Největší světoví těžaři olova v roce 2008

5 největších světových těžařů olova v roce 2008

1.Čína                         1500   tisíců tun

2.Austrálie                     645

3.USA                          406

4.Peru                           345

5.Mexiko                      101

Svět celkem                 3860   tisíců tun

Největší světoví producenti olova v roce 2004

(těžba v tisících tun)

1.Čína                         950 tis. tun

2.Austrálie                   678

3.USA                         445

4.Peru                          306

5.Mexiko                     139

  Svět 2004               3,150

   Olovo (latinsky Plumbum, chemická značka Pb) je měkký, kujný a těžký kov, velmi odolný vůči korozi. Olovo se velice dobře zpracovává, protože má mimořádně nízkou teplotu tání – pouhých 328^oC. Teplota varu je pak 1,749^oC, hustota olova je 11,340 kg/m³.

   Olovo i všechny jeho sloučeniny jsou jedovaté. Je známo už od starověku. Dnes se olovo  používá například k výrobě akumulátorů nebo střeliva (vyšší průraznost střely díky velké hmotnosti). Tetraethylolovo ( Pb(C₂H₅)₄ ) se přidává do benzínu, v němž zpomaluje rychlost jeho hoření a zvyšuje oktanové číslo paliva. Olovo se používá rovněž na ochranu před rentgenovým a radioaktivním zářením (běžně se s ním například setkáváme v nemocnicích při ochraně obsluhy medicínských rentgenů). Olovo se také často přidává do skla, ve kterém zvyšuje index lomu. Z olovnatého skla se proto vyrábí zejména lustry, těžítka, vázy a další dekorativní předměty. Díky nízké teplotě tání se používá při pájení (nejobvyklejší pájky jsou  slitiny olova s cínem).

   V přírodě se čisté olovo prakticky nevyskytuje. Nejčastější sloučeninou olova je galenit(sulfid železnatý, chemicky PbS). Avšak velká část (asi 80%) olova se opět zpětně recykluje (výše uvedené údaje v tabulce tedy udávají těžbu, nikoliv výrobu olova!) Takže například Česká republika vyrobila v roce 2004 díky recyklaci 15,000 tun olova (olovo ani žádné jiné rudy – s výjimkou uranu – se v současné době v Česku netěží).

   V poslední době je jasně patrná tendence odbourávat použití olova při výrobě běžných předmětů denní spotřeby. Důvodem je poměrně vysoká toxicita olova. Dříve se z olova vyráběly třeba vodovodní roury, které byly sice odolné vůči korozi, avšak olovo se z nich uvolňovalo do vody, což se projevilo na zdravotním stavu obyvatelstva. U dětí například může být olovo příčinou zpomalení duševního vývoje. Ve větším množství pak olovo  způsobuje anémii, poškození mozku apod. Olovo se navíc v lidském těle kumuluje (zejména v kostech) a odbourává se z těla jen velmi obtížně. Životní prostředí je olovem poměrně silně zamořené, a to zejména „díky“ používání olova jako složky benzínu. Stále více se proto prosazuje použití ekologičtějšího bezolovnatého benzínu.