Leonid Iljič Brežněv

Leonid Iljič Brežněv

(+10.11.1982)

   U moci se ocitl po odstranění svého předchůdce bleskově, zato dlouhá léta chátral stejně jako říše, v jejímž čele stál. Vojensky budil obavy a respekt, ale nebyl s to uživit vlastní obyvatelstvo. O korupci, zneužívání moci a poživačnosti jeho rodiny a satrapů kolovaly přímo legendy. Když žuchnul (doslova) do hrobu, nezbývaly „věčnému“ kolosu ani ne dvě pětiletky. Člověk v soukromí srdečný, ale průměrný, polovzdělaný manipulátor, milovník luxusních automobilů, zlatých hodinek a ilustrovaných týdeníků. „Autor“ knih, které za něho napsali jiní; vůdce země, kde lhát bylo normálním způsobem existence bolševické nomenklatury. Leonid Iljič Brežněv.

„L.Brežněv se narodil 19.prosince 1906 ve městě Dněprodzeržinsku v rodině hutníka. V patnácti letech začal pracovat v hutním závodě, kde získal zkušenosti ve velkém a vynikajícím kolektivu. V 17 letech vstoupil L. Brežněv do Komsomolu a v roce 1931 se stal členem komunistické strany.“  (z oficiálního nekrologu, 1982)

„Prošel obtížnými frontovými cestami jako voják, komunista a politický pracovník od Novorossijsku až do Prahy. Jako zástupce náčelníka politické správy Jižního frontu, poté náčelník politického oddělení 18. armády a náčelník politické správy 4. ukrajinského frontu se podílel na přípravě a realizaci řady velkých operací sovětské armády na Kavkaze, v oblasti Černého moře, na Krymu a na Ukrajině… Se jménem komisaře Brežněva je spjato ojedinělé hrdinství sovětských vojáků na Malé zemi…“

 

„Nikdy nesmělo odpadnout ideologické školení. Každý pracovní den se účastnili alespoň jedné politické přednášky, např. o Stalinově analýze kapitalismu… Ideologie nebyla považována za nadstavbu armádního života, a dokonce ani za pouhou morální vzpruhu… Možná to někteří vojáci oceňovali, většinou však spíš viděli čisté boty, hladké ruce a nepoužité nábojové pásy politruků a vyciťovali pokrytectví.“  (C.Merridaleová, Ivanova válka, 2005)

„V roce 1954 byl L. Brežněv zvolen druhým tajemníkem a v roce 1955 prvním tajemníkem ÚV Komunistické strany Kazachstánu. Věnoval se plně kultivaci celin a byl v prvních řadách bojovníků ve velkém zápase o kazachstánské obilí. Má nepomíjející zásluhu o to, že to byl zápas vítězný, že se Kazachstán stal jednou z hlavních obilnic SSSR.“

 

Hektarové výnosy vzrostou přibližně v době jeho budoucí vlády (1970-85) jen z 15,6 q na 16,2 q (v Nizozemsku z 33,7 na 69,6 q, v USA z 31,4 q na 47,4 q, v Číně z 15,6 na 37 q atd.), v mezinárodních statistikách poklesne Sovětský svaz v hektarových výnosech obilí na 90. místo, tj. za většinu rozvojových zemí. I z Kremlu zazní, že asi 30% zemědělské produkce hnije na polích nebo je ztraceno vinou mizerných cest, nedbalosti a rozkrádání. Do někdejší carské obilnice Evropy s jejími nejúrodnějšími černozeměmi bylo nutno dovážet stále více obilí ze Západu (v 60.letech ročně 3.2 miliónu tun, po roce 1980 již 37 miliónů).

 

„Zasloužil se o zvýšení autority orgánů lidové moci a o zdokonalení jejich práce. Díky hrdinné práci lidu byla vybudována mohutná materiálně technická základna rozvinutého socialismu. Spojením výsledků vědeckotechnické revoluce s přednostmi socialismu je možné zajistit pokrok ve všech hospodářských odvětvích.“

 

Kromě vybraných podniků a výzkumných ústavů vojensko-průmyslového komplexu bude na konci jeho vlády komputerizace na úrovni třetího světa. Asi 40% strojového parku bylo ve stavu totálního opotřebování. Spotřeba masa a mléka u rodin s nízkými příjmy (43 miliónů obyv.) se snížila od roku 1970 o 30-35%; 22% městských rodin se tísnilo v tzv. komunálkách na obytné ploše 5 m² na hlavu, rozpočtové výdaje na sociální a kulturní účely klesly na úroveň roku 1940. Ze 4 tisíc okresních nemocnic v zemi 2500 nemělo tekoucí vodu (!) a 1000 dokonce ani kanalizaci, atd.

 

Strana a stát soustavně pečují o blaho lidu, o zvyšování jeho hmotné a kulturní úrovně. L. Brežněv věnoval velkou pozornost problémům vědeckotechnického pokroku…“

 

Životní úroveň dělníka bude za Brežněva stejná jako v USA 20. let: auto měl jeden člověk ze 46, na hlavu připadalo 6,5 m² obytné plochy (17x méně než v USA), seznam čekatelů na auta byl obrovský a jejich ceny horentní (např. malý žigulík za průměrný příjem za 4 roky), 2/3 rodin měly televizor, 3/5 šicí stroj a pračku, ½ vlastnila ledničku (často nevalné kvality).

1. Brežněv neustále pečoval o to, aby strana rozvíjela marxisticko-leninské učení a tvořivě je uplatňovala. Jako pevný marxista-leninovec významně přispěl k teorii vědeckého komunismu, k učení o zralém socialismu, o jeho dalším zdokonalování a rozvoji.“

 

Na rozdíl od jiného plebejce, Chruščova, Brežněv alespoň v prvních letech své vlády dobře věděl, že si nemůže hrát na ideologickou autoritu. Nabádal ty, kdož psali jeho projevy, aby užívali co nejprostšího jazyka: „Jinak by nikdo nevěřil, že jsem si to psal sám, a smáli by se mi… Kdo by bral vážně, že jsem kdy četl Marxe?“

 

„L. Brežněv řídil dlouhá léta Radu obrany SSSR a soustavně pečoval o sovětské ozbrojené síly, které spolehlivě chrání mírovou práci sovětského lidu a jsou oporou světového míru. Byla mu udělena nejvyšší vojenská hodnost maršála Sovětského svazu.“

 

Armáda pohlcující zisky z prodeje ropy a drahých kovů neměla jen to, o co si politbyru neřekla. Na počátku 80. let spolyká sovětský vojensko-průmyslový komplex (oficiálně se bude hovořit pouze o americkém) minimálně třetinu státního rozpočtu. Sovětská armáda měla osm typů stíhaček (USA 3), dvanáct typů protivzdušných raket (4), osm tříd útočných ponorek (1), největší poměr tanků k pěchotě v dějinách atd.

 

1. Brežněv na základě Leninova odkazu hluboce analyzoval mezinárodní situaci, poměr sil ve světě a konkrétní cesty k odvrácení světové jaderné války. Díla L. Brežněva o problémech války a míru mají zásadní význam pro sovětskou zahraniční politiku.“

 

Ještě v roce 1967 stálo proti 570 mezikontinentálním raketám sovětským 1054 raket amerických. V roce 1979 byl už poměr 1409:1054 ve prospěch Moskvy. Smlouva SALT I (o omezení strategických zbraní) roku 1972 znamenala paritu ve strategických zbraních, smlouva SALT II (1979) už fixovala sovětskou převahu. To vše v situaci, kdy u příležitosti narozenin V.I.Lenina odměnila Moskva své občany tím, že se v obchodech objevily nitě.

 

„Pro nás jsou výsledky války nedotknutelné a budeme je bránit i za cenu nové války… Přemohli jsme již jiné malé národy, proč ne také vás?“  (v nikoli bratrském rozhovoru s unesenými čs. představiteli, srpen 1968)

___________________________________________________________________________

První odpovědnou funkci (v dněpropetrovském oblastním výboru KSSS) Brežněv zaujal v době „velkého teroru“ roku 1938, a to díky protekci svého přítele, zdejšího prvního tajemníka K.Gruševého. Nedral se nijak kupředu, spíše ho postrkovali jiní, kteří ho nepovažovali za konkurenta a cenili si jeho snášenlivosti a ústupnosti. Mimochodem, do svých 35 let se Brežněv považoval za Ukrajince.

Po válce ho protěžoval Chruščov. Na jeho doporučení byl pověřen funkcí prvního tajemníka dněpropetrovského oblastního výboru strany a posléze (1950) se stal prvním tajemníkem ÚV KS Moldavské SSR.

„Opravdu krásný typ Moldavana!“  (Stalin na XIX. sjezdu KSSS; po tomto doporučení byl přijat do předsednictva a sekretariátu ÚV)

Počátkem roku 1954 vyslal Chruščov Brežněva do Kazachstánu, aby tam řídil využívání celin. Za dva roky ho povolal zpět do Moskvy a po přelomovém XX. sjezdu strany ho jmenoval jedním z vedoucích funkcionářů ÚV.

Po odchodu Klimenta Vorošilova do důchodu (1960) se stal jeho nástupcem ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Úloha třetího muže v sovětském vedení mu zatím plně vyhovovala – po prvenství zatím nijak nebažil.

„Jaro komunismu již vládne na obrovských prostorách zeměkoule.“  (při příležitosti zahájení výstavy „40 let bojů strany za štěstí našeho lidu“ v pražském domě U Hybernů, 12.5.1961)

 

8.6.1961 pozval do Kremlu (rok předtím v Mexiku propuštěného) Trockého vraha Ramona Mercadora. Ten při tajné ceremonii obdržel titul Hrdina SSSR, Leninův řád a Zlatou hvězdu za to, že „projevil hrdinství a odvahu při plnění zvláštního úkolu“.

Roku 1963 se stal opravdovým Chruščovovým oblíbencem. Chruščov prosadil, aby byl zvolen druhým tajemníkem ÚV KSSS. Za pouhý rok ho nazve „úlisným hadem“, a bude vědět proč.

„Občané, soudružky a soudruzi! Oznamuji vám, že byl z funkce odvolán Chruščov Nikita Sergejevič a na jeho místo byl ustanoven Brežněv Leonid. Jsou nějaké otázky? Nejsou. Pořádek ve městě a okolí zajišťuje naše Tamanská divize. Rozejděte se.“  (z hlášení megafonem v centru Moskvy, říjen 1964)

„Když jsme si nakonec s Chruščovem na sebe zvykli, oni ho sundají. A kdo je vlastně Brežněv? Asi nějaký pěkný chuligán. Vždyť ho poslali za trest do Kazachstánu a on se jim pomstil – zoral, co mohl, a ve stepi prý už neroste ani kavyl.“  (ze soukromého povzdechu Antonína Novotného)

„Po sesazení Chruščova už nejvyšší stranický a státní aktiv netoužil po silném vůdci. Tito lidé chtěli mít poklidný život a klidnou práci, stabilní postavení a jistotu, že se v budoucnu nic nezmění. Stranické elitě plně vyhovoval právě takový vedoucí funkcionář, který se nevyznačoval ani velkým intelektem, ani překypující energií, ani silnou vůlí.“  (R.Medveděv)

„Od Chruščova získala nomenklatura garanci, že jí nehrozí kulka do týla ani GULAG. Nový šéf KSSS nabídl mnohem více: jistotu existence, minimální dohled shora, klid zaběhnutého stereotypu. XXIII. sjezd zrušil ustanovení o časovém omezení pro setrvání ve funkci. „Stabilita kádrů“, zejména stranických, se stala hlavním principem.“  (K.Durman)

 „Obrazně řečeno, Chruščov se pokoušel vyřešit kvadraturu kruhu, tj. najít cestu k socialistickému blahobytu; brežněvovci na něco podobného rezignovali. Jejich realismus spočíval ve vědomí, že kapitalismus nelze předhonit. Dosavadní model považovali za uspokojivý, hledání nového za nebezpečné.“  (V.Moulis)

„Brežněv sám vždy považoval puritanismus „pravověrných“ za bláznovství. „Nikdo nežije jenom ze mzdy,“ říkal. Vzpomínal svá komsomolská léta, kdy „si trochu přivydělával“ vykládáním vagónů ve stylu „tři pytle pro ně, jeden pro sebe“. „Toto je způsob, jak žije každý v této zemi,“ říkal. A takto chápaný princip „žít a nechat žít“ se také stal hlavním pravidlem jeho éry.“  (K.Durman)

Otevřeně rehabilitovat Stalina už dost dobře nešlo, nastoupil tedy kurs „tiché restalinizace“. Jedním z jeho signálů bylo obnovení funkce generálního tajemníka strany – Stalinovu funkci nyní převzal Brežněv (XXIII. sjezd KSSS, 1966). Nastala vlna politických procesů, nebývalá od 1. poloviny 50.let (soud se spisovateli Siňavským a Danielem v únoru 1966, rozehnání protestních demonstrací studentů moskevské univerzity na Puškinově náměstí, kriminalizace aktivních studentů leningradské techniky se zastavením jejich časopisu atd.).

„Boji s vnitřním nepřítelem“ se v roce 1967 věnovalo již 167.000 pracovníků KGB. A v dubnu 1969 schválilo politbyro Andropovův (šéf KGB) tajný plán potlačení disentu, obsahující zavírání kriticky myslících do speciálních psychiatrických ústavů (touto cestou umlčeno téměř 15 tisíc lidí). Již v letech 1971-1974 se podle Andropovovy zprávy podařilo likvidovat 1.837 opozičních skupin „v samém zárodku jejich formování“.

„Nikdo nikdy nikde nemluvil o existenci politických vězňů v Sovětském svazu. Svět byl zneklidněn a rozhořčen situací politických vězňů v JAR a v Portugalsku, ve frankistickém Španělsku a Jižním Vietnamu, jenom ne v SSSR. My jsme prostě neexistovali.“  (Anatolij Marčenko; 1986 zemřel v sovětském vězení)

 

 „Chvástají se zbytečnými lety do vesmíru, zatímco doma je chudoba a bída; podporují nezákonné vlády ve vzdálených zemích; podněcují občanské války; vypěstovali si nepředloženě a na náš účet Mao Ce-tunga. Teď nás proti němu poženou a my volky nevolky budeme muset jít. Odsuzují, koho se jim jenom zachce. Zdravé zavírají mezi choromyslné…“  (Alexandr Solženicyn, Nežít se lží, 12.2.1974)

„Až do konce šedesátých let byl Brežněv v politickém byru první mezi rovnými. Ale i když nebyl silnou mocichtivou osobností, postupně se vžíval do úlohy strany a státu a tato úloha se mu čím dál víc zamlouvala. Nová funkce Brežněvovi umožnila vyzvedávat ty, kteří kdysi jemu samému pomáhali při postupu k moci, nejbližší přátele, někdejší spolupracovníky, vlastní příbuzné a příbuzné své manželky… Obzvláštní nespokojenost vyvolala závratná kariéra Sergeje Trapeznikova, který byl přes své přímo neuvěřitelné ignorantství pověřen vedením oddělení ÚV KSSS pro vědu…“  (R.Medveděv)

„Ze Západu se pro nomenklaturu dováželo nejluxusnější zboží, a navíc mohla mít vše nejlepší, co kdy vytvořila vlastní země. Správce stranických pokladů Kručina skočil (?)  po pádu režimu z okna a vzal s sebou do hrobu mnohá tajemství; množství dokumentů bylo včas spáleno.“  (K.Durman)

„Ve třetím patře hlavní budovy měl ÚV obchodní dům… přeplněný věcmi neobyčejné krásy… Viděl jsem obrazy a skulptury velkých mistrů, … ručně vykládané zbraně z Tuly, porcelánové a křišťálové servisy, alba vzácných známek, starodávné hodiny… Vedle předmětů a vzácných kovů byly zde i šperky, šperkovnice a jiné předměty z drahokamů a polodrahokamů… Byl jsem udiven, že většina z toho byla za velmi nízké ceny…, takže starožitné zlaté hodiny zde bylo možno koupit za 30 až 50 rublů.“  (bývalý člen ÚV Boldin)

„Lidé, pro něž se dvojí morálka stala téměř životním pravidlem a u nichž rozpor mezi slovem a činem byl normální podmínkou jejich existence.“  (J.Zubkovová o brežněvovské nomenklatuře; 1970 se do sovětské nomenklatury řadilo přibližně 405.700 osob, tj. 0,35% veškerého sovětského obyvatelstva.)

Měli k dispozici služebnictvo, šoféry, velké byty, zvláštní potraviny, zahraniční zboží, pro děti vybrané zahraniční školy (např. syn Brežněva studoval ve Švédsku, syn Andropova v USA atd.), mramorové bazény, kilometry černomořského pobřeží, vlastní pruh ve velkých městech, zvláštní kina se zahraničními filmy, vlastní zpravodajství TASSu s jinde potlačovanými zprávami; nejvyšší z elity disponovali luxusními západními vozy z rozpočtu ministerstev, měli osobní architekty, maséry, fotografy, kuchaře a filmaře. Od „zbytku“ společnosti byli odděleni stejně spolehlivě jako šlechta před pádem carismu.

Brežněv sám vlastnil čtyřicet přepychových zahraničních limuzín od několika rolls-royců přes bentleye a jaguáry až k šestiválcovým mercedesům. Sbíral také sobolí kožešiny, své vlastní portréty ve zlatě a mramorové busty. Ve zvláštní vitríně opatroval svých dvě stě dvacet vyznamenání a řádů.

„To je divnej vůz. Ani nemá číslo,“ řekl manžel a umožnil nakonec tomu „cizinci“ porušit dopravní předpisy. Oba jsme napjatě sledovali, jak kolem nás prolétl mercedes. Za volantem, oči upřené před sebe na prázdnou silnici, seděl náš drahý Leonid Iljič Brežněv. Místo vedle něho bylo prázdné, ale vzadu se k němu celým tělem nakláněl a hrozil nám pěstí muž, jehož obličej jsme za ta léta měli okoukaný z televize: Vladimír Medveděv, osobní pobočník Brežněvův a potom i Gorbačovův.“  (ze vzpomínky Larisy Vasiljevové na rok 1975)

 „Brežněv se stal známý typickým a ne vždy vítaným ruským zvykem líbání mužů. Ačkoliv i v Rusku je ten zvyk vyhrazen jen pro setkání mezi příbuznými nebo blízkými přáteli po delším odloučení, Brežněv ho uplatňoval s veškerou okázalostí stále a veřejně. Například když přiletěl v prosinci 1963 do Bratislavy a já jsem ho na letišti vítal, nebyl přece důvod, aby mne objal a líbal. Nikdy jsme se předtím neviděli. O pět let později se pokoušel udělat totéž…“  (A.Dubček)

„Dubček je úplně beznadějný případ a nechci o něm ani mluvit.“  (na setkání s Gomułkou, Ulbrichtem, Kádárem a Živkovem v Moskvě, 8. květen 1968)

„Je vůbec rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi?! Máme jen jedny hranice na Západě a to je i naše hranice. Je to hranice druhé světové války, od které nikdy neustoupíme…“  (podle svědků téměř nepříčetný Kosygin na otázku čs. premiéra, kdy hodlá měsíc po cvičení sovětské vojsko opustit naše území; Čierna nad Tisou, 29.7.1968)

„Kdybys jen věděla, v čích rukou je svět…“  (F.Kriegel manželce po jednání v Čierné n.Tisou)

 

„Vaše země leží na území, kterým prošel sovětský voják za druhé světové války. Vykoupili jsme toto území cenou obrovských obětí a nikdy je neopustíme… Není důležité, zda vás někdo ohrožuje nebo ne. Je to zásadní věc, nezávislá na vnějších okolnostech. A tak tomu bude vždycky – od druhé světové války na věčné časy.“  (Brežněv na moskevských jednáních, cit.dle Z.Mlynáře)

„Přerušujeme jednání. Je vidět, že s vámi není žádná řeč. Zůstanete tady a my si u vás nějak poradíme. Jdeme, soudruzi! Nebo snad chce někdo ještě něco říci? Nechce. Tak pojďme.“  (tamtéž dle vzpomínek B. Šimona)

„Kdyby naši vojáci byli okupanty, tak by se vyvalovali v postelích s vašimi ženskými a dcerami a nespali by ve studených tancích… Milionáře Hanzelku, který má peníze a má z čeho žít, jste zaměstnali, a vyhozené poctivé vysoké funkcionáře ne. Příští plénum ÚV KSČ musíte důkladně připravit… Hlavní je stanovit, kam jít, jak jít a s kým jít. Končím poradu.“  (na „rozhovoru“ v Moskvě s našimi představiteli, 3. října 1968)

„O Varšavské smlouvě se nepíše. Ani o obletu sovětské družice kolem Měsíce jste nic nepsali… Naopak předkládáte stížnosti na sovětská vojska v Československu! V Praze je osmdesát kin a jen v jednom hrají sovětské filmy… To je výsledek vaší ideologické práce! Je třeba zahájit očistu celé strany. Víte přece, čemu říká bolševická strana očista.“  (další den „jednání“, 4.10.1968)

 

„Vy jste si mysleli, že když máte moc, můžete dělat, co chcete. Ale to je základní chyba. Ani já nemohu dělat, co bych chtěl – snad jen třetinu z toho, co bych uskutečnit chtěl, uskutečnit také mohu. Ujišťuji tě, že kdybych tenkrát nezvedl ruku pro vyslání vojsk, tak už tu nejsem. Ty ovšem také ne.“  (v soukromém rozhovoru s Bohumilem Šimonem, vedoucím delegace KSČ na oslavách VŘSR, 1968)

 „Kdybychom nepřišli a neposkytli vám pomoc, co by se v Československu dělo? Přišli jsme a jako bychom tam nebyli. Děláte si, co chcete. Upozorňuji tě, že my jsme lidé emocionální. Pochopte nás už konečně. Jednou jsme tu zemi dobyli a nemůžeme se jí vzdát. A je nám lhostejné, kdo tam bude žít. Jestli Češi nebo nějaký jiný národ.“ (B.Šimonovi, listopad 1968)

„Nebo ten Husák. Mně se moc líbil v srpnu i při dalších jednáních. Ale co provedl, že ho zavřeli? A na tak dlouho!“ Ozývá se Biľak: „Husák už byl přece rehabilitovaný.“ „Napřed člověka zavřete a pak ho rehabilitujete. Co je to vlastně ta rehabilitace?“ Nečekal na odpověď a nechal si přinést další knihu. Hledal v ní něco o Husákovi. Pak ale knihu odhodil azačal si stěžovat: „Znal jsem akorát Novotného, Hendrycha… Mám po světě sto padesát stran a jsem rád, že znám aspoň generální tajemníky, a to ještě ne všechny. A stále se objevují noví lidé, kdo se v tom má vyznat? Koho podňať, koho sňať? Je to bída. Tak už asi půjdeme.“  (během jednání v Kremlu, listopad 1968)

Po definitivním potlačení Pražského jara se Brežněv ocitl na koni. Odrazil Suslovovu kritiku svého (utajeného) projevu, kde ještě mluvil velmi otevřeně o špatné situaci v sovětském hospodářství, odložil další plenární zasedání (kde měl být podroben kritice) na neurčito a odjel za maršálem Grečkem na rozsáhlé manévry do Běloruska.

 „Kremelští bohové však museli být šílení. Nejen že africká dobrodružství byla strategicky nicotná. Navíc na ně Moskva neměla ani technicky, ani finančně. Jen podpora Kuby ji stála deset miliónů dolarů denně, a v Africe si kopala nemenší černou díru.“  (J. Hanák)

„Před námi ležela v husté vrstvě spálená těla… Čtyři důstojníci šli vpřed, občas ztuhlýma nohama odkopávajíce kusy čínských těl, které se jim přilepily k holínkám… Pak vytáhli pistole, aby zastřelili polomrtvé. Rozkaz nebrat zajatce přišel přímo z Moskvy, jako varování našim čínským bratrům, aby nepřekročili hranice SSSR.“  (V. Rybalkov o nasazení taktických raket proti ČLR)

„U nikoho v Bonnu ani ve Washingtonu nevykrystalizovalo podezření, není-li faktická síla a trvanlivost sovětského impéria přímo úměrná množství nití, které je schopné vrhnout na sváteční trh… Přišel Ronald Reagan se svými hvězdnými válkami. Byl to bluf velkolepý, avšak bluf účinný… Evropou otřásaly statisícové demonstrace politických prosťáčků proti americkým raketám. Proti sovětským demonstrovala sem tam nějaká ta desítka lidí.“  (J. Hanák)

„Můžeme uvést desítky detailů odhalujících Brežněva jako lumpenproletáře, jenž si na vrcholu státnické kariéry počínal stejně jako za svých komsomolských let, kdy si „odkládal stranou“. Před svými cestami na Západ si například u příslušných vlád předem určoval, který typ automobilu má dostat darem; během své americké návštěvy v roce 1973 donutil prezidentova poradce Sonnenfeldta, aby si s ním vyměnil zlaté švýcarské hodinky za obyčejné sovětské.“  (K.Durman)

„Viděno očima kritické části inteligence byl Brežněv nevzdělanec, jehož vnímání světa určovala četba sovětských obrázkových týdeníků. I jeho asistent píše, že „bylo téměř nemožné přemluvit Leonida Iljiče, aby si přečetl nějakou zajímavou aktuální knihu nebo něco z krásné literatury.“  (týž)

 

„Neměl ani špetku řečnického talentu, ale přesto by nejraději týden co týden přednášel projevy a referáty vysílané televizí do celého Sovětského svazu. A ačkoliv pouze četl připravené texty, dělalo mu těžkosti i to… Zvláštní obtíže mu činila dlouhá slova, proto měli referenti a pomocníci přísně nařízeno se jim vyhýbat… Bez papírku v ruce nedokázal proslovit ani docela stručný projev; působil jako loutka v něčích rukou. A do jisté míry tomu tak skutečně bylo.“  (R. Medveděv)

 

 „Gomułka se s námi handrkoval o každou kopějku jako kramář… jako starší bratr jsme nechtěli křivdit mladšímu, raději jsme to trpěli.“  (soukromě o „bratrských vztazích“ s PLR)

Vztahy s Rumunskem byly kapitolou samou pro sebe a v Kremlu dlouho nevěděli, kam Ceausesca zařadit. Pelše ho srovnával s „venkovským Židem“, ostatní namítali, že to „není Žid, ale Cikán“. Brežněv zachoval klid a polskému předáku Gierkovi se svěřil: „Velkému vůdci velikého Rumunska zamotal nacionalismus hlavu… ale my jsme trpěliví, myslíme si, že až odezpívá svou písničku, bude s námi.“

 

 „No dobrá, nevstoupíme. Ale jestliže se situace ještě více zkomplikuje – vstoupíme.“  (hrozba intervencí v Polsku, jaro 1981)

„Víme najisto, že Brežněv radil Jaruzelskému a Kaniovi, aby hledali záminku k otevřené konfrontaci. Doporučoval užít stejných triků jako v Československu v roce 1968 – „třeba odhalit dvě či tři tajná skladiště zbraní.“  (K.Durman)

„Na vás by bylo potřeba vzít klacky, nejen vás kritizovat. Potom byste možná pochopili…“

(z telefonického hovoru s polskými soudruhy)

„Je docela možné, že to vše skončí krveprolitím, ale revoluce musí čelit kontrarevoluci jen silou… Odpovědí na bílý teror musí být jen rudý teror… kompromisy jsou nesmysl, platí stále „buď vy je, nebo oni vás.“  (z další bratrské rady Jaruzelskému na Krymu)

 „Jak všichni víme, na příkaz politbyra a na žádost našich polských soudruhů musíme zajistit dodávku 30000 tun masa. Z tohoto množství již 16000 tun překročilo hranice. Je bohužel třeba říct, že toto maso je dováženo ve špinavých vagónech, ve vagónech na rudu, které nebyly vyčištěny, a že nevypadá vábně… Poláci se nemístně vyjadřují o Sovětském svazu a jeho obyvatelích, odmítají vykládat vagóny, atd. Nemohu ani vyjmenovat všechny nadávky, které na nás chrlí.“  (předseda ústřední plánovací komise Bajbakov, tamtéž)

Ještě devátá pětiletka (1971-1975) byla pokládána za úspěšnou, ale v desáté byla již plánovaná úroveň dosažena jen u zemního plynu a osobních aut – vše ostatní, především výroba spotřebního zboží, zůstalo daleko za předpokladem. V neúrodném roce 1977 důvěrný dopis politbyra stranickým organizacím označil situaci za „nejvážnější za mnoho let“.

„Z tvých čísel, Nikolaji, se málem točí hlava. Pojeďme raději na lov.“  (v reakci na varování předsedy plánovacího úřadu, 1977).

„Velkým symbolem vstupu na šikmou plochu byl biologický úpadek generálního tajemníka (od mozkové příhody v zimě 1974-75 podle pamětí Arbatova „nebyl schopen uspokojivě plnit ani ty nejelementárnější povinnosti“). Marně uzavřeli Suslov a Andropov dohodu, že to zůstane státním tajemstvím… Schůze byly nyní kratičké a víceméně formální, protože „každý věděl, že myslí pouze na to, aby jednání skončilo a mohl si odpočinout v Zavidovu… Zůstala mu jen vášeň ke kopané a hokeji. Když ho jednou nepříjemné státní záležitosti zbavily možnosti sledovat přenos zápasu, volal řediteli televize Laninovi: „Dej to dnes večer znovu ze záznamu.“ Nenechal se odradit ani námitkou, že i záznam již byl vysílán: „Nevadí, řekni, že to je na přání pracujících.“  (K.Durman)

 

„Země procházela znepokojujícím vývojem… Lidé ztratili víru a čekali podstatné změny. Stávalo se stále zřejmějším, že Brežněv není schopen řídit stranu ani zemi. Na zasedáních politbyra… sedával s nepřítomným pohledem, maje zřejmě jen mlhavé vědomí o svém okolí, o těch, kdož byli přítomni, i o předmětu jednání. Nejčastěji jen nahlas předčítal to, co mu napsali jeho pomocníci na speciálním psacím stroji s mimořádně velkými písmeny. I tak se často mátl, četl několik vět znovu a znovu, a pak se smutně rozhlížel, jako by doznával svou bezmocnost. Aby zkrátil mučivý proces rozhodování… Černěnko mu pomáhal tím, že rychle navrhoval ukončit jednání, s čímž ostatní okamžitě souhlasili a pak v atmosféře všeobecného ustrnutí opouštěli místnost.“  (ze vzpomínky člena ÚV Boldina)

Na rozhodnutí „vstoupit“ do Afghánistánu Brežněv velký vliv neměl. Nanejvýš drobné výhrady, ale v zásadě neodporoval. O tom, že začíná invaze, se pravděpodobně dozvěděl až na schůzce s fakticky vládnoucím triumvirátem (Ustinov-Gromyko-Andropov) 26. prosince. Podle zápisu generální tajemník „vyslovil řadu přání“, ale „schválil plán akcí navržený soudruhy pro nejbližší dobu“. Souhlasil také, aby si soudruzi i nadále podrželi svou řídící úlohu, ale současně nabádal, aby si „řádně rozmysleli každý další krok“.

Afghánské dobrodružství (zahyne půl druhého milionu Afghánců, pět milionů – třetina obyvatel – prchne do zahraničí; Moskvu bude imperialistické tažení stát skoro 15 tisíc padlých a 37 tisíc mrzáků) začalo proti vůli generálního štábu. Podle svědectví vrchního velitele Varšavské smlouvy maršála Kulikova se k půlnoci na 26. prosince 1979 „dostavil Ustinov a oznámil, že během noci překročíme hranice; a to bylo všechno.“

„Všechno bude vyřízeno během tří až čtyř týdnů.“  (Brežněv sovětskému velvyslanci Dobryninovi o situaci v Afghánistánu před jeho návratem do Washingtonu; počátkem ledna 1980 dokonce navrhne částečné stažení vojsk, v té chvíli již čítajících 50.000 mužů)

„Známé rysy dětinskosti v Brežněvově povaze – posedlost po mechanických hračkách, automobilech, hodinkách, zapalovačích – byly nyní znásobeny ztrátou plebejského zdravého rozumu, která jej předtím odlišovala od Chruščova. Projevilo se to zejména v ambici být uznán za velkého vojevůdce a spisovatele, ačkoliv bylo všeobecně známo, že válkou prošel jen jako politruk a že jeho vztah k tištěnému slovu nejde za četbu ilustrovaných týdeníků. Jeho tužby uspokojili ochotní literáti – napsali za něho vzpomínkovou válečnou trilogii.“  (K.Durman)

Na konci života měl mnohem více řádů a medailí než Stalin a Chruščov dohromady. Čtyřikrát mu byl udělen titul hrdiny Sovětského svazu, obdržel například i Řád vítězství, určený jen pro vynikajícího vojevůdce za velké rozhodující vítězství. Nemohl přirozeně zůstat ani v dosavadní hodnosti generálporučíka (1953), byl tedy jmenován maršálem.

Náhlá mozková příhoda v zimě 1976 po sobě zanechala stopy nejen na koordinaci pohybů a na řeči, ale i na jeho intelektu. Posledních šest let svého života před zraky celého světa fakticky pozvolna umíral. Infarkty a výrony krve do mozku následovaly jeden za druhým, ale jeho „týmu“ takový vedoucí příliš vyhovoval, než aby připustili jeho odchod do penze.

Poživačnost horní vrstvy začala vyúsťovat ve skandály, zasahující i Brežněvovu rodinu – obvyklý dějinný signál konce epochy. Téměř celá famílie se zapojila do velkorysého okrádání sovětského státu. Šéf KGB Jurij Andropov aféru nejen neututlal, ale naopak se postaral, aby se vše dozvěděli zahraniční korespondenti a „pozorovatelé“. Za Brežněvovými zády už probíhal ostrý boj o nástupnictví a on byl horkým favoritem.

Poslední klinickou smrt Brežněv přežil v dubnu 1982.

Když 7. listopadu téhož roku prostál při oslavách VŘSR několik hodin na tribuně mauzolea při přehlídce, přišel o tři dny později konec.

Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, prezídium Nejvyššího sovětu SSSR a rada ministrů SSSR s hlubokým zármutkem oznamují straně a všemu sovětskému lidu, že 10. listopadu 1982 v 8.30 hodin moskevského času náhle zemřel generální tajemník ústředního výboru KSSS, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Leonid Iljič  B r e ž n ě v. Jméno Leonida Iljiče Brežněva, věrného pokračovatele ve velkém Leninově díle, vášnivého bojovníka za mír a komunismus, bude navždy žít v srdcích sovětských lidí a celého pokrokového lidstva.“  (Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo a veškerý ostatní československý denní tisk, 12.11.1982)

 „Nechuť a neschopnost dobře pracovat, politická pasivita a apatie, lhostejnost k morálně politickým hodnotám socialismu, morální degradace desetimiliónů lidí, všeobecná průměrnost, která se rozhostila všude, slova rozcházející se s činy, podporování všeobecné prolhanosti – to všechno zmrzačilo vědomí několika pokolení. Z toho hlediska nejsou celkové následky „brežněvismu“ menší nežli následky stalinismu.“  (sovětský historik Roj Medveděv, 1989)

 

„Jak budou žáci v roce 2100 odpovídat na dotaz, kdo byl Leonid Brežněv? Správná odpověď zní: Politik středního významu v éře Alexandra Solženicyna.“  (anonymní autor anekdoty, která po SSSR kolovala v 70.letech)

S využitím:

Bukovskij V., Soud v Moskvě (Střední Evropa 71/1997)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095687448-historicky-magazin/206452801280045/

Durman K., Před pádem: Brežněv a jeho doba (Historický obzor 5/1994)

Durman K., Útěk od praporů, Karolinum 1998

Hanák J., Orwellovo století, Euromedia Group 2001

Hanzelka J., Zikmund M., Zvláštní zpráva č.4, Lidové nakladatelství 1990

Lidová demokracie, 12.listopad 1982

Lidové noviny (samizdat), 7+8/1988

Medveděv R., Hvězdná nemoc L.I.Brežněva (Sputnik 1/1990)

Moulis V. a kol., Dějiny Ruska, NLN 1995

Moynahan B., Rusko 20.století, Svoboda 1995

Moravec J.,, Sedmý den nebyla neděle, Naše vojsko 1990

Šimon B., Klobouk od Brežněva, Periskop 1997