Na cestě 9 – Jsem cestovatel

Na Cestě 9 – Jsem Cestovatel!

Jelikož nemám zrovna několik hodin co na práci, jelikož články a fotky jsou na stránkách a po 12 dnech, strávených v Ushuaia, zde není už co objevovat, opět mě po delším čase přepadlo nutkání napsat rádobyhlubokomyslné zamyšlení o cestování. 

Před Cestou jsem se snažil zamyslet nad typy cestovatelů (viz článek zde!)a došel jsem k názoru, že jsem backpacker neboli batůžkář a že bych se rád stal Cestovatelem s velkým C. Po půl roce cestování jsem došel k názoru, že jsem se skutečně upgradoval na vyšší cestovatelský level a je ze mě Cestovatel s velkým C. To není z mé strany žádné vychloubání, prostě to tak je J

Neboť moje současná Cesta má zcela jiný charakter než ty předchozí. Dříve jsem jezdil obvykle někam v létě na jeden až dva měsíce. To je sice delší doba, než stráví na dovolené průměrný Čech, ale pořád je to „jen“ dovolená. To znamená, že jste ohraničeni časem a po dovolené se zase musíte vrátit hezky zpátky do foroty. A díky tomu, že Vás tlačí čas, musíte se víc držet nějakého plánu.

Ale moje současná Cesta není v podstatě časově ohraničená. Rád bych cestoval alespoň rok, ale nejraději mnohem déle. Jedno omezení ovšem mám – finance. Čili můžu cestovat jen tak dlouho, dokud budu mít peníze. Ale nemusím se stresovat, že toho a toho dne musím být tam a tam. Když se mi někde líbí, zůstanu déle, když ne, urychleně se přesunu jinam. Jsem více flexibilní.

V čem ještě je moje nynější Cesta jiná než ty předchozí? Tím, že mám víc času, cestuji na jednu stranu relativně levněji. Nemusím absolvovat tak rychlé přesuny a jelikož doprava tvoří podstatnou část rozpočtu, člověk při přepočtu nákladů na jeden den ušetří. Další velká úspora je to, že mám digitální foťák, což je sice věc tak samozřejmé, že to skoro ani nemá cenu zmiňovat, ale ještě před 4 lety jsem cvakal na film. Četl jsem internetový deník nějakého cestovatele, který na cestě kolem světa vyfotil asi 140 filmů. No to bych se prohnul! Ale zase mám výdaje, které na normální dovolené nejsou. Na normální dovolené si kupříkladu nemusím kupovat nové oblečení, mýdlo, boty, hodinky a dokonce ani zubní pastu ne, protože měsíc či dva Vám všechny tyhle věci vydrží. Ale na delší cestě ne. Takže jsem musel zatím koupit (kromě toho mýdla a zubní pasty) i trička (ne turistická jako suvenýr, ale abych měl co na sebe), ponožky, nepromokavé kalhoty, boty, peněženku na drobné, budík, léky (paralen – v Brazílii), tedy věci, které jindy nekupuji. Také starý pas budu moci (obrazně řečeno), velmi brzy vyhodit, a to zvláště jestli ještě několikrát překročím chilsko-argentinskou hranici, neboť místní úředníci jsou razítkováním přímo posedlí (zlatý Schengen!). Pasy jsem si tedy naštěstí vzal prozíravě dva.

A je ze mě bezdomovec. Zjistil jsem, že čím déle jsem z domova, tím více zjišťuji, že žádný domov nemám a můj domov je vždy zrovna tam, kde se nacházím. Když jedete z dovolené, jedete domů, tj. nejenom někam, kde zrovna bydlíte, ale kde jste nějak zakotveni. Jenže až pojedu domů já, budu v podstatě nuzným bezdomovcem bez práce, protože jsem podal výpověď z práce i z bytu. A budu muset začít zase nanovo. O důvod více, proč nespěchat „domů“. Navíc u mě platí, že sejde z očí, sejde z mysli. Kdysi, když jsem jel někam na měsíc, hrozně jsem se pak těšil domů. Poslední dva tři roky se to ovšem zlomilo a mě se domů (a do práce – školáci nechť prominou) vůbec, ale vůbec nechce, a to i když jsem někde dva měsíce. Naopak, měl jsem pocit (zvláště v Africe), že něco sotva začalo (cestování) a hned to musí skončit. No, a teď mi představa, že bych se měl brzy vrátit „domů“, přijde téměř odporná až morbidní. Hodně lidí už mi napsalo něco jako „Brzy se vrať!“ Proč proboha? Mně je tady dobře, líp jsem se nikdy neměl, dělám si co chci a nemusím ráno vstávat do Kolbenky! Někdy si říkám, jak jsem tak dlouho mohl žít v nesvobodě.

A vzpomínky na vlast blednou. Sám jsem se přistihnul, že na začátku Cesty jsem myslel na příbuzné, známé, kolegy, studenty, Prahu a Českou republiku hodně často, ale postupně ty vzpomínky řídnou a mizí. Častěji si vzpomenu na to, kde jsem byl před dvěmi měsíci či co jsem měl včera k obědu. A taky mě přestává zajímat, jestli volby vyhraje Paroubek nebo Topolánek a podobné nesmysly. I když zprávy sleduji, díky internetu. Ale po pravdě řečeno, co se děje u nás doma, mě moc nezajímá. Kdysi, když tahle možnost nebyla, jsem hltal každou zprávu či zmínku o  České republice (zvláště v roce 1992, kdy to vypadalo, že se rozpadne Československo a já byl v Norsku – taky že se rozpadlo!), ale teď je mi to celkem fuk. Ne že bych na Čechy zanevřel, ale je to někde daleko za mořem, daleko v mé minulosti a moje přítomnost je tady a teď.

A zapomínám! Už jsem na Cestě asi moc dlouho, ale přistihnul jsem se, že zapomínám, kde jsem všude byl. Dneska ráno jsem někde na Kompasu náhodou narazil na nějakou lokalitu s podivným indiánským názvem. Kde to sakra je? A pak jsem si vzpomněl, že je to v Peru a že jsem tam byl, ale z hlavy to už jaksi vypadlo. Ještě že si píšu deník, jinak bych snad zapomněl všechno.

A měním svoji podobu. Pravda, ve Skandinávii jsem také například velmi hubnul, ale tato dočasná váhová změna byla jaksi jednosměrná a byla důsledkem mé finanční situace. Teď již nehladovím nedobrovolně, přesto se mi na začátku Cesty zřejmě podařilo zhubnout (nevážil jsem se ovšem!). A teď jsem zase slušně přibral, zvláště na lodi (opět jsem se nevážil, ale břicho nelže). A podobné je to i s vousy a vlasy. Holím se občas, když už není zbytí, u holiče jsem byl zatím jenom jednou (holič v paraguayském Ciudad del Este se úplně vyděsil, když jsem chtě vyholit hlavu „na skinheada“), a také se občas musím i česat, což je pro mě novinka. A šediví mi vlasy! Věk je svině. Nemyslím, že bych během Cesty procházel nějakými velkými stresy, ale moje hlava na to nevypadá, šediny za těch půl roku přibyly. Taky jsem si dřív moc nemohl všimnout, že mi šediví vlasy, když jsem žádné neměl… A kolegové cestovatelé, co se mnou byli v Antarktidě, nechtěli věřit, že to na fotce, staré čtyři měsíce, jsem já!

A utekl jsem evropské zimě! Pravda, v Antarktidě nebylo vyloženě teplo, ale venku jsme byli maximálně tři hodiny a pak hurá zpět do vytopené kajuty. Tak to je změna velmi příjemná.

A zjišťuji, že člověk toho vlastně k životu moc nepotřebuje. Ta hromada krámů, kterou mám někde doma, mi vůbec neschází a kdybych s sebou netáhl zimní oblečení (a k tomu stan, spacák, karimatku a vařič), neboť se chystám do And, byl by můj batůžek úplně zanedbatelný (pořád si říkám, že pojedu jenom někam do tepla a tyhle krámy s sebou nebudu tahat, ale pořád to nějak nevychází). Zato mám počítač, v kterém jsou všechny texty, fotky, hudba a video, tak to je velká výhra.

A už mě nic nenapadá, tak musím skončit

 Moje aktuální „zimní“ podoba ( v Antarktidě je ovšem léto)