Napříč Francouzskou Polynésií

Po návštěvě Gambier jsme zavítali i do dalších částí Francouzské Polynésie. Na naší jachtě jsme jeli přibližně z jihovýchodu na severozápad a postupně jsme navštívili ostrovy Hao, Tahiti, Moorea a Huahine. Francouzská Polynésie byla zároveň poslední zemí, kterou jsem navštívil na palubě Oahu. Po pěti měsících námořního života jsem se rozhodl, že budu opět cestovat sám a „klasicky“ – letadly a pozemní dopravou. Závěr pobytu ve Francouzské Polynésii však nebyl veselý – opět jsem byl okraden!

Naše trasa Oceánií

Drtivá většina českých suchozemských cestovatelů, kteří vyrazí na cestu kolem světa, jede z Čech směrem na východ. Obvykle využijí toho, že Asie je obecně dosti levná a dojedou až někam do jihovýchodní Asie s poměrně malými náklady. Odsud pak pokračují do Austrálie a na Nový Zéland, kde řada z nich vydělává na další cestu, načež následuje přelet do Jižní Ameriky. Ta je poměrně drahou oblastí, takže zde málokdo zůstane déle. Z Jižní Ameriky pak letí čeští cestovatelé domů.

Samozřejmě ne každý člověk jede po stejné trase, ale uvedený itinerář je pro české cestovatele (alespoň pro ty, o kterých jsem se dočetl na jejich internetových stránkách) typický. Oproti tomu téměř všichni jachtaři jedou při cestě kolem světa  z Evropy směrem na západ. Důvodem jsou převládající větry v tropických zeměpisných šířkách – pasáty. Ty vanou na severní polokouli od severovýchodu a na jižní polokouli od jihovýchodu. Žádný normální  námořník tedy nepojede opačně, proti větru. Ledaže by se pohyboval v zeměpisných šířkách mírného pásu, kde naopak převládají větry od západu.

Ale každý jede raději za sluníčkem do tepla. Moje Cesta je tedy pro suchozemského cestovatele dosti netypická. Jedu totiž kolem světa západním směrem. To proto, že jsem původně spíše počítal s tím, že pojedu z Latinské Ameriky domů. Můj pohyb směrem na západ se ale shoduje s jachtařskými trasami, čehož jsem při cestě přes Pacifik jaksepatří využil.

Při cestě Oceánií volí jachtaři většinou jednu ze dvou hlavních tras. Ta první je daleko nejužívanější, protože pokud jedete z Evropy, je výrazně kratší. Loď si to po přejetí Atlantiku namíří do Panamského průplavu a odsud pluje obvykle přes Galapágy (Ekvádor) na Markézy (Francouzská Polynésie) a odsud dále na západ. Jižní trasa je používána méně, protože je mnohem delší a obtížnější.

Vede z Evropy k pobřeží Jižní Ameriky, kde musí jachtaři obeplout mys Horn nebo proplout Magalhãesovým průlivem, případně kanálem Beagle. Poté jedou lodě obvykle nějakou dobu podél západního pobřeží Jižní Ameriky a teprve pak uhnou směrem na Velikonoční ostrov a dále na Pitcairn a Gambiery. Obě trasy se potom spojují někde na Tahiti a dále už je cesta na západ společná. V západním Pacifiku je souostroví celá řada a nabízí se několik variant. Jachtaři pak většinou zakončují svou pouť Pacifikem na Novém Zélandu nebo v severovýchodní Austrálii.

My jsme s Oahu pluli po jižní trase, přičemž jsme se zpočátku snad až příliš křečovitě upnuli na trasu, po které jela slavná česká loď Victoria (replika jedné z Magalhãesových lodí) na své cestě kolem světa v letech 1999 – 2004. Tuto cestu krásně popisuje  Ivan Orel ve své  nádherné knize „Idioti na plavbě kolem světa“ a my jsme samozřejmě tu knihu měli na lodi  také.  Mělo to samozřejmě svoje výhody, protože jsme nepluli úplně do neznáma, ale někdy jsem se nemohl ubránit pocitu, že pouze přesně kopírujeme plán, který vymyslel někdo jiný.

K první odchylce od trasy Viktorky došlo právě ve Francouzské Polynésii. Už na Velikonočním ostrově nám Chilan Francisco doporučoval, ať se na Hao určitě zastavíme a my jsme ho rádi poslechli. Viktorka na Hao nebyla, ale tento atol se k zastávce přímo nabízel, neboť leží téměř přesně v polovině trasy Gambiery – Papeete, takže se jevil jako ideálním místem, kde si na chvíli od oceánu odpočinout. Navíc posádka české jachty Altego, kterou jsme potkali už na Pitcairnu a na Gambierech, jela na Hao také a slíbila nám, že tam na nás počká.

Co je to atol?

Hao je jedním z mnoha atolů souostroví Tuamotu. Zde je asi na místě vysvětlit rozdíl mezi normálním ostrovem a atolem, V mnoha pramenech se totiž můžete dočíst, že nějaké souostroví se skládá z tolika a tolika ostrovů či atolů. Definice říká (zjednodušeně), že atol je korálový ostrov. Byl tedy vytvořen činností korálů. Darwinova teorie vzniku atolu nám říká, že kdysi čouhala z moře nad hladinu sopka, kolem které si koráli začali stavět svůj útes. Sopka však postupně erodovala a poklesla do moře.

Pokud ale klesala velmi pomalu, koráli stačili stavět korálovou bariéru rychleji, než činil tento pokles a díky tomu se tyto útesy udržely na hladině nebo těsně pod ní. Koráli totiž potřebují dostatek světla a mohou proto žít pouze do určité hloubky. Proto, pokud chtěli přežít, museli stavět bariéru směrem do výšky. Tím vznikl charakteristický atol, čili korálový útes prstencovitého tvaru. Teoreticky může tento prstenec vytvořit jediný ostrov, ale v           drtivé většině případů se po obvodu tohoto prstence vytvoří celá řada menších plochých ostrůvků.

Na těch se zachytí písek a na písku kokosové palmy a další rostlinstvo. Zatímco vně prstence je hluboký oceán, uvnitř atolu se vytvoří poměrně mělká laguna. Ta je většinou s hlubokým oceánem propojena jedním či několika průlivy, kterými se dá do laguny vjet lodí. V některých místech, kde se takový vhodný průjezd nevyskytoval nebo byl příliš úzký či mělký, vytvořil člověk vjezd do laguny uměle. Atol tedy je korálový ostrov, ale není to ostrov jeden, nýbrž souostroví prstencovitého tvaru, přičemž tyto ostrovy společně obklopují vnitřní lagunu.

Korálové ostrůvky, tvořící jediný atol, mají obvykle nepatrnou rozlohu souše, ale často najdete v různých údajích rozlohu atolu včetně laguny a pak jsou  tato čísla podstatně větší. V zeměpisných atlasech jsou pak uvedeny názvy celých atolů a ne jednotlivých ostrůvků. Atoly jsou vždy velice ploché a vynořují se maximálně několik metrů nad hladinu a na větší vzdálenost než nějakých 10 námořních mil je z lodi nelze zahlédnout. Často jsou zdálky vidět jen vrcholky palem a samotné ostrovy ne. Proto také v minulosti mnoho lodí na atolech ztroskotalo.

Existují ještě vyvýšené atoly. Takový je třeba námi navštívený ostrov Henderson na Pitcairnových ostrovech. Takový ostrov vzniknul jako běžný atol, později však byl vyzdvižen a jeho vnitřní laguna byla postupně zanesena sedimenty. Vyvýšené atoly jsou vyšší než obyčejné atoly – nadmořská výška Hendersonu je nějakých 30 m.n.m., kdežto ostrov Hao (typický atol) má nadmořskou výšku maximálně 5 m.n.m., spíše však méně (můj odhad). Sopečné ostrovy (třeba Velikonoční ostrov, Tahiti nebo Pitcairn) jsou pak mnohem vyšší a jejich maximální nadmořská výška obvykle dosahuje stovek až tisíců metrů.

V podstatě jsou to činné nebo vyhaslé sopky, jejichž vrcholová část čouhá nad hladinu. Pro úplnost dodejme, že kromě atolů, vyvýšených atolů a sopečných ostrovů existují ještě ostrovy pevninského typu, které jsou tvořeny pevninskou zemskou kůrou a oddělily se v minulosti od pevniny, s níž původně tvořily jeden celek. Nejsou  tedy  vytvořeny sopečnou činností, i když i na nich najdeme často mnoho činných sopek. Tyto ostrovy jsou od pevniny často odděleny jen úzkým průlivem, Typickými ostrovy pevninského typu jsou v Oceánii třeba Nová Guinea, Nová Kaledonie nebo Nový Zéland.

Souostroví Tuamotu

Souostroví Tuamotu (francouzsky Archipel des Tuamotu, anglicky The Tuamotus) je skupina 76 atolů, ležících zhruba na východ až jihovýchod od Společenských ostrovů. Tato největší skupina korálových ostrovů na světě měří na délku 1,500 kilometrů (ve směru severozápad – jihovýchod). Všechny ostrovy jsou „klasické“ atoly, jediný ostrov Makatea je vyvýšeným atolem. Někdo řadí do souostroví Tuamotu i Gambiery, které jsou však původu sopečného a proto je většina pramenů považuje za samostatné souostroví.

Ostrovy Tuamotu zabírají 890 km² souše (jiný údaj – 700 km²), ale pokud by se počítala plocha lagun, pak by tato rozloha byla podstatně větší. Tak například jen atol Rangiroa má plochu laguny 1,640 km² a je druhým největším atolem na světě, pokud se právě počítá plocha atolu včetně laguny (největší atol na světě včetně rozlohy laguny je Kwajalein na Marshallových ostrovech, který má plochu 2,850 km²). Celkem je na Tuamotu 46 obydlených atolů, na kterých žije asi 16,000 obyvatel. 30 atolů je pak zcela neobydlených.

Nejznámějšími atoly souostroví Tuamotu jsou Rangiroa (největší a turisticky nejnavštěvovanější, leží jen 350 kilometrů od Tahiti), Makatea (jediný vyvýšený atol, dříve významné ložisko fosfátů), Raroia (zde zakončil v roce 1947 Thor Heyerdahl na voru Kon Tiki svou slavnou expedici) a Mururoa (či Moruroa) a Fangataufa, kde byly v letech 1966 – 1996 zkoušeny nukleární zbraně.

Prvním Evropanem, který proplul souostrovím Tuamotu, byl slavný portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, který ovšem na své cestě kolem světa (1519-1522) spatřil pouze jediný ostrov, a tím byla Pukapuka. Větší vliv získali Evropané na ostrovech až po roce 1850, kdy sem začali přicházet především křesťanští misionáři. Díky nim dnes na Tuamotu žijí především katolíci a mormoni. Místní obyvatelé se vždy živili především rybolovem, pěstováním kokosových ořechů a lovem perel.

To platí v podstatě dodnes, jen s tím rozdílem, že dnes už se perly neloví, nýbrž pěstují ve velkém na farmách. Na Tuamotu se pěstují hlavně černé perly. Většina z nich se prodá na aukcích v Papeete (Tahiti), které se konají 3x do roka. Cena jedné vysoce kvalitní černé perly je kolem 260 amerických dolarů.  Jedinou významnou nerostnou surovinou na Tuamotu byly  fosfáty, které se těžily na atolu Makatea v letech 1908 – 1966, v současné  době jsou už ale vytěženy.

Z ekonomického hlediska ostrovům výrazně pomohlo zřízení jaderných střelnic na atolech Mururoa a Fangataufa. Díky nim Francie dosti výrazně investovala v této oblasti. Celá Francouzská Polynésie je ostatně Francií masivně dotována dodnes. Že ovšem atolům jaderné výbuchy asi vůbec nepomohly v oblasti ekologické, je nabíledni. Z pohrom přírodního rázu sužují Tuamotu čas od času cyklony (tak se zde říká hurikánům). Nejhorší to bylo na přelomu let 1982/1983, kdy během jediné sezóny zasáhlo souostroví 6 cyklonů.

Na Tuamotu žijí především Polynésané. Většina z nich mluví tahitštinou, ale na východě mluví lidé rovněž dialektem paumotu, který je od tahitštiny odlišný. V menší míře zdě žijí i běloši (Francouzi).

Atol Hao

Atol Hao má rozlohu 609 km² (plocha laguny), patří tedy k atolům dosti velikým. Jeho protáhlá laguna je dlouhá téměř 60 kilometrů! Prvním Evropanem, který na něm kdy přistál, byl Španěl Quiros v roce 1606. Význam atolu prudce vzrostl po roce 1960, kdy se Francouzi rozhodli vybudovat novou jadernou střelnici na atolech Mururoa a Fangataufa. Tam se jaderné zbraně odpalovaly (celkem 193 výbuchů v letech 1966 – 1996), zatímco na Hao bylo umístěno centrum nukleárního programu.

Díky tomu zde byla postavena 3,300 metrů dlouhá letištní plocha, nemocnice a mnoho dalších vymožeností, které sloužily především armádě. Dnes velká část staveb chátrá. Turistů na ostrov asi moc nejezdí, i když Hao má dnes civilní letecké spojení s Papeete. Ceny na Hao jsou velmi vysoké, životní úroveň je tu však díky francouzským dotacím docela slušná.

My jsme na Hao vypluli z Gambier (z ostrova Mangareva). Vzdálenost 486 námořních mil jsme ujeli téměř nachlup přesně za 4 dny. Celou dobu nám foukal ideální jihovýchodní až východní vítr a až na pár drobných přeháněk bylo i celkem hezky. Cestou jsme v dálce několikrát zahlédli atoly, přičemž z některých bylo vidět pouze vrcholky palem.

Poté jsme proplouvali zhruba 35 námořních mil podél atol Hao. Většinu této vzdálenosti je laguna lemována jediným dlouhatánským písečným ostrovem, který je přitom široký jen nějakých 200 metrů. Neuvěřitelná nudle! Vjezd do laguny je ovšem pouze jeden, takže jsme museli celou tuto nudli obeplout. Pak jsme vjeli poměrně širokým vjezdem do laguny. V tomto průlivu se občas vyskytují neuvěřitelně silné proudy, my jsme ale měli štěstí, neboť proud byl zrovna slabý.

Pak jsme jeli zase několik mil zpátky, načež jsme 19. července 2010 ve 14:30 zakotvili pohodlně u mola, hned vedle lodi Altego, která sem přijela půl dne před námi. Sympatické je, že za postoj u mola po nás nikdo nic nechtěl. Na Hao jsme si posunuli čas opět o hodinu dozadu, takže rozdíl oproti ČR činí (v létě) přesně 12 hodin (a 10 hodin oproti GMT).

První den jsme zašli nejdříve na pláž. Voda byla teplá tak 26°C. „Pláž“ tedy nic moc, všude je ostrý korálový štěrk, ale šnorchlování tu bylo pěkné, neboť hned u břehu jsou v laguně moc pěkné korálové útesy, Je tu hodně krásných korálů, z nichž většina je živých, a mezi nimi barevné ryby, škeble apod. Večer jsme pak shlédli taneční kreace místních polynéských krasavic. Hned vedle našeho mola večer trénovaly. Tančily jen ženy, zatímco hudební doprovod tvořili pouze muži. Ti hráli na různé druhy bubínků a na kytary, dívky pak tančily a občas se i zpívalo. Několik Polynésanek bylo vskutku nádherných, zatímco jiné bylo dosti při těle. I ty se však velmi snažily. A my jsme jenom zírali a zírali a fotili a fotili. Večer jsme pak opět strávili družbou na Altegu.

Druhý den ráno jsme šli nakoupit do vesnice bagety. Vesnice (či město?) má odhadem několik set obyvatel a jmenuje se Otepa. Střed vesnice je asi kilometr od našeho „přístavu“. Jsou tu dva kostely, pošta, radnice, policejní stanice (Olda nás tam opět přihlásil, formality tu vyřizují bleskově a bez problémů). Na břehu místní hošíci loví ryby. Pak jsem se byl mrknout na druhou stranu od přístavu, kde se nachází letiště. Byl jsem líný šlapat pěšky, tam jsem stopoval. A nebylo to vůbec špatné!

Za první dva dny jsem stopoval třikrát, a vždycky mi zastavilo první auto. Fantazie… Na letišti zrovna stálo nějaké vojenské dopravní letadlo a za chvíli odlétlo. V letištní „hale“ měli i zapnutou letištní váhu a protože nikde nebyla ani noha, zvážil jsem se. A byl jsem dost zklamán. Vzhledem k tomu, že na lodi moc nejíme, myslel jsem si, že jsem krásně hubený. Jenže na lodi se také skoro vůbec nepohybujeme, takže váhový můj úbytek byl nakonec nepatrný či vůbec žádný…

Kousek vedle letiště zakotvila nákladní loď z Tahiti. Hned bylo kolem spousty aut a vykládalo se zboží. Odpoledne jsme zašli opět na pláž, kde jsme šnorchlovali. A pak jsme se opět rozloučili s posádkou Altega, neboť oni kolem 17:00 vypluli, kdežto my jsme na Hao ještě zůstali. Uvidíme se ještě??? My jsme s Oahu strávili na ostrově další den. Věnovali jsme ho hlavně drobným opravám, natírání lodi, doplnění vody apod. Večer jsme pak opět shlédli taneční trénink. Tentokrát tančily nejen ženy dospívající či dospělé, ale i malé děti. A tančilo se pod otevřeným nebem, za soumraku, při svitu reflektoru.

Na Hao jsme poprvé zažili slušné vedro. Horko už bylo na moři při plavbě na Hao, neboť jsme nemohli moc větrat okny kvůli velkým vlnám. Na ostrově pak jeden den ukazoval teploměr 32°C ve stínu. Což je v Čechách v létě celkem běžná teplota, ale my jsme byli doteď zvyklí na příjemnou pacifickou zimu s teplotami okolo 25°C. Jedeme ale směrem k rovníku a je to na teplotě vzduchu i moře znát. Zároveň se mi zdá, že častěji prší. Sice máme stále období sucha, ale skoro každý den přijde alespoň jedna krátká přeháňka.

Celkově se mi na Hao líbilo. Ostrov vyzařuje velmi poklidnou až ležérní atmosféru. Místní lidé jsou v pohodě, nikam nepospíchají a pořád se usmívají. Téměř každý nás sám od sebe pozdravil. Delší dobu bych tu ale asi žít nemohl, zřejmě bych se nudil.

Tahiti

Tahiti je pravděpodobně (snad vedle Havajských ostrovů) nejznámějším ostrovem Polynésie. Osobně mi málokterý název zní tak exoticky jako právě „Tahiti“. Už to slovo samotné má v sobě cosi magického a vzbuzuje představu tropického ráje. Tahiti leží ve skupině ostrovů, která nese název Společenské ostrovy (též Ostrovy Společnosti – francouzsky  Îles de la Société, anglicky The Society Islands – málokteré souostroví má pitomější název…), a to konkrétně ve východní části, na Návětrných ostrovech (francouzsky Îles du Vent, anglicky Windward Islands).

V této oblasti vane převážně  jihovýchodní pasát, takže Závětrné ostrovy (západní část Společenských ostrovů) jsou „v závětří“ za Návětrnými ostrovy. Na Tahiti žije přibližně 60% obyvatelstva celé Francouzské Polynésie. Tahiti je rovněž daleko největším ostrovem Francouzské Polynésie – zaujímá rozlohu 1,043 km². Nachází se zde i hlavní město Francouzské Polynésie, Papeete, které má v úředních hranicích asi 25,000 obyvatel, v aglomeraci však hodně přes 100,000.

Papeete leží 16,123 kilometrů od Prahy na souřadnicích 17°34′S a 149°36′W. Ostrov Tahiti je sopečného původu a leží na něm i nejvyšší hora celé Francouzské Polynésie – Mont Orohena (2,241 m.n.m.). Tahiti má velmi zvláštní tvar – jeho půdorys má tvar jakési přiškrcené osmičky. Větší část ostrova se nazývá Tahiti Nui (“Velké Tahiti“), menší část se jmenuje Tahiti Iti (“Malé Tahiti“) a tvoří jakýsi malý poloostrov, vybíhající z hlavní části. Bezprostředním sousedem Tahiti je ostrov Moorea, který je od Tahiti oddělen poměrně úzkým průlivem.

Prvním Evropanem, který přistál na Tahiti, byl roku 1767 Angličan Samuel Wallis, kapitán lodi Dolphin. Následujícího roku 1768 se na Tahiti vylodil první Francouz, Louis-Antoine de Bougainville. Teprve pak následovali dva asi nejslavnější kapitáni, kteří kdy přistáli na Tahiti. Prvním byl slavný námořník James Cook. Poprvé přistál se svou lodí Endeavour na Tahiti v roce 1769, přičemž ostrov později navštívil ještě dvakrát.

Jeho první expedice byla vyloženě vědecká – Tahiti bylo vyhlédnuto jako místo, ze kterého bylo možno nejlépe pozorovat přechod Venuše přes sluneční kotouč. Cílem tohoto pozorování bylo vypočítat vzdálenost Země od Slunce. Druhým slavným Britem, který přistál na Tahiti nedlouho po Cookovi, byl jeho bývalý navigátor William Bligh, nešťastný kapitán lodi Bounty.

Později Tahiti svou krásou a příjemným podnebím přitahovalo mnohé umělce, kteří ho často navštěvovali a hledali zde inspiraci. Mezi nejznámější patřil například spisovatel Herman Melville (autor „Bílé velryby“ navštívil Tahiti v roce 1842), autoři dobrodružných románů Robert Louis Stevenson a Jack London či malíř Paul Gauguin (který se ovšem na Tahiti jen krátce zdržel a svůj život dožil na Markézách).

22. července 2010 ráno jsme vypluli z Hao na Tahiti. Ve výjezdu z laguny byl tentokrát proud o něco prudší a na hladině se kupily 1-1.5 metru vysoké krátké vlny, které s námi nepříjemně pohazovaly, propluli jsme ale bez problémů. Plavba byla velice poklidná, měli jsme převážně hezky (což znamená docela slušné vedro, zde už podnebí vypadá opravdu jako v tropech) a za 5 dní jsme upluli 518 námořních mil. V Papeete jsme nouzově zakotvili ve středu města, ale zdejší marina je placená a pro nás dost drahá, takže poté, co Olda vyřídil formality v centru, jsme popojeli o několik mil dále. Naším domovem na ostrově se tak stala Marina Taina na okraji města Punaauia (předměstí Papeete), kde je naštěstí postoj zdarma.

Lodí tu kotví mnoho desítek, tolik jachet najednou jsem snad ještě neviděl, a to je v Papeete marin pro jachtaře hned několik. V marině je také zdarma k dispozici WC a sprcha, pět minut pěšky odsud je hypermarket Carrefour, kde se dá nakoupit alespoň za trochu snesitelné ceny. Do centra je to však odsud 9 kilometrů. Papeete i se svými předměstími je totiž silně protaženo podél pobřeží, neboť kousek za městem se zdvíhají svahy strmě vzhůru. Ve Faaa (fakt se to píše se třemi A!), které leží mezi Papeete a Punauaia, je mezinárodní letiště.

Papeete je pro Polynésii dosti netypické město. Má (v aglomeraci) přes 100,000 obyvatel, takže oproti Adamstownu a dalším tichomořským vesnicím, které se honosí titulem „hlavní město“, je to učiněná megalopole. Všude plno aut, shonu, obchodů, bank, kaváren atd. Když si vzpomenu na ospalou atmosféru na Hao, tak to je úplně něco jiného.

Rozhodně to v Papeete spíše vypadá jako v Evropě nebo v Americe a ne jako v „chudé“ Polynésii. Chudí jsme tu pouze my, a to bez uvozovek – zdejší ceny jsou opravdu vysoké, asi na úrovní těch z Velikonočního ostrova. Turistická infrastruktura tu je evidentně dokonalá, ale žádní chudí turisté zřejmě Tahiti nenavštěvují. Jezdí odsud jeden trajekt za druhým – nejvíc patrně na nedaleký ostrov Moorea, na jehož rozeklanou siluetu je z Papeete krásný výhled.

Papeete je prostě skrznaskrz zglobalizováno a zeuropeizováno, což má ovšem i své klady. Na přechodech auta sama zastavují a dávají vám přednost. WC jsou evropského stylu, to znamená že se můžete nejen posadit, ale toaletní papír se hází do záchodu a ne do koše, jak je to zvykem v celé Jižní Americe. Mimochodem, na nábřeží je několik veřejných záchodků, které jsou k použití zdarma a jsou čisté.  A v hypermarketech je přece jenom o dost levněji, než v malých krámcích.

I když je Papeete velmi roztahané město, centrum je relativně malinké. Za pozornost stojí dva kostely (katolický a protestantský), budova místního zákonodárného shromáždění a především tržnice, která zaujme hlavně výběrem tropického ovoce a cenami, které jsou na místní poměry velice nízké. Pokud se chcete najíst relativně levně, zajděte sem přes den (večer už je tržnice zavřená). Z jídel tu mají hlavně čínu, kuřata, pizzu nebo obložené bagety. Nejhezčí v Papeete je ale nábřeží. Jsou tu hezky udržované parky plné lidí, kteří jsou v pohodě, odpočívají a nikam nepospíchají. V úplném středu je marina (ta placená, kterou jsme pohrdli), kde kotví občas i plachetnice neskutečných rozměrů. Vedle ních by naše Oahu snad ani nebyla vidět.

V neposlední řadě je pak město plné přívětivých Tahiťanů a Tahiťanek. Mimochodem, mladé Tahiťanky se dají rozdělit do dvou kategorií – přenádherné krasavice (v tomto smyslu pověsti o jejich kráse vskutku nepřehánějí) a velmi obézní matrony, zakulacující se již někdy v pubertě (ty už do představ o exotických kráskách moc nezapadají). Milé jsou ale všechny. Co je pak na Tahiti naprostá bomba, to je autostop. Obvykle platí, že v turistických centrech se stopuje špatně, ale v Papeete to byla nádhera. Naše marina byla od centra vzdálena 9 kilometrů. Pendlovali jsme mezi centrem a marinou vždy stopem a v průměru mi stop trval tak 5 minut, a to jsem stopoval i na dálnici, kde se špatně zastavuje, a to i v noci.

V Papeete jsme se také věnovali společenským setkáním. Opět, a tentokrát už definitivně naposledy, jsme se setkali s Jirkou, Mirkem, Romanou a Jardou z české jachty Altego, které jsme potkali i na Pitcairnu, Gambierech a Hao. Zašli jsme spolu do pouliční restaurace a do hospody. Dalšího dne odjeli a jelikož musí být na Novém Zélandu koncem srpna (my byli v Papeete koncem července 2010), už je určitě neuvidíme. Dále jsme zde zastihli Marka a Brendy z americké lodi Restless. S těmi jsme se zase viděli už ve Valdivii a na Ostrově Robinsona Crusoe. Kotvili, na rozdíl od nás, v marině v centru.

Stejně jako na Velikonočním ostrově, i na Tahiti jsem se vydal na výlet po ostrově. Tentokrát to byl výlet autostopařský a trval necelé dva dny. Podařilo se mi objet celý obvod Velkého Tahiti (Tahiti Nui), který čítá 120 kilometrů. Přesně v polovině okruhu, tedy 60 kilometrů od Papeete, leží město Taravao, které je situováno u úzké šíje, která spojuje Tahiti Nui s poloostrovem Tahiti Iti (Malé Tahiti). Zřejmě se toto místo svou polohou zdá strategické i místní armádě, protože si v Taravao zřídila kasárna. Mezi Papeete a Taravao jsou pak na silnici kilometrovníky, na kterých je vždy vyznačena vzdálenost do Papeete i Taravao.

Stopovalo se mi celkem  dobře a místní řidiči mě příjemně překvapili – většina z nich mluvila anglicky a když viděli, že jsem cizinec, okamžitě na mě začali mluvit anglicky. To by se ve Francii asi nestalo. Jak mi jeden Tahiťan vysvětlil, učí se všichni v místních školách v první řadě samozřejmě oba zdejší úřední jazyky (francouzština a tahitština). Jako první cizí jazyk je pak povinná angličtina, jako druhý jazyk se obvykle Tahiťané učí čínsky! Zřejmě chtějí mít náskok do budoucna, až nás Čína všechny ekonomicky převálcuje. Je také fakt, že na Tahiti docela dost Číňanů bydlí. Jeden velice pěkný čínský chrám jsem ostatně navštívil.

Obvod Velkého Tahiti je v podstatě kompletně osídlen, všude je nějaké městečko nebo vesnice. Mnoho domů a rezidencí leží přímo na pobřeží, takže často je problém se dostat na pláž. Naštěstí je tu a tam i veřejná pláž, u které jsou obvykle i toalety a sprchy (oboje k použití zdarma). Zajímavé je velké množství kostelů, které zdobí ostrov. Je to dáno tím, že na Tahiti působí mnoho různých církví (katolíci, adventisté, mormoni…) a každá si chce postavit co nejhezčí svatostánek.

Každý kostelík je proto jiný a každý je bezvadně udržovaný. Z míst, která jsem navštívil, se mi daleko nejvíce líbily „Les 3 Cascades de Faarumai“, což jsou  tři vodopády nejméně 50 metrů vysoké. Nejsou příliš vodnaté (alespoň ne v červenci – období sucha), ale jsou pěkné a navíc jsou obklopeny hezkou džunglí. Kousek od vodopádů pak je „Trou du Souffleur“ (anglicky „Blowhole“), což je díra ve skále u silnice. Díra je přírodním tunelem pod vozovkou propojena s oceánem a jak příboj žene vodu ke břehu, občas to zasyčí a z díry pod tlakem vychrstne na silnici trocha vody. Další zajímavostí je třeba „Pointe Vénus“.

Z tohoto místa pozoroval kapitán Cook přechod Venuše přes sluneční kotouč a v současnosti zde stojí maják, vztyčený v roce 1867, tedy rovných sto let po přistání prvního Evropana na Tahiti, kterým ovšem nebyl Cook, nýbrž již výše zmíněný Angličan Samuel Wallis. Pláží je na Tahiti relativně málo a pokud někde jsou, pokrývá je černý sopečný písek. Navštívil jsem například surfařskou pláž v městečku Papara. Vlny tu celkem jsou, ale vstup do vody znesnadňují četné kameny kousek od břehu, takže na koupání nic moc. První den výletu jsem zakončil na vyhlídkovém bodě na poloostrově Tahiti Iti. Zde jsem přespal pod širákem. Za hezkého počasí je odsud krásný pohled směrem na Tahiti Nui. Šíje mezi oběma částmi ostrova byla dobře vidět, avšak hory nad ní zahalovala velká oblačnost.

Tahiti je ostrov zajímavý a nejzajímavější jsou na něm místní obyvatelé. Těch obyvatel je zde ovšem až příliš mnoho, ostrov je přelidněný a ceny tu jsou dost vysoké. Jste-li movití turisté, kteří chtějí příjemně prolenošit dovolenou na nějakém tropickém ostrově s příjemným podnebím a dokonalým turistickým servisem, bude se Vám tu asi líbit. Pokud však hledáte opuštěné pláže, domorodce nepříliš dotčené moderní civilizací a exotiku ztraceného tichomořského ráje, poohlédněte se po jiných ostrovech v Pacifiku.

Moorea

Moorea je čarokrásný ostrov, ležící (stejně jako Tahiti) ve skupině Návětrných ostrovů. Leží na dohled od Tahiti a vyznačuje se velice zubatým tvarem hlavního hřebene. Nejvyšší horaostrova se jmenuje Tohiea a měří 1,207 metrů. Ostrov je 8x menší než Tahiti (rozloha Moorey je 132 km²) a žije na něm kolem 15,000 obyvatel. Moorea má zhruba trojúhelníkovitý tvar a je vyhaslým vulkánem. Na severu ostrova se do pobřeží zařezává Cookova zátoka (anglicky Cook’s Bay, francouzsky Baie de Cook) a zátoka Opunohu(anglicky Opunohu Bay, francouzsky Baie d’Opunohu). Pobřežní silnice, obepínající celý ostrov, je dlouhá 60 kilometrů. Ostrov má spojení trajekty (několikrát denně) s Tahiti a je zde i letiště.

Ostrov se kdysi jmenoval Aimeho. První Evropané, kteří ostrov spatřili, byli (stejně jako v případě Tahiti) Angličané Samuel Wallis a James Cook a Francouz Louis-Antoine de Bougainville. Kolem roku 1800 přišli na Mooreu protestantští misionáři. Na ostrově Moorea se natáčel film Bounty (rok 1984, v hlavních rolích Anthony Hopkins a Mel Gibson) a záběry ve filmu jsou vskutku úchvatné (příjezd lodi Bounty se točil v zátoce Opunohu). Dnes je hlavním odvětvím zdejší ekonomiky turistický ruch. Ostrov je také největším producentem ananasů v celé Francouzské Polynésii.

Hned na začátku musím říct, že Moorea se mi líbila, co se týče přírody, mnohem víc než Tahiti. Její hory jsou neuvěřitelně strmé a nádherné. Není zde tak rušno jako na Tahiti a i když sem jezdí hodně turistů, život tu plyne relativně poklidným tempem. Pokud někdy pojedete do Francouzské Polynésie a budete váhat, zda zůstat na Tahiti nebo jet na Mooreu, radím vám: sedněte v Papeete na trajekt a vypadněte z Tahiti co nejdříve na Mooreu. Snad jen milovníkům rušného nočního života nemůže Moorea nabídnout tolik zábavy jako Papeete.

My jsme nejdříve zakotvili v Cookově zátoce. Okolí je tu moc pěkné, ale přece jenom je třeba říct, že hezčí je vedlejší zátoka Opunohu, protože hory jsou zde úchvatnější a ještě tu navíc najdete pěkné pláže. Proto většina jachet kotví tam (a my jsme sem druhý den překotvili rovněž). Z Cookovy zátoky jsem podnikl celodenní výlet, při kterém jsem přešel vnitrozemím do zátoky Opunohu a po pobřežní silnici zpět do Cookovy zátoky. Cestou jsem také odbočil na vyhlídku Belvédére.

Pokud je hezké počasí (na které jsem ovšem zrovna neměl štěstí), je odsud krásný výhled na obě zátoky. U cesty na vyhlídku pak lze spatřit nejen zbytky starých polynéských ruin (jsou hezky zrestaurovány, ale zachovaly se jen  základy zdí), ale především ananasové plantáže. Ty patří místnímu zemědělskému institutu a můžete je zdarma navštívit. Kromě ananasů se tu pěstuje celá řada dalšího tropického ovoce a chovají tu obrovská prasata.

Po celém ostrově pak roste veliké množství krásných květin. Zejména milovníci ibišků si přijdou na své – najdete tu ibišky mnoha barev a velikostí a místní obyvatelé z nich často vytvářejí krásné živé ploty.  Na okraji zátoky Opunohu byla pěkná písečná pláž. Ve vodě byl částečně písek a částečně malé korálové „útesy“ (či spíše jednotlivé balvany). Moc živých korálů tu nebylo, ale rybek tu byla spousta. Docela pěkné šnorchlování, i když na Hao to bylo lepší.

Huahine

Ostrov Huahine leží již v Závětrných ostrovech (francouzsky Îles sous le Vent, anglicky Leeward Islands), které jsou rovněž součástí Společenských ostrovů. Závětrné ostrovy se skládají z několika ostrovů, z nichž nejznámější jsou Huahine, Raiatea, Tahaa, Bora Bora a Maupiti (vyjmenováno směrem od východu na západ). Huahine leží nejblíže Tahiti. Má rozlohu 75 km² a žije na něm asi 6,000 obyvatel. Není to vlastně jeden ostrov, nýbrž ostrovy dva.

Skládá se totiž ze dvou částí – Huahine Nui (Velké Huahine) a Huahine Iti (Malé Huahine). Obě části spojuje uzounký průliv, přes který vede most. Za odlivu lze ovšem z jedná části Huahine na druhou přejít suchou nohou. Huahine je dvouostrov sopečný, přičemž je po obvodu laguny lemován několika menšími plochými korálovými ostrůvky (motu). Nejvyššími horami na hlavních ostrovech jsou Mt Turi (669 m.n.m. – na Huahine Nui) a Mt Pohue Rahi (462 m.n.m. na Huahine Iti). Prvním Evropanem, který kdy přistál na Huahine, byl v roce 1769 britský kapitán James Cook.

Plavba na Huahine nám zabrala necelý den poklidné plavby. V noci jsme cestou viděli nejméně deset lodí (převážně jachet) – provoz na moři mezi Společenskými ostrovy je vskutku hustý. Na Huahine jsem strávil pouze jeden den. Kotvili jsme v hlavním městečku ostrova jménem Fare. Tipnul bych, že tu žije tak 1,000 – 2,000 obyvatel, ale základní infrastruktura je výborná, neboť sem jezdí hodně turistů (trajekty i letadly). Kromě letiště a stanoviště trajektů tu najdete i banky, velký supermarket, internet a spoustu obchůdků se vším možným.

Z Fare jsem vyrazil pěškostopem do vesničky Maeva, vzdálené asi 5 kilometrů. Jsou zde zajímavá rekonstruovaná marae. To jsou jakési kamenné plošiny s oltáři a kdysi sloužily Polynésanům k náboženským účelům. Místní marae jsou hezčí než ta na ostrově Moorea a vyplatí se je navštívit, zvláště když vstup je zdarma. Shlédl jsem pouze marae na pobřeží, další se (dle průvodce) ukrývají v okolním lese.

O několik set metrů jsou v průlivu mezi slaným jezerem a oceánem k vidění zajímavé pasti na ryby. Jsou to vlastně jakési zídky z kamenů, postavené ve vodě. Voda v průlivu plyne během dne, v závislosti na přílivu a odlivu, různými směry a ryby, které tento proud nažene úzkým vchodem do této pasti, nenajdou obvykle včas východ ven a rybáři je z pasti jednoduše vyberou.

Konec námořnického života aneb znovu na Tahiti a znovu okraden!

Původně jsem chtěl na Oahu cestovat s Oldou, Karolínou a Magym až na Tonga. Na Huahine jsem se však rozhodl, že už mám moře dost a potřebuji změnu. Po pěti měsících a jednom dnu na jachtě jsem se tedy rozloučil s kolegy námořníky a odlétl jsem letadlem Air Tahiti do Papeete, zatímco Oahu by měla pokračovat na ostrovy Raiatea, Bora Bora, Niue, Tonga a dále na Nový Zéland.

Dostopoval jsem tedy na letiště u Fare a doletěl do Papeete. Letišťátko ve Fare je malinké. V Papeete (respektive na předměstí Papeete ve Faaa) je letiště mezinárodní, ale oproti normálním evropským letištím je také docela malé. Během krátkého letu byly hezky vidět korálové bariéry kolem ostrovů Huahine, Raiatea, Tahaa, Moorea a Tahiti.

Na Tahiti jsem strávil nejdříve jeden den. Na pro mě již notoricky známých místech v místním parku na nábřeží jsem internetoval a dobíjel baterie. Přespal jsem na karimatce pod stříškou (lilo) u informačního střediska. Místní hlídač mě tu dokonce ochotně nechal, ale upozornil mě, že ráno budu muset brzy vstávat. A brzy znamenalo v tomto případě v půl páté!

Do místních kanceláří už totiž takhle časně naběhly uklízečky. Takže jsem se téměř vůbec nevyspal, zvláště když jsem občas po očku sledoval, jestli mi někdo nekrade batoh. Ráno jsem pak vyrazil do města za svým hlavním cílem, a tím byl nákup letenky, abych se z té Francouzské Polynésie už někdy konečně dostal. Nakonec jsem byl úspěšný a vzhledem k místní drahotě jsem získal letenku za poměrně slušnou cenu do docela zajímavé destinace. Kam jsem nakonec letěl, to vám ovšem zatím neprozradím, abyste byli napnutí J.

Z informačního letáčku jsem se dozvěděl, že na Papeete mají být zrovna nějaké surfařské závody, a to v Teahupoo. To je až na Malém Tahiti (Tahiti Iti), skoro 80 kilometrů od Papeete, což je jedna z nevětších vzdáleností, kterou můžete na tomto ostrově urazit. Měl jsem velké štěstí na stopa, takže jsem se na jeden zátah posunul až 11 kilometrů před Teahupoo. Vystoupil jsem už za soumraku a postavil jsem stan. Lepší místo na spaní pro chudého pocestného si lze jen stěží představit.

Tábořil jsem na travnatém poloostrůvku, kde byl jakýsi přírodní bazének. Nechyběly tu dokonce ani splachovací záchody, pitná voda, sprcha a nedaleko byl levný (na místní poměry) obchůdek, kam jsem chodil nakupovat. Na tomto místě se mi ihned zalíbilo a spal jsem zde čtyři noci. Během dne se sem sjížděli Tahiťané, aby zde v poklidu vegetovali, ale přes noc tu nebyla ani noha. Přes den jsem si vždy nechal většinu věcí ve stanu, který jsem zamknul malinkým visacím zámečkem a vyrazil jsem do okolí.

Většinu mého pobytu zde jsem strávil krátkými výlety a relaxací na „mém“ poloostrově. Jediný, kdo mě na tomto místě „ohrožoval“, byli všeteční kokosoví krabi, kterým se jedné noci velmi zalíbil můj stan a pořád mi lezli pod tropiko. Vzbudily mě podivné chroupavé zvuky těsně za mojí hlavou, což mě donutilo vstát a zahnat nevítané návštěvníky do úctyhodné vzdálenosti. Zalezli do svých děr a více mě již nerušili.

Nejzajímavější, co jsem na Tahiti Iti shlédl, byly již zmíněné surfařské závody, které začínaly v pondělí 16.8. v Teahupoo. Krátce po mém výstupu z auta (všude po Tahiti jsem samozřejmě jezdil stopem) začalo nejdříve v místní marině slavnostní zahájení. Zde je nutno zmínit, že tento závod byl jen kvalifikací, v níž si čtyři ze 64 účastníků zajistí účast v hlavní soutěži, která začíná přesně o týden později (23.8.2010) za účasti nejlepších světových profesionálních surfařů (a ovšem už bez divácké účasti mé maličkosti). Hlavním sponzorem celé akce je australská firma Billabong. I když se tedy ještě nejednalo o  hlavní závod, účastnily se slavnostního zahájení někteří významní papaláši a papalášky.

Mimo jiné tu byl předseda mezinárodní surfařské federace (trochu obtloustlý pán, který už má asi nejlepší surfařská léta za sebou a věnuje se bafuňaření), manažer firmy Billabong (velmi neformálně oblečený Australan v kraťasech, kšiltovce a slunečních brýlích), dva místní ministři a Miss Tahiti. Každý z těchto potentátů pronesl nějaký proslov, načež začala hlavní show, a tou bylo taneční vystoupení  místních krasavic, které při tanci doprovázeli Tahiťané na bubínky. Všechny tanečnice byly nádherně rostlé a jejich kroutivé pánevní pohyby nemohly nechat lhostejným žádného muže v publiku.

Po této eroticko-kulturní vložce se všichni přihlížející sebrali, nasedli na motorové čluny a lodě a jelo se na soutěž. Surfařská soutěž Billabong.pro se v Teahupoo letos koná již po desáté. Závodníci z celého světa se sem sjíždí především kvůli zdejší pověstné vlně, která se kus od břehu nádherně láme a vytváří úzký vodní tunel, kterým se závodníci jako lasičky elegantně protáhnou. Však to jistě znáte z různých sportovních fotografií. Viděl jsem to několikrát na vlastní oči. Ne každému závodníkovi to ovšem vždy vyjde.

Jednak nejsou všichni tak dobří a pak to chce mít štěstí i na pořádnou vlnu. Abyste ale z té podívané něco měli, musíte být na  lodi poblíž, protože vlna se láme asi kilometr od břehu, ze kterého uvidíte v dálce tak maximálně několik teček na vlnách. V moři je postavena i dřevěná věž, kde sedí rozhodčí a závodníky bodují. Měl jsem kliku, že se mi podařilo také vmáčknout na jeden člun. Ten mě dovezl na loď, kde byli zřejmě závodníci (soudě podle zde uskladněných surfů) a jejich příznivci.

Okolo bylo mnoho dalších člunů, lodí a plovoucích prken, na kterých byla řada dalších lidí. Některé diváky pak vozily na místo taxi-čluny (cena za tento taxík byla 1,000 F za půl hodiny). Mně se podařilo opět nasednout zadarmo na nějaký člun a dovézt se zpět na souš. Podívaná to byla fakt pěkná a o týden později, to bude teprve ta pravá show! To se už ovšem (Inšalláh) budu nacházet o pár tisíc kilometrů západněji…

Den po soutěži jsem opustil moje krásné tábořiště a vyrazil jsem na stopa směr Papeete. Cestou jsem udělal zastávku u jeskyní, které leží asi v polovině cesty mezi Papeete a Taravoa. Je to taková turistická kratochvíle, příjemné odpočívadlo, když jedete kolem. Název „jeskyně“ si zaslouží hlavně ta největší z nich, která je hluboká nějakých 100 metrů a její ploché dno bylo zrovna zaplaveno vodou do výše nějakých 50 centimetrů.

Všechny jeskyně jsou bohužel nepřístupné, protože nedávno se stalo, že nějakému turistu spadl na hlavu kámen ze skalní stěny nad jeskyní a zabil ho. Proto byly jeskyně, původně volně přístupné veřejnosti, oploceny. Což samozřejmě nebrání některým zvídavějším turistům (třeba mně), aby je navštívili. Uvnitř však opravdu není nic zajímavého k vidění. Hezký je spíš porost nad jeskyní, ze kterého navíc stékají čůrky vody.

Ještě jsem navštívil Marae Arahurahu, což je asi nejzajímavější marae (polynéské rituální místo) na Tahiti. Je to asi napůl skutečná lokalita a napůl rekonstrukce či model. Pochybuji totiž, že třeba kamenné sochy či dřevěné totemy a bůžkové jsou původní. U tohoto areálu jsem si postavil stan. Nikde nikdo, a tak jsem si opět zamkl věci do stanu a odešel jsem se najíst do nedaleké sámošky. Vrátil jsem se asi za 40 minut a už zdálky jsem viděl, že něco není v pořádku. Někdo se mi vloupal do stanu!

Zloděj roztrhnul od sebe zipy, jištěné chatrným visacím zámečkem a ukradl mi malý baťůžek a taštičku s hygienickými potřebami. Oboje se nacházelo hned u vchodu! Naštěstí pachatel jednal asi ve stresu a zbrkle a bál se vlézt do stanu celý, takže neprošacoval kapsičky (kde jsem měl MP3 přehrávač, budík a baterku), ale hlavně velkou krosnu, která byla zavřená a ležela v zadní části stanu. V krosně byl totiž počítač, oba pasy, letenka a bankovní karta. Něco málo peněz jsem pak měl u sebe v kapse kraťasů. I tak jsem ale utrpěl škodu kolem 10,000 Kč.

Především mi byl opět ukraden foťák, náhradní baterka a paměťová karta a fleshka, kde jsem měl zálohovány fotky, větrovka a batoh samotný +  pár dalších prkotin. A to se mi stane zrovna na Tahiti, kde byli asi nejmilejší lidé za celou dobu mého ročního cestování! Že jsou ovšem na Tahiti hodní lidé, to vzápětí ukázala prodavačka suvenýrů, které jediné jsem o krádeži řekl. Přinesla mi k večeři trs banánů a nabízela dokonce velkou svítilnu a sekáček na obranu proti pachateli, kdyby se vrátil.

Tuto výzbroj jsem ovšem s díky odmítnul, protože na boj na život a na smrt jsem se ve svém rozpoložení opravdu necítil.Budu se opakovat, ale řeknu to samé, co jsem napsal už po krádeži v Chile – lidi jsou tu super, ale všude se najde nějaká svině. A občas i nějaký trouba, který jí krádež svým jednáním usnadní. Nechat úplně všechno ve stanu bez dozoru, to je neodpustitelná chyba. A za chyby se platí…

   Následující dva dny tedy strávím pobíháním po Papeete, kde potřebuji opět koupit pár věcí. A v pátek 20.8.2010 bych se měl vznést do vzduchu, přeletět datovou hranici a přistát opět po více než roce na východní polokouli. Tak mi držte palce, budu to potřebovat!

Francouzská Polynésie – praktické informace

Kursy v létě 2010: 1 USD = 90 F (polynéských franků), 1 EUR = 119.33 F, 1 Kč = 4.70 F

Obecně k cenám ve Francouzské Polynésii: Francouzská Polynésie je jednou z nejdražších zemí, kterou jsem kdy navštívil. Ceny základních potravin (s výjimkou baget) jsou obvykle dost vysoké. V Carrefouru v Papeete jsou ale některé položky (třeba ryby nebo některé konzervy) poměrně levné. Ceny mimo Tahiti  jsou většinou vyšší, a to zvláště tam, kde nejsou supermarkety (Gambiery, Hao).

Příklady cen v Papeete (hypermarket Carrefour, vedle Mariny Taina):

   hrášek sterilovaný – plechovka 400 gramů                95 F

   litr mléka                                                                  90 F (jinde 130-150 F)

   pivo Hinano                                                           193 F + 60 F záloha za láhev nebo 245 F plechovka, obojí za půl litru. Toto pivo se vyrábí přímo v Papeete, je docela dobré a chutná asi jako náš Staropramen, akorát je to dvanáctka. Jinde (mimo Carrefour) stojí 200 F a více.

   bageta obyčejná                                                     50 F (jinde stojí standardně 51 F, což je cena dosti podivná…)

   sardinky (thajské) v tomatě 215 gramů plechovka        73 F (plechovka 440 gramů stála 143 F)

   čočka z párkem – konzerva 840 gramů                                  170 F

   fazole s párkem – konzerva 840 gramů                                190 F   (i v menších krámcích najdete tyto konzervy za ceny kolem 200 F, což je vzhledem k množství dost levné).

   Uvedené položky jsou asi nejlevnějšími potravinami, které se dají v Carrefouru koupit. Jiné jídlo (třeba uzeniny) je naopak oproti Čechám velmi drahé.

 

Jiné ceny (Papeete):

   pohled                                  70 – 100 F

   jídlo v tržnici             650 F (čína – dobré a velká porce, kterou vám zabalí do plastikové vaničky s sebou)

   pivo v místní hospodě-pivovaru Les 3 Brasseurs (pivo se zde přímo vaří)     2,300 F za džbánek 1.8 litru. Dobré ale šíleně drahé. Hospoda samotná je pěkná a najdete ji na nábřeží v centru.

   pivo Hinano – plechovka 350 ml v krámku v centru  350 F

   jídlo v pouliční restauraci       1,200 F. Dal jsem si steak s vejcem a hranolky, kvalita průměrná, porce veliká. Pouliční restaurace na nábřeží otevírají večer (kdy už je naopak tržnice zavřená) a kromě steaků tu mají saláty, kebap, hamburgery, čínu a cena všech jídel je podobná, cca 1,000 – 1,500 F.

   autobus MHD – 1 jízda        200 F (nejel jsem ani jednou, zbytečná investice – autostop fungoval úžasně).

Peníze, banky a bankomaty

V bance (Banque de Tahiti) ve Fare (ostrov Huahine) jsem měnil polynéské franky zpět na eura. Kurs za výměnu je fixní – 119.33 F za 1 euro. Tento kurs je v celé Francouzské Polynésii stejný, neboť v tomto kursu je polynéský frank pevně vázán na euro. V bance nebyl žádný rozdíl v kursu mezi nákupem a prodejem, platí se ale paušální poplatek za výměnu jakéhokoliv množství peněz. Tento poplatek činí 641 F za jednu výměnu, pokud měníte frank na euro (či obráceně), při výměně jiných měn (USD, australské a novozélandské dolary…) je poplatek přesně dvojnásobný – 1,282 F za jednu směnu. Vyplatí se tedy měnit větší množství peněz.

Peníze lze také vybírat z bankomatů. Ve Francouzské Polynésii fungují bankomaty tří bank (Banque de Tahiti, Banque de Polynésie a Banque Socredo) a na poště (OPT). S mojí kartou VISA Electron od ČSOB se mi podařilo vybrat peníze pouze z bankomatu Banque de Tahiti, ostatní bankomaty moji kartu odmítly. Letenku jsem platil v kanceláři Air Tahiti rovněž kartou, v obchodech mi však kartu někde vzali a jinde odmítli. Řada obchodů přijme kartu pouze v případě, že s ní platíte částku vyšší než 2,000 – 2.500 F.

Letecká doprava

Letadlo Fare (ostrov Huahine) → Papeete (Tahiti): Necelé dvě hodiny letu, oba lety (včetně zastávky na ostrově Raiatea) však dohromady trvaly tak 45 minut čistého času. Cena letenky 11,400 F. Letenku jsem koupil den před odletem v kanceláři Air Tahiti. Měli poslední volné místo v letadle, letadla jsou během hlavní sezóny (červenec – srpen) dost vytížená (a lodě rovněž, na některých lodích pro turisty je pouze 12 míst a většinou jsou v sezóně beznadějně vyprodána na dlouho dopředu). Limit pro zavazadlo na letence je 10 kg. Měl jsem batoh 18 kg a prošlo to v pohodě, dokonce ani nekontrolovali batohy a neprojížděli je ani žádným rentgenem. Letadlo bylo vrtulové, pro 66 lidí, dostali jsme akorát limonádu k pití, jinak nic.

A na závěr  pár tahitských slovíček:

maeva                          vítejte

nui                               velký

iti                                 malý

vahine                          ženy

tane                             muži (na veřejných WC jsou kupodivu obvykle nápisy „muži“ a „ženy“ uvedeny jen v tahitštině)

mauruuru                     děkuji

motu                            ostrůvek (obvykle se tak označují malé ploché ostrůvky, které obklopují lagunu)

mata                            oko

Tahitského původu je i slovo „tabu“, což znamená zakázané místo, osobu či předmět. Běžně je třeba u pozemků místo nápisu „zákaz vstupu“ jen cedule s nápisem „tabu“. Ostatně toto slovo a jeho odvozeniny („tabuizovat“ apod.) se používají i v češtině. Z těch obyvatel Francouzské Polynésie, kteří mluví polynésky, používá tahitštinu 80 %. Zbylých 20% mluví jinými polynéskými jazyky a dialekty. Většina obyvatel Francouzské Polynésie ovšem mluví francouzsky. Zvláště mladí lidé dávají před polynéskými jazyky přednost francouzštině, kterou se ve světě spíše domluví.  Většina veřejných nápisů a sdělení je ve francouzštině i v tahitštině, na turistických místech je většinou i překlad do angličtiny.