Karel Čapek

 Karel Čapek 

   Další článek Zdeňka Hűbnera je opět tvořen citáty, týkající se uvedené osobnosti. Tentokrát si autor vybral jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, Karla Čapka (žil 1890 – 1938). Karel Čapek byl ovšem nejen spisovatelem, ale rovněž dramatikem, novinářem, překladatelem, fotografem a ilustrátorem. 

Mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.

 

A musím se přiznat, kdekoli jsem ve světě byl, že jsem vždy potmě hledal klidu svého domova, hmátl jsem navlas přesně, ale nebyla tam…

 

Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii; ale žít mohu jen ve své zemi.

 

Ve svém životě jsem učil jediného žáka, a stal-li se z něho, kloučka zeleného, boxer polotěžké váhy, není to jistě zásluha mé pedagogické metody.  (= Prokop, syn hraběte Lažanského)

Mnoho číst neznamená hltat knihy, nýbrž dobře či přečíst pár nejlepších… Všechno prohovořit neznamená nadělat mnoho řečí, nýbrž málo slovy dostat se k jádru věci…Mnoho žít není honit se za mnohým, nýbrž žít pomalu a silně.

Roku 1917 povolali otca na župný úrad do Trenčína a zaviedli proti nemu prísne vyšetrovanie, upodozrievajúc ho z politických machinácií. Že prečo? Úradom sa stal nápadný tým, že sa k Slovákom choval slušne a humánne.

 

Máme před sebou ještě sto let barbarství, státního kramaření, politického čachru a mechanismu.  (Národní listy, 22.1.1918)

Vzpomene-li si již český spisovatel na žida, zkarikuje ho jako poslední antisemitský žurnalista. Jsou arciť výjimky, ale to jsou bohužel jen výjimky.  (Cesta, 27.9.1918)

Mravní demokracie není jenom demokracie svobody, nýbrž demokracie povinnosti, odpovědnosti veřejné i osobní, bratrské solidarity.  (Cesta, 13.12.1918)

Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým, než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného…

 

Člověče, musíš chtít mnoho od sebe sama. Sebe sama musíš učinit lepším a čistším, hlubším a klidnějším. Nedojdu klidu, dokud nenajdu naprosté vnitřní čistoty.  (v dopise příteli)

Chcete-li, aby literatura hledala opravdu poznání, žádejte na ní především, aby byla svobodná ve svém pohledu: aby děj se co děj udržela svobodu osobnosti a ducha.

Jsem podle svého mínění dosti fádní a neúnavný moralista, třebaže neúspěšný, jak již moralisté bývají.

 

Mluvíme-li o politice, myslíme tím vždycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, že při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci.

 

Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran; proti hlasovací mašinerii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat.

 

Říká se: chcete-li nápravu politických poměrů, vstupte do těch politických stran, jež tyto poměry způsobily. Dobrá, pak by bylo nejúčelnější vstoupit do té nejhorší strany a „pracovat v ní pro zlepšení poměrů“; která strana se hlásí jako nejhorší?

 

„Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.“

 

Můžeme omlouvat poměry, ale nemůžeme omlouvat lidi. Poměry celkem za nic nemohou, ale lidé mohou za poměry, které jsou.“

 

Špatné zvyky jsou horší než špatné zákony; špatný zákon se může kdykoliv zrušit nebo novelizovat, ale špatné zvyky trvají a nedají se zrušit žádným hlasovacím prostocvikem.

 

Demokracie je lepší než tyranie; ale tyranie bývala obyčejně poctivější.

 

Demokracie je řád životní.

 

Všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal denně tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici…

 

Podívejte se na parlament, na noviny, na veřejné mínění, na průměrného občana. Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život.

 

Je to zvláštní: úřednický kabinet byl ve všech skoro novinách přivítán s jakýmsi nechutenstvím; různá pera počala projevovat zachmuřené obavy o vymoženosti demokracie; div se nevolalo, že lid je ohrožen ve svých právech a svobodách. Zatím, pokud je možno soudit, skutečný, daně platící a na vše bručící lid přijal toto ohrožení velmi pokojně, ne-li dokonce s mírným uspokojením… Úřednický kabinet není porážka demokracie; je to jen prohra politiky.  (1926)

 

Nikdy zajisté nevyrosteme na velmoc; ale je velmi pravděpodobno, že budeme malým kouskem

velkého řádu evropského nebo světového. Pak nám nebude nic platna žádná lokální a národní megalomanie, žádná mocenská okázalost; ale bude nám mnoho platno všechno, co budeme umět.

 

Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální.

 

Znám komunistické básníky, kteří milují svůj národ daleko hlouběji než redaktoři národně uvědomělých večerníků; je to aspoň vidět na jejich češtině. Vždycky mne zarážela jedna věc: že radikální nacionalismus je tak zlostný a nesnášenlivý.

 

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů…

Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa… V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo…

Hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem…

Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje. 

Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat, jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc…                                                    (Proč nejsem komunistou, 1924)

                                                         

Nejsem si plně jist, je-li komunismus u nás opravdu komunistický; ale zato je zcela nesporně moskevský. Čekal jsem s jistým napětím, urodí-li se v našem komunismu jediný nápad, který by nebyl už dříve proveden v Moskvě. Od politických zvyků až po otázky konstruktivistického divadla ovládá patrně naše komunisty jediná starost: aby to bylo dosti moskevské. Celá ctižádostivost tohoto hnutí je, aby bylo co nejmoskevštější; rozumím-li poněkud dogmatickým sporům v této straně, považuje se za blud a kacířství vše, proti čemu lze vytáhnout nějaký moskevský výrok.  (1926)

Naše řeč je moudrá: dělá zásadní rozdíl mezi „jsem přesvědčen“ a „přesvědčil jsem se“ .

Mám-li už volit mezi vírou a kritikou, volím kritiku; neboť víra mne zbavuje kritiky, ale kritika mi umožňuje zachránit aspoň nějaký pěkný kousíček víry: dokonce i víry jiných lidí.

 

Obyčejně pokládáme za nevěrce ty, kdo věří v něco jiného než my.

 

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se s životem samotným. Žít je nudno, jděme do biásku. Pozorovat lidi je matoucí, pojďme pohlížet na jejich stíny! Stalo se potřebou odpočinout si od života, být vedle skutečnosti: v jádře je to kouření dýmčičky s opiem. Chodíme se dívat na zápasy – to nás zbavuje vnitřní nutnosti zápasit sami. Hledáme v novinách, co je nového, následkem toho už nemáme své vlastní oči pro to, co je nového ve vesmíru. Co všechno se vymyslelo jen proto, aby se nemuselo myslet!

Někteří si vzali do hlavy nazývat mne člověkem buržoazním. Míníte-li tím, že raději sedím doma, škrabu povídačky nebo „obírám lístky pelargonií“, místo abych v kavárně rozjímal o věšení měšťáků, nemohu se tomu bránit; ale chcete-li tím na mne naložit, že se sdílím o názory pravice, tu, lidičky, žádáte ode mne příliš mnoho, a nemohu vám vyhovět. Líbění sice není argument, ale mně se buržoazie – zvláště ta naše – nechce líbít…Mám intenzívně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo šetření…

 

Slušelo by nám víc lásky k minulosti a k starým věcem, protože v nich je zasuta spousta přímo fantastické mladosti.

 

Být mladý, to dokáže každé sele, ale zachovat si kouzlo a přitažlivost až do nejvyššího věku, to je veliký dar a umění.

 

Osobní vzdělanost přestává být v povážlivé míře ideálem, který sám sebou stojí za naše usilování; že jedni si už nedávají mnoho práce, aby jí dosáhli, druzí se přestali stydět za to, že ji nemají, a třetí jí jednoduše a rovnou opovrhují… Zrušte hierarchickou převahu ducha a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.

 

Tak si myslím, lidi se můžou zabíjet, pokud ten druhý pro ně nemá jméno. Kdyby věděli, že ten, na koho míří flintou, se jmenuje František Novák nebo jak, třeba Franz Huber nebo nějaký Tonda nebo Vasil, myslím, že by jim něco v duši řeklo: Kruci nestřílej, vždyť je to František Novák! Kdyby se všichni lidé na světě mohli oslovit svým pravým křesťanským jménem, myslím, že by se mezi nimi tuze moc změnilo. Ale dnes si lidi a národy nějak nemohou přijít na jméno. To je ta bída, pane.

 

Opravdu jsem ustrnul v paměti na léta války, na léta hromadného vraždění, despotismu a bezpráví; a pokud dýši, budu tak říkajíc s pěnou u úst protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou.  (na námitku, že je příliš ovlivněn 1.válkou)

Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku; kde je vzteklina, musí být kontumace… Špatný svět musí mít nepěkné zákony.  (na pokřik fašizující pravice, že zákon na ochranu republiky je zákon „náhubkový“)

Ve fašismu a komunismu se zjevuje typ lidí, který nechce přesvědčovat, ale prostě jeví rozhodnutí vnutit své představy. V tom je to nové: právo na to, nemít pravdu.

 

Jsou lidé, kteří se mohou učenichat, co je tohoto roku vládnoucí pravda nebo hodnota, aby se k ní včas přihlásili. Zdá se, že průměrný věk hodnot ustavičně a povážlivě klesá.

Veškeré násilí, ať se děje v Rusku nebo v Itálii, ohrožuje svobodu všech lidí. Každé velké porušení práva porušuje řád světa, za nějž spoluodpovídáme. Každá despocie dává nesnesitelný příklad: že je možno s lidmi zacházet jako s pakáží; že síle je vše dovoleno.

 

„Boj stvořila příroda, nenávist vynašel člověk.

 

Království lži není tam, kde se lže, nýbrž kde se lež přijímá.

Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři i právníky!  (o Hitlerově Německu)

Selhává-li intelekt, dostanou se k slovu ty druhé síly; i bude civilizovaný národ zpívat veselé písně o krvi, která poteče z nožů; národy a davy budou vedeny lidmi, kteří lépe než jiní dovedou vzbouzet vášně; a protože, jak známo, se různé vášně nemohou navzájem domluvit, může to dopadnout…ještě hůř, než si doposud dovedeme představit.  (1934)

Buď půjde Evropa do nové války, do série katastrof; žádná válka nedá konečné hranice a každý politický nebo hospodářský nacionalismus se bude vždycky srážet s nacionalismy jiných státních značek.

Nebo – ta možnost není dosud vyvrácena – Evropa se rozhodne pro tu druhou cestu. Jsou-li to hranice, co stojí v cestě míru mezi národy, dobrá, učiňme je méně hranicemi… Nemáme právo myslet, že lidstvo bude i za tisíc, za deset tisíc let tak pitomé a primitivní, aby své konflikty vyřizovalo stále jako psi na ulici. Jednou se dojde k metodám méně animálním; proč by s nimi Evropa nezačala už teď?  (1934)

Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie: ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí!  (v rozhlasovém poselství R.Thákurovi, Vánoce 1937)

Ještě nikdy neměla literatura v dějinách takovou heroickou a tragickou příležitost státi se vpravdě velikou literaturou jako dnes…  (červen 1938)

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.  (září 1938)

Připusťte si ve skrytu druhou možnost: že to ten stát, který nechci jmenovat, prohraje; a ta prohra, na to můžete vzít jed, bude národní katastrofou. Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako na pouhou možnost; a pak znovu se před svým svědomím a láskou k svému národu rozhodněte, jste-li pro válku, nebo pro mír.

A nemyslete si, že na vaší odpovědi, vy němečtí jednotlivci z Českého Krumlova nebo Karlových Varů nebo Šumperka, nezáleží a že to, co se stane, stane se z vůle dějin. Ne. Bude to vaše vůle – nebo vaše vina, jak se to vezme; ale byla by to vůle nebo vina strašlivá, a vy, vaše města a vesnice, by si ji odnesly nejvíc…“ 

                                                 (z Epištoly k sudetským Němcům, LN 18.9.1938)

Za rok bude kopat Hitler do francouzských hranic.  (po Mnichovu)

Nejsem politik, jsem spisovatel, musím zůstat doma s našimi lidmi.  (poté, co odmítl nabídku exilu v Anglii)

Myslím, že jsem se nikdy nerouhal, ale teď se mi zdá, že tu nemám co dělat. Byl bych komickou figurou, můj svět umřel, věřil jsem přece v jakési závazky, v takzvanou čest a takové věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.  (řekl v největší tísni)

Bude se vám teď těžko šlapat, ale to přejde. Němci budou strašně poraženi, protože to, co dělají, je proti zákonům lidské přirozenosti.   (na smrtelném lůžku)

                              OLGA SCHEINPFLUGOVÁ O KARLU ČAPKOVI:

První dojmy oživoval, jako by na starém obraze otíral prach, aby jeho vzácné barvy nezastřel čas… „Je to jako u nás doma,“ vzpomínal v Norsku, v Alpách i Dolomitech. Všecko bylo na světě pokračováním prvně zjeveného panoramatu vzdáleného rodného hnízda.

Jsme jisti, že kdyby Karel nepředběhl svou tragédií události a šel umřít do koncentračního tábora, bezmocný a křehký, byl by se trápil, nemá-li tam Peča (=Josef) horší podmínky pro zahynutí než on.

Vždycky mluvil o každém nepřítomném, jako by mu stál za zády.

S úsměvem snášel všechny divoké útoky nastupující generace. Byl-li strhán někým z těchto růžolících autorit, pokývl rozšafně hlavou: „Co má dělat, když je mladej!“

Byl přesvědčen, že spisovatele tvoří nejen dílo, ale i jeho mravnost. Když jsme byli na Severu, dovedli nás až k vile, kde bydlil Hamsun, nabízeli Čapkovi zprostředkování návštěvy, ale odmítl a díval se na zamřížovaný a obrostlý dům. „Moc hezké květiny,“ řekl, „ale moc špatné názory.“

Byl skeptický k neklidným pohybům literární módy, nebyl přítelem novinových anket, ačkoli jich tolik vyhrál. „Lidé nejsou vždycky dost upřímní ve svém vyznání a rádi se dívají na to, co se právě nosí,“ říkal opatrně, i když dostal veliký počet hlasů. Jako spisovatel chtěl mít nejdemokratičtější styk se svými čtenáři, toužil psát tak prostě a jasně, aby mu rozuměl dělník stejně jako univerzitní profesor, a liboval si, když probíral svou denní korespondenci, že se mu ozývají lidé všech povolání. Když ho někdo odborně – ať uctivě, nebo zlomyslně – poučil, že se v té neb oné věci mýlil nebo že by měl vidět to a ono ze života praktického, pátral pečlivě a schoval si dopis do zvláštní přihrádky. „Víš, že měl pravdu?“ řekl potěšeně…

Smál se lidem, kteří používali cizích slov, když je mohli nahradit domácími. O takových říkal, že by se měli učit česky. Když někdo příliš ochotně prozrazoval to, co zná, slízl hučivou poznámku, že neunese mužně svoji vzdělanost. Když se ho kdokoli zeptal, co píše, řekl obyčejně „Takovou povídačku“ nebo „Pokouším se o hru“… Chlubil se jen věcmi, které nepatřily k jeho kvalifikaci, například truhlařinou, když si ohobloval fošnu na lávku, nebo zedničinou, když smíchal maltu a upevnil pár kamenů nebo cihel.

Nechodil rád do cirkusu, protože litoval každého slona nebo cvičeného koně, že se musil naučit něčemu nepřirozenému. Na jeho psech bylo vidět laskavou ruku svobody. Říkal, že má hlídacího psa, protože ho musí hlídat. Zvířata ho milovala, snad že je bral tak jemně do rukou a nikdy nevykřikl.

Cudný a prostý, mluvil málokdy na veřejném fóru o své lásce k vlasti, ale miloval ji tak, jak nevíce a nejčistěji je dáno muži a člověku. Lidstvo, život, svět, to vše bylo pro něj nevyčerpatelným zdrojem největšího zájmu, studií a zkoumání, ale svou zemi považoval za hlavní tepnu svého srdce.

Tři měsíce po Mnichově psal stále jako před ním, rval se opravdu do posledního dechu. Nesl jako dluh, že není vojákem. „Nebyl jsem tak zdráv, abych mohl být na vojně,“ říkal, „tak tohle je má vojenská povinnost.“

 

Dívali jsme se s úžasem, jak se z rozvážného filosofa stal bojovník, jemuž se touha po záchraně důstojných podmínek života stala posedlostí.

Mobilizace byla posledním vzplanutím jeho nadšení, potykal si rychle s mnoha přáteli, kteří se s ním přišli rozloučit, a sám se jel hlásit, aby byl poslán, kde je ho třeba. Procházel se ulicemi bdící Prahy, za jejímiž okny se loučili muži s rodinami, vmísil se do zástupů těch, co už rukovali.

Nikdy jsme neviděli jeho oči planout tak jako v tyto osudové hodiny.

„Nejlepší knihy napíši mezi padesátkou a šedesátkou,“ řekl půl roku před svou smrtí, ještě zdráv a pln sil. „To je věk, kdy už je každý sám sebou.“

 

Viděl zpátky, protože znal, viděl dopředu, protože myslil.

Při čtení Bílé nemoci přítomná hlava státu (=Beneš) by byla chtěla mít trochu optimističtější konec, ale odmítl. „Takové to je a bude, nutno lidi připravit,“ řekl a neslevil ani jako autor, ani jako chmurný prorok.

Trápil se, když mu dal přítel něco přečíst a nezdálo se mu to dost silné. Nedovedl lhát, byl svědomitý a počestný. „Musím mu říci pravdu a pak ho ztratím nebo zraním,“ naříkal si.

Ještě odpoledne se omlouval za to, že umírá: „Řekni pánům profesorům Charvátovi a Pelnářovi, že jsem jim nerad zkazil Vánoce, Štědrý den.“

 

Umíral vsedě při plném vědomí, pokorně a tiše jako dítě, kterému to nařídil učitel.

Napsala jsem tedy dopis opatu Zavoralovi, dobrému příteli Karla Čapka, křehký stařeček ho pochovával dvě hodiny v téměř dvaceti stupních mrazu ve své tenké komžičce, jediný neodřekl, když se pohřbu vyhnulo Národní divadlo a Pantheon.

Ani pantheon Muzea, ani slavnostní síň Národního divadla neotevřely pod chatrnými záminkami k vystavení jeho pozůstatků své brány. A sotva kdo věděl, že byly anonymně převezeny prozatím do postranní síně krematoria, jak mi rozechvělý Josef oznámil…“  (Helena Čapková)

První, koho přišli zatknout podle starých připravených seznamů, byl můj zemřelý manžel, o jehož skonu věděl celý vzdělaný svět. Tenkrát jsem měla poprvé pocit, že smrt zvítězila nad životem, když šli od opuštěného domu s prázdnými pouty.

Byla jsem zvyklá na surové kampaně pravicového tisku hanlivými útoky na mne a na Karla Čapka, nazývali nás židobolševiky, ale omezit naši uměleckou činnost přece jen nemohli. Za protektorátu jsem měla řady prohlídek a vyšetřování, dostala jsem čile vyřízení, že má literární činnost je nežádoucí, nesměla jsem publikovat a nakonec jsem musela odejít i ze scény jako herečka. Po mém odchodu z Národního divadla byly zakazovány i mé pohostinské hry na venkově.

Od roku 1948, kdy u nás nastalo tažení proti Karlu Čapkovi, snášela jsem různá omezení a zásahy proti mé činnosti s naivní představou, že jsou to akce mocných jednotlivcům kteří jsou proti mně zaujati, ačkoliv jsem v životě nenapsala jediný politický článek…

(v dopisu III.oddělení ÚV KSČ, 1963)

Když mi ministr Kopecký dával diplom zasloužilé umělkyně, řekl mi: „Tak teď nám budete podepisovat mírové manifesty!“ A já na to: „Copak to nemám za umění? Tak si to vemte!“ (při vzpomínce na udělení titulu zasloužilé umělkyně v listopadu 1953)

„Proč on a proč ne já?“ (G.B.Shaw po Čapkově smrti)