Karel I.

Karel I.

(+1.4.1922)

   Vysoko nad vodami Atlantiku, tisíc kilometrů od portugalských břehů, spočívá už 90 let tělo posledního rakousko-uherského císaře. Jeho krátký život byl stejně dramatický jako hory Madeiry, v jejichž stínu je pohřben. Koho dnes ještě zajímá, že v jeho vládě pracoval první ministr sociálních věcí na světě, nebo že byl jediným politikem Velké války s přímou frontovou zkušeností. A přece byl tento zdánlivě nevýrazný, fyzicky slabý, morálně však velmi pevný muž posledním (nekorunovaným) králem českým. Pohled na vlastní dějiny očima „druhé strany“ může být pro nás překvapením. Karel První.

 

Když se narodil, byl všemi pokládán za „arcivévodu mimo pořadí“. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se právě on mohl stát jednou císařem. Kdo mohl tušit, že bezdětný korunní princ Rudolf spáchá sebevraždu (1889), že na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este bude spáchán atentát (1914) a že jeho děti ztratí v důsledku jeho nerovné svatby s Žofií Chotkovou (1900) na nástupnictví nárok.

 

Karel přišel na svět na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích, který se vypíná na vysoké skále nad vodami Dunaje. Jeho matkou byla princezna Marie Josefa ze saského panovnického rodu (sestra posledního saského krále Bedřicha Augusta), žena prý nepříliš krásná ani chytrá, zato hodná, pokorná a velmi zbožná. Jako jedna z prvních žen v Rakousku amatérsky fotografovala.

 

Karlův otec arcivévoda Otto František Josef si ji nebral z žádné lásky, ale jako hodný syn uposlechl doporučení svých rodičů. Tento švihák („der schöne Otto) lámal ženám srdce na potkání, byl lvem salónů a rodičům už prostě přerůstal přes hlavu. Manželství ovšem na jeho způsobu života nezměnilo vůbec nic, naopak eskapády nabraly netušených obrátek.

 

Jeho tance po stolech, střídání baletek, hereček, dívek mladých i vdaných žen už nemohlo nikoho překvapit. Když ale nechal zastavit židovský pohřeb a s kamarády skákal na koních přes rakev, když své zřízené kumpány málem nahnal do ložnice své ženy a poté, co se v hotelové hale vídeňského hotelu Sacher zcela nahý zhroutil do náruče manželky britského konzula, povstávali ze židle i hodně otrlí.

 

„Jakkoli Ottovo manželství bylo nešťastné pro oba – pro něj i pro Marii Josefu – rodinu se snažil brát vážně. I nadále sice odcházel takřka večer co večer za jinými ženami, snažil se to však dělat tak, aby manželku ponižoval co nejméně. Než odešel, zůstával prý u své Sepherl…dokud neusnula, a držel ji za ruku. Pak nastoupil do fiakru a odejel za zábavou, která trvala až do časných ranních hodin.“  (J.Pernes)

 

Mužská ruka doma Karlovi citelně scházela. Vyrůstal z něho zakřiknutý, jemný, často nemocný chlapec. Až v sedmi letech se v jeho okruhu objevil vychovatel Jiří hrabě Wallis.

 

Mladý arcivévoda získal vztah k přírodě a divadlu, hrál tenis, propadl lovecké vášni a na četných cestách poznal kus své říše i Evropy od Tater přes Sedmihradsko až po Riviéru a velkoměsta západní Evropy. Svou vojenskou kariéru zahájil (1905 jako poručík) u dragounského pluku ve Staré Boleslavi.

 

Studia absolvoval na staroslavné pražské univerzitě, organizaci jeho výuku dostal na starost český historik Antonín Rezek. Na Hradčany docházeli za urozeným studentem stejným dílem přední profesoři německé i české části univerzity.

 

Učil se i česky a naši nelehkou mateřštinu zvládl dokonale. S hraběnkou Mensdorffovou, která ho po letech následovala do vyhnanství, mluvil vždy jen česky, až do své smrti.

 

„Byl jsem dnes u císaře, asi hodinu, mluvili jsme o všem…a také o Tobě. Řekl jsem císaři, že jsem nadmíru šťasten, načež se císař zeptal: ,A Zita, ta je doufám také šťastna?´… Byla jsi nedávno tak milá při našem loučení, když jsi mi říkala ,já půjdu všude, jen abys ty neměl žádné potíže,´to mne tak potěšilo a dojalo a já Ti za to budu po celý svůj život vděčen…“  (z listu snoubence 1911; v létě 1909 se do Zity zamiloval ve Františkových Lázních)

 

„Je mi hrozně líto, že hloupá, blbá politika nám brání, abychom šli společně ke Svatému otci, chtěl bych jej vidět… Bohužel se nedá nic dělat.“  (Zitě 26.6.1911 z londýnské svatby Jiřího V., mimochodem snad největšího setkání korunovaných hlav od Vídeňského kongresu 1815)

 

Sňatek uzavřeli Karel na zámku Schwarzau (dnes ženská věznice) 21.října 1911. Pozvání císaře přijali saský král i bulharský car, na místě byl čten i projev papeže. Karlovi přátelé aviatici přelétali nad zámkem zároveň s obrovskou vzducholodí, symbolem moderní doby, k níž se Karel (na rozdíl od svého prastrýce) hlásil.

 

Ubytovali se v brandýském zámku, na který si oba až do své smrti zachovali ty nejvřelejší vzpomínky. S jarem 1912 však pluk dostal nečekaně rozkaz k přesunu do východní Haliče a na koních se přesunuli přes Chrudim, Ústí nad Orlicí (9.březen), Moravskou Třebovou, Litovel, Hranice na Moravě a Těšín.

 

Charakteristický regionální detail: Před noclehem v České Třebové se Karel rozhodl na místním Zámostí přesvědčit, jak je postaráno o jeho koně. Nahlédl i do světnice, kde několik sousedek dralo peří. Stará Čáslavská mu podle starého zvyku přiklopila hrnec na hlavu, což rozesmálo všechny včetně Zity, která bezmocného „pána“ vyplatila zlatou desetikorunou.

Co by dnes bylo považováno jako „útok na veřejnou osobu“, se tehdy odbylo smíchem a veselím. A ještě dlouho si Českotřebováci vyprávěli, jak byl u nich poslední rakouský císař předběžně korunován.

 

„Zejména příjemně na mně působilo, že arcivévoda s arcivévodkyní se zajímali s vřelou účastí o moje soukromé poměry. Něco takového bylo u císaře Františka Josefa zásadně vyloučeno… Arcivévoda Karel a arcivévodkyně Zita byli zcela odlišného názoru a působili tím mnohem lidštěji.“  (pobočník Margutti)

 

„Nemám vlohy k vyřizování aktů. Stýkám se raději se živými lidmi než s papírem… Musím poznat zemi a lidi, přijít do styku s mnoha lidmi, abych získal samostatný úsudek.“

 

20.listopadu 1912, jen tři týdny po Karlově přeložení zpět do Vídně, se jim narodilo první dítě. Jako budoucí panovník měl jednou nést jméno František Josef II., do historie se však zapíše pod jménem Otto von Habsburg (+4.7.2011).

 

„Stane se, pokud člověk může soudit, císařem, který bude povolán k tomu, aby v poslední čtvrtině 20.století vedl osudy Evropy do klidnějších dnů, než v jakých žijeme dnes.“  (z tisku v den Ottova křtu)

 

„Pustíme-li se do velké války s Ruskem, bude to neštěstí…. Pak možná budeme muset bojovat na dvou frontách a to nemůžeme vydržet. Nakonec nás ještě napadne Itálie a Anglie nám začne dělat potíže… To by byl konec písně!“ (následník trůnu František Ferdinand d´Este, 1912)

 

Po výstřelech v Sarajevu se Karel stal v sedmadvaceti letech nečekaně následníkem č.1 a starý mocnář rozhodl, že „v zájmu evropského míru“ je „trestná expedice“ proti Srbsku nezbytná.

 

Vyhlášení války (Karel nebyl k osudným rozhovorům přizván) překvapilo císařskou rodinu, zejména Zitino příbuzenstvo francouzského původu. Její dva bratři Sixte a Xavier přešli (s Karlovým souhlasem!) švýcarskou hranici a přihlásili se v Paříži u odvodního úřadu. Další tři bratři – Felix, Elie a René – bojovali v řadách c. a k. armády.

 

Karel byl z korunních rad, na nichž se rozhodovalo o válce a mobilizaci, pečlivě vyloučen. Podle Zity nechtěl císař zaplést následníka trůnu do tragických událostí, nýbrž naopak mu ponechat volné ruce pro budoucí (brzkou, jak se myslelo) dobu míru.

Karla velmi překvapilo, že ho dav ve Vídni (a ještě vřeleji v Budapešti) vítá ovacemi.

 

„Nechápu, že lidé, kteří vidí své blízké odcházet do války, mohou být tak nadšení.“

 

Zita a její děti se přestěhovaly do Schönbrunnu k císaři (i z dochovaných fotografií je patrné, že se rodina stala radostí jeho stáří), zatímco Karel podstupoval křest ohněm a účastnil se prvních porážek rakouských vojsk.

 

„Byl odvážný a nebojácný, tak jak jsem ho později shledal při podobných příležitostech. Rád by zůstal déle. Příkaz Jeho Veličenstva neohrozit arcivévodu byl i tak překročen…“  (Conrad von Hötzendorf)

 

„Je lepší, když útok trvá déle, než když je proveden v krátké době a je za to zaplaceno těžkými ztrátami… Ukládám každému veliteli jeho svatou povinnost, aby vynaložil veškeré úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: ,Nebrat žádné zajatce’…“  (11.5.1916)

 

„Toto blouznění o lásce k bližnímu, soucitu, rovnosti lidí, štěstí míru a jak se všechna tato učení, jež zahrnovala i náboženský moment, jmenovala, se stávalo zločinem v říši, která vedla těžký boj o svou existenci, našlo ve mně nejostřejšího protivníka, který požadoval nejbezohlednější potírání defétismu.“  (Conrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu)

 

„Váleční štváči jsou buď lidé bez srdce, nebo lidé, kteří nevědí, co to válka je; já jsem válku zažil; v mé blízkosti byli lidé roztrháni na kusy – to člověk nemůže zůstat při svém dosavadním uvažování. Na této válce jsou všichni spoluvinni, všichni si musí své záležitosti uspořádat tak, aby žádný stát nedal podnět k novému světovému požáru…“

 

„Není pochyb o tom, že Německo v bitvě u Ypres 27.dubna 1915 a Rakousko-Uhersko v průběhu páté bitvy na Soči 28.července 1916 jako první použily proti nepříteli chemické zbraně, a tím na sebe uvalily morální vinu. Císař Karel používání chemických zbraní osobně odmítal, jejich nasazení během německo-rakouské ofenzívy proti Itálii však nemohl zabránit…“  (E.Demmerleová)

 

Na jaře 1916 se podílel (coby čerstvě jmenovaný polní podmaršálek) na úspěšném útoku na italské frontě – uzavřel Italům přístup k tyrolským vrcholkům – a vzápětí byl povolán na východní frontu, kde se ruskému generálu Brusilovovi podařil průlom. Tlak německého generálního štábu vnutit rakouským (a uherským) jednotkám zkušené říšské důstojníky odmítl argumentem, že by to vedlo jen k dezercím Čechů a Jihoslovanů.

 

Na vlastní oči byl svědkem průniku německých a uherských sborů do Rumunska a dobytí Bukurešti. Po tomto vítězství byl císařem jmenován velícím generálem rakousko-uherských armád. Bylo to riskantní jako záhy v ruském případě – v případě nezdaru…

 

„Dosud jsem mlčel a nechal vrchnímu velení volnou ruku. Nyní…ho (=sbor) chci opravdu vést…a převezmu ho jen pod podmínkou, že budu moci velet, jak přísluší svědomitému veliteli.“

 

„V rámci reformy armády byl z jejího velení odstraněn generál polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf… Od okamžiku, kdy Karel převzal osobně funkci vrchního velitele armády, se s životy vojáků zacházelo co možná ohleduplně. Čísla hovoří jasnou řečí: Zatímco během prvních dvou roků války zahynulo na frontách několik milionů vojáků, padlo od Karlova nástupu na trůn do konce války, tedy ve srovnatelném období, „pouze“ 100 000 vojáků…“  (E.Demmerleová)

 

„Chci udělat všechno, abych hrůzy a oběti války zažehnal v co nejkratší době a abych mým národům vrátil zpět těžce pohřešované požehnání míru, jakmile tomu dovolí čest našich zbraní, životní podmínky mých států a jejich spojenců a vzdor našich nepřátel…“  (z manifestu zveřejněného nazítří po skonu císaře Františka Josefa I., listopad 1916)

 

V předsíni úmrtního pokoje se objevila silně rozrušená Kateřina Schrattová. Nikdo se k ní raději neznal, ale nový císař-gentleman jí nabídl rámě a zavedl k lůžku jejího mrtvého přítele.

 

„Průběh obřadu určuji já! Císařovna a korunní princ půjdou se mnou.“  (na námitky, že podle protokolu smí jít za rakví jen nový panovník; fotografie s malým Ottou obletěla svět)

Okamžitě zrušil povinnost chodit na audience k císaři ve fraku, první podal ruku a vyzval k sednutí (!) – šlo o první drobné změny starobylého dvora od roku 1848, jehož privilegia výrazně omezil.

 

Jeho vláda záhy zřídila ministerstvo pro národní zdraví a sociální péči (v historické literatuře zmiňováno jako první moderní ministerstvo tohoto druhu vůbec), byl přijat zákon o ochraně nájemníků, císař se snažil prosadit lepší péči o válečné invalidy, vdovy a sirotky; z osobního majetku udílel ve velké míře almužny trpícím, organizoval vývařovny a nechal použít palácové koně k dopravě uhlí potřebným. I když to samozřejmě nemohlo válečnou mizérii odstranit, svědčí tato gesta o mnohém.

 

Několik hodin po smrti Františka Josefa se u Karla objevil uherský ministerský předseda Štěpán Tisza s požadavkem neprodlené korunovace na uherského krále. Přijetí svatoštěpánské koruny bylo totiž spojeno s přísahou na dosud platnou ústavu (tzv. Prosincová, 1867), která zavedla dualismus, onu „rakovinu“ habsburské říše.

Zatímco František Ferdinand d´Este s ním byl připraven okamžitě po svém nástupu na trůn skoncovat, Karel se v atmosféře válečného konfliktu rozhodl (byť byl přednostou vlastní kabinetní kanceláře varován) Maďarům ustoupit.

 

Uherská korunovace (30.prosince 1916) a její španělský ceremoniel s orientální pompou a maďarskou horkokrevností byla poslední okázalou slavností říše, která ještě snila o budoucnosti (v téže budově parlamentu zazní za necelé dva roky projevy o 400 letech habsburského jha). Karlovi bylo jasné, že bude muset nějak vyjít vstříc ostatním národům v monarchii a pražská korunovace se mu zdála být vhodným počátkem. Ale pro tradiční odpor českých Němců se už nikdy neuskutečnila.

 

V lednu 1917 zveřejnila Dohoda na žádost prezidenta dosud neutrálních USA své válečné cíle. Mezi nimi se objevil také požadavek „osvobození Čechů z cizího panství“. Zneklidnil císaře i jeho vládu a čeští politici byli vyzváni, aby se ohradili.

 

„…národ český jako vždycky v minulosti tak také v přítomnosti i v době příští vidí svoji budoucnost a podmínky svého vývoje jen pod žezlem habsburským….“  (z prohlášení Českého svazu; podobně i představitelé jiných poslaneckých klubů opět otevřené říšské rady)

 

„Slovinský národ protestuje proti tomu, že je v nótě Dohody zneužíván jako záminka… Slovinský národ nežije pod žádným cizím panstvím, nýbrž pod tradičním panstvím habsburské dynastie, které je oddán…“

 

„Rakouští Rumuni se nenacházejí pod cizím panstvím. Těší se z nerušeného politického, hospodářského a kulturního vývoje, v zděděné oddanosti dynastii trvají na své přináležitosti k císařskému státu.“

 

„Rakouští Italové žijí po staletí pod habsburským žezlem, jejich legitimní zástupci se v tomto dlouhém časovém úseku nikdy nepokusili odtrhnout…“

 

V téže době (leden 1917) změnil císař trest smrti pro Karla Kramáře a Aloise Rašína a v květnu přijal české poslance Staňka a Šmerala (budoucího zakladatele KSČ). Nařídil prošetření všech stížností stran politické perzekuce v Čechách.

 

„Amnestie vyvolala v některých kruzích neklid a odpor… Úzkoprsost a krátkozrakost zapustily tak hluboké kořeny, že nás může zachránit jen zcela nový přístup, nový způsob myšlení…“

 

„Ještě jeden takový krok a skončili jsme!“ (T.G.Masaryk po červencové amnestii; ještě více se ale odboj obával případné pražské korunovace – Kramář podle vlastních slova nespal celé noci z obavy, aby to někdo Karlovi neporadil…)

 

Počátkem roku 1917 byl Karel císařským Německem informován, že Berlín má v úmyslu zahájit na všech mořích neomezenou ponorkovou válku s cílem vyhladovět a hospodářsky zničit Británii. Okamžitě se postavil na odpor – kromě vědomí spoluviny na smrti bezbranných civilistů byl přesvědčen, že taková strategie by ho přivedla do tábora nepřátel Spojených států.

 

„Prohrajeme válku, musíme ji prohrát, když Amerika vstoupí do války… Je to křivda, co se páchá na našem lidu, když se udržuje v nadějích na vítězství. Já jsem rozkázal, aby se v tisku už neozývaly vítězné fanfáry; ale k ničemu to nevede. Tisk naslouchá více německému vyslanectví než nám a válečnou propagandu stále stupňuje. Vojáci a ministři mi nechtějí věřit. Jak tu mohu pracovat?“

 

„Bojujeme proti novému nepříteli, který je nebezpečnější než Dohoda. Bojujeme proti mezinárodní revoluci, jejímž nejsilnějším spojencem je hlad. Zapřísahám Tě, nepodceňuj závažnost této otázky a zvaž, zda rychlé ukončení války, eventuálně i za cenu těžkých obětí, neumožní úspěšně čelit připravujícím se převratům.“  (v dopise německému císaři 12.4.1917; v těch dnech je Lenin s německou pomocí na cestě do Ruska)

 

——————————————————————————————————————-

 

Zita měla dva bratry, Sixta a Xaveria, kteří sloužili v belgické armádě. Když se stali švagry rakouského císaře, navázali s nimi kontakt někteří francouzští politici. První tajná schůzka byla sjednána prostřednictvím Zitiny matky (zámek Laxenburg) a Karel nejenže ochotně souhlasil s obnovením samostatnosti Belgie, ale nebyl proti ani navrácení Alsaska a Lotrinska Francii.

 

„Zvláštní. Bojujeme na docela rozdílných frontách, a přesto stojíme všichni v jednom táboře… Táboře, který brání Evropu před nacionalisty a všemi, kdo chtějí náš kontinent zničit…“  (Xavier)

 

„Mám radost, že ač jsme nepřáteli, že mou říši nedělí od Francie žádný skutečný protiklad zájmů a že mé sympatie pro Francii, které sdílí celá říše, opravňují k naději, aby válka, za kterou nejsem odpovědný, se v budoucnosti neopakovala… Prosím Tě, abys prezidentu Francouzské republiky panu Poincarému podal tajné a neoficiální sdělení, že uplatním u svých spojenců celý svůj osobní vliv, abych podpořil spravedlivý francouzský požadavek na zpětné získání Alsaska-Lotrinska…. Suverenita Srbska bude obnovena…

  Budeme podporovat Francii a vyvíjet všemožný tlak na Německo…“  (z listu Sixtovi)

 

„Při této noční schůzce panovala neuvěřitelná a naprosto neopakovatelná nálada; převládala osobní radost z opětného shledání …a přitom silné vědomí významu naší mise… Karel se během celé noci sotva jednou jedenkrát posadil; jednal skoro pořád v chůzi… Jeho lehce prošedivělé vlasy byly tím prvním, čeho jsem si při příchodu všiml.“  (Sixtus)

 

Karlův dopis vyvolal v Paříži a v Londýně vlnu radostného optimismu. „To znamená mír!“ zvolal britský ministerský předseda Lloyd George.

 

Radost byla předčasná. Bylo nutno jednat s (bývalou spojeneckou) Itálií a zde Karlova mírová iniciativa ztroskotala. Marně riskoval Sixtus novou cestu do Vídně – Karel sice nakonec souhlasil s odstoupením italsky mluvící části Tyrol, ale Italové trvali na mnohem větší kořisti přislíbené Dohodou…

 

Horlivý stoupenec Karlovy mírové iniciativy (a šéf jeho kanceláře) Polzer-Hoditz prozřetelně doporučoval pokračovat v mírových jednáních za každou cenu: „Vpád německých vojsk do Čech a Tyrol by byl…menším zlem proti dalšímu pokračování ve válce a následujícímu úplnému zhroucení. V takovém případě by totiž Německo vystoupilo proti Rakousku-Uhersku jako otevřený nepřítel, což by přišlo monarchii k dobru při mírových jednáních.“

 

„Vaše Veličenstvo ví, že tětiva je tak napjatá, že může prasknout kdykoliv… Nevěřím, že v Německu se vnitřní situace podstatně liší od situace u nás, jen se bojím, že v Berlíně vojenské kruhy propadají určitým iluzím. Jsem pevně přesvědčen, že Německo, přesně tak jako my, dospělo ku konci svých sil… Jestliže monarchové Ústředních mocností nebudou schopni v nejbližších měsících uzavřít mír, pak to učiní národy přes jejich hlavy a pak vlny revoluce odplaví vše, pro co naši bratři a synové dnes ještě bojují a umírají…“  (z listu něm.císaři)

 

„Ten, kdo dnes uzavře mír, ten je velký muž, i když při tom třeba ztratí něco ze svého území. Jestliže se Evropa bude nadále drásat, bude se z toho těšit Žlutý a Američan…

  Toto si nemůže nikdo zodpovědět. Skoncuji s tím.“  (po krvavé bitvě na Soči, kde zaujal místo na dělostřelecké pozorovatelně, září 1917)

 

Po úspěšné rakouské ofenzívě v Julských Alpách (zastavili se až hluboko v italském území) a hlavně po indiskrétním zveřejnění Karlovy nabídky Francouzům byla šance na mír nadobro ztracena. Karel ubezpečil ministra zahraničí Czernina, že list Sixtovi je podvod, obvinil Francouze ze lži a zcela se podřídil mašinérii německého velení.

 

„Francouzský ministerský předseda, zahnaný do úzkých, se pokouší vyprostit ze sítí lží, do kterých se sám zapletl, uniknout tím, že kupí stále nové a nové nepravdy… Obvinění pana Clemenceaua proti mně jsou tak nízká, že nemíním dále o tom s Francií diskutovat. Naše další odpověď jsou mé kanóny na západě. Ve věrném přátelství Karel.“  (z telegramu císaři Vilémovi 12.4.1918, následně utrpěl srdeční kolaps)

 

Při nadcházející osudné Karlově návštěvě v belgických lázních Spa (sídlo německého vrchního velitelství a císaře) byla v květnu 1918 podepsána  politická smlouva, která znamenala naprosté podřízení mašinérii německého velení. Ještě krátce předtím si dovolil odmítnout vyslat na západní frontu deset rakouských divizí na podporu Ludendorffovy ofenzívy, ale nyní se musel jako podřadný partner podepsat „spojenectví“ na dvacet let…

 

„Když císař Karel Ukázal, že je marné usilovat o separátní mír, a když se stal vazalem Německa, revize politiky se stala nutností. Od té chvíle Rakousko-Uhersko ztratilo právo existovat jako říše… Poláci, Čechové a jiné národy, které touží po nezávislosti a nenávidí jakoukoli cizí svrchovanost, by neměli být dáni pod pruské jařmo…“  (ze soukromého memoranda amerického státního tajemníka Lansinga)

 

——————————————————————————————————————-

 

Krátce po návratu z Německa odjel se Zitou do Bulharska a odtud do Turecka. V obou zemích se snažil přimět své hostitele, aby mu pomohli přesvědčit neústupné Německo s požadavkem co nejrychlejšího ukončení války. Na přípravě návštěvy Istanbulu (a na stylizaci některých Karlových listů) se mimořádnou měrou podílel  český orientalista, kněz a profesor Alois Musil.

 

„Návštěva Konstantinopole byla tím nejkrásnějším, co jsem spatřil… Turci nás přijali mnohem přátelštěji než německého císaře… Celá Konstantinopol byla na nohou a věřím, že mírumilovný rakouský lid byl stejně smýšlejícím Turkům milejší, než ,vytrvalí´Prusové, odhodlaní dál válčit.“

 

Po triumfální návštěvě ještě uherského Prešpurku (Bratislava) zavítal s císařovnou na své nové (28.října 1917 zakoupené) panství do Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi. Zpráva o tom vzbudila ve městě ohromné nadšení – holdovací telegram, slavnosti, vlajkosláva.

 

K ničemu z toho se místní po vzniku ČSR už nebudou znát, na náměstí bude vykopán „hrob Rakouska“ a okresní starosta Jindřich Žert, který ještě v létě ujišťoval císaře svou oddaností…však to známe. A místní kronikář, který dosud nešetřil zápisy projevů oddanosti obyvatel panujícímu rodu, ukončil kronikářský zápis za rok 1918 obrázkem lebky na černé ploše a nápisem: „Tím končí se trapná doba persekuční. Finis.“

 

Poslední měsíce byly žalostné. Hladových vzpour přibývalo a císař se rozhodl vznést nabídku na uzavření míru i proti vůli Němců. Spěšně dal zpracovat projekt federativního státu, který Maďaři tvrdě odmítli. Říše už explodovala na více místech a leckdo (zdaleka nejen Češi) byl ochoten zasadit jí ránu z milosti.

 

Poslední pokus o usmíření s Čechy podnikl císař osobně v říjnu 1918, když delegace českých politiků odjela legálně do Ženevy na poradu s Benešem a ostatními v emigraci. Vídeňský policejní prezident zorganizoval Klofáčovu schůzku s císařem ve vlaku a přímo ve Vídni, ale Karlovy nabídky federalizace a autonomie přišly už příliš pozdě. Volba mezi sliby císaře, který každým dnem ztrácel moc a autoritu, a reálnou vidinou ministerského křesla v nové československé vládě nebyla pro Klofáče příliš těžká. Ujistil Karla alespoň, že udělá vše pro klidný průběh převratu, a přijal kondolenci ke smrti svého syna, který nedávno padl na italské frontě.

 

Na jednání s jihoslovanskými (slovinskými a chorvatskými) poslanci císař varoval před spojením s pravoslavnými Srby. „Otázal se nás, je-li možné, abychom ho opustili? Řekl jsem (=dr.Korošec): „Jak je zjevné ze situace, je už zúčtováno.“

 

„Byl to vrchol ironie: ti poslední, kdo za habsburskou monarchii ještě bojovali, byli většinou (=ze dvou třetin) Slované (=216 tisíc), Rumuni (25 tisíc) a Italové (7 tisíc), tedy příslušníci národů, kteří byli na papíře spojenci zemí Dohody.“  (I.Deák)

 

„Proto Ti sděluji, že jsem se neodvratně rozhodl v průběhu 24 hodin požádat o separátní mír a o okamžité příměří. Nemohu jinak, takto jednat mi poroučí svědomí vladaře. Ve věrném přátelství Karel.“  (z telegramu německému císaři, 26.10.1918)

 

„Císař se před světem ještě drží, ale v soukromí je zcela zlomen, mluví jen o míru. Prožívá hluboký konflikt svědomí, neboť se domnívá, že je svým národům dlužen mír a nám věrnost. Obává se roztržky s Německem a vede dlouhé rozmluvy se zpovědníkem.“  (něm.velvyslanec ve Vídni hrabě Wedel v depeši do Berlína)

 

27.října 1918 jmenoval ve Vídni svoji poslední vládu; premiérem se stal Heinrich Lammasch, profesor práva vídeňské univerzity, člen panské sněmovny, mezinárodního soudního dvora v Haagu. Tohoto v zemích Dohody respektovaného činitele mezinárodního mírového hnutí ujistil jen dva dny předtím Karel Kramář na velmi přátelské schůzce, že on osobně je monarchista, že však „nemůže učinit cokoliv, co by nebylo v souladu s plány Dohody“.

 

Někteří z věrných vysokých důstojníků Karla žádali o rozkaz obsadit Vídeň, ale krveprolití bylo to poslední, o co jako panovník kdy usiloval: „Má po těchto strašlivých jatkách následovat ještě občanská válka? To bych si nemohl zodpovědět… Raději se všeho vzdám!“

 

„Jenom žádnou malomyslnost. Revoluce jsou jako povodně, přicházejí a odcházejí. Voda zase opadne, Veličenstvo!“  (90letá kněžna – nejmladší dcera knížete Metternicha – a její rodinná zkušenost)

 

9.listopadu přišla zpráva, že císař Vilém uprchl do Nizozemí a v Berlíně byla vyhlášena republika. O dva dny později dorazila konečně „revoluce“ do Schönbrunnu, ovšem v podobě vládní delegace s manifestem, kterým se císař zříká vlivu a uznává novou ústavu Německého Rakouska. Ministři žádali podpis tak vehementně, že mu ani nenechali čas dokument si přečíst. Uštvaný Karel byl ochoten podepsat, ale Zita protestovala.

 

„Tedy, jedno musím přiznat: Kdyby ještě žil starý císař, nedovolili bychom si to.“  (K.Renner po vyhlášení republiky)

 

Po podpisu kompromisního návrhu se Karel s rodinou pod rouškou tmy přestěhoval do zámku Eckartsau na Moravském poli (shodou okolností asi 30 km od místa bitvy 1278, která vynesla Habsburky na vrchol moci) a přes opravdu tristní životní podmínky nepřestal v ovlivňování západních mocností, aby nepřipustily (jak chtěl Renner) pohlcení zbytku Rakouska Německem.

 

„Koruna je odpovědnost, kterou mi předal Bůh a na niž nemohu rezignovat.“

 

„Neuznal bych plebiscit, ať by dopadl tak nebo onak, neboť jsem králem z Boží milosti,  a ne z milosti lidového hlasování.“  (z pozdějších vzpomínek)

 

„Přeji si nestát v cestě vývoji maďarského národa, který mám stále jako dříve v neproměnné lásce. Proto se vzdávám svého podílu na státních záležitostech a předem uznávám rozhodnutí o nové formě vlády v Uhrách.“  (delegaci vedené primasem kardinálem Csernochem, který ho před dvěma lety v Budapešti korunoval, a nyní vyzýval k abdikaci)

 

Začátkem ledna 1919 se v Eckartsau objevil kancléř sociální demokrat Renner (mimochodem stane se opět prvním kancléřem obnoveného Rakouska 1945) a zdvořile vyřídil císaři, že má opustit Rakousko, ovšem nikoli z rozhodnutí vlády, ale z obavy před akcemi „neodpovědných elementů“. Obyvatelům obce bylo vyhrožováno, že jejich domy mohou být vypáleny, budou-li i nadále Karla ve své obci trpět.

 

Na ochranu císaře byl z rozhodnutí anglického krále Jiřího V. (trápeného výčitkami svědomí za letní masakr carské rodiny svého bratrance, které odepřel britský exil) vyslán důstojník pluku královských Skotů Edward Lisle Strutt (původně horolezec, později zástupce velitele britské výpravy na Mount Everest). Císař na něho udělal nejlepší dojem. Jak později prohlásil, nebylo prý možné nemít ho rád („velmi laskavý, avšak slabý člověk, přitom ovšem nikoli slaboch…“). Neméně obdivná slova našel i pro Zitu. Bystře odhadl, že ona je motorem celé císařské rodiny, a zauvažoval, jak vše mohlo dopadnout jinak, kdyby na trůně seděla ona.

 

Nová vláda, vytvořená po volbách, nabídla Karlovi možnost žít v Rakousku v případě abdikace jako prostý občan. Pokud neodstoupí, musí do exilu. A odmítne-li obě možnosti, bude internován.

 

„Ustupuji násilí, ne právu… Slibte mi, že odjedu jako císař, a ne jako zloděj v noci.“  (Struttovi)

 

Dvě nákladní auta britské vojenské mise odvezla císařskou rodinu a nejnutnější doprovod k zvláštnímu vlaku. Na nádraží se s nimi v dešti přišly mlčky rozloučit asi dva tisíce lidí.

 

„Když musel vlak v Innsbrucku zastavit, byl obklopen dotěrnými a povykujícími italskými vojáky. Strutt je musel za pomoci vojenské policie odehnat… Zcela odlišný program je čekal na nádraží v Imstu, kde 25 anglických vojáků při průjezdu vlaku vzdalo k poctě zbraň. Byla to jediná pocta, které se císaři během celé cesty dostalo. Karla dojalo toto gesto kdysi nepřátelských vojáků k slzám. Poprvé a naposled viděla císařovna Zita svého muže plakat.“  (E.Demmerleová)

 

24.března 1919 odpoledne překročil zvláštní vlak švýcarské hranice. Až dosud měl uniformu generála pěchoty s řádem Zlatého rouna, ve Staadu už ale vystoupí v tmavém civilním obleku.

 

„Po sedmi stech letech!“

 

„Řadami čekajících proběhlo citelné pohnutí a já jsem stále nevěděl proč. Vtom jsem za oknem vagónu poznal vzpřímeného císaře Karla, posledního císaře rakouského…jak jako vyhnanec opouští zem… Všichni jsme v tomto okamžiku cítili dějiny, světové dějiny. Četníci, policisté, vojáci vypadali rozpačitě a lehce zahanbeně hleděli stranou, protože nevěděli, zda mu ještě smějí vzdát po staru čest, a pak bylo najednou slyšet tiché vzlykání staré ženy ve smutku, která přišla bůhví odkud…

Teprve v tomto okamžiku skončila téměř tisíciletá monarchie doopravdy. Věděl jsem, že to bylo jiné Rakousko, jiný svět, do kterého jsem se navracel.“  (Stefan Zweig, týž den se náhodně vracel ze Švýcar)

 

„Nechť Vás Bůh ochrání toho, abyste musel prožít věci, které jsem v poslední době prožil já…“  (v poděkování anglickému králi)

 

„Co německo-rakouská vláda, stejně jako prozatímní i konstituované Národní shromáždění od 11.listopadu 1918 v tomto ohledu rozhodly a nařídily, je pro mne a pro můj rod neplatné.“

 

Karlův dvůr na hradě Warteggu u Bodamského jezera (a poté ve vile Prangins u Ženevského) čítal na padesát osob. Následnické státy mu nabízely (ČSR zastupoval F. Udržal, 1929-32 československý premiér) 184 miliónů švýcarských franků za habsburský podíl na akciích velkých podniků a převedení kont v zahraničních bankách – ovšem s podmínkou, že se zaváže, že po dobu 25 let nevstoupí na rakouskou půdu a že se za sebe i své potomky vzdává všech práv na trůn.

Jen úroky z této sumy by činily bezmála deset miliónů švýcarských franků ročně.

 

„Děkuji vám za dobré úmysly, ale otázku, zda se vzdát trůnu, mohu řešit jen v dorozumění se svými národy. Jestliže mě zavolají, vrátím se. Habsburská koruna se v žádném případě nemůže stát předmětem handlování.“

 

Rodina během výletů po západním Švýcarsku několikrát navštívila i hrad Habichtsburg, kolébku habsburského rodu. A když přišlo na svět 5.září 1919 šesté dítě a další syn, dostal jméno Rudolf v upomínku na panovníka, jenž ve 13.století položil základy moci dynastie…

 

Po krvavé epizodě Maďarské republiky rad (a ještě krvavějším následném „bílém teroru“) se Uhry v roce 1920 opět staly monarchií, ale prozatím bez krále. V březnu 1920 zvolil parlament říšským správcem viceadmirála Horthyho, který měl jeho jménem vykonávat královskou moc.

V osobním listu Karlovi mu oznámil, že podnikne vše, aby podpořil jeho návrat, a požádal ho dokonce o souhlas (!), aby směl užívat boční křídlo královského hradu v Budapešti, a před plukovníkem Lehárem se vyjádřil, že „mu může naplít do obličeje, jestli kdy bude něčím jiným než poslušným vojákem Jeho Veličenstva“.

 

„Je v životním zájmu Francie vytvořit si na středním Dunaji spolehlivého přítele, který se stane bodem klidu a protiváhou proti Německu, který bude podporovat Polsko, ze všech stran obklopené nepřáteli. Tuto roli může hrát jen stará monarchie ve změněné struktuře, pod vládou svého právoplatného panovníka…

  Pokud by se to nepodařilo, očekával by dunajské národy hrozný osud, protože německá moc se obnoví v nebývalé síle. Z Východu budou zase Sověti ohrožovat evropskou civilizaci. Malé národy dunajského prostoru se tak dostanou mezi dva mlýnské kameny a budou zotročeny…“

 

Začátkem března 1921 odjel plukovník Strutt na Karlovu žádost do Paříže navázat kontakty se Sixtem a dostal od něj pro císaře falešný pas. 24.března překročil Karel přestrojen za zahradníka pěšky francouzskou hranici a odjel připraveným autem do Štrasburku. O den později nastoupil, oficiálně jako španělský diplomat Sánchez, do Orient-Expressu.

 

Aby zmátl stopy, najal si po vystoupení ve Vídni taxík a vyptával se na hotely. Neměl představu o tarifech, a tak odměnil užaslého taxikáře padesátifrankovou švýcarskou bankovkou. Taxikář v domnění, že vezl mezinárodního lupiče, oznámil vše policii.

 

„Zvláštní pocit být inkognito ve vlasti.“

 

Karel mezitím vyhledal adresu hrabětě Tamáse von Erdölyho (1917 prostředník při nezdařeném pokusu sjednat separátní mír). Překvapený Erdöly mu poskytl přístřeší, ale od pochybného plánu převzít vládu v Maďarsku ho odradit nedokázal. Druhý den vyjelo auto s Karlem (nyní coby Williamem Codym, pověřencem britského Červeného kříže) k hranici a koňským povozem dojeli do biskupského paláce v Szombathely.

 

„Mikesi, vy nepoznáváte svého krále?“  (překvapenému biskupovi)

 

Na budínský zámek už nebylo daleko. Unavený a vyděšený Karel nedovedl během dvouapůlhodinového jednání pochopit, proč mu Horthy (oficiálně regent, kdysi adjutant Františka Josefa I. a šofér na Karlově svatbě) ochotně nepředává moc; ten argumentoval nevhodností doby a hlavně obavami z reakce sousedních států Malé dohody. Na otázku „Která přísaha pro vás platí? Ta, kterou jste složil králi, nebo tak, kterou jste složil parlamentu?“ Horthy neodpověděl. Karel („podlehl jsem té nejproradnější, vlastizrádné a nízké Horthyho mocichtivosti“) opustil budínský hrad zadním východem.

 

„Jestliže teď odmítnete předat moc, tak je to prostě revoluce a celý státní život by se octl na revoluční půdě. Tedy předejte moc!“

 

„Vzhledem ke změněným okolnostem vyžaduji, abyste se bezpodmínečně podřídil mým rozkazům. Jsem si jist, můj věrný admirále, jak Vaše rozhodnutí dopadne.“  (poté, co místní velitel plukovník Lehár – bratr proslulého skladatele – odmítl Karla deportovat za hranice)

 

Druhý den se zdálo, že Horthy zakolísal. Ministerský předseda hrabě Teleki začal naznačovat, že by byl ochoten sloužit i Karlovi. Ale odpoledne zástupci Dohody v Budapešti protestovali u Horthyho proti Karlově přítomnosti v zemi tak důrazně, že bylo zřejmé, že návrat Habsburků nemá (navzdory Briandově tajné podpoře) faktickou podporu velmocí.

 

Nešťastnému Karlovi nezbylo než opustit zemi. Vyprovázelo ho nadšení obyvatel, kteří se s ním loučili. Oblečen do maršálské uniformy salutoval, když zpívali maďarskou národní hymnu.

Zita ho uvítala hned na hranicích, a při dalším pokusu o uchopení vlády ho bude následovat.

I v tomto případě měl zaručenu tichou podporu francouzského premiéra v případě zdaru akce…

 

„Prosím Vaše Veličenstvo, aby při této příležitosti přijalo mé ujištění, že mi není nic vzdálenějšího než lpět na mém nynějším postavení… Naopak, s netrpělivostí očekávám okamžik, který mě vysvobodí z tohoto křesla trápení.“  (z listu lišáka Horthyho, počátek září 1921)

 

21.října 1921 přeletěl královský pár (jejich první let vůbec) Alpy s bavorským letcem (válečným veteránem) a autem odjeli do kasáren v Šoproni. V Györu byl Karel přijat s královskými poctami, místní posádka mu bez váhání složila přísahu a přidaly se i další v Komárně a Tatě. Dorazil s nimi až k předměstí Budapešti, kde došlo k rozhodujícímu střetu celého tažení. Ve chvíli, kdy to začalo vypadat jako na skutečném bojišti (Horthyovci studentům namluvili, že na Budapešť táhnou českoslovenští vetřelci s „komunistickými bandami“), ztratil hlavu a přikázal svým vojákům ustoupit, zatímco Československo a Království SHS (budoucí Jugoslávie) mobilizovaly.

 

„Návrat mé koruny nestojí za prolití nevinné uherské krve.“  (při odmítnutí nasazení děl)

 

„Karel byl sice dobrým vojákem, který byl zvyklý na bitevní ruch, nicméně… násilí v každé formě mu bylo z celé duše odporné… Doufal, že se mu podaří získat zpět korunu bez prolití krve. To bylo nemožné. Jeho věc bylo možné zachránit jen s určitým množstvím bezohlednosti.“  (britský historik Brook-Shepherd)

 

„A tak země zažije ještě tu hanbu, že vy, který jste byl mým důstojníkem a dosud máte na své hrudi Leopoldův řád, zatknete svého korunovaného krále! Zde je můj bajonet!“  (plukovníku Siménfalvymu, který ho přišel zadržet na zámek do Taty u československých hranic)

 

„Pokud mi Bůh dá sílu plnit moje povinnosti, nemohu se vzdát uherského trůnu, k němuž mě váže má korunovační přísaha…“  (v opatství Tihány u Balatonu na osobní výzvu kardinála primase Csernocha, aby opustil zemi)

 

Konference velvyslanců Dohody v Paříži se usnesla, že bude předán britské flotile na Dunaji.

31.října byl se Zitou naloděn v Baji (mimochodem nedaleko Moháče – místa bitvy 1526, která vynesla Habsburky na český a uherský trůn) na dělový člun a zatímco se s ním loučily davy (rozháněné vojáky s nasazenými bajonety) a maďarské Národní shromáždění ho (v den jeho jmenin 4.listopadu) zbavovalo trůnu, byl přes Černé moře převezen do Atlantiku – cíl neznal do Gibraltaru ani kapitán! – a 19.listopadu 1921 přistál na křižníku Cardiff ve Funchalu na Madeiře.

 

Mimochodem, na rozlučkové hostině s britskými gentlemany se podávalo i šampaňské a dojatý kapitán prohlásil, že by byl rád, kdyby mohl oba dovézt co nejdříve domů („nevím, proč si vždycky berou nás, vojáky, abychom za ně udělali špinavou práci“). Zejména zajímavá a duchaplná Zita se svou skvělou angličtinou britské námořníky doslova okouzlila.

 

„Sdělte jim, že mou korunu nelze koupit.“  (britskému konzulovi, který mu nabídl „zlatou apanáž“ za zkonfiskovaný majetek, pokud odstoupí)

 

„Rozhodnutí Dohody znamená velké vítězství pro Německo. Malé státy ve střední a jihovýchodní Evropě se s ním budou muset nutně sblížit, protože samy nejsou životaschopné a jejich přirozená hlava a svazek byl Dohodou násilně odstraněn.“

 

Konference vyslanců dohodových států se usnesla, že jeho rodina musí od nástupnických států obdržet ročně příspěvek 20 tisíc liber šterlinků. Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie se o něj měly podělit stejnou částkou po 5 tisících. Žádný ze zmíněných států neposlal ani groš.

 

„Když jsem se obrátil se žádostí o příspěvek k vydržování excísaře Karla, poukázal jsem na některé okolnosti… Obzvláště jsem poukázal na to, že Československo mělo z konfiskací daleko největší materiální zisk, a to nejen z vyvlastnění rakouských státních domén, nýbrž také z konfiskace soukromých habsburských majetků. Suma, o niž je nyní Československo žádáno, je menší než výnos jen jediného z konfiskovaných habsburských statků…“  (sir G.Clerc v hlášení z Prahy; E.Beneš odmítl s tím, že podle jeho informací má Karel peněz dost)

 

Na pohodlné bydlení nebyly peníze a když nebylo ani na otop, bylo služebnictvo propuštěno. O majetek rodiny přišel zablokováním soukromých kont i zradou rodinného klenotníka, jemuž důvěřoval  (baron Steiner zmizel neznámo kam i se šperky; v jeho hotelovém pokoji našli už jen zbytky císařovniny koruny s vylámanými drahokamy). Poslední měsíce života prožil jako zklamaný člověk s podlomeným zdravím, trpící nervovými depresemi a pocitem, že nedostál své role.

 

„Rakousko bylo rozkouskováno a jeho německy mluvící části postoupeny sousedům… Takovýto stát (=Československo), který má i geograficky velmi nevýhodnou polohu, může být smeten pouhým závanem větru. Založení této republiky nemá rozumné zdůvodnění – ani etnografické, ani zeměpisně-ekonomické, ani historické… Staré Rakousko mělo nepochybně nedostatky, ale jednotlivé národy v něm požívaly svobod, které nebyly o nic menší než svobody, které dnes zajišťuje menšinám mírová smlouva…“

 

O Rakousku: „Budoucnost vidím černě… Myšlenka anšlusu zatím u Rakušanů – když odhlédneme od profesionálních agitátorů a štváčů – nezapustila příliš hluboké kořeny. Ale obrovská bída, ekonomická nesoběstačnost amputovaného státu…by nakonec mohly tento konzervativní národ vehnat do velkoněmecké náruče…“

 

„Nemáme zde elektrické světlo, v domě je jen jeden splachovací záchod… Pere se jen mýdlem ve studené vodě… Dům je velmi vlhký, všechno páchne ztuchlinou. Na dopravní prostředky, auto nebo voly, nemáme peníze… V domácí kapli je zeď prorostlá houbou. V ostatních pokojích by se bez stálého ohně v krbu nedalo vydržet…“  (z listu domů rakouské komorné, 12.3.1922)

 

Karel Ludvík, poslední z dětí narozených ještě doma, měl 10.března 1922 slavit čtvrté narozeniny. Aby mu udělal radost, vypravil se otec s dvěma nejstaršími sourozenci den předtím dolů do Funchalu, kde chtěl koupit sportovní vybavení pro košíkovou. Vydal se na cestu jen v lehkém oblečení a na túře ostrými serpentinami zpět v mlze zpocený Karel velmi prochladl.

 

Dostal horečku a musel ulehnout. Takových onemocnění prodělal v sychravé zimě Madeiry už několik, navíc rodina trpěla naprostým nedostatkem peněz, proto naléhal, aby k němu nevolali lékaře – výdaj měl za zcela zbytečný. Když se choroba zhoršovala, musel místní lékař nakonec stejně přijít a konstatoval už jen zápal plic.

 

„Proč nás jen nenechají jít domů? Chci se s tebou vrátit domů.“

 

„Nebyl to lehký boj se smrtí. Můj otec byl mladý a silný a jeho povaha vzdorovala houževnatě zhoubné nemoci, pomalé smrti zadušením. A přesto nebyl tento konec děsivou podívanou… Přes fyzické bolesti pro něj a duševní otřes pro nás byl jeho pozemský konec pokojným přechodem do lepšího světa.“  (Otto)

 

1.dubna 1922 zemřel ve věku nedožitých 35 let.

 

„Karel zemřel na španělskou chřipku kombinovanou se zápalem plic. Podlehl epidemii, která koncem války a v letech po ní skosila milióny. Tvrzení, že lékař byl zavolán pozdě „z úsporných důvodů“, je už úplný nesmysl, vymyšlený v rámci mučednické legendy.“  (M.Honzík, 1982)

 

Pokrytecký Horthy oslovil v kondolenčním telegramu Zitu „Vaše Císařské a Královské Veličenstvo“, vyhlásil státní smutek a až do 18.dubna zakázal konání všech zábav a veřejných shromáždění. Černé vlajky vlály na budovách všech maďarských zastupitelských úřadů.

 

Skromný pohřeb se konal 5.dubna 1922 bez jakékoli pompéznosti. Rakev, zahalenou do rakousko-uherské vlajky, položili na nízký dvoukolák, který pro nedostatek peněz nahradil pohřební vůz.

 

 

Nápis na jeho náhrobku začíná slovy „Imperator Austriae, Rex Bohemiae…“

 

 

 

„Někteří historikové o něm hovoří jako o „outsiderovi“, jiní jako o slabochovi, žijícím ve stínu své mnohem schopnější ženy. Nemají však pravdu. Císař Karel prokázal mimořádnou energii a vůli vyvést svoji říši, kterou zdědil po stařičkém prastrýci Františkovi Josefov I. v děsném stavu, z takřka bezvýchodné situace. Měl velké štěstí, že po jeho boku stála žena, kterou si vybral. Císařovna Zita, energická, ctižádostivá, krásná a chytrá. Podporovala jej bezvýhradně v každém jeho kroku a stála mu po boku i ve chvílích nejtěžších. Také ona chovala až do smrti sen o obnově monarchie a o návratu Habsburků na trůn zděděný po předcích…“  (Jiří Pernes)

 

„Císař Karel je jediný muž v čelné pozici, který vyšel z války čestně… ovšem nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a přesto jím celý svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“  (francouzský spisovatel Anatol France, 1919)

 

„Na císařském trůně se cítil jako otec všech národních kmenů říše s jedenácti jazyky… V nacionalismu viděl nerakouskou a nekatolickou pomatenost.“  (Zita)

 

„Byl méně velký leskem své koruny a více vzácnou hloubkou svého života.“  (biskup z Nancy na svatbě Otty Habsburga, 1951)

 

S využitím:

Demmerleová E., Císař Karel I., Euromedia Group – Ikar 2006

Galandauer J., Honzík M., Osud trůnu habsburského, Panorama 1982

Galandauer J., Karel I., poslední český král, Paseka 1998

Griesser-Pečarová T., Zita – poslední císařovna, Mladá fronta 1994

Miquel P., Poslední králové Evropy, Mladá fronta 1994

Pernes J., Poslední Habsburkové, Barrister & Principal 2005

Sked A., Úpadek a pád habsburské říše, Panevropa 1995

Toulky minulostí Českotřebovska 2, Nika 2001