Kanály Chilské Patagonie, aneb poprvé na jachtě

Moje první plavba na jachtě vedla napříč kanály Chilské Patagonie. Tato oblast v Patagonii je nesmírně malebná, pokud ovšem vyjde počasí. Vypluli jsme z  Puerto Natales a po 28 dnech plavby jsme nakonec šťastně dopluli do Valdivie.

Tvrdneme v Puerto Natales

V minulém článku jsem popsal, jak jsem se  nalodil na Oahu. Jachtě se utrhla kotva ode dna doslova několik okamžiků před mým příjezdem. Vše nakonec dopadlo dobře a Oahu zakotvila v rybářském přístavu. Poláci Maciej a Kazimir odjeli druhý den po mém příjezdu do Polska, a tak je naše posádka nadále tříčlenná. V rybářském přístavu jsme strávili první dva dny.

Kotvení to nebylo ideální. Sice do města je to kousek, ale ohrožovaly nás zde rybářské lodě. Jedna z nich do nás dvakrát narazila, což Oldu a Karolínu rozezlilo. Ani se jim nedivím. Místní rybáři si při kotvení moc hlavu nelámou a klidně vrazí do ostatních lodí. Však jsou také všechny lodě v přístavu potlučené až běda a nachází se tu i několik zpola potopených vraků.

Po dvou dnech jsme přejeli na motor do nedalekého Puerto Bories. Ráno tam totiž přijeli potápěči, kteří zkontrolovali důkladně naši loď. Jednak to chtěl kapitán Olda, protože si nebyl jist, jestli se po utržení od kotvy jachtě nepoškodilo kormidlo, a jednak nám to i nařídil zdejší kapitanát. Bez kontroly bychom zkrátka dále jet nemohli.

Potápěči natočili celý trup lodi podvodní kamerou. Kontrola naštěstí dopadla dobře, kormidlo poškozené nebylo. Poté jsme se vrátili s lodí do Puerto Natales, ne však již do rybářského přístavu, nýbrž na druhou stranu průlivu Ultima Esperanza („Poslední naděje“). Zde jsem zakotvili hned vedle francouzské jachty a čekali jsme dalších několik dní. Jednak bylo mizerné počasí (vichr) a jednak podmínil kapitanát přístavu naší další plavbu vydáním povolení, že je na lodi všechno v pořádku.

Museli jsme tedy počkat, než z Punta Arenas přijde papír od potápěčů na kapitanát přístavu. Poté k nám byl vyslán inspektor. Přijel s Oldou na člunu v silném větru, prošel se po palubě a zkontroloval, jestli máme v pořádku všechna bezpečnostní opatření. Vše bylo naštěstí OK. Poté jsme udělali v Puerto Natales velký nákup zásob na mnoho dní a v rybářském přístavu načerpali naftu. Na kapitanátu nám pak dali povolení k vyplutí. Dále Olda zkontroloval motor a opravil některé drobnosti. Celkově jsem strávil v Puerto Natales na Oahu přesně týden, Olda s Karolínou pak o den víc. Poté jsme konečně vypluli směr Chilské kanály.

Dlouhé čekání v přístavu nám zpestřilo několik návštěv. Milí byli především Francouzi Alexis a Sigolene ze sousední jachty. Jsou na cestě už 10 let! Vyjeli z Francie na Atlantik a skončili v Jižní Americe. Pět let kotvili v Ushuaia a teď jsou již rok v Puerto Natales. Prostě mají domov na jachtě. Před měsícem se vzali a pohostili nás vínem ze svatby. Také nás navštívila Češka Markéta, která dělá každé léto v Puerto Natales instruktorku jízdy na mořském kajaku. Za týden odjíždí domů, neboť v půlce března v Puerto Natales končí turistická sezóna. Bodejť by ne, začíná být docela zima!

Jachta Oahu a její posádka

Musím Vás také trochu blíže seznámit s naší lodí i posádkou. Jachta Oahu je dlouhá 10 metrů a váží 8 tun, ponor lodi je 1.7 metru. Je to tedy jachta spíše menší. Olda ji koupil od někoho před sedmi lety v Belgii a šest let ji intenzivně opravoval a vylepšoval. Tou dobou pobýval a pracoval v Irsku, kde se mu Oahu stala zároveň i domovem, neboť na ní celou dobu svého pobytu na zeleném ostrově bydlel.

V Irsku zároveň plánoval i cestu kolem světa, kterou na ní podnikne, až vydělá dost peněz. Tak se stalo a Oahu vyplula v červnu 2009 na cestu kolem světa. Kromě Oldy na ní celou dobu jede i jeho přítelkyně Karolína, Polka ze Štětína. Cestou se zde vystřídalo i několik dalších lidí, z nichž poslední byli oba výše zmínění Poláci, kteří se svezli z argentinského Mar del Plata do Puerto Natales. Oahu vyplula z Irska a plula na Kanárské ostrovy, Kapverdy a odtud přes Atlantik do Brazílie. Kolem jihoamerického pobřeží se nakonec dostala přes Magalhãesův průliv až do Puerto Natales, kde jsem se  na ni nalodil já.

Ještě pár slov o tom, jaké to na takové jachtě vypadá. Zkušení jachtaři prominou, ale já jsem kupříkladu na jachtě nikdy předtím nebyl (vyjma krátké návštěvy na české jachtě Altego v Ushuaia), takže jsem úplně přesně nevěděl, do čeho jdu. Na jachtu Oahu se vejdou čtyři osoby. V přední a v zadní části vnitřního prostoru lodi jsou kajuty, či spíše jakési „kukaně“, každá pro dvě osoby. Zatím jsem obsadil polovinu jedné kukaně, do které se celkem pohodlně vejdu, kdežto druhou polovinu tohoto prostoru zabral různý proviant, především složené plachty.

Uvnitř je uprostřed lodi stůl a sedadla, na kterých může spát další člověk. Je tu dřez a plynový sporák. Pitná voda se přečerpává do zásobovací nádrže, ze které vede přívod do gumového kanystru a odsud hadičkou do kohoutku ve dřezu. Voda se ze zásobní nádrže do kanystru přečerpává pedálem u podlahy a vždy se pečlivě zapisuje, kolik vody se spotřebovalo, aby byl přehled, kolik vody zbývá v nádrži.

Po stěnách kajuty je pak spousty různých přihrádek, kde je poschováván milion užitečných věcí. Potěšily mě hlavně knihy, neboť knížku jsem nečetl celých 8 měsíců, co jsem na Cestě. Hned jsem se pustil do četby knihy Ivana Orla „Idioti na plavbě kolem světa“.

Dosti aktuální kniha! Je to mimo jiné oblíbená četba mého tatínka, který mi ji před odjezdem mnohokrát doporučoval, ale já se k její četbě nikdy nedostal. Kdybych byl věděl, že popluji na jachtě… Úložný prostor je i pod podlahou, kde je zároveň i lodní motor. Loď jezdí na volném moři spíše na plachty, ovšem právě v Chilských kanálech, kde je vítr nestálý, nepravidelný či naopak velmi prudký, se využívá spíše motor. Jezdí se na naftu a motor sežere přibližně dva litry paliva na hodinu jízdy, při protivětru či nepříznivých proudech i více.

Na lodi je i WC, které se ovšem nepoužívá a místnůstka slouží jako sklad. Potřebu je třeba vykonávat na palubě, případně na břehu. Vykonání malé potřeby přímo do moře nám pánům nečiní žádné větší potíže J. Horší je, když jdete na velkou. To si potom musíte sednout na zábradlí, kadit obezřetně a hlavně při tom nespadnout do vody. Do vody se jinak hází i veškerý organický odpad (ohryzky, šlupky od banánů, zbytky jídla, pytlíky od čaje), kdežto další odpad se vyhazuje v přístavech do kontejneru. Na lodi jsou i kamínka. Topí se v nich dřevem a občas je roztápíme večer. To je potom pohoda! Jinak je totiž v březnu na kanálech docela zima a nevlídno.

Na lodi je pochopitelně i elektrický proud. Vyrábějí ho akumulátory, které se automaticky dobíjejí motorem při plavbě a dále dvě solárními panely, umístěnými na střeše. Teoreticky by se daly baterie dobíjet i větrníkem, umístěným na zádi, ten ale v současné době nefunguje. Doby, kdy se muselo v noci svítit petrolejkou, jsou díkybohu nenávratně pryč. Standardní napětí na lodi je 12 V, proud je stejnosměrný. Naštěstí pro mě se lze v případě nouze připojit i k adaptéru, kde je 220 V střídavého proudu.

Můžu si tedy dobít počítač i baterii do foťáku. Proud napájí celou řadu užitečných přístrojů. GPS je dnes samozřejmostí. Kde jsou ty časy, kdy námořníci museli složitě měřit výšku slunce či hvězd nad obzorem a počítat zeměpisnou šířku a délku! Dále je tu hloubkoměr, ukazatel rychlosti, kompas a další elektronické vymoženosti, kterým se postupně učím rozumět. V notebooku má Olda mimo jiné uložené námořní mapy, kterou jsou dále k dispozici i v papírové podobě.

Nezbytností je samozřejmě i rádio a vysílačka. Jednak se lze spojit s jinou lodí či příslušnými úřady (chilskému námořnictvu například musíme hlásit, kde se zrovna nacházíme). Dále je možno vzít si mimo loď přenosnou vysílačku a spojit se kdykoli s naší lodí. A přes rádio lze dokonce i stahovat do počítače aktuální synoptické mapy a předpovídat tak počasí. Při stahování map vydává rádio pisklavé zvuky, které mi velmi připomínají ony pravěké doby, kdy jsem měl doma počítač Sinclair ZX Spectrum a nahrával jsem do něj hry z obyčejného kazeťáku…

Ještě několik slov o posádce. Kapitánem je Olda. Je to zkušený jachtař, který se dlouhá léta plavil na Baltu, má však za sebou i dva přejezdy Atlantiku. Před svou jachtařskou kariérou se vyučil lodním mechanikem a jezdil na říčních lodích z Čech do Hamburku. Lodím tedy rozumí i po technické stránce, což je samozřejmě moc dobře. Karolína strávila také několik let na moři.

Nejdelší dobu se plavila ve Středozemním moři. Kromě toho, že se vyzná ve spoustě věcí na lodi i na moři, je také výbornou kuchařkou a kuchyně na lodi je její starost. Vaří rýži, těstoviny. zeleninu, peče chleba… Občas je mleté maso nebo kuře. Nejpříjemněji mě ale překvapily karbanátky s knedlíkem a zelím. Když poté následovala ještě plechovka piva, připadal jsem si skoro jako doma v Čechách.

Ráno a večer pak většinou jíme housky a k tomu margarín, marmeládu, salám, šunku, lunchmeat, paštiku, sýr, hořčici, majonézu či další ingredience. Pijeme pak téměř výhradně čaj, neboť v Patagonii už je v březnu přece jenom docela zima a ládovat do sebe studenou vodu není to pravé ořechové.

A pak je tady ještě moje maličkost. Naprostý zelenáč a suchozemská krysa, která navíc neoplývá zrovna velkou šikovností. Dělám všechno co je potřeba a na co stačí mé schopnosti a znalosti. Spíše se jedná o pomocné práce, doufám ale, že se časem naučím co nejvíc. Zatím myji nádobí (většinou se myje v mořské vodě, pokud nejsme zrovna v přístavu, kde je voda znečištěná, mořská voda se též v nouzi používá k přepírání prádla), spouštím kotvu, vytahuji kotvu (docela dřina, kotva váží 25 kilo a dalších 100 kg váží padesátimetrový řetěz, na kterém je kotva přivázána), pomáhám uvazovat a odvazovat lana (uzle mi zatím dělají problémy) a spouštět plachtu,  kormidluji…

Také si osvojuji námořnickou hantýrku a zvyky. Námořníci jsou velice pověrčiví. Na lodi se například nesmí pískat. Jednak se tak dříve volalo z lodi o pomoc, ale hlavně panuje mezi mořskými vlky pověra, že to přivolává vítr a bouřky! Ani jsem si nikdy neuvědomil, jak často si pískám nějakou melodii, zvláště když něco dělám nebo mám dlouhou chvíli. Teď se to musím odnaučit! Občas se místo pískání snažím zpívat, ale moc mi to nejde a především si nepamatuji celý text snad žádné písně.

Námořní jednotky vzdálenosti a rychlosti

Námořníci nepoužívají jednotky SI. Základní jednotkou vzdálenosti je námořní míle(nautical mile – zkratka obvykle Nm, NM či nm), přičemž 1 Nm = 1,852 metrů. Rychlost jednoho uzlu (uzel = anglicky knot, zkratka obvykle kt nebo kn) se rovná jedné  námořní míli za hodinu, čili 1 kt = 1.852 km/hod. Stejné jednotky se používají i v letecké dopravě.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč se nepoužívají kilometry, nýbrž námořní míle. Důvody jsou především praktické. Všechny rovnoběžky jsou, jak známo, stejně daleko od sebe, přičemž platí, že jeden zeměpisný stupeň rozdílu mezi sousedními rovnoběžkami je zhruba 111 kilometrů, což je přesně 60 námořních mil. A jelikož stupeň se dělí na 60 minut, pak platí, že jedna minuta zeměpisné šířky je přesně rovna jedné námořní míli.

Stačí se tedy podívat na námořní mapu, kde jsou po stranách uvedeny stupně a minuty zeměpisné šířky a máme zároveň i měřítko v námořních mílích. Námořní míli (nautical mile) nelze zaměňovat s „klasickou“ anglickou mílí (statute mile), která se používá na souši v anglosaských zemích. Tato míle je kratší a měří přibližně 1,609 metrů.

Na námořních mapách se lze setkat i s dalšími anglosaskými jednotkami. Na starších mapách (které například používáme my na Oahu) jsou výšky okolních kopců uvedeny ve stopách. Jedna stopa (foot, množné číslo feet) = přibližně 30 cm. V těchto starších mapách se pak hloubky moře uvádějí v sázích a stopách. Jeden sáh (fanthom) měří přibližně 1.83 metru. V nových námořních mapách se pro označení výšek a hloubek používají metry.

Námořní jednotky – shrnutí:

• 1 Nm (námořní míle) = 1,852 m   (1 kilometr = 0.54 Nm)
• 1 kt (uzel, knot) = 1.852 km/hod   (1 km/hod = 0.54 kt)
• 1 sáh (fanthom) = 1.8288 m   (1 metr = 0.5468 fanthoms)
• 1 ft (stopa, foot, pl. feet) = 0.3048 m   (1 metr = 3.2810 ft)

Beaufortova stupnice větrů

Velmi důležitá je samozřejmě pro námořníky i rychlost větru. K jejímu určení se používá Beaufortova stupnice větrů, která je dvanáctistupňová. Stupeň nula značí naprosté bezvětří, stupně 12 je obvykle dosaženo u hurikánů. Hurikány se pak ještě dále dělí do 5 stupňů. Stupnici sestavil v 19. století britský námořní kontraadmirál Francis Beaufort (národnostně to byl ovšem Ir).

Hlavní výhodou této stupnice je fakt, že podle výšky a tvaru vln lze přibližně určit rychlost větru. Beaufortova stupnice původně sloužila pro námořní účely a teprve později byla upravena i pro suchozemské podmínky. V následující tabulce najdete námořní i pozemní  verzi Beaufortovy stupnice..

Beaufortova stupnice větrů

Stupeň        název český/anglický   rychlost větru v km/hod.

Charakteristika námořní (+ průměrná výška vln) // pozemní

0                      bezvětří (calm)                       méně než 1 km/hod.

   Hladina moře je hladká jako zrcadlo. Výška vln 0 metrů. //  Kouř stoupá kolmo vzhůru.

1                      vánek (light air)                     1-5

   Malé šupinovitě zčeřené vlny bez pěnových vrcholků. Výška vln 0.1 metru. // Směr větru je poznatelný podle pohybu kouře, vítr však neúčinkuje na větrnou korouhev.

2                      slabý vítr (light breeze)         6-11

   Malé vlny, ještě krátké, ale výraznější, se sklovitými hřebeny, které se nelámou. Výška vln 0.3 metru. // Vítr je cítit ve tváři, listy stromů šelestí, korouhev se pohybuje.

3                      mírný vítr (gentle breeze)     12-19

   Hřebeny vln se začínají lámat, pěna převážně skelná. Ojedinělý výskyt malých pěnových vrcholků. Výška vln 0.6 metru. // Listy stromů a větvičky jsou v trvalém pohybu, vítr napíná praporky.

4                      dosti čerstvý vítr (moderate breeze)           20-28

   Vlny ještě malé, ale prodlužují se. Hojný výskyt pěnových vrcholků. Výška vln 1 metr. // Vítr zvedá prach a kousky papíru, pohybuje slabšími větvemi.

5                      čerstvý vítr (fresh breeze)    29-39  

   Dosti velké a výrazně prodloužené vlny. Všude bílé pěnové vrcholy, ojedinělý výskyt vodní tříště. Výška vln 2 metry. // Listnaté keře se ohýbají, na stojatých vodách se tvoří vlnky se zpěněnými hřebeny.

6                      silný vítr (strong breeze)       39-49

   Velké vlny. Hřebeny se lámou a zanechávají větší plochy bílé pěny. Trochu vodní tříště. Výška vln 3 metry // Vítr pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, používání deštníků je nesnadné.

7                      prudký vítr (near gale)          50-61

   Moře  se bouří. Bílá pěna vzniká lámáním hřebenů, pruhy po větru. Výška vln 4 metry. // Vítr pohybuje celými stromy, chůze proti větru je obtížná.

8                      bouřlivý vítr (gale)                62-74

   Dosti vysoké vlnové hory s hřebeny výrazné délky, od jejich okrajů se začíná odtrhávat vodní tříšť, pásy pěny po větru. Výška vln 5.5 metru. // Vítr láme větve, normální chůze je nemožná.

9                      vichřice (strong gale)            75-88

   Vysoké vlnové hory, husté pásy pěny po větru, moře se začíná valit, vodní tříšť snižuje viditelnost. Výška vln 7 metrů. // Vítr způsobuje menší škody na stavbách (strhává komíny a střešní tašky).

10                    silná vichřice (storm) 89-102

   Velmi vysoké vlnové hory s překlápějícími se hřebeny, moře bílé od pěny. Těžké nárazovité válení moře. Viditelnost značně omezena vodní tříští. Výška vln 9 metrů. // Vítr vyvrací stromy. Na pevnině se vyskytuje zřídka.

11                    mohutná vichřice (violent storm)     103-117

   Mimořádně vysoké pěnové hory. Viditelnost znehodnocena vodní tříští. Výška vln 11.5 metru. // Působí rozsáhlé škody, vyskytuje se velmi zřídka.

12                    orkán (hurricane)                  118  více

   Vzduch plný pěny a vodní tříště. Moře zcela bílé. Viditelnost velmi snížena. Není výhled. Výška vln 14 metrů. // Ničivé účinky.

   Poznámka: Výška vln u jednotlivých stupňů je průměrná a může být i vyšší, zvláště u hurikánů. Vymezení jednotlivých stupňů podle rychlosti větru se v různých pramenech lehce liší.

Chilské kanály

   Pobřeží jižního Chile je snad nejčlenitější a nejsložitější na světě. Je zde obrovské množství ostrovů, zálivů, průlivů a poloostrovů a bez mapy ani náhodou nepoznáte, co je ostrov a co pevnina. V podstatě všechny užší průlivy a zálivy jsou fjordy, čili zatopená ledovcová údolí, ze kterých stoupají strmě vzhůru vysoké hory. Však také tato oblast silně připomíná Norsko.

Menších i větších ledovců je tu ostatně hodně i dnes. Jižní Chile leží v mírném pásu a tudíž zde větry vanou převážně ze západu. Některé zdejší lokality jsou nejdeštivějšími místy na Zemi mimo tropický pás, jiná místa jsou schována za hradbou hor a ostrovů a srážky jsou zde tudíž podstatně menší. Největšími ostrovy v této oblasti jsou Chiloé (8,394 km², 5. největší ostrov Jižní Ameriky) a Wellington. (6,750 km², 6. největší ostrov Jižní Ameriky).

   Chilské kanály se nacházejí přibližně mezi městy Punta Arenas a Valdivia. Jachtaři většinou začínají právě v Punta Arenas, které leží na březích Magalhãesova  průlivu a končí buď ve Valdivii nebo v o něco jižnějším přístavu Puerto Montt. Celou plavbu je samozřejmě možné absolvovat i v obráceném směru. Puerto Natales je také hodně navštěvováno, i když leží mimo hlavní trasu.

Olda sem jel hlavně proto, aby zde vysadil Poláky, kteří sem s ním jeli až z Mar del Plata v Argentině a také proto, abych se zde nalodil já. Celá trasa se pak ovšem prodlouží. V ideálním případě lze na jachtě doplout z Puerto Natales do Valdivie za 14 dní, ale to musí být ideální počasí. A to je v jižním Chile velmi nestálé, jako ostatně v celé Patagonii.

   Puerto Natales (zeměpisné souřadnice 51°44’S, 72°31’W), odkud jsme na chilské kanály vyrazili my, leží v chilském regionu XII (Magallanes) a je hlavním městem provincie Ultima Esperanza. Město bylo založeno v roce 1911 a dnes má  asi 20,000 obyvatel. Je to turisticky velmi živé místo.

Největším turistickým magnetem je bezesporu nedaleký Národní park Torres del Paine, zastavují zde ale i trajekty NAVIMAG a výletní turistické lodě a sem tam i nějaká ta jachta. Hlavní turistická sezóna je v létě, čili zhruba od prosince do února.  Ultima Esperanza pak znamená „Poslední naděje“ a je to nejen název provincie (nižší správní jednotka než region), nýbrž i hluboký fjord, na jehož břehu město leží.

Naše plavba v jižní Patagonii

Jednoho čtvrtečního rána se počasí konečně umoudřilo a po týdnu čekání jsme vypluli z Puerto Natales do Chilských kanálů. Hlavně že jsme nevyjeli v pátek, protože v tento den pověrčiví námořníci na  moře pokud možno nevyplouvají vůbec. Absolutně nejhorším datem pro vyplutí je pak pátek třináctého… Za ideálního počasí lze vzdálenost z Puerto Natales do Valdivie urazit na jachtě za 14 dní. Počasí v Patagonii je ovšem velmi proměnlivé a že by bylo 14 dní pořád pěkně a ještě k tomu vál pořád příznivý vítr, to nehrozí ani náhodou.

První den bylo nejkrásnější možné počasí. Svítilo sluníčko, vítr foukal slabě a přes den bylo teplo. Celou dobu jsme pluli na motor slušnou rychlostí přes 5 uzlů. K večeru vál vítr příznivým směrem, a tak jsme vytáhli plachtu, čímž jsme zrychlili na 6 uzlů. Nejužší místo, kterým jsme první den pluli, se jmenuje Canal Kirke. Jsou zde poměrně silné proudy. Okolo naší lodě byla voda neklidná a na hladině se tvořila řada menších vodních vírů, projeli jsme však bez potíží.

Okolní krajina vypadá asi jako v Norsku. Všude jsou fjordy, občas je k vidění malý ledovec a v jednom místě jsme viděli i kusy ledovcových ker, plovoucích po hladině. Dalo by se dojet i přímo k ledovcům, spadajícím do bočních fjordů, ale to bychom si dost zajeli. Hory jsou někde holé, jinde je pokrývá hustý pabukový prales. Pabuky jsou listnaté stromy s malinkými lístečky, typické pro Patagonii a rostou prakticky všude, kde je vhodná půda a vlhko.

Kanály, kterými jsme pluli, jsou široké obvykle několik kilometrů, někde se však zužují na několik set metrů. Potkali jsme i zástupce místní fauny. Kromě různých vodních ptáků jsme viděli především lachtany. Plavali často docela blízko lodi. Zahlédli jsme několikrát i plovoucího tučňáka magellanského.

Jelikož počasí nám opravu přálo, rozhodl Olda, že pojedeme i v noci. Měsíc sice nesvítil, ale byla krásná hvězdnatá obloha, které dominoval Jižní kříž a obě Magellanova mračna. Břehy byly trochu vidět a kromě toho je zde mnoho majáků, podle kterých lze navigovat. Majáky jsou zakresleny  v námořní mapě.

U každé značky je napsán interval blikání majáku v sekundách a vzdálenost v námořních mílích, na jakou je světlo přibližně vidět. Na lodi jsme byli v noci vždy po dvou, zatímco třetí člověk spal a za noc jsme se postupně všichni vystřídali. Cestou jsme potkali několik lodí. Každá loď (včetně naší jachty) je označena potkávacími světly.

Vepředu a vzadu má loď obvykle jedno nebo dvě bílá světla, na levoboku svítí světlo červené a na pravoboku zelené. Podle světel tedy poznáte, zda se nějaká loď neřítí přímo na Vás. Kromě toho se samozřejmě lze s okolními loděmi spojit i rádiem. Noční putování nám dále zpestřil jeden pološílený lachtan, který plul několik metrů od naší lodi asi hodinu a půl a neustále vyskakoval z vody. Asi se nemohl pohledem na nás nasytit J.

Druhého dne se zatáhlo, ale vítr byl stále mírný  a my jsme pokračovali dál. Teprve večer jsme zakotvili v malé zátoce Bahía Hugh (50°24’S, 74°45’W), která byla skvěle schovaná v závětří. Celkově jsme za dva dny a jednu noc urazili velmi slušných  170 námořních mil. Mých prvních, pokud nepočítám několik mil při popojíždění v Puerto Natales.

Počasí se mělo příštího dne zhoršit, a tak se i stalo. Následující dva dny proběhly v poklidu, kotvili jsme v zátoce a víceméně odpočívali. Většinu  času poprchávalo či rovnou lilo a na nedalekém kanále byl slušný vítr, my jsme ale byli před větrem dobře chráněni.  Přes den jsem si hlavně četl, večer jsme pak většinou koukali na počítači na filmy. Zatím vítězí především česká klasika – Jára Cimrman ležící, spící, Hospoda na mýtince, Tajemný hrad v Karpatech, Samotáři, Knoflíkáři…

Druhého dne v zátoce jsem se svezl na banánu (náš malý skládací výsadkový člun, poháněný vesly) na břeh. Chtěl jsem prozkoumat zdejší terén, podařilo se mi však proniknout jen nějakých 15 metrů od břehu. Okolí je totiž porostlé neprostupným deštným pralesem. Možná si řeknete, že deštné pralesy jsou jen v tropech, ale není tomu tak. Deštné pralesy jsou i v mírném pásu (kromě Patagonie například v Tasmánii či na západním pobřeží USA a Kanady) v místech, kde mimořádně hodně prší. Zdejší pabuky tropické dřeviny, pravda, nepřipomínají, ale jinak mi les připomněl výstup na horu Meru v Tanzanii, kde jsem se naposledy s deštným pralesem setkal.

I zde jsou totiž stromy porostlé souvislou vrstvou mechů a lišejníků a všude rostou kapradiny. Terén je prakticky neprůchodný a téměř každá větev, na kterou šlápnete, je ztrouchnivělá. Co mě v lese překvapilo, byli kolibříci. Ano, tito malí turboopeřenci nežijí jen v Amazonii, ale i zde, v chladné Patagonii. Ve vzduchu jsou nejen vidět, ale i slyšet – jejich vibrující křídla vydávají charakteristický zvuk, díky němuž kolibříci připomínají malé vrtulníky.

Pátého dne ráno opět pršelo, ale vítr trochu polevil, a tak jsme odkotvili a opět vyrazili do kanálů. Proplouvali jsem především poměrně širokými kanály Concepción a Wide. Jeli jsme  většinou jen na motor, neboť vítr vál často přímo proti nám. Prakticky celý den poprchávalo či rovnou lilo. Další dny jsme pokračovali směrem na sever podél východního břehu ostrova Wellington.

Tento velký ostrov (6,750 km²) má neuvěřitelně rozeklané pobřeží. Zařezávají se do něj hluboké fjordy, do kterých potom ústí řada fjordů menších. Východní stranu kanálů lemují v těchto místech především výběžky poloostrovů, které vybíhají přímo z pevniny. V dálce za nimi pak lze občas zahlédnout pevninský ledovec, jehož některé splazy spadají až do moře. Na bližší průzkum ledovcových zátok ovšem není čas, plujeme co nejrychleji na sever. Jde to ovšem ztuha, počasí nám nepřeje.

První noc u ostrova Wellington jsme kotvili v krásném malém fjordu Estero Dock (49°57’S, 74°27‘W). Přivítalo nás zde hejno nejméně deseti delfínů. Z malého vodopádu, tekoucího po skále přímo do fjordu, jsme doplnili zásoby vody. Další den jsme měli vcelku hezké počasí a zakotvili jsme v malém přístavu Puerto Eden (49°09’S, 74°27’W), kde jsme nakonec strávili celkem tři noci a dva dny.

Puerto Eden je jediným obydleným místem na ostrově Wellington a široko daleko jedinou výspou civilizace v patagonské divočině. Žije zde jen asi 150 obyvatel a bezpočet psů, kteří bedlivě sledovali naše kroky, kamkoliv jsme se vrtli a dělali nám doprovod. Jinak bylo ovšem počasí, že psa by nevyhnal – celé  dva dny našeho pobytu zde pršelo. V obci jsou zbudovány chodníky z dřevěných prken, která v dešti pěkně kloužou. Dřevěné jsou i všechny domky v Edenu. Dále zde mají kostel a školu, do které v současnosti chodí 12 žáků.

Zdejší škola je jednoznačně nejhonosnější budovou ve „městě“. Ve škole je i knihovna a v ní internet na půl hodiny zdarma. V Edenu jsou také dva krámky („supermercado“) a prodej paliva. Poté, co jsme nabrali dalších 100 litrů nafty, jsme se u pana „pumpaře“ doma za mírnou úplatu i vykoupali a přeprali jsme si oblečení v teplé vodě. Po 14 dnech už bylo opravdu načase provést důkladnou očistu. Neboť jsem samozřejmě tvor čistotný,  ale koupejte se ve vodě z fjordu, když je zima, fouká vichr a  leje…

Z Puerto Edenu jsme pak pokračovali dále na sever. Propluli jsme dalším úzkým místem, které se jmenuje Angostura Inglesa („Anglická úžina“), kde poměrně silný protiproud zpomalil naši loď až na 1.5 uzlu, ale propluli jsme bez úhony. Poté jsme nechali pobřeží ostrova Wellington za sebou a následovala plavba Canalem Messier, kde jsme přenocovali v zátoce Caleta Ivonne. V této (a bohužel nejen v této) zátoce nás málem sežraly místní malé mušky. Zatímco komáři v Patagonii vůbec nejsou (alespoň tedy ne během března a dubna, kdy jsme tudy proplouvali my), mušek je tu požehnaně, a navíc na ně ani neúčinkují repelenty.

Jelikož jsme měli dobré počasí, jeli jsme následující dva dny opět v kuse.opět. Z kanálu Messier jsme vyjeli na záliv Golfo de Peñas, což je už poměrně velký záliv Pacifiku. Jsou na něm slušné vlny. tak do dvou metrů výšky. Po přejetí tohoto zálivu jsme pokračovali dále po volném oceánu, avšak na dohled pevniny. Tichý oceán je plný života. Občas jsme zahlédli v moři lachtana či tučňáky, ale hlavně velryby! Velryby lze lokalizovat již z veliké dálky podle vystřikujících vodních gejzírů, jinak jsou ovšem z velryb vidět jen hřbety.

Těchto obřích kytovců je tu skutečně spousty. Jednou jsme dokonce proplouvali hejnem asi 10 velryb, z nichž některé se vynořily asi 10 metrů od lodi! Já z toho měl srandu, ale Karolína s Oldou se docela  báli, že do nás nějaká velryba narazí – už se jim to jednou v Brazílii stalo a je to prý docela rána. Dále létá nad mořem spousty vodních ptáků.

Po krátké jízdě na volném oceánu nás ostrý protivítr donutil loď obrátit a chovat se v krásné dlouhé zahnuté zátoce jménem Caleta Cliff (46°27’S, 75°18’W). Předpověď byla mizerná, a tak jsme zde strávili celkem tři dny. Potom jsme opět vypluli na Pacifik. Pluli jsme podél pobřeží, které bylo celou dobu vidět v dálce, na sever. Bylo celkem hezky, ale na moři byly velké vlny (tak 3 metry) a mě dostihla pohroma, které jsem se až dosud úspěšně vyhýbal – mořská nemoc!

Už několikrát jsem se na lodi necítil nejlépe (na této jachtě i jinde, například při cestě do Antarktidy), ale nikdy nedošlo na nejhorší, totiž na „krmení rybiček“. Tentokrát se však můj žaludek nedal přemluvit, aby to vydržel. Poté, co jsem se na zádi zcela vyprázdnil, strávil jsem půl dne a noc poleháváním a pospáváním. Loď sebou házela, bylo slyšet cinkot nádobí a všemožných předmětů v poličkách, jak se přesouvaly ze strany na stranu. Vše je samozřejmě dobře upevněno, jinak by nám to napadalo na hlavu.

V mojí přední kajutě jsem vůbec spát nemohl, hází to tam úplně nejvíc z celé lodi. Jsem zvědav, jak s tím budu bojovat na Tichém oceánu. V chytré knížce jsem se dočetl, že proti mořské nemoci lze bojovat zvykem a vůlí. Někdo si ale nezvykne nikdy. Dokonce i někteří námořní kapitáni trpěli mořskou nemocí, mimo jiné prý i veleslavný admirál Nelson.

Ráno už mi bylo celkem dobře, vlny se zmenšily a my jsme z volného oceánu opět zajeli do kanálu. Tentokrát to byl Canal Darwin, pojmenovaný po slavném přírodovědci. Na jméno Charlese Darwina narazíte v chilské i argentinské Patagonii velice často, neboť se zde plavil na plachetnici Beagle kolem světa (celá plavba probíhala v letech 1831 – 1836) a prováděl rozsáhlý výzkum.

Výsledkem této cesty bylo jeho dílo „O původu druhů“, kde Darwin formuloval svou slavnou evoluční teorii. Během plavby kanálem Darwin bylo krásné počasí, a tak jsme pluli opět přes noc, dva dny. Cestou jsme viděli desítky plovoucích tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus) a spousty dalších ptáků, z nichž asi nejvíce se zde vyskytují kormoráni.

Pluli bychom i další noc, ale začala nám docházet nafta (pořád jedeme hlavně na motor), a tak jsme zakotvili v malé zátoce a druhého dne jsme dojeli do blízkého přístavu Puerto Aguirre (45°09’S, 73°31’W). Toto sídlo je na patagonské poměry (porovnám-li ho například z Puerto Eden) téměř velkoměstem, neboť zde žije kolem 1,200 obyvatel! Ačkoliv městečko leží na malém ostrově Islas las Huichas, jezdí zde  i  automobily a některé ulice jsou dokonce dlážděné, zatímco jiné jsou zrovna v rekonstrukci a dlážděný povrch na nich bude zřejmě co nevidět.

Mají tu i kostel, obchody, hřbitov (na protějším ostrůvku) a dokonce i malé letiště – jednou týdně sem létá letadlo s poštou. Všechny domky ve městě jsou dřevěné, ostatně jako všude jinde v chilské Patagonii. Přijeli jsme sem zrovna 4. dubna 2010, tj. na Velikonoční neděli. Benzínová stanice byla zavřená, ale námořník z kapitanátu zavolal pumpaře a ten nám natankoval naftu.

Dokonce jsme dostali zdarma i kanystr. I v Puerto Aguirre bylo nádherné počasí  a z kopce byl krásný výhled na město, okolní ostrůvky a především na impozantní zasněžený vrchol vulkánu Monte Macá (2,960 m.n.m.). V Puerto Aguirre se nám velmi líbilo a strávili jsme zde několik hodin, ale vzhledem k nádhernému počasí jsme vypluli raději dál. Z vody se na nás opět smáli tučňáci a vyskakující lachtani a všude okolo nás zdravila pestrá mozaika zalesněných ostrůvků. Může být něco krásnějšího? Opět jsme pokračovali v plavbě i přes noc.

Plavba na jachtě je nádherná, pokud je krásné počasí! Vjeli jsme do oblasti vysokého tlaku a obloha byla ve dne v noci jako vymetená. To na jihu, v oblasti Drakeova průlivu, chodí jedna tlaková níže za druhou… V noci byla opět nádherná noční obloha. Krásně bylo i druhého dne ráno. Projížděli jsme nejdříve kanálem Moraleda a poté jsme se dostali do většího mořského zálivu Golfo Corcovado.

Odpoledne se na obzoru objevil obrys pobřeží velkého ostrova Chiloé. Pokračovali jsme v plavbě podél jeho pobřeží i přes noc, stále za jasné oblohy. Z východní strany je záliv Golfo Corcovado lemován pevninou, které dominuje několik činných sopek. Sopky jsou vysoké něco přes 2,000 metrů. Jejich vrcholy jsou teď v dubnu pokryté sněhem či přímo ledovcem a občas soptí. Poslední erupce prý nastala před 2-3 lety. Jedna ze sopek se jmenuje stejně jako záliv – Volcán Corcovado (2,300 m.n.m.).

Možná by Vás zajímalo, jakou rychlostí vlastně naše jachta pluje. Oahu je loď spíše pomalejší, a tak plujeme průměrnou rychlostí 3-4 uzle. Pokud je ostrý protivítr, případně protiproud, klesá rychlost jachty i pod 2 uzle. Za normálních podmínek samotný motor loď více než na 4 uzle neurychlí.

Pokud vytáhneme i plachty a vane příznivý vítr, nebo pokud nás nějaký proud tlačí směrem dopředu, plujeme kolem 5 uzlů. V ideálním případě vyvineme maximální rychlost  6 uzlů, ale málokdy nám takové „zběsilé“ tempo vydrží déle než hodinu. Loď jede tedy málokdy rychleji než nějakých 10 kilometrů v hodině. Pro srovnání – loď, kterou jsme jeli do Antarktidy, jela průměrnou rychlostí 11 uzlů. Maximální cestovní rychlost normálních lodí je kolem 15 uzlů, rychlé vojenské lodě pak vyvinou rychlost až 60 uzlů.

Dalšího dne ráno jsme zakotvili v marině Quinched, na ostrově Chiloé, asi 20 kilometrů před Castrem. Je to jediná marina na ostrově. Kotvení lodi tu stojí 7,000 chilských pesos (asi 280 Kč) na den. Je to tu skvělé! Byli jsme zde jedinou jachtou a prý první z České republiky vůbec. Konečně jsem se zase jednou důkladně vysprchoval v teplé vodě, vyprali jsme si věci (pračka k dispozici) a vyřádili jsme se na internetu (wifi zdarma v ceně). Při vjezdu do mariny jsme vyrušili několik lvounů, kteří se vyhřívali na bójích. Strávili jsme tu dvě noci.

Ostrov Chiloé (celým názvem Isla Grande de Chiloé) má rozlohu 8,394 km². Je pátým největším ostrovem Jižní Ameriky a druhým největším chilským ostrovem (tím prvním je ostrov Ohňová země, o který se ovšem Chile dělí s Argentinou). Rozměry ostrova jsou zhruba 190 x 65 kilometrů a žije na něm asi 150,000 obyvatel. Geograficky je ostrov Chiloé sice v Patagonii, ale zbytek Patagonie vůbec nepřipomíná. Nejsou tu žádné ledovce ani vysoké hory a na rozdíl od většiny chilské Patagonie je poměrně hustě osídlen.

Povrch ostrova je mírně zvlněný a pokrývají ho především pastviny a malé vesničky. Mně Chiloé silně připomněl Dánsko. I ty barevné dřevěné domky často působí dojmem, jako by byly postavené z Lega. Největším městem ostrova je Castro (42°28′S 73°48′W), kde žije asi 20,000 lidí. Do Castra jsme zavítali na výlet z mariny Quinched. Zavezl nás sem správce mariny, zpátky jsme jeli taxíkem. Město je dost rušné a docela hezké. Dominuje mu dřevěná katedrála svatého Františka na hlavním náměstí.

Ta byla v roce 2000 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO spolu s několika dalšími dřevěnými kostely, které jsou rozesety po zbytku ostrova. V katedrále je skutečně všechno ze dřeva, nejenom stěny, ale i sochy a dokonce i obrazy. Nechybí zde například  spodobnění křížové cesty. Tyto obrazy jsou ovšem spíše jakýmisi reliéfy, vyřezávanými do dřeva. Rovněž drtivá většina domků ve městě je dřevěná. Zajímavé jsou především „palafitos“, což jsou dřevěné domky na kůlech, visící nad úzkou mořskou zátokou.

Castro má také zajímavou historii. Založil ho kapitán Martin Ruiz de Gamboa roku 1567. V roce 1960, kdy Chile zasáhlo největší zemětřesení ve světových dějinách (magnitudo 9.5 stupně Richterovy stupnice), epicentrum nedaleko města Valdivia), smetla západní pobřeží ostrova vlna tsunami. Dnešní tvar pobřeží zde vypadá podstatně jinak než dříve. Castro ale leží na pobřeží východním, navíc v dobře schovaném zálivu, a tak bylo před katastrofou uchráněno. Do Castra dříve vedla železnice. Dnes můžeme na zdejším nábřeží najít jakousi výstavku starých parních lokomotiv, které zde kdysi jezdily.

Po dvou nocích, strávené v marině Quinched, se loučíme se sympatickým správcem a vyplouváme. Správce nám ještě před vyplutím nalovil mušle – vítané zpestření jídelníčku (byly k obědu). Mušle se vyskytují v Patagonii všude, ale dále na jihu se nedají sbírat, protože jsou často napadeny bakterií, zde zvanou Marea roja. Mušle napadené touto nemocí jsou pro člověka smrtelně jedovaté a mušle tudíž dále na jihu nikdo nesbírá, zde na Chiloé už je to ale bezpečné. Poté jsme opět pluli na sever podél pobřeží ostrova Chiloé.

Cestou jsme dvě noci kotvili na bóji v přístavu Quemchi. Propluli jsme zálivem Golfo de Ancud a úžinou Canal de Chacao, což je místo, kde se pobřeží ostrova Chiloé nejvíce přibližuje pevnině. V tomto kanále jsou, v závislosti na přílivu a odlivu, velice silné proudy. Vpluli jsme sem krátce po poledni, kdy byl proud pro nás příznivý a pluli směrem na západ, na oceán. Díky proudu jsme zde jeli rychlostí 8-10 uzlů a nejvyšší údaj, který ukázal náš GPS, byl 10.5 uzle! To je zhruba rychlost, jakou jezdí velké lodě (loď Clipper Adventurer, kterou jsme jeli do Antarktidy, jela průměrnou rychlostí kolem 11 uzlů).

Canal de Chacao byl vlastně posledním Chilským kanálem, který jsme navštívili. Dále jsme už pluli pouze po volném moři, ovšem na dohled pevniny. Počasí nám přálo, bylo krásně ve dne i v noci, i když k ránu byla docela zima. Zpočátku byly opět velké vlny, ale postupně se vítr utišil. Těsně před Valdivií jsme překročili 40. rovnoběžku a naposledy jsme zakotvili, tentokrát u přístavu Puerto Corral. Tento přístav se nachází v zátoce Bahía Corral, do které ústí řeka Río Valdivia. Na ní leží město Valdivia, které je vzdáleno asi 15 námořních mil od oceánu. Do Valdivie jsme dopluli 28. den naší cesty. Více o Valdivii a o tom, co jsme tam dělali, se dočtete v příštím článku

Poprvé na jachtě – celkové dojmy

Jaká byla moje první, téměř měsíční plavba na jachtě? Krásná! Moc se mi to líbilo.Zpočátku jsem se obával, že se na lodi budu nudit, ale nikdy se tak nestalo. Hodně času jsem strávil četbou a prací na počítači. Z mých povinností „plavčíka“ zabere nejvíce času kormidlování. Když je hezky, baví mě to. Jedu si na lodi, sleduji obzor, pohoda.

Náročnější je to v případě, že jsou velké vlny, je obtížnější držet správný kurs, neboť loď sebou dost hází ze strany na stranu. Vedle kormidlování se najde spousta další práce. Někdy je třeba kormidlovat i v noci. To je taky krásné, pokud svítí hvězdy. V případě noční plavby pak ovšem pospáváme i přes den, přičemž u kormidla se střídáme.

Samozřejmě ne vždy je hezky. Celkově bych řekl, že tak polovinu dní bylo krásně a polovinu hnusně – zvláště zpočátku lilo opravdu často. Hodně času jsme strávili pouhým kotvením v nějaké zátoce daleko od civilizace nebo v přístavu. Ale to mi nevadilo. Nejdůležitější je mít na plavbu dostatek času! Kdybych měl například namířeno po plavbě domů do Evropy a měl bych letenku na nějaké pevné datum, celou cestu bych se nervoval, jestli to stihnu. Ale takhle jsem byl v pohodě. Jeden den mi bylo špatně (mořská nemoc), ale celkově jsem si plavbu užíval.

V Chilských kanálech je tolik krásy – hory, velryby, sopky, ledovce, ostrovy, tučňáci, mořští ptáci, lachtani, delfíni, velryby, západy a východy slunce, malinké přístavy téměř odříznuté od civilizace a sem tam nějaká loď. A především moře, moře převážně klidné, neboť drtivou většinu cesty jsme pluli relativně úzkými kanály, dobře chráněnými před větry směrem od oceánu.

Celkově trvala naše plavba z Puerto Natales do Valdivie 28 dní a ujeli jsme 1,101 námořních mil.