Na cestě 11 – Rok na cestě!

Na Cestě 11 – Rok na Cestě!

9. července 2010 jsem oslavil významný den – přesně před rokem jsem se vydal na Cestu. Jaký byl uplynulý rok? Nedá mi to, abych si trochu nezabilancoval.

9. července 2009 jsem se nechal zvěčnit náhodnými turisty na pražském letišti v Ruzyni a za několik okamžiků jsem se vznesl do oblak – směr Lima (s mezipřistáním v Madridu a v  Buenos Aires). Poprvé v životě jsem se vydal na cestu delší než dva měsíce.

   Mým původním plánem bylo objet všechny pevninské země Latinské Ameriky a pokud možno navštívit i Antarktidu a Velikonoční ostrov. Tím by se mi splnil dílčí cestovatelský cíl – navštívit všech 7 kontinentů. Tato výprava by trvala rok. V případě, že by mi zbylo dost elánu, času a především peněz, pokračoval bych kolem světa a v tom případě by Cesta trvala dva roky. Takový byl původní plán. Leč na dlouhé cestě nikdy není všechno tak, jak si to naplánujete. A to je dobře, protože změna je život.

   Přes  internetové jachtařské stránky jsem dostal kontakt na Oldu a rozhodl jsem se, že s ním a jeho jachtou Oahu spojím svůj další osud. Opustil jsem svůj původní plán a vypustil jsem Střední Ameriku. Vyrazím na lodi přes Pacifik! Původní plán byl jet z Valdivie (Chile) na Nový Zéland. Pak jsem byl ale v severochilské Calamě okraden. Kromě finanční ztráty pro mě tato událost znamenala i časové zdržení. A tak když mi Olda nabídl, že bych mohl jet na jachtě už z Puerto Natales a shlédnout kanály chilské Patagonie, s radostí jsem tuto nabídku přijal. Musel jsem se ovšem vzdát cesty do jižního Peru, které je cestovatelsky nesmírně atraktivní (Machu Picchu, jezero Titicaca). Ale myslím, že jsem se rozhodl správně, protože do Peru můžu zaletět kdykoliv, ale šance prohlédnout si jižní Patagonii se mi jen tak nenaskytne. Toto území lze prakticky poznat jen z lodi, protože do drtivé většiny míst nevedou silnice.

   Co jsem tedy za ten rok chtěl vidět a neviděl? Kromě Střední Ameriky, kterou jsem musel úplně vypustit, jsem nenavštívil několik dalších míst. Chtěl jsem jet na jezero Titicaca, na Machu Picchu a do Arequipy a také jsem neviděl prakticky nic z Kolumbie, kromě městečka Letitie na Amazonce. Také jsem se docela těšil, že po pěti letech navštívím Ekvádor. Ani to nevyšlo. Dále jsem vynechal venezuelskou Meridu, argentinské město Mendoza a nejvyšší horu Jižní Ameriky, Aconcaguu. A ačkoliv jsem strávil skoro tři měsíce v Chile, neviděl jsem Santiago a Valparaíso. Především z časových důvodů jsem také vypustil NP Lauca. V Brazílii jsem byl 2.5 měsíce, přesto jsem ji viděl jen letmo – zemi, která je veliká skoro jako celá Evropa, dokonale poznat ani nemůžete. Kdybych se do Brazílie někdy vrátil, chtěl bych vidět hodně dalších míst. Pantanal, největší bažinatou oblast na zeměkouli, město Santarém na Amazonce, hlavní město Brasilii, NP Chapada Diamantina… Vždycky je co poznávat a nikdy nemůžete vidět všechno.

   Přesto můžu být s prvním rokem svého cestování nadmíru spokojen. Navštívil jsem mnoho nádherných míst. Která mě nadchla nejvíc? Osobně nejvíc jsem se těšil na andské země, ale nakonec mě nejvíce okouzlila Brazílie. Amazonie (i peruánská) a města Rio de Janeiro a Salvador a NP Lençóis Maranhenses s písečnými dunami, to byly pro mne highlights této největší jihoamerické země. Nádherné byly oba venezuelské výlety na stolovou horu Roraima a k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel. Hodně se mi líbilo i v Buenos Aires a v severozápadní Argentině, kde jsem dosáhnul svého výškového rekordu a opět jsem po letech vyzkoušel autostop. Skvělý byl také výlet do Antarktidy. Ještě více než samotný ledový kontinent mě ovšem okouzlil ostrov Jižní Georgie. Z plavby na jachtě se mi zatím nejvíce líbily kanály chilské Patagonie a ostrov Pitcairn, což je území, kam se jinak než na jachtě téměř nedá dostat. Z uplynulých dvanácti měsíců jsem cestoval samostatně osm měsíců, čtyři měsíce (včetně zastávek) jsem pak strávil na jachtě. Navštívil jsem zatím tři světadíly – Jižní Ameriku, Antarktidu a Oceánii.

   Důležité na cestách je především zdraví. Je to stokrát omílaná fráze, ale je to tak. V tomto smyslu můžu říct, že zdraví mi celkem sloužilo. Nejvíc mě zlobil zub, který mi nejdříve v argentinské Saltě  vyvrtali, ale bolel dál. Nakonec zubařka v La Pazu zjistila, že zub je prasklý a musela ho vytrhnout. Největší strach ohledně zdraví jsem měl v brazilském Belému. Tady mě na dva dny sklátila čtyřicetistupňová horečka. Ta naštěstí odezněla. V Belému mě také chytil nejhorší průjem za celou cestu. Na jeho likvidaci jsem nasadil dvoje silné léky, které jsem nafasoval v Praze na hygienické stanici. Teprve asi po 14 dnech se mi podařilo zažívací potíže zažehnat definitivně. Jinak se mi zdravotní komplikace celý rok vyhýbaly.

   Psychicky nejhůře mi bylo těsně po mém okradení v chilské Calamě. Zvláště první den byl krušný. Hodná paní z autobusového nádraží mě vzala na jednu noc domů, kde jsem se vyspal, dostal jsem najíst, měl jsem přístup na internet a dokonce mi paní i vyprala. Cítil jsem se ale dost bezmocně a hloupě, že jsem někomu na obtíž. Druhý den už byla situace lepší, protože se našly alespoň doklady. Když mi pak brácha poslal přes Western Union nějaké peníze, mohl jsem jet zase dál. Definitivně jsem ale měl po starostech až v La Pazu, když mi konečně došla náhradní platební karta z ČSOB. Paní z Calamy a brácha byli lidé, kteří mi na Cestě nejvíce pomohli. Pomoc mi ale po mém okradení nabídlo mnoho dalších lidí a dva z nich mi dokonce poslali peníze na můj účet. Díky moc Vám všem!!!

   Na Cestu jsem vyrazil sám, ale nedá se říct, že bych se cítil osamělý. Cestou jsem potkal spoustu zajímavých lidí. V hlavě mi jich utkvělo několik. Na prvním místě musím samozřejmě uvést posádku jachty Oahu. S Karolínou a Oldou už cestuji 4 měsíce, s Magym 2.5 měsíce. Cestou jsem také potkal několik Čechů. Zajímavá byla především setkání s našimi krajany – s panem Maškem v paraguayském městě Coronel Bogado a s Čechy ve městě Presidencia Roque Sáenz Peña v argentinské provincii Chaco, kde mi utkvěla v paměti především zkouška divadelní hry Popelka. V Coronel Bogado jsem také zašel na pivo s Jindrou Krousem, což je učitel češtiny, který učil dříve v Argentině a poté v Paraguayi.   Z cestujících Čechů musím na prvním místě jmenovat kapitána Jiřího Denka z lodi Altego, kterého jsem potkal hned dvakrát – v argentinském městě Ushuaia a pak zcela neplánovitě na Pitcairnu. Nejvíce Čechů jsem potkal ve Venezuele při výstupu na Roraimu a v jižním Chile (Punta Arenas, Puerto Natales a NP Torres del Paine). Z cizích cestovatelů, které jsem potkal, nejvíce vzpomínám na Němce Christiana a Katrin, se kterými jsem absolvoval oba venezuelské výlety a pak jsem je zcela náhodou potkal v bolívijském La Pazu. V La Pazu jsem také bydlel se sympatickým chilským rockovým kytaristou Hernánem. Dále jsem dost času strávil s několika lidmi při výletu do Antarktidy, kde jsme vytvořili prima partu s mladými Švýcary, Němci a Francouzi. Některé z nich jsem potkal i později v Puerto Natales a v NP Torres del Paine. Nejvíce času jsem strávil s Němcem Thomasem, se kterým jsem bydlel v hotelu v Ushuaia i v kajutě při cestě do Antarktidy.  Sympatická byla parta mladých Venezuelanů při výstupu na Roraimu nebo Němec Fernando v paraguayské Filadelfii, se kterým jsem zašel na pivo. Ve výčtu zajímavých setkání bych samozřejmě mohl pokračovat dost dlouho. Naposledy mě třeba zaujala neohrožená Pitcairňanka Brenda Christian, která vozí turisty na ostrov a ještě zde vykonává funkci imigrační úřednice. Jinak kdybych měl říci, kde jsem zatím potkal nejpříjemnější lidi, pak bych na prvním místě asi uvedl Chile. Je to sice zatím jediná země na světě, kde jsem byl okraden, ale milých lidí jsem tu potkal daleko víc.

   A jaké jsou mé plány do budoucna? Moje představa je zatím pouze rámcová. Cesta bude asi trvat dva roky a změní se na Cestu kolem světa, nebo chcete-li (jelikož jsem učitel) na Dva roky prázdnin. S Oldou pojedu na jachtě asi na souostroví Tonga, zde bych chtěl vystoupit a obletět pár dalších ostrovních států a území v Oceánii letadlem. Pak bych se chtěl přesunout na Nový Zéland a do Austrálie (obdržím-li ovšem vízum). Zbude-li čas, přesunu se ještě do jihovýchodní Asie, kde bych chtěl vidět alespoň Singapur a Malajsii. A v září 2011 bych chtěl opět nastoupit do školství, kde svoje žáky zahltím nepřeberným množstvím zeměpisných poznatků, které jsem během Cesty načerpal J. Ale kdo ví, jak se cesta nakonec vyvrbí? Přede mnou je pravděpodobně celý další rok cestování a určitě všechno nebude přesně podle plánu. Tak to má být! Když máte všechno nalajnováno do puntíku a pak to vyjde úplně do detailu, je to trochu nuda. Nějaké to překvapení tedy není na závadu a překvapení přijdou, tak to prostě je. Zatím ale stále platí generální směr mé Cesty: Go west!