La Paz a Silnice Smrti

Od | 18 května, 2022

Obsah

La Paz je jedním ze dvou hlavních měst Bolívie. Je nejvýše položeným hlavním městem světa. Z La Pazu do Coroica vede také silnice, která se říká Silnice smrti. Je považována za nejnebezpečnější silnici světa a dnes je hojně navštěvována turisty.

Cesta do La Pazu

Do La Pazu jsem vyrazil z chilské Ariky. Z města, které je u moře, bylo tedy třeba vyjet hodně vysoko. Centrum La Pazu leží asi 3,600 m.n.m. Hraniční přechod mezi Chile a Bolívií pak leží ještě výše.

La Paz starý a nový

La Paz starý a nový

Poté, co jsme vyjeli z Ariky, jeli jsme kupodivu chvíli zeleným údolím, kde se daří intenzivnímu zemědělství. Musí tu mít asi perfektní umělé zavlažování. Každopádně kontrast mezi svěží zelení a okolní vyprahlou pouští je do očí bijící. Připomíná to údolí Nilu v Egyptě, ale zde je ostrý kontrast mezi pouští a úrodnou půdou ještě markantnější, protože údolí je jen několik set metrů široké.

O kousek výše do hor však zeleň zmizela a okolo je jen poušť. Jak stoupáme výš, objevují se drny suché horské trávy. Chvíli projíždíme pořádnou mlhou. A pak se objevují zasněžené hory. Dokonce jsou zde vidět i malé ledovce. Vyjíždíme na náhorní plošinu, na které se třpytí horská jezera. Okolo se pak tyčí impozantní sopečné kužele, vysoké přes 6,000 metrů. Hraniční přechod mezi Bolívií a Chile se nachází ve výšce 4,500 m.n.m. Opět cítím nadmořskou výšku, hůře se mi dýchá.

Náhorní plošina se pak na bolívijském území mírně svažuje směrem k La Pazu. Okolní krajina je docela zelená a zemědělsky obdělávaná. Vjíždíme do El Alta, předměstí La Pazu. V tomto městě leží ve výšce 4,061 m.n.m. mezinárodní letiště La Paz – El Alto.

Město leží prakticky na rovině. Autobus jede dál a najednou vidíme pod sebou La Paz! Je to krásný pohled. Město leží v hlubokém údolí, zaříznutém do náhorní plošiny Altiplano, na které leží El Alto. Údolí má místy až kaňonovitý charakter a tisíce domečků se šplhají směrem vzhůru do prudkých svahů.

V autobuse jsem se seznámil se sympatickým Chilanem Hernánem. S tím jsem se v La Pazu i ubytoval na stejném pokoji. Hernán navštívil Tiahuanaco a po třech dnech odjel, já jsem musel zůstat déle.

La Paz – základní info

La Paz je jedním ze dvou hlavních měst Bolívie. Tím druhým je o mnoho menší Sucre. Sucre je „hlavnější“, protože má oficiálně titul „ústavní hlavní město“ a je hlavním městem mnohem déle, sídlí v něm však jen Nejvyšší soud a Ústavní soud. La Paz je sice pouze „administrativním hlavním městem“, fakticky je však hlavním městem Bolívie mnohem více než Sucre, protože zde sídlí prezident, vláda a parlament. Samotný La Paz (v úředních hranicích) má necelých 900,000 obyvatel a je druhým největším městem Bolívie. Největším městem Bolívie je totiž Santa Cruz de la Sierra, který má 1.3 milionu obyvatel.

La Paz - Poulicní prodavacka

Poulicní prodavacka

Celá metropolitní oblast La Pazu je ovšem podstatně větší, žije zde přes 2 miliony obyvatel. S La Pazem je spojené město Viacha a již zmíněné El Alto. El Alto, které má asi 650,000 obyvatel. El Alto je nejvýše položeným velkým městem („city“) světa. Tento titul tedy nepatří Potosí, jak se často mylně uvádí. Zatímco střed města Potosí leží v nadmořské výšce 4,050 m.n.m., El Alto je ve 4,150 m.n.m.

Centrum La Pazu leží v nadmořské výšce asi 3,660 m.n.m. (udávají se různé údaje, kolísající mezi 3,600 a 3,700 m.n.m.) a La Paz je tak daleko nejvýše položeným hlavním městem světa. Některé části města pak spadají hlouběji do údolí, zatímco velká část La Pazu leží naopak výše a domy se šplhají do výšek přes 4,000 m.n.m.

La Paz byl založen 20. října 1548 Alonsem de Mendozou v místě indiánského sídliště Chuquiago. Město se původně se jmenovalo Nuestra Señora de La Paz (Naše Paní Míru), dnešní zkrácený název La Paz tedy znamená prostě „Mír“. 16. července 1809 vypukla v La Pazu vzpoura proti španělské nadvládě. Její vůdce, Pedro Domingo Murillo, byl sice Španěly pověšen, avšak udusit plamen vzpoury se už Španělům nikdy nepodařilo a po 16 letech bojů si nakonec Bolívie vybojovala nezávislost.

Jméno Pedra Dominga Murilla dnes nese hlavní bolívijské náměstí Plaza Murillo (je to právě to náměstí, kde ho pověsili). Hlavním městem Bolívie se stal La Paz v roce 1898, kdy do něj přesídlila vláda a parlament, které původně sídlily v Sucre. Od té doby tedy trvá stav, kdy Bolívie má oficiálně hlavní města dvě.

V La Pazu

V La Pazu jsem strávil skoro týden času, protože jsem zde musel čekat na náhradní platební kartu, kterou jsem si sem nechal poslat z mé pražské pobočky ČSOB na adresu hotelu Carretero, ve kterém jsem bydlel. Také jsem odsud vyrazil na jednodenní výlet po Silnici smrti.

Samozřejmě jsem si prohlédl město. Tentokrát jsem ovšem nechodil podle přesného plánu jako jindy, protože průvodce LP mi byl rovněž ukraden a do nového se už nevyplatilo investovat. Alespoň jsem byl vybaven plánkem města, který jsem obdržel v hotelu. Víceméně jsem se však jen městem potuloval a nasával jeho atmosféru.

La Paz - Deti pri fieste do tance nikdo nemusel pobizet!

Deti pri fieste do tance nikdo nemusel pobizet!

Atmosféra je totiž asi ve městě to nejdůležitější. La Paz je dosti chaotické město. Místní doprava je dosti šílená. Na některých křižovatkách stojí policisté a někde jsou dokonce i semafory, ale vcelku je velmi obtížné vysledovat ve zdejší dopravě nějaký řád. Že by například existovala přednost zprava, jsem si nevšimnul. Hodně se troubí a platí právo silnějšího, rychlejšího a drzejšího.

Ulice jsou většinou úzké a tudíž je ve městě pořád dopravní zácpa. Co se týče MHD, obstarávají ji téměř výhradně hromadné dodávky či sem tam nějaký malý mikrobus. Klasické autobusy (natož tramvaje, trolejbusy či nedej Bože metro) zde nejezdí vůbec.

Centrum starého města připomíná jedno velké tržiště. Snad na každé ulici, tím spíše pak na každém náměstí, jsou stánky a krámky se vším možným. Nebo si prostě jen prodavač či prodavačka sedne na chodník a před sebe vyloží, co má na prodej. Prodává se tu všechno – jídlo, oblečení, předměty denní potřeby, elektronika, DVD… Jídlo ale převažuje. Typická  prodavačka je starší Indiánka s buřinkou na hlavě, která celý den sedí na chodníku se svým skromným „byznysem“.

Moc toho asi neprodá, ale uživí ji to. Za zmínku stojí, že za tři dny jsem v La Pazu nepotkal ani jednu menší samoobsluhu s potravinami, natož nějaký supermarket či hypermarket. Jsou tu jen malinké krámečky a stánky. Určitě tu nějaké hypermarkety někde na okraji La Pazu také budou, já jsem na ně  ale nenarazil. Ve městě jsou ovšem i restaurace a specializované obchody. Některé obory mají dokonce své vlastní ulice. Tak například ulici Eloy Salmón lemují desítky krámků s elektronikou. Cestovní agentury, pořádající výlety do okolí La Pazu, jsou pak zase skoro všechny koncentrovány v ulici Sagarnaga.

Počasí bylo v La Pazu  asi jako u nás na jaře. V Bolívii je koncem února léto, které je zde ovšem díky nadmořské výšce podstatně chladnější než u nás, zase je tu ale tepleji v zimě. Většinou jsem chodil oblečený v košili a mikině nebo flísce. Počasí je zde dost proměnlivé – chvíli je zataženo a fouká, pak vyleze sluníčko a to je celkem teplo, pak zase chvíli prší… Co se týče nadmořské výšky, budu se opakovat, ale cítím ji. Občas sotva popadám dech, když jdu třeba jen kousek do kopce. Nebolí mě ale hlava, jako v Potosí. Přece jenom je Potosí o nějakých 400 metrů výše a je to znát.

Prvního dne večer jsme si po příjezdu z Ariky vzali s Hernánem taxíka do hotelu Carretero. Hned vedle hotelu jsem narazil na ordinaci zubařky, která měla otevřeno až do 21:00. Velké štěstí! Zub, který mi zaplombovali v argentinské Saltě, mě totiž pořád trochu bolel a kousat jsem na něj nemohl. Sebral jsem tedy odvahu a vlezl do ordinace.

Paní zubařka zub prohlédla a zjistila, že prasknul a nedá se s tím nic dělat. Šestka vpravo nahoře musela být tedy vytržena. A protože zub byl rozpolcen na dvě části, musel jít ven nadvakrát. Bolelo to dost, ale nakonec to dobře dopadlo. Ještě jsem od paní doktorky dostal recept na prášky proti bolesti, které jsem si vyzvednul v lékárně. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Tedy ne tou bolestí samozřejmě, ale vzhledem ordinace. Trochu jsem se obával úrovně bolívijského zdravotnictví, ale zubařská ordinace v hlavním městě Bolívie vypadala úplně normálně, jako u nás.

Hotel Carretero, kde jsem bydlel, se nachází kousek nad náměstím Plaza Murillo. Sem jsem vyrazil následující den. Na náměstí se nachází Legislativní palác, což je sídlo bolívijského parlamentu. Hned vedle je sídlo prezidenta Bolívie, před nímž stojí čestná stráž. Na náměstí se tyčí rovněž katedrála. Kostel je to veliký, výzdoba uvnitř ovšem není nic moc. Nejhezčí kostel, který jsem viděl v La Pazu, je jednoznačně Iglesia San Francisco (kostel sv. Františka).

Je moc hezký zvenku i zevnitř. Jinak jsem se první celý den v La Pazu věnoval především nakupování, neboť jsem potřeboval dokoupit pár nezbytností, které mi byly ukradeny. Večer jsem potkal zčistajasna na ulici Němce Christiana a Kathrin, se kterými jsem absolvoval výlety na Roraimu a Saltro Angel ve Venezuele!

A teď je po půl roce potkám v La Pazu. Svět je malej… Zašel jsem s nimi a s Hernánem na limonádu, protože na hospodu s pivem jsme nikde nenarazili. Christian byl v Kolumbii také okraden, ale jiným způsobem – z platební karty mu vyluxovali peníze, naštěstí jen 1,000 EUR, pak kartu zablokoval.

Druhý den jsem vyrazil do horní části města (směrem do kopce). Hlavním cílem byl hřbitov. I zde převládají několikapatrové nadzemní „paneláky“ či jak to nazvat, ve kterých jsou kóje s jednotlivými hroby. Před zdmi hřbitova se zrovna chystal velký předvolební průvod. A znovu jsem měl štěstí na bolívijského prezidenta! Evo Morales přišel i se svým viceprezidentem podpořit kandidátku na starostku La Pazu, která kandiduje za jeho stranu MAS.

Prezident byl obklopen slušným davem a v průvodu za ním šlo tisíce lidí. Plakáty Eva Moralese visí po celé Bolívii. Loni byl zvolen na druhé volební období (2010-2015). Soudě podle reakcí místních, je Morales asi opravdu hodně populárním politikem a lidé z jeho vlastní strany kampaň intenzivně prožívají, na jako u nás.

Pak jsem chtěl vyjít co nejvíce do kopce, abych si vyfotil La Paz sehora. Nedošel jsem však daleko. V jedné ulici se scházeli lidé, vyhrávala kapela a začínala fiesta. Na chvíli jsem se zastavil a vzápětí jsem byl odchycen chlapíkem, co celou sešlost pořádal. Hlavu mi zasypali nějakými barevnými papírky a na hlavu nasadili podivnou masku, které jsem se naštěstí záhy zbavil.

A hned jsem měl v ruce pivo. Místní pivo se jmenuje Paceña. Prodává se především v malých třetinkových lahvích nebo v plechovkách. Jelikož jsem z Argentiny a Chile zvyklý  na litrovky, cítil jsem se téměř ošizen, ale darovanému pivu na láhev nekoukej a pak, přísun piva neustával.

Ptal jsem se, co se slaví. Prý konec karnevalu! No o tom vážně pochybuji, protože konec karnevalu byl asi před 10 dny. Ale když je dobrá vůle něco slavit, záminka se vždycky nějaká najde. Postupně se tu sešlo spousty Bolívijců v exotických karnevalových úborech, hlavním exotem jsem tu byl ovšem já, gringo z Evropy. Na slavnosti měli dokonce vlastního fotografa, který všechny účastníky veselice fotil a fotky hned tisknul na tiskárně a rozdával. Jednu fotku, kde jsem vyobrazen v té divné masce, jsem obdržel i já. Pak jsem ale usoudil, že bude lepší se z oslavy potichu vypařit, jinak bych večer asi netrefil zpátky do hotelu.

Třetího dne jsem vyrazil z La Pazu na celodenní výlet na Silnici smrti (viz dále). Čtvrtého dne jsem se rozhodl prozkoumat zase trochu jinou část La Pazu, a to tu, která leží od centra směrem z kopce. Zde vypadá La Paz úplně jinak než v samotném centru. Převažuje zde moderní zástavba, nechybí ani výškové  budovy a efektní most přes hluboce zařízlé údolí.

Hlavní atrakcí v této části města je ovšem (alespoň pro mě) fotbalový stadion Estadio Hernando Siles. Tento stánek byl pojmenován po prezidentu Bolívie Hernandu Silesovi, který zastával nejvyšší úřad v letech 1926-1930. Stadion byl otevřen v roce 1931 a dnes má kapacitu 41,000 diváků. Měl jsem to štěstí, že jedna brána byla otevřená a tak jsem se dostal i dovnitř. Stadion není ošklivý, ale Maracanã to není, navíc je zde atletická dráha, takže diváci sedí od hřiště poměrně daleko.

Bolívie není zrovna fotbalová velmoc, přesto však dosáhla v tomto sportu některých zajímavých výsledků. A může za to především tento stadion, kde hraje všechny domácí zápasy bolívijská reprezentace. Stadion totiž leží v nadmořské výšce 3,637 m.n.m. a je to nejvýše položený stadion na světě, kde se hraje kvalifikace pro MS. Stadion je strašákem i pro takové fotbalové giganty, jako jsou Brazílie nebo Argentina, jejichž borci nemohou zdejší nadmořskou výšku doslova vydýchat.

V roce 1993 tady například v kvalifikaci pro MS 1994 senzačně porazila Brazílii 2:0. Byla to první porážka Brazílie v kvalifikaci na MS po 20 letech. A Brazílie rozhodně neměla slabý tým, vždyť o rok později na MS zvítězila! Bolívie tehdy dokonce postoupila na mistrovství světa. V kvalifikaci na MS 2010 v Jižní Africe pak Bolívie rozdrtila 1. dubna 2009 na tomto stadionu Argentinu 6:1, což byl pro Argentince nejhorší debakl za posledních 60 let. Ve stejné kvalifikaci pak Bolívie porazila doma i Brazílii 2:1. Tentokrát však na MS Bolívie nepostoupila.

Jednak venku hraje Bolívie o mnoho hůře a ani doma se jí nedařil tolik jako jindy – porazila sice Argentinu a Brazílii, ale prohrála tu naopak s Venezuelou a Ekvádorem. Přesto došla fotbalovým velmocem trpělivost a stěžovaly si u FIFA na to, že Estadio Hernando Siles je díky své nadmořské výšce neregulérní. FIFA jim v roce 2007 vyhověla a zavedla pravidlo, podle kterého se kvalifikační zápasy smí hrát v maximální výšce 2,500 m.n.m.

V Bolívii toto rozhodnutí vyvolalo samozřejmě bouři nevole a dokonce samotný prezident Bolívie Evo Morales intervenoval v tom smyslu, že FIFA diskriminuje andské země (podle uvedeného pravidla by se nesmělo hrát ani například v ekvádorském Quitu). FIFA nakonec ustoupila. Výšková hranice pro kvalifikační zápasy byla zvednuta na 3,000 m.n.m. a speciálně pro Estadio Hernando Siles v La Pazu byl vydána výjimka. Kvalifikace se zde tedy bude hrát dál. Soupeři, třeste se!

Silnice smrti

Camino de la Muerte, čili Silnice smrti či chcete-li anglicky Death Road, si svůj název plně zaslouží. Byla postavena v letech 1933-1935 válečnými zajatci z Paraguaye (tehdy zuřila zrovna válka o Chaco mezi Bolívií a Paraguayí) a spojuje La Paz a městečko Coroico, ležící na východ od bolívijské metropole. Stavba to byl v pravdě strategická, neboť spojila hlavní město s bolívijskou částí Amazonie.

Obrazek

Silnice smrti je zarizla do svahu

Na kritickém, asi 45 kilometrů dlouhém úseku, chybí asfalt, jedná se pouze o zpevněnou štěrkovou cestu. Cesta je tak úzká, že jen vyhýbání se dvou protijedoucích vozidel je velkým dobrodružstvím, a to zde jezdily i autobusy a kamiony. Srázy, spadající do údolí, jsou až 600 metrů vysoké. Navíc bolívijští řidiči nejezdí zrovna pomalu a bezpečně.

Výsledek? 200 až 300 mrtvých ročně! Každý rok zde totiž v průměru spadlo do údolí 26 autobusů nebo nákladních aut, čili v průměru jedno vozidlo za 14 dní. Šance přežít pád do bezedné propasti je samozřejmě prakticky nulová, což dosvědčují četné pomníčky a kříže po stranách silnice. Občas zde zahynuli i cykloturisté. Naposledy v roce 2001 dívka za Izraele, když nevybrala zatáčku a zřítila se do propasti. I ona zde má pomníček, na němž je hebrejský nápis.

Nic ale není jako dřív a platí to i v Bolívii. V roce 2006 byla otevřena nová, na místní poměry vynikající silnice z La Pazu do Coroica, která je široká a na celém úseku ji pokrývá asfalt. Takže veškerá normální doprava, včetně kamionů a autobusů, jezdí po ní. Silnice smrti je tak dnes využívána prakticky jen turisty. Takřka všichni turisté sem jezdí na kolech. Jede se samozřejmě seshora dolů, dole se pak bicykly nandají na auta a nahoru se jede po nové asfaltce. Díky tomu, že normální doprava jezdí jinudy, je to tu i pro cyklisty mnohem bezpečnější, nemusíte se totiž za každou zatáčkou bát, že proti Vám vyjede třeba kamion.

V lapazské ulici  Sagarnaga jsem si zakoupil zájezd o  cestovky Pacha. Cena byla 270 bolivianos za osobu, dalších 25 bolivianos jsme pak platili přímo v terénu jako vstupné do „rezervace“ (výtěžek ze vstupného jde prý na údržbu silnice). Jsou i jiné cestovky, kde byla cena třeba o 100 bolivianos vyšší. Prakticky všechny cestovky mají stejný program – vyvezou Vás nahoru a Vy na kole sjedete dolů do Coroica či nějaké vesnice poblíž. V ceně je i jídlo. Pak Vás zezdola zase vyvezou autem zpět nahoru do La Pazu. Rozdíl v cenách jednotlivých cestovek je dán především kvalitou kol. Myslím, že se nevyplatí šetřit, protože levnější kola jsou životu nebezpečná.

Jednoho krásného rána tedy vstávám poměrně brzy. Přesně (!) v sedm hodin klepe na můj pokoj v hotelu náš řidič. Nasedám a jede se. V našem voze Toyota sedí kromě mě ještě Angličan, dva Francouzi, párek Italů, řidič a průvodce. Ráno ještě dostáváme v nějaké restauraci snídani a pak nakládáme kola. A jedeme nahoru! Z La Pazu (3,660 m.n.m.) vyjíždíme po asfaltce do sedla La Cumbre (4,700 m.n.m.). Zde většina cyklistů začíná svou pouť směrem dolů, my však z nějakých záhadných důvodů jedeme ještě kus dále a nasedáme na kola až tam.

První  úsek se jede po normální široké silnici. Ta pak pokračuje dál (to je ten nový úsek postavený v roce 2006), zatímco my odbočujeme na štěrkovou cestu, vlastní Silnici smrti, která je dlouhá asi 45 kilometrů. Konec trasy je ve vesnici Yolosa (u Coroica), která leží ve výšce 1200 m.n.m. Celkové převýšení (či spíše přenížení, když jedeme pořád dolů?) trasy je tak 3,500 výškových metrů!

Samotná šotolinová silnice vypadá, jako by ji někdo přímo postavil pro horská kola. Je to hezká, široká cesta, s krásnou okolní přírodou. Široká samozřejmě pro kola, ne pro dva protijedoucí kamiony! Opravdu paráda. Když si ovšem uvědomíte, že ještě před 5 lety tu jezdila veškerá doprava, zatrne Vám. Mě úsměv definitivně přešel, jakmile nám sundali naše kola. Při bližším seznámení s mým bicyklem jsem usoudil, že naše cestovka se rozhodla nás všechny zavraždit a ještě za to zkásnout peníze.

Kolo sice vypadá jako horské, dokonce má diskové brzdy a odpruženou přední vidlici. Avšak přehazovačka nepřehazuje vůbec. Prý to není potřeba, stejně pojedeme pořád z kopce, říkal náš průvodce (taky jel na kole) a tvrdil, že přehazovačka je „blokována“ (prostě je rozbitá). Horší je, že ani brzdy moc nebrzdí, což samozřejmě vzhledem k profilu tratě vypadá na velký problém. Cestou mi sice náš průvodce a mechanik v jedné osobě brzdy trochu seřídil, ale o moc lepší to není. Zadní pneumatika byla prázdná, tu mi průvodce dofouknul.

No nic, jedeme. V jednom měl průvodce pravdu – šlapat skoro netřeba, přes jediný úsek, kde se jede maličko do kopce, nás převezli autem. Jen na konci je rovnější úsek, kde jsme se na rovině díky stavu přehazovačky docela nadřeli. Ostatní kola jsou na tom podobně jako to moje. Cestou tedy občas zastavujeme, protože každou chvíli někdo něco potřebuje dotáhnout či seřídit. Během  cesty se ukazuje, že asi nejhorší kolo má kupodivu náš průvodce. Půl cesty nadávám na stav svého stroje, pak si zvykám.

Cesta je jinak moc pěkná a kdybych měl normální kolo (rozuměj především s normálními brzdami), byla by to přímo nádhera. Takhle se trochu bojím, že brzdy selžou a já skončím v propasti jako ta izraelská turistka. Hloubku údolí po své levé straně naštěstí moc nevnímám, protože musím koukat na cestu.

Směrem dolů přibývá rostlinstva a kopce začíná pokrývat džungle. Občas spadá dolů nějaký vodopád. Jsou to jen čůrky, ale často několik desítek a možná i set metrů vysoké. V jednom místě dokonce podjíždíme vodopády (nejsou ovšem moc vodnaté) a dostáváme menší spršku. Nahoře na začátku byla  zima a tak mám pod helmou čepici a pod šusťákovým kompletem (zapůjčeným od cestovky) flísku a tepláky.  Jak ale postupně klesáme dolů a slunce leze naopak nahoru, otepluje se a svlékáme postupně jednotlivé vrstvy.

Celý sjezd trval asi 2.5 hodiny, neboť cestou zastavujeme a fotíme, přičemž vše fotí a natáčí na video i náš průvodce. Dole pak sesedáme z kol a navštěvujeme zdejší hotel, kde dostáváme dobrý oběd a můžeme se osprchovat. Po obědě nandaváme kola na auto a jedeme zpět do La Pazu, což nám trvá asi 3 hodiny. Je to asi 100 kilometrů, neboť nová silnice je delší než stará a navíc musíme zase vyjet 3,500 výškových metrů do kopce. Dorážíme do La Pazu a auto mě vysazuje kousek od mého hotelu. Celý výlet trval asi 12 hodin. Večer si  ještě v cestovce vyzvedávám CD s fotkami, které pořídil náš průvodce a fasuji tričko s nápisem „Death Road“ a logem cestovky.

Nakonec se mi výlet celkem líbil, ale cestovku Pacha důrazně nedoporučuji, a to kvůli „kvalitě“ kol. Příště bych raději zašel do dražší cestovky a pořádně si prohlédl kolo, na kterém pojedu. Kola cestovky Pacha jsou v daném terénu životu nebezpečná a jízdu si tolik neužijete. Kdybych věděl, že na moje kolo (a především na jeho brzdy) je spolehnutí, nebál bych se jet na poměrně široké cestě rychleji, takhle jsem ale musel jet velmi opatrně. Jen díky tomu nepřibyla na Silnici smrti další oběť J.

La Paz a Silnice smrti – shrnutí a praktické informace

Kurzy v únoru 2010: 100 chilských pesos (CP) = 4 Kč, 1 boliviano (B) = 3 Kč, 1 USD = 7 B. Nejvýhodnější je jednoznačně měnit v Bolívii americké dolary. Já jsem měnil chilské pesos a jeden boliviano mě pak vyšel na 3.50 Kč.

Doprava: Autobus Arica – La Paz: asi 450 kilometrů, 9 hodin jízdy, 10,000 CP. Jednou jsem využil místní MHD (dodávka) – jel jsem tak 1.5 kilometru a stálo mě to 1 B. Taxi z autobusového nádraží do hotelu stálo 12 B (cca 2 kilometry).

Ubytování: Posada “El Carretero“, 25 B za postel bez snídaně ve dvojlůžáku. Slušné, i když skromné ubytování. Pokud chcete mít v pokoji vlastní sprchu, zaplatíte 35 B za osobu. V hotelu Vám i vyperou prádlo za 7 B za kilo, servis je tu ale hodně pomalý a prádlo Vám nevyžehlí.

Jídlo: Jídlo je velmi levné. Za nejlepší jídlo (vzhledem k ceně i chuti) bych označil zdejší empanady (v La Pazu se jim říká „tucumanas“). Toto pečivo, plněné směsí zeleniny a brambor, do kterých je přidáno kousek masa (carne), kuřete (pollo) či vajíčka (huevo) stojí 1.50 B, prodávají ho všude na ulici a je moc dobré. Dvoulitrovka limonády stojí obvykle 6-7 B (kupoval jsem hlavně značku Simba). Čtvrtka kuřete s hranolkem v levné restauraci 15 B. Dvojitý hamburger s hranolkem 11 B (dobrý).

Různé: Internet je na každém rohu a téměř všude stojí 2 B na hodinu. Za vypálení DVD s fotkami jsem platil 7 B (včetně ceny samotného DVD). Zubařka: Za vytržení zubu (šestka vpravo nahoře) jsem platil 60 B, dalších 15 B jsem zaplatil v lékárně za 6 tablet proti bolesti, které mi zubařka předepsala.  Holič: teprve podruhé na Cestě jsem zašel k holiči. Moje hlava i brada byla vyholena do téměř hladké podoby za 15 B.

Výlet po Silnici smrti: Výlet u cestovky Pacha (nedoporučuji – viz výše) stál 270 B. V ceně je zapůjčení kol, doprava, jídlo a CD s fotkami a tričko po skončení cesty. Dalších 25 B zaplatíte přímo na silnici jako vstupné do „rezervace“. Prakticky všechny cestovky sídlí v ulici Sagarnaga.

4 thoughts on “La Paz a Silnice Smrti

  1. Jan Podaný

    Petře, to je zase fajn, když si po půlce sjezdu můžeš dát dobrý oběd a po obědě sprchu. Jaká byla úroveň sprchy? Doufám, že to nebyla gumová hadice se studenou vodou někde na dvorku hotelu?!

  2. Petr Daubner

    Ahoj Honzo, no Interkontinental to nebyl, ale jidlo bylo dobre, mohl sis nabrat kolik jsi chtel a sprcha asi takova jako nekde na koupalisti, ale dobra. Ono treba v La Pazu jsou docela chladne noci a pritom se nikde netopi, takze tepla sprcha bodne o to vic.

  3. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

  4. Karol

    Zaujimalo by ma ci sa da ist cez cestu smrti bez cestovky. Napr, poziciam si na dva dni bicykel, zaplatim vstup do rezervacie a idem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.