Karel Kryl

Karel Kryl
Libí se vám článek?

Karel Kryl

(+3.3.1994)

    „Tenhle mladý soudruh to vidí příliš černě,“ řekl o něm na jaře 1969 Josef Smrkovský. Neviděl; už za pár týdnů mu jeho Bratříčka (nejlepší čs.album čtvrtstoletí) rozřežou na dvoře vydavatelství Panton cirkulárkou a jejího autora – bytostného Čechoslováka (nikdy se občanství nevzdal) – donutí odejít do exilu. Dvacet let stráví za železnou oponou; přesto byl mluvčím generace, která ho v životě neměla možnost spatřit. Ani po epochálním návratu se nebál nahlas říkat, co si myslí – a opět se patrně nemýlil. Některými literárními historiky je nadto považován za jednoho z největších básníků druhé poloviny minulého století. Fenomén naší kultury, navenek suverénní bohém, uvnitř ve skrytu plachý a křehký člověk. Karel Kryl.

 

„Můj dědeček Karel Kryl nejstarší založil v sudetoněmeckém městě Neutitschein, dnes Nový Jičín, českou tiskárnu. Knihtiskárna Kryl a Scotty se stala časem předním podnikem, v němž bylo možno tisknout krásné knihy, bibliofilie, nejnáročnější tisky všeho druhu. Dědeček, kterého už jsem nezažil, korespondoval a stýkal se s umělci nemenšími Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Václava Špály…“

 

„Byli to tiskaři mistři, milovali svoji profesi a dokázali mnohdy úplné zázraky.“  (nakladatel L.Kuncíř)

„Tisk novojičínských tiskařů Kryla a Scottiho je dokonalost sama (Otakar Štorch-Marien)

 

„V osmatřicátém, kdy Henleinovi křiklouni konečně dostali příležitost k oné vyžadované pouti domů do Říše, nezbylo českým tiskařům nic jiného, než zabalit svých sedmnáct švestek, vyhledat náhradní místnosti v městě méně německém, než byl Neutitschein, a pokračovat v začaté práci a čestné tradici podniku. Hrou osudu vedla cesta na Kojetínskou ulici v Kroměříži. Dědeček, tehdy už nemocný, předal žezlo mému tatínkovi, Karlu Krylovi, tehdy mladšímu.“

 

„Tiskárna existovala po celý protektorát, s početnými výslechy, jimž byl podrobován otec i děd. Tisklo se leccos a šlo i o šibenici, zvláště když jedna z gestapáckých kontrol naštěstí přehlédla, že pod čistými archy vězí celý stoh právě vytištěné – a možná nejzakázanější – knihy té doby, jež nesla název Právo domu.“

 

„Vím o té době pramálo, neexistoval jsem dosud. Ve 43.roce zemřel dědeček a narodila se sestra. Rok později jsem následoval já. Velmi rané dětství se strachem nejprve z gestapa, posléze z Malinovského armády osvoboditelky. Zatímco členové rudých gard, zvaných též rabovací, vykrádali pohraničí, Sudety do té doby, vraceli se mnozí z gestapáckých vězení a koncentračních táborů. I Alexej Čepička (=kroměřížský rodák) se vrátil, ověnčen gloriolou komunisty a politického vězně. Než se našlo několik odvážných spoluvězňů, kteří vypracovali dokument o tom, že Gottwaldův zeť byl sice v koncentráku, ale ve funkci kápa.“

 

„Knížka „Svědectví“ pak byla vytištěna v tiskárně Karel Kryl v Kroměříži. Během neuvěřitelně krátké doby svědkové jaksi sprovozněni z oběhu. Po únoru 1948 byla knihtiskárna mého otce uzavřena, otec poslán co buržoust na nucené práce, zvané tehdy „do výroby“. Já pak dostal jako čtyřletý spolu se svou pětiletou sestrou a ročním bráchou nálepku buržoazního původu a s ním spojené prokletí.“

 

„Odsunuti s maminkou do přízemního bytu na Pavlovského, posléze kapitána Jaroše ulici. Bydleli jsme v kuchyni, jediné místnosti, která se dala vytopit. Přízemní byt o čtyřmetrových stěnách byl do tří metrů mokrý, v zimě jsme měli jinovatku na stěnách obýváku.“

 

„Ve 49. už dělnická třída upevnila moc. Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. „Nebreč“, řekl táta, „chlapi nebrečí“.

 

„Nebrečel jsem, když přišli zatknout pana Kryštofa, tatínka mých dvou kamarádů, když nám zrušili skautský oddíl, když dozněla slova z kazatelny kostela sv.Jana, kam pátera Konvičku chodili poslouchat ze široka daleka, když zbourali Masarykův pomník, kolonádu Květné zahrady zamlátili do prken a udělali z ní silo, když přes záhony francouzské zahrady vozili vandalové zrní a lámali ruce sochám na kolonádě. Chlapi nebrečí.“

 

„Tam v té rozmlácené tiskárně začala devastace, která vytvořila generaci polovzdělanců. Já se k ní smutně hlásím.“

 

„Po pár letech se tatínek vrátil s pracovního nasazení se zničeným zdravím a zatrpklý, žili jsme z ruky do úst, čas od času přišel pan Menšl, aby pak odešel odnášeje si další balík knih z tatínkovy sbírky bibliofilií, aby bylo na chleba a na nájem. A když mé sestře premiantce oznámili, že studium se nekoná, že jí i mně zbývá jít do dolů, hutí, do pracovních záloh, do kravína nebo do cihelny, odstěhovali jsme se do Nového Jičína, kdysi Neutitschein. To mi bylo třináct.“

 

„Byl malý, takže mu spolužáci často nadávali a bili ho. Je to stejné, jako když se nějaké zvíře ve stádu vymyká. Ta ostatní ho pronásledují tak dlouho, až ho uštvou a zabijí. Tak vzniklo Karlovo opozičnictví. Byl to způsob, jakým se bránil.“  (Marie Krylová, sestra)

 

„Měl jsem spíš starší kamarády. Cítil jsem se víc dospělý. A taky jsem hodně četl, víc než mí vrstevníci. Četl jsem Demla a Zahradníčka, to bylo v době rudých zpěvů, ale četl jsem i Nezvala nebo Halase, samozřejmě verneovky a tyhle klukovské věci. Četl jsem také jinou literaturu, bez výběru, tatínek mi nikdy nic nezakazoval.“

 

„Bydleli jsme v našem domě po prarodičích, ale dostali jsme místnosti bez koupelny, protože v našem bytě byl nastěhovaný nějaký komunista. Ale nakonec to nebylo tak zlé. Sestra se s pomocí několika přátel dostala na keramickou školu v Bechyni. Já pak o rok později.“

 

„Čtyři roky jsem tam pobyl, domnívaje se, že budu výtvarník. Tam jsem se naučil taky to málo, co umím na tu kytaru, možná přibylo šest nebo osm akordů navíc, ale víc jsem se nenaučil. Což není skutečně koketérie jaksi…for compliments, to tedy opravdu ne, každý to pozná. Možná že je to taky kouzlo toho, že si lidi ty písničky zapamatujou, když na tu kytaru neumím. Zahraje to každej, že jo. To je dobře.“

 

„S rodiči bych si chtěl promluvit o strašné spoustě věcí. Už proto, že jsme na sebe měli pramálo času. Tatínek o mnohém nehovořil rád, speciálně o době knihtiskařiny. Rozhodně bych si s ním chtěl promluvit o svých zkušenostech z exilu vnějšího – a porovnal je s jeho zkušenostmi exulanta vnitřního. Mezi tím je strašlivá paralela. To byl jeden z důvodů, proč jsem nakonec zůstal venku – protože jsem celé dětství žil vedle duševního emigranta. Tím jsem se nechtěl stát.“

 

„Z Bechyně jsem se odebral na umístěnku, protože na vysokou nebylo možno, já jsem chtěl jít na akademii a potom odjet do Paříže a být v bohémě… Takže jsem odešel do Teplic do fabriky Dietmar-Uhrbach kdysi, potom Spojker Teplice, tam jsem pracoval, já to říkám, že jsem dělal záchodky, vyráběl jsem sanitní keramiku. Teplice byla vlastně první bohéma, kterou tam po té práci člověk měl. Vlastně založili napřed divadlo poezie, kde jsme s Jitkou a s Mílou dělali Nezvalovy Básně noci, Kouzelníka a Skleněnej havelok…“

 

„Pak jsme bohužel tuhletu činnost musel přerušit, poněvadž mě povolali do armády… Nastoupil jsem k útvaru první pohotovosti, jednalo se o protivzdušnou obranu státu.  Nebyla to pěkná vojna, já bych o tom snad ani nepovídal, ono je to znát z těch písniček, co mám. Přičemž já nejsem pacifista, skutečně, já jsem potkal venku strašnou spoustu vynikajících lidí vojáků, kteří skutečně pro tuhletu zem bojovali a krváceli a kterým se tady ještě nikdo neomluvil za ty sviňárny, který jim tady prováděli celá léta. Který umírají, takže už není moc času. Lidi od Tobruku a lidi, kteří ty nácky hnali, pak byli odměněni zčásti koncentráky tady a zčásti umělým zapomenutím na druhé straně.“

 

V bývalém klášteře řádových sester v Chotěšově, přeměněném v kasárna, bylo všechno zpustošené, jak to jen armáda dovede. Nejhorší bylo sledovat účelovou devastaci věcí, které už nešly zachránit. Vzpomínám na malování jídelny. To byl původní refektář, s nádhernou barokní freskou. Ta se rozsekala majzlíkem a pak se přestříkala vápnem. Nemluvě o skladu zbraní, což byla kaple s vytlučenými gotickými okny.“

 

„Na vojně mi poprvé došlo, jak rychle se stav nadvlády a podřízenosti může změnit ve zvůli. Poznal jsem, jak obyčejný kluk, který dostane frčku, začne okamžitě zneužívat moci. Nikoliv snad ve svůj prospěch, ale prostě pro tu opojenost z moci. A zjistil jsem, kolik i velmi inteligentních lidí tomuhle pokušení neodolalo.“

 

„Pikantní je, že jsme Svobodku chytali na radarové antény a dolaďovací přijímače. Hlavně jsme poslouchali muziku. To bylo v době, kdy Svobodná Evropa vyprovokovala Československý rozhlas ke zřízení Mikrofóra. Odpoledne i v noci totiž vysílala hudbu a to přitahovalo hodně mladejch lidí. Na vojně jsme si to dokonce pouštěli po dráťáku v celých kasárnách, až do chvíle, kdy u toho jeden bažant usnul a šly zprávy… no, nehrálo to pánům důstojníkům s politickým školením mužstva.“

 

„No nic. Tak jsem se vrátil z vojny po šestadvaceti měsících a nějakejch těch dnech navíc, druhej nejhorší voják Varšavský smlouvy zřejmě, štábní kapitán Kryl. Vrátil jsem se do největšího výbuchu malých scén. Do Teplic zpátky, a udělala se tehdy zase výborná banda lidí, dělali jsme divadélko pro známý, divadélko na zámku, Villona a francouzský básníky novýho věku v Divadle poezie, a tam jsem taky měl první recitál.“

 

„Tehdy jsem měl hotový už svoje první písničky, Pietu, Anděla, Morituri te salutant nebo Trávu, to byla písnička o vojně. V divadle jsme recitovali Baudelaira a zmíněnýho Villona, toho mám moc rád. A kolem nás se mrťafila spusta lidí. To všechno v krásným konkubinátu několika ateliérů, s pobyty v hospodách, kde člověk vždycky potkal nějaké spřízněné duše.“

 

„Tehdy jsem vystoupil na takovém malém večůrku a shodou okolností se tam přišel podívat Mirek Kovářík, který byl tehdy ředitelem Divadla poesie v Litvínově. Byl velký propagátor severočeské poesie, Hraběte a ostatních. Taky tam dělal Zahradníčka, v roce 1965, a to byla velká odvaha… Dostal jsem nabídku nahrát pár písniček pro ústecký rozhlas. Byl jsem na sebe strašně pyšný a těšil jsem se, až to odvysílají.“

 

„Dostal jsem pozvání z Olomouce, od kluků z Bluesmenu, abych jim dělal textaře. Stal jsem se výtvarníkem v Osvětové besedě. To bylo v roce 1966. A z toho textování nakonec nic nebylo, protože jsem psal český texty, a kluci chtěli zpívat blues. Anglicky.“

 

„V Novém Jičíně jsem založil Klub mladých, kde jsme se scházeli a pořádali večůrky. Do roku 1967 jsem projel strašnou spoustu klubů za polívku a párek. To už bylo opravdu veřejné vystupování. Lidi se naučili znát moje písničky, někdy je i zpívali se mnou. Ale skutečná popularita přišla až s Bratříčkem.“

___________________________________________________________________________

 

„8.ledna 1968 jsem začal dělat jako volný spolupracovník v televizi… Mnoha věcí jsem se aktivně zúčastňoval, ale byl to spíš proud, který člověka unášel. Potkal jsem spoustu báječnejch lidí, objevily se první kluby mládeže, první skautíci. Byla to doba plná nadějí a také obětavosti…“

 

 Měli jsme velmi naivní víru, že něčím takovým nakazíme i země okolo. Tenkrát ale ještě nebyl ten pravý čas. Revolta neměla šanci, existovaly dva bloky, které se dohodly, a s námi nepočítaly.“

 

„V té době již některé Karlovy písničky zněly rozhlasovým éterem, většího ohlasu se však jim ani Karlovi nedostalo. Možná jejich skeptické texty příliš nekorespondovaly s optimistickým očekáváním posluchačů.Krylova skladba Pasážová revolta, která byla jakousi zpovědí tehdejší mladé generace a v níž předpověděl brzké obsazení republiky, se zdála přehnaná i leckterým veřejným činitelům.“  (J.Hlinka)

 

„19. srpna jsem odjel na dovolenou, navštívit rodiče na hanáckou vísku, dělal jsem táborák, a z 20. na 21. přiletěly holubičky míru, „velký skupinový cíl“ se tomu říkalo na vojně. Ihned jsem ho coby kreslič z protivzdušné obrany státu rozpoznal. Uprostřed noci. Byl jsem tam s kamarádkou, měl jsem s ní velké plány, ale k ničemu nedošlo. Za půl hodiny jsme se na malé philipsce dozvěděli z rakouských zpráv, že jsme okupovaný.“

 

„Druhý den jsem z té načaté, nedokončené dovolené odjel vlakem Kojetín – Ostrava. Země už byla obsazená. Byli tam Poláci ze severu. Díval jsem se na ty železné maringotky… a nejdřív jsem napsal Bratry z krve Kainovy… balšoje spasíbo, bráťja zachvátčiki, dojel jsem do Nového Jičína a cestou jsem napsal Bratříčka. Lidé ve vlaku už poslouchali nezávislé rádio, cítil jsem ohromnou euforii. V Novém Jičíně jsem šel na výbor ČSM, to byl hlavní stan odporu, a odtamtud jsem odjel do Kopřivnice, kde jsem v závodním rozhlase nahrál Bratry i Bratříčka.“

 

„Na malém městě to bylo jiné než v Praze… za tři dny bylo po revoluci. Protože tam se nikdy vlastně moc nezměnilo. Samozřejmě, lidé měli trikolóry, mávali vlajkama, vedly se řeči… ale za tři dny to zmizelo a lidi se znovu chystali do funkcí. A přemýšleli, co všechno v euforii řekli, a komu, a jak moc si tím uškodili. To už bylo jen krůček od toho, aby se veřejně očistili a omluvili. Rakovina odporu a opozice začala na malých městech brzy. V Praze ne, Praha si dlouho udržela iluzi, že se vlastně nic nestalo.“

 

„A přišel leden a Palach a to mi říkali, proč neudělám písničku na Palacha, ale já jsem nemohl. Na to člověk potřebuje odstup a především – ten čin byl tak velký, že nepotřeboval komentář.“

 

„Jestli se tehdy opravdu dála revoluce, v srdcích nebo myslích lidí, tak se nestala v radostném jaru, ale až na konci roku 1968 a počátkem roku 1969. Po tápání a hledání tu najednou byl velmi silný motiv, síla, která se nás snažila rozbít. Vynořili se krásní a skvělí lidé, nebo spíš člověci, a snažili se zachránit, co se dalo. Snad nikdy se nevydávaly knížky v takovém spěchu, dělalo se ještě tohle a ještě tamto, dokud to ještě bylo možné. Lidé drželi při sobě. A pomáhali si.“

 

„Mě nikdo neznal, jako po ksichtě, nikdo nevěděl, já jsem měl nádhernou anonymitu v Praze. Lidi znali písničky, ale jak vypadám, prostě nevěděli, to je velice pohodlný. No a ten 69.rok do dubna, do května, jsem projezdil po republice většinou. Jednou jsem přišel na scénu a řekl: „Karel Kryl nepřijede, já jsem tady za něj.“ A publikum mi to první tři písničky baštilo… Jindy jsem přijel zpívat na koncert a uvaděčka mi říká: Chlapečku, máš lísteček..?“

 

Rakovina velmi přesně vystihovala stav země na jaře 1969. Organismus žil, centra dosud pracovala, ale spojení mezi nimi bylo přerušeno. Tělo se brání. Byla to doba seškrabávání hesel a pokračující normalizace. Seškrtávání koncertů. Většinou šlo o to, co Vaculík geniálně nazval „vstřícná předposranost“ – nic tragického nehrozilo, ale každý si říkal: Co kdyby…“

 

„Odjel jsem do Norska na pozvání norského studentského klubu, po dvaceti dnech jsem se vrátil zpátky, protože se mi nechtělo ven, ale najednou člověk vidí, že těch dvacet dní, co jsem byl venku, vlastně udělalo ten schod. Tady to člověk neviděl, jak to jde pomalinku dolů, jak velmi mnoho se změnilo v lidech samých, který tady byli… Dvacet dní jsem v Československu nebyl – a když jsem se vrátil, tak jsem si uvědomil, v jak hrozném stavu země je.“

 

„Koncertů ubývalo, tak jsem si podal přihlášku na FAMU. Zkoušky jsem udělal a kupodivu mě přijali. A potom nastala opatření. Všechno šlo pomalu do háje. Byla to těžká a nevyléčitelná nemoc, v té chvíli to už chápali všichni. A začala hromadná pokání, plivání a úlitby. Léto šedesát devět bylo krátké…“

 

„A já jsem se ještě odjel ztrapnit na festival do Bratislavy, kde jsem měl zpívat nějaký dvě písničky na koncertu Pantonu, ale nějak jsem potom směl zazpívat jenom jednu a s historickým tématem, no já jsem si vybral špatný historický téma, „Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry“, takže to byla tak jediná písnička, kterou jsem si od té doby prostě jaksi na oficiálních festivalech zahrál. Čehož nelituji. Deska, která vyšla mezitím, byla po tuším třech nebo čtyřech týdnech prodeje pozastavena, prodalo se jí ale strašně moc, takže já nevím, jestli mi dodneška dluží Panton honorář. S úrokama by to bylo dost peněz.“

 

„Odjel jsem 9.9.1969, tedy po tom dalším srpnu, kdy už to nebyly cizí armády, kdo znásilňoval Čechy, nýbrž sami Češi. Chyběl mi tedy ten lahodný pocit příslušnosti k vzbouřenému silnému národu z předcházejícího léta. Už jsem měl před očima přičinlivé práskače a milicionáře, kteří to zase brali do rukou, a taky občany, kteří si zase zvykli držet hubu a krok a čekat, žít s okupační armádou, dokonce s ní spolupracovat.“

 

„V tom září jsem byl pozvanej na festival do Německa, tehdy západního ještě, dostal jsem výjezdní doložku, kterou mi potvrdila FAMU. Nebral jsem skoro žádné věci ani peníze, odjížděl jsem na dva tři týdny – a protáhlo se to na dvacet let.“

 

No, vracel jsem se už zpátky, když přišel za mnou můj přítel Hans Horst Skupy, slovenský Němec nebo německý Slovák, říkal „Tak nevím, jestli se budeš vracet, hochu“. Přeložil mi něco z novin, já neuměl slovo německy, že súdruženko Husák jaksi prohlásil, že hranice nie je korzo. Došlo mi, že mi při odjezdu táta udělal na čele křížek a neřekl mi Na shledanou, ale Sbohem… Tři dny jsem se rozhodoval o tom, zda jet zpátky do té zavřené klícky, anebo prostě se pokusit venku o něco. Pokusil jsem se venku.“

___________________________________________________________________________

 

„Exil je něco jiného než emigrace – a rozhodně něco jiného než krajanství. Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně – ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Pamatuju si na lidi, kteří stáli na rohu ulice a vybírali na fond Charty. Kteří jezdili po rodinách a sbírali peníze, které posílali do Československa.“

 

„Seznal jsem, že jsem odjel na poslední chvíli. Doufám, že nemáte kvůli mně nějaké velké potíže, bylo by mi líto… Pozdravujte… Není dost dobře možné posílat více dopisů, tohle je kurýrní poštou, tak to snad dojde. Kdybyste mi chtěli něco napsat, pak na adresu (…), lépe však nepsat nic podstatného, jedině snad nepodepsanou pohlednici. Maminčino i tatího písmo poznám…

  …Mějte se moc krásně. A šetřte se. Nerad bych se dočkal toho, že byste se zhroutili dříve než to svinstvo kolem vás.“  (z listu domů, říjen 1969)

 

„Celá rodina i bábina souhlasí s Tebou a oddechli jsme si… Nepříjemnosti jsme zatím neměli, chvála Bohu, ale i kdyby, jsme přece dávno vytrénovaní. Zatím známí nepřecházejí před námi přes ulici. Mnozí ovšem přestávají mluvit. Inu malý lidský strach… Občas a dílčím způsobem Tě slyšíme. To nás uklidňuje. Zlom vaz… Zachovej se jako chlap, neudělej hanbu dědovu jménu… Čestný charakter a dobré jméno je doufám i pro tebe nade vše…“  (z listu otce)

Knihtiskař Karel Kryl st. zemřel na rakovinu mozku 23.března 1971, v šedesáti letech. Pohřeb se koná o tři dny později, aniž o tom má starší syn potuchy; zprávu zdrží listovní cenzura. Otec je uložen do země s fotografií svého syna, s nímž se nesměl rozloučit.

„Mluvil jsem s několika vzdělanými lidmi – i s kněžími, je to fajn, že znají tatínka; byli mile překvapeni, že jsem jeho synem, to jméno je jméno nelepší, jaké můžu mít.“  (z listu matce, listopad 1971)

„Zasunout věci do podvědomí – je to prostě nezbytnost ve chvíli, kdy jste venku, neznajíc slovíčka v jazyce země, ve které jste se ocitla, tak se musíte obrnit, nějak obrnit, něčím. Ta první věc je, aby se člověk nezbláznil steskem nebo smutkem, zamlátíte vlastně do takového pololhostejna, záměrně a úmyslně, všechny věci, které vás poutají k zemi, kam byste se chtěli a nemůžete jet alespoň podívat. To je taková věc, která vám může pomoci venku začít bydlet, žít, naučit se tam přežít…“

 

„Je pravda, že jazyk začíná v cizině krnět. To je zcela normální. Po čase tě ani nenapadne napsat roznemohl se, nebo ochořel, ale jenom onemocněl nebo byl marodRoznemoci ti sice zůstane v povědomí, ale přestaneš tyhle jazykový fajnovosti využívat… Je třeba popadnout slovníky a začít si opakovat. Když jsem to zjistil, tak jsem si okamžitě sehnal synonymické slovníky, aspoň první tři díly. To byla v exilu moje velká opora.“

 

„V kursech němčiny jsem se naučil základy. Šlo to docela dobře, ale trvalo sedm let, než jsem se naučil pořádně mluvit. Nebyla to lehká doba. Kulhání s jazykem je hrozné. Hodně jsem se trápil, chyběl mi kontakt s lidmi. Ale člověk hozený do vody musí plavat. V roce sedmdesát jsem odjel s Poláky do Anglie, o rok později znovu, pomalu jsem začínal cestovat. Naučil jsem se polsky. A zopakoval si ruštinu – jazyk nikoli pouze Stalina, ale taky Tolstého, Puškina nebo Solženicyna.“

 

„Přijel do rádia, takový mladý kluk s kytarou, a začal v tehdy ještě velkém studiu Svobodné Evropy hrát na kytaru a zpívat. A za chvíli byl v režii každý, kdo v tu chvíli neměl nějakou práci, protože to bylo pro nás šokující a úžasné, jak ten Karel zpíval a co zpíval.“  (Pavel Pecháček, ředitel české sekce RFE)

„Jako volný spolupracovník (=RFE) jsem se musel ohánět, byl jsem placený za odvysílanou minutu. Psal jsem tři čtyři povídky týdně, abych se uživil… Když jsem něco vydělal, tak jsem to vydal za tisk knížek nebo posílání desek, to byla v exilu vždycky ztrátová záležitost. Kromě stipendia, které jsem posléze splatil, jsem nikdy nedostal nic zadarmo. Nedlužím německému státu ani marku. A to je moje pýcha.“

 

„V sedmdesátém čtvrtém jsem pak udělal desku, na které byly čtyři písničky s biblickou tématikou. Týkají se mého vztahu k Bohu a k víře. Celý tenhle kontinent, a nejen ten, se řídí Desaterem, původními Mojžíšovými zákony. A s člověkem, který na to zapomene, se špatně bydlí.“

 

„Víra není značkou kvality – pouze člověku usnadňuje, aby se jí dobral. Nic víc. Víra není samospasitelná. Nabízí ti možnost setkání – a záleží, jestli jí využiješ. Pro Šéfa není podstatné, kolikrát jsi byl v kostele – ale jak jsi žil.“

 

„Nemám nic proti ateismu, ale musí vycházet z poznání, a ne z ignorance.“

 

„V té době jsem se také poprvé v životě zamiloval. Přišlo to na mě pozdě, ale zato s ohromnou silou. Byl jsem okouzlen, psal jsem poezii. Měli jsme svatbu u opata Anastáze Opaska. To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, která se už nezacelí. Velmi ošklivě jsem to odnesl. A bolí mě to, ještě dneska (=1993) mě to bolí.“

 

„Za to, cos pro nás děti udělala, to, co jste pro nás vytrpěli, to, co Vás stála celá výchova za podmínek, které v dobách tehdejších panovaly, za to jsem já vděčen a zavázán – a škoda, že nejsou lepší slova, řekl bych to ještě víc.“  (z listu matce, červen 1977)

 

„Doufám, že se dostanu z Mnichova blíže k hranicím, aby to setkání nebylo tak náhlé. Jak vidíš, nejsem rovněž schopen napsat kloudné slovo, bylo to pro mne tak trochu (moc) překvapivé…“ (v listu matce, když jí bylo poprvé umožněno navštívit syna, podzim 1976)

„Přijela, aby mi po tehdy vzdušných zámcích Helsinek vyřídila, že se mám vrátit. Hned mi ale řekla, že jestli to udělám, tak mi nařeže a do basy mi nic neponese… Těšil jsem se, jak se budu o maminku starat, koupil jsem i stromek. Bylo to překrásné… Mnoho jsme si řekli, ale ještě to nebylo všechno. Už nikdy nebyla možnost tak vzácnou chvíli opakovat.“

 

„Děkuju za dopis pohromák. Je mi líto a je mi z toho všeho smutno; doufám, že Tvé odvolání k něčemu bude; rád bych Tě viděl. Když se tak na sebe dívám do zrcadla, na ten svůj protistátní ksichtík, ani se nedivím, že není ve státním a obecném zájmu, aby se naň kdosi díval. Ale hlavu vzhůru, pozvání budeš dostávati nadále – a já doufám, že neopomeneš „votravovat“.“  (z listu matce, duben 1980)

 

Další cesty už budou Marii Krylové znemožněny. Nebyly totiž „v souladu se zájmy našeho socialistického státu“. Paní Krylová bude žádost o vycestování marně vyplňovat každý další rok až do své smrti. Zemře v listopadu 1989.

___________________________________________________________________________

 

„Ve vlně, která následovala po Chartě, přišli na Západ emigranti a znali mé písničky – nejen Bratříčka, ale i ty, které jsem napsal už v Německu a pouze je vysílal. Takže něco jako popularita na druhou. Nesmírně slastnej a radostnej pocit. Opravdu. Potvrzení, že práce v rozhlase není zbytečná.“

 

„Dne 21.8.1979 přehrávaly na magnetofonu…při otevřeném okně protisocialisticky zaměřené písně autora Karla Kryla, z nichž některé doprovázely zpěvem, čímž rušily ostatní obyvatele domu a vzbuzovaly pohoršení u občanů, procházejících po ulici…a byly za to odsouzeny k trestu nápravného opatření.“  (z „rozsudku jménem republiky“ pro Irenu Kretkovou a její kamarádku; za přehrávání písní „s pobuřujícím obsahem“ bude na dva roky nepodmíněně odsouzen i Ján Kalina, Jiří Gruntorád a mnozí další)

„Vyslýchali mě kvůli studentskému mejdanu, kde prý kdosi zpíval ty jeho zakázané protesty. Neznala jsem je. Až od té chvíle jsem po nich začala pátrat.“  (Mladá fronta, 1.12.1989)

„Já osobně Hrabalovo chování (=po jeho oficiální sebekritice1975) považuji za morální svinstvo, stejně jako jednání populárních zpěváčků. Dokud nesmí Kubišová, není pro mne omluvy. Dokud nesmí Vaculík – je Hrabal děvka. Tečka. Proto jsem tady. A ne tam.“

 

„Byla to bolavá a smutná doba, období Charty a Anticharty. Dnes se na tehdejší události dívám stejně, ale je možné, že bych formuloval jinak. Opatrněji. Méně zraňujícím způsobem.“  (1993)

„Já ho miluju právě za to, že to tenkrát mně i těm mně podobným řekl.“  (Bohumil Hrabal, 1994)

Ve vánočním čísle vatikánského listu L´Osservatore Romano z 25.12.1980 bude mezi básně dvanácti světových básníků zařazen také text Krylovy písně Gloria. Její autor se tak mimoděk ocitá ve společnosti Rabíndranátha Thákura a Sergeje Jesenina.

 

„V roce 1983 jsem po čtrnácti letech externí spolupráce ve Svobodné Evropě dostal velmi slušnou nabídku na trvalé zaměstnání – s tím, že se mi předchozí práce volného spolupracovníka započítá do penze. Jako stálý zaměstnanec jsem dělal různé redakční věci, plus dvě hodiny muziky: jednak páteční pořad, kde jsem měl nejstarší znělku v českém vysílání, to byl pískaný začátek Rakoviny. A druhý pořad byla nedělní padesátka s písničkáři. Můj nejmilejší program, díky němuž jsem se setkal s mnoha výbornými lidmi.“

 

„Kontaktů s neviditelným publikem jsem měl spousty. Například jsem si v Krylogii posteskl nad ztrátou textu jedné svojí písně – a vzápětí přišel v poště i s nahranou kazetou. Nebo mě maturitní ročník ze Slovenska (=z Michalovců, 1985)  požádal o čtyřverší na maturitní stužku – a já jim odpověděl celou písničkou, Zkouškou dospělosti. To čtyřverší bylo: „Opilí od radosti, si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti, opravdu dospějeme.“ Později jsem se dozvěděl, že ho opravdu použili – anonymně, ale měli to na stužce.“

 

„Cítil jsem radost, že moji posluchači mládnou. Že to nejsou jenom pamětníci, kteří mají doma ohraného Bratříčka – ale také desetiletí až dvacetiletí lidé. A ti všichni znali i pozdější písničky, učili se je na kytaru, půjčovali si propašované nahrávky.  Zdálo se mi to neuvěřitelné – a přitom hrozně povzbuzující.“

 

„Mikrofon je živá věc a není jednoduché do něj mluvit. To se musí člověk naučit – a trvá to dlouho. I za to jsem Svobodné Evropě vděčný. Rozhlas udělá s člověkem…nějakou proměnu – naučí ho přemýšlet o dikci, o tónu hlasu, o výslovnosti. Hlasový projev rozhlasáka je jiný, než normálního člověka.“

„Karel tam přijel a polský estébáci tehdy rozšlapali prsty jednomu polskému kytaristovi, aby tam nemohl hrát. A ten Kryl se přes noc naučil celý jeho repertoár polsky… Tak ho to nasralo, že vystoupil s tou polskou skupinou a všechny ty protestsongy odzpíval.“  (Pavel Landovský o avignonském koncertu na podporu vězněným disidentům z 16.3.1983)

 

„Zpíval jsem na nejrozličnějších shromážděních, katolíky počínaje a maoisty konče. Neb povinností jest řváti všude, kde je to možno. To za ty, kteří nemohou, nebo si netroufají, zastrašení mocí.“

 

Z rozhovoru pro RFE: „A nakonec, máš příležitost něco vzkázat těm, kteří nemohli přijít na tvoje zpívání. Myslím posluchačům z Čech, Slovenska a ovšem rodákům z Moravy.“

„No, takový prohlášení na konci mě zaskočilo trochu. Snad aby nezapomínali na to, že je na co bejt hrdej a pyšnej. Že vlastně máme spoustu věcí, na který je možno navázat. Aby nezapomínali na svou tradici, na kulturu, která je tam krásná, precizní a evropská. A aby hlavně nepodléhali vnucovanejm falešnejm potřebám a zkoušeli se podívat na to, co vlastně ty naše tři nebo čtyři nebo pět národů, který žily pohromadě, dokázaly vlastně za ta léta udělat a že vlastně v tom sotva kdo pomáhal, to byla jenom naše práce. Aby tu práci dělali dál. Aspoň potají, když to nejde veřejně.“  (10.5.1987)

„Celá ta šílenost bere pomalu roha, čekám, kdy se rozpustí dosavadní systémy, a trochu se hrozím násilí, které to bude stát – a stojí; trochu se děsím optimismu, často ještě méně podloženého než ničím a často ještě méně zdůvodnitelného než nedostatkem informací.“ 

(z listu matce, září 1989)

„Někdy v létě 1989 přijel do Vídně zazpívat rakouským Čechům Jarek Nohavica – a protože se jeho věci už na Svobodce hrály, přemístili jsme se s Karlem Moudrým do Vídně a nabídli Nohavicovi, že s ním natočíme pořad. Jarek souhlasil – a to byl základní posun od minulé doby. Lidé se přestali bát – což je mnohem důležitější a také krásnější důkaz než jakékoliv systémové změny. Předtím se mnoho písničkářů bálo a my jejich věci na Svobodce nehráli. Na jejich výslovné přání. Teď se ta možnost otevřela. Pořad s Nohavicou byl první vlaštovkou. Tím pro mne začala revoluce.“

___________________________________________________________________________

„Ve vzduchu dynamit. Tisíce lidí se prorvaly, probojovaly do Polska (=setkání s exilovými hudebníky ve Wroclawi, říjen 1989) přes pohraničníky, přes celníky, přes hory a doly, studenti nám nadšeně vyprávěli, jak si sedli na zem, pohraničníci na ně mířili samopaly a rozštěkávali vlčáky, až jim nakonec ruply nervy a skupinu pustili přes hranice, prostě neuvěřitelno a nadšeno.“  (Karel Moudrý)

„Bylo to vlastně moje první setkání s živým publikem – z Československa. Přijely tisíce lidí, i přes problémy, které s tím byly na hranicích. Mezi písničkáři a publikem tam vzniklo něco velmi krásného a pozoruhodného – co se pak znovu opakovalo v Praze.“

K.Moudrý: „A pak přišel Karel Kryl. Stál na jevišti rozkročený, kytaru přes krk a mlčel. Divadlo mlčelo. Nikdy jsem neslyšel tak absolutní ticho. Vteřiny odbíjely jako hodiny. A z té trémy, místo dlouhé řeči, řekl Karel Kryl nejgeniálnější větu svého života:

„Dobrý večer po dvaceti letech.“

 

„Měl jsem připravené dlouhé uvítání, ale nedokázal jsem je povědět. Byl to pro mě šok, neuvěřitelně příjemný šok a odměna za těch dvacet let. Strašně jsem to potřeboval.“

 

„Tehdy jsme se tam dozvěděli, že v Berlíně je milión lidí v ulicích. Vzpomínám si, že jsem v nějaké eufórii vykřikl na pódiu: Tak za měsíc v Praze. Myslím, že tomu nikdo nevěřil – ani já ne. Ale splnilo se to.“

 

„Pak padl Jakeš a pět minut poté jsem se dověděl, že mi zemřela maminka, která se toho nedožila. Zemřela u televize při pohledu na demonstrace. Prý v tichu a s úsměvem na tváři.“

 

„Byla velmi šťastná. Seděla v křesla, ve váze měla kytici růží od Karla, před sebou puštěnou televizi se zprávami z revoluce. Mysleli jsme si, že usnula. Ale byla mrtvá.“  (Jan Kryl)

„První pocit po přistání byla zima. Sáhnul jsem si na letišti na zem. Byla zmrzlá. Chtěl jsem ji políbit jako papež, ale nejsem Jan Pavel II., tak jsem to neudělal… Pak jsme autem sjížděli dolů do Prahy a tam najednou odněkud zezadu vykoukly ty věže. Ty povědomé věže – a já jsem se dojal. Už jsem starší pán. Mám na dojetí právo.“

 

„Do Československa jsem přijel vlastně na pohřeb maminky, na jeden den. V úterý 28.listopadu. Mladá fronta zařídila v Praze tiskovku, po ní jsem odjel na pohřeb do Nového Jičína (odehrál se ještě za asistence příslušníků StB), pak zpátky, a v Praze jsem se dozvěděl, že mi úřady prodlouží můj glejtík o týden. Byl to nejkrásnější týden mého života.“

 

„Karel tak brečel, že jsme ho při obřadu museli držet. Měl maminku moc rád a možná si v té chvíli uvědomil, o co všechno jejím odchodem přišel.“  (Marie Krylová)

„Neprocestoval jsem svět a nepotkal jsem tolik známých lidí jako Karel. Ale bydlel jsem doma, pochoval jsem oba rodiče a vychoval tři děti. Vím, že mi to Karel ve skrytu duše záviděl.“  (Jan Kryl)

 

„Bylo k půlnoci, když jsem vyšel na vzduch, sám. Vykročil jsem středem náměstí…v městě Švabinského a Kroměřížského sněmu, kde proklamováno heslo „Veškerá moc ve státě pochází z lidu!“. 1848? 1948? Šel jsem to já? Ne. Po diagonále pod mariánskou sochou šel, coural se vlastně šestiletý kluk, kterému řekl táta: chlapi nebrečí. Na zídce před zámkem se po více než čtyřiceti letech malý kluk rozplakal, rozeřval hlasem už pomalu starého chlapa.“  (o návratu do Kroměříže)

___________________________________________________________________________

 

„V první chvíli nádherný, samozřejmě. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.“

 

„Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji. Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či oné strany, to bylo příjemné – prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám – ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.“

 

„Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.“

 

„Ze sametové revoluce zbyl vpravo mozek – vlevo ruce

Lid slaví nové svaté

 a z miliónů líných kmánů dva milióny partyzánů

v matičce stověžaté…“  (Timur a jeho parta, Studentské listy č.14, srpen 1990)

 

„Proč jsem dal ve Svobodce v roce 1991 výpověď? Moje rozhlasová práce se špatně snášela s intenzitou koncertů. Nebylo možné být na obou místech – zároveň v Mníšku a tady… Honil jsem se z jedné práce do druhé, začalo to být na infarkt. Musel jsem se rozhodnout – a rozhodoval jsem se dlouho. Co obětovat. Nakonec jsem se rozhodl pro tuto zem – nevím, jestli to bylo rozumné, mnoho lidí to považuje za velmi nerozumné. Ale nelituju toho.“

 

A druhý důvod? Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s … řekněme vysílací linií svých nadřízených. Bylo to znát například na tom, že některé z mých komentářů se nevysílaly, případně se vysílaly mimo politický blok, pro který byly určeny. Nevím, proč to dělá, ale Svobodná Evropa Ferdinanda Peroutky a dalších byla kritická vždy a za všech okolností.“

 

„Miloval tu čistou svobodu, nezatíženou kompromisy. A ty kompromisy tady byly. Dodnes víme, že řada fundamentálních otázek jako to, co se stalo tehdy za komunismu, zůstalo nedořešených, že viníci chodí stále mezi nevinnými. A to mu dělalo život příliš těžkým.“  (opat Anastáz Opasek)

„Od začátku jsem tvrdil – v mnoha soukromých i novinových rozhovorech – že nedojde-li k potrestání viníků, nastane politický marasmus. Nemluvím o kolektivní vině – existuje mnoho velmi konkrétních lidí, kteří jsou fakticky odpovědní za stav této země. Co to udělalo s duší národa? S jeho myšlením? Tím, že se jeden zločin nepotrestá, se vytváří půda pro další.“

 

„Nejsem nepřítelem toho ani onoho politika, nemám a priori nic proti panu Havlovi nebo panu Klausovi… Pravděpodobně je dobrý ekonom, sice tomu nerozumím, ale říká se to. Zároveň však požaduju, aby na politické scéně byl muž podobné odbornosti, a pokud možno i silného vlivu, který bude pana Klause kontrolovat…“

 

„Dneska se nikdo nemůže vymlouvat na to, že si páni zase něco udělali. Ti páni se stali z těch, které jsme zvolili. To my jsme dopustili, aby se z nich páni stali. Dokud si lidi nezačnete, nebo nezačneme, tyhle lidi zvát k odpovědnosti, tak se nezmění nic… Je to chyba nás všech, že jsme z nich nechali ty pány udělat a teď je zase na nás, aby se z nich zase stali sluhové, sluhové této republiky.“  (únor 1992)

 

„Protestuji, když (=V.Klaus) začíná svoji řeč slovy:  Každý rozumný člověk v této zemi přece ví, že… – tím odsouvá všechny, kteří s ním nesouhlasí, do pozice lidí nerozumných, polobláznů a politických idiotů. Každý rozumný člověk ví, že ráno vychází slunce. To beru. Ale ne všichni rozumní lidé musí mít stejný názor na ekonomickou reformu. Takhle se v demokracii neformuluje. Ve chvíli, když tohle slyším, se mi naježí chlup. To už jsme tu jednou měli. Nechci žít ve státě, kde takto mluví politici. Proto křičím.“

 

„Demokracie je systém, který se musí hlídat, to není žádná „volnost, rovnost, bratrství“. Demokracie je: legislativa, judikativa a exekutiva, které se vzájemně kontrolují a doplňují… Jestli tyto věci neexistujou, když otevřete hranice, tak akorát pomůžete k tomu, aby sem chodili gauneři prát peníze.“

 

„Slyšel jsem ho, jak říká: Jak chcete dělat privatizaci, když nemáte pořádný daňový systém? No, to není věc, kterou byste čekali od zpěváka nebo písničkáře. A ukázalo se, že to byla pravda…“  (Ivan Binar)

 

„Dívám se na věci kolem sebe a vidím pána, který si v rámci malé privatizace koupil za 330 milionů pivovar. On si na to uspořil. To byl asi hodně starý pán… Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: „Nebudeme jako oni“ a „Neznám špinavé peníze“.“

 

„Staré struktury se daly dohromady s novými a společně kradou, lžou a žvaní…

Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu devatenáctého století.“

 

„Vadí mi, že brýle profitu kalí mnohým zrak i charakter. Že přebíráme ze světa mnoho pitomostí domnívajíce se, že tak budeme světoví. Přitom máme dost toho, co můžeme sami dát světu…“

 

„Československo pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil – ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit – jenom proto, že se na tom dohodlo několik politiků?“

 

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.

Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,

ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce –

– a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce…

 

Demokracie panuje od Aše po Humenné.

Samet i něha v pánu je a zuby vylomené.

Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,

zaujímáme postoje, místo, abychom stáli.“  (Demokracie, 16.6.1993)

„Písničky, které publikuji? To jsou častušky, nic jiného. Škleb nad tím, co v téhle zemi vidím. Zpupnost člověka, který měl hodně naděje – a teď je moc zklamaný.“

 

„Když jsem ležel v nemocnici ve Vrchlabí na kapačkách, byl jsem vyčerpaný po šňůře koncertů a tělo jsem měl zničené léky. A zjistil jsem, že jediným výsledkem mého křiku v posledních třech letech (=1990-1992) je zlomené zdraví. Nová doba bude mít nové idoly. To není rezignace – budu dál dělat to, co považuji za nutné, ale už to rozhodně nebude… řekněme suplování občanské statečnosti jiných lidí.“

 

„Lidé teď mají možnost rozhodovat sami za sebe. Jestli to nedělají, je to jejich problém. Můžu formulovat jejich trápení nebo starosti, ale jen tehdy, když mě o to požádají a budou poslouchat. Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí.“

 

„Nová doba si žádá nové myšlení. Ale do jaké míry se to projeví třeba na vzdělání lidí? Zcela jasně to je vidět v Německu, kde po válce zahodili celou svoji kulturu, vyměnili ji za blahobyt, a teď ji znovu pracně dávají dohromady. Cokoliv svébytného nebo odlišného okamžitě válcuje západní kultura. A zbydou pampelišky.“

 

„Toto není země občanů, to je země ovčanů a ovcí. Když si lidi demokracii nehlídají, tak to nemůže dopadnout jinak, než že se čeká na nějakého tatíka, který se chopí moci.“

 

„Netrápil se proto, že by vývoj nesplňoval jeho představy, ale trápil se proto, že lidi, za které bojoval, na něž nezapomněl, se ukázali být nehodni jeho lásky. Byl tam náznak zklamaného Falstaffa, jak před lety napsal Shakespeare…“  (Jan Beneš)

„Co bych přál všem najít pod stromečkem? Jen o pět procent míň nenávisti, o pět procent míň závisti, ubrat kousek hamounství, chrapounství i zbabělosti. Chtěl bych, aby lidé slavili Vánoce takové, jaké opravdu mají. Ne vyznání náhradním hodnotám, ale jako svátky opravdové lásky. Aby se pyšní tohoto světa posadili a zamysleli, že poslední košile nemá kapsy.“  (23.12.1993)

___________________________________________________________________________

„Žil způsobem, o němž se snad ani nedá říci, že to bylo naplno. Pálil tu svíčku ze dvou konců, protože do toho, jak žil, do toho, jak pracoval, do toho, jak zpíval, dal totálně celého sebe.“  (Pavel Pecháček)

„Nikdo nepoznal Karla Kryla natolik, abych mohl s určitostí říci, co se v něm doopravdy dělo.“  (Vojtěch Klimt, předseda Klubu Karla Kryla)

„Dodnes mnozí ani netuší, kolika lidem nezištně pomohl. Materiálně, finančně, morálně… Nikdy se tím nechlubil a na toto téma nerad mluvil.“  (Jiří Mrva)

„On byl duší sedlák a chtěl, aby to hospodářství, tím nemyslím jenom ekonomiku, fungovalo. On viděl zemi jako chalupu, která je v nepořádku.“  (Karel Moudrý)

„Být dobrým umělcem i občanem zajímalo už staré Řeky. Nevím, nakolik jsme se poučili. Karel se o to pokusil.“  (Miloš Zábranský, režisér filmu Občan Karel Kryl)

„Kdyby nebylo jeho písní, možná by nebylo včas svobody. Prosím, abychom měli v sobě alespoň kus jeho statečnosti.“  (Anastáz Opasek)

„Někdy tvrdých vtipů používal jako štítu, kterým si chránil svou křehkou duši věčného chlapce.“ (Jan Rejžek)

„Byl vždycky stejný. Strašně čestný, velmi zarputilý bojovník… Jadrný, přímý, útočný. Z principu nemohl sympatizovat s těmi, kteří nejvíc ovlivňují přítomnost a budoucnost státu.“  (Miloš Zapletal)

„Vypadal a reagoval trochu jako primitiv, ale byl to čistej, vzdělanej, sečtělej kluk.“  (Vladimír Merta)

„Patřil k nejněžnějším mužským, jaké jsem kdy poznal. A taky k nejrozervanějším, nejnesnesitelnějším a nejpracovitějším.“  (Jiří Černý)

„Dělal se slovem, s veršem, co chtěl. Prostě on byl virtuóz poezie, a to nejen v nezvalovském smyslu. Prostě – co on napsal, to sedělo.“  (Ivan Martin Jirous)

„Byl výjimečný, ale jako ostatní byl též občas zpupný, sebejistý, bázlivý i ješitný. Byl ale instinktivně na straně slušných lidí.“ (Egon Lánský)

„V mnoha věcech jsme se neshodli, ale byl to člověk vrostlý ve víře… Tři Karlovy písně z desky Carmina resurrectionis stačí k tomu, aby stanul před tváří Krista.“  (Anastáz Opasek)

___________________________________________________________________________

 

„Nikdy nemůžu věřit Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi, Adolfu Hitlerovi nebo prezidentu Kennedymu… nevěřím ani papežovi. Můžu do jisté míry věřit své ženě – ale i tady mi můžou hlavou vrtat pochybnosti. Pouze o Pánu Bohu nepochybuju. Mockrát se projevil, mockrát mě nakopl do zadku – a jsem mu za to vděčný. Nedal bych jediný den ze svého života – vzdor všem bolestem a krizím.“

 

„Člověk by měl žít takovým způsobem, jako by v této chvíli musel svět opustit. Mám na mysli permanentní úprk vpřed, ne za statky, ale za tím, aby odevzdal to, co ještě neodevzdal. Uvědomuju si, že Šéf je nade mnou a může se stát, že mi zmáčkne malinkatou cévku v hlavě… a já už nic neřeknu. Jenom se tu položím. Člověk by na tuhle možnost neměl zapomínat.“  (Půlkacíř, 1993)

 

Ve dnech před svou smrtí se v dopisech známým zmiňoval o tom, že se cítí být zcela vyčerpán.

„Nikdy jsem netušil, že může psaní i takhle bolet… Mám zápal nervů v obou ramenech… Poprvé v životě vím, že psaní bolí – nejen psychicky.“

 

Ten den, kdy mu puklo srdce, se ulomilo křídlo andělovi z průčelí Vinohradského divadla.

 

„Zachoval si čistou duši přes veškerá úskalí, do kterých mohl spadnout. Nespadl. Zachoval si smysl pro spravedlnost a právo, které se snadno a často obchází i v dnešních dnech…“  (Anastáz Opasek v Břevnově nad rakví)

28.10.1995 udělil prezident republiky Karlu Krylovi posmrtné státní vyznamenání Za zásluhy II. stupně. Ve stejném roce mu byla in memoriam udělena Cena Františka Kriegla.

 

S využitím:

Čermák M., Nanebevzetí Karla Kryla, Academia 1997

Čermák M., Půlkacíř, Academia 1993

Hlinka J., Nevyjasněná úmrtí (1.díl), The world circle foundation 1999

Klimt V., Akorát že mi zabili tátu (příběh Karla Kryla), Galen 2006

Kryl K., Krylogie, Academia 1994

Kryl K., Země Lhostejnost, Torst 2012

Moudrý K., Kryl, Práh 2010

Náš spolujezdec Karel Kryl (Magazín Mf Dnes, 14.4.1994)

Plachetka J., Nakopnutá holeň československého občana Karla Kryla (Magazín Mf Dnes, 25.11.1993)

Vrkočová L., Setkání v pořadech A léta běží, vážení…, vlastním nákladem 1993

1 komentář: „Karel Kryl

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.