Na cestě 7 – Pár poznámek k Brazílii

Na Cestě 7 – pár poznámek k Brazílii

   Vždycky mě napadne něco, o čem jsem Vám zapomněl napsat, nebo se to z nějakého důvodu nehodilo napsat do jiných článků. Tak zde je pár poznámek, které mě napadly dodatečně. 

   V São Luís jsem poprvé ochutnal krevety. Přiznám  se, že od ryb a jiných mořských potvor si udržuji odstup, ani sám nevím proč. Což je samozřejmě chyba! Krevety (pečené, nebo smažené?) byly moc dobré! Akorát je neumím jíst, nepřišel jsem na správnou techniku, jak to masíčko z toho krunýře správně vyloupnout. Dále jsem zjistil, že džus jménem caju [ka:žu], který jsem si občas dal v nějakém občerstvení, je z plodů kešu! Kešu známe u nás jako oříšky (zde se prodávají také), ale především je to ovoce. Je veliké zhruba jako jablko, má žlutou až červenou barvu a je plné výborné šťávy, ze které se právě připravují ty džusy. Plod se ale samozřejmě dá i sníst a je dobrý. Samotný oříšek kešu není kupodivu uvnitř, nýbrž visí na jakési stopce pod tímto ovocem. Na ostrově Marajó a kolem Barreirinhas je caju asi nejrozšířenějším stromem vůbec, zatímco v Belému byly všude mangovníky. Zrovna je sezóna zrání manga, takže je to docela nebezpečné. Mangovníky totiž lemují většinu hlavních ulic v Belému a každou chvíli nějaké spadne kousek vedle Vás. Trefit mě to do hlavy, nebylo by to nic příjemného. Mango je samozřejmě také moc dobré a také se z něj dělají džusy. Pokud jste mango ochutnali někde v tropech, pak víte, že je to jedno z nejlepších ovocí vůbec. To se bohužel nedá říct ani náhodou o zelených tvrdých plodech, které se dovážejí do našich hypermarketů. Manga se totiž vozí do Evropy nezralá, aby vydržela transport. Podobné je to ostatně s banány – zde jsou banány také skoro vždy lepší než ty, co se vozí k nám.

   Co se týče mých zažívacích potíží, vypadá to, že jsem je úspěšně zažehnal. Jedny silné prášky nezabraly, tak jsem nasadil speciální antibiotika a pomohlo to. Nicméně mě nesmí někde znovu chytit nějaký brutální průjem, protože další obdobné léky nemám k dispozici. Zároveň jsem přestal brát i další antibiotika, Doxycyklin, která jsem bral téměř 3 měsíce jako profylaxi proti malárii. Poprvé od začátku Cesty tedy do sebe nervu nějaké prášky. Rovněž se mění můj vzhled. Hubnu, zarůstám vousem a rovněž vlasy mám nejdelší asi za poslední dva roky.

   Jelikož jsem se dostal už na jižní polokouli a je říjen, mělo bych se brzo dostat do období dešťů, které vždy trvá v letní polovině roku. Zatím ale pořád platí, že neprší skoro vůbec. Poslední pořádná přeháňka mě zastihla někde v Manausu a posledních asi 10 dní ani nekáplo. Kolem poledne je docela vedro, to je nejlepší se někam uklidit do stínu, jak to ostatně dělají i místní. Velké vedro je tak od jedenácti do dvou, pak jde slunce rychle dolů a dá se to vydržet. Nejlepší světlo na focení je obvykle mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne. Slunce zapadne kolem šesté a nejpozději v sedm je úplná tma.

   Co se týče rasového složení obyvatelstva Brazílie, tak podle oficiální statistiky je 50 % bělochů, 42 % je hnědých (pardo), 7 % jsou černoši a 1 % Asiaté a Indiáni. Slovem „pardo“ (hnědí) se označují v Brazílii míšenci. Typický „pardo“ je například americký prezident Barack Obama, jenomže v USA se tomu tak neříká. Tato statistika je ovšem dost zavádějící, ve skutečnosti je těžké takhle lidi rozškatulkovat. V každém případě však může Brazíliesměle kandidovat na titul „nejbarevnější země světa“. Kromě Portugalců a černochů (byli původně dováženi z Afriky jako otroci) se do Brazílie stěhovali především lidé z Itálie, Německa a Španělska. Brazílie má největší počet lidí italského původu mimo Itálii (asi 25 milionů) a největší světovou populaci osob japonského původu mimo Japonsko (1.6 milionu). 12 milionů osob je německého původu (2. největší populace osob německého původu mimo Německo). Z bělochů převažují tmavší typy, jaké se například vyskytují ve Středomoří, ale najdete zde i blondýny a blonďáky. Pokud potkáte Asiata, může to být turista, ale spíše je to Brazilec. Turistů ze zahraničí v Brazílii moc není, alespoň ne tady na severu. Všude je naopak dost brazilských turistů. Řekl bych, že Brazilci propagaci své nádherné země dost podceňují a navíc neumí anglicky. Rovněž anglicky psané nápisy či popisky v muzeích jsou k vidění málokdy.

   O brazilských ženách jsem se už zmiňoval. Tolik krásných (někdy by se chtělo říct až dokonalých) žen jen tak někde neuvidíte. Pravdou ovšem je, že je zde i mnohem více lidí velice obézních, mnohem více než u nás. V tom se Brazilci blíží USA.

 Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN