Martin Kabátník – Z Litomyšle do Káhiry

Martin Kabátník – z Litomyšle do Káhiry  (Zdeněk Hübner)

 (+2.2.1503)

   Před půltisíciletím se jednota bratrská zabývala myšlenkou najít původní nezkaženou křesťanskou církev. Myšlenky se chopil a na cestu se svými druhy vypravil i litomyšlský řemeslník a obchodník Martin Kabátník. Co hledal, nenašel, zato se jeho spis stal prvním česky psaným dokumentem o cestě do Afriky. Martin Kabátník.

Východočeský tkadlec a krejčí (původně z Prahy, ale přesídlil do nábožensky tolerantní Litomyšle Bohuše Kostky z Postupic) byl „člověk přívětivý“, ale „v školním umění neučený, žádného jazyka neuměje krom svého přirozeného českého“.

Z cestopisu je zřejmé, že Kabátník (opravdu se zabýval zhotovováním kabátů) byl člověkem prostým a střízlivě praktickým, zcestovalým (ostatně byl obchodník) po své vlasti. Upřímně se obdivuje kultuře života v Orientu (oblíbil si i lázně, i když reptá proti poplatku za vstup), jako pravý Čech v cizině už tenkrát srovnává ceny, libuje si, že u nás se nemusí platit mýto (a hned je navrhuje zavést pro cizince).

Jeho kniha nese název:

Cesta z Czech do Geruzalema a Ejipta Martina Kabátnijka z Lijtomyssle. A na té cestě sepsanij rozličných Zemij, Kragin, Měst a zpuosobuov gich. Y také obyčeguov Lidij. Wnowě wytisstěnaa. Leetha Páně v MDXXXIX.

Čtveřice poslů se z Litomyšle vydala na cestu 1.března 1491. V Istanbulu se rozdělili a (63letý) Kabátník si tam přibral na cestu židovského tovaryše, který ho doprovodil až do Jeruzaléma.

  „Cesta z Čech do Jeruzaléma. Kdož by chtěl jít neb jet bez vody a bez moře, kudyž jsem já jel i šel ze země České, z Litomyšle přes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v počtu jest mil bez dvou padesát. Potom se brát z Krakova do Lvova… Potom se brát z Ruské země do země Valašské až do města Sučavy… Od Sučavy k Dunaji počítají mil šedesát bez dvou. Od Dunaje přes zemi Tureckou jest jeti přes hory veliké a přes pouště dlouhé, a někde města i vsi se nalézají na cestách, ale řídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Do Konstantinopole od Dunaje jeli jsme tři neděle…“

 

  „Když jsme do Konstantinopole přijeli, viděl jsem město veliké, a což jsem rozumět mohl i s jinými, kteříž Prahy svědomí byli, že se nám veliké zdálo jako tři Prahy; než já pravím jako půl třetí, než spíš jest větší. Než ti, kteříž se mnou byli, pilně je ohledajíce a spatřujíce (pravili), že jest ještě větší než tři Prahy.“

 

  „V Konstantinopoli, v tom městě, najde se lidí rozličných věr a jazyků, a každá víra nebo jednota mají své kostely a správce; Řekové a Římané, Turci a Židé; a každé té jednoty jest velmi mnoho, však Turkův jest nejvíc a Židův. Turci kostelů svých mají mnoho, než žádný Žid, Řek ani křesťan do něho nechodí, leč by chtěl jich víru přijmout a obřezat se dát. Tehdy každého takového Turci přijmou a k němu se přívětivě mají, lásku k němu okazujíc, dávajíc jemu peníze i jiné pomoci jemu činíc… Jakož se mnozí na tureckou víru dávají, a což jsem rozumět mohl, že nejvíc proto, aby peněz dosti měli.“

 

  „V Konstantinopoli je hrad nad samým mořem, vzdělaný dosti nákladně a v ohradě jest veliké a na prostřední veliké hoře leží, a hned pod samou horou schází se bílé moře s černým mořem, a žádný koráb, kterýž plyne z Benátek, nemůže jinudy připlynout ke Konstantinopoli než pod hrad císařský. Také císař turecký na tom hradě dvorem jest ustavičně.“

 

  „A když jsem jeli z Konstantinopole majíce úmysl jeti k Jeruzalému, plavili jsme se přes zátoku mořskou, kdež se schází bílé moře s černým mořem, hned tu u Konstantinopole; a to plavání a to plavení naše mohlo být za míli zšíři. A odtud jsme neměli žádného vodního vezení víc přes nic…až do Jeruzaléma.“

 

  „Bursa jest město bohaté na všecky věci kupecké, bohatší nad Konstantinopol, neb jest město skladné, že odkudkoli a jaká kupectví po zemi vezou, jinudy vézt anebo jeti nesmějí než do Bursy. V Burse vína málo jest, ale vody jest dobré dosti, kteráž teče z těch hor sněžných… Také na těch horách zvířata jsou, jako psi, nebo jako lišky, kterážto v noci, když lidé upokojí, sbíhají s hor a přibíhají až k městu a berou, což mohou dojít a unést, a zase na hory utíkají. Za to mám, že jsou podobné k opicím, než neviděl jsem jich, než slyšel jsem, jazykem tureckým slovou daffinové (=šakali?), česky nevím, kterak bych je jmenovat měl po jich jazyku než zloději.  A když ta zvířata křičí, milo jich poslouchat, ježto divnými hlasy kvílejí, proměňujíc hlasy své podobně k malým dětem.“

 

  „V Burse, v tom městě, udělal císař na svůj groš dům hostinský, jazykem jich slove karvasar (=karavanseráj), v těchto zemích nevídaný a snad zřídka slýchaný. A já již nevím, dům hostinský může-li ještě nákladněji být, než jest ten. A dům ten jest tak veliký jako některé městečko.

  A když koně stavějí, jsou tak sklepové čistí a velmi pěkně připravení, k tomu vzdynchovaní (=vybílení), ježto v našich zemích málo jest tak pěkných, kdež lidé své poklady chovají. A komory, v kterýchž hosté bývají a zboží svá v nich chovají, jsou tak čistě připravené, ježto o nich v zemi české neb v jiné jest nesnadné rozprávět, neb jest k pravdě nepodobna…“

 

  „V tom domě komory jsou dvoje: jedny dole, druhé nahoře, a jsou všecky klenuté a v těch pak komorách všecko své zboží hosté chovají. A kdož do toho domu přijede, dá aspru, ten peníz, na den, již svobodu má podle obyčeje jich a měj jakou chceš. Do toho domu jest každému svobodno jeti neb jít, Židu, křesťanu, pohanu, zlému i dobrému.

  V tom domě jsou prevetové (=záchody) velmi připravení a pod nimi jest čistě mramorem a alabastrem, velmi hladkým štukverkem vydlážděno. A na to dláždění teče voda trubami, jedna shora, druhá dolů. A na ten prevet se nemůže než bosýma nohama jít pro tu vodu, kteráž po tom dláždění teče a v každé stoličce jest trouba a tou troubou teče voda čistá do kamene a tu sobě umývají ruce, nohy i jiné potřeby, neb oni ten obyčej mají.“

 

  „A odtud jsme jeli do jednoho města, kteréž slova Angarie (=Ankara), v kterémžto jest mnoho těch řemeslníkův, kteřížto šamlaty (=látky z velbloudí srsti) dělají. A do toho města z Bursy jest XII dní cesty. Okolo toho města již jsou pouště veliké bez lesů, a hor málo, než rovina čistá. Angarie jest město veliké a leží jako Žatec; a to město jest ostatně císaře tureckého.“

 

  „A odtud jsme přijeli v jedenácti dnech do jednoho města, kteréž slove Baysar (=Kayseri). To město leží pod horami velikými a na těch horách bylo sněhu mnoho. A času toho velmi zima byla, že se nám stýskalo, a to bylo měsíce listopadu… A v tom městě nemohli jsme sobě chleba koupit, totiž ten den, kterýž jsme přijeli do něho, než teprve druhý den našli jsme. K jídlu nemohli jsme co sobě jiného koupit než kyselé zelí a cibuli mladou. A v tom městě byli jsme do čtvrtého dne, neb jsme s velbloudy odpočívali.“

 

  „A odtud jsme přijeli druhého dne do Antiochie, kteréžto město jest na hranici, kteréžto město dělí zemi Mouřenínskou se zemí Turkmanskou a leží na čisté, veliké hoře, a hrad dále v rovině na bahně a jest podobný k Tovačovu. Tu jest již vína dosti; než také jsme se na ně nesměli ptát pro tu příčinu, že jsme lidé neznámí a jazyka jich neumějíce. Již se tu mouřenínové počínají, než ještě více lidí bílých zdá mi se, že jest. V tom městě byli jsme dva dny, chleba, vody i rozličného ovoce bylo co dosti koupit…“

 

  „A odtud jsme jeli do Asie; jazykem jich slove Chay (=Hims, v Sýrii). Z Kapadocie přijeli jsme do něho druhého dne. A město na pohledění zdá se tak veliké být jako Nové Město Pražské a také dlouze leží. Valy jsou okolo něho vysoké a obyčejem českým jsou dělány, ježto jsem v těch zemích jim podobných neviděl a že pro ty valy v městě domů nevidět. O tom městě nevím co psát, neb jsem sobě v něm jedině chleba koupil i jeli jsme před se; než mlýny potvorné, ty viděl jsem.“

 

  „I přijeli jsme na noc k Bethanii (=Chasye, tamtéž) a tu jsme leželi před městem. A Bethanie jest městečko maličké a jsou v něm samí křesťané řečtí. Tu jsme již pili víno, ale kradmo, neb jsme se Arabů báli. Ráno vstavše, jeli jsme k Damašku a do něho jsme přijeli třetího dne z Bethanie. Damašek jest město veliké velmi; nevím, by nebylo tak veliké jako tři Prahy, nebo jsou Turci pravili, že jest větší Konstantinopole, a o Konstantinopoli někteří pravili, že jest větší než tři Prahy. A než to jsem ohledával, abych spatřil velikost těch dvou měst, Konstantinopole i Damašku, nikterak jsem nemohl spatřit; než vím, že jsou veliké velmi. Damašek jest v čisté rovině, na místě leží veselém…“

 

  „V Damašku chleba, vína, masa i jiných věcí k živnosti obyčejem hojně dosti, než vína až dosti jest, však svoboda není puštěna koupit jeho, neb Damaškem mouřeníni vládnou a oni vína nepijí, protož se velmi hněvají na ty, kdož je pijí, na hosty pak a na neznámé lidi zvláště; neb nás, křesťany, oni, jsouce pohané sami, za ty nás mají, neb jestliže já nebo jiní chtěli jsme víno pít, museli jsme jít ke křesťanovi a ten nám kázal jít do komory a zavřel nás tam a tak jsme víno pít směli. Jinak nic.“

 

  „Z Damašku na všecky krajiny dodávají ovoce roznášejíc je na velbloudech po krajinách, až i do Egypta nosí je, a na vozech nevozí, neb jich nemají. Damašek okolo sebe má zeď tak podobně jako okolo Prahy, než ne všudy, neb bylo někdy dobyto i jest zdí mnoho zbořeno i není zase až i dodnes opraveno. V Damašku jest šibenice uprostřed rynku, a to ještě velmi špatná; a tu hned odpravují podle provinění, neb na ní zločince rozličné věsí, jedny za hrdla, druhým háky železné pod hrdla strkají, jiné za nohy, jinak s nimi rozličně nakládají.“

 

  „V Damašku byl jsem času zimního o božím křtění  a byl jsem v něm tři neděle. I šel jsem jednoho dne na procházku s křesťany k tomu místu, kdež zarazil blesk sv.Pavla, když se jím bral s mocí knížat, aby křesťany hubil. To místo jest mezi zahradami a od Damašku jest, jako by mohlo být čtvrt míle. Znát jest, že jest někdy byl na tom místě kostel; i pravili mi křesťané i žité, že by jej zbořili pohané, a to praví, že proto učinili, že pouť bývala k tomu kostelu veliká od křesťanův. I nechtěli tomu mouřenínové, totiž pohané, aby se ta čest dala sv.Pavlu, kteráž na samého Boha sluší. Také mi ukazovali ten dům, v kterém křest přijal sv.Pavel, a ten dům jest v městské zdi nad potokem u té brány, kterouž chodí k sv.Pavlu. Také do toho domu pohané brání chodit křesťanům a jest zazděn a stojí pustý. Potom mě přivedli k tomu místu, kudy jest spuštěn byl sv.Pavel přes zeď Damašku v koši.“

 

  „V Damašku jsou lidé rozličných věr, jimž jsem já nemohl vyrozumět; hned jsou zde dvojí, jedni Samaritáni a druzí tito obecní Židé. Také jsou víry řecké a římské, turecké, než nejvíc arabské, totižto pohanské, neb jsou oni páni země té, kteráž jest Židům zaslíbena. V Damašku mi pravili o jakýchsi lidech, že jsou víry rozdílné i obcování od jiných všech jednot, kteréž tu v zemi té i v jiných okolních, a praví, že by ještě v tom původu a naučení zůstávali od apoštolův… A těm lidem Arabi svým jazykem říkají Drusové.“

 

  „Potom jsme z Damašku k Jordánu potoku čtyři dny cesty měli, a bylo času toho okolo hromnic, toho svátku. Tu jsme měli koňům, oslům i velbloudům pastvu čistou, neb již byla čistá tráva zelená a veliká místy do kolen. Také hned odtud se země teplá počala; neb jak jsme Jordán přejeli, hned se nám zdálo, jako bychom do jiné země přijeli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po třikrát přeskočit mohl; ale mně se do něho událo upadnout, ale nepřeskočit.“

 

  „Od Jordánu šli jsme do Galileje a jest půl míle jedno od druhého. Galilea jest městečko malé, a na hoře vysoké a velmi příkré, a tu mnoho proroků svatých leží. A odtud jsme jeli do Ramotgalat; znát jest, že bylo město veliké, než jest zbořeno. Tu bosáci (=františkáni) mají svůj klášter a když poutníci po moři se plaví od Benátek putujíce k Božímu hrobu nejprve vysednou z korábů do Ramotgalat a tu se bosákům zpovídají a bosáci jim slouží a zprávu dávají, jak by se měli mít mezi mouřeníny…“

 

  „V Ramotgalat stala se mi příhoda. Šel jsem na trh, abych sobě chleba koupil, a když jsem chleba koupil, jakoby za naše čtyři peníze bílé (a víc ho nebylo na trhu), odtud jsem šel ječmene kupovat koňům, i přišel ke mně jeden Arab, totižto mouřenín, neb u mne viděl chléb, a řekl mi: pohane, prodej chléb a já odpověděl, že nechci, že mi samému potřeba jest. Potom mi počal lát a trhal se se mnou, dávaje mi peníze za chléb; a já vzít nechtěl a vydřít sobě nedal. Kterýžto nechav chleba i počal mne bít a udeřil mne třikrát kyjem, s kterýmž chodil, jakož tam obyčej mají s kyji chodit, a vtom se lidé sběhli a uzřevše, že mi křivdu činí, i počali láti tomu mouřenínu a ten jim ode mne utekl. Proto jsem byl rád, že mi chléb zůstal. Ramotgalat jest tři dny cesty od Galileje.“

 

  „Židé se k nám přívětivě okázali a přijali nás k sobě, neb tovaryš můj byl Žid a také jsem to srozuměl, že jsou Židé z těch národů nejvěrnější křesťanům a činí pravě jim.“

 

  „V Jeruzalémě jsem byl tři neděle a ohledal jsem všecky věci, kterých jsem mohl dojít. I šel jsem k bosákům a byl jsem u nich několik dní a pravil jsem jim, kterak jsem ze země z daleké přišel k nim, z České. Tu se ke mně přívětivě měli a lásku ke mně okazujíc všecky potřeby mi dávajíc. A hora, kdež bosáci klášter mají, slove Sion, a tu král David měl svůj dvůr a tu jest bytem byl a jež nyní slove večeřadlo Páně a jest na tom místě kostel, kdež jest Pán Kristus večeřel se svými učedlníky na veliký čtvrtek a kdež jim nohy umýval, i tu, kdež k nim vešel zavřenými dveřmi.“

 

  „A u toho každého místa dávali hojně odpustků, jimž já počtu nevím; nebo za každé místo, za kterékoli, zvláštní odpustkové jsou; a tak jsou rozdílní jedni od druhých, jedni menší a druzí jsou velicí.“

 

  „Nazejtří šli se mnou do Betléma a Betlém jest městečko maličké jako ves a může být od Jeruzaléma jakoby tři čtvrti míle. Před Betlémem jest klášter veliký velmi a v něm jsou bosáci a tu se Pán Kristus narodil v jednom údolí a to jest jakoby pivnice byla a jest zděné obyčejem sklepovým. A tu jsou stavět velbloudy a osly, neb tam všude obyčej mají stavět z kamene maštale, a to v zemi, a teprve svrchu nad tím domy.

  Také jest oltář na tom místě, kdež Panna Maria porodila Pána Krista. Bosáci na něm slouží a řečtí kněží ve velikém klášteře svrchu na hoře slouží. A kdež Pán Kristus narozený položen byl, jakož my obyčejem svým říkáme jesle, tam místo našich jeslí dřevěných jsou koryta vytesána z kamene alabastrového a mramorového a koryta ta tu místo žlebů i jeslí, neb tak u nich ten obyčej jest.“

 

  „A odtud jsme šli na jeden vrch i ukázali mi ta místa, kdež byla Sodoma Gomora. Sodoma jest níže s této strany Jordána. A na těch místech jsou jezera veliká a smrdí jako síra a jsou slaná, a z nich sbírají sůl lopatami chodíce podle krajů jezer a tu sůl dávají dobytkům, než k jiným potřebám, jako k jídlu, nepotřebují jí.“

 

  „Pak opět dne jiného ráno vstavše šli se mnou dva bosáci do Jeruzaléma, neb hora Sion jest od Jeruzaléma, jako by mohlo být dvoje hony nebo víc. A nejprve mě přivedli k tomu místu, kdež byl kříž, na kterémž byl Pán Kristus ukřižován. Na tom místě jest věž veliká a znát, že byli na ní zvonové, ale již jich není, aneb již nikde v těch zemích pohanských zvonů nemají, aniž jsem jich kde viděl ani slyšel.“

 

  „A odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémž byl ukřižován Pán Kristus, a hrob, jest obé v jednom klášteře blízko jedno od druhého. Hrob Pána Krista ze skály samorostlé a mramorové vytesaný jest a nezdá se, by co bylo v něm opravováno, než jakž byl prve udělán, neb jest dílo prosté, starodávné, nekřtaltovné a jest tesaný na čtyři úhly zevnitř a jest ho málo v zemi; než nad zemí může být člověka zvýši prostředního. Také jest svrchu celý, dveře do něho malé a okrouhlé, že člověk dobře se sehna těsně tam vejde, než, jaký jest uvnitř, nevím, neb mi tam bosák jít nedal. A také mi bosáci pravili, že tam žádnému nedají, jedině sám kvardián tam chodí, a to ne často, než když poutníkům láme skálu, a to ještě znamenitějším, když tam přicházejí na pouť…

  A dílo všecko jest starodávné, jakž jsou někdy dávno křesťané udělali, tak stojí, neb jim již pohané nic nedají předělat ani hotového opravovat, leč by jim penězi velmi připlatili. A teď nedávno před tím, než jsem já tam byl, ubořilo se kus zdi kostelní; a tak mi pravili, že zabilo dva černé křesťany, a nedají jim toho zase opravit.“

 

  „Potom jsme šli na horu Olivetskou, velmi vysokou a příkrou, nebo hora Olivetská všecky jiné hory svou výsostí převýšila jest, kteréž jsou okolo Jeruzaléma. A když jsme na ni vešli, veselo jest nám velmi bylo, až tam milo bylo být, neb jest tehdáž olivoví kvetlo a dříví cedrové; a jiného dříví na ní není, než dvoje to. I byla jest ozdobena vůněmi rozličnými také z bylin mnohých, kteréž na ní rostou.“

 

  „Potom mě vedli k tomu místu ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstoupil… U dveří té kapličky jest strážný mouřenín, totiž pohan a nedá tam bez peněz jít, neb na ta všecka místa, kteréž jsem již jmenoval aneb ještě pravit je budu, každý svobodu má jít, zlý i dobrý, peníze maje všeho dojde; než toho jsem si svědom a tím jsem jist, že bez peněz málo tam zví a ohledá, neb což jsem rozumět mohl, že ta všecka místa svatá a znamení, kteréž jsou od pohanův dopuštěna křesťanům, v poctivosti mít dopustili jsou pro své veliké užitky, kteréž z nich mají. Však také i bosáci z toho dosti dobrý užitek mají, a zdá mi se, kdyby toho nebylo, musilo by zpustnout to všecko, jakož mnoho již zpustlo.“

 

  „Také s hory Olivetské nejlépe jsem viděl Jeruzalém a zhlédl položení jeho. Zdál mi se tak veliký, což jsem rozumět mohl, jako Králův Hradec, a něco jest k němu podobný, neb také leží dlouze a neširoce a jest na hoře dosti vysoké, jako by mohl být Tábor; než ještě mi se zdá hora vyšší nežli táborská.“

 

  „V Jeruzalémě křesťané a Židé žádné zvůle nemají než úzkost velikou. Křesťanů jest málo, než Židův mnoho, a ty divně a rozličně pohani trápí, a když se kterému Židu dům oboří, jiného jemu stavět nedají, leč sobě to místo u svého pána zase dosti draze koupí. Také svých domů vlastních sobě opravovat nesmějí, neb jim toho pohané brání, a to proto, aby je trápili. Také když dlouho déšť neprší, tehdy pohani seberou se, mezi Židy a křesťany jdou a roztlukou jim nádoby s vínem i jiné potřeby, kdež co najdou, dávajíce jim vinu, že pro ně Bůh deště nedává, že jsou pohani a že víno pijí.“

 

  „V Jeruzalémě křesťané a Židé podobně v takovém oděvu chodí, jako zde chodci. Sukně dobré na sobě mít nesmějí ani košile tenké podle jich obyčeje; v domě k své potřebě a k libosti nic měděného ani cínového, nadto stříbrného nesmějí mít, než džbánky i jiné nádoby všecko hliněné a mísy dřevěné, krátce že nic okrášleného nemají, neb by hned na sobě pohany měli a přitom by jim i jiné věci pobrali. A tak je trápí, jakž sami chtějí, nebo to pohané vědí, že Židé drží a praví, že to jest země svatá a jim zaslíbená, a kteřížkoli v ní jsou, jiní Židé je za svaté mají, a pro žádné křivdy a trápení, kteréž mají od pohanův, odtud nechtějí.“

 

  „Také jsem slyšel, že Arabové, totižto pohané, praví, že žádného hříchu před bohem z toho nemají, což Židům zlého činí.

  Než to pravím já, že jsem horších Židů neviděl spolkem i v jiných zemích lidí, jako v té zemi, kteráž slova svatá; jestliže jsou tito Židé svatí, tehdy jsou u nás ještě svatější.“

 

  „V Jeruzalémě nemají vody tekoucí žádné, ani studnic a jest od vody město velmi bídné, než cisteren v něm mnoho mají, a když déšť prší, toho jsou velmi pilni, aby každý své cisterny naplnil, jakž to může podle své pilnosti, a na té vodě musí dosti mít až do jiného deště.“

 

  „V Jeruzalémě byl jsem tři neděle a ohledal jsem v něm všecko, což jsem mohl ohledat, ježto jsem mnohých věcí nepsal pro umenšení řečí a některých jsem se krátce dotekl.

  Potom jsem jel s kupci z Jeruzaléma usmysliv sobě jeti do Egypta a tovaryš můj, Žid, již dále se mnou nechtěl z Jeruzaléma a tu jest na mne čekal, až jsem se zase k němu vrátil z Egypta. I přijeli jsme druhého dne z Jeruzaléma do města, kteréž slove jazykem jich Hebron a česky Samaří. Na té cestě ukazovali mi Jericho město, ježto bylo okolo něho sedm zdí, a již nic jiného není než mnoho zdí rozvalených.“

 

„Z Ebron jsme jeli do Gazy. To město leží na hoře písečné a okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozličného dříví, než nejvíc dříví mandlového, ježto jest jeho tak mnoho, že je sotva očima přehlédne. Gaza to město jest na silnici egyptské, i z jiných mnohých krajin tudy jedou. A jest neveliké to město, však proto všech potřeb k jídlu, masa, ovoce rozličného jest s potřebu, ale že všecko velmi draho musí koupit.“

 

„Přijeli jsme do jednoho města velikého, kterémužto jazykem arabským říkají Ages (=Tel Fagús). Tu jsme se měli dobře, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilu z řeky veliké, kteráž teče z ráje, neb teče mimo to město. O dobrotě té vody  musím povědět, že jest tak dobrá k pití. Chutná a sladká jest voda, ne opravovaná, tak prostá; nevěřím, že by  mohla lepší být. Také, jakož jsem slyšel v Čechách obecné rozprávky o potocích rajských, domníval jsem se něco malého být, ale tento potok jest řeka veliká, a krom moře vody větší jsem neviděl.“

 

„Nazejtří jeli jsme pryč a toho dne přijeli jsme do města slavného a velmi velikého, Egypta (=Káhiry) a jich jazykem do Misera (Al-Misr, tj Egypt). I přijeli jsme do Egypta jako do jiné vsi, neb do něho není žádné brány, ani které zdi okolo něho jest, než nejprve jsem viděl před městem zahrady velmi čisté, zdmi vysokými ohrazené, kterýmžto okolo města slušelo být.“

 

„Když jsme pak do nejprvnější ulice egyptské jeli, kteříž jsme kdokoli křesťané a židé byli, kdož na čem byl, buď na koni nebo na oslu, z těch jsme museli slézt a pěšky jít až na hospodu a koně podlé sebe vést… Jest ten obyčej a právo města Egypta, kteréžto ustanovil nějaký žoldán, aby žádný křesťan ani žid nejel do Egypta nijakžkoli než pěšky šel až na svou hospodu. A to jest uloženo pod pokutou, a pod takovou, ať by vzali, na čemž by jel, a k tomu aby bit byl kyjem… Tu sem byl ustál velmi veda kůň, až sem se hněval na toho císaře,kterýž jest takovou práci lidem pocestným zamyslil. Přišedše na hospodu, ten den jsem odpočíval.“

 

  I myslil jsem na to, abych do tak slavného města nadarmo nejezdil, ale abych chodě ohledoval, co bych kde mohl ohledat a vyptat se. I pravili mi o velikosti města Egypta, kterak jest velmi dlouhé a veliké a široké na všecky strany, že ho člověk odnikud očima nemůže přehlédnout ani právě zhlédnout. Potom mi pravil ten hospodář a řekl jest: „V našem městě jest 12 ulic nadél města krom jiných příčných a stranných, a v té každé ulici jest 12 tisíc domů.“

 

  „Jiného dne vstal jsem ráno a hned jsem šel jednou ulicí, chtě zvědět, kterak jest dlouhá; i přišel jsem, kdež z Nilu vodu berou na velbloudy, a tehdáž nešpor volali, když jsem tu byl, neb Nil řeka teče skrze Egypt. A když jsem zvěděl, že tak pozdě jest, velmi pospíchaje šel jsem zase k hospodě, nebo jsem se bál, abych se nezpozdil, neb jestliže by mne noc zašla, úzko by mi bylo; i přišel jsem do hospody, ano se již stmívá. Hospodář se mne otázal, kde jsem byl. Pověděl jsem jemu, co jsem chtěl zvědět, a dal jsem jemu znamení, odkud jsem se zase vrátil. Hospodář se tomu velmi zasmál a řekl mi: „Pohane, cos chtěl naše město pěšky přejít za den? Abys to věděl, že by musil dobrý kůň mít, aby je přejel; a odkudž ty se zase vrátil, aby to věděl, že jsi ledva půl města přešel.“

 

  „Najav sobě jednoho muže, i šel jsem s ním, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnout město a položení jeho. A muž ten byl jest svědom Egyptu a uměl rousky (=rusky), takže jsem se uměl s ním smluvit, a byl žid. I šli jsme nejprve k hradu žoldánovu (=sultánovu), na kterémž jest žoldán dvorem. Odtud jsem nejlíp zhléd Egypt, a stoje u zdi, díval jsem se jemu, ano leží v čisté rovni písečné a nikdež vrchů ani lesů očima neviděl jsem, než čistá krajina písečná. I přehléd jsem Egypt na jednu stranu, na tu, kterouž jsme do něho přijeli, a sotva že jsem mohl zaznamenat, kde jest počátek města. Na druhou stranu, našíř města k východu slunce, opět sotva jsem je přehléd, ale druhých dvou stran nadél i našíř nemohl jsem přehlédnout… Teprve jsem srozuměl i viděl, že Egypt jest město veliké příliš. Hrad žoldánův jest na čisté skále bílé a prostředně vysoké, a vohradou se mi zdál mnoho větší než Chrudim.“

 

„Šedše s hradu šli jsme na ryňk, kterýž slove jazykem jich taktagal. Ryňk ten, po rozumu hádaje, zdá mi se, že jest za půl míle zdéli. Tu sem viděl hráče rozličných her hrajících, šermy divné, kejklířství rozličná, kolby, honby, jiné hry divné, nám v našich zemích neobyčejné a o mnohých neslýcháme, o nichž by bylo mnoho psát.“

 

„Pravili mi, že jest v Egyptě 17 tisíc velbloudův, toliko těch, na kterých vodu berou z Nilu a roznášejí po Egyptě a prodávají ji. Opět se mi ta věc nepodobná zdála, i ptal jsem se nejednoho o té věci. Pak jsem šel k Nilu té řece na procházku. A okolo břehů Nilu roste třtí veliké a vysoké velmi, kteréhož mnoho jest na obě strany břehů za několik mil zdéli, a to třtí sladké jest velmi. To sítí sekají kosami, kteréž mají k tomu připravené, a na velbloudech do Egypta nosí a dělají z něho cukr dvojí, cukr kandy a druhý tento obecný, a z toho třtí také plat žoldánovi dávají. Okolo Nilu jest dříví rozličné, svatého Jana chléb, daktyle, gariafistule, jahůdky veliké černé atd.“

 

„Odtud jsme šli k jednomu kostelu tureckému, kterýžto jest veliký velmi, a ten jest připravený a vzdělaný vnitř i zevnitř nad obyčej z kamene alabastrového a mramorového velmi čistého a vnitř jest v něm kamení pulerované rozličných barev tak, až se svítí. Jiných příprav drahně v něm i okolo něho tak v náhlosti jsem spatřit nemohl, abych měl v celosti o tom pravit anebo rozumně vypsat, neb jsme do kostela jít nesměli a před kostelem s strachem jsme se dívali a v kostele kterak jest, to jsme jenom dveřmi viděli. Nebo do pohanských kostelů žádný jiný nesmí jít, leč by jejich víru přijal a obřezat se dal, neb jsou hned na to usazeni, aby to pilně opatrovali. Také žádný člověk Araby nehaněj v víře jich, ani co mluv o jich víře, zvláště neznámý, chce-li život zachovat. Také oni jiným nebrání věřit, jak kdo chce, k své víře lidi nenutí věřit, leč kdo dobrovolně chce. Než pohanům jest svoboda jiné všecky lidi hanět, jakž oni chtějí a činí toho dosti, nazývajíce křesťanův pohany, jsouce sami jimi.“

 

„Odtud jsme šli do jedné ulice, kteráž slove bazar, tak praví, jako by řekl tržná ulice. V té ulici každý den vždycky jest velmi mnoho lidí, že se trou a tlačí převelmi a že málo může postát pro veliký dav… V té ulici všecky věci prodávají k jídlu a jiné věci krámské, ješto mi se tak zdálo, nač by mohl člověk pomyslit, že by tu našel koupit… Ty všecky věci jsou převelmi nepodobně drahé, zvláště proti zemím zdejším jazyku našeho a městům. Nebo za majdinu, ten peníz, koupil sem sobě chleba čtyry pecníky, nemnoho menší než pražská žemle, a majdina, jich peníz, platí tak mnoho jako osm peněz bílých. A tak koupě ho za majdinu pacholek nají se ho. Jiné věci všecky jsou drahé… Z těch všech koupí, které se prodávají v té ulici, nic lacinějšího sem neviděl než daktyle a cukr, neb sem ho koupil…

 

„V Egyptě trhu řečeného žádného není, ani jarmarku, než každý den vždycky, jak se jen den počne, jest trh a jarmark až do noci, a to na všecky věci, ješto sem se tomu nadivit nemohl, ano vždycky den ode dne lidí veliké množství sem i tam přelévá se jako voda, ješto nevím, by nebylo v Egyptě tak mnoho lidí jako v některé celé zemi…

 

„Mamalici (=mamelukové) všecko oděv bílý mají a nesou, z plátna čistého dělaný, a vyšívané jsou sukně jich podobně k hazukám, všecko hrdlo přikryjí a jsou dlouhé, až se po zemi vlekou. A po těch se sukních opasují tkaničkami hedvábnými. Také žádný mamalik nechodí v botkách ani v střevících, než bos chodí a na trepkách jako bosák (=františkán). A když na kůň sedne, tehdy bos i bez trepek jede a pacholek za ním trepky nese. Mamalici jsou lidé dosti statní, na koních svých velmi hbití a čerství obyčejem svým; já jim lidi rovných neviděl jsem v čerstvosti na koních.“

 

„Okolo Egypta vinic není žádných, ani ve všem kraji egyptském, protož v Egyptě vín žádných nemají. Také o víno Arabi nestojí, neb ho sami nepijí, než křesťané sobě víno z hrozníků dělají vydavujíce je i pijí a jest pití velmi zlé, ješto jest hořké, a proto i to drahé jest, neb i takového málo mají.“

 

„V Egyptě jest rozličných řemeslníkův velmi mnoho a každé řemeslo spolu se drží jednoho umění, a hned své ulice zvláštní mají. V Egyptě jest kupcův křesťanských velmi mnoho a hned mají svého rychtáře, jenžto je soudí a opatruje podle potřeb jich. A jest Vlach ten rychtář.“

 

„Také kupcův křesťanských nejvíc jest Vlachů. Také mi pravili, že by bylo mnoho židů v Ejiptě a že by několik tisíců domů židovských bylo, jakož sem já jich mnoho vídal v Egyptě a jsou kupci velicí a velmi bohatí. Pohané jsou na ně laskavější než na křesťany a židův jest mnoho písařův u žoldána, zvlášť z samaritánův… Také ta každá jednota, což jich koli jest v Egyptě i z hostinských lidí, aby poznáni byli, co jsou kteří, nosit musí rozličný oděv jedni od druhých. Samaritáni nají červený oděv a zavití, židé žlutý, křesťané modrý. Než Arabi nebo pohané ti nosí jaký oděv chtějí, neb jim svoboda jest podlé moci, kterouž mají. Však proto z obyčeje svého nejvíc roucho bílé nesou… A když cestou jde nebo jede křesťan nebo jiný kdokoli po zemi jich, jeď v čem chce, svoboda jest. Než kdyby k městu přijel, vezmi na hlavu znamení své a jináč nic.“

 

„V Egyptě byl jsem 20ti dní a v těch dnech nikde jest déšť nepršel. O zimě, o kteréž jsem se tázal, pravili: „Co jest to? Pověz nám!“ A když jsem jim pravil, kterak se země zavře zimou a voda se stydne i řeky veliké tak velmi, že po nich chodí i s vozy jezdí, velmi se tomu smáli, a kteříž z země své nikde nebývali, věřit nechtěli. O dešti mi pravili, že u nich nikdy nebývá nebo neprší. I tázal jsem se jich, kdež pak vodu berou po krajinách aneb čím se země svlažuje, aby vzrůst úroda dávat mohla, i zpravovali mě tak, že když největší horko, že tehdy nejvíc vody mají, nebo když jest horko veliké, tehdy Nil řeka rajská rozvodní se a vystoupí z břehů svých a nejméně vystupuje nad břehy své loktů 16te, a také více 20ti loktů nevystupuje výše, totižto nad břehy své, i rozleje se po všech údolích i po rovinách, i naplní všecky cisterny i studnice naše a svlaží zemi a tak dá vody dosti mnohým krajinám, a zvláště v těch krajinách, které jsou blízko moře. Neb moře vzepře Nil řeku, že jí vší téci nedá a tak se zpátky zdout musí a rozvodní se.“

 

„V Egyptě sem viděl zvíře divné, kteréhož sem prvé neviděl, ani o něm slýchal, kterémuž říkají dyavant (=žirafa). To zvíře jest předku vysokého, ledvaže sem mu prsy rukou dosáhl, od prsí k hlavě jest tak vysoké jako od země k prsům. Neb sem se díval, když mu z domu vokny chleba podávali. Bylo dvou látrů od země a všudyť jest dosáhlo. Zadku pak velmi nízkého a krátkého… Kůži má na sobě velmi pěknou peřestou, nápodobnou něco k leopardu, jedna místa maje pozbádaná a druhá černá po všem těle i po nohách. A srst jest na něm velmi hladká a hlava jeho jest k zubru podobná. Než o tom sem nic neslyšel, by statečné bylo nebo co divného činilo. Vodili se s ním po městě ukazujíc je lidem.“

 

„V Egyptě domu dřevěného žádného jsem neviděl, než domové jsou všecko kamenní, a to z čistého kamení jsou všecko klenutí od země až do vrchu. Obyčejem jich jsou dosti pěkní. Nízcí jsou, neb jich mnoho v zemi jest, neb jsou tak děláni pro velké horko, kteréž u nich jest. Také v Egyptě dřev mají málo a jsou velmi drahy. Protož nemnoho mívají ohňů v domech svých, aniž dřev potřebují. V Egyptě obyčejně nemají tak velmi pečovat o své životy, aby je rozkošně chovali, vaříce a připravujíce jim mnohé pokrmy jako v jiných zemích, a zvlášť v zemi České, kteříž jsou v tom převýšili všecky národy.“

 

„Protož té péče zbaveni jsouce, doma sobě nevaří, než hotové sobě uvařené kupují a to koupě sobě krmi nebo dvě, hojnost sobě učiní. Pakli sobě koupí krmě tři, to jest již velmi bohatý a ztrávný. V Egyptě jest kuchyní množství všudy po městě na všecky strany, v nichž jsou kuchaři, ješto vaří, krmě prodávají, z toho živost majíce.“

 

„Ovoce pak podobně prodávají jako i krmě, jde po městě krám nesa na hlavě, chce-li kdo pomerančí koupit, že má pěkné. Jiný jda opět volá, že má daktyle prodat a tak s rozličným ovocem chodí volajíce všudy po městě a všecko muži, neb žena žádná neprodává jako obyčej mají prodávat v těchto zemích a sedět nad krámem. Tam toho není… V jídle a pití jsou dosti skrovní, rozkoš jich největší jest v pěkným chození a v drahém rouše, převláčejíce se z jednoho v druhé a to velmi drahého, a na to nejvíce nakládají, každý podle množství svých.“

 

„Arabi, totiž pohané mouřeníné, jsou velmi rozmazáni. Děl obecných hrubých a těžkých nedělají. Ženy své velmi uzce mouřenínové chovají, nedadouce jim po městě chodit. Arabky ženy nebo Turkyně nesnadno uzříš. Pakli by která jaká znamenitá potřeba byla, tehdy na osle jede a okolo ní jdou služebníci dva nebo tři a tvář jest všecka zakryta čistým tafartem černým, kterážto žena skrze něj každého vidí, ale člověk tváři její vidět nemůž.“

 

„V Egyptě jsou lázně velmi čistě připravené a jsou velmi veliké, podobné jsou lázni, kteráž jest v Konstantinopoli, kteráž slove císařská lázně. A v těch lázních všecko koňským hnojem topí a v těch vždycky hoří z roka do roka, ve dne i v noci a drvy žádnými v nich nepálí. A v těch lázních vždycky se myjí každý den, neb oni nemají žádné neděle ani kterého svátku ve všem roce krom svátku toho, kterémuž říkají Bayram. A k tomu svátku čtyry neděle se postí a ty čtyry neděle nikdýž ve dne nejedí než v noci, a to až do toho svátku. Než vyměřeno nemají, co by v ty posty měli jíst jako v našich zemích, než též pokrmy jedí jako tehdáž, když se nepostí.“

 

„Pobyv v Egyptě 20ti dní a ohledav, což jsem mohl ohledat, než mnoho jest, ježto jsem neohledal, než toliko slyšel, a o mnohém viděném i slyšeném jsem nepsal pro ukrácení řeči a nedostatku paměti i jiných věcí. I bral jsem se z Egypta času měsíce března s kupci zase k Jeruzalému první cestou.“

 

„Však někteří lidé jsou, ježto na dalekost té cesty se ptají a rádi o tom slyší, protož ten počet napsat jsem kázal, ač pak ne plné v jistotě, než podle rozumu a paměti pravím jej být, počítaje z země České, odkud jsem já vyjel, až do Egypta města, i zdá mi se v počtu 900 mil. Také porozuměv tomu, že kterážkoli věc neznámá a neobyčejná vypravuje se lidem, i jest mnohým k víře nepodobná, zvláště ta, kteráž věc jest neslýchána.“

 

„Protož jsem na to péči měl, abych řečí nerozmnožoval věci mnohé, lidem v těchto zemích neslýchané, kteréžto jsem viděl a mnohých slyšel. Psát jsem jich zanechal a některých krátce dotekl; a někomu se může zdát dlouze, až se toho bojím, že mnohému pro ukrácení rozuměno nebude. Jako o svých mnohých příhodách, kteréž na mne jsou s velikou starostí a s nebezpečenstvím hrdla přiházely se mně, mnohých jsem nepsal, zvláště těch, kteréž měl jsem zase zpátky jeda, ježto jsem v rukou lotrovských byl; a jestliže by se komu co nepodobného zdálo nebo klamavého v tom spisu, já jemu za zlé mít nebudu, než kdo by chtěl ohledat a pokusit, ten by zvěděl, a za to mám, že by více našel, než já vypisuji.“

 

„Vyjízda má, Martina Kabátníka, na cestu do Jeruzaléma a do Egypta z Čech z Litomyšle léta Syna Božího čtyřistého devadesátého prvního měsíce března etc., a přijízda má zase do Litomyšle léta druhého měsíce listopadu etc.“

Čtveřice bratří se navrátila necelý měsíc po Kolumbově přistání na Bahamách a jejich zprávy tak byly brzy přehlušeny bouřlivými událostmi spojenými s objevem Nového světa.

Původní záměr cesty se Kabátníkovi sice nezdařil (sám musel přiznat, že všude panuje „všeobecná zkaženost a křesťané tonou v neřesti a pověrách“), nicméně v Litomyšli se těšil veliké vážnosti svých sousedů. Roku 1501 si koupil se svou ženou Alžbětou dům na tamním Novém městě, ale již v únoru 1503 bezdětný zemřel.

Před smrtí nadiktoval (neuměl psát!) své vzpomínky příteli a městskému písaři litomyšlskému Adamu Bakalářovi, který je roku 1539 vydal tiskem.

Knihu uzavřel těmito slovy:

„Protož ty, milý čtenáři, tím jistěji zvěděti můžeš o způsobu dalekých krajin, tyto knížky prohlédaje; nevažiš tehdy sobě jich koupiti, neb tak za to mám, že toho nebudeš pykati. Měj se dobře.“

 

S využitím:

Blatný R., Cesta Martina Kabátníka z Čech do Jeruzaléma (Nový Orient 4/93)

Dostál J., Cesty do Svaté země, ELK 1948

Kunský J., Čeští cestovatelé I, Orbis 1961

Tichá Z., Jak staří Čechové poznávali svět, Vyšehrad 1984