Jan XXIII.

Jan XXIII.

(+3.6.1963)

   Když se narodil do početné rolnické rodiny v podhůří italských Alp, bylo papežství to poslední, co mohlo malého Angela v životě čekat. Když byl ve věku 77 let zvolen do čela katolické církve, málokoho napadlo, že ji za pět let svého pontifikátu změní víc než všichni jeho předchůdci od 16.století. Zlidštil navíc svůj úřad způsobem, který ohromil všechny, od katolíků až po komunisty. Moudrý diplomat, skromný člověk, laskavý papež. Jan XXIII. 

Narodil se se jménem Angelo Roncalli 25.listopadu 1881 jako třetí ze třinácti dětí v rolnické rodině ve vesničce Sotto il Monte, v kamenitém podhůří Bergamských Alp. Do školy chodil denně naboso horami šest kilometrů. Škola ho na rozdíl od bratrů bavila, ale když ho chtěla matka poslat na cestu do kněžského semináře, nesehnala u sousedů víc než směšné dvě liry.

 

„Byli jsme chudí, ale vedli jsme dobrý život, důvěřovali jsme v budoucnost… Chléb se na stole nikdy neobjevil. Vždycky polenta a velmi vzácně kousek masa. Ale když zaklepal žebrák, matka ho pozvala, aby si sedl s námi ke stolu. Od našich dveří nebyl nikdo odehnán. Byli jsme velmi chudí, ale spokojení. Neměli jsme vůbec pocit, že nám něco chybí a skutečně nám také nic nechybělo.“  (Jan XXIII.)

„Chraň se sebechvály a přání, abys byl víc nebo i jen tolik jako ostatní.“  (13letý, z deníku)

„Máš srdce na správném místě. Kdyby byli všichni flanďáci jako ty, myslím, že bych nebyl anarchista.“  (parťák Sartone během vojenské služby, jaro 1902)

V roce 1904 končí Roncalli svá studia a 10.srpna 1904 je v Římě vysvěcen na kněze.

 

Měl štěstí, že v Bergamu žil v nejbližší blízkosti biskupa Radini-Tedeschiho, který mezi italskými církevními hodnostáři vynikal novostí myšlenek i skutků (podporovat finančně stávkující dělníky bylo začátkem 20.století v Itálii téměř revoluční). Jako jeho sekretář pomáhal Angelo například při zřizování kanceláří pro vystěhovalce, lidových kuchyní nebo při zakládání pomocných dělnických spolků.

„23.května 1915. Zítra nastoupím vojenskou službu jako zdravotník. Kam mě asi pošlou? Na frontu? Vrátím se do Bergama, nebo určil Pán, že má poslední hodina přijde na bojišti?“ 

(z deníku)

„Často jsem byl schopen už jen padnout na kolena a plakat jako dítě, nedokázal jsem déle ovládat pohnutí, když jsem viděl, jak umírá tolik nešťastných synů našeho národa.“  (po 1.světové válce, v hodnosti seržanta)

Vyslovoval se s pochopením o smíšených nekatolických manželstvích a mezi jeho přátele patřili i ti „exkomunikovaní“ .Není divu, že pro vatikánské Svaté oficium se stal „podezřelým z modernismu“, jak později objevil po svém zvolení papežem (1958) ve svých osobních spisech.

„Pokud jde o cudnost, mohu snad říci, že díky Panně Marii neprožívám žádná zvlášť velká pokušení provinit se proti této ctnosti – ale musím přiznat, že mám v hlavě dvě oči, které chtějí vidět víc, než smějí.“

19.března 1925 byl vysvěcen na biskupa a vzápětí jmenován prvním diplomatem římské kurie v Bulharsku (po více než tisíci letech). Přiznal, že šel do neznámé pravoslavné země (s bezmála 750 tisíci muslimy a 55 tisíci katolíky) se smíšenými pocity. Cesty, které vykonával často na koni, ho vedly do všech koutů této balkánské země.

„Obdivoval jsem se krásám krajiny, které lze přirovnat ke krásám Lombardie a Kalábrie. Jsem uchvácen prostou a dobrotou obyvatel, kteří nás přijali s velkými sympatiemi a dojemnou pohostinností. Velmi zajímavé bylo pozorovat Turky, které jsme viděli při jejich náboženských obřadech, při nichž se klanějí Bohu. Musím kromě toho poznamenat, že jsem byl svědkem velké snášenlivosti bulharského lidu ke všem náboženským a národním menšinám.“

 

Není těžké uhodnout, jak tehdy církev nahlížela na možnost sblížení všech křesťanských vyznání. V encyklice Pia XI. Mortalium animos (1927) se mluví přísným tónem o „odpadlých“ křesťanech, pro něž není jiné cesty než návratu zpět do pověstného lůna církve.

 

V roce 1929 byl na oslavách svatováclavského milénia v Praze a vykonal pouť do Staré Boleslavi. Až bude v budoucnu jako papež přijímat československé účastníky koncilu, bude se velmi zajímat o osud církve mezi Šumavou a Tatrami. K výročí 1100.výročí příchodu slovanských věrozvěstů vydá zvláštní apoštolský list.

 

Ve své druhé balkánské misi (od 1934 apoštolským delegátem v Turecku a Řecku) dělal prostředníka v politických krizích a svou návštěvou u ortodoxního patriarchy Benjamina I. v Istanbulu navázal první přímý kontakt mezi katolickou a pravoslavnou církví po 900 letech.

„Všímám si všude spíš společného než toho, co rozděluje. Poněvadž v principech přirozeného práva jsme jednoho mínění, mohli bychom také jít kousek cesty společně…“  (v hovoru s tureckým státním sekretářem, zdůrazňujícím laicitu státu)

V létě roku 1935 vstoupil v platnost dekret o kněžském civilním oděvu. Zatímco muslimové a pravoslavní se zoufale bránili, Roncalli rozhodl, že katolíci se přizpůsobí zvykům země, v níž žijí.

„Svět je otráven nezdravým nacionalismem… Jsme na nejlepší cestě do očistce.“  (z jeho deníku, září 1939)

Když Mussolini vtrhl do Řecka, zřídil pomocný fond. Dosáhl uvolnění anglické námořní blokády, aby se umožnil dovoz potravin pro hladovějící obyvatelstvo (i kritický Knopp uvádí, že zachránil statisíce lidí před jistou smrtí hladem). Vystavením formálních křestních listů a ukrýváním v klášterech pomohl zachránit 24.000 Židů před nacisty. Loď s několika sty židovskými dětmi unikla z jejich spárů jen na přímý Roncalliho zásah u německého velvyslance (Franz von Papen bude za tento čin v Norimberku zproštěn obžaloby).

„Všude, kam jsem přišel, jsem slyšel totéž: nemůžeme pomoci – až na jedinou výjimku. V Istanbulu jsem potkal malého, tlustého arcibiskupa jménem Roncalli, který byl papežským vyslancem v Turecku. Když jsem mu vyložil, co se se Židy děje, rozplakal se, objal mne a řekl: „Rabbi, co můžu udělat, abych pomohl?“  (rabín Arthur Herzberg, Jewish Agency, New York)

„Máme tu co dělat s jednou z velkých záhad dějin lidstva… Ubohé děti Izraele. Denně slyším kolem sebe jejich nářek. Jsou to příbuzní a krajané Ježíšovi.“  (z listu do Bukurešti)

„Chtějí mě odstavit a ponížit, a to formou, kterou bych nečekal a která mě velmi bolí… Jsem rád, že zase mohu odjet z Říma, kde mi pohled na tolik malicherných intrik šel na nervy. Každý si pilně hledí vlastní kariéry.“  (z dopisu sestrám)

 

V prosinci 1944 dostal překvapivý strohý šifrovaný telegram z Říma s oznámením, že byl jmenován novým nunciem v Paříži. Když se tomu upřímně podivil, odsekl mu vysoce postavený prelát kurie: „Tomu se divíme všichni. To udělal ten tam (=Pius XII.) docela sám.“

„Být uchopen jako Habakuk a dopraven z Istanbulu do Paříže… Když není dost koní, nechá se klusat osel… Můj údiv vzrostl, když jsem se ve Vatikánu, kde jsem se několik hodin zdržel, dozvěděl, že toto jmenování přišlo přímo od papeže…“

 

„Od mého rozloučení s Istanbulem a počátkem mého nového a překvapivého života uplynuly tři měsíce – a už si v tomto prostředí připadám, jako bych v něm žil již po léta. Také zkušenost více než dvou desetiletí na Východě mě učinila pohyblivějším a dobře připraveným na to, vypořádat se se starostmi Západu.“

 

I v metropoli nad Seinou bude osobní kontakty a cesty považovat za důležitější než diplomatické listiny a zdvořilosti. Francouzské vládě poslal jen tři oficiální dopisy, výborně zato vycházel s prezidentem Auriolem, otevřeným ateistou. Generál de Gaulle naléhal na výměnu třiceti biskupů kvůli údajné kolaboraci za nacistické okupace, ale výsledkem obratné a chytré diplomacie nového nuncia byli odvoláni jen tři prokazatelní zrádci francouzského státu.

„Po těch haldách papíru jsem rád, když zase vidím člověka.“  (ministr zahraničí G.Bidault, 1945)

„To je docela jednoduché. Trpělivost, neústupnost, laskavost, dobrota, humor, nějaký ten úsměv a hodně, hodně modlitby.“  (o důvodech své úspěšnosti)

„Kdyby byli všichni kněží jako tenhle Roncalli, neměli bychom s církví žádné spory.“  (socialistický předák E.Herriot)

„Právě přicházím z novoroční gratulace v Elysée. Poněkud jsem se obával – ve snaze pohybovat se v nutných mezích – že zůstanu prázdný a strnulý. Avšak prezident Auriol převzal ve své odpovědi mé, ostatně prosté a spontánní, myšlenky… Malá novoroční překážka, to znamená v Elysée vyměněná blahopřání, byla dobře zdolána.“  (31.12.1951)

„Tolik chvály si nezasloužím. Všechno je to dáno tím, že moji přátelé ve vládách si zvykli na diplomatické šachové tahy. Když vidí, že jen prostě říkám pravdu, myslí si: Ten chlapík je ale šikovný.“

 

„Je to jediný člověk v Paříži, v jehož přítomnosti máme doslova fyzický pocit míru.“  (Robert Schumann, ministr zahraničních věcí, spoluzakladatel dnešní EU)

V roce 1951 byl jmenován prvním stálým pozorovatelem Vatikánu u UNESCO.

„Stát se kardinálem je běžný osud nunciů ve Francii, jestliže do toho nepřijde nic jiného. Pro mne by to byla katastrofa podobná bouři. Zatím se ještě neukazují na horizontu žádné mraky. A i když se jeden nebo jiný vynoří, stejně jsem přesvědčen, že mé malé lodičce, která mírumilovně plave po vodách Seiny, nemohou v ničem uškodit. Rád bych věnoval také Francii, stejně jako Bulharsku a Turecku, deset let…“  (léto 1952)

 

„Nikdy jsem neusiloval o jiné postavení než být prostým knězem ve své domácí diecézi Bergamo… Pocházím ze skromných poměrů a byl jsem vychován v radostné a požehnané chudobě, která se spokojuje s málem… Prozřetelnost mě vyvedla z mé rodné vesnice a dala mi putovat po cestách světa na východě i západě. Svedla mě dohromady s lidmi jiných náboženství a ideologií, přivedla mě do styku s akutními a hrozivými sociálními problémy a uchovala mi klid a rozvahu pro jejich zkoumání  a hodnocení… Nyní, na konci dlouhé životní zkušenosti, přicházím do Benátek.“  (po jmenování kardinálem a benátským patriarchou – jako 72letý, 1953)

Velkou pozornost vzbudil jeho pozdrav benátskému kongresu italských socialistů v únoru 1957 s přáním dosáhnout lepších životních podmínek lidí a sociálního pokroku. Bylo zcela ojedinělé a odvážné, aby takto církevní hodnostář oslovil levicové straníky.

 

„Jsem v domě, který náleží všemu obyvatelstvu (=během nástupní návštěvy na benátské radnici, ovládané socialisty a komunisty), a těší mě, že tu jsem, neboť v tomto domě vládne dobrá správa… Opravdu, jediná cesta být dobrým křesťanem je jen v konání dobra, a proto jsem v tomto domě šťasten. Mnozí zde se asi nenazývají křesťany, ale mohli by se za ně považovat pro své dobré skutky…“

 

Už jako nuncius v Paříži byl z Říma pokárán za své procházky, při nichž se bavil s mnoha chodci, kteří ho na ulici potkávali. Mohl k němu přijít každý, a to bez předchozího hlášení a protokolárních formalit. V Benátkách vznikla dokonce okřídlená věta: Patriarcha se zahazuje i s posledním ničemnou. Intriky římské kurie ho neoficiálně obvinily i ze styků s „homosexuální lobby“, což funguje jako spolehlivá skandalizace nepohodlných v církvi až do našich dnů.

„Budou to Vaše první Vánoce s prázdným místem u stolu. Nechtěl byste s dětmi přijít ke mně na vánoční pohoštění?“  (v typickém telefonátu benátské rodině)

V roce 1957 byl vyznamenán Velkým spolkovým křížem za zásluhy – za své úsilí o pomoc německým válečným zajatcům. Řád přijal s úsměvem doprovázeným slovy:

„Tolik chvály si nezasloužím.“

9.října 1958 zemřel papež Pius XII.  Na konkláve brzy vyráží i benátský patriarcha s přesvědčením, že se „jedná jen o krátkou cestu“.

___________________________________________________________________________

„Když mě kardinálové svaté římské církve zvolili 28.října 1958 ve stáří 77 let hlavou celého stáda Kristova, rozšířilo se mínění, že asi budu papežem pro přechodnou dobu…“

Jako papež přijal jméno Jan, zřekl se praxe exkomunikací, přestal používat termín „kacíř“ a o věřících jiných církvích hovořil jen jako o odloučených bratřích.

„Zástupce Kristův? Já, ubohý syn Battisty a Marianny Roncalliových, dvou jistě dobrých, ale tak skromných a pokorných křesťanů, si tento titul nezasloužím.“

 

„Já nejsem neomylný. Neomylný bych byl jen tehdy, kdybych hovořil ex cathedra, což nemám v úmyslu.“

 

Dva dny po papežské korunovaci byli k audienci pro 500 novinářů poprvé připuštěn zástupce agentury TASS a redaktor komunistické „Unitá“. Nemluvil jako hodnostář, ale jako člověk.

„Kdo je papež? Mluví se o diplomatickém, náboženském, učeném, sociálním a světu otevřeném papeži. Avšak – kdo je papež ve skutečnosti? Chci vám říci: Papež je bratr všech lidí, a také váš, pánové!“

 

Spisovatelka Marie Luisa Kaschnitzová ho nazvala člověkem převlečeného za papeže.

 

„Co jsem cítil, když jsem byl zvolen papežem? Moc úzkosti a starostí. Měl jsem pocit jako dítě v peřince, protože papežský šat, do kterého mě ustrojili, byl moc úzký a svíral mě jako povijan.“

 

„Dělal si žerty z toho, že není fotogenní. A přece byly jeho snímky vždy přitažlivé, často až dojemné; ta bezelstná tvář, pokorná, láskyplná.“  (Hans Küng)

 „Ach Bože, tenhle člověk, to bude v televizi katastrofa.“

23.listopadu opustil poprvé oficiálně Vatikán, aby se slavnostně jako římský biskup ujal své katedrály sv.Jana v Lateránu. Ne zpáteční cestě dal proti všem zvyklostem zastavit před jedním z římských kostelů a pomodlil se u hrobu sv.Cyrila, který s bratrem Metodějem vytvořil slovanské písmo a kázal na Velké Moravě jazykem domácího prostředí.

„Od doby, co jsem papežem, zažil jsem sice mnoho radosti, ale také musel spolknout mnoho pokořování. Jedno z nich spočívá v tom, že lidé přede mnou poklekají… Nemohu tento zvyk jen tak změnit, ale uložil jsem lidem, s kterými se denně stýkám, aby mi prokázali toto osvědčení úcty už jen ráno a jinak od něho upustili.“ 

 

„Jedno pokleknutí stačí. Myslíte si snad, že vám napoprvé nevěřím?“

 

Z prostého prostředí pocházející papež hovoří se zahradníky ve vatikánských zahradách, s elektrikáři, zedníky. Řemeslníkům ve vatikánských dílnách, kteří strnou nad neobvyklou papežskou návštěvou, dá přinést víno, aby se jim rozvázaly jazyky a mohli s ním hodinku pobesedovat. Chová se normálně a porušuje přísný dvorní ceremoniál (pocházející z pozdně středověkého Španělska), jak jen může. Zděšenému šéfredaktoru „Osservatore Romano“ rozhodně zakázal používat dosud obvyklé čestné tituly ve stylu „osvícený Svatý otec“, „vyvolený promluvil vznešenými rty…“ atd. „Žijeme ve dvacátém století,“  upozornil ho.

„Samé tretky a parádičky. Škrtněte tyhle zbytečné kudrlinky. Buďte prostší, buďte srdečnější! – Alespoň se o to pokuste…“  (o strojeném slohu děkovných telegramů jeho kanceláře)

„Zjednodušuj, co je složité, a nekomplikuj, co je jednoduché.“  (z jeho pravidel)

„Ve Vatikánu věje nový vítr. Příznaky nového stylu papeže Jana XXIII. můžeme pozorovat ve všech jeho činech. Do očí bije jeho hluboká lidskost, odstranění vnějších pomp, zrušení formalit při audiencích, dokonce není třeba vstupenky na mši do chrámu sv.Petra… Mnohem důležitější jsou však jeho zásahy uvnitř kurie. Odstranil akumulování funkcí, obsadil všechna uvolněná místa, ruší byrokratický způsob úřadování… (Neue Zürcher Zeitung, 14.2.1959)

„Papežovy prosté, nikdy předem připravené projevy na rozích ulic, když navštěvoval římské farnosti, jeho srdečné návštěvy v nemocnicích a vězeních měly větší účinek než zásadní promluvy a encykliky.“  (Christian Feldmann)

V římské káznici Regina Coeli ho strážníci drželi zpět od odsouzených násilných delikventů; doslova si k nim vynutil přístup. Když se ho jeden z nich zeptal, zda i pro něho může existovat odpuštění, rozpřáhl ruce a zoufalého muže objal.

„Všichni jsme někdy slepí…. Možná ti bude dáno, že uvidíš víc než ostatní.“  (u lůžka nevidomého chlapce)

„Jan XXIII. byl papež, jehož se bylo možno dotknout. Během prvního roku svého úřadu přijal tento „farář světa“ při audiencích 250.000 lidí – více než kterýkoliv papež před ním. Již v prvním roce jeho pontifikátu navštívilo Vatikán více hlav států než během celých 19 let za Pia XII. Seznam audiencí se čte jako nějaké Who´s Who mezinárodní prominence: Charles de Gaulle, šáh Rezá Pahlaví, Jacqueline Kennedyová nebo královna Alžběta II.“  (G.Knopp)

Se stejnou samozřejmostí přijímal představitele nekřesťanských náboženství, např. nejvyššího kněze šintoistů Šizuku mat Lubarse, tibetské lámy, východoasijské buddhisty, konfuciány i muslimy. Židovskému vrchnímu rabínu vyšel vstříc se slovy „Jsem Josef, váš bratr.“

„Víte, včera jste to přeložil překrásně. Teprve když jsem si přečetl vaše shrnutí, bylo mi jasné, co jsem vlastně chtěl říct.“  (svému tlumočníku do angličtiny)

„Jan XXIII. je první veselý papež, kterého církev po dlouhé době stvořila.“  (Daily Express)

 

„Proč se konečně spravedlivým způsobem neurovnají spory a napětí? Proč se užívá lidského ducha a bohatství raději k tomu, aby se vyráběly zbraně – strašné nástroje smrti a zničení – než aby se použily ke zvýšení blahobytu všech národů, zvláště těch, které trpí nouzí? Víme, že uskutečnění těchto dobrých úmyslů a urovnání sporů stojí v cestě obrovské těžkosti, ale musí být překonány, neboť jde o rozhodující otázky, na kterých závisí štěstí všeho lidstva.“ 

(z prvního rozhlasového poselství, 29.10.1958)

„Od mládí na nás působil vždy velkým dojmem onen starý, zoufalý výkřik langobardského krále Desideria, který si rval vlasy, když se poprvé objevily na výšinách Alp vojska Karla Velikého, a volal: „Zbraně ze železa! Ach, zbraně ze železa!“ Co nyní říci o moderních válečných nástrojích, které lidé vylákali z tajemství přírody a rozvinuji v nesmírné síly ničení a zkázy.“

„Jestliže se nazýváme bratry a skutečně jimi jsme, jestliže jsme v tomto i posmrtném životě povoláni k témuž, jak je potom množné, že jeden s druhým jedná jako s protivníkem a nepřítelem? Proč závidí, rozsévají nenávist a chystají smrtonosné zbraně proti bratřím? … Kéž lidé nemyslí na to, co je rozděluje, nýbrž spíše na to, co je může sjednotit ve vzájemném porozumění a vzájemné úctě.“  (z encykliky Ad Pethri catedram, ve které oznámil svolání koncilu, 29.6.1959)

„Aniž jsem někdy dříve na to myslel, zmínil jsem se v rozhovoru s mým státním sekretářem dne 20.ledna 1959 o ekumenickém koncilu…aniž jsem někdy dříve na to myslel a v protikladu ke všemu, co jsem si předsevzal nebo si o tomto bodu představoval. První, kdo byl překvapen mým návrhem, jsem byl já sám…“

 

„Ten svatý starý hoch zřejmě netuší, do jakého hnízda sršňů tady píchá.“  (milánský arcibiskup Montini; pozdější papež Pavel VI.)

„Dobrá, tak prostě koncil zahájíme již v roce 1962. Koncil se musí konat i přes odpor kurie!“  (na námitku jednoho z prelátů, že nelze stihnout přípravu koncilu do roku 1963)

 

V roce 1960 se konala římská synoda, která se měla stát modelem budoucího koncilu. Ve skutečnosti vyzněla velmi konzervativně a rychle upadla v zapomnění; mj. stanovila, že klerici nesmějí navštěvovat kina ani kavárny, jet sami se ženou v autě atd.

V souvislosti s oslavou 80.narozenin byla vyměněna historicky první poselství mezi vládou SSSR a Vatikánem (Pius XII. předtím jakýkoli kontakt s komunistickým světem přísně zakázal). Chruščov dal vyjádřit „upřímná přání zdraví Jeho Svatosti a úspěchů ve vašem šlechetném úsilí o zachování a upevňování míru na zemi a v úsilí přispět k řešení mezinárodních otázek přímým jednáním.“ Odpověď byla stejně srdečná.

„Úpěnlivě prosím hlavy států, aby se neuzavíraly volání lidstva: „Mír, mír!“ Nechť pro záchranu míru učiní vše, co je v jejich moci. Jen tak se dokáží vyhnout hrůzám války, jejíž strašlivé následky nemůže nikdo předvídat. Ať dále jednají.“  (z proslulého poselství Kennedymu a Chruščovovi v kritické chvíli tzv. karibské krize, 24.říjen 1962)

„Papežovo poselství bylo jediným paprskem naděje… To, co papež udělal pro mír, vejde do dějin.“  (Chruščov, v pozdější vzpomínce)

Po výměně srdečného poselství mezi Vatikánem a Moskvou (Vánoce 1962) byl po 20letém věznění propuštěn ukrajinský metropolita Slipyj, 1943 zavlečený do sovětského tábora pro válečné zajatce. Papež pak osobně (přes tvrdý odpor kurie) přijal Chruščovova zetě Adžubeje s jeho manželkou.

„Vycházím často lépe s ateistou nebo komunistou než s fanatickými katolíky.“

První ze dvou Janových velkých encyklik, Mater et magistra, vyšla 15.července 1962. Hovořila o chudobě třetího světa, apelovala na svědomí národů žijících v přebytku a vyzývala k solidaritě se zeměmi, které si právy vybojovaly svou nezávislost na koloniálních mocnostech. Mezi rozpačitými reakcemi zaujal zničující odsudek janovského kardinála Siriho, podle něhož je pontifikát Jana XXIII. „největší katastrofou moderních církevních dějin“.

„Mír na zemi, po němž lidstvo úpěnlivě touží, může být zajištěn jen tehdy, bude-li brán vážně Bohem stanovený řád.

  Tento řád musí být vybodán na spravedlnosti a lásce, na respektování lidských práv, práva na náboženskou svobodu, na svobodu svědomí, volnost pohybu, svobodu projevu, práva na práci a dostatečnou odměnu i na vytváření vlastnictví..“  (z další encykliky Pacem in terris)

„Tak jako ve vztazích mezi jednotlivými lidskými bytostmi není jedněm dovoleno sledovat vlastní zájmy ke škodě jiných, není ani ve vztazích mezi politickými společenstvími dovoleno jedněm, aby se rozvíjela potlačováním nebo utiskováním jiných. Zde je vhodné připomenout výrok sv.Augustina: „Odstraníme-li spravedlnost, co zůstane z vlád, ne-li velké loupežnické podniky?“  (z téže encykliky)

„Avšak mezi národy vládne bohužel ještě často zákon strachu. To je nutí vynakládat obrovské částky na zbrojení: ne ovšem, jak se tvrdí – a není ani důvod tomu nevěřit – s útočnými úmysly, nýbrž aby odradily ostatní od útoku. Lze nicméně doufat, že lidé, budou-li se setkávat a jednat spolu, objeví lépe i pouta, jež je spojují a jež mají původ v jejich společném lidství…“

 

„Sporné otázky mezi národy se nesmí řešit tím, že se uchýlíme ke zbraním, nýbrž jednáním… Mírem neztratíme nic, válkou všechno.“

„Jsou politická zřízení, která nezajišťují jednotlivým osobám dostatečnou míru svobody, v níž by bylo dovoleno lehce dýchat, naopak, v těchto zřízeních je vzata v pochybnost nebo přímo zneuznána zákonnost samé existence takové oblasti…“  (z podkapitoly Problém politických uprchlíků, v téže encyklice)

„Mír zůstává jen prázdným slovem, nespočívá-li na tom řádu, který narýsoval s pevnou nadějí tento dokument: na řádu založeném na pravdě, zbudovaném na spravedlnosti, oživeném a stmeleném láskou, uskutečňovaném ve svobodě.“  (ze závěru encykliky)

Zahájení koncilu 11.10.1962, prvního ekumenického po staletích náboženských svárů, byli přítomni také zástupci ortodoxních církví, luteránů, anglikánů, metodistů, kvakerů… Kromě latiny bylo slyšet také řečtinu, staroslověnštinu a ruštinu.

Zasedalo zde 2.498 účastníků, z toho 531 biskupů z Latinské Ameriky, téměř 300 z Afriky atd.  Snaha kuriálního kardinála Ottavianiho, žádajícího znovu zatratit staré omyly a pokárat všechny, kdo hovoří o „vině a hříšnosti církve“, se záhy setkala s odporem.

„Když si Ottaviani všiml nejen odmítnutí, ale i posměchu, byla to pro něho snad největší životní porážka. Muž, jehož se jako prefekta kongregace tak velice báli, který mohl každému biskupovi způsobit vážné potíže, přišel o svou auru. Nyní již byl jen biskupem mezi biskupy.“  (Hans Küng)

„Poznali jsme, že jsme koncil – a ne třída školáků, které sehnali dohromady.“  (americký biskup Robert J.Dwyer)

„Vidí v moderní době jen úpadek a neštěstí. Vytrvale říkají, že naše doba se ve srovnání s minulostí trvale měnila k horšímu. Chovají se, jako by se nic nenaučili z historie, která je přece učitelkou života, a jako by v době dřívějších koncilů všechno probíhalo jako naprostý triumf křesťanského myšlení a života…“  (Jan XXIII. o odpůrcích změn na zahájení koncilu, 11.10.1962)

„Nejsme mniši, kteří zpívají ve sboru.“  (o potřebnosti plurality názorů na koncilu)

„Loď s kardinály Ottavianim, Sirim a Ruffim pluje z Neapole na Capri. Potopí se. Kdo se zachrání? Katolická církev.“  (z anekdot kolujících na koncilu)

Zástupce 18 nekatolických církví na koncilu – mimochodem premiéra v církevních dějinách (včetně zástupců moskevského patriarchy) pozval papež 16.10.1962 ve zvláštním slyšení, při němž mluvil bez slavnostního „My“ (plurálu majestatis se vzdá až Albino Luciani – Jan Pavel I.). S výmluvným gestem při audienci nezamířil ke svému trůnu, ale posadil se mezi ně.

Jako první papež za mnoho staletí přijal v Římě vedoucí osobnosti ortodoxní církve, představitele protestantismu i anglikánského arcibiskupa. Srovnáváním starých vzájemných vin se nechtěl zdržovat: „Nechceme pořádat soudní proces, a nebudeme pátrat, kdo má pravdu a kdo ne. Spíše prostě říkáme: Shromážděme se a přestaňme se hádat.“

 

„Není to tak, že by se snad změnilo evangelium; to jsme mu jen začali lépe rozumět.“

 

„My jsme dlouho nejednali, nýbrž jsme spolu hovořili; nediskutovali jsme, nýbrž jsme si byli přátelsky nakloněni.“  (nekatolickým pozorovatelům o Sofii, Istanbulu a Athénách)

 

Jeden francouzský protestantský časopis později usoudil, že Jan XXIII. byl první papež, který skutečně slyšel, co chtěla reformace říci. A jeden z poradců koncilu Hans Küng prohlásil, že ekumenická iniciativa církve přichází se zpožděním čtyř set let.

„Zajímavé je, že střediska těch, kdo jsou reformám nakloněni, jsou v zemích od Říma vzdálenějších, kdežto sklon k opatrnosti, k polovičatosti se projevuje nejvíce ve vatikánských kruzích. Naznačil to se svým osobitým smyslem pro ironii sám papež Jan XXIII., když mluvil se svými bývalými diecézany z Benátek. Vyprávěl, jak to bylo, když kardinálskému kolegiu ohlásil, že se rozhodl svolat koncil. Nikdo z kardinálů se ani neozval, nikdo neřekl ani slova, všichni oněměli. Bylo to jistě z velké radosti nad koncilem, řekl papež.“  (Slowo powszechne, 9.7.1962)

„Církev byla v předcházející době vybudována jako pevnost, neustále více se uzavírala do sebe před rozličnými útoky a výpady – ovšem s velkými územními ztrátami… Lidé zvenčí pozorovali nevlídně a nedůvěřivě tuto zlostnou, zcela na obranu a na odvrácení útoku zaměřenou nehostinnou pevnost, na níž se zdály být všechny bašty připraveny a mosty vytaženy jako při stálém poplachu…“  (Hans Küng)

„Je otázka, zda naše doba a naše teologie nebudou počítány v některém pozdějším tisíciletí ještě k prakřesťanství…“  (Küng)

„Svoláním ekumenického koncilu se stal Jan XXIII. nejpopulárnějším papežem moderní doby a možná, že i všech dob. Prokázal takovou vroucnost, takovou prostotu a osobní půvab, že si získal srdce katolíků, protestantů i nekřesťanů. Jeho nedávná nemoc vzbudila ve světě veliké obavy. A jak řekl protestantský teolog Paul Tillich, jestliže je v dnešním světě někdo, za koho se máme modlit, pak je to svatý člověk – papež Jan.“  (Time, New York č.1/1963)

„Velikonoce jsem přestál dobře. Ale žaludeční potíže mě neopustily… Těžké poruchy mě vybízejí vážně pomýšlet na blížící se konec.“  (15.4.1963)

„Dva dny oslav ubohého papeže Jana pro jeho zásluhy jako knížete míru. Dnes v Sala Regia ve Vatikánu předání mírové ceny nadace Stefana Balzana. Opětoval jsem projevy presidenta Italské republiky…“  (10.5.1963)

Kdysi zažil, jak na rakovinu umírala jeho matka i pět sourozenců. Nyní stejná nemoc hubila také jeho. V pátek ráno 31.května Vatikán oficiálně oznámil, že papež bojuje se smrtí.

„Nedělejte si o mne starosti. Já už mám svůj raneček svázaný. Jsem připraven odejít.“  (svému lékaři)

„Děkuji vám za služby, které jste mi poskytli. Budeme k sobě v nebi i dále dobří. Odcházím.“

Do večera došlo šedesát zvláštních poselství od státníků i církevních hodnostářů; přicházely však i telegramy od prostých lidí, doslova z celého světa.

„Jako buddhista se modlím za vaše zdraví.“

„V míře, v jaké je ateista schopen se modlit, se modlím za uzdravení Vaší Svatosti.“

„Neustále se za vás modlím. Dal jste mně i mnoha jiným protestantům cenné podněty. Vaše moudrost a životní dobrota ovlivnily běh světových dějin.“

„My, Židé z Texasu, se neustále modlíme za vaše uzdravení.“

V římské synagoze zazněla z úst hlavního rabína historicky první veřejná modlitba za papeže.

„Svatý otče, jsme vám zavázáni láskou.“  (z poselství 960 vězňů římské káznice Regina Coeli)

Na náměstí svatého Petra a všech přilehlých ulicích se shromáždily statisíce Římanů, poutníků a turistů doslova z celého světa.

 

„Vzešel jsem z chudoby a skrovných poměrů Sotta il Monte a snažil jsem se, abych se od nich nikdy neodtrhl. Byl jsem chudý, ale narodil jsem se jako dítě počestných a skromných lidí, a zvlášť mě těší, že umírám v chudobě.“  (ze závěti)

 

Vlajka OSN visela na půl žerdi. Významné osobnosti světového judaismu, islámu a buddhismu vydávaly prohlášení; italské odbory zastavily v hodině papežova pohřbu na deset minut práci na znamení smutku. Státní smutek vyhlásila řada zemí včetně Castrovy Kuby.

 

„Smrt papeže Jana XXIII. v nás vzbudila bolestné dojetí a upřímnou soustrast. Tomuto papeži se podařilo nejen svými činy, nýbrž i způsobem, jímž plnil svou úlohu, získat si hluboké sympatie lidí. Jeho úkol byl tvrdý a těžký ve světě, jako je náš…“  (Palmiro Togliatti, generální tajemník Italské komunistické strany)

„Byl tou nejpodivuhodnější postavou celého století.“  (Arthur Herzberg, rabín)

„Je třeba říci, že jím v církvi v podstatě skončil středověk.“  (Hans Küng, teolog)

„Vnesl do kurie nový styl. Dříve se jeden druhého bál. Jakmile tu byl Roncalli, cítili se všichni svobodnější.“  (Bruno Heim, tajemník nuncia Roncalliho)

„Papež Jan XXIII. nepotřeboval žádné cesty kolem světa, aby mu světová církev naslouchala.“  (Hans Küng)

„Církev bude potřebovat padesát let, aby se vzpamatovala z bludů Jana XXIII.“  (Giuseppe Siri, janovský arcibiskup, padesát let před volbou papeže Františka)

S využitím: 

Feldmann Ch., Sny začínají žít (Papež, od něhož nikdo nic nečekal), Signum unitatis 1991

Gelmi J., Papežové, Mladá fronta 1994

Hranička J., Jan XXIII., Svoboda 1966

Hünermann W., Farář světa, Zvon 1994

Knopp G., Vatikán. Moc papežů, Ikar 2003

Kubalík J., Dějiny náboženství, Česká katolická charita 1988

Kumpf A., Pastýř a kormidelník, Lidová demokracie 1968

Kumpf A., Úsměvy Jana XXIII., Signum unitatis 1991

P.S.:

„Poslední koncil (před 50 lety) bohužel nestanovil pravidla k rozlišení tradice dobré a špatné. A tak se v církvi udržela např. feudální tradice představených a podřízených. Nadřízení nemusejí brát vážně, co trápí poddané, a protože nejsou nikomu odpovědní, mohou vyžadovat poslušnost. Naopak se ztratil dobrá tradice, podle níž máme být všichni bratři. Když si čtete ve Skutcích apoštolů, jak jednali oni – a jak např. probíhá kauza odvolaného trnavského arcibiskupa Bezáka – hned vidíte, co se musí v církvi napravit. Protože se tedy v církvi neprosadily základní požadavky posledního koncilu (kromě formálního přijetí liturgické reformy), měl by ten příští začít co nejdříve. Na něm by měli účastníci odložit touhu po vládě a zajištěném živobytí…“  (Pavel Kuneš, farář, Katolický týdeník 2.10.2012)