, ale přece jenom jsem žraloka viděl poprvé v životě a nechtěl jsem si hrát na hrdinu.

   Třetího dne ráno jsem ráno na ostrově vyzvednul našeho „trosečníka“. Poté už jsme byli připraveni na odjezd a stačilo zvednout kotvu, když tu si Karolína s Oldou vzpomněli, že je pátek a z jachtařské pověrčivosti bylo nakonec rozhodnuto odjezd přeložit na následující den. Jelikož jsme už ovšem předtím složili a přivázali člun, na ostrov jsme znovu nejeli a trávili jsme celý den na kotvě. Opět jsem na sebe navlékl neoprén a šnorchlovací náčiní. Přímo pod lodí ovšem opět hlídkoval menší žralok.

Možná to byl ten včerejší kousek. I když tentokrát šmejdil pouze u dna (čili zhruba dvacet metrů pode mnou) a nejevil snahu prohlédnout si mě zblízka, přesto jsem se raději držel na dosah od lodi. Během všech nocí, které jsme strávili u Hendersonu, jsme drželi kotevní hlídky, neboť kdyby se obrátil vítr, nemusela by nás kotva udržet na místě. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a překotvovat nebylo potřeba.

   Celkově k ostrovu Henderson: když jsme tu přistáli poprvé, byl jsem  nadšen. Opuštěný ostrov, krabi, kokosové ořechy, no prostě učiněný ráj. Velmi brzy jsme však zjistili, že na ostrově toho mnoho neuvidíme, protože podél skalnatého pobřeží se nedá projít dále a vnitrozemí pokrývá křovinatá džungle, která je rovněž neprůchodná.

Kdyby tu člověk zůstal jako opravdový trosečník, musel by se asi živit kokosy či případně kraby  a rybami. Na ostrově je ovšem nedostatek pitné vody a nevypadá to, že by zde byl jakýkoliv pramen, alespoň v době naší návštěvy (zima – období sucha) jsme na žádný nenarazili. Na seznámení s ostrovem tedy bohatě stačilo první zhruba dvouhodinové vylodění. Přesto jsem samozřejmě rád, že jsme na ostrově přistáli, protože kolikrát se Vám podaří přistát na opuštěném ostrově uprostřed Pacifiku, že?

   Dalšího dne (sobota) jsme konečně zvedli kotvu a v 10:00 jsme vypluli směr Pitcairn. Na Pitcairnových ostrovech platí čas GMT-8 hodin, je zde tedy o 10 hodin méně než u nás doma, kde je v červenci letní čas. Snědli jsme poslední banány, které jsme vezli z Velikonočního ostrova, a jejich místo zaujaly kokosové ořechy, nasbírané na Hendersonu.

Jelikož je ostrov Henderson plochý (výška 30 metrů), byl vidět maximálně ze vzdálenosti 10 námořních mil a pak nám splynul s obzorem. Pro srovnání připomenu, že hornatý ostrov Robinson Crusoe jsme spatřili již ze vzdálenosti 40 mil. Cesta na Pitcairn nám nakonec trvala 23 hodin a ujeli jsme 113 námořních mil.

   Ostrov Pitcairn se před námi zjevil brzy ráno, když se zvolna vynořil z ranní mlhy. Výška ostrova je něco přes 300 metrů a vypadá o dost jinak než plochý Henderson. Divokostí své scenérie mi hodně připomněl Ostrov Robinsona Crusoe. Olda kontaktoval rádiem místní radiostanici a bylo mu sděleno, že pro velké vlny pro nás místní nemohou přijet. Hlavní a jediné „město“, Adamstown, leží v zátoce Bounty Bay. Zdálky jsme zde zahlédli několik domů a vysílač v nejvyšším bodě ostrova.

Bounty Bay je otevřená k severovýchodu a jelikož vál zrovna severní vítr, nedalo se zde zakotvit. Místní si přivydělávají tím, že svými čluny vozí turisty na ostrov. Jelikož to ale nebylo možné, dopluli jsme s Oahu na jihozápad ostrova a zakotvili jsme v místě zvaném Gudgeon Harbor, nedaleko Ginger Valley. Z této strany ostrova se zdvíhají mohutné stěny, které jsou místy zcela kolmé. První den jsme tedy strávili nicneděláním na lodi. Protože je kotviště nepříliš dobře chráněné, drželi jsme každou noc kotevní hlídky.

   Ani druhého dne pro nás místní s člunem nemohli přijet. Smontovali jsme tedy s Karolínou náš vyloďovací člun alias banán a vyrazili k pobřeží. Kupodivu se nám podařilo celkem hladce přistát, když nás jedna středně velká vlna vynesla pohodlně na břeh. Dál už to ale taková pohoda nebyla. Nejdříve jsme strávili nějaký čas průzkumem pobřeží. Poté jsem se vydal strmým svahem nahoru směrem k hřebeni. Cesta po suťovém svahu se zpočátku nezdála být obtížná, posléze jsem však zjistil, že zpět se stejnou cestou nedostanu. Suť byla dost zrádná a každý druhý kámen se vydrolil a skutálel se po srázu dolů.

Když jsem byl v nejhorším místě, ozvalo se mi nad hlavou mečení. Z asi dvacetimetrové vzdálenosti se smály mému počínání horské kozy. Nakonec jsem ovšem našel opodál cestu dolů a byl jsem zachráněn. Ne však ještě definitivně. Cesta zpátky na Oahu se nám řádně zkomplikovala, neboť ostrý příboj nám nedovolil vyplout s banánem na hladinu.

Výsledkem naší snahy bylo pouze to, že jsme byli oba promočení od hlavy až k patě. Už už to vypadalo, že se z ostrova snad nikdy nedostaneme, ale nakonec jsme asi o 100 metrů dále objevili místo, které bylo pro spuštění člunu celkem vhodné. Museli jsme ovšem banána rozebrat, přenést o kus dál a opět smontovat. Nakonec vše dobře dopadlo a nám se podařilo v pořádku vrátit na základnu, i když jsme z původně zamýšlených dvou hodin strávili na ostrově hodin šest.

   Třetího dne jsme chtěli překotvit na západní stranu ostrova, kam vedou cesty z Adamstownu, ale vlny zde byly ještě větší než v našem původním kotvišti v Gudgeon Harbor a tak jsme se vrátili zpět.

   Čtvrtého dne jsme se konečně vylodili na Pitcairnu a prohlédli si Adamstown! Ráno to tak ovšem nevypadalo. Před devátou mě vzbudil kotevní poplach. Vlny se náhle zvětšily a začaly se zalamovat jen nějakých 15 metrů za naší lodí. Bleskově jsme tedy museli překotvit. Objeli jsme nejdříve celý ostrov, než jsme konečně zakotvili v místě zvaném Tedside na západní straně ostrova.

Nedlouho poté se nám ozvali rádiem z Pitcairnu, že dnes nás mohou vyzvednout. Rozhodli jsme se, že dnes pojedeme na ostrov já s Oldou a zítra Karolína s Magym. Před polednem se objevil motorový člun s ženou na palubě. Žena se jmenuje Brenda Christian, je jí odhadem tak 55 let a kromě toho, že vozí turisty na ostrov, vykonává zároveň funkci imigrační úřednice. Jako řidička člunu je naprosto brilantní. „Přístav“ v Bounty Bay je skrytý za malým molem. O to se tříštily docela slušné vlny. Když jsme jeli přímo čelně k molu, Brenda přidala plyn na maximum.

Chvíli to vypadalo, že se o molo musíme jistojistě rozbít, ale Brenda potom ostře zahnula doprava a pak hned doleva, čímž se dostala za molo. Člun pak s pomocí Oldy rychle vytáhla po dřevěných pražcích na břeh. Na břehu nás uvítaly tři zdejší děti. Ty tvoří přesně polovinu osazenstva zdejší základní školy, kterou v současnosti navštěvuje šest žáků. Teď v červenci mají ovšem děti zimní prázdniny. Po přistání jsme potom nasedli za Brendu coby pasažéři na čtyřkolku a byli jsme odvezeni do jejího domu, který slouží zároveň jako imigrační kancelář.

Dostali jsme kávu, vyplnili jsme nějaké formuláře (formalita), zaplatili jsme poplatky za razítko do pasu a za převoz člunem a dozvěděli jsme se řadu zajímavých informací. Tak například už vím, proč má Pitcairn ve znaku trakař. Je to proto, že tento jednoduchý dopravní prostředek byl dříve jediným, který zdejší obyvatelé používali při práci na ostrově.

Dále jsme se dozvěděli. že jsme tento rok (je červenec) teprve patnáctou jachtou, která sem zavítala. Turisté sem mohou přijet i lodí z Nového Zélandu, ta tu však zastavuje jen jednou za 3 měsíce… Brenda nám také věnovala tři pohledy zdarma (jelikož jsme jí dali jeden pohled Prahy a jeden pohled Maui, které pro Oldu vytisknul Ivan Orel) a posléze jsme od ní dostali i ovoce (banány, maracuju a papáju).

   Po vyřízení formalit nám zbyly asi čtyři hodinky na prohlídku ostrova. Především jsme si prohlédli hlavní „město“ Adamstown. Ve skutečnosti se jedná o řadu rozptýlených stavení. Obcí probíhá jediná betonová silnice, na níž navazují další hliněné cesty. Mají tu i dopravní značky a především vynikající značení pro turisty. Všude jsou šipky, které ukazují směr k té které pamětihodnosti. Občas jsme potkali  místní, přesouvající se buď pěšky či na čtyřkolce. Domy místních vypadají poměrně hezky  a řekl bych, že životní úroveň na ostrově bude asi docela slušná. Co jsme shlédli? Především prostor, který je v průvodcích někdy honosně označován jako „náměstí“.

Ve skutečnosti se jedná o zastřešené prostranství o rozměrech cca 10×15 metrů, které je ze tří stran obklopeno třemi významnými budovami. Jedna z nich je něco mezi muzeem a sokolovnou. Zde je možno shlédnout různé vlaječky, fotografie a další zajímavé předměty se vztahem k Pitcairnu. Před touto budovou je pak umístěna originální kotva z lodi Bounty. Dále je na „náměstí“ pošta (v době naší návštěvy zavřená, je zde však poštovní schránka) a kostel adventistů sedmého dne (jediná fungující církev na ostrově).

Opodál je domek Betty Christian, která prodává různé upomínkové předměty a suvenýry. Nedaleko jejího domu stával kdysi domek vůdce vzbouřenců Fletchera Christiana. Manžel Betty, Tom Christian (pozdravili jsme se s ním), je přímý praprapravnuk Fletchera Christiana. Nedaleko odsud pak leží hrob Johna Adamse, po němž je „nejmenší hlavní město světa“ pojmenováno. Dále jsme se s Oldou vydali kolem místní školy (byla zavřená – prázdniny) k jeskyni Fletchera Christiana, kde kdysi slavný vzbouřenec pobýval. Spíše než o jeskyni se jedná o velikánskou díru ve skále.

Cestou k ní jsme šli místní „džunglí“, v níž kupodivu dominují především banyány. Ještě jsme stihli vylézt na vyhlídku nad Bounty Bay, kde jsme natrhali pár pomerančů, a pak jsme seběhli zpět do přístavu, kam pro nás opět přijela Brenda. Vlny byly ještě o dost větší, než když jsme přijeli, Brenda se však mezi ně neohroženě vnořila s takovou bravurou, že na nás téměř ani necáklo a v pořádku jsme dojeli zpět na Oahu.

Viděli jsme toho za tu krátkou chvíli celkem dost, jen nejstarší obyvatelku ostrova Mrs T, jsme neměli tu čest potkat. Tato obří želva, přivezená kdysi na Pitcairn z Galapág, se volně potuluje po ostrově, ale kde se momentálně potuluje, nevěděla ani jinak vševědoucí Brenda.

   Pátého dne ráno mě probudilo volání z našeho rádia „Altego, Altego“. Hle, česká jachta (plující ovšem pod slovenskou vlajkou) Altego, kterou jsem potkal naposledy v prosinci v Ushuaia, připlula na Pitcairn! Ještě než vedle nás zakotvila, zdvihl se z vody nedaleko nás dvakrát velrybí hřbet. Na palubě Altega plul kapitán Jiří Denk a s ním nová posádka – Mirek, Romana a Jarda. Původně chtěli jet na Velikonoční ostrov a pak na Markézy, ale změnili plán a vydali se na Pitcairn.

Troufnu si říct, že taková událost, že by se zrovna u Pitcairnu nezávisle na sobě potkaly dvě české jachty, je natolik nepravděpodobná, že už se to nikdy v budoucnosti nestane. Jirka se rozhodl, že stráví na Pitcairnu pouze jeden den, a tak se během dne vystřídali na břehu všichni čtyři členové posádky, zatímco od nás jel tentokrát na břeh Magy s Karolínou. Zatímco Brenda odvezla první várku, my s Ondrou  jsme na banánu přirazili k Altegu a pokecali jsme s Jirkou a Mirkem a později i s Romanou a Jardou. Byli jsme uctěni polévkou, kávou, pivem a vínem. Ne že bychom toho alkoholu vypili moc, to v žádném případku, ale vzhledem k tomu, že v poslední době na lodi téměř abstinuji, stejně jsem to cítil.

   Odpoledne se všichni Češi vrátili z ostrova a začaly přípravy na odjezd. Magy s Oldou se ještě zastavili s banánem na Altegu a pak měli velké problémy dostat se zpět na Oahu – tak ostré byly poryvy větru. Altego odplula asi ve 21:00 a my jsme zvedli kotvy ve 23:00. Právě včas! Byl ještě čtvrtek, kdežto po půlnoci už byl opět jachtaři proklínaný pátek. Tentokrát jsme tedy díky Oldově pověrčivosti vyjeli o půl dne dříve, protože jindy bychom vyjížděli ráno. Dalším cílem naší výpravy bylo 290 námořních mil vzdálené souostroví Gambiery, které už je součástí Francouzské Polynésie.

Pitcairn – praktické informace

   I když je Pitcairn britským územím, oficiální měnou zde je novozélandský dolar. Vedle něj však na ostrově přijímají jako platidlo i euro a americký dolar. Ceny pro turisty se uvádějí nejčastěji v amerických dolarech.

Příklady cen:

   razítko do pasu:      30 USD na osobu. Toto vstupní razítko dostanete na „imigračním úřadě“ (u Bendy doma), platí 14 dní, přičemž na ostrově nesmíte pracovat. Což nás docela pobavilo, co bychom tam dělali, že?

   doprava na ostrov z lodi: 50 USD za dopravu tam a zpět motorovým člunem. Cena je asi za celý člun, na který se vejde kromě řidičky tak 6 lidí, my jsme ale 50 USD zaplatili za 2 převozy dohromady, přičemž o druhý jsme se dělili s Čechy z Altega.

   suvenýry pro turisty: pohled 1 USD, známka na pohled 1 USD (známky jsou nádherné, pohled lze poslat z pošty přímo v Adamstownu), vlaječka Pitcairnu (malinká stolní) 5 USD, odznak 5 USD, tričko s logem Pitcairnu 20-25 USD, vlajka Pitcairnu (velká) 80 USD.