Malajsie IV. – Sarawak II.: Opice, krokodýli a Rafflesie

Od | 12 listopadu, 2019

Obsah

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Druhou část svého sarawackého pobytu jsem strávil v metropoli tohoto ostrovního malajského státu, v Kuchingu. Pobýval jsem tu týden a vyrážel jsem na výlety do blízkého okolí města Sarawak.

Malajský deník číslo 4

Středa 25. května 2011   Noční přesun napříč Sarawakem

Většinu dne jsem v Miri opět strávil u počítače. Během včerejška a dneška jsem surfoval po internetu, až jsem se konečně prosurfoval k rozhodnutí, kamže to poletím na výlet z Malajsie, a hned jsem si koupil u Air Asia i letenky. Jednak si připíšu další bod a pak se nebudu muset plahočit na imigrační úřad, aby mi laskavě prodloužili pobyt v Malajsii, který mi dal ten trouba na brunejských hranicích jen na jeden měsíc. Kterou zemi jsem si vybral, to vám ale zatím neprozradím a budu vás napínat J.

   Odpoledne jsem pak dojel na autobusový terminál, abych se nočním spojem přepravil do Kuchingu. Autobusů jede mezi 16:00 – 17:30 hned několik a vyplatí se trochu poptat na  ceny. Vybral jsem ten nejlevnější, který je ovšem i tak docela luxusní, Je to stejný typ vozidla, jakým jsem jel do národního parku Niah NP. Brazílii a Argentině se to sice nevyrovná, nicméně komfort je mnohem větší než v našich nepohodlných klaustrofobických „dálkových“ autobusech.

Sedadla jsou velká, pohodlná, s dostatkem místa pro nohy. Jsou totiž řazena po třech v jedné řadě, ne po čtyřech – na jedné straně uličky je jedno sedadlo a na druhé dvě. Všechny autobusy jsou samozřejmě klimatizované a všechny během jízdy samozřejmě také klimatizují o sto šest a záleží na inteligenci řidiče (a na typu klimatizace – někdy se nedá regulovat nebo je rozbitá), jestli cestou pojedete za normální pokojové teploty nebo jestli se budete celou noc chvět zimou pod brutálním větrákem.

Od té doby, co jsem v roce 1999 málem zmrznul v severním Thajsku v nočním autobuse, do kterého jsem bláhově nasednul pouze v kraťasech a tričku, si s sebou beru do autobusu vždy dlouhé kalhoty, ponožky a mikinu. Někdy ovšem člověk zapomene – před necelými dvěma roky jsem málem podruhé zmrznul ve Venezuele. Náš malajský řidič byl naštěstí z těch osvícenějších a tak to byla pohoda.

Čtvrtek 26. května 2011   Město jménem „Kočka“

Ráno jsem dorazili do Kuchingu už v 6:00. Opět jsem se chytře vydal na opačnou stranu (centrum je 6 kilometrů od terminálu). Ono je to tu těžké s tou orientací. Anglicky skoro nikdo neumí a když ukážete směr a řeknete dejme tomu „centre“ nebo city, tak oni většinou kývnou, ať ukážete kamkoliv. Navíc názvy ulic najdete málokde, takže občas je obtížné orientovat se i s mapou.

Nemůžete si ani říct, že slunce je v poledne na jih (nebo na sever) a mapu zorientovat, neboť slunce je v poledne skoro přesně v nadhlavníku. Pak jsem si vzpomněl, že město se řekne malajsky „kota“ a to už pochopili, o co jde, takže nakonec jsem se přece jenom zorientoval a hromadnou dodávkou jsem se dostal do centra. Ubytoval jsem se v čínské čtvrti a vyrazil jsem na prohlídku města.

    Kuching znamená malajsky „kočka“. Trochu zvláštní jméno pro město. V Kočce dnes žije asi 600000 obyvatel a Kuching je tak daleko největším městem v malajské části Bornea. Hlavní město Sarawaku leží na řece Sungai Sarawak. Do této řeky se pak vlévá mnohem menší Sungai Kuching, podle které město dostalo svůj dnešní název. Když se roku 1841 zmocnil vlády nad Sarawakem James Brooke, zvolil si za svoje sídlo právě Kuching. Kuching dále vyniká v rámci celé Malajsie tím, že tu i na malajské poměry dost leje. Ročně tu spadne kolem 4200 mm srážek a prší v průměru 247 dní v roce.

Z čínského chrámu v Kuchingu

   Jak už bylo řečeno výše, bydlím v čínské čtvrti (Chinatown), což je opět trochu zvláštní pojmenování pro část města, ve kterém žije nejvíce právě Číňanů. V čínské čtvrti samozřejmě nechybí čínské nápisy a čínské chrámy.

Asi nemá cenu, abych tu vypisoval jejich jména, nicméně zdejší čínské svatostánky se mi zatím líbily z celé jihovýchodní Asie nejvíc, mají opravdu nádhernou výzdobu. Jejich výzdoba trochu připomíná naše pouťové atrakce – je tu spousta draků („lochneska“) a různých démonů („strašidelný zámek“).

Kousek od čínské čtvrti se nachází sikhský chrám. Nakouknul jsem do něj a nepotkal jsem tu ani živáčka. Pak jsem si to namířil do mešity (moderní, hezká, postavena roku 1968, pojme 4000 věřících), která se tyčí hned naproti sikhskému templu. Zde už bylo živáčků docela dost a jeden z nich, oblečený v uniformě, mě vykázal ven ještě dříve, než jsem stačil pořídit jakékoliv foto. Měl jsem totiž kraťasy.

Fotit se tu ostatně ani nesmí, jak jsem zjistil později… Prošel jsem se také podél řeky Sarawak. Přes tu zde nevede žádný most, jezdí tu ovšem převozníci. Na druhém břehu se tyčí palác Astana, který nechal postavit roku 1869 druhý bílý rádža ze Sarawaku, Charles Brooke.

Palác je moc pěkný, ale dovnitř vás nepustí, neboť zde sídlí hlava státu Sarawak. Proto jsem na druhou stranu ani nepřejížděl. Místo toho jsem vyrazil do muzeí. Navštívil jsem hned dvě, Islámské muzeum a Sarawacké muzeum. Do obou je vstup zdarma a vypadají tak nějak normálně, nic extra, prostě muzea. Snad jen historická část v Sarawackém muzeu mě zaujala trochu víc.

Dozvědět se tu můžete více zejména o době kamenné (jsou tu vystaveny exponáty z jeskyní Niah Cave, které jsem před několika dny navštívil), vládě bílých rádžů a o formování Malajsie v roce 1963, která vznikla spojením Malajské federace, Singapuru, Sarawaku a Sabahu. Jednalo se i s Brunejí, která ale nakonec vstup odmítla, Singapur pak roku 1965 z federace vystoupil.

Do toho menší válka s Indonésií („Konfrontace“ se tomu říká), počátky Malajsie holt nebyl snadné… Tím byl pro dnešní den můj hlad po poznání zcela saturován a vydal jsem se zpět na hotel. K počítači, jak jinak.

Pátek 27. května 2011   Z Kočky ke Kytce

Dnes jsem vyrazil do Gunung Gading NP, abych tu spatřil Kytku s velkým K. Roste zde totiž Rafflesia, jedna z největších květin světa, co se rozměrů samotného květu týče. Rafflesie jsou parazitické rostliny, které rostou pouze na liánách rodu Tetrastigma, a to na jejích kmenech i kořenech. Proto se někdy může zdát, že květina roste přímo ze země.

Ve skutečnosti se však rafflesie svými tenkými houbovitými vlákny zachytí v liáně, která ji pak vyživuje. Samotná rafflesie má tak v podstatě jenom květ a později plod – neuvidíte ani kořeny, ani stonek či něco podobného.

Květ rafflesie je tvořen 5-7 masivními okvětními plátky (no, spíš pláty). Rod hostitelské liány Tetrastigma čítá celkem 95 druhů, ale pouze na 6-7 z nich rafflesie parazitují. Existuje několik druhů rafflesie.

Gunung Gading NP-Rafflesia tuan-mudae (šířka květu cca 50 cm)

Největší z nich je Rafflesia arnoldii, jejíž květ může měřit v průměru přes 100 centimetrů a vážit 10 kilogramů! Tento druh disponuje největšími květy na světě. Byl pojmenován podle Sira Thomase Stamforda Rafflese. Zdá se vám to jméno povědomé? Ano, je to tentýž pán, co získal pro Velkou Británii ostrov Singapur.

Vedle toho si ovšem ještě našel čas, aby vedl vědeckou expedici do indonéského pralesa. Členem této expedice byl i doktor Joseph Arnold, jehož příjmení dalo největší květině světa její druhové jméno. Na květinu upozornil doktora Arnolda jeho indonéský průvodce. V Malajsii roste celkem 8 druhů rafflesie, a to na Borneu i v pevninské části.V Gunung Gading NP roste konkrétně o něco menší druh Rafflesia tuan-mudae.

Rekordní květina tohoto druhu, změřená v červenci 2008 právě v tomto parku, měla 95 centimetrů v průměru, většinou mají však květy průměr „jen“ kolem 60 centimetrů. Podle Wikipedie prý rostlina kvete 7 dní, místní mi však tvrdili, že pouze 4 dny.

   Z Kuchingu jsem vyrazil prvním ranním autobusem do města Lundu, které je od Kuchingu vzdáleno 93 kilometrů. Odsud je to do parku 3 kilometry. Můžete si buď najmout taxíka, nebo jít pěšky. Ve druhém případě musíte jít po hlavní silnici a až uvidíte ceduli s logem národního parku, zahněte doleva. A je třeba ptát se, ptát se, ptát se místních na cestu! Já jsem ceduli viděl, ale nebyla tam šipka, takže jsem to přešel a pak jsem se musel kus vrátit. Park jsem nicméně našel.

Rezervace se jmenuje podle zdejší nejvyšší hory Gunung Gading („gunung“ je malajsky hora), která měří 965 metrů. Původně jsem sem ani neplánoval jet, ale na informacích v Kuchingu mi řekli, že jedna květina právě kvete a mám vyrazit nejpozději dnes. U vstupu mi však místní zaměstnanec sdělil, že kytka už odkvetla, nicméně mohu ji ještě vidět. A popsal mi místo, kde ji asi najdu. U vstupu vám dají i plánek. Řídil jsem se tedy jeho radou a skutečně jsem rafflesii našel.

Rostla na velkém kameni přímo ze země a byla už v podstatě odkvetlá, takže neměla jasně červenou barvu. Byla u ní dokonce malá plechová cedulka. Zřejmě mají v národním parku zdokumentována všechna místa, kde jsou rafflesie „uhnízděné“ a pak jen kontrolují, kde zrovna vykvetou. Květy rafflesií prý vydávají intenzivní nepříjemný zápach, připomínající zkažené maso. Smrad láká mouchy bzučivky, které pak rafflesii opylí. Tenhle odkvetlý exemplář ale prakticky žádný zápach nevydával, zřejmě tedy květina odporně smrdí jen když je rozkvetlá v celé své kráse.

Jednalo se o menší kousek o průměru cca 50 centimetrů. Ale mně se líbil. Pak jsem ještě šel kousek k prvnímu „vodopádu“. V mapě jsou označeny celkem tři, ale ten první stačil. Žádný vodopád to totiž ve skutečnosti není. Jednak voda nepadá, nýbrž pouze teče po šikmé skále, a navíc bylo málo vody. Šel jsem tedy raději zpět do Lundu na autobus. Do této oblasti sice jezdí turisté, ale není jich rozhodně mnoho, a ještě méně se jich vleče do parku pěšky. Byl jsem tu tedy docela za exota. Cestou jsem potkával hlavně školní mládež, která mě radostně zdravila.

A to ještě nevěděli, že jsem učitel! J Do školy chodí místní ratolesti v uniformě. Holky mají šátek, kluci muslimskou čapku. Nejběžnějším dopravním prostředkem v této oblasti je jednoznačně kolo, jezdí tu i dost motorek. Auta jen sem tam… Národní park jinak zřejmě kromě rafflesie nenabízí nic moc převratného k vidění. Ano, je tu prales, ale ten uvidíte i jinde. Má tedy cenu se sem vláčet kvůli jedné kytce? Podle mě ano, měl jsem radost, že jsem ji viděl a stálo mi to za více než půldenní výlet.

Ale pokud sem pojedete, ověřte si nejdříve, že skutečně nějaká kytka zrovna kvete. V případě že ne, postrádá návštěva zdejší národního parku dle mého názoru smyslu.

Sobota 28. května 2011   Národní park Bako

Bako NP se nachází 37 kilometrů severně od Kuchingu. Je to nejstarší národní park v Sarawaku, byl vyhlášen už v roce 1957. Jeho současná rozloha je ovšem jen 27 km2, čili jedná se o chráněné území dosti mrňavé. Rezervace leží na poloostrově, který je omýván ze tří stran Jihočínským mořem. Ze západní strany poloostrova ústí do tohoto moře řeka Bako a z východní řeka Sarawak.

Hlavní atrakcí národního parku je především opice s českým názvem kahau nosatý (latinsky Nasalis larvatus, anglicky Proboscis Monkey, malajsky Kera Bekantan – z čeho byl odvozen český název kahau, je pro mne záhadou)který se řadí do čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae). Tento druh žije na Borneu na několika místech. Já osobně jsem ho viděl už před 5 lety v NP Tanjung Puting (Indonésie – jih ostrova) a z dálky i před pár dny v Bruneji. Samec je větší (výška až 75 cm) a těžší (váha až 24 kg) než samice (60 centimetrů, 10 kg).

Především je však samec vybaven úctyhodně velkým čichovým orgánem – kam se hrabe Cyrano. S jinou opicí si tedy kahaua nosatého těžko spletete. Kahauové se vyskytují pouze u pobřeží, podél řek a jezer, neboť se živí plody a listy v mangrovových porostech. Díky speciálním bakteriím ve střevech dokáží spořádat i rostliny, pro jiné opice nepoživatelné. Ve volné přírodě mají kahauové jen jednoho vážnějšího nepřítele, a tím jsou krokodýlové. V Bako NP žije okolo 150-275 jedinců kahaua. První údaj uvádějí oficiální stránky parku, druhý informační cedule u vstupu, tak si vyberte.J Příbuzným kahaua nosatého je kahau mentawajský (Simias concolor), který žije pouze na třech ostrovech Mentawajského souostroví poblíž indonéského ostrova Sumatra.

Kahau nosatý je ohroženým druhem, kahau mentawajský je dokonce kriticky ohrožený druh. Kromě kahaua nosatého žijí v Bako NP i další druhy opic, lemur, divoké prase, jeleni, varani, luskoun (zvláštní savec, jehož tělo je pokryto rohovitými šupinami) a další zajímaví živočichové. V místě, kde jsme se nalodili na člun do parku, viselo i upozornění, varující před krokodýly v ústí řeky Bako. Jestli ale tito ještěři obývají i samotný národní park, to nevím.

   Park  je velice dobře dostupný z Kuchingu. Autobus jede hned z centra, není tedy třeba se nejdříve přesouvat na terminál dálkových autobusů. Vystoupil jsem na konečné autobusu, kde je přepážka, na které se platí opět 10 ringgitů (jednotné vstupné do všech národních parků v Malajsii). Zároveň je  zde přístaviště člunů, které vozí turisty do parku.

Neboť přestože je národní park na poloostrově, jinak než člunem se tam nedostanete. Celý člun stojí jednotných 47 ringgitů. Je tedy třeba sehnat další lidi, kteří se s vámi o tuto částku podělí, což obvykle není problém. Já jsem jel do parku i zpět s třemi dalšími turisty. Návštěvníci sem jezdí, ale v době mé návštěvy jich tu nebylo přehnaně mnoho.

   V místě, kde jsme se vylodili, se u pobřeží vyskytuje mangrovový les, který byl v době mé návštěvy zhruba z poloviny zaplaven vodou. Hned kousek od mola se ve větvích proháněla skupinka kahauů nosatých. Pokoušel jsem se je samozřejmě vyfotit, ale moc se mi nedařilo. Zahlédnout nosatce je snadné, ale jsou dost plašší  a neposedí na místě. Možná jsem měl zůstat u pobřeží a věnovat focení více času. Místo toho jsem však vyrazil na obhlídku parku. Nejdříve jsem šel na pláž Telok Paku (tam a zpět 1.6 kilometru) a pak jsem absolvoval nejvíce doporučovaný okruh Lintang (5.8 kilometru). Zdají se vám uvedené vzdálenosti malé? No měřeno počtem kilometrů, moc jsem toho nenachodil. Ale je to celkem fuška.

Cedule udává, že okruh Lintang zvládnete za cca 3.5 hodiny, Lonely Planet dokonce doporučuje 4-5 hodin. Já ho ušel za dvě hodiny a fous. Ale je fakt, že jsem se téměř nikde nezastavoval a ani jsem moc nefotil. Hlavně začátek a konec  trasy vede prudce do kopce či z kopce. Chodníček je dobře značený, jsou tu stupy a žebříky, ale nepočítejte s tím, že tento okruh absolvujete normální chůzí.

Dost často šplháte po kořenech. Navíc zdejší podnebí je docela drsné. Teplota byla v pohodě (30 stupňů bych tak tipnul), ale vlhkost vzduchu se jistě blíží 100%. Takže jsem se řádně zpotil. Pot ze mě jen lil, a to doslova, tričko jsem dvakrát ždímal. Takže i když jsou vzdálenosti mizivé, dá to zabrat. Prostřední část okruhu vede celkem po rovince a dá se zvládnout téměř normálně rychlou chůzí. Jestli sem někdy vyrazíte, nezapomeňte si s sebou vzít vodu.

   Musím ale říct, že park mě docela zklamal. Četl jsem na internetu příznivá hodnocení několika českých cestovatelů, ale můj dojem je odlišný. Prales dál od pobřeží je evidentně pouze sekundární, opravdu velké stromy v něm nerostou. A nezahlédnul jsem tu ani jedno zvíře. Zajímavé je to právě jen u pobřeží, kde jsou mangrove. Kromě kahauů jsem tu zahlédnul ještě nějakou jinou  opici. Zřejmě to byl makak. Makakové se totiž lidí, na rozdíl od kahaua, nebojí, takže jsem opičáka fotil asi ze tří metrů.

Občas jsou dost agresivní a obírají turisty o svačiny, takže bacha na ně. Také jsem viděl divoká prasata, ale než jsem je stačil vyfotit, zmizela v mangrovovém porostu. Pokud mám porovnat Bako NP a Niah NP, tak Niah NP je neporovnatelně hezčí, a to nejenom kvůli obrovským jeskyním; i ten prales samotný je zajímavý. Ne tak ten v Bako NP. Pokud jste ještě nikdy neviděli kahaua nosatého, zajeďte sem, ale jinak neuděláte chybu, když tento park vynecháte.

   Co se týče počasí v Kuchingu, jsem zde třetí den a pořád je to stejné. Přes den je spíše oblačno až zataženo, občas vykoukne i sluníčko. Večer kolem šesté pak trochu sprchne. I ve městě je vysoká relativní vlhkost vzduchu, ale v pralese je to mnohem horší.

Neděle 29. května 2011   Neděle v Kuchingu

Den pracovně odpočinkový. Ráno jsem se šel podívat na nedělní trh (Sunday Market). Normální trh, kde se prodává ovoce, ryby, maso, ale rovněž cetky nejrůznějšího druhu, trička apod. Odpoledne jsem nakouknul do hinduistického chrámu (ve srovnání s jinými, které jsem viděl, bída s nouzí). Jinak jsem strávil den převážně u počítače.

Pondělí 30. května 2011   Výlet za orangutany

Dneska jsem vyrazil na výlet za orangutany. Semenggoh Wildlife Centre (dále SWC) leží 19 kilometrů na jih od Kuchingu a lze se sem z centra dostat pohodlně autobusem. Ten jede 4x denně. Krmení orangutanů probíhá dvakrát denně – v 9:00 a v 15:00. Jelikož mi nějací turisté říkali, že odpoledne viděli jen dva orangutany, zvolil jsem ranní termín. Autobus z centra Kuchingu jede už v 7:15. Kolem osmé jsem dorazil ke vstupu. Vstupné je neuvěřitelně nízké, zaplatíte jen 3 ringgity (asi 18 Kč). Vzpomněl jsem si na Austrálii, kde vstupné do ZOO stálo 20-30 dolarů. A tohle je lepší než ZOO!

Orangutan Ritchie (dominantní samec), Semenggoh Wildlife Centre

   Zdejší orangutani jsou polodivocí. SWC bylo založeno roku 1975, aby se ujalo osiřelých mláďat a pokusilo se je zpět adaptovat na přírodní podmínky. Za tímto účelem byla vytvořena Semenggoh Nature Reserve, ve které se SWC nachází. Před pěti lety jsem navštívil jiné rehabilitační centrum v indonéské části Bornea (Indonésané říkají ostrovu Kalimantan), v NP Tanjung Puting. Tam ovšem někteří orangutani, odchovaní v centru, žijí v pralese zcela divoce. To zde, v Malajsii, není prakticky možné, neboť rezervace má rozlohu pouhých 6.5 km2. Orangutani v této části Bornea nikdy nežili a jejich výskyt zde je výsledkem rehabilitačního programu.

Orangutanní sirotci sem byli umisťováni většinou ve věku 1-5 let. Nejstarším jedincem ve zdejším centru je samice Seduku, které je letos rovných 40 let a je již babičkou. Zpočátku se totiž zdejší populace rozrůstala pouze přísunem sirotků, ale od roku 1996 se daří úspěšně odchovávat další a další orangutánky. Dnes zde žije celkem 26 jedinců, přičemž už 15 z nich se zde narodilo. Naposledy přibyli v roce 2010 samička Amoi a sameček Kok. Všichni orangutani mají jména. Pět z nich je klasifikováno jako „totally wild“, ostatní jsou „semiwild“ – polodivocí.

Orangutani si staví hnízda na stromech a živí se především lesními plody. Jelikož je ovšem rezervace malinká a všichni by se neuživili, je nutné je přikrmovat – v přírodě potřebuje dospělý orangutan prostor přibližně 1 km2, aby se uživil. Orangutani jsou krmeni banány a mlékem, a to dvakrát denně – v 9:00 a v 15:00. Někdy se jich na krmení sejde jen pár, jindy víc. To záleží především na tom, kolik je zrovna v pralese potravy. Když je v lese plodů málo, zájem z jejich strany stoupá.

Od každého orangutana je potřeba udržovat vzdálenost minimálně 5 metrů a návštěvníkům je zakázáno je krmit. Pokud nedodržíte tato pravidla, můžete dojít úhony – orangutani dokáží být i agresivní a sem tam to neposlušní turisté odnesou nějakým tím kousnutím či škrábancem, i když obecně se jedná o velice mírumilovná zvířata. Nejsou to ovšem domácí mazlíčci, i když tak vypadají.

   Ještě pár informací o orangutanech obecně: slovo orangutan pochází z malajštiny – „orang utan“ (indonésky „orang hutan“) znamená „lesní muž“. Tito lidoopi žijí pouze v deštných pralesích Bornea a Sumatry. Vědecky jsou klasifikovány dva druhy – orangutan bornejský (Pongo pygmaeus), vyskytující se ve třech poddruzích, a o něco menší orangutan sumaterský (Pongo abelii). Samec je daleko větší než samice, může dosáhnout výšky 150 centimetrů, hmotnosti přes 100 kilogramů (samice jen 40-50 kg) a rozpětí rukou až 3 metry.

Mezi rozpětím rukou a výškou tohoto lidoopa je skutečně velký nepoměr (u člověka je poměr výšky k rozpětí rukou přesně 1:1). V přírodě tráví orangutani asi 99% času v korunách stromů, na zem slézají jen velmi neradi. Živí se hlavně plody stromů, ale jsou všežravci a jedí i hmyz, ptačí vejce, listy a mladé výhonky. Dožívají se 30-40 let.

Orangutan bornejský je rozšířenější, je klasifikován jako ohrožený a v přírodě žije asi 55000 jedinců, orangutan sumaterský je klasifikován dokonce jako kriticky ohrožený a v přírodě přežívá jen asi 6700 kusů (odhady k roku 2004, lze ovšem najít i jiné údaje). Orangutani jsou ohroženi především kácením deštných pralesů a nelegálním odchytem. Problémem je navíc nízká reprodukční schopnost orangutanů. V přírodě může mít samice další mládě až po 8 letech (v zajetí už po 5-6 letech).

Samice poprvé rodí ve věku kolem 10 let, a to téměř vždy jen jedno mládě, jen výjimečně jsou to dvojčata. V průměru porodí samice za svůj život pouze 2-3 mláďata.

   Samotné místo, kde probíhá krmení, se nachází 1.3 kilometru od vchodu do parku. V 9:00. kdy show začíná, se tu shromáždilo snad 100 lidí. Krmení probíhalo na dvou místech. Jsou zde jakési plošiny, na které místní zaměstnanec položí banány a orangutani se poté začnou snášet se stromů a žerou a žerou. Kromě banánů jim je podána ještě kojenecká láhev s mlékem.

Některé samice nesou na zádech i mláďata (jsou vzorné matky!). Dominantní samec Ritchie se pak na druhé plošině rozvaloval dost dlouho a nikdo další se neodvážil ho rušit. Jde z něj docela respekt. Celkově jsme zahlédli asi 12 jedinců.

   Přítomnost velkého množství lidí během krmení je samozřejmě nepříjemná, což je holt daň za popularitu tohoto místa. Ale musím říct, že se mi v centru velice líbilo. Orangutani šplhají po stromech a mají tu rovněž lana, po kterých ručkují opravdu dovedně a rychle.

No dovedně, v jednom případě pod jednou samicí praskla větev. Publikum zatajilo dech, orangutanice se však ihned druhou rukou chytla další větve a tak to dobře dopadlo. Je to něco úplně jiného než v ZOO, kde je na zvířata v klecích často dost smutný pohled. Tady to žije! Líbilo se mi tu mnohem víc než v Bako NP. I ty stromy zde, přestože se jedná o velmi malou rezervaci, jsou větší a prales tak nějak pralesovatější, než v Bako NP.

Kromě orangutanů tu stojí za povšimnutí ještě velké množství veverek, které se rády přiživí na zbytcích po orangutanní hostině, a masožravé láčkovky rodu Nepenthes. Sem určitě zajeďte!  Autobus zpět vyjel už o 15 minut dříve než měl, takže buďte u východu raději dříve.

Úterý 31. května 2011   Krokodýlí farma

Původně jsem dnes chtěl vyrazit do Kulturní vesnice (Cultural Village – něco jako skanzen), ale nakonec jsem si řekl, že to s tou cenou vstupného fakt přehánějí a nehodlám ty vydřiduchy podporovat (doprava tam a zpět 20 R, vstupné 60 R). Myslím, že si tou cenou spíš škodí. Bavil jsem se v hostelu s dvěma Holanďany, pro které to bylo také hodně peněz a nejeli tam. Místo toho jsem vyrazil na krokodýlí farmu, o které v ani jednom mém průvodci LP (Malaysia, Borneo) není zmínka.

Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) je největší druh krokodýla

Přitom Jong’s Crocodile Farm and ZOO vznikla již roku 1963 a nachází se kousek od Kuchingu. Jak už název napovídá, chovají se zde hlavně krokodýli. Ale zhlédnout zde můžete i další zvířata. Mají tu například kasuára (takový veliký pštros s pestrobarevnou hlavou, žijící na severu Austrálie a na Nové Guineji), medvěda malajského (Helaretos malayanus, anglicky Malayan Sunbear), opice, želvy atd. A velikánské ryby druhu Arapaima velká (Arapaima gigas, česky piraruka). Ty patří k největším sladkovodním rybám světa a mohou dorůst délky přes dva metry. Ale rozhodně to tu není klasická ZOO. Drtivě převažují krokodýli a ostatní zvířata tu jsou jen na zpestření.

   Bohužel jsem sem dorazil v 11:45, abych zjistil, že hlavní zdejší atrakce, krmení krokodýlů, se koná každý den v 11:00 a v 15:00. Na farmu je to z Kuchingu 28 kilometrů a autobus vyjížděl v 10:00. Jenže ráno byla směrem z města na silnici pořádná zácpa, jeli jsme hodinu a půl a farma je od silnice ještě skoro kilometr daleko. A do 15:00 se mi čekat nechtělo.

Takže jsem krmení neviděl. Podle fotografií umisťují chovatelé nad vodu kus masa, načež krokodýl vyskočí vysoko do vzduchu (nad hladinu se přitom vynoří odhadem tak dvě třetiny délky jeho těla!) a kořist urvou. Neviděl jsem ani krmení piraruk o půl hodiny později (11:30 a 15:30). Přesto se mi farma celkem líbila. Krokodýlů tu mají opravdu mnoho. Chovají se tu pouze dva druhy, které se vyskytují v Malajsii. Ten větší z nich se jmenuje krokodýl mořský(Crocodylus porosus, anglicky Saltwater Crocodile), česky zvaný též slanovodní krokodýl.

To je nejenom největší krokodýl na světě, ale dokonce i největší současný plaz (třída plazi – Reptilia). Tedy alespoň co se týče hmotnosti, neboť někteří hadi, například anakonda nebo krajta, jsou ještě o poznání delší. Největší spolehlivě zaznamenaný krokodýl mořský měl délku 6.3 metru a vážil 1200 kg. Bylo popsáno i mnoho delších jedinců, žádný z nich však nebyl spolehlivě změřen. Slanovodní krokodýli žijí v Austrálii, na Nové Guineji a na pobřeží jihovýchodní Asie, a to především v její ostrovní části (Indonésie, Malajsie, Filipíny).

Jsou to fenomenální plavci a dokážou v moři uplavat (s pomocí mořských proudů) až 1000 kilometrů! Vyskytují se ale i na souši. Spousty jich žije například v Austrálii v Severním teritoriu. Velmi hojně se tento druh vyskytuje v říčních estuáriích a v mangrovových porostech. Jejich kořistí se stávají i lidé. Krokodýli mořští usmrtí nejvíce lidí ze všech krokodýlů, a to asi 300 lidí ročně. Důkazem toho je ostatně i expozice na farmě. Jsou tu fotografie několika krokodýlů, kteří sežrali člověka. Zvláště snímky pozůstatků osmiletého chlapce, které vytáhli z útrob jednoho krokodýlího zabijáka, jsou dost drsné (snímky se nesmí fotit, zřejmě z pietních důvodů – tentokrát jsem na porušení tohoto zákazu ani neměl náladu, i když to nikdo nehlídal).

Druhý druh krokodýla, žijícího v Malajsii, se nazývá latinsky Tomistoma schlegelii (česky tomistoma úzkohlavá nebo krokodýl úzkohlavý, anglicky Freshwater Malayan Gharial). Tento krokodýl, nazývaný též falešný gaviál, ovšem člověka nikdy nenapadá, ledaže byste v něm vyvolali pocit ohrožení. Sežrat vás v podstatě ani nemůže, jelikož jeho tlama je velice úzká, jak je pro gaviály typické, a trochu připomíná jakýsi zobák.

Celkem žije na světě 22 druhů krokodýlů, kteří jsou známi pod různými názvy (krokodýl, gaviál, aligátor, kajman). Tito plazi jsou vlastně jakousi upomínkou na doby dinosaurů, kdy podobné potvory ovládali souš, moře i vzduch.

   Na farmě chovají oba druhy krokodýlů, ale těch slanovodních lidožravých potvor tu mají daleko víc. Od těch mrňavých až po pořádné kusy. Velikost těch největších bych odhadnul na necelé čtyři metry. A řeknu Vám, takového krokodýla bych nechtěl potkat ani někde na břehu, natož ve vodě. Jeho tlama je obrovská a jeho tělo rovněž.

Z těch potvor jde strach, a to jsou za plotem a ty největší kousky dokonce za železnou mříží. Osobně si ani nedovedu představit šestimetrový exemplář, to musí být neuvěřitelné monstrum. Krokodýl se většinu času ani nepohne a leží na břehu. Sám jsem se ale v Jižní Americe přesvědčil, jak jsou krokodýli (či v tomto případě kajmani) neuvěřitelně bleskurychlí tvorové. Ve vodě nemá člověk proti velkému krokodýlovi sebemenší šanci.

Středa 1. června 2011   Poslední celý den v Kuchingu

Ráno jsem se vydal na prohlídku druhého břehu řeky Sarawak. Přímo v centru není most a přes řeku jezdí kyvadlově dva převozníci. Cena za tuto dopravu je vpravdě lidová – 0.50 ringgitu. Na druhé straně stojí vedle sebe tři důležité stavby. Vedle historického paláce Astana (sídlo hlavy státu Sarawak) stojí moderní veliká budova parlamentu. K těmto objektům jsem se ovšem nedostal, zřejmě nejsou volně přístupné. Navíc byl dnes jakýsi svátek a skoro nikde nebyla ani noha.

Zkouknul jsem zvenku alespoň třetí stavbu – pevnost Fort Margherita. Ta byla postavena roku 1879 a měla za úkol ochránit město před cizími nájezdníky. Stavba je to ovšem směšně malá a kdejaká zřícenina hradu u nás doma je tak 100x větší než tahle „pevnost“. Je krásně zrestaurovaná a spíše působí dojmem pěkné vilky než vojenského objektu. Není divu, že děla z této pevnosti nikdy nevystřelila., a to ani za druhé světové války, kdy Kuching obsadili Japonci. Jeden čas sloužila pevnost jako vězení a dnes je zde policejní muzeum.

   Zbytek dne jsem strávil relaxací a prací. Zítra zvedám kotvy a po týdenním pobytu v Kuchingu se přesunu zpět na asijský kontinent. Zatím jsem během svého asijského pobytu toulal téměř výhradně po ostrovech, nyní se tedy vydám přímo na pevninu. Více se dozvíte v příštím článku.

Sarawak II. – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v květnu  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč

   Autobus Miri – Kuching: 842 kilometrů, 13.5 hodiny jízdy, 80 R. Pravděpodobně nejdelší vzdálenost, kterou můžete urazit autobusem v Malajsii. Mezi cca 16:00 – 17:30 jezdí několik spojů, ceny se pohybují mezi 80-100 R. Některé spoje pokračují dále směrem na indonéský Pontianak.

   Doprava v Kuchingu: Dodávka či autobus z terminálu do centra (cca 6 kilometrů): 1-1.5 R. Převoz přes řeku Sarawak (motorový člun) stojí 0.50 R.

   Letenka Kuching – Kuala Lumpur: společnost Air Asia, celková cena včetně všech poplatků 233 R (přesně 1347 Kč).

   Ubytování – Kuching: Berambih Lodge – 20 R za noc v dormitory pro 4 osoby. Příjemné ubytování, i když pokoje jsou malinké. V ceně je malá snídaně a rychlé wifi připojení zdarma, které ovšem poslední dva dny nefungovalo. Podobných levných hotýlků je v centru Kuchingu (Chinatown) spousty, takže se stačí kousek projít a hned bydlíte.

   Informace: V centru Kuchingu najdete excelentní informační centrum (Visitors‘ Information Centre), kde vám nejenom ochotně poradí, ale vybaví vás zdarma i mapou Kuchingu a geniálním přehledem místní autobusové dopravy, kde máte přehledně vypsáno, odkud a jak se z Kuchingu dostanete. Navíc mají v informacích otevřeno každý den, i v neděli. Sem by měly směřovat vaše první kroky ve městě.

   Jídlo a pití: Jednotlivé ceny už tu nechci vypisovat, jsou podobné jako jinde v Malajsii (viz minulé články). Jen obecně: v levných pouličních stáncích a restauracích stojí jídla většinou 3-5 R. Jedná se obvykle o pokrmy na bázi basi (rýže) a nudlí (mee). Jídla jsou velmi levná, velmi dobrá, ale porce jsou většinou docela malé, takže často si dávám jídla rovnou dvě. V Kuchingu je i McDonald’s (menu cca 6-15 R, mezi 12:00-15:00 jsou ceny o trochu nižší) a KFC.

   Gunung Gading NP: Autobus z autobusového terminálu v Kuchingu 6 kilometrů od centra) do města Lundu jede 4x denně (93 km, 1.5 hodiny jízdy, cena 10 R), první v 8:15, poslední autobus z Lundu zpět do Kuchingu jede v 16:00. Vstup do národního parku se nachází tři kilometry od autobusové stanice v Lundu. Vstup do NP je 10 R. Než sem vyrazíte, ověřte si ve Visitor’s Information Centre v Kuchingu, zda nějaká rafflesie právě kvete!

   Bako NP: Autobus z Kuchingu do Bako, kde je oficiální vstup do národního parku, stojí 2.50 R (jede jednou za hodinu, cca 40 minut jízdy). Vstupné je 10 R. Odsud k faktickému vstupu do parku, kde začínají značené trasy, se lze dostat pouze pronajatým člunem. Ten stojí 47 R za celá člun (jedna cesta). Tam i zpět jsem jel ve 4 lidech a platil jsem tedy po 12 R.

   Semenggoh Wildlife Centre (orangutanní rehabilitační centrum): Autobus z centra Kuchingu sem jede 4x denně, vzdálenost 19 kilometrů, 40 minut jízdy, cena 3 R. Vstupné do areálu je krásných 3 R. Krmení probíhá dvakrát denně – v 9:00 (chyťte první autobus v 7:15) a v 15:00 (bus ve 13:15). Dle mého názoru nejatraktivnější místo v okolí Kuchingu.

   Jong’s Crocodile Farm and ZOO : Autobus z centra Kuchingu sem jede každou půlhodinu, vzdálenost 28 kilometrů urazí za 60-90 minut (často jsou tu dopravní zácpy), cena 3 R. Vstupné do areálu pro cizince je 16 R. Krmení krokodýlů se denně koná v 11:00 a v 15:00, krmení obřích ryb piraruk o půl hodiny později.

3 thoughts on “Malajsie IV. – Sarawak II.: Opice, krokodýli a Rafflesie

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

  2. Jan Podaný

    Ahoj Petře, tak tipuji, že další bod bude za ČLR, neboť si odskočíš do Hongkongu a Macaa. Osobně bych volil Východní Timor (pokud je vůbec nějaké spojení s Malajsií) či Papuu – Novou Guineu.

  3. Petr Daubner

    Tě ještě budu pár dní napínat,nech se překvapit. Východní Timor to ale není. O tom jsem silně uvažoval v Austrálii, jelikož z Darwinu je to kousek a létá tam letadlo. Ale letenka byla neobyčejně drahá, nehodlám podporovat zloděje. Jinak JV Asii jednou určitě chci zkompletovat celou, ale zrovna ten V. Timor bude oříšek. Možná nejjednodušší by bylo letět z Jakarty do Kupangu (západní Timor) a odsud přejet autobusem. Někdy příště…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.