Litosféra IV. – Geomorfologie (2.část) – Působení vody a větru na Georeliéf

Tento výukový materiál je součástí Učebnice zeměpisu v sekci Fyzický zeměpis -> Planetární geografie. V rámci tohoto tématu článek navazuje na 6.díl – Litosféra III. – Geomorfologie (1.část) – Oceánské dno, Krasové jevy. Po tomto díle následuje Atmosféra I – Složení Atmosféry, Počasí, Cirkulace Vzduchu

Působení vody na georeliéf

Voda na pevnině

1) Eroze

Eroze převažuje v horní a střední části vodních toků. Čím větší je sklon terénu, tím větší je pochopitelně eroze.

ron = nesoustředěné stékání vody po povrchu terénu. Voda vytváří postupně během odtoku nerovnosti v terénu – stružky, rokle, hluboká údolí, kaňony. Říční údolí mají charakteristický tvar velkého písmene V (na rozdíl od ledovcových údolí, která mají tvar velkého písmene U – viz níže).

Vodní eroze je dvojího typu: 1)hloubková (prohlubuje koryto řeky) a 2)boční (rozšiřuje koryto břehy tím, že podemílá břehy). Eroze sice působí nepřetržitě, ale normálně je poměrně malá, a to i na horách. Eroze se ale mnohonásobně urychluje za velkých povodní, při velkých průtocích.

Horní tok – zde je obvykle nejprudší spád toku. Voda unáší i větší kameny, obrušuje je a unáší. Proto v korytě zůstávají jen velké balvany. Časté jsou zde peřeje a vodopády. Převažuje hloubková eroze.

Občas se tu vykytují obří hrnce – v kamenech se vytváří velké mísovité prohlubně, vymleté menšími kamínky. Obří hrnce se zvětšují a zvětšují, až se balvan rozpadne. U nás jsou k vidění například na Vydře na Šumavě.

Střední tok – voda zde teče pomaleji a unáší odsud jen lehčí částice. Dno je proto většinou písčité.

2) Ukládání (sedimentace)

Sedimentace převažuje na dolním toku řeky, kde se ukládají i ty nejjemnější částice. Dno je převážně bahnité, případně pokryté jemným pískem.

Rovněž na dolním toku existuje eroze, ale jedná se prakticky výhradně o boční erozi, ve vlastních náplavech. Pro dolní tok jsou typické meandry (zákruty). Jelikož v jedné části meandru voda vlivem odstředivé síly více vyrývá a na jiných místech naopak spíše ukládá materiál, dojde časem k proříznutí meandru a jeho narovnání, aby se pak zase na jiném místě vytvořil meandr nový. V opuštěných meandrech (mrtvých ramenech) pak často zůstane trocha vody a tvoří se zde říční jezírka (viz obrázek).

Obrázek: Vznik a zánik meandru

Mořský břeh

Na pobřeží působí vlny a mořské proudy, které rovněž způsobují erozi mořského pobřeží (abraze), nebo zde naopak ukládají materiál (sedimentace).

1) Eroze

Na mořském pobřeží dochází k abrazi (= obrušování, pojem abraze se používá i u větrné a ledovcové eroze – viz níže). K abrazi dochází hlavně v místech se skalnatým pobřežím, kde je mohutný příboj. Vznikají zde mysy, skalní brány, pilíře, abrazní jeskyně.

Obrázek: Abrazní pobřeží

2) Ukládání (sedimentace)

K sedimentaci a akumulaci (hromadění usazeného materiálu) dochází nejčastěji na písčitých pobřežích.

Vyskytují se tu například písečné kosy. Ty vznikají v místech, kde při písčitém pobřeží vanou větry relativně stálého směru (nejlépe šikmo k pobřeží). V těchto místech díky těmto větrům vznikají stálé mořské proudy, které pak modelují (spolu s těmi větry, spolupůsobí tu tedy zároveň i eolická činnost) písečné pobřeží. Vznikají typické protáhlé písečné poloostrovy (písečné kosy), které často časem přehradí celý mořský záliv a vznikne zde jezero.  Písečné kosy jsou typické například pro jižní pobřeží Baltského moře (Helská kosa – Polsko, Viselská kosa – Polsko/Rusko, Kuršská kosa – Rusko/Litva).

Jinde způsobují mořské proudy a stálé větry přesun celých písečných ostrovů jedním směrem. K tomu dochází například na Fríských ostrovech v Severním moři, které mají tendenci „utíkat“ z Nizozemska do Německa (u Baltského i Severního moře převažují západní směry větrů).

Obrázek: Vznik písečné kosy

Působení větru na georeliéf

Činnost větru = eolická činnost. Vítr působí hlavně v pouštích, kde chybí vegetace a půdní vlhkost, které drží povrchové částice horniny a půdy pohromadě. Eolická činnost je znatelná i na mořském pobřeží (časté větry směrem od moře) a v polárních oblastech, kde rovněž téměř chybí vegetace.

1) Eroze

Pouštní vítr unáší spoustu hrubého písku, který obrušuje skály a balvany. Vznikají hrance(kameny, které mají jednu plochu obroušenou do hladka), skalní hřiby (vítr u země unáší více písku, více zde obrušuje), skalní okna (Arches – USA, Pravčická brána) a další útvary.

Za silného větru se zrnka písku a menší kamínky pohybují skoky. Tento jev se nazývá saltace.

2) Ukládání (sedimentace)

Vítr unáší lehčí materiál (písek, prach) na delší vzdálenosti. Ukládá je obvykle v závětrných oblastech a sníženinách.

Písečné duny  – vznikají hlavně v pouštích, jsou ale časté i na mořském pobřeží, kde navíc občas vznikají i písečné kosy (Pobaltí). Písečné pouště (ergy) tvoří jen asi 20% plochy světových pouští.

Barchan – písečná duna srpovitého tvaru. Barchany vznikají v oblastech, ve kterých výrazně převažuje směr větru ze stále stejné strany.

Obrázek: Barchan

Při písečných bouřích se může písek z pouští ukládat tisíce kilometrů daleko. Je znám případ, kdy písek ze Sahary byl nalezen na Barbadosu, písečná zrna tedy přeletěla celý Atlantik!

Spraše – typ eolického sedimentu. Spraše se tvoří v závětrných oblastech z nejjemnějšího prachu. Prach z pouští je vyvanut stovky kilometrů daleko, kde se uloží v závětrných oblastech. Největší plochy spraší jsou v Číně, vyskytují se ale i u nás – vznikly v dobách ledových, kdy většinu našeho území pokrývala tundra. Spraše snadno zvětrávají a vytvářejí se na nich nejúrodnější půdy.

Ledovce

Ledovce dnes pokrývají asi 10% souše (15-16 milionů km²). Během poslední doby ledové však pokrývaly až 30% zemského povrchu → spousta ledovcových tvarů reliéfu je i tam, kde ledovce dnes nejsou, mj. i na našem území. Ledovce jsou největší zásobárnou sladké vody na světě.

Vznik ledovců

Sněžná čára – hranice, nad níž více sněhu přibývá než ubývá. Na výšku sněžné čáry má vliv teplota, kterou ovlivňuje především zeměpisná šířka a nadmořská výška daného místa, adále vlhkost vzduchu (v suchých oblastech leží sněžná čára výše).

Ledovce vznikají pouze nad sněžnou čárou. Avšak ledovcové splazy stékají i pod sněžnou čáru (led sem „přiteče“ z vyšších poloh). Masy sněhu se zde nejdříve mění ve zledovatělý sníh (firn) a poté působením velkého tlaku (pod desítkami metrů sněhu) v led. Ledovcový led vypadá jinak než led na zamrzlém rybníce, je zrnitý a namodralý.

Výška sněžné čáry: okolí pólů – 0 m.n.m. (zde se vyskytují pevninské ledovce)

                                   střední Evropa (Alpy) – 2800 m.n.m.

                                    rovník – přes 5000 m.n.m. (Andy)

Typy ledovců

Rozlišujeme pevninské a horské ledovce.

1) Pevninské ledovce

Pevninské (kontinentální) ledovce (též ledovcové štíty) se vyskytují v polárních oblastech, kde spadají až k moři – výška sněžné čáry je tu 0 m.n.m. Vyskytují se v Antarktidě, Grónsku a na dalších polárních ostrovech. V dobách ledových sahal kontinentální ledovec (s centrem ve Skandinávii) až k naší severní hranici.

Antarktida – zdejší pevninský ledovec je daleko největší, zabírá rozlohu téměř 14 milionů km². Je větší než Antarktida jako kontinent. Kromě pevniny totiž pokrývá tento ledovec i okolní moře (šelfové ledovce – největší je Rossův). Mocnost antarktického ledovce je až 4.5 kilometru!

Grónsko – zabírá 85% rozlohy ostrova, má rozlohu 1.7 milionu km² a mocnost až 3 kilometry.

Telení ledovce – jelikož pevninské ledovce spadají až k mořské hladině, oddělují se z nich ledovcové kry, icebergy. Ty pak odplouvají dál na moře a mohou ohrozit i lodní dopravu (na jeden takový iceberg narazil v roce 1912 Titanic). Pouze ¹/₇ icebergu vyčuhuje nad hladinu!

Největší zaznamenaná ledovcová kra (iceberg) v historii se oddělila v roce 1955 od Rossova pobřežního ledovce v Antarktidě. Rozměry ledovce byly zhruba 335×97 kilometrů a rozloha byla kolem 31000 km², což odpovídá zhruba rozloze Belgie. V minulosti bylo mnoho velkých icebergů omylem zakresleno do námořních map jako ostrovy.

2) Horské ledovce

Vyskytují se ve vyšších polohách, nad sněžnou čárou (splazy i pod ní), například v Himálaji, Andách, Alpách. Většina horských ledovců dnes ustupuje (globální oteplování), ale některé ledovce i postupují, například na Aljašce.

Horský ledovec obvykle vzniká v depresi mísovitého tvaru – kar (či kotel). Z karu pokračují jednotlivé ledovcové „jazyky“, které stékají dolů do údolí – splazy.

Rekordní ledovce

•    Největší ledovec – Antarktický ledovcový štít – 14 milionů km²
•    Nejdelší údolní ledovec (ledovcový splaz horského ledovce) – Fedčenkův ledovec, Pamír, Tádžikistán. Je dlouhý 77 kilometrů.
•    Nejrychlejší ledovec (jednorázový pohyb) – Aljaška – 66 metrů za den
•    Nejrychlejší ledovec (dlouhodobý průměr) – Grónsko – 1 metr za hodinu.

Působení ledovců na reliéf

1) Eroze

Abraze = obrušování a ohlazování skalního podkladu ledem samotným i kameny, obsaženými v ledovci. Pojem abraze se používá i u jiného obrušování, viz eolická činnost a činnost vody na pobřeží.

Trog = ledovcové údolí. Ledovcové údolí má tvar velkého písmene U, je tedy po stranách strmější a na dně naopak mnohem plošší než říční údolí, která mají tvar velkého písmena V.

Pokud ledovce obrousily ze všech stran nějaký vrchol (v době zalednění tvořil tento vrchol „ostrov“ v moři ledu), vznikají tak strmé horské vrcholy pyramidovitého tvaru. Říká se jim nunataky. Nunatakem je například Matterhorn (hranice Švýcarsko/Itálie).

Fjordy – ledovcová údolí, zatopená mořem. Jsou to dlouhé, úzké a velmi hluboké zálivy. Fjordy jsou typické zejména pro Norsko, Nový Zéland, Chile, Aljašku. Jsou hluboké stovky metrů. Nejdelším a současně nejhlubším fjordem Evropy je Sognefjorden v Norsku. Je dlouhý 187 kilometrů a hluboký 1308 metrů!

2) Ukládání (sedimentace)

Till = netříděný horninový materiál, ukládaný ledovcem. Patří sem vše od prachu a jílu až po velké balvany.

Ledovec unáší vše, co na něj spadne, bez ohledu na velikost, na rozdíl od vody, která materiál třídí podle hmotnosti (balvany na horním toku x bahno a jíl na dolním toku – viz voda na pevnině).

Moréna = val z ledovcového materiálu (tillu), nahrnutý ledovcem. Rozeznáváme čelní, boční a střední morény. Střední (středová) moréna vznikne při spojení dvou ledovců spojením jejich dvou bočních morén.

Po odtání ledovce vznikne na dříve zaledněném území spousta jezer. Ta mohou být buď hrazená morénou, karová (vyhloubená ledovcem do skalního podkladu) nebo kombinovaná (částečně karová, částečně hrazená morénou). Po odtání kontinentálního ledovce vznikne obvykle výrazně plochá krajina s mnoha jezery (Finsko, sever Polska).

Svahové pochody

Hlavním faktorem, který působí při svahových pochodech (či svahových pohybech), je zemská gravitace. Svahové pochody působí hlavně na strmých svazích, a to zejména po silných deštích či zemětřeseních. Svahové pochody mohou působit velmi rychle (řícení, sesuv) ale i velmi pomalu (rychlostí třeba jen několika mm či cm za rok!).

Příklady svahových pochodů

Řícení – řícení skal, kamení a dalšího materiálu na strmých svazích. Často se materiál řítí volným pádem.

Sesuvy – při sesuvu vznikne odlučná plocha, po které se náhle posune celá část svahu. Sesuvy nastávají hlavně po velmi silných deštích. Typické jsou zvláště pro monzunové oblasti. V roce 1920 zahynulo v Číně při sesuvu, vyvolaném zemětřesením, 200000 lidí! Sesuv pohřbil 10 měst a mnoho vesnic.

Bahenní proudy (bahnotoky) – vznikají po velmi silných deštích v oblastech s jílovitou půdou. Výsledkem je tekutý bahenní proud, který teče velice rychle.

Lahary – katastrofální bahenní proudy, které vzniknou při erupci sopky, která je pokrytá ledovcem. Při erupci se ledovec rychle rozpustí a vznikají katastrofální bahenní proudy. V roce 1985 vybuchla sopka Nevado del Ruiz (5321 m.n.m.) v Kolumbii. Lahar, který při tom vzniknul, dotekl do vzdálenosti 100 kilometrů a pohřbil jedno město a několik vesnic. Zahynulo kolem  25000 lidí.

Laviny – rychlý sesuv většího množství sněhu. Velké laviny s sebou unáší i velké množství skal, půdy, části stromů a další materiál.

Plíživý pohyb zvětralin (kríp, z anglického creeping) – velmi pomalý pohyb sutě nebo půdy. Často se jedná o posun jen o několik milimetrů či centimetrů ročně. Dochází k němu hlavně na mírných svazích. Pomalý plíživý pohyb je typický pro oblasti s permafrostem, kdy v létě nakrátko rozmrzne jen tenká svrchní vrstva půdy a vodou nasycená půda (voda se nemá kam vsáknout, pod ní je permafrost) či suť se pomalu pohybuje po svahu.

Datum poslední aktualizace: 13.11.2018