Oldřich Prefát z Vlkanova

Oldřich Prefát z Vlkanova

(*12.5.1523)

   V pouhých třiadvaceti letech se vydal na pouť do Palestiny. Ze své dobrodružné cesty vytěžil pozoruhodný cestopis – snad nejlepší ze starých českých –  kterému nechybí dramatičnost (útok pirátů, bouře na moři) a neobyčejně moudré filosofující úvahy. Byl nevysoký postavou, ale své okolí značně převyšoval. Vzdělaný, skromný a renesančně zvídavý. Oldřich Prefát z Vlkanova.

Byl synem pražského zámožného obchodníka se suknem, který byl rok před Oldřichovou cestou (1545) přijat do rytířského stavu. Jeho syn měl již za sebou studia na několika univerzitách (Wittenberg, Praha, Ingolstadt, Lipsko – filosofie, matematika, hudba) a studijní cestu po Itálii. Odtud se vrátil domů hlavně získat otcovo svolení k pouti do Svaté země.

„Když jsem v svém věku mladém na cestu Jeruzalemskou do země někdy judské se vydal, nepřišlo mi to na mysl, abych to takové mé putování, a tuto mou cestu kdy vůbec a na světlo vydati měl: však proto nicméně co jsem tam viděl, a jaké příhody na moři i na zemi jsem měl, pro budoucí paměť, a pro své někdy potěšení jsem sobě to všecko bedlivě poznamenal. Nebo každému milé a líbezné bývá připomínání všech předešlých příhod, ano také i bíd a nouzí, kterýchž jsme někdy v mladém věku našem pocítili a jich zakusili…“

 

  „Když některým dobrým mým pánům a přátelům, kteříž žádostivi byli míti nějakou známost cesty té, a toho města svatého, tohoto spisu mého k přečtení jsem zapůjčoval, mnozí majíce v něm zvláštní libost, dávali jej sobě přepisovati, a jiní mne snažně žádali i napomínali, abych pro jiné také, kteří takové věci rádi čítají, vůbec vytisknouti dal. Ale já jsa toho dobře povědom, v jakou pomluvu a utrhání častokrát každý takový se vydává, kterýž něco tak nového vůbec vydati chce, vždy jsem se toho vydání již mnoho let zbraňoval. Avšak nakonec jsa přemožen snažnými a ustavičnými žádostmi a nabádáním dobrých přátel, a již déle jim odporovati a zpěčovati se nemoha, tu práci vydání této knihy, i také náklad můj vlastní nemalý jsem podstoupil, a všeho toho i ty pomlouvače sobě opovážil, chtěje raději dobrým a upřímným službu a vděčnost učiniti…“

 

  „Co se jistoty, pravdy, a upřímného tohoto mého sepsání dotýče, to o sobě směle povděti mohu, že není ode mne nic smyšleno, ale to, což jsem sám očima svýma spatřil, při čemž jsem sám osobně byl, a co jsem ohledal, to jsem také všecko jak samo v sobě jest v sprostnosti a upřímnosti sepsal, a to řečí mou přirozenou, a právě sprostnou, nic jiného žádostiv nejsa, než aby všickni, kdož čísti budou, mohli vyrozuměti…“

 

  „Nemá-li pak ještě kdo na tom dosti, ten nechť tolikéž jako i já práci svou vynaloží, a tam jde, a ozdobněji a bedlivěji všecko vyhledá a vypíše, já každému z srdce rád příti budu. I nechť on mně také přeje, a s vděčností užívá, což jsem s nemalou prací a nebezpečenstvím života svého tam jda i zas vykonal, a nyní také nemalý náklad na vytištění vynaložil, ne pro nějaký zisk a kořist, než toliko pro poctivost národu našeho Českého, a pro ty, kteříž o takových věcech rádi čítají, a o nich nějakou známost míti žádají, nemohouce osobně pro mnohé překážky a nedostatky své na takovou dalekou cestu se vydati…“

 

„Z Benátek města až k portu jopenskému (=Jaffa) jest dva tisíce dvě stě a padesáte mil vlaských, to našich českých učiní čtyři sta a sedmdesáte mil. A tak třiceti a osm dní jsme se plavili z Benátek, až jsme k břehu Iopen k zemi Svaté přistali, a tu celou cestu moře bývalo tiché, že jsme nezvěděli, co jest to bouře mořská, než potom, zase jedouc, dobře jsme zvěděli…“

 

„Město, které prve sloulo Iopen, nyní mu vlasky říkají Jaffa, znáti, že bylo někdy čisté město, ale nyní jest všecko zbořené a zkažené, neb leží vrch dosti veliký při samém moři k západní straně a na tom prvé dolů svrchu k moři leželo město Iopen, ale již není tu žádných domův, než toliko dvě věže z kamene stavené, čtverhranné, dosti veliké, též i vysoké…“

 

„Přišel k nám náš patron a kázal, abychom ven šli a na osly vsedali, neb tu těch oslův mnoho bylo, kteréž patron najal od sedlákův, abychom my poutníci na nich jeli, a měli ti oslové na sobě toliko sedla dřevěná, sprostá, hrubá, bez třmenův, tak jak na nich něco nosí. Než každý z nás poutníkův hned v navi udělal sobě třmeny z prkenec na provázky a ty přehodě přes sedlo toho osla i vsedl naň… I jeli jsme předse odtud k Jeruzalemu a náš patron též i hejtman z navi na koněch s námi… Též šlo při nás na dvacet osob zpředu i zadu Turkův pěšky s luky a šipkami, těch, na čích jsme oslích jeli…“

 

„Leží město Jeruzalem od Iopen, kde jsme byli s naví přistali, 40 mil vlaských, to našich českých učiní 8. I jeli jsme odtud skoro hony a tu jsme počali viděti zdi města Jeruzalema, horu Olivetskou a horu Sion, zčehož jsme se všickni zradovali a Pánu Bohu všemohoucímu děkovali, že nám ráčil šťastně a ve zdraví až k městu svatému Jeruzalemu dopomoci…“

 

  „Kostel ten, v kterém jest hrob Boží, jest vnitř okrouhlý kostel, okrouhle stavěný, nápodobně co nějaký ambit, ten má vůkol a vůkol šestnáct sloupův kamenných… Když bylo po procesí, šli jsme za kostel do refektorium a tam jsme pojedli, a potom každý chodil po kostele, kde se komu líbilo, a to až do včera. A když se již smrákalo, rozkázal kvardián mnichům přinésti několik rohoží, které tam měli za kostelem, a by nám prostřeli poutníkům na zem, okolo jeskyněk Božího hrobu, v tom okrouhlém kostele. A tu, kteří z poutníkův chtěli, psali a odpočívali na nich, já pak maje s sebou papír, inkoust a peří, rozsvítiv sobě ten kus svíce, který mi zůstal po procesí, chodil jsem po kostele od jednoho místa k druhému, popisuje a měře je, způsob stavení a velikost jich na knížky, kteréžto až po dnes mám; potom jsem také trošku pospal na týchž rohožích…“

 

  „Okolo všeho města Jeruzalema jest zeď stavěna ze štukového kamene tesaného, bílé opuky, skoro takového jako u nás zde v Praze na Petříně, než že onen drobet bělejší a měkčejší… Tím vším způsobem jest zeď i ty čtverhranné věže v ní stavené jak stavená zeď a věže v Praze od Oujezdské brány, okolo vinic nahoru až k Petřínu a Strahovu. Vnitř v městě jsou zhusta schody kamenné vez di městské, že se po nich může nahoru jíti na zeď za stinky (=cimbuří).“

 

  „Ale aby i tomu se mohlo lépe vyrozuměti, dám toho příklad zde u nás v Praze. Kde jest to dlážení, kterým chodí k Strahovu, item, kde leží stupně, po kterých na zámek pražský chodí a díl Malé Strany, co jí s vrchu dolů leží, tu rozuměj, jako by s toho vrchu dolů leželo město Jeruzalem. Item, kde klášter Strahov jest, tu jako by byl klášter hory Sion jeruzalemský. A tak ten vrch, na kterém leží zámek pražský, Hradčany a Strahov a díl Malé Strany, co jí s vrchu dolů jest, jako by byla hora Sion s klášterem, a městem Jeruzalemem. Ten vrch pak na druhé straně přes řeku, kterému říkáme Karlov, jako by byla hora Olivetská. A to místo, na kterém klášter Karlov stojí, jako by bylo ono na hoře Olivetské, s kterého Pán na nebe vstoupiti ráčil. Item, pod Karlovem, jak říkáme na Botiči, kde kostel Matky Boží stojí, to jako by bylo to místo, kde blahoslavené Panny Marie hrob jest, to oudolí, které mezi Strahovem a Karlovem, kudy pražská řeka teče, jako by bylo oudolí Jozafat a řeka pražská, jako by byl potom Cedron: neb i tak, jak tomu někteří chtějí, císař Karel Čtvrtý to vyměřil, který ty kláštery a kostely zakládal, totiž Karlov a Botič. Strahovský klášter také položením velmi podobný jest k klášteru hory Sion, kterýžto někdy kníže Vladislav založitit a stavěti dal a Sionem jej jmenoval. O tom sobě přečti v Hájkově Kronice v listu 182, neb i ještě podnes opat strahovský se píše opatem hory Sion.

  Město Znojmo v Moravě také položením velmi podobné jest k městu Jeruzalemu, kdo v něm byl…“

 

  „Po obědě nás koliks poutníkův uprosili jsme se u kvardiána, aby nám odpustil jíti do města Jeruzalema, neb ten obyčej se zachovává, že žádný z poutníkův nesmí nikam jíti ven z kláštera hory Sion bez vědomí otce kvardiána, a zvlášť daleko od něho, než vždycky, když jsme chtěli jíti do města, nás 3,4 neb víc poutníkův spolu (neb jednomu samému jíti jest nebezpečno, kvardián také nedopustí) opovědouce se kvardiánovi, i vzali jsme s sebou tlumače, který turecky a vlašsky uměl, ten s námi šel do města, a tu jsme po městě chodili a kupovali sobě každý, co chtěl…“

 

„Tu vně před ním (=kostelíkem sv.andělů, U svatých anděluo) skuoro u samé zdi jeho puolnoční, stojí na tom plácku velmi starý olivový strom. Ten nám ukazuje kvardián pravil, že by ještě ten byl, který za Krista Pána tu stál, k kterému židé byli Pána přivázali, když ho do domu Annášova přivedli, prvé, než ho před biskupa postavili. O ten štěp s kvardiánem jsem měl rozepři, neb jsem tomu místa nemohl dáti, by tak dlouho, puol druhého tisíce let a víc, štěp trvati měl, a zvláště olivový (který skuoro takového přirození jest, co vrba). Ale kvardián vždy to jistil pravě, že tak od svých předkův za jisto o tom slejchal, že by ten měl býti, k kterému Pán přivázán byl.“

 

„V kapli svaté Kateřiny (=v Betlémě), když byl již večer, prostřeli nám mniši rohože na zem, a tu kdo chtěli z poutníkův, položili se na ně a pospali, já pak rozsvítiv sobě ostatek svíce voskové, která mi po procesí zůstala, chodil jsem po klášteře a po těch kapličkách i jeskyních, měře je a spisuje způsob jich na knížky. Potom jsem šel také spat a pospav sotva hodinu, přišedše mniši i vzbudili nás, a bylo málo přes půlnoci.

  Odtud jsme šli do kaply, kde se Kristus Pán naroditi ráčil, a tam se mše sloužily na oltáři tom tenkým, který nad místem Božího narození jest, též i na oltáři před jeslemi, kde tři králi děťátku Kristu Pánu dary obětovali… Ty mše trvaly až skoro do dne…“

 

„28.dne pak měsíce srpna, to bylo v sobotu ráno, když slunce vycházelo, přijeli jsme k Jordánu, a tu od potoka, co by mohl asi kamenem dohoditi, ssedavše s oslů, i šli jsme k němu… Jordán jest řeka aneb potok dosti veliký, zšíří na tom místě, kde jsme my u něho byli, jest na 10 i na 12 kroků, hluboký tak, že v něm uprostřed člověk nestačí, a teče dosti prudce; než voda v něm není čistá, ale kalná, hlinovatá, skoro té barvy, jako jest Týber řeka v Římě, neb tu země dno i břehy, všecko hlína jest. Jordán teče od půlnoci proti poledni a tu nedaleko od toho místa, kde jsme my u něho byli…vpadá potom do moře Mrtvého. Rozuměti, že Jordán svými časy z jara, když se rozvodňuje, veliký bývá a na několik honů šíří se, rozlívá a rozvodňuje… Okolo potoka z obou stran na břehu roste mnoho rozličného nevelikého, nevysokého dříví dosti široce a hustě, a jest u Jordána poušť.“

 

„Když jsme u potoka stáli a naň se dívali, Turci rejthaři nás pobízeli a rozuměti nám dali, abychom se koupali, a tak nás drahně poutníkův i někteří řečtí křesťané, kteří s námi z Jeruzalema přijeli, svlékli jsme se do naha a do potoka Jordána jsme vešli. Ti řečtí křesťané, jak do vody vstoupili, tak každý se třikrát potopil ve jméno svaté Trojice, až mu se voda nad hlavou srazila. To my vidouce od nich, tolikéže jsme se potopovali, a byla tehdáž voda studená. Pokoštoval jsem se, mohl-li bych ji přebřísti, ale uprostřed mne stlačiti nemohlo, než musel jsem splovati. A tak dobrou chvíli jsme se tu koupali a Turci na břehu stojíc nám se dívali, potom vyšli jsme zase z vody a oblékli se v naše šaty a šli jsme k našim oslům.“

 

„A tak vsedavše zase na osly i jeli jsme nazpátek stranou proti západu zas k Jerichu od Jordána okolo čtvrt míle české a tu jsme přijeli k moři Mrtvému, tomu jezeru, kde se Sodoma a Gomora propadla… Na tento čas není tu než jezero hrubé a voda barvy mořské a modré. O tom jezeře někteří divně rozprávějí a píší, že člověk ani žádné hovado ani co živého se v něm potopí a utopiti nemůže, než že ta voda všecko snáší a potopiti se tomu nedá; aby pak člověk i tam vešel, že hloub jíti nemůže než po paždí a voda ho hned vznese. Praví též, by největší vítr byl, že se ta voda nic nehejbe ani jaké vlny činí jako jiné jezero neb moře, než stojí tak nepohnutedlné, a protož Mrtvé slove, že se nehejbe a v něm nic živého není. Když jsme my u něho byli, bylo ticho a žádného větru nebylo a ono tehdáž pokojné stálo… Než to dobře vím, že nad tím jezerem vždycky jest mlha, co by se z něho kouřilo, neb tu mlhu vídali jsme z hory Sion z kláštera každého dne, jak z toho oudolí vychází a nahoru se táhne.“

 

„Kozy v zemi Svaté jsou skuoro suosobu takévho jako zde u nás v Čechách, než že ony některé mají uši velmi hrubé a dlouhé, co psi vohaři, takže když trávu na zemi jedí a se pasou, uši jim doluo visí, až země dotýkají. Těch s dlouhýma ušima koz v zemi Svaté mnoho mají etc.“

 

 „ Mezi jiným nosili nám pacholata turecká jakás zvířátka, kterých v tom domě, kde jsme byli, v starých zdech jsem několik viděl, kterým říkají chameleonti.

  To zvířátko chameleon jest malé, tak veliké muož býti, jako neveliká německá myš. Hlavu má jakous hranatou, co by nějaký helm neb šturmhaub na sobě mělo, ústa hrubá a široká. Sic jest po těle hladké co ještěrka, má čtyři nožičky nízké, ač přední jsou nižší a zadní vyšší a u každé nožičky má toliko dva prstky proti sobě co berlička… Toto zvířátko barvu své kuože mění, neb na čem stojí, takovou barvu na sebe příjme… Též toto zvířátko nejí nic ani nepije, než jest větrem živo a to jest jistě tak, neb jsem těch zvířátek dvé tu v Ramě byl koupil živých a měl jsem je v šífu několik dní, až mi potom jedno umřelo… Druhé bylo živé až do Cypru a tu mi se v šífu stratilo, neb někam zalezlo…“

 

  „Po obědě, když jsme ještě pospolu za štoky seděli, předstoupil před nás kvardián s několika bratřími, a tu jeden z nich učinil k nám ke všem řeč latině na tento rozum. Předkem, že kvardián i všecken konvent Pánu Bohu všemohoucímu z toho velice děkují, že nám všem popříti toho jest ráčil, že jsme v dobrém zdraví šťastně bez všeliké příhody zlé Zemi Svatou, i všecka jiná místa svatá ohledali, tolikéž že za nás všecky Pána Boha všemohoucího snažně prositi chtějí, aby nám Pán Bůh ráčil dáti vítr a časy dobré a k plavení příhodné, tak abychom v brzkém čase v dobrém zdraví a šťastně jeden každý do vlasti své navrátiti se mohli.“

 

  „Desátého dne měsíce září, to bylo v pátek, ten celý den stáli jsme vždy na msítě s navi, neb se přece ladovala, a rozličné zboží s břehu se do ní vozilo, kterého patron v Zemi Svaté koupil. Po západu slunce připlavil se k nám do navi náš patron a hejtman se vší svou čeledí, neb byli na břehu u Jafy a tam své kupectví jednali. Ten večer počal váti dobrý vítr a patron rozkázal všecky věci k plavení připravovati: a tak okolo dvou hodin na noc počali marináři kotvy z moře vytahovati a se na cestu strojiti a když již bylo blízko k půlnoci, vytáhše všecky kotvy z moře a rozestřevše plachty i plavili jsme se tichým větrem pryč od Jafy portu a Země Svaté naší cestou zas k Benátkam ve jméno Boží.

  V sobotu pak ráno, to bylo 11.dne měsíce září, vítr se hrubě počal tišiti i plouli jsme poznenáhlu ten celý den, a vždy jsme za námi z daleka viděli Jafu a Zemi Svatou.“

 

  Dne 14.měsíce září, to bylo v úterý na den povýšení svatého kříže léta Páně 1546: Ráno před východem slunce, když svítalo, počal být hřmot a křik na moře v navi mezi marináři pacholky, neb metali dolů do navi prkna a jiné věci, co nahoře na plácku bylo, a jej uklizovali, neb byli tesaři jakás prkna strojili k ladování bavlny v Cypru, já probudiv se slyše ten hřmot a křik, vstal jsem rychle o blékl se a vylezl nahoru na plac, neb jsem dole v navi na mé truhle ležel a spal, ptaje se, co se to děje, a tu mi pacholci marináři oznámili, že viděti pět galer z daleka za námi, kteréž mi okazovali…“

 

  „Z nás pak poutníkův každý sobě vzal za zbraň, co mu se vidělo a čím by se brániti mínil, někteří měli špisy a rapíry, jiní terče a rapíry, neb i já terč jsem měl a rapír. Ty terče, které jsme měli, byli nápodobné k těm, jako husaři mívají, než že jsou drobet okrouhlé a ne tak hrubé. I svolav nás poutníky patron, dával nám naučení, kterak se máme spravovati, budou-li na nás nepřátelé stříleti, totiž když střelba půjde, abychom na podlahu padli a nestáli, a přišlo-li by k tomu, že by nepřátelé do navi lézti a šturmovati chtěli, kterak se brániti a v tom chovati máme. Též budou-li do nave oheň házeti a nave že by se na některém místě zapálila, jak bychom hasiti měli. Také ukazoval nám před šipkami, kterak se velikou plachtou chrániti máme; přitom napomínal nás všech, abychom dobré srdce měli, se nic nestrachovali a nebáli, než přijde-li k tomu, že by nás nepřátelé s pokojem nechati nechtěli, abychom se statečně bránili, že té naděje jest ku Pánu Bohu všemohoucímu, že na nás, Bůh dá, málo vyhrají.“

 

  „Tu náš luggier (to jest ten, který plachty spravuje) rozkázal nám všem mlčeti a on počal z naší hlasem volati a ptáti se vlašsky, čí jsou to galery a komu náležejí, i bylo mu odpověděno zas z galery hejtmanovy vlašsky, že jsou galery Velikého Pána z Konstantinopole (tím rozumějíc císaře tureckého), zas náš luggier volaje tázal se, co chtějí a čeho žádají: odpověděli mu, že žádají una praesente, tak jak obyčej. Una praesente slove nějaký dar neb šenk, neb ten obyčej se zachovává na moři…“

 

  „A protož náš patron, znaje ten obyčej, rozkázal chutě přinésti koš a do něho vložil několik krabiček okrouhlých, dosti velikých, plných konfektů rozličných, a k tomu několik čistých a pěkných benátských sklenic, též tři neveliké sejry parmezány, a zavolav patrona (to jest toho, který marináře pacholky spravuje, kterýžto dobře turecky mluviti uměl) kázal mu vzíti a do malé lodičky…vsednouti a do té galery vézti a hejtmanu od něho i nás všech darovati a při tom ho pozdraviti, jakž obyčej jest…

  Když patron před hejtmana té galery přišel a toho daru jemu od patrona dodal, hned ho jíti a ruce mu vzadu svázati i tovaryšům jeho rozkázal. To z naší nave marináři, kteří tehdáž nahoře v koši byli, viděli…“

 

  „A tu hned počali stříleti ze všech čtyř galer do naši nave, takže kule skrz navi nahoře proskakovaly a létaly třísky, a kusy prken od nave odskakovaly. A netoliko z kusův, z ručnic a půlhákův na nás do nave stříleli, ale také šipkami z luků velmi zhusta, co by pršelo, ale plachta veliká nás hrubě před šipkami hájila, neb tehdáž nebylo skoro žádného větru, a ona rovně dolů visela a v ní šipky vázly, každá skoro po peří uváznouc dál proniknouti nemohla, než tak vězela, neb zrádci všecko zhůru na výšku stříleli, aby šipky na nás do nave padaly: z nás pak každý pipadše na podlahu nave, leželi jsme přikryvše se terčemi, až větší střelba vyšla. Náš pak patron s dobytým kordem běhaje sem i tam po navi nás napomínaje těšil, jako dobrý muž: po té hned jsme z naší nave zas také na ně stříleti počali a jim se brániti…“

 

  „Byl mezi námi poutníky jeden mnich bosák Slovák, ten tomu jednomu Turku, který přední na řebříčku byl, dal kamenem, až dolů do moře spadl, ale jiní Turci, jeho tovaryši, zase mu pomohli do galery a tak netoliko s řebříčku, ale i z bárky kamením jsme je vyházeli a řebřík nahoru vytáhli, ač velmi na nás zhusta šipkami stříleli z ručnic, ale naše terče dobře nás před šipkami chránily. V tom, když naše střelba z navi šla, hned se od nás ty galery oddalovati počaly a jich střelbou nám tak škoditi nemohly, jako když u naší samé navi byly, ač nicméně vždy přece k nám střílely…“

 

  „V tom střílení a šarvátce zabito a zastřeleno v naší navi, kteří tu hned na místě ostali 9 osob, 5 poutníkův, 4 marináři pacholci, krom co jich zraněno bylo a potom zemřelo. Nebo zastřelen jest byl jeden dobrý člověk stavu rytířského, z Švábské země, pan Jakub Hundtpis, který v Jeruzalemě na rytířstvo pasován byl, na té cestě tovaryš můj milý…domnívaje se, že bezpečnější před střelbou bude, za ní (=kotvu) se položil, ale neštěstí přišlo, že koule proskočivše skrze navi, kus ramene levého, a dásně všecky i s bradou mu ustřelila a on hlavou na podlahu kynuv tak jak se byl položil, hned umřel, neb jsem tehdáž blízko od něho byl. Smiluj se Pán Bůh nad duší!“

 

  „Též zastřelen jest druhý dobrý člověk stavu rytířského, Nydrlender, který v Jeruzalemě na rytíře pasován byl, tomu koule břicho rozstřelila, že se z něho střeva vykydla. Zlatník nějaký, Francouz z města Amiens, jest zastřelen. Také i čtvrtý poutník, Nyderlender z města Mechel. Také jest zastřelen bílý mouřenín, služebník biskupa z Cypru. Z marinářův pacholkův pak byl jeden zastřelen z ručnice nahoře v koši velikého stromu, nebo dva marináři, jakž plachtu spouštěli nad košem velikého stromu, tak tam nahoře v koši ostali, a ten jeden když byl zastřelen, druhý vida svého tovaryše umrlého, nechtěl déle v koši ostati, než rychle po jednom provazu se dolu spustil do nave a vtom, když se spouštěl, byl raněn dvěma šipkami, jednou v hlavu, druhou v nohu v lejtku, ale neškodně. Zastřelen byl také z ručnice druhý pacholek marinář na předku lodi. Item, jiný marinář dole, který pomáhal puškaři kusův nabíjeti, a sic ještě jeden marinář. Postřelen byl také kulí z kusu i pátý pacholek marinář Slovák, kterýž potom od toho i umřel.“

 

  „Puškaři jednomu našemu byla kulí z kusu hrubého ruka levá ustřelená, i on potom umřel. Byl s námi na navi jeden mládenec okolo 20 let, poutník, syn jednoho znamenitého měštěnína z Benátek, znamenitého rodu Contarini, tomu kus zadku koule ustřelila, kterýž potom od toho umřel. Z nás poutníkův, též i marinářův pacholku několik raněných bylo a nejvíce šipkami, neb i já jednou šipkou v levou nohu raněn sem byl, ale neškodně. Ty postřílené kázal patron houněmi přikrýti, aby jiní hledíc na ně se nestrachovali. Když Turci k nám stříleti přestali a podál za námi ostali, patron rozkázal tesařům vzadu nahoře v navi prodělati čtyři díry, a k těm jsme vtáhli 4 kusy střelby neveliké, k každé jeden, a tak jsme vzadu v navi měli 6 kusů, chtěli-li by Turci opět prvnějšího s námi hráti, abychom je měli čím přivítati.“

 

  „Sedmnáctého dne měsíce září, to bylo v pátek ráno, měli jsme ten celý den i noc dosti dobrý vítr, po pravé straně od půlnoci, který nás hnal na poledne. Okolo nešporů počali jsme viděti velmi z daleka hory od ostrova Cypru. Ten večer umřel v naší návi náš puškař, kterému byli Turci v šarvátce ruku ustřelili, a do moře jest uvržen. Smiluj se Pán Bůh nad duší!“

 

  „V pátek prvního dne měsíce října ráno vstavše, šli jsme do kostela hlavního města Famagusty, kterýžto stojí na ryňku, všecken z kamene tesaného štukového stavěný, též i vnitř kamenem tesaným štukovým klenutý, čistý a veliký, zevnitř okolo pilířů i nahoře cimbuřím a řezbami z kamene ozdobený… Ten kostel ohledavše, i šli jsme z něho ven na ryňk, tu jsme viděli jednoho pána senátora benátského, který na místě pánův Benátčanův všecko království a ostrov Cyprum spravuje a jako místo královské drží a gubernatorem jest…“

 

  „Toto město Famagusta jest nejlepší a nejprvnější ve všem království a ostrovu Cypru a protož v něm páni Benátčané drží a chovají ustavičně z rok do roka pět set vlašských knechtů, neb žoldnéřův, kterým vlašsky žoldáti říkají, s jich hejtmanem a jim žold platí a ti vždycky každého dne ve dne u bran, v noci po městě varty drží, rovně jako by město od nepřátel obleženo bylo, také bran ráno nikdá neotevrou, než slunce vyjde, a též jak zapadne, hned je zavrou, a to činí obávajíc se císaře tureckého, který jich velmi blízký a mocný soused jest, aby někdy v nenadále jim toho města nevzal, ačkoli s ním příměří, pokoj a smlouvu mají, však mu proto málo věří a se před ním opatrují, neb kdyby Turek toto město vzal, všechen ten ostrov potom snadno by sobě podmanil, čehož Pán Bůh rač uchovati.“

 

„Listopádu měsíce dne 9. v outerý ráno vždy jsme zdaleka za sebou ještě viděli ostrov Cyprum a vítr dosti dobrý jsme měli ten celý den i noc. Okolo nešporuo již ostrovu Cypru za námi nebylo viděti ani nic než nebe a moře. Před západem slůnce viděli jsme mnoho ryb, kterým delfíni říkají, v moři. Ta ryba delfín jest dosti veliká, některá bývá sáhu zdýlí, i puol druhého a víc, ač také i nevelicí a menší bývají. A jest ryba drobet nakřivená, hřbet maje vysedlý, jako by byla hrbovatá. Na hřbetě nahoře má jakous hrubou ploutev, co by byl jaký hák… Napřed má nos nápodobně co svině, a protož těm rybám někteří mořské svině říkají. Ústa má dole pod tím nosem zzadu a jest velmi rychlá a prudká ryba v moři. Těch ryb neb delfínuo, když jsme se tam i zase zpět plavili, mnoho jsme v moři vídali. Kteří připlovouc (neb se člověka nebojí jako jiné ryby) až k naší samé navi, okolo ní, pod ní sebou střílejíc a nad vodou se vyskytujíc nám se ukazovali…

  O této rybě praví a píší, že by na člověka od přirození laskava byla a hudení, troubení a pískání ráda poslouchá.“

 

  O bouři mořské veliké, kterak se při ní od počátku až do konce děje (kapitola osmdesátá):

 

  „A tak pohleď kde chceš, obrať se kam chceš, všudy veliké nebezpečenství a smrt před sebou vidíš; k tomu pak ke všemu šíf neb nave, na které jsi, pod tebou na místě nestojí, než co nějaké pérko od vln jednak dolů, jednak nahoru se zmítá. A tak od vln jsouc zmítána, spojení prken a trámové se v ní svírají, stromové na kterých plachty visí, se vším se třesou, viklí, a chřeplí, a všecka nave tak praští a luští, nic jináč než co by se hned v drobné kusy polámati chtěla, také v ní truhly, v kterých zboží a jiné věci, co tuze přivázáno není, se převrací, a jedno k druhému se přiráží a ne malý hřmot a šramot v navi činí, neb skoro nic na svém místě zůstati nemůže, aby sebou nehýbalo a se nezpřevracovalo a jedno o druhé netlouklo, nýbrž ani člověk pro to kolébání a sem i tam zmítání v ní rovně státi nemůž, leč se něčeho drží, neb jda, ničeho se nedrže, potácí se sem i tam, co by byl vožralý.“

 

  „A tak krátce tehdáž ani jísti, ani píti, ani spáti se jednomu nechce, neb se tím ustavičným zmítáním a sem i tam kolíbáním a zmítáním, všecko přirození zkormoutí, a člověku jaks mistrno a těžko jest, k tomu strachem, hrůzou, a každého času, a jako oka hnutí smrti na se člověk očekávaje strachem se třesa, jako zmámený jest a co činiti má, neví: neb jak se kde co hrubě hurtne neb luskne, aneb veliká vlna že do navi udeří, hned se v něm srdce leká, a domnívá se, že již nave se láme, aneb tone. A tak to každé chvíle očekávání smrti jest skoro těžší nežli sama smrt, a věř mi toho na mou víru, že tehdáž žádného žertu není, a smích drah bývá, a jeden se Pánu Bohu opravdu modliti naučí: neb i ti pacholci marináři, kteří sic rozpustilí jsou a nic dobrého jim z úst nevyjde, a když čas a dobrý vítr mají, čerti se dělají, ale tehdáž každý zkrotne, a rád by se v anděla obrátil, a tak nábožný jest, že žádného svatého nepomine, než všecky v nebi vyhledá, jich za pomoc žádaje…“

 

  „Tehdáž neprospívá a nestačí žádná moudrost, žádná síla, žádná opatrnost, žádný vtip, žádné umění, ani jaká chytrost a vymyšlená věc lidská, aby člověka z toho nebezpečenství vysvoboditi mohla, než všecko to tehdáž neužitečné jest a člověka opustí, než samo toliko jediná víra a naděje ku Pánu Bohu svrchovanému a věčnému při něm zůstává: neb v ten čas člověk se všech stran zahynutí okolo sebe vida a každé chvíle a jako okamžení smrti na se čekaje, rady a pomoci odnikudž míti nemoha, k tomu jinému se utéci, kdo by ho z toho vysvoboditi mohl, nemá, než k samému mocnému Pánu Bohu, k kterému silnou víru a naději má, že mu z toho pomoci ráčí, neb naděje při člověku až do té poslední smrti trvá…“

 

  „V čas bouře na moři všecky ty trošty a naděje v lidské věci daremné jsou a nic neplatí, a tehdáž od člověka odstoupí: neb tu spomoci nemůže žádné umění, žádní doktoři a lékaři, žádné byliny, pilule, recepty a apatéky, nemůž tehdáž pomoci ani papež, ani císař, ani král, ani který jiný v světě potentát, ba ani otec, ani mátě, ani jiní nějací přátelé, neužiteční jsou tehdáž velicí pokladové zlato, stříbro, drahé kamení, peníze ani jaké klenoty (v něž obyčejně lidé na tomto světě víc než v Pána Boha doufají), neb se to trefuje, že v čas takové veliké potřeby i ty drahé věci do moře pro zachování hrdla vmetány bývají…“

 

  „A tak o bouři mořské pro krátkost víc psáti přestanu, ač bych měl ještě dosti co víc o ní psáti, ale obávám se, že mnohý ani tomu, co jsem tuto psal, věřiti nebude, ale není div, neb nijak člověk, který při tom jest sám nebyl, tomu neuvěří, jaká veliká síla větru a moře zvuk, jekot a šplechot, hrůza a strach při bouři na moři jest, než ten, který při tom byl, neb člověk o tom tak vypsati ani vypověděti dobře nemůž, jaký šturm a veliká moc Božská tu bývá…“

 

  „A tak v moci Boží ve velikém strachu a nebezpečenství jsme tu celou noc byli až do dne. Třináctého dne měsíce prasince v pondělí na den svaté Lucie a Otylie ráno vždy přece ten šturm a bouře mořská trvala, ale pršeti a blýskati se před vejchodem slunce nepřestalo, též i vítr drobet oblevoval. A tu po vejchodu slunce viděli jsme po pravé straně na půlnoci v moři ležeti ostrov neveliký, kterému vlašsky říkají „Sant Andrea“, svatého Ondřeje ostov, a dosti podál od něho jsme byli: též jsme z daleka za námi viděli i druhý veliký ostrov, za tímto ležící, který slove vlašsky Lisa (=Vis, u Hvaru), o těchto obou ostrovech máš také zmínku napřed, neb jsme je byli viděli tam jedouc.“

 

  „Měsíce prasince dne 15. v středu ráno vždy ten dobrý vítr trval, a zemi bylo viděti z daleka na pravé straně díl Slovanské, a díl která slove Delmacia, neb Dalmatská země. Okolo snídani okazoval náš piota položení to, kde leží město znamenité, kterému vlašsky říkají Zara (=Zadar), kteréžto jest hlavní město v zemi Dalmatské, náleží nyní pod panství pánův Benátčan, leží od Benátek po moři 200 mil vlašských, a našich českých 40. A tak tím dobrým větrem jsme se plavili až do večera, vidouce vždy na pravé straně zemi Dalmatskou, na levé nic než nebe a moře…“

 

Přes Benátky, Salcburk, Linec a Dvořiště došel do Prahy „v obědy ten pondělí před velikonocí 4.dne měsíce dubna léta Páně 1547“.  Cestopis nechá vydat tiskem až roku 1563 a nazve jej

Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, to jest do krajiny někdy židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteraužto cestu s pomocí Pána Boha všemohúcího šťastně vykonal Voldřích Prefát z Vlkanova léta Páně MDXXXXVI.

„Je to i dnes četba zajímavá, jíž nepřekáží odstup čtyř století; ba radost z živosti této starobylé četby a z umnosti českého člověka 16.věku potěší srdce.“  (Josef Kunský, 1961)

Mimochodem, cesta trvající asi rok přišla šetrného Prefáta na 100 uherských zlatých; nešetřil pouze na vstupném (zejména v Palestině) nebo cestovném (Kypr), pokud tím mohl obohatit své vědomosti.

„Nad ty, kteříž ustavičně doma leží, nic nebývá horšího a zhovadilejšího, protože ti neokusivše bídy a psoty, nečemémuž naprosto nerozumějí a k ničemémuž také potřebnému přimlauvati se neumějí…všickni ti domaválení a v rozkošech vychovaní panáčkové.“

 

Po návratu se Oldřich oženil a měl dva syny. Touhu po dalekých krajích ale nemohl přehlušit a proto se již za tři roky vydal znovu do Benátek a odtud přes Anconu do Říma. Ke třetímu nejslavnějšímu poutnickému cíli staré Evropy – k hrobu svatého Jakuba ve španělském Santiago de Compostela – doputoval dva roky nato (1552). Tyto dvě další (i možné jiné) cesty ovšem patrně nepopsal, rozhodně tiskem nevydal.

S oblibou se ve svém krátkém životě zabýval astronomií a matematikou a stal se i dovedným výrobcem astronomických a měřicích přístrojů. Po rodičích zdědil dům na pražském Uhelném trhu.

Nevalné zdraví (podlomené kožní chorobou po cestě do Palestiny) Oldřicha Prefáta ovšem definitivně zradilo už ve dvaačtyřiceti letech, 26.července 1565.

Pochován je u sv.Havla v Praze jen několik kroků od míst, kde žil a snil.

„Je pozoruhodné, že tak vyloženě vnitrozemský národ, jako je náš, se může vykázat poměrně tak značným počtem vědomých či bezděčných cestovatelů v době od sklonku středověku až po naši dobu…“  (Josef Kunský)

 

 

S využitím:

Dostál J., Cesty do Svaté země, ELK 1948

Kunský J., Čeští cestovatelé I, Orbis 1961

Tichá Z., Jak staří Čechové poznávali svět, Vyšehrad 1984