NP Hell’s Gate - Putování, Buffalo Circuit, Dolní rokle

Obsah

Národní park Hell’s Gate patří k menším národním parkům. Jeho rozloha je pouhých 68 km² a byl vyhlášen v roce 1984. Nachází se asi 100 kilometrů severozápadně od Nairobi, kousek od jezera Naivasha. V parku je velmi příjemné klima – ani velké horko, ani zima. Nadmořská výška parku je totiž 1,560 – 2,187 m.n.m.

Hlavní vstupní brána do rezervace se jmenuje Elsa Gate, další vstupní branou je Ol Karia Gate. Do rezervace se dá jet i organizovaně – autobusem či autem, ale upřímně řečeno – proč byste to dělali? Hlavní výhodou parku je právě to, že se sem můžete vydat i pěšky nebo na kole. Park není moc rozsáhlý, avšak pokud sem vyrazíte pěšky, určitě neuvidíte během jednoho dne všechno. Mnohem lepší možností je půjčit si kola. I tak jsme si docela mákli, ale stačili jsme projet hlavní okruh parkem, což by se nám pěšky absolvovat určitě nepodařilo.

Proč název Hell’s Gate pekelná brána?

Hell’s Gate je odvozen od pekla. Peklo to tu připomíná především díky vývěrům horkých plynů. Vývěry se koncentrují kolem brány Ol Karia Gate, kde je několik geotermálních elektráren. Zdálky vypadají čoudící vývěry docela efektně. Co mi ovšem osobně v parku dost vadilo, byl velký hluk, který geotermální elektrárny produkují. Je ho slyšet na kilometry daleko.

Krajina v NP Hell’s Gate je zajímavá. Hned kousek za vstupní branou Elsa Gate se nachází Fischer’s Tower – 25 metrů vysoký vulkanický skalní pilíř, pojmenovaný podle německého badatele Gustava Fischera. Fischer vedl zeměpisnou výpravu, která měla za úkol najít a zmapovat cestu z Mombasy k Viktoriinu jezeru.

Jeho výprava byla ovšem roku 1882 napadena místními Masaji a většina Fischerových mužů byla pobita. Podobný skalní pilíř – Central Tower – se nachází i na druhé straně parku. Vlastní rokle zvaná Hell’s Gate je pak zhruba ohraničena těmito sklaními monumenty.

Uvnitř parku je síť cest, na které Vás navedou směrové ukazatele. Jelikož hlavní brána Elsa Gate je položena výše než Ol Karia Gate, je určitě lepší začít cestu zde, protože pak vede hlavní cesta parkem převážně z kopce. Pokud chcete vidět pouze hlavní trasu, zvládnete to pohodlně i pěšky. Avšak protože mnoho turistů projíždí jen hlavní trasu, a to často i v terénních automobilech, většina zvěře se stahuje do odlehlejších částí parku. My jsme například absolvovali okruh po Buffalo Circuit, kde bylo zvířat mnohem víc. Bez kola se to však dá sotva během jediného dne zvládnout.

Naše putování parkem Hell’s Gate

Další velké atrakce v NP Hell’s Gate jsou obsidiánové jeskyně a Dolní rokle (Lower Gorge nebo Ol Njorowa Gorge), které určitě stojí za návštěvu (blíže se o nich zmíním v druhé části). A konečně jsou v národním parku krásné výhledy. Asi nejvíc se nám líbil výhled na nedaleký vulkán Mount Longonot (2,776 m.n.m.), což je jednak název samotné hory a jednak název dalšího národního parku, který se rozkládá v jejím okolí. Ten jsme ovšem nenavštívili.

Co se týče fauny, můžete v NP Hell’s Gate spatřit například různé druhy gazel a antilop (lesoň, dikdik, gazela Thomsonova, gazela Grantova, impala, bahnivci, buvolci), damany, žirafu masajskou, zebry, cibetky a ženetky, šakaly, prasata bradavičnatá, promyky, servala, kočkodany, paviány nebo pštrosy. Velké šelmy a další velká zvířata (sloni, nosorožci) se tu ovšem nevyskytují.

Památník Češky Joy Adamsové

S Honzou jsme jako dopravní prostředek po parku zvolili kolo. A dobře jsme udělali! Bydleli jsme ve Fisherman’s Campu u jezera Naivasha, kde také půjčují bicykly. Z kempu k hlavní bráně Elsa Gate je to 5 kilometrů. Zaplatili jsme vstupné a vyrazili do parku. Elsa Gate je pojmenována podle slavné lvice Elsy. U brány je pamětní deska, která připomíná Joy Adamsonovou. Slavná ochránkyně zvěře a spisovatelka žila ke konci svého života i se svým manželem Georgem u jezera Naivasha, kde byla v roce 1980 zavražděna při konfliktu s domorodým zaměstnancem. Kupodivu méně známý zůstává v našich končinách fakt, že Joy Adamsonová byla naše krajanka! Za svobodna se jmenovala Gessnerová a narodila se v roce 1910 v Opavě. Ve Slezsku žila do svých 12 let.

Od hlavní brány je to asi jeden kilometr k Fischer’s Tower. Tady jsme viděli první zvěř. Zebry. A také damany. Poté jsme pokračovali po hlavní cestě. Všude samé zebry! Každou chvilku jsme slézali z kola a fotili a fotili. Kromě nesčetných zeber tu bylo k vidění také dost antilop (hlavně impaly a gazely Thomsonovy) a prasata bradavičnatá. V okolí poutaly naši pozornost pěkné skalní útvary.

Buffalo Circuit

Po ujetí několika kilometrů jsme se rozhodli, že odbočíme na Buffalo Circuit. To jsme udělali moc dobře! Nejdříve jsme jeli kousek do kopce. Tady jsme viděli naší první žirafu! Další cesta pokračovala až na vrcholek velkého kopce, na nějž jsme museli kola vytlačit – jednak byl prudký, jednak byla cesta pokrytá jemným pískem, který pod koly silně podkluzoval.

Zato další trasa stála zato. Jeli jsme pořád mírně z kopce po pěkně cestě. Během jízdy jsme se mohli kochat nádhernými výhledy na horu Longonot. Hlavně ale bylo v této části parku mnohem více zvěře než na hlavní cestě. Viděli jsme mnoho druhů antilop a zebry, zebry, zebry (zebry jsou nádherná a neobyčejně fotogenická zvířata, ale když už vidíte stou zebru, okouká se to).

Poté, co jsme sjeli několik kilometrů z kopce, jsme ještě udělali odbočku k nedalekým obsidiánovým jeskyním. Slovo „jeskyně“ tu tedy moc nesedí. Spíš jsou to skály, které jsou mírně převislé. A tyto skály se skládají z obsidiánu, čili sopečného skla. Obsidián vznikne, když se ještě tekutá láva dostane do kontaktu s vodou, například když lávový proud doteče do jezera či moře.

Láva pak rychle utuhne a vytvoří se černý či tmavě zelený lesklý hladký kámen, sopečné sklo neboli obsidián. V obsidiánu při tuhnutí mohou vznikat i vzduchové bubliny. Obsidiánové skály postupně zvětrávají a kusy obsidiánu se odlupují a padají do malé rokle. Někdy jsou to docela slušné balvany (viz foto). U obsidiánových jeskyní jsme viděli damany a agamy.

Dolní rokle

Po dokončení Buffalo Circuitu jsme se opět ocitli u vulkanického pilíře Fischer’s Tower. Projeli jsme opět po hlavní cestě a ignorujíce další a další zebry, antilopy a prasata bradavičnatá, dojeli jsme až do spodní části parku, kde se nachází další atrakce – Dolní rokle.

Ta stojí opravdu za návštěvu. Jedná se o úzkou pískovcovou strž, ve které voda vyryla hlubokou a úzkou rokli, Ta se na mnoha místech větví. Můžete vlézt přímo do rokle, nebo se opatrně pohybovat po pěšinách nad ní (při troše neopatrnosti se ovšem můžete zřítit do rokle).

Roklí protéká potok, některé odbočky však byly během naší návštěvy úplně vyschlé. Není divu – navštívili jsme NP Hell’s Gate v období sucha. Jen na jednom místě stéká do rokle menší vodopád.

V období dešťů se ovšem soutěska velmi rychle naplní vodou a pokud byste měli tu smůlu, že byste se v době prudkého deště nacházeli v nějaké odlehlé části daleko od vchodu, také byste to už také nemuseli stihnout – záplavy jsou velmi rychlé.

Po absolvování prohlídky rokle jsme vyjeli ven z národního parku. Při cestě jsme nejdříve viděli geotermální elektrárny. A jako zlatý hřeb programu jsme zahlédli už mimo hranice parku 4 žirafy na nedalekém kopci. Majestátně se tyčily do kraje. Opravdu pěkný pohled! Do našeho kempu jsme se vrátili už skoro za tmy. A byli jsme dost unavení. Najezdili jsme na kole za den asi 45 kilometrů v poměrně členitém terénu a měli jsme toho docela dost. Ale návštěva NP Hell’s Gate za tu trochu námahy rozhodně stojí. Kde jinde se můžete na kole volně prohánět mezi žirafami, antilopami a zebrami?