Mezopotámie – Blízký východ ve starověku – Sumerové, Akkadská říše, Asýrie, Babylon a Ostatní

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 1.díl – Pravěk – Dějiny a Evoluce Člověka. Po tomto díle následuje Starověký Egypt, Indie a Čína – Historie, Kultura, Náboženství. Tento článek vám představí dějiny starověké Mezopotámie. 

Starověk – Úvod

Starověk (antiquus = starobylý)

• vznik prvních státních útvarů
• vznik písma

Dva typy starověkých státních útvarů

1. Orientální despocie – většinou vznik v povodí velkých řek. Panovník je často pokládán za boha. První státy vznikly v Mezopotámii, Egyptě, Číně, Indii (vesměs říční civilizace), další jinde na Blízkém východě (Persie, Malá Asie, Syrsko-palestinská oblast).
2. Klasické (antické) otrokářské státy – Řecko a Řím. Vznikly u moře, nikoliv u velkých řek. Ekonomika je velkou měrou závislá na otrocké práci (v orientálních despociích jsou rovněž otroci, ale nestojí na nich ekonomika a jejich postavení je příznivější).

Konec starověku v Evropě  –  476 n.l. (zánik Západořímské říše)

Mezopotámie I. – Sumerové a Akkadská říše

Blízký východ (též Střední východ, Přední východ) – přibližně oblast jihozápadní Asie, na rozhraní Asie, Evropy a Afriky. Kolébka mnoha starověkých kultur – Mezopotámie, Malá Asie, Írán, syrsko-palestinská oblast.

Úrodný půlměsíc – nejúrodnější oblast Blízkého východu ve tvaru půlměsíce, táhnoucí se od Mezopotámie přes Sýrii k Malé Asii a Egyptu. Zde proběhla nejdříve neolitická revoluce (vznik zemědělství) – nejlepší přírodní podmínky.

Mezopotámie

– řecky „meziříčí“ („potamos“ = řeka, „mesos“ = prostřední)

– nížina mezi řekami Eufrat a Tigris v dnešním Iráku (ve starověku se obě řeky nespojovaly jako dnes v Šatt al-Arab, nýbrž ústily do moře zvlášť).

Severní část Mezopotámie měla dostatek srážek, ale jih méně – byl závislý na pravidelných záplavách řek Eufrat a Tigris (i dnes je v Mezopotámii mimo zavlažované oblasti místy poušť). Řeky byly využívány i k dopravě. Z rákosu se stavěly čluny (vory) i střechy. Pro zemědělství bylo nutné stavět zavodňovací i odvodňovací kanály a vodní nádrže → to vyžaduje složitou organizaci → vznik měst a států.

Sumerové

Sumerové – nejstarší známý národ na světě! Odkud přišli do Mezopotámie (asi 3500 př.n.l.), není jasné (víme jen, že nebyli ani Semité, ani Indoevropané).

Vynalezli obrázkové písmo (3500 př.n.l. ?), jeho zjednodušením pak vzniklo klínové písmo (3000 př.n.l.?). (Toto klínové písmo bylo pojmové – proto ho dokážeme přečíst, i když je ve zcela neznámém jazyce.)

Kolem roku 3000 př.n.l. – vznik prvních sumerských městských států! – Ur, Uruk, Eridu, Lagaš, Kiš. V čele státu stál král – opíral se o vojsko. Centrem města (státu) byl zikkurat – chrám ve tvaru stupňovité pyramidy.

• Kněží se zpočátku starali nejen o chrám a náboženství, ale i o ekonomický chod státu – tzv. chrámové hospodářství.
• Díky častým válkám postupně vzrůstal vliv krále a jeho paláce → palácové hospodářství.

Sumerové se nikdy nesjednotili a nevytvořili centralizovaný stát! Sumerské státy mezi sebou neustále válčily. Nakonec byl Sumer (název národa i oblasti!) obsazen cizími semitskými kmeny (Akkaďané, Babyloňané). Sumerové postupně „vymizeli z dějin“, ale zůstalo po nich významné kulturní dědictví, převzaté Babyloňany a dalšími národy.

Periodizace sumerských a akkadských dějin

•    3000 – 2340 př.n.l.   Starosumerské období
•    2340 – 2200 př.n.l.     Akkadská říše
•    2200 – 2000 př.n.l.    Novosumerské období (sumerská renesance)

Akkadská říše (2340 – 2200 př.n.l.)

Říši založil král Sargon (Akkadský) – byl to cizinec semitského původu. Původně byl úředníkem v Kiši. Zde se zmocnil vlády a ovládl celý Sumer. První centralizovaný stát na území Mezopotámie. Sargon vybudoval sídelní město Akkad. Jeho vnuk založil Ninive, pozdější hlavní město Asýrie.

Akkadská říše zanikla kolem roku 2200 př.n.l. pod náporem dalších semitských kmenů. Sumerové se opět osamostatnili (sumerská renesance), ale nakonec byli pohlceni Babylonií.

 

Mezopotámie II. – Asýrie a Babylonie

Staroasyrská říše (2000-1750 př.n.l.)

Ležela přibližně na území dnešní severní Mezopotámie. Hlavním městem byl Aššur (na řece Tigris). Asyrština byl semitský jazyk! Asyřané kontrolovali obchod s Malou Asií. Postupně byli ovládnuti starobabylonskou říší.

Starobabylonská říše  (1900 – 1600 př.n.l.)

Babylonština byla rovněž semitský jazyk! Hlavní město Babylon leželo na řece Eufrat, ve střední Mezopotámii (na jih od Aššuru). Kolem roku 1600 př.n.l. vyplenili Babylon Chetité a říše zanikla.

Nejvýznamnějším panovníkem starobabylonské říše byl Chammurapi (Chammurabi). Kolem roku 1700 př.n.l. vydal  Chammurapiho zákoník.  Nejslavnější zákoník starověku. Byl vytesán na kamenné stéle (výška 2,25 metru. Zákony měli již Sumerové, ale nezachovaly se kompletní). Stéla byla přístupná na veřejném místě, byla psána klínovým písmem. Zákoník obsahoval 280 paragrafů.

Obyvatelstvo bylo v zákoníku rozlišeno na tři skupiny:

1. plnoprávné občany
2. svobodné, ale neplnoprávné občany
3. otroky

Nejčastějšími tresty byl trest smrti a pokuty. Tresty byly důsledně odstupňovány podle společenského postavení.  Doslova se uplatňovala zásada „oko za oko, zub za zub“.  („Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko plnoprávnému občanovi, vyrvou mu oko“  – ale – „jestliže plnoprávný občan vyrazil oko otroku někoho, zaplatí polovinu jeho kupní ceny“ – apod.)

(existovaly i říše středoasyrská a středobabylonská – nezmiňuji)

Novoasyrská říše  (911 – 612 př.n.l.)

Největší územní rozmach Asýrie. Asyřané ovládli kromě severní Mezopotámie i Sýrii. Hlavním městem říše bylo Ninive. V 1. polovině 7. století př.n.l. dobyli Asyřané i Egypt, Palestinu, část Malé Asie a Íránu. Roku 690 př.n.l. dobyli Babylon a nechali ho srovnat se zemí.

•    Assarhadon (680-669) – za něj dosáhla říše největšího rozsahu.
•    Aššurbanipal (668-626) – říše se pomalu začíná rozpadat, oddělil se například Egypt. Asi nejznámější asyrský panovník, založil obrovskou knihovnu v Ninive – 25 000 klínopisných tabulek.

Roku 612 př.n.l. bylo Ninive dobyto a zničeno Babyloňany a Médy (spojenci), Asýrie zanikla.

Novobabylonská říše (626 – 539 př.n.l.)

Poslední rozmach Babylonie. Moci v Babylonu se ujali Chaldejci (semitský národ, zjednodušeně Chaldejci = Babyloňané). Spojili se s Médy a osvobodili se od Asyřanů (612 př.n.l. – dobytí Ninive, už předtím 614 př.n.l. dobyli město Aššur), území Asýrie si s Médy rozdělili.

Největší rozmach zaznamenala novobabylonská říše za Nabukadnezara II. (605-562 př.n.l.)- kolem roku 600 př.n.l. Nabukadnezar II. ovládl Sýrii a Palestinu. Dobyl Jeruzalém a Židy odsud odvedl do „babylonského zajetí“ (pro Židy se stal Babylon synonymem hříšnosti a zkaženosti – „nevěstka babylonská“)

Babylon – největší město tehdejšího světa, mělo asi kolem 250000 – 300000 obyvatel (pramen: Kronika lidstva). Mělo obrovské hradby (trojité), vstup byl monumentální Ištařinou bránou. V centru města stál velký zikkurat – chrám boha Marduka (Babylonská věž), výška kolem 90 metrů.

Visuté zahrady Semiramidiny se řadí mezi sedm divů světa (jednalo se o vzájemně propojené terasy s umělým zavlažováním). Babylon vykopal německý archeolog Robert Koldewey → část vykopávek je v muzeu v Berlíně. 

539 př.n.l. – Babylon dobyt Peršany (král Kýros II. Veliký) – Babylon mu otevřel brány bez boje za slib, že město nebude vypleněno. Kýros slib dodržel. Ale novobabylonská říše zanikla, Babylon se stal součástí Perské říše. Kýros propustil Židy z babylonského zajetí.

Mezopotámie III. – Kultura Mezopotámie

Písmo – původně obrázkové, později klínové písmo. Psalo se na hliněné tabulky rákosovým pisátkem (vytlačení klínů). Tabulky se pak usušily, nebo i vypálily. Zachovaly se úřední a hospodářské záznamy.

Původně pojmové písmo (u Sumerů jeden klínopisný znak = jedno slovo), později získaly někde klíny i hláskovou či slabikovou podobu – jeden znak = jedna slabika nebo hláska.

Literatura – Epos o Gilgamešovi – první velké dílo světové literatury. Nalezeno v Aššurbanipalově knihovně v Ninive, kořeny díla ale sahají do sumerské doby. Gilgameš, král Uruku (pololegendární vládce – skutečně vládnul v Uruku kolem roku 2750 př.n.l.) touží po získání nesmrtelnosti. Nakonec zjistí, že nesmrtelnost získat nemůže, ale „nesmrtelným“ se může stát svými činy.

První zmínka o potopě světa – později pověst převzali Židé (Bible). Pověst má pravdivé jádro! (ne potopa celého světa, ale obrovská záplava v celé sumerské oblasti – důkazem nalezená obrovská vrstva bahna).

Nejznámější báseň – Nářek nad zkázou města Uru (zničeno Elamity, útočníky z východu)

Architektura – (viz též výše!) zikkuraty – stupňovité pyramidy, 3-7 stupňů, výška několik desítek metrů, na vrcholu chrám.  Dále zavlažovací a odvodňovací kanály, paláce…Stavělo se z cihel (ne z kamenných kvádrů jako v Egyptě, hlína byla všude kolem, kámen ne). Nejvýznamnějšími městy na území Mezopotámie bylo Ninive (Aššurbanipalova knihovna) a Babylon (viz výše).

Sochařství – portrétní sochy – nejznámější je Gudea z Lagaše (král Gudea vládnul v Lagaši 2144-2124 př.n.l.). Reliéfy – nejvíce u Asyřanů.

Astronomie a astrologie – princip astrologie vymysleli Babyloňané (12 znamení, osud podle postavení planet v okamžiku narození…).

 

Babyloňané uměli předpovědět zatmění Slunce i Měsíce! Používali lunární kalendář (má jen 354 dní – nevýhoda – posouvají se roční období. Dodnes je lunární kalendář v muslimských zemích). Rozdělili den na 2×12 hodin.

Matematika – uměli počítat odmocniny, zlomky, plochy (hlavně kvůli výměře pozemků), objemy. Používali šedesátkovou soustavu – dodnes ji používáme i my u hodin a úhlů! (vedle toho však používali i desítkovou)

Náboženství – polyteistické, stovky bohů (skoro každé město mělo svého boha). Chrámy – zikkuraty. Astrologie rovněž souvisela s náboženstvím – věštci vlastně jen zjišťovali „vůli bohů“. Nejznámějšími bohy jsou Marduk (hlavní bůh města Babylonu, jemu byla zasvěcena babylonská věž!) a Ištar (bohyně lásky, rovněž uctívána v Babylonu – později ztotožňována s Venuší).

Národy Mezopotámie položily i základy zeměpisu, lékařství (dělali i chirurgické zákroky!) a dalších věd.

Malá Asie a Írán

Malá Asie

Chetitská říše – 1650-1200 př.n.l. – hlavní město Chattušaš (turecky dnes Boghazkőy – východně od Ankary). Chetitština byla indoevropský jazyk! Chetitský jazyk (nikoliv písmo!) rozluštil (v roce 1915) Bedřich Hrozný. Chetité přišli asi ze severovýchodu – přes Kaspickou nížinu. Velmoc tehdejší doby! Kolem roku 1600 př.n.l. (1594 př.n.l. – Souček) dobyli Babylon, vyplenili ho a způsobili zánik starobabylonské říše.

Později napadli i Egypt!  1285 př.n.l. – bitva u Kadeše (na řece Orontes v dnešní Sýrii) – Chetité (král Chattušiliš) x Egypt (Ramesse II.) – dopadla nerozhodně. Po bitvě podepsána první známá mírová smlouva v dějinách! Obě velmoci si v ní rozdělili sféry vlivu a staly se spojenci. Spojenectví bylo utvrzeno i sňatkem Ramesse II. s chetitskou princeznou.

Kolem roku 1200 př.n.l. náhlý zánik chetitské říše, důvod nejasný (invaze „mořských národů“?). Chetité byli vynikající válečníci. Jako u prvního národa je u nich doloženo používání železa (asi kolem roku 1500 př.n.l.). Vynikající železné zbraně. Používali válečné vozy, tažené koňmi. V čele říše stál král. Jazyk měli vlastní, ale klínové písmo převzali z Mezopotámie.

Další významné říše v Malé Asii:

1. Frýgie – největší rozkvět v 8. století př.n.l.
2. Lýdie – nejmocnější národ v Asii v polovině 6. století př.n.l., poté podlehli Peršanům
3. Urartu – vznik v 9. století př.n.l., sjednocení arménských kmenů kolem jezera Van, v 6. století př.n.l. dobyta Médy. Byl to severní soused Asýrie, s Asýrií pořád bojovali, ale Asýrie měla vojensky navrch.)

Írán – Médie a Persie

Starověký Írán = oblast od pohoří Zagros až po řeku Indus + Střední Asie (mnohem větší oblast než dnešní stát Írán). „Írán“ = „země Árjů – přes Írán se dostaly indoevropské kmeny do Indie. Dvě nejmocnější říše na území Íránu ve starověku byly Médie a Perská říše. Médové i Peršané byli Indoevropané!

Médie (cca 700 – 550 př.n.l.)

První velmoc na území Íránu. Kromě Íránu ovládli i část Malé Asie. V roce 612 př.n.l.dobyli společně s Babyloňany Ninive a způsobili tím zánik novoasyrské říše. Médové ovládali řadu národů, mimo jiné i Peršany.

Persie (kolem 550 př.n.l. – 330 př.n.l.)

Vznik kolem roku 550 př.n.l.  Král Kýros II. Veliký (559 – 530 př.n.l.) původně nastoupil na perský trůn jako médský vazal. Svrhnul však nadvládu Médů a zmocnil se i jejich říše, tím založil Perskou říši.  Achajmenovci  = vládnoucí dynastie (název podle svého legendárního zakladatele. Přesnější název říše je „říše Achajmenovců“, protože v Persii se vystřídalo ve starověku, středověku i novověku více dynastií.

Kýros dobyl celou Malou Asii (mimo jiné i maloasijské řecké státy a Lýdii) a roku 539 př.n.l. dobyl bez boje Babylon (→ konec novobabylonské říše, otevřeli mu brány). Propustil židy z babylonského zajetí. Kýrův syn Kambýsés dobyl roku 525 př.n.l. Egypt.

Dareios I. (Veliký) a Xerxes (jeho syn) – vrcholný rozmach Perské říše (kolem roku 500 př.n.l.). Říše sahala až po Indus a k Aralskému jezeru a po Egypt (patřil k říši) a Řecko (evropské Řecko se jim ale dobýt nepodařilo – viz řecko-perské války). Později úpadek. V roce 330 př.n.l. říše zanikla, na trůn dosedá Alexandr Veliký. Poslední perský král Dareios III. byl v roce 330 př.n.l. zabit na útěku, když ho předtím porazil Alexandr v bitvě u Gaugamel – viz Alexandr Veliký.

Hlavním městem Persie bylo Persepolis (existovaly ale i další královské rezidence – Pasargady a Súsy). Král byl neomezeným vládcem. Říše byla rozdělena na satrapie („provincie“) – bylo jich 20, v jejich čele stáli správci – satrapové – tento správní systém zavedl Dareios I. Peršané používali vlastní klínové písmo.

Náboženství – zoroastrismus – prorok Zarathuštra (Zoroaster) žil v 6. století př.n.l. Základem je věčný boj dobra (Ahura Mazda, bůh – proto též někdy mazdaismus) a zla (zlý duch Ahriman).  Boj nakonec skončí vítězstvím dobra. Zoroastrismus byl později z Íránu vytlačen islámem (7.století př.n.l.).

Za další perské dynastie – Sásánovců – byl zoroastrismus dokonce státním náboženstvím. Po ovládnutí Íránu muslimy v 7. století utekli zoroastriáni do Indie, kde žijí dodnes, říká se jim Pársové (od slova Persie). Část Pársů – indických zoroastriánů – pak odešla do Ázerbájdžánu a založila chrám Atešgah u Baku!

Stručné dějiny Íránu

Později říše Parthů (248 př.n.l. – 224 n.l.) – nomádi, ne původně z Íránu, velmoc, vládnoucí dynastie Arsakovců – boje s Římany. Hranice s Římany se nakonec ustálila zhruba na řece Eufrat. Parthy nakonec svrhla domácí íránská dynastie Sásánovců roku 224 n.l. → vzniká Novoperská (sásánovská) říše (224 n.l. – 637 n.l.)  Sásánovci se považovali za nástupce Achajmenovců a téměř obnovili rozlohu jejich původní říše. V roce 637 n.l. byla novoperská říše dobyta muslimskými Araby a zanikla. Írán pak ovládali Arabové, Seldžuci a Mongolové.

Další perská říše vznikla kolem roku 1502 – dynastie Safíjovců. Vedli těžké boje s Osmanskou říší. Nejvýznamnějším  jejím panovníkem byl Abbás Veliký. V roce 1921 se pak dostala k moci vojenským převratem dynastie Pahlaví. Během roku 1934 se země oficiálně přejmenovala na Írán. V roce 1979 byla dynastie Pahlaví svržena islámskou revolucí, od té doby je Írán islámskou republikou.

Židé a Féničané

Židé

Palestina – slovo je odvozeno od Pelištejců (Filištínů), s kterými vedli Židé ve starověku boje (Žid David x Filištín Goliáš). Dnes se ale slovem „Palestina“ označuje pouze území Palestinské autonomie („Palestina“ byl rovněž název mandátního území, spravovaného Brity v letech 1918-1948, čili zhruba dnešní Izrael + Palestinská autonomie dohromady).

Kolem roku 1800 př.n.l. – příchod Židů do Palestiny. Podle Bible je přivedl praotec Abrahám. Abrahám (arabsky Ibrahím) údajně pocházel z města Uru (většina národů Mezopotámie ve starověku byli Semité – viz Mezopotámie) a je považován za praotce Židů (syn Izák) i Arabů (syn Izmaíl). Židé i Arabové jsou Semité (semitsko-hamitská jazyková rodina, semitský jazyk je například i amharština v Etiopii). Část Židů se později usadila v Egyptě.

Asi 1250 př.n.l. – Mojžíš vyvedl Židy z Egypta do Izraele. Podle Bible strávili 40 let na poušti. Na hoře Sinaj obdržel Mojžíš od Hospodina Desatero a Archu úmluvy – 2 kamenné desky s Desaterem. Mojžíš uzavřel „smlouvu s Bohem“, je nejdůležitějším ze židovských proroků.

Doba soudců – nejdříve vládli v Izraeli „soudci“. Soudci byli v podstatě náboženští vůdci jednotlivých židovských kmenů, kterých bylo 12.

Kolem roku 1000 př.n.l. – začíná doba královská – Do čela Izraele se dostávají králové. Bojují proti Filištínům. Prvním králem byl Saul. Jeho syn David (který zabil Goliáše, vládl asi 1010 – 970 př.n.l.) dobyl Jeruzalém a učinil z něj hlavní město. Davidův syn, král Šalamoun (asi 970-930 př.n.l. – Souček), vybudoval slavný Šalamounův chrám, nejposvátnější místo všech Židů. Proslul svou moudrostí (Šalamounův soud – rozhodl, že rozpůlí dítě mečem…). Brzy po smrti Šalamouna se židovský stát rozpadl na státy dva:

• Sever – Izrael – hlavní město Samaří – později dobyt Asyřany (721 př.n.l.)
• Jih – Judsko – název podle židovského kmene Juda, ze kterého pocházel David – odtud „Jude“ = Žid. Hlavním městem Judska byl Jeruzalém. Jeruzalém byl dobyt (587 př.n.l.) Babyloňany – Nabukadnesarem II. Nabukadnesar zbořil Chrám a část Židů odvlekl do Babylonu („babylonské zajetí“). V Babyloně se Židé seznámili s vyspělou mezopotámskou kulrutou.

539 př.n.l. – Perský král Kýros II. Veliký dobyl Babylon. Konec babylonského zajetí, dovolil Židům vrátit se do vlasti. V Jeruzalémě Židé obnovují Chrám (druhý chrám). Židé však už nikdy nadlouho nezískali samostatnost. Nejdříve byli ovládáni Peršany, pak Řeky (Alexandr Veliký, Ptolemaiovci, Seleukovci) a nakonec Římany.

Makkabejští (167 – 64 př.n.l.) – pouze na těchto 100 let získali Židé samostatnost. Úspěšné povstání proti Seleukovcům vedl Juda Makkabejský („Makkabi“ = kladivo).

64 př.n.l. – Judsko dobyto Římany (Pompeius), Judea se stává římskou provincií.

70 n.l. – zničení Chrámu. Proti Římanům vypuklo povstání (Židovská válka, 66-70 n.l.). Římský vojevůdce Titus (syn císaře Vespasiana a pozdější římský císař z let 79-81 n.l.) dobyl Jeruzalém a zničil definitivně Chrám. Ten již nikdy nebyl obnoven a zbyla z něj pouze Západní zeď („Zeď nářků“ – dodnes nejposvátnější místo všech Židů).

135 n.l.  – počátek židovské diaspory (rozptýlení). Po dalším protiřímském povstání (132-135 př.n.l., vůdce Bar Kochba – „syn hvězdy“) byl Židům (pod trestem smrti) zakázán vstup do Jeruzaléma. Rozptylují se po celé římské říši (Středomoří). Část se dostala i do Etiopie! Území Palestiny bylo pak mj. ovládáno Byzancí, Araby, Osmany a Brity.

Další stručné dějiny židů

V raném středověku žili židé v Evropě v podstatě jen na poloostrovech – Pyrenejském, Apeninském, Balkánském. Až po roce 900 n.l. pronikají židé i na sever od Alp a do Podunají.

• Aškenaziové – židé ve střední a východní Evropě
• Sefardi – středomořští židé – arabské země a Španělsko

Později zostření protižidovských nálad :

1. 1096-1099 (První křížová výprava) – masakry Židů v Porýní i v Jeruzalémě (dobyt 1099).
2. 1215 – IV. lateránský koncil (papež Inocenc III. 1198-1216) – rozhodnuto, že židé musí nosit zvláštní znamení + další omezení (například zákaz vycházení židů o Velikonocích).

   Židé žijí odděleně, v ghettech, z některých zemí jsou úplně vyhnáni (1290 z Anglie, 1492 ze Španělska), občas protižidovské pogromy – nejvíc kolem roku 1350 – velký mor – prý otrávili studně…

Josef II. (1780-1790) – vydal řadu patentů ve prospěch židů (důvod byl ekonomický – aby byli užiteční pro stát) – mohli studovat a věnovat se řemeslu, nemuseli už nosit označení, nemuseli žít v ghettu. Museli ale přijmout německá příjmení a vzdát se svých původních, „neobvyklých“ jmen. Definitivně byli židé v Rakousku zrovnoprávněni – z hlediska občanského práva – až v roce 1848. Antisemitismus v Evropě znovu ožívá koncem 19. století:

1. 1894 – Francie – Dreyfusova aféra. Alfred Dreyfus byl důstojník židovského původu. Byl smyšleně obviněn, že prozradil vojenské tajemství Němcům, a odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Ďábelských ostrovech. Dreyfuse se zastal například Emile Zola (dopis prezidentovi – Žaluji). Dreyfus byl nakonec plně rehabilitován v roce 1906.
2. 1899 – Čechy – hilzneriáda. Leopold Hilsner byl obžalován z rituální vraždy křesťanské dívky. T.G. Masaryk se zastal práva obžalovaného na spravedlivý soud a dokazoval, že židé nepáchají rituální vraždy – viz též TGM.

Sionismus – zakladatel byl novinář Theodor Herzl. Svolal první sionistický kongres do Basileje v roce 1897. Kongres vyhlásil za svůj cíl vytvořit židovský stát v Palestině. Sionistických kongresů pak bylo více…Tento cíl se podařilo židům naplnit v roce 1948, kdy nakonec vznikl stát Izrael – 1. prezidentem Izraele byl Chaim Weizmann, prvním premiérem David Ben Gurion.

Holocaust – viz nacismus a 2.SV

Arabsko-izraelské války – viz moderní dějiny – konflikty po roce 1945

Náboženství židů (judaismus)

žid (náboženství) x Žid (národnost)!

Monoteistické náboženství, jeden Bůh – Jahve (též Jehova, česky Hospodin). Jeho jméno se nesmělo ani vyslovit, nesměl být zobrazován. Bůh uzavřel smlouvu s izraelským národem prostřednictvím Mojžíše (jako potvrzení smlouvy s Bohem se u mužů provádí obřízka).  Bůh si Izrael vyvolil – „vyvolený“ národ.  Podle židů je smyslem jejich dějin čekání na příchod Mesiáše (Spasitele).

Starý zákon = první část Bible, společná s křesťany. Skládá se z mnoha knih. Nejdůležitějších pro židy je první část – Pět knih Mojžíšových (Tóra – „Zákon“). První kniha se jmenuje Genesis – o stvoření světa, druhá kniha Exodus – odchod židů z Egypta apod., je zde také uvedena zásada „oko za oko, zub za zub“ – velmi tvrdé židovské zákonodárství – stejné jako u Chammurapiho – Babyloňané byli rovněž Semité. Druhá část se jmenuje Proroci a třetí část Spisy.

Ze židovství vychází i křesťanství a islám. Ortodoxní židé dodnes dodržují spoustu pravidel – nejedí vepřové, nejedí svíčkovou (nesmí jíst maso vařené v mléce), jedí zkrátka jen košer jídla (připravovaná podle přísných náboženských předpisů), nepracují v sobotu atd. Dnes žije nejvíc židů v Izraeli a USA.

Féničané

Též Foiničané. Fénície (Foiníkie) ležela na území dnešního Libanonu. Zde založili Féničané mnoho městských států – např. Byblos, Tyros, Sidon. Nikdy nevytvořili jednotný stát. Málo úrodné půdy → živili se hlavně námořním obchodem. Nejlepší mořeplavci starověku! (Kolem roku 600 př.n.l. obepluli Féničané ve službách egyptského faraona Afriku.

Plavba jim údajně trvala tři roky.)  Jejich lodě kombinovaly plachtu s vesly. Na stavbu lodí se používaly mj. cedry z pohoří Libanon (dodnes má Libanon cedr na vlajce). Dále Féničané vynikli v barvení látek – červený purpur (vyráběl se z ulit mořského plže – ostranky).

Náboženství Féničanů bylo polyteistické. Nejdůležitějším bohem byl Baal, ochránce plavby a obchodu.

Fénická kolonizace – Féničané (podobně jako Řekové) zakládali osady (kolonie) i mimo Fénícii – po celém Středomoří – například ve Španělsku, na Maltě, Sicílii, Sardinii, v severní Africe. Neměli se rádi s Řeky (obchodní konkurence). Nejvýznamnější fénickou osadou bylo Kartágo – založeno 814 př.n.l. kolonisty z města Tyros. Kartágo se postupně stalo středomořskou velmocí, opíralo se o silné loďstvo.

Féničané byli rovněž semitský národ! Používali hláskové písmo (1 písmeno = 1 hláska). Od Féničanů přejali hláskové písmo Řekové a upravili si je (doplnili samohlásky, které semitská písma nezobrazují). Od Řeků pak přijali písmo Etruskové a od Etrusků Římané (latinka). Z řecké alfabety vznikla i azbuka (cyrilice).

Fénické písmo se vyvinulo z egyptského, z jeho poslední fáze – démotického – se nejdříve vyvinulo asi v polovině 2. tisíciletí př.n.l. písmo sinajské, z něj pak asi o 200-300 let později písmo fénické – nejstarší nápisy ve fénickém písmu pochází ze 12. století př.n.l. Naše písmo – latinka,  je tedy egyptského původu!!! Některá naše písmena – např. H, M a O, jsou dodnes podobná egyptským hieroglyfům! viz učebnice – „Čornej“

 

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 1.díl – Pravěk – Dějiny a Evoluce Člověka. Po tomto díle následuje Starověký Egypt, Indie a Čína – Historie, Kultura, Náboženství