Obsah
Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků.
Peter Jackson, režisér slavné filmové trilogie Pán prstenů, dobře věděl, kam umístit podstatnou část tohoto příběhu. V národním parku Tongariro jako kdyby sama příroda vytvořila filmařům ty nejkrásnější kulisy, jaké si lze představit. Navíc zde vede klasický trek Tongariro Alpine Crossing, který je považován za nejkrásnější jednodenní túru na Novém Zélandu.
NP Tongariro – základní údaje
Nejdříve pár slov k samotnému parku. Národní park Tongariro se rozkládá uprostřed Severního ostrova, kousek na jih od jezera Taupo, na ploše 795 km2. Je to nejstarší národní park na Novém Zélandu a čtvrtý nejstarší na světě – byl založen už v roce 1887. Toto území bylo vždy pro místní Maory posvátné. Maorský náčelník věnoval roku 1887 toto území britské koruně pro účely zřízení národního parku a ještě v tomtéž roce rozhodl parlament o jeho vytvoření. Zpočátku se jednalo o dosti odlehlé území, ale roku 1909 sem byla postavena železnice a začali jezdit turisté.
Dnes navštíví NP Tongariro ročně asi milion návštěvníků. Ještě později pak objevili tento krásný kout zeměkoule filmoví fanoušci – slavná filmová trilogie Pán prstenů (podle neméně slavné Tolkienovy ságy) se točila v letech 2001-2003 právě zde. Můžete tu tedy najít místa jako Mordor nebo horu Osudu. Na tomto místě musím bohužel přiznat, že jsem tuto trilogii neviděl (ano, je to tak – mám mezery ve vzdělání!), respektive viděl jsem jen první díl, takže se raději nebudu zaplétat do popisu jednotlivých filmových kulis.
NP Tongariro byl pojmenován podle sopky Mount Tongariro, která je vysoká 1,967 metrů. Ještě vyšší jsou ovšem sopky Mount Ngauruhoe (2,291 m.n.m.) aMount Ruapehu (2,797 m.n.m.), která je dokonce nejvyšší horou celého Severního ostrova.
V době mého výstupu (pozdní prosinec) byly zbytky sněhu pouze na Ruapehu. Všechny tyto sopky jsou činné. Ruapehu vybuchuje přibližně jednou za deset let a naposledy soptila v roce 2007. Pohlednice soptící Ruapehu jsou věru vděčným turistickým suvenýrem. Tongariro vybuchla naposledy v roce 1926 a zezdola nepůsobí příliš impozantním dojmem. Asi nejpopulárnější sopkou národního parku je Ngauruhoe, hora Osudu z Pána prstenů. Především má, na rozdíl od Tongariro a Ruapehu, klasický sopečný tvar. A činná je také docela dost.
V národním parku můžete například vidět ztuhlé pyroklastické proudy, které sopka vytvořila. Poslední takový proud zde utuhl v roce 1975, přičemž překřížil i turistickou trasu, takže v době zvýšené sopečné aktivity může být návštěva parku dost nebezpečná. Vzhledem k poměrně vysokým nadmořským výškám je klima v parku hodně vlhké. Tak například ve vesnici Whakapapa Village prší v průměru 191 dnů v roce a spadne zde v průměru 2,743 mm srážek. Zatímco v létě zaplaví NP Tongariro zástupy pěších turistů, v zimě se na Ruapehu lyžuje. NP Tongariro je také od roku 1993 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Tongariro Alpine Crossing
V NP Tongariro můžete absolvovat bezpočet treků. Jedním z nejpopulárnějších je čtyřdenní Tongariro Northern Circuit. Délka tohoto okruhu je 50 kilometrů. Spí se na turistických chatách (mimochodem pěkně drahých – viz praktické informace) nebo ve stanech poblíž těchto chat. Chaty či kempy je lepší zaplatit dopředu.
Přiznám se, že několikadenní treky mě už nelákají. Stačily mi tři dny v NP Torres del Paine v jižním Chile. Nebaví mě vláčet s sebou těžký batoh a snášet rozmary horského počasí delší dobu. Ale jednodenní trek, kdy člověk může vyrazit jen tak na lehko, to je jiná. A proto jsem zvolil Tongariro Alpine Crossing. Tato túra je v podstatě součástí severního okruhu, je však pouze jednodenní a navíc je považována za nejkrásnější jednodenní trek celého Nového Zélandu. A to je co říct, protože většina klasických novozélandských treků se nachází na Jižním ostrově.
Trasa začíná na parkovišti Mangatepopo Car Park, leží v nadmořské výšce 1,150 m.n.m. a končí na parkovišti Ketetahi Car Park (750 m.n.m.). Lze se sem dopravit dosti drahým autobusem (podrobnosti viz praktické informace), kterým jsem ovšem pohrdnul a vyrazil jsem sem stopem. Túra je dlouhá 19.4 kilometru a v průvodcích je popisována jako sedmihodinová, pokud ovšem jdete pouze po hlavní trase. Pokud absolvujete odbočky, počítejte s úměrně delší dobou. Zkrátka, jedná se o celodenní výlet.
Nejvyšším bodem hlavní trasy je Red Crater (1,886 m.n.m.). Z odboček. se nabízí například výstup na Mount Tongariro (1,967 m.n.m.), což je relativně lehký trek a trvá asi 1.5 hodiny, nebo výstup na Mount Ngauruhoe (2,287 m.n.m.), což je naopak trek poměrně obtížný, trvající 2-3 hodiny.
Deníček
Neděle 26.12.2010 Stopem do National Parku
Nejsem přece žádná měkota a navíc nemám ani vindru, takže jsem se rozhodl, že i do parku se dopravím stopem (a pohrdnu tak drahým autobusem). Zvolil jsem si klasickou trasu Tongariro Alpine Crossing, protože je prý nejkrásnější a je pouze jednodenní. Nezbytným předpokladem pro tuto operaci bylo samozřejmě výrazné zlepšení mého zdravotního stavu.
Což se naštěstí splnilo, neboť hlava už se mi nemotá, zažívací potíže odeznívají a na noze mám sice ještě bolák, ale chodit můžu normálně. Mým plánem bylo dostopovat do místa zvaného National Park (či National Park Village), zde přespat v hostelu a druhý den vyrazit na trek, přičemž do výchozího místa i zpět z konce treku se opět dopravím stopem.
V neděli jsem se tedy pouze přesunul z Taupa do National Parku (76 kilometrů). Zvládnul jsem to celkem čtyřmi stopy za tři hodiny, přičemž nejdéle jsem stopoval 20 minut a zdržely mě pouze kratší pochody na výpadovky. Poprvé jsem také přímo na place potkal dalšího stopaře, Francouze Davida. Cítil jsem nezdravou konkurenci, ale zastavil nám chlápek s dodávkou a vzal nás oba.
Pak mě svezl kousek jeden Němec, který mi sdělil, že celková cenová úroveň na Novém Zélandu je 80 % oproti 100% v Německu, čemuž se dá věřit. Je pravda, že v Německu je ubytování a doprava podstatně dražší než na Novém Zélandu, ale u protinožců jsou zase výrazně dražší potraviny v obchodech než u nás nebo v Německu, a to přesto, že Nový Zéland je potravinářskou velmocí, vyvážející potraviny ve velkém. Do cíle v National Parku jsem dorazil asi v 15:00. Ubytoval jsem se v hostelu YHA. Ubytovna je to trochu skromnější než obvyklé hostely YHA ve městech a spíše působí dojmem horské boudy či ubytovny pro lyžaře, kterou také evidentně v zimním období je.
Atrakcí hostelu je lezecká stěna, která je zde zbudována v jakési tělocvičně, takže sportovně se můžete vyžít i při špatném počasí. Zbytek dnes jsem strávil u počítače a relaxací. National Park (National Park Village) je vesnice, která má asi 500 obyvatel. Spíše je to taková velká obydlená křižovatka, kde jsou hotely a další turistická infrastruktura. Je tu dokonce i historická železniční stanice (z roku 1908). Ta leží v nadmořské výšce 807 m.n.m.
Večer bylo nádherně a od hotelu byly překrásné výhledy na všechny tři sopky. Poté jsem si ještě popovídal s Čechy, které jsem potkal již v Taupu a kteří dorazili do hostelu odpoledne. Byli na Tongariro Alpine Crossing dnes, měli nádherné počasí a zítra pokračují auty na sopku Mount Egmont (západ Severního ostrova). Sympatičtí Hradečáci mě obdarovali i dvěma věcmi, které jsem už neviděl ani nepamatuji – slivovicí a starými českými novinami.
Pondělí 27. 12.2010 Tongariro Alpine Crossing
Ráno jsem vstal už v 5:30 a v 6:22 jsem začal stopovat. Tentokrát jsem čekal hodinu a půl (zatím nejdéle na Zélandu), až se nade mnou nakonec smiloval další křesťanský fundamentalista (- evoluce je nesmysl, Země je stará maximálně 10,000 let…) a hodil mě až na výchozí parkoviště Mangatepopo Car Park, přičemž si kvůli mně zajel z hlavní silnice. S názory fundamentalistů tedy nesouhlasím ani náhodou, ale jejich dobrota je téměř bezmezná. V 8:15 jsem tedy vyrazil na trek. Předpověď na dnešní den nebyla nic moc – zataženo, odpoledne přeháňky. Na zítra dokonce hlásili vydatné deště, takže vyrazit jsem musel dnes. A předpověď bohužel nelhala.
Celou trasu jsem měl zataženo. To by samo o sobě nevadilo, ovšem jakmile jsem se dostal do vyšších poloh, ocitl jsem se v mlze. Místy dokonce slabounce mrholilo a v jednom úseku byl hodně silný vítr a díky němu i slušná zima. Viditelnost byla mizerná a o nádherných výhledech, které na vás koukají z každého prospektu, jsem si mohl nechat jen zdát. Ještě že jsem si alespoň sopky vyfotil zdálky včera večer, kdy byla naopak viditelnost parádní. Rovnou tedy mohu říct, že trek mě vůbec nenadchnul, a to právě kvůli počasí.
Když prakticky nic zajímavého nevidíte, těžko se to hodnotí a nemá asi cenu, abych vám tu popisoval trasu, jejíž stěžejní část jsem absolvoval v mlze. Zhodnotit můžu alespoň trasu jako takovou. Takže: Trek je popsán v průvodcích jako sedmihodinový. Já jsem ho absolvoval celkem za 6 hodin a nepřišlo mi, že bych šel zvlášť rychle, ale ani zvlášť pomalu. Myslím, že kdyby bylo hezky, šel bych opravdu těch sedm hodin, protože jak se znám, na každém rohu bych se zastavil a fotil. Takhle jsem se ale snažil jít co nejrychleji, abych alespoň utekl odpolednímu avizovanému dešti.
Podařilo se, přičemž déšť skutečně přišel, ale až večer kolem šesté, kdy jsem už byl dávno v hostelu. Dorazil jsem sem vše tři hodiny odpoledne, protože poté, co jsem sešel na hlavní silnici z cílového parkoviště Ketetahi Car Park, stopnul jsem asi za 15 minut auto až do National Parku. Trasa je dle mého názoru velmi nenáročná. Sice jsem byl po jejím absolvování docela unaven, ale technicky se jedná o mimořádně snadný přechod a jakákoliv trasa, kterou jsem kdy absolvoval třeba ve Vysokých Tatrách, je mnohem obtížnější.
Jednak převýšení na Tongariro Alpine Crossing není nijak veliké a hlavně, cesta spíše připomíná chodník než horskou cestu. Všude samé schůdky, přechody přes potenciální mokřiny (bylo ovšem zrovna sucho) a místy je cesta vysypána štěrkem. Cesta je dobře značená tyčemi, nechybí směrovky, informační tabule a kilometrovníky. A přitom se do národního parku neplatí žádné vstupné. Prostě Nový Zéland – turistická infrastruktura je dokonalá. Už se poněkolikáté opakuji, ale prostě je to tak! Přesto není radno trasu podcenit.
I když se pohybujete v technicky nenáročném terénu, jste ve vysokohorských podmínkách a počasí může v mžiku udělat z letní idylky pořádnou sibérii. Ne že bych během treku nějak moc trpěl, ale počasí bylo dost proměnlivé – šel jsem v kraťasech a v tričku i v dlouhých kalhotech, košili, větrovce, rukavicích a čepici (když nahoře fučelo).
Po návratu na hotel jsem psal tento článek. Pak jsem si vzal noviny a konečně jsem se na chvíli v klidu natáhnul. Co může být lepšího, než když je člověk osprchovaný, oholený, najedený, je v teple a čte si noviny? Relax, vole!
Ještě jeden postřeh o Novozélanďanech – jsou to lidé nesmírně disciplinovaní. Dneska se mi to v NP Tongariro znovu potvrdilo. V parku je neuvěřitelně čisto, nikde se neválí žádné papíry, plechovky, plastové láhve apod., jako na jiných horách. Čistota téměř absolutní, nikdy sem nikde nic podobného neviděl. A to tu nikde nejsou odpadkové koše! Novozélanďané si své nádherné přírody opravdu váží a cizinci, vidouce tento zářný příklad, se pak chovají také ohleduplně. Zatímco v Česku každý na pravidla a zákazy kašle, Novozélanďané je dodržují. Ve městech například nikdo nepřechází na červenou, a to ani když široko daleko není žádné auto.
NP Tongariro – praktické informace
orientační kurs v prosinci 2010: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč
Ubytování: YHA National Park – 21 NZD na noc v dormitory pro 8 osob. Pokud nemáte členskou kartičku YHA, zaplatíte 24 NZD. Členská kartička stojí na Novém Zélandu 42 NZD za rok, slyšel jsem však, že v Česku ji lze pořídit daleko levněji.
Tongariro Alpine Crossing – jak se dostat na trek: Rozhodl jsem se, že z National Parku, kde jsem byl ubytován, pojedu na Tongariro Alpine Crossing stopem. Nástupní místo treku, parkoviště Mangatepopo Car Park, leží v nadmořské výšce 1,150 m.n.m. Je vzdáleno od National Parku asi 20 kilometrů. Z hostelu v National Parku sem jede autobus (30 NZD zpáteční lístek) v 7:15, přičemž zpět Vás sveze z koncového bodu treku, kterým je parkoviště Ketetahi Car Park (750 m.n.m.), v 16:00. Autobusem se sem můžete dopravit i z města Taupo. Cena je vyšší (zpáteční lístek 55 NZD) a bus vyráží z Taupa už v 6:30 (z hostelu YHA). Délka samotného treku se udává na 7 hodin. Dá se to zvládnout rychleji (mě to trvalo 6 hodin), ale pokud absolvujete různé odbočky, počítejte s delším časem.
Pokud by Vás zajímaly vícedenní přechody, pak vězte, že v každém případě se vyplatí rezervovat si chaty či kempinková místa dopředu. Jednak máte jistotu, že tu bude volno a pak je při jejich zabukování dopředu cena daleko nižší. Cena chaty – při zabukování předem 31 NZD (děti do 18 let zdarma!), jinak 62 NZD (a děti do 18 let 31 NZD). Kempování – při zabukování předem 20.40 NZD (děti do 18 let zdarma), jinak 40.80 NZD (a děti do 18 let 20.40 NZD). Kempovat se smí jen na vyhrazených místech, maximálně 500 metrů od chat. Jinde v parku je kempování zakázáno. A ještě zajímavost na závěr – i když se v zimě na nedaleké Ruapehu lyžuje, lze absolvovat Tongariro Alpine Crossing i v zimě! Což ovšem bude asi docela drsná záležitost…
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.