Karel Havlíček Borovský II. – novinář a občan
(*31.10.1821)
Autorem Kutnohorských epištol, Tyrolských elegií nebo Křtu svatého Vladimíra se stal až ve vynuceném exilu. Už předtím si, ani ne třicetiletý, získal obdiv a úctu jako první moderní politický novinář české krve. Ani dnes by na svých názorech nemusel nic měnit. Tyto řádky jsou svědectvím zápasu s jedním normalizujícím se režimem a příkladem neobyčejné rozhodnosti, neústupnosti i osobní statečnosti. Muž jménem Karel Havlíček.
„Nepřišlo mi dříve ani na mysl, že kdy budu politické noviny vésti, neb dokonce vydávati. Vybral jsem si sice spisovatelství za oučel svého života, maje však před očima hlavně beletristiku, k čemu jsem též potřebné přípravy učinil. S tímto oumyslem odebral jsem se též r. 1845 do Prahy. Když však s koncem tohoto roku stala se změna ve vydavatelstvu tehdejších Pražských novin, byl jsem k redakci těchto a s nimi spojené Včely vybídnut a přičiněním některých starších vážených spisovatelů také skutečně ustanoven. Od r. 1846 vedl jsem tedy tuto redakci a hleděl jsem prospívati naší společné věci tak dalece, jak jenom tehdejší absolutní okolnosti dovolovaly. Že se to díti nemohlo bez rozmanitého pronásledování ouředního, uvěří mi snad každý…“ (z ohlédnutí v Národních novinách, 28.12.1849)
P R A Ž S K É N O V I N Y (1846 – 1848)
„Dříve než jsem se nadál, vyplnila se nejmilejší moje žádost; svěřeny jsou vedení mému dva časopisy a s tím příležitost působiti ve vlasti své tak, jak si přeji…
Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil, zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula…“ (1.leden 1846)
„Časti se u nás naskytne člověku příležitost mluviti o bídném stavu venkovských vesnických učitelů, a což dím vesnických, řekněme zrovna šmahem všech učitelů triviálních i farních škol… Jisto jest, že mnohý obecní pastýř lepší službu má než někteří ubozí učitelové, ačkoli tito dítky, a onino jenom dobytek opatrují…
Po přečtení tohoto začátku jistě řekl každý pan učitel: „Ten má pravdu!“ a teď, když tu první, příjemnou pravdu uznal, nesmí se druhé, nepříjemné, tak urputně protiviti. A ta nepříjemná pravda, s kterou tak dlouho na světlo vyjíti nechci, není jiná, než že větší část triviálních učitelů dle schopností svých žádný větší plat nezasluhuje…“ (29.1.1846)
„Patrně je to na každé osadě znáti, kde je moudrý a vycvičený učitel, a doufám, že mi v tom každý, kdo měl příležitost bydleti v osadách s dobrou a špatnou školou, přisvědčí. Celé pokolení má z toho nejkrásnější památku, poštěstilo-li se mu choditi do školy za času dobrého učitele.“ (8.2.1846)
„Všimněme si jen velikého ročního vydání na vojsko (i v čas pokoje) a mnohem nepatrnějšího na vychování a na školy občanské, a poměr ten nejlépe nám také vysvětlí všechno, čemu bychom se jinák divili. Pokavad učitelové považováni zůstanou co nižší úředníci obce, pokavad budou v obci lépe odměňováni pěstovatelé koní než pěstovatelé dítek, nebude obec kvésti.“ (31.12.1846)
„Za studentských let na univerzitě pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna, větší, polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší, do idey, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, o bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd. …
V této blažené době…umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách.. V nejtužších mrazích klusal jsem na kibitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky…a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zavádělo.“ (15.2.1846)
„Rusko jest země despotická, a my ostatní, svobodní Slované musíme se, bohužel, tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati.“
„V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro pořád z dobrých příčin): bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézit přece někde na Západě přátele. I sprátelili se hned a sbratřili s námi i s Ilyry (=Jihoslovany), považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruší panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás, i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli, a pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!!“ (12.3.1846)
„Sám osobně jsem se na Slovensku dověděl a přesvědčil, že dva ruští profesoři, B. a S., cestujíce Slovenskem Slováky popichovali, aby se od nás Čechů v literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slovákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slovanštější než český, že se každý kmen slovanský samostatně vyvinouti má atd. To arci všechno jen z bratrské slovanské lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera…“ (tamtéž)
„Čech přestoupivší k národnosti jinoslovanské zrovna tak se proti vlasti své prohřešuje, jako by se byl přetvořil ve Francouze, Němce atd., a zrovna tak odrodilcem se stává. Neboť opakuji ještě jednou a s důrazem, že vlast naše není Slovanstvo, nýbrž jen Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko.“
„Jediný a opravdový nepřítel naší národnosti – jsme my sami. Jenom my sami plichtíme se všude veřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší převrácenosti a módařské zastaralé národní zkaženosti.“
„Mocnářství rakouské jest nejlepší garancie na zachování naší a ilyrské národnosti, a čím výše vzroste moc císařství rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti.“
„Pomalu, pane Ultraněmče! Neněmecká mocnost, které odevzdáni jsme a odevzdáni zůstaneme, ačkoli byste nás rádi k veliké jednoněmecké říši, kterou právě v povětří zakládáte, jakožto své poddané přišili, tato neněmecká mocnost jest císařství rakouské sestávající z koruny české, uherské atd. atd. atd. Německá říše, ku které jsme arci, třeba s nechutí, někdy náleželi, již od časů Napoleonových přestala býti, a proto k ní náležeti nemůžeme… O Německé říši nic nevíme a slyšeti nechceme.“ (v polemice s augsburskými Allgemeine Zeitung, 5.3.1846)
„V celé Praze jediný jen profesor jazyka českého! Něšmeckému pravopisu, německé mluvnici můžeme se v Praze v každé triviálce přiučiti, a svému jen na vysokých školách! Cožpak je ten pravopis český tak těžký a nepochopitelný, že mu teprva po velikých studiech rození Čechové rozuměti mohou, aneb tak nebezpečný, že se jenom dospělým na rozumu přednášeti může?“ (18.10.1846)
„Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec… Dobré příklady obce vidíme jen při tvorech, které nerozumnými jmenujeme, bezpochyby proto, že my jim sami nerozumíme: při mravencích a včelách. Tu nejlépe poznati můžeme užitek pravé obce, pravé společnosti, když vidíme, jak veliká díla provedou tak maličcí tvorové společně. Ba ještě více, tvorové tito by bez obecného společenského zřízení ani obstáti nemohli, tak velice již do jejich přirozenosti vložen jest pud obecenský, společenský. V tom ohledu tedy i samého člověka převyšují…“ (Co jest obec? 5.11.1846)
„Občané nepřistoupivší dobrovolně k obci a žijíce v ní jen proto, že se tam narodili, neznají obyčejně (nemyslíme, že by tak vždy býti muselo) ani oučele obce své, ani zřízení (zákony) její, a takové občany neměli bychom ani občany nazývati, nýbrž vlastně nábytkem obce. Neboť zrovna tak jako almara postavená k pohodlí mému v mém pokoji nemůž býti nazvána obyvatelem mého pokoje…“ (z téhož článku)
„Jak často vidíme muže jinák v privátním životě svědomité, kteří by žádným způsobem nikoho ze sousedů svých ani o nejmenší věc neošidili, proti státu jednati lstivě a velmi ošemetně. Patřme na veřejné stavby, na silnice, na železnice, na pachty, odvody k veřejným zemským potřebám a vůbec na všechno, co obec na své útraty koná, jaké se tu často dějí podvody!“
„A jak směšné, jak dětinské jest přitom celé toto počínání! Žádný nepováží, že při všem svém podvodu přece vlastně tolik daně platí, jako by platil bez něho. Obec vypíše tolik daní, kolik na vydání svá zapotřebí má. Ošidíš-li ji při jedné dani o několik zlatých ročně, musí ti zas jinou, novou, daň uložiti, neboť bez těch peněz, o kterés ji zkrátil, býti nemůže. A tak tedy pro nepoctivost sám si daně zvětšuješ. Aneb snad myslíš, že přece ty dani ujdeš a jiný, poctivější, ji za tebe zaplatí, a tak přece z podskoku svého užitek máš? Ó nevěř tomu!“
„Hlavní základ svobody a vůbec dobrého zdaru jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí.“ (31.12.1846)
„ČESKÉ PŘÁNÍ K NOVÉMU ROKU 1848…
- Aby skutečně panovala dále svornost obou národů v zemích koruny naší bydlících…
- Aby se žádný, kdo tuto rovnost vyhledává, za zlomyslného, za nezbezpečného neprohlašoval…
- Aby se Němci nedivili tomu, když si Čechové přičinlivostí svou k tomu dopomohou, čeho posud neměli, nýbrž aby se tomu divili, že to posud Čechové neměli…“ (2.1.1848)
„Nejlepší vláda jest nejpoctivější, a kdykoli nám bude rozhodovati mezi dvěma stranami o způsob vlády se neshodujícími, řekneme, že jest ona strana nejchvalitebnější, která upřímně chce, aby se v její zemi dle oněch zásad poctivosti vládlo.“ (6.1.1848)
„Musíme zde opětovat svou již dříve několikráte vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jen jsou dvě politické strany: jedna totiž poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti, pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despocie, libovolnosti a tajnosti. Ona první strana svobod drží se pravidla: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; druhá strana despotická drží se pravidla: ber jiným hrab pro sebe.“
„V Praze dne 16.března. Jako ve snu neočekávaně staly se s námi nesmírné změny: včera jsme byli ještě děcka pod neobmezenou ochranou policie, cenzury a našich magistrátů, dneska jsme svobodní mužové… Stará vláda knížete Metternicha pominula ve Vídni, a tvrdošíjný stařec tento…viděl vlastníma očima vzbouřenou Vídeň, viděl pohnutí v celé říši a uslyšel z úst dobrotivého (kdykoli nyní napíšeme nějakou podobnou pochvalu, věztež, že jest to pochvala svobodného muže, pochvala srdečná, upřímně míněná….) mocnáře našeho slova: Konstituce! Svoboda!“ (Včela, 17.3.1848)
„Vysvětlete lidu venkovskému všechno, co se stalo, co jest konstituce, co jest pravá svoboda, jakých svobod jsme nabyli a jakých nabudeme, aby zlomyslníkům zamezeno bylo vzbouřiti lid falešnými zprávami, aby se zamezily ve vlasti naší bouře a krveprolití, které bývají obyčejně následky politických převratů. My v Praze jsme všechno bez nepořádku, bez boje, bez kapky krve vyjednali, jak se z Pražských novin budoucně obšírně dovíte, i hleďte, aby celá země rovněž tak šťastna byla.“ (tamtéž)
„K vám se obracím, velebné kněžstvo, k vám, vy všichni ostatní věrní vůdcové národu, mluvte, učte všude, že svoboda není bezuzdnost, rozvázanost, že není libovolné rušení práv, okrádání jiných, lenošení, bouření atd., ať se zamezí všechen nepořádek, ať se odvrátí všechno neštěstí.“
„Jest věc přirozená, že nyní mezi námi nastanou mnohé strany a roztržky pro smýšlení, čemuž se při svobodě vyhnouti nelze: ale prosím vás, bratří milí, pro všechno a ve jménu vlasti naší, abyste aspoň tak dlouho se zapřením vlastních osobních náhledů všeobecnou svornost zachovali, až budeme mít všechno to pojištěno…“
N Á R O D N Í N O V I N Y (1848 – 1850)
„Počínáme noviny tyto v době předůležité. Státy se boří, národy se sbírají, stejný hledá si k sobě stejného. Nikdo nemůže, leč by vševědoucností nadán byl, udati, jaký bude letos na podzim stav politický zemí evropejských.
V době takové rozhodné každý národ především dbáti musí sám o sebe, neboť se mu jen takový osud dostane, jakého si sám zasloužil statečností, vytrvalostí, podnikavostí, a především duchem svým. Kdo prospí lenivě dobu, ve které se dary rozdělují, tenť bez podílu odejde, zůstaven porobě a nízké služebnosti. Kdo sám v sebe doufá, tenť nejlepší podporu naleznul.“ (5.duben 1848)
„Nastala nám nyní šťastná doba samovlády, můžeme nyní sami osudy své zaříditi, sami se o sebe postarati. Dojdeme-li k moci a slávě, bude zásluha naše, zůstaneme-li opět v ponížení aneb v polovičatosti, bude hanba naše. Nyní se již nesmíme vymlouvati na vládu, nesmíme již co děti neb nedospělci od vlády čekati, aby se o nás starala. Máme svobodné slovo, svobodný tisk, máme parlament nejliberálnějším způsobem sestavený…“ (12.4.1848)
„Mrzelo nás Čechy, mrzelo Jihoslovany, mrzelo Poláky, že ve Vídni zavlály barvy revoluce německé – ba republiky německé, může se snad říci! Rádi zapomínáme na tuto dobrotivou slabost naší vlády, s kterou se proti vlastnímu prospěchu svému dala do rukou frankfurtských německých patriotů! Ale co tomu řekne časem svým historie, že Praha zachovala barvy rakouské, když je sama Vídeň, sama vláda vídeňská opustila! Ó ironie osudu! Čechové jsou rakouštější než Rakušané sami! My v Praze, my v Záhřebě starali jsme se lépe a vytrvaleji o váš prospěch!“
„Nešťastnými událostmi po svatém Duchu utrpěla naše česká věc alespoň načas nesmírnou ránu. To si jakožto moudří a rozvážliví lidé nesmíme zapírati. Nepřátelé naši použijí toho neštěstí velmi obratně proti nám: ačkoli každý, kdo při oněch událostech v Praze přítomen byl, dobře věděti musí, že Čechové i Němci na barikádách vedle sebe stáli…přece uměla nepřátelská strana, která již dávno všemu českému se protiví, celou věc představiti jako boj mezi Čechy a Němci a jakožto porážku Čechů. A skutečně věc ta i vypadá jako porážka naše. Praha jest nyní v stavu obležení, ztratila na ten čas všechny výhody konstituční, a poněvadž Praha jest naše jediné střediště…utrpěla tím národnost česká velikou škodu.“ (29.6.1848)
„Jediná naše moc byla posud veřejné mínění; udrží-li se ale anarchie a nepořádek jako nyní ještě nějaký čas, jisto jest, že i veliká část veřejného mínění proti nám se obrátí, neboť bohužel, že většině pokoj jest více milý než svoboda, a ještě více bohužel, že veliký počet našich spoluobčanů tak málo vzdělaný jest, že považuje tento stav přechodu od otroctví ke svobodě, v němžto se nyní nacházíme a který nevyhnutelně nepořádků jest plný, že tento nepořádek již za tu očekávanou svobodu považuje! Což tedy divu, že se mnohým taková domnělá svoboda nelíbí! A čím dále tento stav přechodu, tato nejistota trvati bude, tím více získá ona strana přívrženců, která pak bez ohledu na svobodu opět pořádek zavede, ale pořádek takový, že bude u nás opět tak ticho, jako bylo až do letošního roku, ticho hrobové.“ (30.8.1848)
„Musíme s bolestí pozorovati, kterak se opět stav obležení k nám blíží, a prosíme všechny upřímné a rozumné přátele svobody, aby se všemožně o to postarali, aby se z naší strany žádná, ani zdánlivá příčina k tomu nezavdávala. Kdyby se pak přece stalo násilí, aspoň máme všeobecné mínění a právo na své straně.“ (21.1.1849)
„Ten způsob, jakým rozehnán byl sněm náš konstitující, nemohou nikdy zapomenout národové rakouští. Tato zbytečná neurvalost, toto nepotřebné opovržení a potupení sněmu, patrná to jen pomsta ministerská za malou důvěru, kterou k ministerstvu sněm choval, ty budou ve všech zemích špatné svědectví o ministerstvu vydávati, jakož i ono nedočkavé, biřické lapání několika poslanců hned v tom okamžení, kde jejich mandáty násilně přestaly, svědčí velmi jasně o policejní malichernosti téhož ministerstva!“ (13.3.1849)
„Víme, že nynější ministerstvo svobodu tisku co nejdříve pronásledovati počne, a třeba v oktrojované konstituci stálo, že se cenzura nesmí zavésti, přece ví každý, že jest možná jinými způsoby ještě mnohem více svobodu tisku utlačiti než skrze cenzuru. Že se nynější ministerstvo těchto prostředků uchopí, vysvítá z jeho jiných násilnických, bezprávných kroků. My však připraveni jsme až doposledka o svobodu pracovati, pokud síly naše stačí.“
„Co se svobody tisku týče, není to pravda, že jsme svobodu tisku ztratili, jak si mnohé časopisy lamentovaly. Svobodu tisku máme a nový, nepříznivý zákon o tisku obmezil jen svobodu tisku kaucemi velikými a vyhrožováním velikých peněžitých a žalářních trestů; může se tedy říci, že těm, kteří svobodně psát chtějí, hrozí větší nebezpečenství než dříve, ale proto přece není ještě svoboda tisku zrušena. My aspoň doufáme dokázati skutkem, že svoboda tisku zrušena není a že povíme ministerstvu tak jako prve pravdu do očí. Špatný voják, který hrdinsky smýšlí jenom v čas pokoje, když není nebezpečenství. Pro trochu peněz a pro kousek žaláře nemusí se ještě pravda zamlčeti. Ten jest ztracen, kdo sám v sebe důvěru ztratil.“ (27.3.1849)
„Pravda ovšem, že toto ministerstvo ke službě své má ohromné vojsko, které všechno věřiti musí, co se mu věřiti poroučí, ať jest to pravda nebo ne, a kteréžto vojsko považuje nyní vláda za nejhlavnější důkaz všeho práva; ale musíme vyznati, že takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900 000 mužů a 100 000 koňů, jest více k politování než k obávání.“
„O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých oumyslů, a musí mít nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest ještě jiná známka: Kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíce roztahuje a potlouká ve veřejném životě jistě jenom ke zkáze země a národu.“ (30.3.1849)
„Že my socialisty a komunisty, jmenovitě Cabeta, Proudhona a tak dále, nepočítáme k liberálním a řádným lidem, toť snad se rozumí samo sebou.“ (31.3.1849)
„Pan prokurátor mne žaluje na základě § 12, že jsem ústavu nepravým a oušklebným vypisováním tupil, a navrhuje, abych byl na čtrnáct dní do vězení dán. Rád bych nejen dvě neděle, nýbrž dvě leta ve vězení seděl, kdyby to byla pravda, co pan prokurátor tvrdí, to jest, kdyby byla ústava tak dobrá, aby byl můj článek lež. Já jsem napsal, co mohu před svým svědomím zodpovídat, a proto vás žádám bez prošení o milosrdenství, abyste též podle svého svědomí, ale jen beze všech jiných ohledů nade mnou rozhodli. Doufám ostatně, že ta vláda, která mne nyní obžalovala, brzy bude sedět sama na stolici obžalovaného, na které nyní já stojím, a přál bych jí jen, aby na ní mohla sedět s tak čistým svědomím jako já.“ (15.4.1849)
„Vláda naše jedná od časů rozpuštění sněmu kroměřížského zcela podle své hlavy, neberouc ohled na veřejné mínění většiny. Všechny nové zákony a zřízení vycházejí rovnou cestou z kabinetu, a vůle ministrů jest nyní jediný zákon v Rakousku.“ (4.7.1849)
„Pan biskup brněnský hrabě Schaffgotsch uznal za spasitelné zapovědíti zvláštním cirkulářem ke kněžstvu naše Národní noviny… Musíme vyznat, že upadl pan biskup do podivného sofizmatu. Myslí-li totiž, aby kněžstvo jeho nečtlo naše noviny, tuť ovšem právo má disciplinární cestou svému kněžstvu poroučeti a zakazovati, ale zas tím před světem kněžstvo své snižuje, myslí-li, že by dosti vzdělané nebylo, aby i „kacířské“ spisy s prospěchem a bez nakažení čísti mohlo… Jestli ale pan biskup brněnský myslí, aby lid jeho diecéze naše noviny nečetl, tuť ovšem kromě své rady žádné jiné právo nemá zakazovati je, leda snad obmýšlel čtenáře našich novin exkomunikovat, čehož přece bohdá nebude…
O Pánu Ježíši neb o apoštolích nevíme nic, že by byli někomu zakazovali nějaké učení rozširovat: oni kázali své evangelium a nechali každého jiného kázat jiné, jsouce přesvědčeni, že pravda sama i bez hole světské zvítězí nad nepravdou…“ (22.7.1849)
„Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě příliš pořídku nalézáme… Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál být neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, ouhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných ouzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost.“ (Statečnost politická, 26.8.1849)
„Zvláště co se národní rovnoprávnosti týče, nedejme si nikterak ubližovati a zkracovati slib císařský, ústavou říšskou zarušený. Kdyby se některý z nových v českém okresu ustanovených ouředníků shledal jakožto neumějící řádně česky, nepromeškejte žádnou chvíli, abyste tu věc nejen hned novinami oznámili, nýbrž také zároveň žalobu a stížnost proti tomu rovnou cestou k náměstnictví královskému do Prahy neb do Brna podali… Neprospívá-li to, jděte k ministerstvu dále, a takový úředník musí být z českého okresu odstraněn, pokud něco platí slovo císařovo v ústavě…
Važme si též řádných a poctivých úředníků, buďme k nim všemožně uctiví, neboť statečný úředník jest občan dvojíctihodný.“ (Jak se chovati k úřadům?, 22.12.1849)
„Utlačuje-li se národ, děje se to vždy jeho vlastní vinou, poněvadž jedna jeho část, nevzdělaná, neznající svůj vlastní prospěch a cesty k němu vedoucí, vždy se dá nerozumně se svou vlastní škodou zneužívati k potlačení celého národu. Utlačovatelů jest vždy málo, a jenom skrze to, že se jim dá množství nerozumných se svou vlastní škodou zneužívati za nástroj, podaří se jim utlačiti všechny.“ (28.12.1849)
„Vidíme všude ze zkušenosti, že liberální vlády velice se o školy a jiné vzdělávací ústavy starají a na ně znamenitou část příjmů zemských obracují: kdežto despotické neb alespoň k despocii nakloněné vlády jenom o vojsko dbají, školy (zvláště školy pro obecný lid) ale všemožně zanedbávají a na ně pranepatrné výlohy činí.“ (tamtéž)
„Že já sám od tohoto svého přesvědčení nikdy neupustím a že též na všech možných cestách vždycky k uskutečnění jeho pracovati budu, o tom mám dobré vědomí a budoucnost to bohdá nejlépe ukáže…“
S L O V A N (1850 – 1851)
„Jaký byl osud mých Národních novin, jest sice ve hlavních ohledech každému povědomo, zevrubněji bych ale mohl jen já a vojenský soud na Hradčanech o tom zápasu liberální žurnalistiky s vojenskou subordinací dlouhé kroniky vypravovati. Snažil jsem se ovšem zůstati vždy věren zásadám, o kterých jsem přesvědčen, že by mohly nejen národu našemu, nýbrž i vládě prospívati, – místo důvodů ale odpovědělo se mi zákazem Národních novin, a zanechávám každému na rozsouzenou, jestli tento zákaz uškodil více zásadám naší strany, anebo vládě.“ (8.5.1850)
„Znamenitý muž národu anglického Sheridan pravil: „Raději žádný sněm než žádnou svobodu tisku; raději oželím odpovědnost ministrů, Habeas corpus aktu, povolování daní nežli svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět se získají!“ (z téhož 1.čísla Slovana)
„Ačkoli kromě Prahy a několika pevností v celé ostatní naší vlasti v ouplné míře platí ústava a v ní pojištěné právo svobodného tisku, nepoužil nikdo za ten celý čas tohoto práva k vydávání liberálního, záležitosti českého národu bezohledně zastávajícího politického časopisu. Zajisté nevelmi chvalitebná to pro nás událost, svědčící o malé posud probuzenosti našeho veřejného občanského života!“
„Vláda pronásledující a utlačující opoziční noviny sama rozbíjí (abych vhodného podobenství užil) neklamné zrcadlo, ve kterém by viděti mohla pravé vady své, neboť v těch obrazích, které jí služebné její a vždy přisvědčující noviny malují, nevidí nikdy pravou podobu svou, nýbrž jen klamný ideál příznivé a uplacené fantazie. Neznati ale své vady jest slabost škodící každému, a nejvíce vládám.“
„Buďto jest to, co opoziční noviny praví, národu škodlivé a lživé, anebo užitečné a pravdivé. Jestli to škodlivé a lživé jest, ejhle, slavná vládo, nezakazuj opoziční noviny, nýbrž dokaž hezky srozumitelně ve svých novinách národu tuto škodlivost a lživost opozičních novin, a jistě se jich nikdo držeti nebude, jestli ale to, co opoziční noviny praví, užitečné a pravdivé jest, tuť je opět nemáte zapovídat, nýbrž přidržeti se této užitečnosti a pravdivosti.“
„V dalších našich politických zprávách dočtou se též čtenářové velmi zajímavé anekdoty o panu ministru Bachovi, jeho vyjádření na cestě v Celji: „Teprva nyní znám okolnosti Slovinců!“ Sokrates ovšem byl ještě naivnější a říkal, že dokonce nic neví; avšak na rakouského ministra jest i toto přiznání dosti naivní. „Teprva nyní znám okolnosti Haliče!“ řekne pan Bach, až tam přijede s JMC! Ó jak mnoho se ještě pan Bach naučí na svých cestách po Rakousku a jaký z něho bude schopný ministr vnitřních záležitostí, až procestuje celé Rakousko!“ (1.6.1850)
„Naše ministerstvo nás musí věru jen za děti považovat, že nám ještě po všem tom, co se s námi od počátku r. 1849 děje, ještě takové řeči do očí mluviti dá od svých novin! Každý úřednický výložek, každá mašlička jest z Vídně předepsána, a přece prý máme svobodné pohybování ve svých vnitřních záležitostech!“ (tamtéž)
„Vlády nikdy z přesvědčení, nýbrž vždy jen ze strachu národům práva povolují. Jaké ale z takového jednání rakouské vlády pro ostatní národy vyplývá ponaučení, – toho se snadno každý sám dovtípí.“ (8.6.1850)
„V Kutné Hoře dne 19.června. Již se tedy zase nad Slovanem nebe kalí a bouřka nemilosti ministerské, která ještě nedohučela po konfiskaci prvního svazku, valí se nyní ode všech končin rakouského mocnářství ve způsobu vojenských zákazů.“ (22.6.1850)
„Není divu, že se počali ohlížeti po slabších osobách, jež by mohli všelikými lákavými výhodami přivésti na svou stranu a užívati jich za nástroj k našemu rozdvojení a zničení. Že se takové osoby našly a že se jich ještě více bohužel najde, o tom se brzy přesvědčíme…
Mé mínění jest, že kdyby jen vždy z desíti jeden stále a pevně vytrval, přece tento jeden úplně tolik platiti bude co dříve deset, protože platnost jeho leží více v zásadách a pravdách, které zastává, než v osobě jeho. Osoby se mění, osoby pomíjí, osoby klesají – ale pravda trvá věčně.“
„Difficile est satiram non scribere! (=Je těžko nepsat satiru!) V jednom svém posledním čísle vytýká mi pan redaktor pražských vládních novin…že prý „bažím po mučednictví, abych byl litován, co pro národ vystojím a vytrpím“. Nu toť by přece si mohla vláda lehko pomoci a velmi snadně mne připraviti o tuto mučednickou korunu, kdyby mne nechala na pokoji! Abych ale panu Pickovi dokázal, že tato jeho výčitka zcela nepravá jest, žádám ho ve vší kolegiální zdvořilosti, aby mi jakožto dobrý přítel vlády u ministerstva vymohl to, abych budoucně nikterak nebyl pronásledován vyjmouc cestu žaloby právní, jak se dle ústavy sluší. Pan Picek jest spravedlivý muž: buďto mi tedy toto vymůže, aneb to, co o mém bažení po mučednictví napsal, odvolá přesvědčiv se, že by mi přece milejší věc byla žíti pod zákonem bez libovolného pronásledování.“
„Reichszeitung píše z Prahy…: „Kdo zná Havlíčkův obyčej a způsob každý krok vlády osočovati a v podezření uváděti a národní nenávist kázati, ten zajisté uznal zápověď Slovana (v Praze) nejen za žádoucí, nýbrž i za potřebnou, zvláště že podobné spisy skrze svou lacinost a styl u nižších tříd obecenstva snadný průchod nalézají.“
Věru, zákaz Slovana v Praze byla nevyhnutelná věc, a ukáže se brzy, že Pražané za krátký čas, co Slovana čísti nebudou, samé chvalozpěvy na ministerstvo zpívati budou. U nižších tříd lidu najde prý Slovan průchod – a ani tak bych neřekl na místě Reichszeitungu, neboť poněvadž člověk teprva s baronem počíná, tedy čtenářové Slovana vlastně ani lidé nejsou…“ (26.6.1850)
„Jedny noviny vládní vyjádřily se nedávno, že hlavní účel vojska nynějšího v Evropě není již proti cizímu nepříteli, nýbrž proti domácím nepokojů, a že vojsko jest nyní obhájcem evropejské společnosti proti socialistům. Já však pravím: … hledejte si pomoc proti socialistům na některém priměřenějším místě.“ (6.7.1850)
„Nyní již nikomu tajno být nemůže, že ministerstvo naše, držíc se centralizace, úplně nastoupilo politiku německou, aneb, lépe řečeno, maďarsko-německou.“ (24.7.1850)
„Kdyby ještě nyní veliká většina Slováků na tom stála, že chtějí býti zcela zvláštním slovanským kmenem, že chtějí založit a mít svou zcela zvláštní literaturu, budu já, ačkoliv jsem zcela jiného přesvědčení, přece první, který tuto vůli jejich za pravidlo pro sebe uznám a jim jakožto samostatnému slovanskému kmenu ke společnému bratrskému svazku a k vzájemné podpoře ruku podám, neboť jsem sobě naučil vůle každého a svobody nade všechno jiné vážiti.“ (tamtéž)
„Každý je demokrat, když se to jedná o někoho vyššího, než on jest, a každý je aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokracie ale nezáleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se vypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začít s demokracií sám u sebe a pak to půjde.“ (21.8.1850)
„Kdyby byli všichni občané náležitě vzdělaní a rozuměli všichni dokonale všemu, co se týká veřejných záležitostí…přestalo by všeliké podvádění občanů… Zvláštní příležitost k podobnému matení a zavádění občanů podávají již jména jistých politických stran, slova totiž, za která nepřátelé pokroku a svobody obyčejně ukrývají pravý svůj úmysl…
Zahalují obyčejně úmysl svůj do rozličných, napohled hezkých a lidu příjemných pláštíků. Říkají: „My chceme pokoj a pořádek!“, pokoj a pořádek jsou věci každému poctivému člověku milé, což divu tedy, že mnohý sprostičký na duchu občan za jejich korouhví běží a pod jménem starosti o pokoj a pořádek pomáhá plésti karabáč a pouta na vlastní oudy, neznamenaje totiž, že u těch znamená pokoj a pořádek tolik jako „buď zticha…“ (2.10.1850)
„Jest to sice jen nepatrné, avšak významné dosti, když vláda…na vojsko vždy má dost miliónů pohotově, na školy ale i tu nepatrnou výlohu teprva od žáků sbírati nechává.“ (tamtéž)
„Přispívejme i my sami k reformě židovstva, chovejme se skutečně ke svým izraelitským spoluobčanům tak jako k rovnoprávným, netupme je, nesnižujme je, nesužujme žádným způsobem… Nespravedlivé jest každé politické utiskování!“ (12.10.1850)
„Kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ (23.10.1850)
„Teď již tedy padl náš poslední časopis v Praze (=Union), a kromě Večerního listu, který však jen populární jest, nemáme tam ani jednoho zastavatele ve veřejném mínění. Tak se poznenáhla jedno oko po druhém připlítá k veliké síti a ruka ptáčníkova poznenáhla zatahuje vždy víc a více, konečně síť klapne a ptáci budou chyceni.“ (16.11.1850)
„Pokavad mně neb někomu jinému z našich věrných přátel, které jste nyní v roce 1849 a 1850 dobře poznali, možno bude uchytiti se jen té nejmenší nitky, toho posledního konečku svobody a konstituce, budeme se jí držeti všelikými možnými silami. Svobody tisku budeme používati v nejširších mezech, ve kterých bude možná, a kdyby utichl všechen veřejný hlas, máte alespoň mezi sebou spisy a časopisy vydané od nás od r. 1848. Ty rozšiřujte mezi sebou…
Jakožto řádný křesťan nemohu tuto svou poslední vůli ukončiti jinák než vyznání: že věřím na slavné vzkříšení a zmrtvýchvstání.“ (tamtéž)
„Tak tedy se již dočkal Vídeňský deník té radostné chvíle, kdežto nám mohl podati zprávu, že Slovan pro Uhry zapovězen jest… Zákazem Slovana v Praze ztratili jsme sice skoro víc než jednou tolik odbíratelů než v Uhřích, přece však jsme tento zákaz tak hořce nenesli jako zákaz v Uhřích, jmenovitě na Slovensku…
Toto poznenáhlé zapovídání Slovana, napřed v Praze, pak v Haliči, nyní v Uhřích (ve Vídni snad jen proto Slovana nemohou zapovědít, že by sice neměl Deník proti komu psát), připadá nám asi jako pouštění krve. Vláda by asi nerada zjevně rušila zákon o tisku, a proto hledí Slovana usmrtiti jiným způsobem…
Zákonnou cestou nemůže vláda Slovana nikdy potlačiti: co se nám násilím neb obejitím zákonů státi může, víme sice dle nedávných příkladů na jiných, přece však máme úmysl raději tomu nejhoršímu se podrobiti nežli pro strach lidský upustiti od svého přesvědčení. Sint ut sunt, aut non sint!“ (=Buďte, jací jste, nebo vůbec nebuďte!) (14.12.1850)
„Ani nejmenší příčiny nemáme očekávati od r. 1851 něco radostnějšího než od právě minulého, ba musí se říci, že teprva v tomto roce budeme jísti chléb z onoho koukolu, který v rocích 1849 a 1850 nepříznivou rukou naset byl do naší pšenice!
Časopis náš…úředníci, kněží a jiné osoby od strany vládnoucí odvislé bojí se i čísti a jen pod jinými jmény předpláceti se osmělují! Tak daleko dospěl již terorismus strany, která sebe nazývá stranou pokoje a pořádku! Redaktor Slovana není v mnohem příznivějších okolnostech živ nežli zločinec zatykačem stíhaný! – To nazývají svobodou tisku!“ (8.1.1850)
„Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily…“ (30.1.1850)
„Dne 10. t.m. ráno byl jsem v Praze na policii povolán a tam mi oznámeno, že dle rozkazu vojenského velitelství hned Prahu opustiti mám a že již budoucně, pokud obležení trvati bude, do Prahy nesmím… Příští dny podám proti tomu žalobu k ministerstvu vnitřních záležitostí, kdyby již pro nic jiného, alespoň proto, abychom se dověděli určitě, jak dalece ministerstvo zcela zjevné rušení konstituce dovoluje a schvaluje.“ (12.3.1851)
„Nikdo by snad neřekl, že by se mohlo vyjednávání s vládou o tak malou věc, jako jest povolení za vlastní peníze si zříditi ústav všude dovolený, jako jest divadlo, takový nesmírný čas protahovati – a přec jest tomu tak. My Čechové máme již takové štěstí na tomto světě, německé divadlo v Praze zřídilo se velmi rychle se všemožnou podporou, my všichni jsme museli toto divadlo svými penězi podporovati, aniž se nás kdo ptal, chceme-li, nýbrž co zemský ústav podporovalo se z daní zemských: a nyní, když chceme míti také pro sebe divadlo, musíme si to za velikou čest, za velikou radost pokládati, když se nám povolí sbírati si na to mezi sebou peníze!
Až budeme míti vlastní své slušné divadlo, pak budeme ode dne ke dnu vždy více nabývati půdy a platnosti společenské nejen v Praze, nýbrž i v celé zemi, a následovně i v cizině.“ (Naše národní divadlo, Slovan 2.4.1851)
„Ubezpečuji Reichszeitung a všechny ty, kteří se již před časem z naší slabosti radují, že se sbírka podaří, a kdybych měl ode vsi ke vsi táhnout a kázat potřebu a užitečnost takové národní demonstrace. Vy jste si sice dali všechnu práci vymazati nás z počtu národů, my vám ale dokážeme, že si ještě větší práci dáti dovedeme, abychom zůstali tím, čím nás Bůh stvořil, národem samostatným, vám rovným, nikoli vašimi poddanými!!“ (tamtéž)
„Vídeňský deník nemůže mlčeti proti nešvarům, které Slovan tropí v Kutné Hoře na mravní zkázu našeho národu…“ (český Vídeňský deník, č.88/1851)
„Až posud mluvila vláda ještě pořád o tom, že ústavu dne 4.března 1849 z vlastní vůle danou opravdu z papíru do života uvede a slovo své držeti bude…nyní ale přišel již čas, kdežto vláda zrovna výslovně nám řekne, že ústava od 4.března nic neplatí.“ (4.6.1851)
„Kde jsou nyní všechny ty zástupy těch „božích bojovníků“, kteří za těch časů (=na jaře 1848) s peřím a kokardami za kloboukem, se šavlemi po boku v rozličných uniformách a národních krojích naplňovali hrdinskými řečmi svými všechny hospody Království českého? Kde jsou nyní všichni tito mužové pokroku a vojínové pro svobodu, aby pomohli tlačiti skrovný vozík našich práv a svobod, který v hlubokém bahně vězí?“ (Vytrvalost opozice, 28.6.1851)
„Slovan umře nepřirozenou smrtí v nejlepší síle, Vídeňský deník zmrtva narozen jest; ale Slovan i po své smrti více bude míti života než Vídeňský deník při svém narození. Slovanu, až skoná, budou zvonit všude hrany a na tisíce věrných přátel bude ho litovati: tebe, milý Deníku, až uhasne tvůj kahánek, v tichosti zavezou do některé šachty vídeňské a žádný se ani nezeptá, kde jsi pochován.“ (7.8.1851)
„Opětuji výstrahu, jižto jsem Vám dle § 1 císařského nařízení od 6. minulého měsíce dal, s tím doložením, že nebudete-li jí šetřiti, vydávání tohoto listu zastavím“ (místodržící Mecséry, 9.8.1851)
„Když vláda naše nechtěla snésti a trpěti naši rozumnou a zákonnou opozici, když nechtěla slyšeti důvody a zacpala raději násilím pramen, z kterého se prýštily, dobře, tedy umlkněme a uvidíme, jak jí záživné bude to hrobové ticho všech jejích národů, ku kterému je odsoudila.
Říkává se obyčejně o vládách, že se nic nenaučily a nic nezapomněly: národům se ale musí radit, aby hleděly mnoho se naučit a na nic nezapomenout!“
(z článku Konec! posledního čísla Slovanu, 14.srpen 1851)
S využitím:
Havlíček Borovský K., Dílo II (Pražské noviny, Národní noviny, Slovan), Čs. spisovatel 1986
Morava J., C.k. disident Karel Havlíček, Panorama 1991
Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.