Josef  II.

   Josef II.  byl hlavním představitelem osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Žil v letech 1741 – 1790. V letech 1765 – 1790 byl císařem římským (do roku 1780 jako de facto spoluvládce své matky Marie Terezie), v letech 1780 – 1790 byl rovněž králem uherským a českým a arcivévodou rakouským. 

„V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty!“  (* 13.březen 1741)

„Princ je umíněný a svéhlavý a nechá se raději zavřít a odsoudit k půstu, než aby prosil za odpuštění.“  (pruský diplomat)

„Budeš už žrát, ty fracku jeden!“  (důstojník u jídla ze zhýčkaným malým arcivévodou)

„Je pravda, že o mého syna bylo od kolébky pečováno s velkou něžností a láskou jako o milou a důležitou zástavu, a je také pravda, že jeho vůli a požadavkům bylo v mnoha ohledech příliš ustupováno.“  (Marie Terezie o sedmiletém Josefovi)

„Přílišná laskavost rodičů nedává naději, že by z něj jednou byl velký kníže…“  (ze zprávy pruského vyslance Podewila)

„Věřím, že je v něm ukryto mnohem víc, než tušíme.“  (von Bartenstein, vychovatel desetiletého arcivévody)

„Bojím se té svatby víc než nějaké bitvy.“  (19letý Josef poté, co si prohlédl oficiální portrét své budoucí první manželky, Isabely Parmské)

„Mohu říci, že je to má jediná radost, když Tě vidím a mohu být s Tebou… Ten neklid nemohu snést, nemohu myslet vůbec na nic jiného než na lásku k Tobě. Věř mi, má nejmilejší… Miluji Tě jako šílená, jen kdybych věděla proč… Kdyby bylo dovoleno se zabít, asi bych se o to pokusila…“  (Isabela v listu své skutečné lásce, Josefově sestře Marii Kristině)

„Nejsem vůbec s to říci, co všechno jsem ztratil… Objekt mé veškeré něžnosti, má jediná přítelkyně tu už není… Bylo to nejlepší manželství, jaké se kdy dalo najít… O to vše jsem byl oloupen. Nikdy neexistovala nějaká princezna, nějaká žena jako ona. A byl jsem to já, komu tento poklad patřil a kdo jej ve dvaadvaceti letech musel ztratit… Přežiji tuto rozluku, abych byl proto celý život nešťastný.“  (po předčasné Isabelině smrti v listu do Parmy)

„Jsem hoden politování. Mé srdce rve žal. A já se mám přitom chovat tak, jako kdyby mě nadchla hodnost, z níž cítím jen zátěž, ale žádné výhody. Miluji samotu. Bojím se důvěřovat lidem, které nedostatečně znám, přitom celý den musím něco povídat a říkat blahosklonné banality… Odpusťte mi, že zarmucuji Vaše něžné srdce. Ale mějte soucit se svým synem, jenž…je opravdu zoufalý.“  (24letý Josef v psaní matce po frankfurtské korunovaci římským králem)

Kdyby se už musel oženit s někým jiným, stanovil si podmínku, aby to byla princezna, u níž, jak napsal, „bych mohl znovu najít alespoň některé rysy obličeje mé ženy“.

„Náklonnosti srdce se nedá dosáhnout rozumovými důvody a abych hrál divadlo, to je mé povaze cizí. Budu se ale vždy držet této cestičky počestnosti a když ne něžného manžela bude ve mně mít přinejmenším přítele uznávajícího její dobré vlastnosti a jednajícího s ní se všemi myslitelnými ohledy.“  (24letý poté, co ho matka donutila ke sňatku s Marií Josefou Bavorskou)

„Myslím si, že kdybych byla jeho ženou a on se mnou tak špatně zacházel, utekla bych a v Schönbrunnu se oběsila na stromě.“  (sestra Marie Kristina o Josefově vztahu k nové choti)

„Snazší by bylo psát Velkému Mogulovi než jí.“  (Josef o své choti, která záhy zemře na neštovice; 26letý se stane již dvojnásobným vdovcem a prosadí si, že se už nikdy neožení)

„Natrvalo je ženská společnost pro rozumného muže nesnesitelná… Příčí se mi (s nimi) sebevíc zábavný nebo duchaplný rozhovor… Myslím, že vrcholem neštěstí je být na ženách závislý… Své zásady jsem něžnému pohlaví nikdy neobětoval…

 

Po otcově smrti (1765) věnuje téměř všechny zděděné peníze na ozdravení státních financí. Všechny ministry (s výjimkou Václava Kounice) označí za nedorostlé úkolům.

Dvorská komora (ministerstvo financí) dostává za úkol dbát toho, aby stoupaly – bez větší zátěže obyvatelstva – státní příjmy. Doslova boj bude vyhlášen všem projevům luxusu. Učitelům však byly platy více než zdvojnásobeny, neboť na vzdělání se již nemělo šetřit.

Mimochodem, co takhle poměřovat námi volené představitele osobností Josefova formátu..?

„KDYŽ JDE O OBECNÉ BLAHO, OSOBNÍ ZÁJMU MU MUSÍ USTOUPIT.“

 

„U Hotentotů a Irokézů by se nemohly stát tak děsné a směšné věci jako v rakouské státní správě, zvláště ve dvorských úřadech a ve státní kanceláři. Mohly by se o tom psát komedie, jež by se tomu, kdo jde nezažil, mohly zdát neuvěřitelné.“

 

„Pokud mi sloužíte k plné spokojenosti, nebudu nikdy dopřávat sluchu různým doneseným zprávám a nepřipustím, abych byl ovlivněn různými postranními cestičkami. Pokud vám chybí potřebné nadání, jsem vinen stejně jako vy, protože jsem si vás vybral. Budete pak přeřazeni na místo vašim schopnostem přiměřenější, a třeba i z místa šéfa jmenováni podřízenými, pokud nebudete jednat samostatně. Ale najdu-li u vás někdy chyby, které mají zdroj v nespravedlnosti, snaze osobně se obohatit, ve lhaní nebo zlém úmyslu, pak si buďte jisti, že ani nejčistší krev, ani padesát služebních let, ani vaše rodina a příbuzenstvo, ba ani cokoli, co je mně osobně nejdražšího, mě ani na okamžik nezadrží, abych vás před celou Evropou nepotrestal tím nejostudnějším, nejcitlivějším a nejveřejnějším způsobem.“

 

Ještě o byrokracii: „Je opravdu trapné, vidím-li, že po tolikerém mluvení, po tolikerém kázání mám před sebou jen bídné, opovrženíhodné tvory, kteří toliko dvacetníky dávají se pohnout. Jsem rozhodnut trestat každou nedbalost pokutou. Se všemi úředníky budu zacházet jako s námezdnými lokaji, jejichž služné se srazí, jakmile zanedbají své (=úřední) hodiny.

 

„Svou ironií blázníš a ponižuješ jiné,“ psala otevřenému spoluvladaři dotčená matka. „Dělám pro Tebe všechno a činím tak ráda, zatímco Ty se mi stavíš do cesty, neuznáváš mě a pečlivě přede mnou skrýváš důvody svých právě tak náhlých, jako nepředpokládaných rozhodnutí, na nichž tak tvrdohlavě trváš. Skonči s tím, nedá se to už dlouho snášet…“

„Ti dobří pánové věří, že všeho dosáhli a že vychovali velkého státníka, když jejich syn ministruje na mši, modlí se růženec, každých čtrnáct dnů se zpovídá a nečte nic jiného než to, co dovolí omezený duch zpovědníka. Kdo by byl tak smělý, aby neřekl: to je milý velice dobře vychovaný chlapec! Právě proto bych odpověděl: Jistě, pokud je náš stát klášterem a naši sousedé kartuziány!“

 

„Takové odporné knihy, které neslouží ani vědě, ani povzbuzení ve víře, nelze nechat projít… Neustále jsme svědky toho, jak se tyto neřesti nestydatě šíří…“  (Marie Terezie saskému vyslanci, jemuž rakouská policie zabavila Montesquieovy spisy)

Úředníci Karla VI. a Marie Terezie běžně prohledávali zavazadla cestujícím a otevírali poštovní zásilky. Evangeličtí kazatelé a šiřitelé nepovolených knih mohli být (podle zákona proti kacířům, 1725) trestáni na hrdle, případný udavač dostával třetinu ze zabaveného majetku. Kdo ještě za Marie Terezie udal vlastníka luterského spisu, byl odměněn deseti zlatými; smrtelně nemocný stařec byl poslán do vězení, když se zjistilo, že vlastní protestantské knihy. Zbožná císařovna rozšířila cenzuru i na politickou literaturu, především na francouzské osvícence; v roce 1767 vydala patent, ve kterém oznamovala opatření proti „zločinu volnomyšlenkářství“: pozornost pro udavače obnášela již 100 zlatých. Ještě rok před císařovninou smrtí prohledávali policejní úředníci v přestrojení četná pražská knihkupectví.

 

Josefova reakce: „Ve věcech víry a zvyků neobrací lidi nátlak, ale přesvědčování. A co se týče knih, jejich zákaz svádí každého, aby za ně zaplatil dvojnásobnou cenu…“ 

 

Až později v půlce března 1848 vypukne ve Vídni revoluce, bude dav lidí směřovat k pomníku císaře Josefa a kdosi vtiskne železnému jezdci do ruky prapor s nápisem SVOBODU TISKU…

 

V roce 1767 dosáhl toho, že byl zrušen „zločin kacířství“. A v Jablunkovském průsmyku navštívil – k šoku svého doprovodu – protestantský sbor ochranovských bratří.

„Mnozí jsou vším novým, co tu ještě nebylo, poblázněni. Jiní zase jdou slepě po cestě vytyčené jejich předky. Co se mne týká, nepatřím k žádné z obou sekt.

„Nejrozumnější je jednat na základě zdravého lidského rozumu a rozumného uvažování.“

 

„Být na jeho místě, zabýval bych se trochu jinými věcmi než mořeplavbou.“  (při návštěvě neapolského krále Ferdinanda IV., manžela Josefovy sestry Marie Karolíny)

„Je to kníže, od kterého lze očekávat mnoho velkého, kníže, který se postará, aby se o něm ve světě mluvilo.“  (Fridrich II. ve slezské Nise po setkání s Josefem v srpnu 1769)

„Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka… Přestal jsem být otcem. To je více, než mohu snést… Už nemám sil snášet takové rány. Mám již dost tohoto světa…“  (po smrti osmileté  dcerky Marie Terezie, na níž velice lpěl, v lednu 1770)

„Od dětství jsou nuceni robotovat. V hroutících se boudách spí rodiče na slámě a nahé děti na širokých krajích udupané země. Nikdy se nemyjí, což vede k šíření epidemií. Není tu jediný lékař, aby se o ně postaral… Za úplnou maličkost dostávají patnáct ran holí. Poddaný, který přijde do práce pozdě, je, i když jde jen o půl hodiny, bit napůl k smrti… Jinde vzali kvůli nedostatku krmení sedlákům střechy ze slámy, aby s ní krmili koně. A těm nešťastníkům zakázali i nasbírat v lesích listí na podestýlku, protože by tím mohli plašit zvěř!“  (předseda císařské komise hrabě Trauttmannsdorf o situaci v Čechách, červen 1769)

„Je mi třicet, jsem naplněn láskou k vlasti a vůli konat, a musím tomu všemu nejen přihlížet, ale k svému neštěstí jsem tu dokonce jako viník, ačkoliv jsem nevinný.“  (o marné snaze prosadit ve sporech s matkou nezbytné sociální a hospodářské reformy – poté, co mu císařovna zakázala odjet do hladomorem postižených Čech; zemřou statisíce lidí)

„I přes Vaši bystrost a neumdlévající píli je nemožné, abyste na těchto dvou až tříměsíčních cestách mohl vidět vše a vyvodit z toho nezbytné závěry.“  „Tvé místo je tady ve Vídni a ne v karpatských horách.“  (Marie Terezie synovi)

„Šlechtické dámy se zdají, že právě přijíždějí z Paříže, mluví francouzsky, oblékají se podle poslední módy a trochy jako herečky kryjí své obličeje šminkami. Obyčejní lidé zato nemají kromě holého života nic.“  (další postřeh neposlušného syna, tentokrát z Haliče, léto 1773)

Předem informované úřady nesměly organizovat žádná přivítání, „hrabě Falkenstein“ měl v úmyslu poznat reálné, skutečné poměry své říše: „Drahocenná pravda se ke mně prodere jen zřídka.“

„Ve světských záležitostech hodlám přijímat služby každého bez ohledu na to, k jaké víře se hlásí. Kdo se zabývá zemědělstvím nebo vykonává nějaké řemeslo, tomu chci poskytnout právo občanství…“ 

 

„Jsem příliš stará na to, abych se přidala někdy k takovým zásadám. Přeji si ale a prosím Boha, aby to můj nástupce nikdy nezkoušel. Ani on ani ti, co přijdou po něm, by nebyli šťastnější.“  (Marie Terezie)

„Jiní panovníci se snaží šlechtu stále více omezovat, protože opravdová síla státu spočívá v největší části lidí, totiž v obyčejných lidech, kteří si zaslouží největší ohledy…“  (věrný rádce Václav Antonín hrabě Kounic; katolický historik J.Kadlec ho 1991 v Přehledu českých církevních dějin označí za „démona josefinismu“)

„Císař, který studoval práva…by mohl v této věci rozhodnout bez mé rady, protože tomu vůbec nerozumím.“  (opět Marie, 1775 o útrpném právu, jehož zachování až dosud neústupně hájila. Josef ho poté v západní části říše bryskně zrušil)

O deset let dříve se nechal zavřít v Brně na Špilberku na dvě hodiny v kobkách pro nejtěžší delikventy, kteří v nich nevydrželi déle než několik týdnů nebo měsíců. Stačila mu pouhá půlhodina a tyto speciální klece s okovy už nebyly na jeho příkaz používány.

Až bude vládnout samostatně, skoncuje i s trestem smrti za odpadnutí od křesťanství a zruší těžké tresty stanovené za rouhání.

„Neuvažuješ a také nemyslíš nad důsledky toho, co říkáš a děláš. Jen okamžik určuje Tvé jednání… a já vidím přicházet neštěstí Tvého života…“  (v listu sestře Marii Antoinettě)

„Takhle to už nemůže dále jít. Revoluce bude krutá, když se na ni nebude myslet včas… Nepovažujte revoluci jen za pár písmen. Jestli jí nezabráníte, bude velmi krutá…“  (v dalším listu, tentokrát po osobní návštěvě Francie, 1777)

Ve Francii ho zarážely obrovské sociální rozdíly, ale zároveň i překvapovala existence zařízení pro staré lidi, sirotky, nemocnice či školy pro tělesně postižené. Nenechal si ujít příležitost k návštěvě školy pro hluchoněmé. A podobně jako doma nevynechal jedinou možnost k prohlídce nemocnic včetně největšího francouzského špitálu – pařížského Hôtel Dieu, kde se objevil neohlášen už třetí den pobytu v hlavním městě. Dojmy, kvůli špíně a stísněnosti poměrů, dobré nebyly, ale přesto později vedly ke stavbě vídeňské Všeobecné nemocnice (1783) – tehdy největší a nejmodernější nemocnice Evropy (slouží dodnes).

Že byl chudým pacientům pobyt v nemocnicích (koncem 18.století bylo špitálů už na tři sta) financován nadacemi, bylo v Josefově říši samozřejmostí. Důraz byl kladen na hygienu a boj s epidemiemi. S duševně nemocnými se poprvé nenakládalo jako se  zločinci. Naproti tomu zrušeno bylo apoštolské vyznání víry skládané lékaři při promoci, stejně jako už nemuseli přísahat, že věří v Neposkvrněné početí.

Matčina odpověď na Josefovy snahy o emancipaci nekatolíků a židů byla nekompromisní: „Chceš to nechat zajít tak daleko, že si každý vytvoří své náboženství podle nálady? Z toho nevzejdou klid a spokojenost; povede to k pěstnímu právu a ke špatným časům, které jsme tak často zažívali. Podobné řeči z Tvé strany mohou vyvolat velké neštěstí a Tebe učinit zodpovědným za tisíce duší… Strháváš tím monarchii do zkázy… Přeji si, abys zanechal falešného rozumování, zbavil se pochybných knih a osvobodil od těch, jejichž intelekt září na úkor posvátna a úctyhodnosti a kteří chtějí prosadit domýšlivou svobodu… Nikdy se nepřestanu modlit a požádám i lidi lepší, než jsem sama, aby se taktéž modlili, aby nás Bůh ochránil od největšího nebezpečí, jež by mohlo naši říši potkat.“

„Protože se stále zabývá modlitbou a rozjímáním, trpí mnoha skrupulemi a neustále nedůvěřuje sobě i všem ostatním. Nikdy se z ničeho neraduje a stále je sama a melancholická, protože nemá nikdy společnost a je kvůli všemu zatrpklá.“  (Leopold bratrovi o matce)

Ve Lvově se „hraběti Falkensteinovi“ málem stala osudnou inspekce tamní posádky. Když při zkoušce ostražitosti stráže neodpověděl na výzvu, aby stál, vykoledoval si ránu z pušky. Naštěstí pro něho to odnesl jen klobouk. Třebaže důstojníci navrhovali přísné potrestání dotyčného vojáka, Josef strážného odměnil dukátem.

V létě 1780 zamířil do Moskvy a Petrohradu otestovat možné rakousko-ruské spojenectví proti Prusku. Rozhazovačná ruská šlechta byla prostě působícím císařským hostem pořádně zklamaná. K úžasu místních pijanů, jak nezapomněli zaznamenat, se ani jednou „nenamazal“.

„Stará se jen o sebe. Rusko ji zajímá stejně tak málo, jako moje osoba. Její modlou je ctižádost.“  (o Kateřině II.)

Carevna údajně věděla, že se Josef spokojuje s hostinci, ovšem takových, které by odpovídaly západoevropským nárokům, bylo v Rusku pramálo. Kateřině by bývalo trapné, kdyby císař zavítal do špinavé, vodkou páchnoucí špeluňky plné štěnic… Kníže Potěmkin se proto uchýlil k obvyklému triku – poručil venkovským šlechticům, aby své (ostatně nijak honosné) domy proměnili na jednu noc v zájezdní hostince, nad dveře pověsili čerstvě namalovaný štít s nápisem „U zlatého lva“ či „U rudého vola“ a cestovní společnost dobře přijali… Josefovy dojmy z těchto „potěmkiád“ bohužel neznáme; byl příliš opatrný, než aby svůj dojem svěřil deníku, neboť ruská tajná služba pracovala již tehdy obratně a nebezpečně.

Smrt matky – byl u ní celé poslední dny smrtelného zápasu – s Josefem silně otřásla. Zhroucený píše bratru Leopoldovi: „Ztráta, která se nedá pochopit, s níž se nedá smířit… všechno se rozpadlo a stojím téměř sám na světě. Prozřetelnost mi vzala ženu a děti, otce a matku. Nechť mi alespoň zůstane Tvoje přátelství, o to Tě z hloubi srdce prosím.“

 

„Přestal jsem být synem, a to bylo vlastně to nejlepší, čím jsem byl…“  (v listu Kounicovi)

 

Pius VI. odmítl za zesnulou celebrovat v Římě zádušní mši, což zdůvodnil tak, že nešlo o muže, ale pouze o ženu na trůnu.

„Ve svém novém postavení musím především přesně poznat povinnosti, které jsou s ním spojeny. Jinak bych nebyl monarchou, nýbrž pouhým feudálním pánem, který se vyzná v příjemných stránkách svého postavení, ale neví nic o svých povinnostech.“  (krátce po smrti matky v listu francouzskému ministru)

Jedním z prvních opatření samostatného vládce bylo značné omezení cenzury (11.6.1781): „Pokud není tón urážlivý, nemá být kritika zakázána, ať je namířena na pána anebo prostého poddaného. Je jedno, zda se dá autor poznat, či nikoli… Kdo miluje pravdu, může mít z kritiky radost. Když je falešná, zhroutí se sama, je-li oprávněná, můžeme si z ní vzít jen poučení.“

Moudrost panovníka, o jaké se poddaným v zadrátovaném znevolněném Československu o 200 let později bude moci jenom zdát.

„Teď se kritici mohou strefovat, do čeho chtějí, od knížat až po t y nejposlednější.“  Sám se nerozpakoval proti sobě namířené písemné útoky nejen citovat, ale dokonce k sobě do Hofburgu zval k všeobecnému údivu i jejich autory. Při soukromých audiencích si s nimi s chutí popovídal a někdy je k jejich už tak velkému šoku ještě obdaroval.

„Když má člověk tu smůlu jako já, že myslí, musí být tak trochu reformátorem.“

 

„Příliš mnoho úředníků chce dokázat svou potřebnost a proto každý předstírá, že má co dělat. V této chvíli přidávám kapky do oleje tam, kde je to nutné, a nechávám si všechen čas k tomu, aby mé myšlenky mířící ke zjednodušení chodu dozrály.“

 

Až do roku 1787 byl každoročně znovu vydáván zvláštní Josefův dekret, kterým se zakazovalo, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům líbal ruku nebo se před nimi hluboce ukláněl. Josef II. přisuzoval tomuto dekretu velký význam, „neboť slouží jako viditelné znamení, že nevolnictví bylo zrušeno“.

 

Z tolerančního patentu (20.říjen 1781): „Nekatolíci ve všem, s výjimkou veřejného vykonávání služeb Božích, úplně na roveň katolíkům postaveni jsou a vyznavačům augsburské a helvétské konfese, jakož i nesjednoceným Řekům soukromé vykonávání náboženství se dovoluje tak, že katolickému náboženství pouze přednost veřejné bohoslužby zůstává…“

 

O toleranci běžného katolíka vůči protestantům vypovídá kronika (slušně vzdělaného) rychtáře Františka Vaváka z Milčic na Poděbradsku: „Jako tváře hada a jako vzteklých psů se jich střezte; žádný zajisté, kdo dlouho s ohněm zachází, bez opálení nebude a byť se nespálil, aspoň se očadí aneb na zraku trpěti bude…“

„Mnozí katolíci, zvláště chasa služebná i sousedi a pohlaví ženské, lehkého smyslu jsouce, navésti se dali a odpadli…“

 

Lidského přístupu se dostalo i Židům, vyhnaným původně Marií Terezií z českých zemí coby „mor“ („Nevím o žádném horším moru, než je tento národ.“). Nejen že byli opět tolerováni, ale dokonce už mohli odložit předepsaný oděv se žlutým označením, vykonávat řemesla, platit stejné poplatky jako ostatní, stravovat se v hostincích a dokonce dosáhnout i akademických titulů (kromě teologických fakult) nebo vyjít v neděli dopoledne na ulici.

Staletími pěstovaná křesťanská nenávist vůči všemu židovskému z obecného křesťanského povědomí ovšem nezmizí, bude přítomna po celé 19.století a obludným způsobem vyhřezne v „nejosvícenějším“ století vědy a techniky, ve století dvacátém.

Pro pravověrné se Josef definitivně stává „protestantem“ a „Antikristem“. Roku 1785 vyšel spisek s titulem „Důkazy, že je Josef II. protestantem“.

Navzdory všem dobovým polemikám a pomluvám svého okolí však po celý život zůstal člověkem oddaným víře předků – pro své náboženské cítění však potřeboval (ve smyslu Ježíšova učení, mimochodem) hlavně soukromí.

O Bohu evangelií, jak svědčí četné důkazy, nikdy nepochyboval.

„Co nedokázal tridentský koncil, dosáhl josefinismus, naučil duchovenstvo svědomitému psaní matrik tím, že z nich učinil matriční úředníky a zároveň jim zajistil existenční minimum.“  (J.Kadlec, Dějiny katolické církve)

Odmítl návrh městských radních z Pešti, kteří ho žádali o dovolení postavit mu pomník: „Kdybych odstranil všeliké církevní i světské zlořády, kdybych občany probudil k píli a činnosti, kdybych přispěl k rozkvětu obchodu a zemi pokryl křížem krážem silnicemi a splavnými kanály – což vše, jak doufám, učiním – a kdyby mně potom země chtěla zřídit pomník, pak bych si jej snad zasloužil. Potom bych takovou poctu s díky přijal…“

 

Kláštery se v Josefově době už nevěnovaly svým původním misijním úkolům, ve většině z nich převládal světský život a účel, jemuž kdysi řády vděčily za svůj vznik, se zcela vytratil.

Svědectví premonstráta Anselma Poltze ze 70.let 18.století o tepelském opatství je typické: „V opatství téměř nepřetržitě hostuje veselá šlechtická společnost, přebohaté hostiny s hudbou, zpěvem a tancem trvají leckdy do ranního rozbřesku. Klášterem se potulují skupiny vyšperkovaných sloužících v livrejích. Mladí šlechtici, kteří pobývají v klášteře, aby se naučili jezdit na koni, šermovat, tančit a a francouzské řeči, jen zmnožují lesk a nádheru, které šlechtický opat tak miluje.“

Josef nechtěl kláštery zničit takříkajíc bez náhrady, z mnichů udělal světské kněze a klášterní majetek chtěl „využít k dobru náboženství a bližního“. Každému řádovému knězi, který odešel do pastorace, bylo vyplaceno 300 zlatých, ostatním jen 150. Počet nově založených farností – bylo jich na tisíce – převýšil čtyřikrát (!) počet zrušených klášterů. Byly postaveny stovky nových kostelů a farních budov, vznikla dosud(!) fungující uspořádaná síť farních a diecézních struktur. Z kostelů byly odstraněny odpustkové tabulky, liturgie měla být srozumitelná lidu (v těchto úvahách Josef o 180 let předběhl 2.vatikánský koncil), ve Vídni uvítal papeže.

Opravdu byl, jak ještě dodnes z katolické strany vyčítavě slýchám, „předchůdcem komunistů“ ?

„Církev, o které Josef snil, je vlastně církví dnešních dnů. Není to žádná barokní „ecclesia triumphans“, ale sloužící církev, která si je vědoma svého spojení s bídou lidstva. Co si Josef zkoušel vynutit státní mocí, dosáhla církev mnohem později odloučením od státu: příklon k nadčasovým úkolům a příkazům evangelia.“  (Hans Magenschab, 1979)

„Říše, které vládnu, musí být řízena podle mých zásad. Musí přestat předsudky, fanatismus, stranickost a otroctví a všichni moji poddaní se opět musí těšit ze své přirozené svobody.“  (z listu salcburskému biskupovi poté, co vídeňský kardinál Migazzi pohrozil „odpadlíkovi na trůně nejstrašnějšími tresty nebeskými“

„Papež, ten italský farář, mi šel svou návštěvou na nervy.“  (v listu Kateřině II. po jeho 30denním pobytu ve Vídni na jaře 1782; římského biskupa však přijal se všemi poctami)

Obyvatelstva Vídně se tehdy zmocnila, jak už tomu bývá, „nefalšovaná papežská horečka“. Aby se šlechta nemusela tlačit společně s dalšími věřícími v předpokojích Hofburgu, poslali vatikánští úředníci obuv Svatého otce k políbení přímo do jejích paláců…

„Často jsme s ním pobývali, a ve všem mu musíme vyjádřit Náš obdiv. Nejen jeho laskavosti, ale i jeho pokoře…“  (Pius VI. po zmíněném osobním setkání ve Vídni)

V příštím roce pošle Pius císařovi dopis obsahující výhrůžku vyobcováním z církve. Josef ho pošle zpátky do Vatikánu s poznámkou, že se někdo pokusil narušit jejich „svornost“ a doporučil papeži, aby „nechal pátrat po původci tohoto urážlivého psaní…“

 

Jeho „opovážlivost“ při nabourávání tradic neznala mezí. Definitivně například vyškrtl útrpné právo jako součást vyšetřování a trest smrti omezil na výjimečný stav. Za dobu své vlády podepsal jeden jediný trest smrti (nad magistrátním úředníkem za loupežnou vraždu, které se dopustil na své družce).

Justice měla měřit všem – včetně urozených – stejně: „Zločinec ztrácí své šlechtictví v okamžiku spáchání trestného činu.“

 

Osmnáctihodinová pracovní doba byla u Josefa spíš pravidlem než výjimkou. Nečinnost doslova nesnášel – jak u sebe, tak i u jiných. Nařídil, aby se na chodbách Hofburgu zbytečně nemluvilo a netleskalo. Kdysi hlučný dvůr utichl, místo zábav na něm vládla práce. Zakázal líbat mu ruku jako nevhodný zvyk a denně si vyhrazoval čas na audience, otevřené skutečně pro každého. Sirotčince, špitály a útulky pro chudé navštěvoval pravidelně.

„Četl jsem, abych se vzdělával. Cestoval jsem, abych si rozšiřoval znalosti. Podporuji-li vědce, prokazuji jim daleko větší službu, než kdybych vystával u pultu a soukal ze sebe sonety.“

 

„Kdo chce sloužit a slouží státu, musí nechat všechno stranou…nic vedlejšího, žádná soukromá záležitost, žádná zábava ho nemohou zdržovat a odvádět od hlavních věcí… Ne mechanická, pacholkovská poslušnost, ale láska ke službě vlasti a svým spoluobčanům, horlivost až po úplné odřeknutí sebe sama a všech příjemností…“  K velké a hlasité nevoli úředníků jim striktně zakázal přijímat i jakékoli „dárky“…

Ještě dědeček Karel VI. jenom za petržel (!) po dvorní kuchyni zaplatit ročně 4.000 zlatých. Denní náklady na Josefovu císařskou kuchyni činily 6 zlatých 40 krejcarů. Zatímco malá německá knížata žila v okázalém přepychu, na nějž dřela kůži ze svých poddaných (marxistické učebnice to líčily tak okatě, až jsme se tomu zdráhali věřit), byl Josef osamělý a žil spartánsky.

„Císařovy oráčské a sekáčské exhibice (například ve Slavníkovicích na poli Ondřeje Trnky anebo u Rokytnice v Orlických horách či o pár dnů později v Liberci) představovaly jen zajímavý moment rámující obraz „selského panovníka…“  (Luboš Taraba, 1999)

„Z rozumu a z lásky k lidem“ zdůvodnil spolu s ekonomickými důvody zrušení nevolnictví v českých zemích (1.listopad 1781)

„Duší velkého státního hospodářství je čilý oběh, umění obchodovat, snaživost, soutěživost a schopnost obyvatelstva něco napodobit. To vše ničí zákazy a útlak. Všechny nápady, spekulace, touha po zlepšení, všechno toto snažení být soběstačný je přiškrceno, celonárodní duch je ničen a potlačován…“

 

„Až doposud to byl téměř úmysl rakouské vlády živit francouzské, anglické a čínské fabrikanty a obchodníky. Sami jsme se okradli o všechny výhody, které by měl mít každý stát, kdyby se staral o potřeby národa s pomocí vlastního průmyslu…“

 

Zastával názor, že chlapci by měli pracovat v továrnách až od patnácti let a dívky ještě o rok později. Po návštěvě jedné z takových manufaktur, otřesen poměry tam panujícími, alespoň nařídil, že dívky mají spát odděleně, že každé dítě má mít svou postel a ne aby se čtyři tísnily na jednom lůžku jako doposud. Dále se měly povinně jednou týdně mýt a měnit si prádlo. Okresní fyzikus (=lékař) dostal příkaz děti dvakrát ročně prohlédnout. Podobná pravidla začala platit i pro dospělé.

„Protože někdo zapomněl přivést koně pro přejezd Dněpru, který se kvůli silným dešťům rozvodnil, na určené místo, bylo odveleno 400 vojáků, aby táhli celý den lodě, v nichž byly vozy a kočáry. Pochodovali ve vodě, která jim sahala až po ramena… Je to neslýchané, jak málo se v této zemi dbá o lidi… (postřeh z druhé cesty do Ruska, jaro 1787)

„Vidíte sám, že tyto šiky můžete vést , kam chcete. Vidíte, jak malou cenu tu má lidský život. Osm set hodin od hlavního města stavějí cesty, hloubí přístavy, na močálech stavějí domy, uprostřed pouště zvedají paláce a zakládají anglické parky a to všechno bez žoldu. Nemají kam hlavu složit, chybí jim jídlo a oni ani nemuknou…“  (francouzskému vyslanci o poměrem v Rusku)

Rusko se mu nakonec stalo osudným. Ač racionální člověk, podlehl kouzlu Potěmkinem režírovaného panoptikálního divadla (statisícová rekonstrukce bitvy u Poltavy, carevniny lichotky atd.), nechal se vlákat do ruského spojenectví proti Turkům a z pobytu v bažinatém ústí Dunaje (závěr 1788) si nakonec odnesl malárii a brzy i smrt.

„Mému švagrovi se to stalo právem. To se musí stát všem, co nechají vládnout své ministry. Často jsem mu říkával, že k tomu dojde. Může být rád, že mu lid vzal možnost spáchat ještě více hloupostí…“  (o Ludvíku XIV. po vypuknutí revoluce, 1789)

S blížícím se koncem života si připadal jako poražený. Navrhl, aby se na jeho hrobě objevila slova „zde leží kníže, který nemohl přes nejlepší svědomí prosadit žádný ze svých plánů“.

 

Trvale se přepínal. Začal trpět závratěmi a očním zánětem. V roce 1783 mu vypadaly vlasy, takže nosil paruku. Obličej zůstával trvale zarudlý. Věčnými průvodci na cestách mu byly hemeroidy. Podle některých zpráv se podobně jako bratr Leopold nakazil kapavkou. Poslední ranou pro Josefův organismus byla malárie, kterou si odnesl z tureckého tažení, a ve stejné době se projevující tuberkulóza.

„Blaho státu, štěstí poddaných byly největším cílem jeho; jim sloužil i osobně s obětavostí bezpříkladnou. Chtěje však sám svým rozumem zmoci vše a provésti věc rychle pouhým kabinetním, vojensky zbarveným despotismem, přecenil své síly duševní i fyzické…“  (J.Pekař, Dějiny československé)

 

„Jakmile jsem vypracoval nějaký plán, zničili ho ti, kteří se měli podílet na jeho přípravě…“  (v listu Leopoldovi)

Jeho rukopisné poznámky a postřehy na jednotlivých aktech by vydaly na celou knihovnu.

„Kdo chce činit dobro, tomu se dostává nenávisti a nevděku.“

Svému osobnímu lékaři, který mu řekl pravdu o jeho blízké smrti, odkázal 10.000 zlatých a povýšil ho do šlechtického stavu. Pravdu dovedl vždy ocenit.

Z osobních peněz nařídil 500.000 zlatých rozdat chudým.

„Zapřísahám Tě při Tvém přátelství ke mně a při Tvé povinnosti vůči státům, které Ti budou patřit a jsou dědičným dílem našich otců a Tvých dětí a právě teď potřebují naléhavou pomoc. Přijeď, jak nejrychleji můžeš. Jen tak budu moci klidně zemřít, když uvidím stát v rukou vladaře… Znáš mé srdce, mé přátelství k Tobě. Sám posuď útěchu, kterou mi udělíš, když Tě před svou smrtí ještě spatřím.“  (v listu bratru Leopoldovi 6.2.1790 – ten se však vymluvil na „nevolnost“ a na cestu do Vídně se vydal až po Josefově smrti)

„Nic jsem neudělal, vždy jsem jen chtěl…“  (16.2.1790)

„Nelituji, že musím odevzdat trůn, rmoutí mě jedno jediné, a to že jsem přes všechno své snažení učinil tak málo lidí šťastných…“

17.února zemřela po porodu mrtvého dítěte manželka nástupníka trůnu Františka Alžběta. Život vyčerpaného Josefa už vyhasínal, přesto se musel ještě zabývat jejím pohřbem. Nařídil vystavit Alžbětino tělo v palácové kapli jen tři dny, protože tam bude potřebovat místo sám pro sebe. „A já ještě žiji?! Myslím, že bych vydržel všechna smrtelná muka, která se Bohu ještě zlíbí na mě seslat. Ale tohle strašlivé neštěstí předčí všechno, co jsem dosud vytrpěl.“

 

19.února přikázal vyvětrat kapucínskou hrobu s tím, že chce mít čerstvý vzduch.

 

„Tebe, který jediný znáš mé srdce, volám za svědka toho, že vše, co jsem podnikl a nařídil, jsem nedělal z žádných jiných úmyslů než pro blaho a dobro mých poddaných. Děj se Tvá vůle.“

 

„Pomněte prosím, že monarcha na svém trůně je stejně jako chuďas ve své chýši jenom člověk. A oba dva jsou podrobeni stejnému osudu.“  (z jeho poslední vůle)

„Jeho opatření v sociální oblasti, počínaje péčí o děti, invalidy, vdovy a sirotky, mají obrovský historický význam. Nemusela na něm být vyvzdorována, Josef je prosazoval dobrovolně, dokonce proti odporu konzervativců své generace.“  (H. Magenschab)

„Mocnář, jenž učinil konec náboženskému pronásledování a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu vedle nejlepších panovníků.“  (A. Denis) 

S využitím:

Galandauer J., Osud trůnu habsburského, Panorama 1982

Hora-Hořejš P., Toulky českou minulostí 5, Baronet & Via facti 1996

Magenschab H., Josef II. (Revolucionář z Boží milosti), Brána 1999

Magenschab H., Josef II. (Cesta Rakouska do moderní doby), Ikar 2008

Schreiber G., Habsburkové na cestách, Melantrich 1997

Taraba L., Josef II, Epocha 1999

Další citace a souvislosti:

http://cs.wikiquote.org/wiki/Josef_II.