Na Cestě 6 – Jak se mám? (Petr Daubner)

Na Cestě 6 – Jak se mám?

   „Jak se pořád máš? Co děláš?“ To se mě ptají mnozí z Vás. Pokusím se obecně odpovědět v tomto článku. Taky tu najdete pár poznámek o všem možném, co se mi do normálních článků nevešlo.

„Mám se dobře, hlavně to zdravíčko…“. Stokrát omílaná fráze. Během cesty samozřejmě člověk musí překonávat různé drobné obtíže, jako že někde je vedro, jinde je zima, někdy musíte dlouho čekat na autobus či loď, hotel je moc drahý nebo je nepohodlný, jídlo stálo za prt atd. Taková ta normální cestovní strádání, která jsou daní za to, že cestujete nezávisle a k cestování prostě patří. Ty už mě většinou nerozhodí. Ale zdraví je to nejdůležitější, což si ovšem zcela zdravý člověk málokdy uvědomuje, dokud sám neonemocní. Já jsem si to uvědomil předevčírem. V noci mi najednou byla děsná zima, což je v horkém Belému dost podivné, i když jsem jinak tvor velice zimohřivý. Ráno mi bylo mizerně. Změřil jsem si teplotu – 39.0^oC! To mě dost vyděsilo, zvláště když večer teplota stoupla na 39.7^oC, což jsem měl naposledy možná někdy v útlém dětství. Hned mě přepadly obavy, jestli na mě nesedla nějaká zákeřná tropická choroba. Do toho se přidal pořádný průjem, který s horečkou pravděpodobně nesouvisel – zřejmě jsem si špatně porozuměl s paní domácí v našem hotelu a pil jsem užitkovou vodu místo vody pitné. Chodil jsem pak na záchod nejméně desetkrát denně. Jeden den jsem tedy celý proležel (respektive proseděl na záchodě). Druhý den horečka ustoupila, ale průjem trval dál. Několikrát jsem se vzdálil z hotelu, ale raději jen na chvíli. Dnes ráno už to vypadá déle, pokusím se tedy vyjít na delší procházku do města. Mé zdravotní problémy mě tedy zdržely 2 dny v Belému, zítra snad už ale vyrazím na ostrov Marajó.

Až na tyto peripetie mě cestování pořád baví. Co dělám celé dny? Tak třeba v Belému (nebo v jakémkoliv jiném větším městě), prozkoumávám širší centrum. V Lonely Planet si najdu nějaké nejvýznamnější památky, které by mě mohly zaujmout, a ty se snažím obejít. Nebo se jen tak někde poflakuju po centru („zewling“), což mě baví nejvíc. Večer potom nastává otázka, co s volným časem. Jsme v tropech, takže tak v sedm hodin večer je tma. Občas zajdu na pivo, ale většinou jen na jedno, protože kalit sám mě nebaví, tak jen tak pro chuť. Musím říct, že většina jihoamerických piv je velmi kvalitních. Obvykle jsou to dvanáctky typu Pilsner. V hospodách koupíte prakticky jen lahvové, v obchodech i plechovky. Stále platí, že jsem za celou svou Cestu ani jednou nenarazil na točené pivo! Po večerech tedy většinou sepisuji články a promázávám, třídím a upravuji fotky, což zabere dost času. Docela mi to vyhovuje, jinak bych se asi nudil. S místními si díky mé neznalosti portugalštiny moc nepokecám, poněvadž skoro žádný Brazilec neumí anglicky. Občas koukám na video, co jsem si stáhnul do počítače, čtu časopisy (ještě mám české z domova, ale už mi zbyl poslední), luštím sudoku, poslouchám MP3. Nudím se tedy málokdy.

Ze zemí, které jsem zatím procestoval, se mi asi nejvíc líbí v Brazílii. Je to taková pohodová země, lidé jsou milí a usmívají se. Najdete tu lidi snad všech rasových typů, takový mix se vidí málokde. Málokde také uvidíte tolik krásných žen jako v Brazílii, v tomto ohledu zatím Brazílie jasně vede. Brazílie vypadá docela vyspěle, i když je tu samozřejmě větší nepořádek než u nás. A také jsou tu větší sociální rozdíly. Myslím, že žít v takovéhle zemi nemusí být špatné. Brazilci svou zemi milují a jsou na ní hrdí. Brazílie je v podstatě velmoc, přece jenom má asi 200 milionů obyvatel, významný průmysl, skvělé sportovce, vlastní kosmický program… Takže jsem nakonec lehce změnil plán v tom smyslu, že v Brazílii budu déle, než jsem původně zamýšlel. Teď jsem tedy už v Brazílii potřetí a viděl bych to tak na 2 měsíce (déle to nejde, dali mi do pasu razítko na 60 dní, i když normálně tu můžete bez víza pobývat až 90 dní). Z přírodní krás se mi zatím nejvíce líbila Amazonie a pak oba venezuelské výlety – Salto Angel a NP Canaima a stolová hora Roraima. Příjemně mě také překvapily Ďábelské ostrovy ve Francouzské Guyaně.

Jediným záporem Brazílie (a všech zemí Jižní Ameriky, ve kterých jsem byl, s výjimkou Francouzské Guyany), jsou řidiči. Chodec je pro ně naprostá nula a musí se podřídit. Přechody jsou tu jen na parádu, řidič většinou ani nezpomalí. Další věc, co mě zaujala na Brazílii, jsou prodejci. Všude v centru Belému či Manausu jsou spousty obchodů, stánků i pouličních prodavačů se vším možným. Konkurence je obrovská, nabídka evidentně převyšuje poptávku, a tak se prodejci snaží zaujmout vším možným. Mnoho z nich stojí před obchůdkem a hlasem, velmi připomínajícím sportovní komentátory, lákají zákazníky dovnitř. Další prodavači tleskají! Vždy když jde někdo kolem (což je skoro pořád), začnou na svůj obchod upozorňovat tímto způsobem. Nejzajímavější to bylo v Manausu. Ráno otvírali veliký obchod s oblečením na hlavní třídě. Všichni zaměstnanci (asi 20 lidí) vyšlo před vchod a sborově asi dvě minuty tleskalo.

Cesta zatím probíhá víceméně podle plánu. Rozšiřuji si zeměpisné obzory, poněvadž obvykle nezapomínám, kde jsou místa, která jsem navštívil. Přiznám se, že dříve jsem třeba vůbec neznal brazilské státy, ale jak je budu postupně navštěvovat, naučím se je. V Brazílii se zdržím asi ty dva měsíce, následovat bude Paraguay, Uruguay a Argentina. Nejzazším místem Cesty by měla být Ushuaia, nejjižnější velké město světa, které leží na ostrově Ohňová země. Teoreticky bych odsud mohl jet do Antarktidy, asi mi to ale můj rozpočet nedovolí. Kam chci ale určitě letět, to je Velikonoční ostrov. Lze se sem poměrně levně dostat vnitrostátním letem z chilského Santiaga. Navíc je to další kontinent, kde jsem nebyl – Austrálie a Oceánie. Počítám, že Cesta potrvá rok, na delší dobu mi nevystačí peníze. Státy Jižní Ameriky bych měl stihnout určitě, ale doufám, že mi zbudou čas, nálada i peníze na Střední Ameriku. Taková moje mlhavá představa je, že se mohl dostat alespoň do Cancúnu v Mexiku, kde jsou super pyramidy a navíc jsou odsud levné lety do Evropy. Tak uvidíme, jak se to vyvrbí.

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN

Moje maličkost v Kourou, před cestou na Ďábelské ostrovy. Hubnu, přátelé, doufám, ze je  to poznat