Karel Kramář

Od | Duben 17, 2018

Poslední aktualizace:

Karel Kramář  (*27.12.1860)

   Posledním mužem letošního roku je první československý premiér. Půlstoletí působil v české politice a na půlstoletí se po něm po jeho smrti (+1937) téměř slehla zem. Nepřehlédnutelná charismatická osobnost první republiky je dnes v běžném povědomí spjata pouze s pražskou vilou, kterou nechal vystavět. Trochu málo na osobnost jeho formátu…

Němci, které nesnášel, se dočkali jeho (částečné) biografie v roce 2002. Rusové, které miloval, si mohli jeho komplexní životopis přečíst o čtyři roky později. A nebýt Martiny Lustigové (2007), čekal by český čtenář na první velkou práci o svém prvním premiérovi snad ještě dnes.

S jeho typem ješity vyžadujícího být za každou cenu středem pozornosti, s jeho nedůvěrou vůči „germánstvu“ a obdivem ke všemu ruskému se na české politické scéně setkáváme dosud. S jeho ohromným řečnickým talentem a nezištností (snad jediný ze starých českých politiků nikdy netrpěl nouzí) už podstatně méně. A svou kulturností, noblesou a odporem k politickým intrikám by dnes byl mezi „hlavouny“ osamocen téměř zcela.

„Co je u nás malicherné, odporné závisti a nepřejícnosti,“ povzdechl si už na přelomu století jako lídr mladočechů.

Důsledný odpůrce Edvarda Beneše a Tomáše G. Masaryka, emotivně založený člověk, který se rychle dostal na vrchol, aby stejně rychle zažil pád. Muž, který marně volal před nebezpečím sovětského bolševismu; politik, jenž nehledal chyby u sebe a který se svého času považoval za zcela samozřejmého Masarykova nástupce. Nedělejme však účet bez hostinského a podívejme se na příběh prvního muže prvního kabinetu jeho slovy.

„Německých kamarádů jsem asi neměl, jen pamatuji, že jsem jednou uličkou nemohl choditi, poněvadž mne tam nějaký rabiátní kluk chtěl jako Čecha zbíti.“

 

„Na našich horách je mnoho Prušáků, Němců. Já dřív byl na ně dost zvyklým a nemohu říci, že by mně byli přímo protivní. Ale nyní je přímo nenávidím.“  (z listu své budoucí ženě, 1892)

 

Narodil se na Štěpána v roce 1860 ve Vysokém nad Jizerou jako syn majitele stavební firmy. Měl čtyři sourozence, ale žádný z nich se nedožil školního věku.

„Zaklínal mne (=otec), abych nemyslil na politiku, šel na reálku a věnoval se praktickému životu, že budu šťastnější a spokojenější. Měl chudák slzy v očích, což nebylo jeho zvykem. Já zůstal neoblomným, nepovolil jsem, můj zápal pro politiku byl silnější než velká láska k otci – a nebylo mně ještě 12 let.“

 

„Díval jsem se naň jako na pána Boha a přec mně byl jaksi bližší jako krajan.“  (ze vzpomínky na Riegrovu řeč – též rodák ze Semilska –  na slavnosti položení základního kamene Jungmannova pomníku, 1873)

V patnácti letech: „Rozhodli se (=rodiče) už dříve, že není pro mé zdraví prospěšné, abych dvakrát denně chodil z Malé Strany na Pohořelec…a tak mně našli byt na ostrově Kampě…“ 

 

Na malostranském gymnáziu studoval s celou řadou studentů z balkánských zemí (především z Bulharska) nebo z Polska. Sledoval události na Balkáně a přípravy protiosmanských povstání, k němuž se chystala i řada jeho gymnaziálních kamarádů. V mladém Kramářovi ožívá jeho budoucí vzpěněná slovanská krev.

„Bujný hoch, který vynikal nápadně nad své okolí, bystrý, výmluvný, v přestávkách si rád zařečnil ke spolužákům, redigoval studentský tajný časopis, do něhož psal vášnivé vlastenecké výzvy, vedl nás.“  (pozdější bulharský premiér Stojan Danev)

„Mám svatou svou povinnost, abych ozbrojen duševně vším materiálem potřebným mohl jednou vystoupiti s úspěchem na zápasiště, kde se rozhoduje o vlasti naší.“  (z deníku 19letého studenta)

Ačkoliv byl vždy vzorným studentem, s výjimkou primy dostával z mravů pouze chvalitebné (a dvakrát dokonce jen zákonné) hodnocení. Důvod? Podle jeho spolužáků nedostatečná loajalita k habsburské monarchii a názory na postavení českého národa v ní. Kramář se tehdy účastnil vlasteneckých manifestací, dostal se také do drobného střetu s policií.

„Náš národovec, místo aby velebil dynastii a vychvaloval rakousko-uherskou armádu, podal vypracování takové, že sbor profesorský měl pak co činiti, aby to pro abiturienta nemělo zlých následků.“  (ze vzpomínky spolužáka na maturitní kompozici z němčiny)

Na studia práv se vydal rovnou na univerzitu do Berlína a po prvním semestru zamířil pro změnu do Štrasburku. Své finanční nezávislosti přitom využil nejen k dalšímu vzdělávání, ale i k poznávacím cestám po Evropě.

24.dubna 1884 byl promován doktorem práv. Titulu si velmi vážil a lpěl na něm, jak svědčí i úsměvná historka z honu. Kramáře tam jeden z účastníků oslovil „pane poslanče“. Kramář ho hned zarazil slovy, že tady je přece mezi svými, takže tady je jen „doktor Kramář“.

Advokátskou praxi ovšem nikdy nevykonával. Na podzim 1884 se v Paříži zapsal na École libre des science politiques. Byl vůbec prvním českým posluchačem této školy, která měla vychovávat budoucí diplomaty. Studia využil, jako vždy, též k širším poznávacím výletům, včetně Británie a Irska.

Do politického života vstoupil po téměř pětileté mravenčí práci ve vídeňských archívech. Studoval tehdy ještě málo známou činnost dvora od poloviny 18.století a zřetelně si tak zmapoval porušování právní kontinuity vztahů s Českým královstvím a fakt, že právě české země finančně vydržují Rakousko a Habsburky.

„SEDĚL JSEM DENNĚ V ARCHIVECH … KDYŽ ZAVÍRALI, NEPŘÁL JSEM SI ANI VĚTŠÍCH PRÁZDNIN A PROHLÉDL KAŽDÝ AKT DVORNÍ KOMORY I DVORSKÉ ČESKÉ KANCELÁŘE ZA DOBU 1704-1749.“

„Byl jsem tedy, jak bych řekl, důkladně připraven pro politický život, který také velmi brzy pro mne nastal, dříve než mi bylo příjemné.“

 

K realistům přivedl mladého Karla Kramáře Josef Kaizl, jeho někdejší univerzitní učitel. Právě jeho prostřednictvím se Kramář seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem.

„Ne, že mně jinak imponovali.“  (vzpomínka na první setkání s Masarykem a Kaizlem,1887)

„REALISTÉ BYLI KAIZL A MASARYK, A JÁ JEN JAKÝSI MÁLO VÝZNAMNÝ, NANEJVÝŠ ZA VZDĚLANÉHO UZNÁVANÝ PŘÍLEPEK.“

1.listopadu 1890 se jako nakladatel a vydavatel ujal vydávání týdeníku Čas. Otiskl zde úvodník „Co chceme“, který shrnoval program realistů. Chtěl mít Čas za periodikum pro náročného čtenáře a vzdoroval Kaizlovým radám psát co nejsrozumitelněji („…je těžko psát jako pro děti.“)

 

Dosud dominující staročeši byli pro něho stranou, „jež snese vše, třeba naprostou přeměnu programovou přes noc, visíc na osobách, ne na věci – a nikterak nesnese opozici ve vlastním táboře.“

 

Na jaře 1890 se vydal na svou první (a osudovou) velkou cestu po Rusku. Podle svých slov byl udiven tím, že západní Slované znají velmi dobře západní Evropu, ale slovanský východ je jim téměř neznámý. Navždy a zcela nekriticky Rusku zcela propadne – a v osobě vdané Naděždy Nikolajevny Abrikosovové zde najde i životní lásku…

„Tak zvláštní je to s námi západními Slovany! Dovedeme rychle a dobře chápati kulturní a hospodářský život v norvéžských fjordech, rozumíme zápasu Irčanů,…, ve francouzském parlamentarismu vyznáme se jako ve svém, Německo už dokonce patří v duševní náš svět – ale Rusko, o němž tolik jsme se nahorovali, jest nám hádankou…“

„Milý duchovní Pastýři, nezlobte se, že Vaše ovečka se takového prostopášnictví neleká, nýbrž naopak že by byla šťastnou pobýti několik dní mezi těmi…hrdými, a přec tak srdečnými gruzínskými knížaty a feudály, třeba na nebezpečí, že by chvílemi rozum byl zamlžen… Zapomínám docela, ke komu mluvím. Odpuste, já na Volze budu se kát ze svých hříchů…nuž potom bude docela konec – pak zas přijde věda, realismus a snad i aktivní politika – a snad budu šťasten, že v celé té vyprahlosti našeho veřejného života budu mít alespoň takové vzpomínky!“  (z listu dosud bezmezně obdivovanému Masarykovi, 29.5.1890)

„Na konec je protivno dívat se stále na ty orientálské obličeje – a člověk má radost, když zas jednou vidí otevřený ruský obličej.“  (po odjezdu z Kavkazu)

Kramář již spěchá na Krym, kde se měl znovu setkat s jistou podnikatelskou rodinou, s níž se seznámil v dubnu téhož roku – s rodinou Alexeje Alexejeviče Abrikosova…

„JE MNĚ ZDE VELMI HEZKY, PONĚVADŽ MÁM VELMI MILOU SPOLEČNOST – PÁNA A PANÍ Z MOSKVY, KTEŘÍ ŽIJOU V ALUPCE A NYNÍ MNE VYPROVÁZEJÍ PŘES CAŘIHRAD, SOFII A BĚLEHRAD… (12.9.1890)

„Tolik jsem si zvykl na rozmlouvání s Vámi, v němž jsem byl rád tak upřímný, tak otevřený, jak jsem sám k sobě, že bezvýsledně bojuji s naléhavou nutností psát Vám znova jedno a totéž… Jak bych si toho cenil, kdybych s Vámi mohl hovořit! Dávala jste mi odvahu a klid. Alespoň na Vás hodně myslím!“  (z listu Naděždě Nikolajevně, říjen 1890)

Abrikosov měl Kramáře za rodinného přítele, proto mu dovolil trávit čas v přítomnosti své rodiny a proto mu dovolil zařídit Naděždinu vídeňskou operaci (1891). Když se ale zdráhala vrátit se, vylákal ji pod záminkou své těžké choroby zpět do Moskvy, ale to ji zatvrdilo ještě víc. Pochopil, že svůj boj o Naděždu prohrál, a ona s rokem 1893 opustila kromě manžela i své vlastní děti.

„Projel jsem Rusko od Petrohradu do Tiflisu, Kriváně a Baku, žil jsem měsíc na Volze, poznal život ruské vesnice, mluvil s význačnými lidmi, poznal jsem Vladimira Solovjeva, Tolstého… ale neodvážil jsem se o Rusku psát. Uveřejnil jsem v Času (1891) dojmy z Polska, ale o Rusku jsem nenapsal nic. Čím víc jsem je poznával, tím víc mně bylo záhadným problémem, a já se prostě neodvažoval o něm psáti. Neměl jsem ani odvahy, ani talentu, abych psal povrchní dojmy.“

 

„Za Alupkou…je zvláště krásný běloskvoucí palác velkoknížete Petra Nikolajeviče, věnčený zářícími maurskými kupolemi. Vedle něj stojí půvabná bílá Kramářova vila ve starořeckém klasickém stylu, zdobená sochami, kolonádami a figurami okřídlených zjevení na střeše.“  (z turistického průvodce po Krymu; vilu Kramářových zde Jan Kotěra dokončil 1908)

 

„A teď jen brzo se spojit s mladočechy, – až se sejdeme v Praze, vezmeme to energicky do rukou! Mladočeši mají nyní hodně života…“  (v listu Masarykovi, 28.7.1890)

„Chceme podporovati vládu vídeňskou tehdy, když přesně a poctivě postaví se na půdu rovnoprávnosti všech národů, na princip autonomie, a když účinně bude podporovati naše snahy decentralizační… (z programových zásad realistů, 1890)

27.prosince 1890 oslavil Karel Kramář třicáté narozeniny a dosáhl tak věkové hranice pro možnost být volen do Říšské rady. Po volbách v březnu příštího roku usedl za mladočechy (Národní strana svobodomyslná) do vytoužené poslanecké lavice a v dubnu zde pronesl svůj první projev.

Mimochodem, poslanci zpravidla brali práci v parlamentu jako službu národu a Karel Kramář v tom nebyl výjimkou. Sezení v parlamentu tehdy nebylo nijak lukrativní záležitostí, na práci poslance se rozhodně nedalo zbohatnout. Náhrady byly velmi malé a stačily sotva na pokrytí skutečných výdajů. Poslanci tak nemohli žít pouze z politiky, politická činnost nemohla být zdrojem jejich obživy.

„Je-li spojenectví pro nás Čechy na základě rovnoprávnosti, svobody všech, autonomie vůbec v Rakousku možným, tak k němu dojdeme. Není-li to možným, pak to není naší vinou a také ne pouze naší škodou. Největší škodou bylo by to říši, ve které žijeme. Věříme, že možno nám jednou dojíti práva v Rakousku.“  (z ještě předvolebního projevu v Nové Pace, 1891)

 

Až bude později (za první republiky) Kramářovi vytýkáno, že nehlásal zničení monarchie, odpoví:

„My nechtěli rozboření Rakouska, neboť jsme nebyli dost nesvědomití a lehkomyslní, abychom chtěli světovou válku, bez níž by na to nebylo pomyšlení.“

Kdo by čekal u pravicového, víc než dobře zajištěného Karla Kramáře nezájem o sociální problematiku, byl by překvapen. Na nejbližším podzimním zasedání Říšské rady se například přimlouval, aby byly dělnické byty osvobozeny od činžovní daně („dělník dobře bydlící bude přístupnější ve víře v možnost zlepšení poměrů sociálních“).

„My musíme být sociální a musíme chtít i sociální spravedlnost… My nebojíme se posílení nižších tříd, naopak my chceme je a musíme o ně pracovati, neboť jen tak bude veškerý náš národní život plnější a šťastnější, když vzdělání v duchu našem bude údělem všech a ne málo jednotlivců a když úroveň celého národa bude na výši moderní kultury.“

 

„Slova „zákon“, „pořádek“, „loajalita“ a také „národ“, kterými se Kramář rád oháněl, lidem mnoho neříkala. Ani slovo o socializaci, ani slova o sociální rovnoprávnosti, o vykořisťování člověka člověkem.“  (Dušan Uhlíř, 1979)

 

„Ten pán Bůh musil být výtečně naložen, když ty krásy sypal na ten malý kousek světa… A už jsem ponořen v celou tu poesii hor, moře – že se mně tak nejasně zdá, jakoby kdesi v dáli byl jakýsi parlament, v kterém jacísi lidé se perou, a nevědí oč.“  (v listu Eduardu Albertovi z Krymu, kde už tradičně trávil parlamentní prázdniny, 8.7.1898)

„Poměry znám o něco lépe než Vy, který myslíte, že staré „dítě“ je posud ještě nejlepším argumentem, když došly důvody. Ne, milý příteli, nebyl jsem ani dříve dítě, ani jím nejsem nyní – politickým dítětem – odpuste, na konec to musím říci – jste byl vždycky a vždycky Vy a budete jím do smrti.“  (v dopisu Masarykovi po roztržce mezi nimi, leden 1899)

 

Ačkoli Kramářově straně nemohlo všeobecné volební právo prospět (spíš naopak), bral se opakovaně (i pod dojmem ruské revoluce 1905) za jeho zavedení: „Jen hluchý člověk neslyší kovových kroků lidových mas a jest na čase, aby tyto masy byly organizovány. Otevřete brány tohoto zastupitelstva masám lidovým dobrovolně, uchraňte tuto říši velkého nebezpečí. Sousední stát nastiňuje hrozné následky, nedá-li se včas, co se dáti musí.“

(v říšské radě, říjen 1905)

Kramář se za Rakouska-Uherska z vlastního rozhodnutí nestal členem žádné z vídeňských vlád, přestože čeští zástupci se tu střídali. Když se císař František Josef I. dokonce při jmenování Beckovy vlády (1906) ptal, kde je Kramář, premiér mu odpověděl: „Veličenstvo, dr.Kramář je perla, nechce se však dát vsadit do obruby žádného ministerstva.“

„Nejtěžší politika je politika kompromisu. Je tu zodpovědnost za ústupky, které nutno činiti, aby se něco vyzískalo. A tu třeba přísně měřiti, zda to, co bylo nabyto, za kompromis stálo. Politika je boj, jen boj, stálé snažení.“  (březen 1907)

„My světu neseme mír a lásku, my nechceme káceti trůny, rozbíjeti říše a státy, ne, my chceme cítiti jen s jedním velkým celkem, spjatým společnými kulturními zájmy, abychom rozděleni, znesvorněni, neklesali jeden po druhém pod nátiskem… Trpíme všichni, oslábne-li veliká, mocná Rus…“  (ze zahajovacího projevu nepříliš úspěšného slovanského sjezdu, 12.7.1908)

„To, co nastalo anexí (=Bosny a Hercegoviny 1908), byla katastrofa mojí životní politiky. Chtěl jsem vše učiniti, co jest v mých slabých silách, abych spolupomáhal, aby můj slabý národ se stal šťastným a velikým ve volném, mocném a všemi váženém Rakousku. Dnes je té mé politice konec. Berlín bude dělati rakouskou politiku, nikoli my.“  (1910)

„Může-li z požáru na Balkáně vzniknouti světový požár, rakouští národové nesmějí býti vedeni na jatky pro zájmy, které nejsou správné. Varuji Rakousko, aby nepodnikalo nemožných kroků. Velkosrbské sny jsou nebezpečny jen tenkráte, nenechá-li Rakousko srbský národ žíti.“ 

„Kdyby v Rakousku zvítězily německé myšlenky a Rakousko šlo na Balkán…pak nezůstane doma ani jeden stát a z toho malého bojiště na Balkáně stane se evropské bojiště všech národů a následkem toho bude katastrofa pro všechny a může býti hrobem tak mnohých států, které si myslí, že jsou dnes nepřemožitelny a pevny.“  (1912)

„„Kramář je proti úplné samostatnosti Čech, žádá slovanskou federaci…v rámci Ruska… Žádá, aby se Rusové přitom neohlíželi na mezinárodní právo a podobné překážky; český

národ, který neměl možnost protestovat proti válce, schválí počínání Ruska jednohlasně.“ 

(ze zprávy ruského žurnalisty Svatkovského o Kramářových plánech, duben 1914)

  „I. Slovanský Svaz nazývaný Slovanskou Říší tvoří: Ruská Říše, Carství (království) Polské, Carství (království) České, Carství Bulharské, Království Černohorské.

  1. Císař Všech Slovanů a celé Rusi, Car Polský, Car Český, reprezentuje Slovanskou Říši před ostatními velmocemi…

  XVIII. Ve všech neruských zemích Svazu je povinné vyučování ruštině počínajíc druhou třídou obecných škol. Na školách středních se vyučuje ruštině a ruská literatura rusky. Na vysokých školách musí býti stolice ruštiny, ruských dějin a literatury. Přednášky z těchto oborů, přednášené rusky, jsou povinné pro všechny posluchače…

  XIX. Velící řečí v celé armádě a loďstvu Říše je ruština. Všichni důstojníci jsou povinni znát rusky. Vojáci, důstojníci a vojenští úředníci skládají přísahu nejen panovníkovi dané země, ale i Slovanskému Císaři…“  (z Kramářovy Ústavy Slovanské říše, květen 1914)

„Naplnila se slova německého kancléře o boji mezi Germánstvem a Slovanstvem. Celá Evropa pošle všecko, co má mladého a zdravého na pole bitev a nastanou hrůzy, o kterých dosud blouznili jen románoví fantasté. Nikdo nemůže předvídati konce… A tolik si řekněme, že po skončení hrozné války mapu Evropy nepoznáme.“  (v Národních listech, 4.8.1914)

„Trvejte ze všech sil na Slovanském Impériu: ruský velkokníže – v Polsku, ruský velkokníže – v Čechách, společné vojsko, společné zahraniční zastoupení – slovem, impérium!“  (ze vzkazu carské vládě, březen-duben 1915)

 

Kramář se za každou cenu snažil zabránit projevům loajality k habsburské monarchii a dynastii ze strany českých politiků. Například po bitvě u Gorlice (počátek května 1915) se řešila možnost vyslat do hlavního stanu českou delegaci s ujištěním o oddanosti – velmi rozhodně tomu zabránil.

 

15.května 1915 se nastěhoval do své nové vily naproti Chotkovým sadům. Pohodlí šestapadesáti skvostně vybavených místností, stolů potažených buvolí kůží, krbu ze zeleného mramoru, postele s trojdílnou žíněnkou (a zlatem protkávaného hedvábného potahu) si ovšem nebude užívat dlouho. Už necelý týden poté, 21.května, bude šokovaný Kramář zatčen.

„Byl jsem téměř 25 let poslancem, a vědomí mé osobní nedotknutelnosti bylo vlastně jediným poněkud povznášejícím pocitem mého povolání…“

 

Mimochodem, domovní prohlídka trvala v Kramářově vile přibližně 90 minut a během ní ho nechali s manželkou v klidu povečeřet. O podobné shovívavosti si budou účastníci budoucích dvou odbojů moci nechat jenom zdát.

„Cítil jsem nevýslovně hluboké ponížení, že mne, který jsem byl kdysi jedním z vůdců většiny v parlamentě, který nepřestal hráti ve sněmovně…úlohu dojista vynikající, který byl znám v tak mnohých politických kruzích Evropy, že mne hodí do smradlavé cely jako sprostého vraha nebo zloděje… Začalo svítat a když bylo světlo, viděl jsem svou celu v celé její ohavné špíně, po stěnách pornografické kresby, nápisy, a v tom všem já, jeden z předních parlamentářů českých a rakouských…“

 

Železná postel se žíněnkami a polštáři, splachovací záchod, malý stolek s lavičkou, umyvadlo, polička s knihami… Jedním slovem hrůza. Později zatčený Alois Rašín byl překvapen, jak zle mladočeský vůdce nikterak brutální vídeňskou celu snášel.

„Vaření ještě ušlo, ale nejhorší bylo mytí nádobí… Ale musilo to být a myli jsme oba s drem Kramářem statečně, právě tak, jako jsme si ráno zametli celu; dr.Kramář velkým smetákem, já malým smetáčkem…“  (Alois Rašín)

 

„Když tento spis (=výtisk exilového „La Nation Tchèque“) byl při osobní prohlídce u dra Kramáře nalezen, byl si ihned vědom těžké zodpovědnosti, jež jej postihuje již pro tuto jedinou skutečnost…“  (z obžalovacího spisu)

„Rusofilského hnutí v Čechách vůbec není…u nás jsme Slovany a cítíme stejnou lásku ke všem slovanským národům… Nepřátelství k němectví jen, pokud ohrožovalo naše národní bytí… Já chtěl vždy mír, poněvadž bych byl nesvědomitým člověkem, kdybych jako vůdce malého národa stavěl jeho budoucnost na nejistý výsledek světového konfliktu… Já jsem války nechtěl, nepřál si, aby přišla…já jsem se války obával, snažil se jí zameziti…“  (z obhajoby)

3.června 1916 byl navzdory výtečné obhajobě (poté, co odmítl vyjádření absolutní loajality panovnické dynastii a státu) byl spolu s Rašínem uznán vinným ze zločinů velezrady a odsouzen k trestu smrti pověšením. Tvář prý měl „jako zkamenělou, jen občas lehoučké cuknutí proběhlo po skráních a maličko se usmíval – pohrdavě“.

Odvolací líčení probíhalo od 13. do 20.listopadu a předchozí rozsudek potvrdilo v celém rozsahu. Zbýval už jen podpis císaře, ale jeho osobní lékař ho nedovolil jakkoliv vyrušovat. Následujícího dne, 21.listopadu 1916, František Josef skonal.

5.ledna následujícího roku bylo oznámeno rozhodnutí o milosti nového císaře Karla. Kramářovi byl trest zmírněn na 15 let žaláře, Rašínovi na 10 let a Červinkovi se Zamazalem (měli být rovněž oběšeni pro zločin vyzvědačství) na let šest.

10.července byli všichni na základě císařské amnestie propuštěni. Kramář odmítl návrhy, aby šel poděkovat císaři, a odmítl dokonce navštívit i budovu Říšské rady. Triumfální návrat domů z něho v tu chvíli učinil opravdového „vůdce národa“ a studenti, zapřažení do kočáru, ho za zpěvu národních písní vezli Prahou…

„Nebuďme ve veliké chvíli, ve veliké chvíli jednotné české politiky jinak malichernými! Udělejme všechno, abychom zase neutonuli ve starých sporech a starých malichernostech!“  (ze slavnostního večera na Kramářovu počest na Žofíně, 17.10.1917)

  1. února 1918 vznikla státoprávně demokratická strana (od března 1919 národní demokracie), v níž se sloučili dosavadní mladočeši, realisté, státoprávní pokrokáři a moravští pokrokáři. Předsednictví bylo jednomyslně vloženo do rukou Karla Kramáře, přestože existovaly jisté obavy…

Předsedou národní demokracie (od roku 1935 Národního sjednocení) zůstane až do své smrti.

 

„Tento řád (= socialismus) zavedený při dnešní mravní povaze lidí znamenal by podlomení produktivity a celkové i průměrné ochuzení národa… Nechce (= národní demokracie) naprosté rovnosti mezi lidmi, poněvadž není možná, ale rovnosti životních podmínek, na nichž má každý míti možnost dle svých sil a vlastností založiti svůj život a budoucnost…“  (z programu národní demokracie, březen 1919)

„Pevně věříme v konečné vítězství práva národů na jejich svobodu a volné sebeurčení… My chceme svobodu pro bratry Slováky… Jedním životem žíti musí veškerý lid československý, bez ohledu na hranice zemské…“  (na oslavě 50.výročí položení základního kamene ND, 16.5.1918)

25.října 1918 odjíždí v čele delegace českých politiků přes Vídeň do Ženevy k jednáním se zástupci zahraničního odboje. Pas dostává i někdejší „velezrádce“ Kramář. Císař Karel mezitím ve známém manifestu oznamuje změnu Rakouska ve spolkový stát – pozdě…

Jednání začala 28.října, po příjezdu Edvarda Beneše. Prakticky všichni delegáti se shodli na tom, že válka potrvá nejspíše do příštího roku. O vzniku Československa nic netuší. Teprve 30.října se o pražských událostech objevily první zmatené a kusé zprávy, ale delegáti jim nedokázali dobře porozumět.

„Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z r. 1526 i pragmatické sankci. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou Československou republikou…“ 

  Z národa, jejž sotva svět znal, stali jsme se národem všude ctěným a váženým jen vlastní silou, mužností a odhodlaností, kázní a pořádkem, kterým všichni ochotně dávali hold svého obdivu.“  (z první schůze Revolučního NS, 14.listopad 1918)

„Volba provedena aklamací. Když předsedou vlády navržen dr.Kramář, propukl bouřlivý, neutuchající potlesk. Volba byla jednomyslná.“  (Národní listy, týž den., večerní vydání)

„Srdečně Vás pozdravuji jménem svým a nyní i jménem vlády na české půdě. Z duše se těším na Vás a na naši společnou spolupráci. Upřímně Vám tiskne ruku Váš Kramář.“ 

(z telegramu Masarykovi u příležitosti jeho návratu domů, 20.12.1918)

„Já vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky, poněvadž kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, kterou tolik potřebuje… Nemám nic proti tomu, abyste čas od času udělal politický projev, ale všecky Vaše projevy musejí býti smluveny s vládou, aby mohla za ně, poněvadž jste Vy nezodpovědný, přijati zodpovědnost nebo podat demisi… Na tom stojím a s tím padám – při vší loajálnosti a upřímném přátelství k Vám…“  (premiér prezidentovi, únor 1919)

 

„Hádáte se o monarchii a republiku jako o článek víry. To není článek víry, to je věc politické oportunity, nic jiného. Poněvadž vím, že dnes pro náš národ je nejlepší, máme-li uskutečniti, co jsme si představovali, abychom měli čistou a úplnou svobodu, že musí být republika, proto jsem republikánem. Kdybych věděl, že mu více pomohu – národu, nikoli sobě nebo straně nebo někomu druhému – budu monarchistou. To je mi docela lhostejno.“  (22.1.1920)

„Já nerozumím ani, jak je to možno, o věcech, na kterých závisí budoucnost našeho národa nebo republiky, mysliti se stanoviska stranického. To jest něco, co mně prostě nejde na rozum. Kdybych věděl něco, co jest prospěšné národu, ale škodlivé pro stranu, nemůže býti ani na okamžik pochybnosti o tom, pro co se rozhodnu.“  (v poslanecké sněmovně, 27.2.1920)

 

„Já bych nazval naši ústavu ne ústavou demokratickou, nýbrž ústavou stranické autokracie… Fundamentem naší nové konstituce jsou strany a ne svobodní občané…Je to degradování svobodných občanů na voting cattle – hlasovací stádo.“   (tamtéž)

„Senátor nebude nic jiného než poslanec, který jest o několik let starší… To není nic jiného, než jakési útočiště pro vysloužilé předáky stran. Když pak se na některé podíváte a vidíte je ve skutečnosti, – oni mi nezazlí, když to řeknu – nevidím, že by to stáří bylo garancií jejich rozvahy a rozumnosti.“  (tamtéž)

„Chtíti, aby se jim vůbec vedlo dobře po všem, co bylo jimi válkou zaviněno – a myslím, že na té válce nejsou docela tak nevinni, alespoň ji vítali s neobyčejným nadšením – bylo by trochu neskromné.“  (o postavení Němců v republice, poslanecká sněmovna 25.10.1925)

„My (= Češi) příliš dlouho cítili všechno barbarství kulturních útisků, všechno ponižování svého národa, kterému nedávali ani práv jazykových, ani škol nutných pro vzdělání v jazyku mateřském, abychom se chtěli dopouštěti stejných hříchů proti svobodě a kultuře.“ 

(v poslanecké sněmovně, 14.11.1918)

„V ničem nechceme porušovati jazyková a kulturní práva německých občanů našich, v ničem porušovati jejich občanská práva, jejich naprostou hospodářskou rovnoprávnost, ale stále a stále opakuji jedno každému Němci, s kterým mluvím, a i nyní před celou veřejností: tento stát bude český a jen český.“  (tamtéž, 20.12.1918)

„Vy jste válku nejen začali, nýbrž začali jste ji s úmyslem docela jasným, abyste upevnili německé panství na světě, abyste byli prvním národem světa. To jest tak jasné, že nemůžete to ani v nejmenším popírati. Když to potom dopadlo špatně, tu chcete míti pro sebe právo sebeurčení, které vybojovali spojenci pro nás utlačované strašlivými obětmi. To přece není dobře možná.“  (k Němcům tamtéž, 10.6.1920)

„Oni budou dělat vše, aby tuto porážku odčinili. Jakmile se jim k tomu naskytne příležitost, tu se Němci vzchopí, aby napravili mír versailleský a st.germainský, ať s nimi zacházíme jakkoli. To nezávisí od nás. V té chvíli, kdyby Německo mělo naději a našlo spojence, v té chvíli musíme počítati s novou světovou válkou.“  (březen 1920)

 

„Řeknu docela upřímně, páni z německé strany mně to nevezmou za zlé, kdybych byl mohl se zbaviti Němců, že bych to byl udělal velmi rád. Nebylo žádnou radostí mysliti na to, že budeme míti ve svém státě 3 miliony Němců… My prostě věděli především, že české země jsou takovým geografickým celkem, který se naprosto bez hluboké škody obou národů nedá roztrhnouti.“  (v poslanecké sněmovně, 28.1.1921)

„Vy se velmi mýlíte, a je to nebezpečný prostředek, když si někdo myslí, že v zájmu udržení své posice může usmířit Henleinovce a Němce nějakými malými presenty. To by byla veliká chyba a neopatrnost. To, co Henleinova Sudetendeutsche Heimatsfront chce, autonomii a národní stát, to je něco, co jí nikdy žádná česká strana dát nemůže, nechce-li zradit vlastní národ a jeho ideu.“  (tamtéž, 26.6.1935)

„V pravé kapse jsem měl bubínkový revolver… Když jsem z něj vystřelil, věděl jsem, že se na tak krátkou vzdálenost absolutně nemůžu minout. Vyšla obrovská rána. Rozlehla se prázdnou chodbou; byl to ohromný zvukový efekt, sám jsem se toho polekal. Kramář i Langer zmizeli zpátky v místnosti, odkud vyšli, ostatní utekli za roh chodby. Několik vteřin jsem zůstal úplně sám a nevěděl jsem, jak to vlastně dopadlo. Pak teprve přiběhli odněkud zespodu tajní a po nich legionáři a odzbrojili mě.“  (atentátník Alois Josef Šťastný; Kramářovi zachránil život těžkých zimník, naditá peněženka a šle; hned po útoku odjel na plánované zasedání vlády a druhý den přednesl první vládní prohlášení)

„Nemyslel jsem si, když jsem unikl rakouské šibenici, že budu první v Československé republice, na koho se bude střílet.“  (po atentátu, 8.1.1919)

Za svého pařížského pobytu v roce 1919 si jako předseda vlády státu, který na mírové konferenci zastupoval a reprezentoval, zcela samostatně platil hotel i stravu z vlastních prostředků. Považoval za zcela samozřejmé, že on slouží státu, a ne naopak. Ano, Kramářovi jeho četné nadšeně patetické vlastenecké výroky o lásce k národu a vlasti můžeme věřit.

„Ve Vídni byl jsem velký pán a zde jsme takové docela vedlejší figury…“  (z deníku)

„Nedovedl by nic vytvořit; on je od nátury pánem – ve starém státním aparátu tradičním byl by na místě, ne ve státě, který musí být vytvořen.“  (z listu TGM Benešovi, 8.6.1919)

„O ničem mně neřekli ani slovo. Nedověděl jsem se nic až z novin, o Rašínově reformě, s kterou jsem nesouhlasil, neporadili se se mnou o změně ústavy, o ničem. Zase to byl rašínovsko-švehlovský systém z národního výboru.“  (z listu Masarykovi, 1.7.1919)

„Milý příteli, nové rozvrstvení politických sil a stran, způsobené (= komunálními) volbami, přivedlo rekonstrukci vlády; ministerským předsedou bude člen největší politické strany, poslanec Tusar… Vaše zásluhy v Paříži s povděkem uznávám; vím, jak úspěšně jste pracoval v oboru hospodářském a zejména komunikačním.“  (z listu TGM Kramářovi, který adresáta rozpálil do běla, 8.7.1919)

„Za války byl jste příliš pasivní, tím (= pole) opanoval Dr. Rašín… Tak si vysvětluji, že Dr. Rašín i převrat osnoval bez Vás, nikoli proti Vám…“  (z dalšího listu Kramářovi, 13.7.1919)

„25.10. Jsme v Taganrogu. Nehněvej se na mne, já nepolíbil ruskou zem za Tebe, když jsem na ni vstoupil – upřímně řečeno, neměl jsem k tomu ani nálady. Mám dojem takového smutku, tak těžký, takové zbytečnosti mého pobytu zde, že bych chtěl hned odejet a sotva kdy se sem vrátit. Proč jsem jen sem jel? Bylo to hloupé a zbytečné…  (z listu manželce, 1919)

„Dr. Kramář neví, že jsou všecky strany a všichni jednotlivci proti němu. On má fantasii ruskou v hlavě a nic jiného ho nezajímá. Chtít 250.000 vojáků proti bolševikům – fakt, že tak nedovede pochopit naši vlastní situaci, je strašným symptomem jeho poblouzení…“  (z dopisu TGM Benešovi, 19.2.1919)

„A tu jsem myslil na to, že naši hoši, kteří pro nás tolik udělali, že ti mají pro naši budoucnost a pro naše zabezpečení přinésti ještě poslední oběti: ne proto, aby bojovali v Rusku pro toho aneb onoho, to ne, ale proto, aby bojovali pro nás, pro naši budoucnost a pro naše zabezpečení…“  (Kramářova verze, v poslanecké sněmovně 28.1.1921)

„Já jsem si myslil, že by se v českém národě našlo ještě několik tisíc dobrovolníků, kteří by pod egidou, pod vedením a za souhlasu dohody – a nic jsem nechtěl dělat bez dohody – spolu s bratry Jihoslovany a s organisovanými ruskými zajatci šli naproti našim hochům ze Sibiře, aby je dostali co možná nejdříve domů, ale ne přes Vladivostok, nýbrž vítězně v triumfu přes Moskvu.“

„Nesmíme zapomenouti, že bolševici jsou děti německého myšlení a plodem německé agitace a – odpusťte, když to řeknu – německých peněz.“  (z varování před budoucím spojením bolševiků s Němci, říjen 1919!)

„Všechny tyto kraje (= Polsko) vezme si Rusko zase nazpátek buďto samo, nebo co by bylo daleko nebezpečnější, s Němci.“  (Pět přednášek, 1922!)

„Zvítězilo heslo: Bolševictví je vnitřní otázkou Ruska. Jest povinností nemíchati se do toho… Bolševictví (ale) nemůže býti než světové, ono musí do světa, ať chce nebo nechce, poněvadž nemůže existovati jenom v Rusku.“  (v poslanecké sněmovně, 28.1.1921 + 30.5.1922)

„Bolševici to kupují jinak, ti neplatí, ti si to vezmou.“  (na výtku poslance Mikulíčka, že kapitalisté všechno kupují penězi, 30.5.1922)

„Český buržuj (= Kramář), který tím zabíjel svoji vlastní stranu, udělal všechno, aby vám (= komunistům) dal právo, abyste seděli v parlamentě a mohli dělati to, co děláte.“  (ve vzpomínce na svou někdejší obhajobu všeobecného volebního práva, poslanecká sněmovna 16.3.1926)

„Bolševičtí zbohatlíci, ta nová bolševická buržoazie…všem cizincům představuje Rusko v docela jiné podobě, že jest tam neobyčejný blahobyt, poněvadž tam se dostane všechno, kdežto vedle jsou děti umírající hladem… I za cara se věšelo, ač není pochyby, že to nesnese ani srovnání, ale přece byla zachována alespoň jistá procedura soudní, kdežto zde se prostě střílelo do hlavy. Přistaví se ke zdi a střílí se do hlavy.“  (30.5.1922)

„Uznáváme jako zákonné vládce Ruska ty, kteří s německou pomocí dostali se do Ruska, kteří za německé peníze rozvrátili ruskou armádu, vyvraždili i s carem a s jeho rodinou 2 miliony ruských lidí, miliony vyhnali do bídy a nouze do ciziny, miliony ubohých mužiků svou šílenou sociální politikou dovedli do smrti hladem a do lidojedství, zničili hospodářsky celou Rus, a kteří z daní, vydřených násilím na zbědačelém mužiku vydržují armádu čekistů a špionů a platí po celém světě agenty rozvratu a sociální revoluce…“  (v reakci na Benešovy pokusy navázat diplomatické styky se SSSR, Národní listy 24.1.1926)

 

„My máme uznati ty, kteří  jako morovou nákazou ničí duše ruské mládeže, vychovávají ji k nejstrašnějšímu mravnímu rozvratu a cynismu, my vyznavači humanity, uznáváme ty, kteří neznají práva…kteří drží se jen tím, že střílejí lidi bez soudu nebo rozsudkem soudů, jimž uloženo za přední povinnost mysliti na udržení sovětů a jež pak pro „zásluhy o revoluci“ odpouští vraždy, krádeže, zpronevěry i násilí, anebo tím, že nepohodlné lidi posílají prostě k ledovému okeánu…“  (tamtéž)

„Budeme prý působiti na evoluci bolševiků k demokracii, když budeme v Moskvě oficielně zastoupeni! Není to přímo dětinskou, naivní domýšlivostí? Opravdu nestojí o tom ani vážně mluviti, jako o tom, že budou u nás komunisté „hodnější“.“

 

„Zda Sověty respektují naše vnitřní poměry čili nic, to je pro mne naprosto lhostejné. Já toho od nich nežádám, ať je respektují nebo nerespektují, skorem bych se za to poděkoval, ale musím říci: já chci něco jiného, já chci, aby se nevměšovaly do našich vnitřních poměrů. O to mně jde.“  (v reakci na Benešův výrok, že ČSR „respektuje vnitřní řády sovětské“, 1935)

„Je žalostným koncem celé politiky pana ministra Beneše, že poslední refugium jeho politiky jsou sověty.“  (v poslanecké sněmovně, 7.11.1935)

„Po dlouhá léta pomáhal mařit všechny nesmělé pokusy československých vlád navázat diplomatické styky se Sovětským svazem… Byla to až patologická nenávist ke všemu, co připomínalo první stát dělníků a rolníků.“  (Dušan Uhlíř, Anály ze Spálené ulice, 1979)

„Až přijdou z osvobozeného Ruska lidé poklonit se prachu těch, kteří umřeli ve vyhnanství, kéž je jim tato kaple vždycky svědectvím opravdově bratrského našeho cítění k velikému ruskému národu i k obětem boje za jeho osvobození ode jha nejhorších tyranů…“  (v den zasvěcení pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech Matce Boží, 22.11.1925)

„Netušil jsem, že bolševické panství potrvá tolik dlouhých let.“  (Ruská krize, 1921)

 

Zahořklosti a pocitu zneuznání se už Kramář nikdy nezbaví. Odmítne místo velvyslance, odmítá funkci předsedy Senátu, marně čeká na příležitost vrátit se do křesla premiéra, o vysněném úřadu prezidenta nemluvě.

Na pohřbu Charlotty Masarykové v roce 1923 prezident nestiskl ruku nabízenou Kramářem ke kondolenci – a na usmíření. Později řekl, že si vztažené pravice nevšiml kvůli citovému rozrušení, a Kramář se opět ublíženě stáhl.

„Vytahování starých dokumentů z archivu – udělal by to nějaký rakouský ministr? To dovedou jen naši gentlemani na Hradě – pak už přirozeně se člověk nediví, že ministr zahraničí píše jako pacholek.“  (ze soukromého zápisu v době Gajdovy aféry, 1926)

„Jsou prostředky jeho politiky, která v každém člověku zvyklém mravnosti, budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: pravdu a čistotu. V tom je ta hluboká propast mezi námi a světem Benešovým. Jistě rádi mu přiznáme, že si získal vážnosti v diplomatickém světě, že docílil úspěchů pro republiku. Avšak to, co zavedl ve vnitřních bojích politických, to vykopává nepřeklenutelnou propast mezi námi a jím. Zde je mravní otázka a té se nikdy nepoddám!“  (na sjezdu národní demokracie, duben 1929)

„Pan dr. Kramář deset let mluvil – já jsem deset let pracoval. Přijde chvíle, kdy budu mluvit já! A bude stačiti, abych mluvil jediný den – a tento konflikt bude vyřízen!“ (Beneš, 30.9.1929)

„Je paradoxní, že náš stát nadržuje tak destruktivnímu hnutí, jaké jest bolševismus, a bojí se fašismu, který jest opravdu protisocialistický, ale není protidemokratický, je-li jeho vedoucí ideologií vše pro stát. Takovému hnutí nedá se zabrániti, získá každého, v němž neumřela

láska k vlasti…“  (1927)

„Nejsem fašistou, jsem demokratem… Obdivuji se však Mussolinimu, který se nebál upřímně prohlásiti: Toto chci, toto nedovoluji… Mně moje demokracie nikdy nebránila, abych sám studoval a současně jiným radil, aby studovali korporativní systém Mussoliniho… Není nejmenších pochybností, že Mussolini má smýšlení opravdu sociální…“  (v Národních listech, 26.7.1935)

„Nejsem pro fašismus, abychom ho přenášeli k nám. Sám Mussolini velmi duchaplně řekl – také proto, poněvadž svůj fašismus a jeho základ znal – že to není exportní artikl. Fašismus se hodí pro Italii, ne pro nás.“  (v poslanecké sněmovně, 7.11.1935)

Napjatý vztah mezi Kramářem a Masarykem se uvolnil až v posledních měsících jejich života (oba zemřeli 1937). Oba někdejší přátelé si tehdy začali vyměňovat – prostřednictvím Alice Masarykové – pozdravy, dopisy a vzkazy. Nenávist mezi Kramářem a Benešem ovšem nevyhasla nikdy.

„Ať už si o Kramářově politice a o jeho myšlení myslíme cokoliv, musíme uznat, že jeho kroky v politickém světě byly vždy čestné. Na své politické protivníky neosnoval podrazy, nemstil se jim… Kramář používal jiné zbraně: tomu, kdo mu lhal nebo ho chtěl přelstít…již nikdy nepodal ruku.“ Kramář byl čestný člověk a věřil, že svou činností prospívá svému národu – a o nic jiného mu vlastně v politice ani nešlo. A tak není divu, že jeho jméno nefiguruje v žádné z četných prvorepublikových afér – Kramář se do „takové společnosti“ snad ani nemohl dostat.“  (M.Lustigová, 2007)

„Nikdy nenajdete v jeho projevech hrubosti aneb demagogie. Toho nenáviděl. Byl důsledný i tam, kde bylo taktičtější uhnout. Dovedl říkat pravdu i do vlastních řad, a to i tehdy, když to velmi bolí.“  (Richard Fischer)

„Pravdou třeba proti všem.“  (Kramářovo heslo zvěčněné na balkónu jeho pražské vily)

Zmínili jsme se v úvodu o Kramářově nezištnosti. Budiž rovnou řečeno, že na politice neobyčejně prodělal (někteří autoři tvrdí, že umíral téměř v chudobě). Jeho podkrkonošská libštátská textilka fakticky zkrachovala v době hospodářské krize, mimo jiné proto, že svůj podnik odmítl sanovat přednostním přijímáním státních dodávek a nepropustil jediného dělníka. Nemalé částky odčerpala jeho příznačná velkorysost a štědrost (například na výstavbu Moderní galerie věnoval ze svého 2 milióny korun), která patřila velmi často ruským uprchlíkům, ale i jiným.

Po úmrtí manželky (1936) čekala zlomeného a těžce nemocného Kramáře ještě jedna bolest, když mu ji katolický farář odmítl pohřbít v rodinné hrobce ve Vysokém nad Jizerou s tím, že byla pravoslavného vyznání.

Karel Kramář zemřel  v květnu příštího roku. Podle svého přání byl pochován v kryptě pravoslavného kostela na Olšanech vedle milované manželky.

Vysněného pádu bolševismu se nedočkal, s jistotou ovšem v Ruské krizi (1921) napsal: „Svoboda je jeho hrobem.“ 

 

Půlstoletí po Kramářově skonu se tato jeho vize – v atmosféře první republiky spíše ojedinělá – začala naplňovat.

S využitím:

Auský S., 130 let od narození Dr.Karla Kramáře (LD před nedělí, 27.12.1990)

Bobíková L., Masaryk a Kramář: věční rivalové (z přílohy Práva, nedatováno)

Lustigová M., Karel Kramář, první československý premiér, Vyšehrad 2007

Šetřilová J., Druhý či první muž strany? (Historický obzor, 5/1994)

Šetřilová J., Kramářova vila (Dějiny a současnost, 3/1993)

Tomeš J., První předseda vlády (Reportér 1/1991)

Jak se Vám líbí tento článek?

One thought on “Karel Kramář

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.