Michelangelo Buonarroti

Michelangelo Buonarroti
Libí se vám článek?

Michelangelo Buonarroti

(+18.2.1564)

   Jen málokdy přijde v dějinách na scénu někdo tak mimořádně nadaný jako on. I kdyby psal jen své básně a sonety, samy o sobě by mu prý zajistily nesmrtelnost. Titán renesance – nepřekonatelný „virtuos lidského těla“ – byl především sochař. Ale i jeho kopule chrámu sv.Petra se dodnes vznáší nad Římem a jeho malby v přilehlé Sixtinské kapli Vatikánu každý den poutají pozornost davů turistů. Tvrdě pracující umělec, s nímž bylo obtížné vyjít – ostatně jako s každým géniem. Autor díla, jaké od antiky snad svět dosud nespatřil. Michelangelo Buonarroti.

Narodil se v Caprese do staré rodiny, o níž se zmiňují florentské kroniky již ve 12.století. Jeho otec Lodovico byl rychtářem v Caprese, matka mu zemřela, když mu bylo pouhých šest let.

Na kojení byl dán k ženě jednoho kameníka. Později v žertu přisuzoval své povolání k mléku, které sál. V každém případě vděčil za svou vášeň pro práci v kameni svému dětství, které strávil mezi řemeslníky.

Ve škole se zabýval jen kreslením a ostatní zanedbával. Otcem býval proto surově bit; nenáviděl povolání umělce a pokládal za hanbu mít někoho takového ve svém domě.

Přesto byl chlapec nakonec dán do učení k malíři Domeniku Ghirlandaiovi, chlapcův úžasný talent rozpoznal – v době, kdy se za učení běžně platilo, dostával teprve dvanáctiletý Michelangelo za svou práci odměnu.

„S Buonarrotim jsme chodívali jako chlapci do kostela Carmine, abychom se učili z maleb v kapli… Buonarroti míval ve zvyku tropit si úsměšky z těch, kteří kreslili, a když škádlil i mě, dopálil jsem se víc než obvykle…zasadil jsem mu takovou ránu do nosu, že pod mou pěstí praskla kost a chrupavka, jako by byly z marcipánu.“  (B.Cellini, 1566)

Otec mu předal nejen svou prudkou povahu, ale i religiózní pohled na svět (starší bratr – měl čtyři sourozence – vstoupil do kláštera dominikánů v Pise). Ve zralém věku dokonce napíše, že náboženské zájmy nabyly u něho vrchu nade vším.

„Nic nás nepřibližuje k Bohu víc, než snaha stvořit dokonalé dílo, neboť Bůh sám je dokonalost.“

Michelangelo málokdy přesně napodoboval; byl ulit z příliš pevného kovu, aby na něho zapůsobili mistři nebo prostředí. Raffaelem pohrdal, „neboť jeho mistrovství nepochází z přírody, nýbrž ze studia“.

„Kdo kráčí za ostatními, nejde nikdy kupředu, a kdo nedovede tvořit z vlastních zdrojů, nemůže mít žádný užitek z prací druhých.“

Hrozil se sentimentu a téměř i citu: „Pravá malba nevyvolá nikdy ani jedinou slzu.“

 

Opovrhoval okatou zbožností a o mniších soudil, že jsou hluší k pravé harmonii. Nepochyboval, že je Bohu milejší tesat krásná harmonická těla, než se pohoršovat nad fyzickou krásou: „Dobrá malba je náboženská a zbožná sama sebou.“

 

„Tvůj bratr mi povídal, že žiješ nadmíru šetrně, ba nuzně: šetrnost je dobrá, ale bída je šeredná… Chraň se nouze, žij s mírou, pamatuj na to, abys netrpěl nedostatkem, varuj se přílišné práce…“

(z listu otce, 1.12.1500)

„Radost a rozkoš z práce ho tak uchvacovala, že lidská společnost ho vůbec netěšila… nebyl nikdy méně sám, než když byl sám.“  (A.Condivi)

„Mou stálou starostí při práci na Davidovi bylo, abych vytvořil mladého muže, svázaného s naším každodenním životem. Člověka, jenž by v sobě neměl nic božského a byl obdařen týmiž instinkty a touž vůlí jako my. Právě proto si už vyhlédl cíl a ví, kde udeřit. Nehledí do nebe, ale na svého protivníka. Neusmívá se. Je bdělý, neboť ví, že jeho život se ocitá ve smrtelném nebezpečí.“  (Deník-fiktivní!-Michelangela blázna, R.Cristofanelli, Práce 1974)

V květnu 1505 ho papež Julius II. povolal do Říma. Vytvoří zde svá nejproslulejší díla a současně podstoupí martýrium papežského pomníku, které skončí teprve po čtyřiceti letech. V osobě papeže nalezne svůj prudký a silný protipól: „Oba byli stvořeni k tomu, aby si rozuměli – pokud se nestřetli.“  (R.Rolland)

„Všechny nesnáze, které vznikly mezi papežem Juliem a mnou, byly ze závisti Bramanta a Raffaela z Urbina. Tato závist byla příčinou, proč nedal vystavět svůj náhrobek za svého života. Snažili se mě zničit a Raffael měl k tomu příčinu: neboť co z umění uměl, uměl ode mne.“

 

V lednu 1506 nařídil Julius II., aby se začalo se stavbou svatého Petra. Bramante měl úspěch, náhrobek byl opuštěn, a Michelangelo nejen pokořen a zklamán, ale i zadlužen.

„Když si to papež usmyslil jinak a když přijely bárky s mramorem z Carrary, musel jsem sám zaplatit dovozné. A poněvadž tehdy přijeli do Říma kameníci, které jsem si ve Florencii zjednal pro práce na náhrobku, a protože jsem dal pro ně zřídit dům…, byl jsem bez peněz a ve velkých nesnázích. Naléhal jsem na papeže ze všech sil, aby ve stavbě pokračoval; a jednoho rána, když jsem s ním chtěl o tom promluvit, dal mě vyhnat jedním ze svých podkoní.“

 

„Kalich zde vezmou na kopí a štíty a Jeho krev zde z tržních věder teče

a z kříže, trnů helmy jsou a meče,

že zle by žas i On, Pán na trám vbitý.“  (z téměř „krylovského“ Kriste, nechoď do Říma!)

 

„Kdybych zůstal v Římě, stalo by se toto město spíš hrobem mým než papežovým. A to byla příčina, proč jsem náhle odjel.“  (o útěku do Florencie; papež za ním okamžitě poslal)

„Tato záležitost mě stála přes tisíc dukátů, neboť když jsem opustil Řím, zdvihlo se velké pobouření nad potupením papeže a téměř všechny kusy mramoru, které jsem měl na Svatopetrském náměstí, mi byly uloupeny, zejména drobné kusy – takže jsem potom musel začít znovu.“

 

„Nemohu papeži Juliovi nic odepřít. Budu malovat nespokojen a vyvedu věci neuspokojivé.“  (po přinucení vyzdobit kopuli Sixtinské kaple)

 

„Zaznamenávám, že dnes 10.května 1508 jsem já, sochař Michelangelo, začal pracovat na malbách klenby v kapli papeže Sixta…“

 

„Malířství se mi zdá tím zdařilejší, čím víc se blíží sochařství, a sochařství tím horší, čím více se podobá malířství. Sochařství je pochodní malířství a mezi oběma je týž rozdíl jako mezi sluncem a měsícem.“

 

„Ten, kdo napsal, že malířství je ušlechtilejší než sochařství – rozumí-li jiným věcem tak dobře jako této – pak moje služka by je udělala věru lépe než on.“  (v ostré polemice s Leonardem da Vinci)

 

„To není můj obor. Bez užitku mařím svůj čas. Kéž mi Bůh pomůže!“  (v listu otci, 27.1.1509)

Vydělával peníze, ale posílal je většinou příbuzným, která válka přivedla na mizinu. Sám žil téměř chudě; neměl by ostatně ani kdy si peněz užít.

„Dvanáct let už chodím a nuzuji po celé Itálii, snáším každou hanu, trpím každou bídu, týrám své tělo každou námahou…jen abych pomohl své rodině; a teď, když jsem ji začal trochu stavět na nohy, chceš Ty jediný rozházet a zničit, co jsem s takovou námahou udělal… Přisámbůh, k tomu nedojde! Bude-li třeba, dokážu si poradit i s desíti tisíci takových, jako jsi Ty. Měj tedy rozum a nepokoušej člověka, který má jiné starosti.“  (z listu bratru Giovansimonovi, léto 1509)

„Žiju tady ve velkých starostech a nesmírné dřině a nemám jediného přítele, ani žádného nechci; nemám ani tolik času, abych se do sytosti najedl, a proto ať mi nikdo nepřidělává nesnáze, neunesl bych jich víc ani lot.“  (z listu bratru Buonarrotovi, 17.10.1509)

„Vole už z toho lopocení mám…jak pořád břicho k bradě vypínám…

Kyčle mám vražené až do panděra a zadek hřbetu rovnováhu dělá…

Já nejsem malíř a sem nepatřím!“  (Giovannimu di Benedetto)

„Až budu moci.“  (na otázky papeže, kdy dokončí kapli; odhalena na Všechny svaté 1512)

„Vše volá po Bohu. Vše se ho bojí, vše po něm touží.“  (R.Rolland o stropu Sixtinské kaple)

„Ale mělo by se to domalovat zlatem,“ řekl papež. A na to Michelangelo důvěrně, jako obvykle s Jeho Svatostí: „Nevidím, že by lidé měli na sobě zlato.“ A tu papež: „Bude to chudé.“ A Michelangelo: „Ti, co tam jsou namalovaní, byli taky chudí.“ Tak se to obrátilo v žert a na tom zůstalo.“  (Condivi, 1553)

__________________________________________________________________________________

„Nechtěl jsem (=po smrti Julia II., +1513), aby mi počítali oněch 3000 dukátů, které jsem již dostal, neboť jsem ukázal, že mi dluží daleko víc. Ale Aginensis mi řekl, že jsem chvastoun.“

 

„Musím vynakládat mnoho úsilí tohoto léta (=1515), abych svou práci rychle dokončil, neboť myslím, že budu muset brzy vstoupit do služeb papežových (=Lva X; z listu bratrovi).

„Troufám si udělat z průčelí kostela San Lorenzo dílo, které by bylo v architektuře a v sochařství vzorem pro celou Itálii. Papež a kardinál se musejí rozhodnout rychle, chtějí-li, abych je vystavěl, či nikoli. A chtějí-li, musejí podepsat smlouvu a dát mi plnou moc.“

 

„Nepočítám kardinálovi tři roky, jež jsem promarnil. Nepočítám mu, že jsem stavbou San Lorenza přišel na mizinu. Nepočítám mu nesmírnou potupu, kterou mi způsobil tím, že mě pověřil oním úkolem, a pak mi ho odňal: jen nevím proč! Nepočítám mu to všechno, co jsem utratil… Krátce se to dá říct takto: papež Lev přebírá lom s nalámanými balvany, mně zůstávají peníze, které mám v ruce – 500 dukátů – a vracejí mi svobodu.“  (1520)

 

Věřiteli a nespokojenými dědici Julia II. smýkaný umělec se již roku 1517 (=42letý) považoval za starého; neměl přitom za sebou ani polovinu života. V dopise kardinálu Grimanimu (1523) opakoval, že je věkem zesláblý: „Když pracuji jeden den, musím odpočívat čtyři.“  Novému papeži Klementu VII. píše: „Mé síly jsou vpravdě slabé, neboť jsem stár.“  Bylo mu padesát.

„Běda, ach běda, jak mě ošálily mé prchající dny a zrcadlo…

Tak skončí ten, kdo příliš otálí, kdo jako já zde promarnil svou chvíli

a shledá, že ho stáří přepadlo!“  (na prahu padesátky)

„Víš, že papežové dlouho nežijí, a nemůžeme si přát vroucněji, než jak činíme, abychom spatřili kapli s náhrobky svých příbuzných…stejně jako knihovnu. Doporučujeme obě tvé horlivé práci… Neobávej se, že se ti bude nedostávat úkolů nebo odměn, pokud budeme žít…“  (Klement VII., 23.12.1525)

V červnu 1529 byl Michelangelo pověřen prozkoumat pevnosti a opevnění v Pise a okolních městech. V létě toho roku byl poslán do Ferrary, aby tam zkoumal proslulé obranné stavby; vévodou byl přijat se všemi poctami.

„Byl jsem rozhodnut vyčkat beze strachu konec války. Ale v úterý, 21.září ráno, vyšel někdo branou branou San Niccolo, kde jsem byl na hradbách, a pošeptal mi, že chci-li si zachránit život, nemohu už déle zůstat ve Florencii. Doprovodil mě domů, pojedl se mnou, přivedl mi koně a neopustil mě, dokud mě nedostal z města.“

 

V Římě se opět upnul k dílu tak silně, že dostal od papeže vzkaz, aby se nepřepínal, aby zachoval správnou míru, někdy se prošel a aby se nestal nádeníkem. Na podzim 1531 byl tak vyčerpaný a pohublý, že se obávali o jeho život. Papež mu 21.listopadu pod trestem exkomunikace zakázal jakoukoli práci mimo svěřené, „abys mohl déle proslavovat Řím, svou rodinu a sám sebe“.

„Žádá-li někdo na tobě obraz, máš si připevnit štětec k noze, udělat čtyři tahy a říct: Obraz je hotov.“  (Klement VII.)

„Dřu se jako nikdo na světě. Nemyslím na nic jiného než na práci, ve dne v noci.“

 

Celý život trpěl nespavostí (pracoval především v noci) z přepracování, z horeček, kterého ho spalovaly takřka bez přestání, a z asketické střídmosti. Ale jedna silná touha navíc stravovala jeho tělo:

„Nejmohutněji žiji, když nejvíc planu.“  (o své lásce – láskách)

„Michelangelo k ní cítil takovou lásku, že si vzpomínám, jak říkal, že mu není ničeho tak líto jako toho, že jí při své návštěvě, když umírala, políbil jen ruku, a ne čelo nebo tvář. Její smrt ho nadlouho zdrtila a div nepřipravila o rozum.“  (A.Condivi o Vittorii Colonně, +1547)

Byl to intenzivní, ale přesto „jen“ souzvuk mysli, protože Michelangelův osud s žádným ženským příběhem v pravém smyslu spojen nebyl.

„Mezi těmito mnohými vášněmi, jejichž vír ho unášel, zaujímaly postavy krásných mladíků mnoho místa… Dlouho se předstíralo, že se o nich neví, pokoušeli se je v neohrabané úzkoprsosti ukrýt… Jeho básně Tommasu dei Cavalieri připisovali nějaké ženě… Jeho city se někdy obracely k bytostem, které jich vůbec nebyly hodny, rodily se z oslnění krásou, které u Michelangela mělo rys téměř náboženského šílenství…“  (R.Rolland)

 

„Na světě neznám větší rozkoše… K čemu mě nutí síla krásné tváře!“

 

„Kdyby se oheň, jenž Vám z očí sálá, vyrovnal kráse Vašich pohledů,

byla by země rázem bez ledů a jen by celá v žáru plápolala.

Nebe však mělo s naší bídou cit a vzalo nám moc vidět v plném jasu

všechnu tu ve Vás utajenou krásu, abychom mohli vůbec ještě žít.“

 

„Jestli se vskutku v očích srdce zračí, pak musíš vědět, jak to moje plane;

a když teď prosím, kéž ti tohle stačí, vždyť lepší důkaz nemám, drahý pane.“

 

„Tvá krása není krása smrtelníků, tu mezi námi vytvořilo nebe:

toť útěcha těch posledních mých vzlyků.

Co mohu jinak, když jsem blízko tebe? Když nebe určilo zbraň, na niž zhynu,

kdo může, umřu-li, dát tobě vinu?“

„Opětuji Vaši přízeň, to vám slibuji: nikdy jsem nemiloval žádného člověka více než vás, nikdy jsem si nepovažoval jiného přátelství více než vašeho.“

  Váš zcela oddaný Tommaso Cavalieri“  (1.1.1533)

„Je mi nekonečnou bolestí, že Vám nemohu dát i svou minulost, abych vám mohl o to déle sloužit; neboť budoucnost bude krátká: jsem příliš stár.“  (Michelangelova odpověď, týž den)

„Nevěřím, že by něco mohlo zmařit naše přátelství, třebaže to, co pravím, je velmi domýšlivé, neboť stojím hluboce pod vámi… Pokud na vás myslím, necítím ani utrpení, ani strach ze smrti.“ (28.7.1533)

 

Jednou namaloval na nějaký karton Cavalieriho portrét v životní velikosti – jediný portrét, který kdy vytvořil (s hrůzou odmítal kopírovat živou osobu, pokud nebyla nedostižně krásná; portrét pokládal za pochlebování marnivé zvědavosti). Cavalierimu ale věnoval mnoho svých kreseb „tak vzácně krásných a dokonalých, že nikdo taková neviděl“ (Vasari).

 

Osudový mladý římský šlechtic a náruživý milovník umění Cavalieri mu zůstane oddaným přítelem až do posledního okamžiku jeho života, bude s ním i ve chvíli jeho smrti. Nad jeho odkazem bude bdít stejně věrně, jako mu byl nablízku za jeho života.

___________________________________________________________________________

Verše skládal Michelangelo od dětství. Své kresby, dopisy, skici zaplňoval básnickými myšlenkami, která stále opracoval a přepracovával. Z jeho raných básní se zachovalo málo, dal je i s kresbami roku 1518 spálit. Až později mu přátelé poradí, aby vydal sbírku svých básní, jimž do té doby nepřikládal žádný význam.

Moderní doba v jeho dochovaných verších objeví „antickou ryzost a plnost myšlenek“.

„Kéž bych se zrodil jím! Za jeho ctnost,

za trpké jeho vyhnanství dal bych

nejblaženější jeho blaženost.“  (z Dialogů o Dantovi, 1545)

 

„Zmlkněte, bledá kvítka violková,

tekuté křišťály a hbité šelmy,

on říká věci, vy říkejte slova!“  (o Petrarcovi)

„Forma sonetu mu působila obtíže, ale podle svého zvyku miloval tuto formu právě proto, že mu byla nepohodlná: mohli bychom říci, že mu vždy působilo radost, když znásilňoval svého génia, když se trýznil.“  (R.Rolland)

„Pane, jako člověk, který přijal křest, stydím se za bezuzdnou svobodu, s níž se Váš duch odvážil znázornit to, k čemu se upínají všechny city naší pravé a nejsvětější víry jako k poslednímu cíli…Ukazujete v tak vznešeném výjevu anděly a světce, bez jakéhokoli pozemského studu, bez jakékoli nebeské ozdoby. Podívejte se na pohany: když vytesávají, neříkám oblečenou Dianu, nýbrž nahou Venuši, zakrývá si jejich Venuše rukama části těla, které nemají být obnaženy: a Vy, křesťan…nezachováváte podobnou slušnost vůči mučedníkům a pannám, nemluvě o scéně, kde je muž uchopen za genitálie – i v hampejzu by zavírali oči, aby to vůbec neviděli… Bylo by vskutku menším zločinem, nevěřit vůbec, než takto urážet víru druhého…“  (z listu mimochodem zakladatele moderní pornografické literatury Pietra Aretina o Posledním soudu, listopad 1545)

 

„Mistr nemravnosti se odvážil poučovat o slušnosti mravného Michelangela.“  (R.Rolland)

„Zakrývání nahoty biblických osobností ztratilo smysl… Krása lidského těla je krásou Stvořitele.“  (autor „teologie těla“ Jan Pavel II. poté, co Vatikán rozhodl při restaurování fresky o odstranění závojů a bederních roušek, 1992)

„Všichni moderní malíři a sochaři napodobují takové luterské rozmary; dnes se i pro i nejmenší kostely malují obrazy a tesají sochy, které mohou zničit víru a zbožnost; věřím však, že Bůh jednoho dne sešle své světce, aby vyvrátili takové modlářství.“  (hlas z Florencie, 1549)

„Řekněte Jeho Svatosti (=Pavel III.), že to je věc nepatrná, kterou možno spravit; ať jen pečuje, aby dal svět do pořádku. Oprava malby nevyžaduje velké námahy.“  (Michelangelo

o snaze odstranit „nevhodná místa“)

Poslední soud se poutníkům a umělcům otevřel na Boží hod vánoční 1541. Začala se zde bez přestání střídat mračna italských, francouzských, vlámských, německých umělců, kteří zuřivě kopírovali fantastickou, do té doby nevídanou fresku.

http://www.vatican.va/various/cappelle/sistina_vr/index.html

„Jakmile byl Poslední soud (391 osob na ploše 200 metrů čtverečních) odhalen, ukázalo se, že Michelangelo zvítězil nejen nad umělci, kteří v kapli pracovali před ním, ale snažil se zvítězit i sám nad sebou a nad svými malbami na klenbě, jež sklidily takovou slávu. V Posledním soudu je skutečně nechal daleko za sebou a překonal sám sebe.“ (Giorgio Vasari, 1568)

„I nejdovednější kreslíř se zachvěje při pohledu na tyto odvážné obrysy…a my se sami sebe tážeme, jaká mohou být díla, která byla vytvořena předtím a která budou vytvořena po nich. Kdo viděl tento umělecký a duchovní zázrak, může se zvát šťastným… ó šťastný Pavle III., Tvoje jméno bude žít po věky vedle jména Buonarrotova, jehož sláva plní vesmír.“  (Giorgio Vasari, 1568)

 

Až po staletích bylo odhaleno, že chmurně deformovaný obličej na stažené kůži sv.Bartoloměje, kterou světec drží v ruce na fresce Posledního soudu jako doklad svého mučednictví, v sobě (možná) skrývá autoportrét štvaného umělce.

„Maluje se hlavou, a nikoli rukama; kdo nemá vlastní myšlenky, zneucťuje se: proto nevykonám nic dobrého, pokud se tím (=stále nedokončeným náhrobkem Julia II.) zabývám… Byl jsem po celý život připoután k tomuto náhrobku, strávil jsem při něm své mládí, zničil jsem se, poněvadž jsem byl příliš svědomitý. Tak to chce můj osud. Vidím, jak mnoho lidí si žije klidně s příjmem dvou až tří tisíc tolarů, a já jsem po strašlivém namáhání dosáhl chudoby…“

 

Vždy to o sobě tvrdil, ale vlastně ani netušil, co má. Hromadil peníze a statky, současně rozdával plnýma rukama přátelům, sluhům i neznámým prosebníkům. Žádné účty si nevedl, finanční záležitosti ho nezajímaly, většinu svých děl rozdal, ve sv.Petru pracoval zdarma: „Lakota je velký hřích.“

 

„Jakkoli jsem byl bohatý, žil jsem vždycky jako chudák.“

 

„Žádný Prorok ze Sixtiny nedosahuje ale svrchované dokonalosti Mojžíšovy… Neboť Mojžíš není jen jeho nejdokonalejší umělecký projev: tam se génius Michelangelův vyjádřil i duchovně nejvznešeněji. Nikde jinde nezachytil onu velkolepou rovnováhu divoké duše, kterou ovládá železná vůle…“  (R.Rolland)

Své poslední životní síly měl zasvětit stavbě Svatopetrského chrámu. Jeho správcem a (v pořadí čtvrtým) stavitelem byl jmenován na Nový rok 1547 a byla mu dána plná moc v jeho záměrech. Odmítl jakoukoli odměnu.

„Já nikdy nebyl malíř ani sochař, co si z toho dělá obchod. Já se toho vždycky ke cti svého otce a svých bratří vystříhal, třebaže jsem sloužil třem papežům; ale to jsem musel.“  (z listu synovci Lionardovi, 1548)

„Mnozí myslí, a také já mám za to, že mě k tomu ustanovil sám Bůh… Nechci tu stavbu opustit, neboť sloužím pro lásku Boží a v Boha skládám všechny své naděje.“  (témuž, 1557)

„Nelze popřít, že Bramante byl nejznamenitějším stavitelem od antických dob. Vypracoval první plán k sv.Petru, bez jakékoliv stopy zmatku, jasný, prostý a skvělý… Takže kdo se odchýlil od jeho plánu, jak to učinil San Gallo, odchýlil se od samé pravdy.“  (1555)

„Jednotlivé části architektury (=kopule) odpovídají částem lidského těla. Kdo není a nebyl mistrem v tesání těl, a především v anatomii, nemůže tomu rozumět.“

„Michelangelo zbavil sv.Petra zlodějů a lupičů.“  (Vasari o dosavadní korupci na stavbě)

„Poslali špatné vápno a nechtějí připustit, aby si je vzali zpět… Takové případy posilují odvahu těch, které jsem pro podobné podvody propustil. Kdokoli přijímá přes můj zákaz špatný materiál, je spoluviníkem mých nepřátel… Sliby, úplatky, dary kazí poctivost. Prosím vás ve jménu moci, kterou mi dal papež, abyste už nepřijímali nic neupotřebitelného, i kdyby to přicházelo z nebe…“  (z pokynů vlastnímu správnímu výboru, rovněž zkorumpovanému)

„Kdyby trápení, které snáším, neprospívalo duši, byl by to vskutku promarněný čas a námaha.“  (z hovoru s papežem)

„Byl jsem tím pověřen proti své vůli, nadarmo se tu vyčerpávám po osm let uprostřed všelikých nepříjemností a námah. Teď, když stavba značně pokročila a když jsem se dostal dostatečně daleko, abych začal klenout kopuli, znamenal by můj odchod z Říma zkázu díla, pro mne velkou urážku a pro mou duši těžký hřích.“  (Lionardovi po smrti dalšího papeže, Julia III., 11.5.1555)

„Nemohu odtud odejít, dokud nedovedu stavbu sv.Petra tak daleko, aby můj návrh už nemohl být pokažen nebo změněn a aby zloději neměli možnost opět krást, neboť ti darebáci čekají na takovou příležitost. To si přeju.“

 

„Kdyby mohl člověk umřít hanbou a bolestí, nebyl bych už mezi živými.“

 

Když se dozvěděl o intrikách a pomluvách ze strany kardinálů, požádal v září 1560 papeže, „aby ho zprostil břemene, jež nese…po sedmnáct let bez odměny“. Demise přijata nebyla, Pavel IV. mu naopak udělil plnou moc a zakázal, aby se kdokoli odchýlil od jeho plánů.

„Mrzí mě, že jsem nyní už tak starý a slabý, že nemohu vykonat, co bych chtěl a co by bylo mou povinností k Vaší Urozenosti a k Národu. Přesto se přičiním udělat, co si Vaše Urozenost přeje, a budu řídit vše odtud.“  (z listu vévodu Cosimovi do Florencie, 1559)

„Malovat už nemohl, tesal však dál z jakési hygienické a fyzické potřeby („Jeho duch a jeho síla se nemohly obejít bez tvoření“, Vasari). Tělesné cvičení při práci s dlátem ho udržovalo při dobrém zdraví, jak sám říkal.

„Nikdo neví, co krve to stojí.“

 

Kdyby lidé věděli, jak tvrdě jsem pracoval na svých dílech, nepovažovali by mě za génia.

 

„Ještě ve vysokém věku tesal mramor s takovým ohněm a s takovou zuřivostí, že se zdálo, že se všechno musí rozletět na kusy. Odtesával jedinou ranou velké, tři až čtyři palce široké kusy a vytesával linii tak čistě, že kdyby byla bývala jen o vlas dále, ohrozil by celé dílo.“  (Vasari)

Přes projevy pochlebnictví – nebo snad právě proto – se stýkal se společností jen z nutnosti a umělci, knížata, spisovatelé i papežové pro něho neznamenali tolik jako několik jeho oblíbených žáků, vůči kterým projevoval otcovskou příchylnost, zejména v posledních letech svého života.

„Byl jsem se podívat na svého velkého Michelangela; neočekával můj příchod a projevil tolik rozechvění jako otec, který by se setkal se ztraceným synem: objal mě prudce kolem krku a políbil mě tisíckrát, plakal radostí.“  (z Vasariho listu Cosimovi, 8.4.1560)

„Srdce mi ještě svíral velký žal, i když jsem doufal, že jej už co chvíli

odplaví slzy, jež jsem proplakal…

Umřels a žiješ na nebeské výši a z proměn dnů a vůlí nemáš strach –

– a já to málem se závistí píši.

Tvá smrt mě učí, ó můj otče milý, jak umírat,

a v myšlenkách tě zřím tam, kam jen zřídka lidé dorazili.“  (po smrti otce, léto 1534)

Poslední z jeho sourozenců zemřel v roce 1555. Potřebu rodinné lásky, bez níž se nemohl obejít, přenesl na děti svého nejmilejšího bratra Buonarrota, Lionarda a Francescu. Po bratrově smrti se ujal výchovy devítiletého chlapce a jejich obsáhlá korespondence dodnes svědčí o tom, jak opravdově plnil svoje otcovské poslání.

Staral se o oba do chvíle, než založili své vlastní rodiny.

„Nevím, kde ses učil psát! Myslím, že kdybys psal největšímu oslu na světě, dal by sis víc záležet… Hodil jsem tvé poslední psaní do ohně, nešlo přečíst a tudíž ti nemohu odpovědět… Pokaždé, když mi napíšeš, dostanu horečku, než to přeslabikuju. Takže: chceš-li mi něco říct, najdi si někoho, kdo umí psát; potřebuju svou hlavu na jiné věci, než abych trávil čas u řešení tvých listů.“  (z dopisu Lionardovi)

„Pamatuj, že mezi ženou a mužem má být vždy deset let stáří rozdílu… Můžeš si vzít tu nebo onu, jen aby byla ušlechtilá a dobře vychovaná a raději bez věna než s velkým věnem – abys žil v klidu… Co se týče krásy, sám nejsi nejsličnější hoch z Florencie, tak na to nedbej, jen když není chromá nebo odporná…“  (1.2.1549)

„Napsal jsem Ti to několikrát a teď Ti to říkám znovu, ať náš rod nevymře, třebaže by se svět taky nezbořil; ale i každé zvíře se snaží uchovat svůj rod. A proto bych rád, kdyby ses oženil, pokud bys našel něco vhodného, to znamená aby byla zdravá, dobře vychovaná a z dobré rodiny… Tohle Ti říkám naposledy, protože vidím, že se to táhne…“  (24.6.1553)

„Ačkoli se v těch věcech nevyznám, měl by sis upravit všechny peněžní věci dříve, než přivedeš ženu do domu: v nich tkví počátek všech různic… A nyní hleď, abys žil; a pamatuj na to, neboť vdov je vždy víc než vdovců.“  (po synovcově zasnoubení, 1553)

„Ta okázalost se mi protiví. Není dovoleno se smát, když celý svět pláče. Nemá smysl pořádat takovou slavnost pro někoho, kdo se právě narodil; třeba ponechat svou veselost na den, kdy umírá člověk, který dobře žil.“  (poté, co Lionardo oslavil narození prvního syna; poblahopřeje mu příštího roku, když přijde o druhého)

Jeho péče patřila i jeho mladým pomocníkům. Urbina se jednou zeptal, co si počne po jeho smrti. Na odpověď „budu sloužit jinému pánu“ zvolal prý: „Ó nešťastníku, chci tě uchránit od bídy.“  Naráz mu dal dva tisíce tolarů, dar, jaký prý mohli dávat jen císařové nebo papežové.

„Není ve mně myšlenky, v níž by nebyla vryta smrt.“  (Vasarimu, 12.6.1555)

„Oznamuji ti, že včera večer o čtvrté hodině zemřel Urbino. A zanechal mě tak zarmouceného a vyděšeného, že by mi bylo lépe, kdybych umřel s ním  pro lásku, kterou jsem k němu cítil: byl to člověk řádný, poctivý a věrný; a je mi, jako bych byl jeho smrtí zbaven života a nemohu se uklidnit…“  (synovci Lionardovi, 4.12.1555)

„Dokud žil, zachovával mne při životě, a když umřel, naučil mě umírat, a to ne s nelibostí, ale s touhou po smrti. Měl jsem ho šestadvacet let a byl mi vždy oddaný a věrný. Obohatil jsem ho; a nyní, když jsem na něho spoléhal, že mi bude oporou ve stáří, byl mi vzat, a mě nezbývá jiné naděje, než že ho uvidím v ráji… Nejlepší část mne samého odešla s ním a mně nezbývá než nekonečná bída.“  (z listu Vasarimu, 23.2.1556)

„Zanechal jsem tam více než polovinu sebe, neboť opravdu, klid je jedině v lesích.“  (poté, co na útěku z Říma ohroženého Španěly v září 1556 strávil pět týdnů v tichu přírody)

„Až nyní, starý, na konci svých sil poznávám, světe, jak nám umíš lhát.

Slibuješ mír, ač nemůžeš ho dát, a klid, ač hyne, než se narodil…

Vím podle sebe, žel, že na nebesích lepší úděl mají

ti, co se zrodí a hned umírají.“

Nikdy se netěšil pevnému zdraví, několikrát málem zemřel, dvacet let před smrtí přežil jen silou své vůle. V posledních letech svého života krutě trpěl močovými kameny a dnou , přesto ještě v 85 letech jezdil na koni dohlížet na práce u svatého Petra. Přes záchvaty odmítal starost o své zdraví a žil dál osamocen.

„Klam a mam světa, jak to vidím k stáru, mi nenechaly čas se k Bohu brát:

nejenom že jsem nedbal jeho darů, já právě jimi hřešil tolikrát!

Čím jiný zmoudří, tím já hloupnu pouze a pozdě ten svůj omyl poznávám:

už nedoufám, jen volám k němu v touze: Zbav mě tě lásky, kterou k sobě mám!“

Od roku 1562 už prakticky nemohl psát, ale dláto neopustil.

O rok později byla ve Florencii založena Akademie malířů, sochařů a architektů, první umělecká akademie v dějinách. Michelangela jmenovali jejím prvním členem.

21.ledna roku příštího (1564) nařídilo zasedání tridentského koncilu přemalování „obscénních částí“ nahých postav Posledního soudu. Do smrti jejich autora zbýval necelý měsíc.

„Běh mého života už dospěl, žel,

na křehké loďce bouřným oceánem

až k přístavu, kde všichni jednou stanem

dát počet ze svých zlých i dobrých děl.“

12.února 1564 – v březnu mu mělo být 89 let – strávil celý den ve stoje před nakonec nedokončenou, oduševnělou (a dnes nesmírně oceňovanou) Pietou Rondanini. O dva dny později ho zachvátila horečka a přesto vyjel za deště opět na koni. Až 16.února si dal říct a ulehl. Zemřel za další dva dny, za plného vědomí, ve společnosti Daniela da Volterra a svého věrného přítele, Tommasa de Cavalieri.

„Ten vynikající muž a div přírody, který se jmenoval Michelangelo Buonarroti, odešel dnes večer z tohoto života do lepšího.“  (lékař G.Fidelissimi, 18.února 1564)

„Lituji jen dvou věcí: že jsem neudělal pro svou spásu vše, co jsem měl, a že umírám, když ve svém povolání teprve slabikuji.“  (kardinálu Salvietimu, na smrtelném loži)

 

Pius IV., jemuž zbýval do konce pontifikátu rok (mimochodem, Michelangelo sloužil celkem devíti papežům) ho zamýšlel dát pohřbít v chrámu svatého Petra. Ale mistr si přál, „aby se alespoň po smrti vrátil do Florencie, když se tam nemohl vrátit za svého života“. Synovec Lionardo se postaral o provedení této poslední vůle, tělo tajně vložil mezi balíky plátna a poslal ho jako zboží 29.února 1564 do Florencie.

Do vlasti se vrátil 10.března 1564. Když o den později otevřeli rakev, mysleli při pohledu na neporušené tělo, že jen spí. Oblečen byl stejně jako za svého života, včetně plstěného klobouku a bot s ostruhami. Za živa měl ve zvyku tak odpočívat, aby se hned po probuzení mohl dát znovu do práce.

„Ani jeden umělec ho nepochopil, a všichni ho napodobovali.“  (R.Rolland)

„Byl první vychovatel malířství.“  (G.Lomazzo, malíř a teoretik umění, +1600)

„Neustále jsem pilně dbal, aby mnou pronikl Michelangelův krásný styl – od té doby jsem nikdy nezabloudil.“  (B.Cellini, +1571)

„Skutečným počátkem moderního umění je Michelangelo.“  (E. Delacroix, +1863)

„Shodil jsem těžké, nepotřebné břímě, můj drahý Pane. Zanechal jsem svět a jako křehký člun se vracím zpět z bouřlivých vod k Tvé tiché zátočině.“  (sonet, vytesaný na jeho náhrobku ve Florencii)

S využitím:

Buonarroti M., Oheň, jímž hořím, Mladá fronta 1999

Buonarroti M., Požár smyslů, Československý spisovatel 1977

Pijoan J., Dějiny umění 6, Odeon 1984

Rolland R., Michelangelo Buonarroti, Symposion 1947

Rolland R., Život Michelangela, Kvasnička a Hampl 1932

Ve službách papeže (odborný komentář k filmu, 1965)

1 komentář: „Michelangelo Buonarroti

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.