Jan Werich II. (po roce 1945)

 (v reálném socialismu)

„A nastala nedělní odpoledne V a W v Lucerně, pak pan Werich přišel na večeři a za chvíli se tam objevil i Voskovec, jeden večer měl přednášku o Americe a americkým divadle a nějaký zdivočelý pán v hledišti začal povykovat, že si nedá věšet bulíky na nos, že zná Američani a Werich v lóži to nevydržel a odvětil, že zná možná Američani, ale nezná gramatiku…“  (Ilja Racek)

Poválečný vývoj cesty obou nerozlučitelných herců rozdělil. Již před rokem 1948 tušil Voskovec, že tato země nebude jeho domovem. Pohled na milicionáře pochodující únorovou Prahou jeho plány na druhou emigraci definitivně potvrdil.

Komunisté (jmenovitě Václav Kopecký) se pokusili využít Jana Wericha pro politickou „satiru“ ve svém stylu. Nikdy na tuto nabídku nepřistoupil a Kopeckému na Kampě slušně, ale nedvojmyslně ukázal dveře. Objevil se sice v sovětském propagandistickém Pádu Berlína (v roli Hermanna Göringa, 1949), ale odsudek jeho další cenzurované filmové dvojrole z pera Jiřího Voskovce byl patrně za hranicí spravedlivého soudu:

„Nevím o tom víc, než že se to jmenovalo Císařův pekař, a Jan hrál dvojroli Rudolfa a pekaře – a že nepochybně zlí alchymisté byli náhončími Wall Streetu a dobrý lid zvítězil ve smyslu lidové demokracie. Jsem rád, že jsem ten film neviděl – asi by se mi bylo udělalo nanic.“  (v dopise Viktoru Fischlovi, 1953)

„Heleď, soudruhu, my jsme slyšeli, že jsi dobrej zámečník. Až budeme potřebovat spravit zámek, tak přijdem za tebou. Ale pokud jde o muziku, tu nech na Vlachovi a na nás.“  (JW stranickému referentovi v Brně, jemuž se interpretace Ježka zdála málo revoluční, 1952)

„Vážení přátelé, z Vašeho dopisu a z přiloženého výstřižku vysvítá, že jednomu čtenáři se nelíbí text písničky Cecílie. Jelikož mne vždycky zajímal každý názor o čemkoliv, co dělám, prosím Vás, abyste byli tak laskavi a poslali mi obratem adresu a jméno toho čtenáře, abych s ním mohl vstoupit v písemný, případně i osobní styk. Možná, že je to rozumný a vzdělaný člověk a že bych si mohl o mnohém s ním podebatovat…“  (Jan Werich redakci Dikobrazu, 1954)

„Vážený soudruhu Werichu,

zásadně nesděluji jména svých informátorů… Můžete si však být jist, že jde o rozumného člověka, neboť poznal, že úroveň textu je nevalná, což nepoznaly například ani Gramofonové závody, které tuto píseň masově rozšiřují. Zná jistě texty, které jste psával dřív, a myslí si – jako si to myslím já -, že byste dovedl napsat text lepší a umělecky hodnotnější… Dikobraz

V srpnu 1955 se Werich stal principálem Divadla estrády a satiry. Předcházela tomu návštěva sovětské divadelní delegace: „Kde hraje ten slavný herec, co se setkal s Mejercholdem, co měl to protinacistické divadlo, Osvobozené..?“  Těžko se poúnorovým funkcionářům odpovídalo…

28.říjen zvolil tehdy pro premiéru přepracovaného Caesara. Zatímco předválečné uvedení této protihitlerovské hry se dočkalo 190 repríz, počet nynějšího aktualizovaného přesáhl tři sta. Lidé pochopili, na koho hrot hry míří tentokrát, zatímco komunistický tisk vyjádřil otevřenou pochybnost, zda „Werich politicky stačí na to, aby vedl divadlo“.

„Papullus: Kolik jste dostal? / Bulva: Deset let. / Papullus: A za co? / Bulva: Za nic. / Papullus: Tak už je to lepší. Donedávna se za nic dávalo dvacet let.“

  Tato slova zazněla z jeviště pouhé čtyři roky po politických procesech z počátku 50.let, v době, kdy se o případných rehabilitacích nezákonně uvězněných a popravených nesmělo ani špitnout.

„Bylo by dobré, kdybychom věděli, jaký je vlastně poměr J.Wericha k tomu novému… Bylo by na čase, aby J.Werich začal přesvědčovat společnost, v níž žije, o svých úmyslech a nejenom aby společnost pořád přesvědčovala o svých úmyslech J.Wericha.“  (R.Krátký v Literárních novinách, 1956)

V témž roce, po osmiletém odmlčení, se náhle Voskovcovi ozval dopisem, do něhož přiložil výstřižek z londýnského The Times s článkem „Československá satira náznakem změněných poměrů“ a podtitulem „Komik zesměšňuje partajní byrokraty“: „Je to pokousaný od psa, ale je to čitelný. V srpnu jedu do Italie, budu vzpomínat na 1937. Napiš vole.“

 

Už z Itálie Voskovcovi píše, aby mu naléhavě napsal na římskou adresu: „Do toho dopisu můžeš napsat, co chceš, stručně a obsažně, neb jest to příležitost vzácná: nebudou totiž žádní pokrokoví pracovníci, kteří by nad parou dopis nahřáli, přečetli, nahráli na pás, naučili nazpaměť, ofotografovali, pak zalepili, a náležitě ušmudlaný dodali adresátovi. Nebo též nedodali. Co bych asi tak chtěl vědět, můžeš třikrát hádat: všechno, neb tě stále v srdci nosím…“  (5.8.1956)

„Dospělo to tak daleko, že jméno Voskovec se stalo jméno nevyslovitelné-ho. Jméno druhé však vyslovitelné bylo, i když krz zaťaté zuby. Naše texty třeba vycházely – ale bez jmen autorů. Jelikož sráti na hlavu si nedám ani od dělnických kádrů, jal jsem se protestovat. Marxistická věda a prostý koňský rozum to se nesnáší. Kdyby ta první neměla za sebou armády policajtů, to druhý by to vyhrálo. Ale tomu tak není…“  (z druhého římského listu, 23.8.1956)

„Vidím teď, že napsat ti a popsat svět, ve kterém žijeme, je nemožný, je nemožný! Nemožný! Nemožný!“  (z téhož dopisu)

„Milá moje Zdeničko… Rodina, a to jsi Ty a Jana a já a to naše kolem nás, to je přece jen nejkrásnější pohled na světě…Uvědomuju si, že myslíme společně; i když se někdy přeme (a fackujem!). Zaplať bůh za to! Mám vás rád obě nejvíc na světě.“  (z listu manželce, 1955)

„Milá Zdeničko, cesta byla výborná a počínal jsem si jako dospělý člověk, takže doložka, která je na našem pase, „aby jako náš občan byl neustále „uvědomělý“, tam v mém pase byla docela zbytečná…

  Nemůžu se vynadívat na lidi s velkým L. Vono si to chodí, vono si to sedí u kašen, vono se to směje, vono to pije v kavárničce, vono to je na lehko, špinavý a zase elegantní, vono to křičí, vono je to hezký, vopálený – vono to žije!

  Samo sebou, trpí se tu taky! (To je pro cenzora, aby neřek!) Ale hlavně horkem…“  (z listu manželce z Říma, 21.srpen 1956)

Na podzim 1956 se s Voskovcem po letech setkali v televizních ateliérech BBC v Londýně. Janova první slova byla: „Já jsem se kapku vopozdil.“

 

Jiří Lederer uvádí, že na sjezdu kultury koncem padesátých let na Wericha prudce zaútočil městský tajemník strany Antonín Černý. Hromoval, že zradil své ideály a postoje z předválečné doby, kdy měl být „praporečníkem pokroku“. Útok proti Werichovi se stal signálem k dalším.

„Kdybys takhle měl čásek a zaletěl někam na tři, čtyři dny, hergot, to by bylo. Kromě toho se budu pokoušet, abych se v létě dostal někam s rodinou. Je to nelidské a nespravedlivé vůči ženskejm, že se jim nedovolí vyjet ven. Copak to nejsou lidi?“ (z listu Voskovcovi, 20.3.1957)

„Líbám vás. Kristýnka taky. Myslíme na vás ustavičně. Je to jako modlení.

  Prosíme vás, pište. Vaši příbuzní, George & Chris  (z odpovědi J.Voskovce, 16.4.1957)

„Rád slyším, že píšeš. Posledně jsme spolu hovořili o materiálu o Masarykovi. Abys mi mohl o tom psát, budem si v dopisech říkat místo Masaryk Ježek. Čili ty mi napíšeš, že potřebuješ vědět něco o Ježkovi anebo Ježkovu otci – z let devadesátých – a já se pokusím to obstarat. Poňátno? Verstanden? Got it?“  (Voskovcovi z Vídně, 19.2.1958)

„Hrál jsem dnes naposled a mohl bych sednout na letadlo a být s tebou, kdyby nebyl svět nemocný a hloupý. Ale to nemůžu, tak co jiného?“  (Voskovcovi po smrti jeho manželky, 28.5.1958)

„Povedlo se jim návštěvníka výstavy pohladit. V důstojné skromnosti připomenout, že je tu národ, který umí. Že vkus je kus života, že ne jenom očima a ušima vede cesta k člověku, ale také srdcem a citem.“  (dojem z československé expozice EXPO 58, Literární noviny 1958)

„Zdá se, že po sjezdu strany, který teď probíhá, vypukne opět vlna mrazu. Bylo mi naznačeno, abych „byl moudrý“. Jinými slovy: „Neblbni!“ Myslím si, že žádná polévka se nejí tak horká, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm…“ 

  1.července asi odjedu s Nanou vozem do Italie přes Vídeň. Když se mi to povede, z Vídně ti zakabeluju adresu a ty mi na ni pošleš dopis, v němž budeš moci psát bez náznaků…

  Jsem tu s Čedokem (z pokoje rovnou do moře), to proto, že vláda se usnesla, že jinak než s Čedokem se do Bruselu nesmí! Poslaly mne sem „Literární noviny“, abych něco napsal. Napíšu. Jestli to otisknou, to už uvidíme. Utrh jsem se, chodím sám, mám tu řadu známých a Čedok mi může vlézt na hrb.“   (Voskovcovi z Bruselu, 20.6.1958)

„Blízko východu mají velikánský koláč dřeva. Je to průřez sekvojí starou přes 2 000 let. Zadíval jsem se do středu koláče, tam, kde léta zakreslují, kdy ten obr byl ještě tenký strom. Musilo to být tak asi v době, kdy Caesar vyhrál bitvu u Bibracta. Dotkl jsem se této části, abych se přesvědčil, že čas je výmysl lidí.“  (z popisu pavilonu USA pro Literární noviny)

„Jedu do Italie (podle nového pravopisu do Itááálie) s Janou. Zanechav doma Zdeničku co rukojmí, vyrazil jsem svým vozem a jedeme cestou, kterou jsme jeli 1937. Byl jsem v Bruxelesu. Doufám, žes můj dopis obdržel. Bylo to velice zajímavé a svým způsobem i hrůzné: hlavně 2 pavilony: americký a sovětský. Jistě znáš potíže amerického: je jakoby bezradný. Člověk neví, je-li to bezradnost plánovaná nebo bezradná. Zato sovětský je ošklivácký, leč setsakramentsky radný. Tam je ukázáno, že umějí a že dohánějí fantasticky. Pamatuješ v 39 roce na výstavě v N.Y.? Tenkrát byl hlavní šlágr sovětského pavilonu moskevská podzemní dráha. Dneska je to Sputník – to je ošklivý skok a jde z toho šiška kolem.“  (Voskovcovi, 3.7.1958)

„By the way, neznáš někoho, kdo by mi dělal agenta? Může se ti to zdát blbost, ale není. Moh jsem dělat u Wylera v Ben Hurovi a z neznalosti jsem to více méně odmítl. Pak jsem v Praze zjistil oficiálně, že by nebyly námitky, ale už bylo pozdě…“  (Voskovcovi, říjen 1958)

„Čtu si dva nejlepší spisovatele světa: Tacita a Hemingwaye. Třetí jsem já, toho nečtu, toho píšu.“  (s humorným nadhledem z téhož listu)

„Byl jsem překvapen, když mi řekli že Češi dobyli Berlín dvakrát: jednou že to byl Jan Žižka a podruhé Divadlo ABC.“  (po velkém úspěchu na scéně Berliner Ensemble, 1958)

Připravovaný zájezd divadla do Francie, který se mohl stát začátkem evropského věhlasu Werichova divadla, byl na poslední chvíli zakázán. Jak se zdrcený Werich posléze dozvěděl, stalo se tak na zákrok závistivého E.F.Buriana.

„Tak se nelekni. Ale do Paříže se nejede. Už to vím dávno, jenže jsem to neměl černé na bílém. Myslím, že kdybych Ti měl popisovat celou věc, krok po kroku, že bych toho jednak moc popsal, jednak se přitom pozvracel…

  Tuhle mě v posteli napadlo, že kdybychom přijeli s divadlem do N.Y. (bylo to noční day-dreaming), mohl bys tam jít jen jako divák. Kdyby ti dovolili jít na jeviště, abys hrál svou roli, kterou jsi se mnou sám napsal, tak bychom se oba dva dopustili bůhví kolika přehmatů proti svým respektivním státům. Usínal jsem s pocitem, že celý svět je v prdeli.“  (z listu Voskovcovi, 8.3.1959)

„Je to divné století. Jenže se člověk nedočká finále, to mne sere. Budu asi muset odejít před rozuzlením. To mám z toho, že jsem byl v divadle pár let před začátkem. Měl jsem si raději odpustit prolog.“  (z dalšího dopisu; za počátek století právem považoval rok 1914)

„Že prý narušuju celostátní cenovou politiku. Že škodím lidově demokratickému režimu, neboť denně říkám lidem, že je u nás draho. No jo, na to je jedna jediná odpověď: Ať tam takový vůl neleze. Protože když může najít v tomdletom tendle úmysl, tak potom když kejchnu, tak mě musí zavřít, protože může říct, že jsem na něco nadával, ale nebylo mi rozumět.“  (z besedy o divadle, 1959)

„Před pěti lety jsem to dělal velmi odvážně, poněvadž jsem do toho šel, věděl jsem, že si svoje uhájím… Dnes jsem unavenej. Po pěti letech unavenej fyzicky a mentálně zasedat za stůl s lidma, o kterých napřed vím, že nemaj smysl pro humor a že se napřed rozhodli, co slyšeli. A sedět s nima a říkat jim, že to tam není. Mě to už nebaví. To nám vyškrtala jedna kulturní referentka všechny citáty ze Shakespeara, když jsme dělali něco na Štvanici. V Praze 2 to můžeme říkat, ale Štvanice je jiné dóžectví, jiný dóže. Bejvalá učitelka. Pak jsem jí volal a říkal jsem: „Všecko, co jste vyškrtala, to jsou citáty ze Shakespeara.“ Byla dlouhá pauza a pak řekla: „No, ale tam to nebylo napsáno.“ Tak jí říkám: „Milostivá paní, já vám k Vánocům pošlu vázaného Shakespeara, to je velmi dobré čtení.“  (z téže besedy)

„Werich? Pohoršujeme se, když na některých polích zahálejí a rezivějí stroje. A těch vyrábíme hodně, že? Uvědomujete si, že Werich už asi osm let doopravdy nefilmoval a je jenom jeden? Z právního hlediska se to nedá kvalifikovat jako trestný čin. Některá naše umělecká manka mohou přesáhnout ta hospodářská.“  (V.Brodský v rozhovoru pro časopis Kino, 1960)

Během roku 1968 Werichův konflikt s režimem vyvrcholil jeho odchodem z místa ředitele Divadla ABC. Musel si vzít jednoroční dovolenou, ale věděl, že se už jako ředitel nevrátí.

„Mohu totiž dělat svou práci důstojně, nebo vůbec ne. Třetí možnost neexistuje, neb jsem vyrostl z oněch kalhot, v nichž si chlapec může dáti sráti na hlavu.“  (Voskovcovi, 29.6.59)

„Ty 2 Berlíny to je největší argument proti socialismu – bohužel… Chodím žít na Západ – když musím pracovat na Východě.“  (Voskovcovi ze Západního Berlína, 8.7.1960)

„Měli bychme se sejít už sakra. Těžko se mi žije – rozuměj! Nic se mi neděje a přece duše je nesvobodná – totiž, nemůže se svobodně vyjadřovat, je to, jako když má žít oheň ve vodě, nebo voda v ohni.“  (Voskovcovi ze Západního Berlína, 5.8.1960)

„Komu bych měl psát, vole, kdybych nepsal tobě? Koho tu mám po světě na psaní, ne-li tebe? Na myšlení a co odrazovou stěnu na duševní forbíny rázu nejsoukromějšího?“  (Voskovcovi z Onkologického ústavu na brněnském Žlutém kopci, duben 1961)

„Copak je to za pořádek, když dva lidi, jako my dva, namátkou, se nemůžou sejít pro blbost jiných?“  (v dalším listu ze Žlutého kopce)

„Asi na tom něco bude, na tom kosmickém bádání. Mě na tom jen mate pořadí: Já si myslím, že by se měla nejdříve všem lidem, co ještě dnes chodí po světě naboso, dát aspoň jedna bota, co symbol příštího blahobytu, slabikář, co zástava na stavby škol, jeden aspirin jako záloha na stavbu nemocnic a pak teprve vystřelovat na Venuše.“  (po Gagarinově letu)

„Drahý ozářený a rozzářený… slyším od Patetického Gigrlete, žes nepřestal kouřit. A že Hladký ti nařizuje, abys přestal. A že ty tomu nevěnuješ pozornosti. Jsem, Jeníku, ohromen, že ty, člověk nejenom chytrý, nýbrž imaginativní, nadto brilantní, dále pak vzdělaný a mužný – a chvílemi dokonce moudrý – můžeš být takový vůl. A prase změkčilý. Přece blbost nenávidíš nade vše. To je nám známo. Tak proč jí holduješ?  (Voskovec, 16.5.1961)

„Pozdravuj a líbej Zdeničku-Gigrle. A nekuř. Nekuř ani doutníky, prostě nekuř, troubo. Já vím, že máš v hlavě umíněný piliny a blbý vlastní metafysický teorie, kterejma si to racionalizuješ, že kouřit můžeš, ba máš. – Ale lžeš. Nekuř, ti povídám. Přestaň kouřit. Nekuř. Nic nekuř. – Máš na mne vztek – viď. – Měj vztek, ale nekuř. A ještě něco – NEKUŘ!“  (z dalšího listu, 1.7.1961)

„Teď dělám „Kočár nejsvětější svátosti“. Nebude to asi valné. Režisér je 30tiletý nafoukaný omezenec, ví prd o hraní, je unesen technologií, všechno podřizuje záběrům. Snažím se být dobrý, a třeba budu…

  Takže ve středu budu moci dokončit TV film a věnovat se dalšímu kroucení filmu s panem režisérem Jasným. Film se jmenuje „Až přijde kocour“. Je to podivně nadlehčená věc, kde hraju dědka, který žere psy, pana Olivu, a pak kouzelníka, který přijel s cirkusem. Je to dvojrole, ale není to jeden muž. Prostě dvojrole, no. Pak se pro mě chystá film od Aškenázyho „Anekdota“. Jak omylem gramatickým vznikne neexistující postava vojáka. Opět mám hrát krále. Já se v době socialismu feudálních rolí nezbavím.“  (Voskovcovi, 26.2.1962)

„Dělám film. Viděl jsem práce a sem mnoho spokojen. Nevím jestli to bude dobrý, nebo špatný film. To se nedá nikdy říct dopředu. Ale je to evropská úroveň, nečeské jako koprová kejta na rožni, ani stopy po těžkopádný čsl. filmofantasii. Hraju tam dědka, něco jako tuláka a současně kouzelníka. Je to tak, že nevíš, jestli je to jedna osoba, nebo dvě, jestli je jeden skutečný a druhý jen fantasie, a když ano, tak který je skutečný a který ne. Dělám to jinak než ty krále a císaře a líbím se (sobě)…

  Tvůj starej muž (a kde je moře?)  (Voskovcovi, 10.6.1962)

„Fotograficky a hudebně je to nesmírná báseň… Mám vztek, že jsem Jana nemohl režírovat jako Olivu. Byl bych z něj dostal tak šestkrát víc rozmanitosti a hloubky. Ale to jen mezi námi. Dělá to dědek znamenitě. Je to důležitej a pozoruhodnej film.“  (J.Voskovec o filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour s Werichem v hlavní dvojroli, 1963)

Znamenitý film se v Telči natáčel do února 1963 a hned v květnu dostal na MFF v Cannes zvláštní cenu poroty, cenu za nejlepší film pro mládež a cenu Nejvyšší technické komise francouzské kinematografie. Je příznačné, že doma měl zjevně satirický film premiéru až v září 1963.

„Modrá je pro pokrytce, zobany, kariéristy a lháře.“  (z Werichovy filmové role)

V roce 1963 byl Werichovi udělen titul národní umělec, což mu nezabránilo uchovat si svůj nadhled a zdravou skepsi:

„Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost.“

 

„Ale stane se, že zrak mu (=občanovi) zabloudí na odloženou stránku Kulturní tvorby a zachytne větu, kterou říká akademik: „Způsob, jakým trpíme špínu a jiné hygienické nedostatky v Praze, odporuje všem principům socialistického státu a – nemohu si odpustit – zdá se, že odporuje vůbec otázkám zdravého rozumu.“

  Občanovi vypadne partyzánka z úst… Nesmíte se divit občanovi, že se tak lekne, když černé na bílém čte větu, která je rozumná, prostá a k věci. To se nepřihází často!“  (Kulturní tvorba, 1964)

„Nevím, jestli je ti známo, co je to ruský zázrak. My to již víme: ruský zázrak je mít Ukrajinu a nemít pšenici. A druhý ruský zázrak je zasít v Azerberdžánu a sklízet v Kanadě.

  My jsme tu žádný blizzard neměli, ale dostat se z Vinohrad k Matěji trvá taky tři hodiny, tak se moc nevytahuj.“  (Voskovcovi, 26.2.1964)

 

„Pamatuju jakési Werichovo krátké interview v jedněch novinách kdysi před lety (ledovce momentálně tály), kde také přišla řeč na slavnou éru V a W, a W si nelíčeně povzdechl, jak byli tenkrát naivní. – V čem? – Když jsme zpívali o tom nebi na zemi.“  (Josef Topol)

„Kdybyste byl dnes mezi námi, kdyby si Vaše oči zvykly pohledům na kovová zvířata požírající zemi, plivající cihly, zpívající písně, na létající lesklé ptáky s plnými volaty předsedů a králů, kdyby si zvykly na rychlé barevné brouky na silnicích olemovaných samoznaky mementa moru, kdybyste se, po česky řečeno, pořádně rozkoukal, jistě by Vašim očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště; že náš glóbus je Váš Globe…

  Není pravda, že se nám podařilo odstranit pověry a bludy, které lomcovaly Vaší dobou. Po veliké námaze bojů Osvícených s Neosvícenými se nám podařilo staré pověry nahradit novými…“  (z Dopisu W.Shakespearovi, 6.2.1964)

„Stejně se musíme sejít, papír je vůl, papír neunese nic. Není hajzlpapír nikde k dostání. Není česnek. Není petržel. Není láhvové pivo.

  Je padesáté výročí velké říjnové revoluce. Jsou vlajky. Je sláva.“  (Voskovcovi, 1.11.1967)

„Už to takhle nemůže dál jít. Tohleto samoděržaví už je tak ukrutně nadržený, že samo praskne a ze samoděržaví bude buď samosprasklina anebo se z toho vyklube něco holýho – sice pořádně nevyklubanýho, ale holýho. A to je vždycky pro začátek dobrý.“  (V.Škutinovi, prosinec 1967)

„Začínají se znovu vyšetřovat smrti jako Jana Masaryka, jiných „sebevrahů“, začínají se objevovat alibisti, paznehti, oportunisti, zkrátka mraveniště někdo rozkopl a je panika mezi majiteli kradených perských koberců. Musím začít psát „Kalejdoskop života“, teď je ten okamžik.“  (Voskovcovi, 7.4.1968)

„Mám takové obavy, abychom jednou neříkali „Zlatý Novotný!“  (duben 1968)

„Já si myslím, že s mechanickou soudní rehabilitací musí kráčet ruku v ruce rehabilitace duchovní. Rehabilitace svědomí. A myšlení.“   (na pražské židovské radnici, 29.4.1968)

„Jinak, upřímně řečeno, mám v srdci „červa nasazeného“, co se týče výhledů do budoucnosti. Jak víš, naší přátelé jsou naSSSRáni a hle, Češi zatím obviňují jeden druhého a závodní dělnické milice mají zbraně. A…proti komu? Mám podivný pocit, pudový, který mi setsakramentsky připomíná pocity kolem Anschlussu 1938 a 39. Doufejme, že tentokrát se pletu. Reprisu bych nepřežil. Už bych neměl sílu ani humor. Kosygin přijel na léčení. Jako pacient nebo co doktor?“  (Voskovcovi, 17.5.1968)

„Někdo mi tady píše, že prý demokracie u nás měla sotva dvacetiletou tradici, když náhle v roce 1939 byla přerušena. Já si myslím, že má aspoň stodvacetiletou tradici, když uvážíme, jak Slováci a Češi, Slováky jsem dal na první místo, už v roce 1848 se aktivně zúčastnili takového hnutí evropského, tenkrát proti absolutisticko-monarchistickým režimům, čili, že projevili touhu a porozumění pro demokracii. Ale tak či onak, tradice demokracie u nás není zrovna z nejmilejších tradic…“  (červenec 1968)

„Naše komunistická strana si činí nárok na to, aby měla vedoucí místo ve státě. Prosím. To je možný. Víte, ten, kdo dovede zajistit ve státě občanovi bezpečnost tělesnou i duševní, blahobyt tělesný i duševní a bez rozdílu barvy pleti, bez rozdílu víry, pro jeho děti, a kdo dovede zajistit občanovi ve státě právo na pravdu a právo na omyl, tak taková osoba, ať už je to osoba fysická nebo osoba právnická, bezesporu má nárok na vedoucí místo. Ovšem, postup je ten, že nejdřív to musí udělat a pak teprve může uplatňovat ten nárok…“  (18.srpen 1968)

„Jako první reakce na okupaci se mu vybavil moudrý starý truhlář, který v únoru v Dejvicích tvrdil, že nepotřebujeme demokratisaci, ale demokracii, že nemocný strom se nemá léčit, ale porazit.“  (V.Škutina)

Po 21.srpnu přijal nabídku k emigraci. Se Zdeňkou se postupně skrývali na dvou utajených místech v chatách Pohraniční stráže, 25.srpna kolem půlnoci pak přešli se dvěma kufry bavorskou hranici.

„Není to tak jednoduché, tak jak jsem snad myslil, najednou v našem věku se na všechno vyflajznout a jít pryč. Od toho se nedá jít pryč. Jen snad fysicky, ale jinak jsi tam dál a dál se žereš…

  Zdá se mi, že jsem ztratil zájem. O budoucnost jako takovou.

  V Praze je vše normální. Jakoby se nic nestalo. Hranice zatím otevřené. Ale jak dlouho? Do zítřka? Příštích jedenáct let? Jakýkoliv odhad je dobrý odhad.“  (Voskovcovi, 21.9.1968)

„Chtějí se zbavit Dubčeka, Černíka, Smrkovského a snad časem i Svobody. Rozhodně je nesmysl se domnívat, jak někteří činí, že lze okupovat zemi bez zmocnění se administrativy. To by pak nebyla okupace, nýbrž jen místo pro stanové městečko s vojáčkama. Jistě jsi už četl, že zabírají kasárna, aby měli teploučko na zimu. Že přijíždějí s rodinkami a nábytečkem, aby mohli „poradit“ všude tam, kde si rady nevíme. Zabírají byty.

  Nechce se mi do toho vracet.“  (Voskovcovi, 23.9.1968)

„Dovoluji si načrtnout několik pravděpodobných variant dalšího vývoje v souvislosti s alternativou Tvého návratu do Čech. Buď Dubček a spol. pod ultimátem a hospodářským vydíráním ohnou šíji a stanou se sami vykonavateli moskevských rozkazů, kousek po kousku, nebo budou odstraněni a nahrazeni jakýmikoliv anonymy… Uvnitř těchto variant si představuju Tvůj osud jako v nejlepších případě umlklého, jaksi penzionovaného Mistra, o kterém se veřejně nemluví a který nikam nesmí, hlavně ne ze země. Jakýsi Pasternak v posledních letech… V případě horším vidím nátlak na Tebe od nových autorit, abys národu veřejně domluvil, že jste všichni zbloudili a že takhle svorně s Rusem to bude pro všechny nejlepší… Ve všech případech nevidím, jak by Tvůj pobyt „doma“ mohl přispět k Tvému zdraví…

  Říkáš, že Jana ti vzkázala, že „národa tě potřebuje“. Otázka je, kde a jak svobodného se vyjádřit tě potřebuje víc…“ (z listu J.Voskovce, podzim 1968)

„Na jednom konci světa noviny píšou – včera padlo 100 vlastenců a bylo likvidováno 100 agresorů (čísla jsou namátková, můžete si dosadit větší, nebo menší, jste-li nenapravitelní optimisté).

  Na druhém konci světa čtete, že bylo likvidováno 100 vzbouřenců a padlo sto našich chrabrých…

  Nikde však nečtete, že 200 mladých lidí se pobilo, připravilo o život.

  Válka začala, protože to velel rozum. Tentýž rozum, který nám rozumným velí chtít lepší život všude a pro všechny.

  A najednou na všech koncích světa z nás dělají blbce.

  V tomto století, které si s falešnou pýchou říká materialistické – kdy víme pozitivně, že láska není hmota, a kdy nevíme, co je hmota…“   (z – tehdy nepublikovaného – Vánočního zamyšlení, 1968)

 

„S lidma je těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jenom když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“  (cituje Jana Masaryka)

 

„Víš s elektrickou energií je to u nás dobré – napětí je vysoké, odpor veliký a nikdo se nesmí dotknout vedení.“  (Járovi Kouhoutovi v New Yorku, zima 1968)

„Jednou jsem v bibli četl, že nikoli  ten, kdo hřeší, ale ten, kdo ke hříchu svádí, má být zatracen. Myslím, že s emigrací je to zrovna tak. Nikoli ten, kdo emigruje, ale ten, kdo vyvolal skutečnost, která k emigraci svádí a nutí, jest viníkem. Jest hřích vytlačit tvory z rodných míst…“  (po návratu z druhé emigrace, 1969)

„Je staré lidské právo, aby člověk povstal, když se mu zachce, obul opánky a vyšel ze dveří svého domova do světa. Tam, kam chce. A aby se kdykoli mohl zase vrátit. Protože jak poznám domov? Domov je místo, kam se vracíme. Abych se však mohl vracet, musím mít tu svobodu odejít. Jestliže žiju v místě, odkud nemohu odejít, abych se vrátil, pak to není domov. Takové místo se zove vězení.“

 

„Co je to za řeči o rovnosti, copak jsme všichni stejní, copak máme stejné potřeby, zásluhy, zájmy… no prosím, před Bohem nebo pod mikroskopem jsme si všichni rovni – to beru, ale jinde ne…“  (z rozhovoru pro Reportér, 17/69)

„Neznám slov, jež řekl bych a plakal (to je citát z Fráni Šrámka). Dočetl jsem Vaše „Pražské jaro 1968 se mnou“. Nemám, co bych tam změnil. Vracím Vám proto rukopis s autorisací. Ale protože bych rád v téhle zemi zemřel, a zemřel doma, naložte s ním, jak uznáte za vhodné,

a l e   a ž   j á   t a d y   n e b u d u .“  (z listu V.Škutinovi, duben 1969)

„Pokoušeli jsme se o socialismus s lidskou tváří. Povedl se nám místo toho socialismus s husí kůží. A procujeme na socialismu s hroší kůží.“  (Voskovcovi, 13.5.1969)

„Zvracím, kudy chodím, neustále vrhnu, bliju, lékaři jsou bezradní. Tak jsem přestal číst noviny, poslouchat rozhlas a přestal jsem blít. Zvláštní nemoc, zavlečena z Asie na kopytech blbů.“  (Voskovcovi, 3.6.1969)

 

„Milý Semafore, vy všichni, kteří pro mě a pro mnoho jiných jste znamenali a znamenáte neustále naději na normálnost, kladnost života… chtěl jsem Vám říct, jak mi Šlitrův nešťastný zánik násobený Trnkovým koncem ublížil. Ano, ublížil mému stáří, které se blíží, protože jsem přišel o dva lidi, které jsem měl rád a kterých jsem si vážil…“  (prosinec 1969)

Odmítl odvolat svůj podpis pod Dvěma tisíci slov. Pomsta následovala vzápětí. Větší část nákladu jeho knihy Lincoln 1933 musela jít v roce 1970 do stoupy. V ní skončil i nový svazek nevinné knížečky pro děti Bleška a veška.

„To už jsem ti napsal, že moje chystaná knížečka, která se měla jmenovat Všechno je jinak, tento titul mít nemůže? A víš proč? Všechno je jinak.“  (z listu Voskovcovi, léto 1970)

V roce 1971 vyšla v Sovětském svazu Werichova monografie, kterou napsal Igor Ivanov. Nemělo by zapadnout, že husákovské vedení v té chvíli adresovalo na východ oficiální protest prostřednictví čs.kulturního atašé v Moskvě. Vydání šlo do stoupy.

„V místních hovnovinách, díky poblitice, se lze dočíst o blablablablahobytu a o bububububudoucnosti…

  Už jsem slyšel od lidí, že vyjdou tvoje paměti. Piš, člověče, já nemůžu, nemám pro koho, do šuplete? To mě nebaví…

  Odepřu si psát o tom, co vidím a zažívám, protože mám strach ti psát tak, jako jsem psával – skutečně se bojím.“  (Voskovcovi, 15.6.1972)

„Anonym může rozhodovat s konečnou platností o tom, smím-li či nesmím-li pracovat – tedy provozovat to, k čemu mám talent, co mě baví a co, a to není to poslední, mám zaručeno ústavou: právo na práci.“  (Voskovcovi, 15.10.1972)

„Moje nepřítomnost v TV, a všeobecně kdekoliv na veřejnosti, se nejlépe vysvětluje, když se šíří a udržuje „on je nemocný“, „on nevychází“. Nebo „on už nechce hrát, má dvě chaty, snad něco píše“ atd. … Těžko snáším, že kterejkoliv vůl má právo – má možnost rozhodovat o mém počínání… Nemluvím jen o sobě… Anonym, který může být negramotný, který se neumí podepsat, zbavuje českou kulturu a českou vědu o talentované, o zkušené, o profesionálně prověřené odborníky, nebo, což je horší, o nadějné a počestné talenty, o lidi se vzácnou v Čechách vlastností samostatného myšlení. To je pohroma…“  (Voskovcovi, 29.6.1973)

„Váš dopis ze dne 4.7. t. r. jsem obdržel. Sdělujete mi v něm, že mou žádost o povolení cesty do Rakouska zamítáte…vaše negativní rozhodnutí se opírá o větu „vaše cesta není v souladu se státními zájmy ČSSR“. Tato věta jest všeobsahující a může zahrnovat obvinění, že jsem se dopustil čehokoli trestného. Je-li tomu tak, mám právo vědět, čeho jsem se údajně dopustil…

  Ve své žádosti o výjezdní doložku do Rakouska jsem podle pravdy uvedl účel své cesty, tj. že se chci sejít se svým celoživotním přítelem a spolupracovníkem Jiřím Voskovcem… Copak nás společné přátelství neopravňuje, abychom se sešli, zvláště je-li nám dohromady 140 let? Mnoho těch schůzek asi nebude navíc, i když to neradi připouštíme…

  Jest tomu několik let, co nemůžu dělat práci, kterou umím, ke které mám sílu a kterou dělám rád… Je to pocit skličující, ba potupný. Připadám si trochu jako černý mezi bílými v Alabamě…“  (Krajské správě pasů, 1974)

„Po týdnu mi bylo řečeno, že „je tam malá závada z r.1968.“. Za dva dny – to byla určená doba – mi bylo vzkázáno, že doložku definitivně nedostanu.“  (Voskovcovi, 30.6.1974)

„Naposled jsme se viděli na vídeňském letišti, když jsem se na podzim 1974 vracel do New Yorku z jedné z našich nejveselejších, ale taky nejzamyšlenějších schůzek. Byli jsme spolu přes tři týdny a někdy jsme sdíleli své soukromé vzpomínky a historky, jichž jsme se za celý život spolu nedotkli. Jan mě před mým odletem držel v medvědím objetí a děkoval mi „za ten čas – za ten krásnej, smutnoveselej dlouhej čas“. „Já děkuju tobě, oslíku,“ opáčil jsem a on pokračoval: „Zase se uvidíme, Jiřidlo, teď musíme čím víc a častějc…“  (Jiří Voskovec)

„Naše jména jsou výslovně zakázána jak v televisi, tak v rozhlase a v denním tisku… V televizi bylo výslovně zakázáno aby se hrála Ježkova hudba i bez našich slov.“  (15.2.1975)

„Kdosi volal do Rudého práva, vědí-li o tom, že mám narozeniny. Odpověděli, že oznámení rodinných jubilejí přijímají jen od příbuzných a zavěsili. V Lidové demokracii odpověděli, že to vědí, ale že nemůžou nic dělat, bohužel.“  (Voskovcovi, 15.2.1975)

Veřejně přál Werichovi k sedmdesátinám pouze Voskovec – na vlnách Hlasu Ameriky.

„Dozvěděli jsme se, že připravujete sborník k narozeninám Jana Wericha. Máme autentické zprávy, že v tomto sborníku jsou obsaženy pobuřující protistátní výroky. Žádáme vás, abyste nám text sborníku předložil před jeho odevzdáním Werichovi.“  (orgán SNB Jiřímu Ledererovi, únor 1975)

„Neustále jsem jim odpovídal, že je to soukromý sborník… Řekl jsem jim, že je ostudné, musí-li se sborník k sedmdesátinám národního umělce dělat takovým způsobem, že se o slavném národním umělci nemůže normálně psát v československém tisku. Na to řekli, že něco takového není možné, protože Werich má negativní postoj k socialistickému zřízení. Že nadělal naší republice velké škody.“  (Jiří Lederer)

„Vaše dopisy mě přesvědčily, že není nic, nač bych si mohl stěžovat. Udělili jste mi řád přátelství. Největší řád všech řádů, protože se nedá koupit, protože se nedá vyběhat od dveří ke dveřím, protože se neuděluje, aby zavazoval vděčností, protože s ním nelze chytračit. A nad to je nepovolaným očím neviditelný. Chtěl bych Vám to říct, že je to nejvyšší pocta, které jsem se dožil. A že Vám za to děkuju…“  (z poděkování autorům sborníku)

 

„Ten zánět se stále vrací, ačkoliv je ošetřován výborným lékařem – ale hlavní, co mu chybí, je práce. A na to není v téhle zemi za těchto okolností léku.“(Z.Werichová Voskovcovi, 28.9.75)

„Vážení, asi před týdnem jsem Vám poslal doporučeně žádost o povolení rybářského lístku… Chtěl bych jet do Velhartic na pstruhy, protože to potřebuju, nutně. Mohli byste mě zavolat (530-224), jestli si povolenku můžu vyzdvihnout, anebo jestli mi ji neudělíte. Což by byl poslední hřebík do mé rakve. Děkuju Vám.“  (ministerstvu zemědělství a výživy ČSSR, 20.4.1976)

„Nedávno měli na televizi program nedožitých sedmdesátých narozenin Jaroslava Ježka. Já mám moc rád nedožité narozeniny, to se dost pěstuje. Na dožité se většinou sere… V celém programu za devadesát minut slovo Voskovec nebo slovo Werich nebylo vysloveno…

  Dneska přišel ke mně z televize mladý muž, který mě žádal, zdali bych v rámci předvolební propagandy nepromluvil v televizi o tom, proč volím v příštích volbách jednotnou kandidátku Národní fronty… Pravil jsem mu, že je skoro dětinské, abych na jedné straně nesměl být v televizi, a na druhé straně musel být v televizi…“  (Voskovcovi, 18.10.1976)

K půlstoletí premiéry Vest pocket revue připravil manažer František Spurný Werichovu účast na vzpomínkovém večeru v Lucerně. Pro jistotu nechal nejdřív natisknout a vylepit plakáty a teprve potom dal akci do programu a předložil ji k schválení.

„To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu.“  (Jiřímu Suchému)

„On byl z toho hrozně nešťastnej. Člověk, který za ten komunismus do jistý míry bojoval v představě, že to bude nějaký jiný, lepší. Oni si to představovali idealisticky. Já jsem k němu jednou přišel a on, kterej mě naučil optimismu – Svět patří nám a kdo je optimista – tak mi říkal: „Já jsem pesimista, já už se nedožiju toho, až tu nebudou, až zmizej…“  To slovo pesimista mně od něj strašně zatrnulo.“  (Jiří Suchý)

„Já jsem trochu nezvyklej na ty reflektory a na mikrofony, poněvadž jsem byl včelař dlouhou dobu. A takže mám trému… Nu a pak si myslím, že by tady měl stát vedle mě Voskovec (potlesk), protože cokoli jsem udělal, jestli to bylo dobrý nebo špatný, tak jsem to dělal s ním… A já pořád myslím, že je to nejlepší mužskej na světě, kterýho jsem kdy potkal (potlesk). Shodou okolností tady je kamarád jeho i můj, který zítra letí do New Yorku a odpoledne ho zavolá a řekne mu, co viděl. Myslíte, že žádám od vás moc, aby mu vyřídil, že vy ho pozdravujete? (Obrovský aplaus, výkřik Ať žije!)  (v Lucerně, 25.dubna 1977)

„Já si velice vážím toho, že dneska tady smím vzpomínat na divadlo…ve kterým jsem nikdy nebyl, ale který na mě zapůsobilo daleko víc než celá řada divadel, ve kterých jsem byl (obrovský potlesk).  (Jiří Suchý v Lucerně, 13.května 1977 – v rámci druhého a posledního Werichova veřejného vystoupení k 50.výročí vzniku Osvobozeného divadla)

„Když jsem byl v druhé emigraci posledních osm let doma, pochyby se vracely, a nebýt dopisů, které jsem dostával čím dál víc od mladých lidí, byl bych určitě propadl nějaké depresi. To Vám dá rozum, že ta Lucerna mě utvrdila, že ty pocity byly zbytečné…“  (v reakci na dopis diváka po vystoupení v Lucerně)

„Píšete o zmateném životě v dnešním světě. To „v dnešním“ můžete klidně škrtnout, protože vždycky byl zmatený život v tehdejším světě a bude, neboť koneckonců lidské poslání – mám na mysli to dobré poslání – spočívá v tom, odstraňovat zmatky. To se ví, že to není sranda. Platí se za to někdy i smrtí. Ale nač by tu člověk vlastně byl, když nechce zaclánět…“  (z listu Mileně Šurtové, 19.5.1977)

„Nepojízdný rolls-royce. Ucházej mi pneumatiky, brzdy jsou sjetý, karburátor bere falešný vzduch, elektrika je v hajzlu, svítí jenom jedna lampa, utěráky nejdou, klaxon netroubí, dělám na tom celej den od rána do noci, ale nevyjedu z garáže. Jsem ovšem stále rolls-royce. Přelud…“  (z listu Jiřímu Voskovci, 1.12.1978)

„Já bych chtěl jet do Vídně, abych se s ním (s odborným lékařem) moh potkat a hlavně, hlavně abych moh potkat Tebe. Někdy mi dělá starost, jestli se ještě uvidíme, a chtěl bych pro přesnost, abys měl černý na bílým, že jsi vždycky byl a že jseš nejlepší mužskej, kterýho jsem v životě potkal. Že jsi byl vždycky můj korektiv, svým způsobem můj mentor, kontrolní světýlko na počítači. Pro mě myšlenka „co by ten vůl si o mně pomyslel“ byla všeobecná záchranná brzda…“  (z téhož listu)

„Moje milá Zdenko, za poslední léta jsem si zvykl z nemocnice vzpomínat, jak je doma asi?

  A teď nejsem zvyklý z domova vzpomínat a myslit na to, jak je asi v nemocnici.

  Nemohl jsem spát a myslil na Tebe. Musíš se vrátit vylepšená, zdravá. Abychom se zase měli dobře…“  (z listu manželce, leden 1980)

„Já sám se snažím se smířit se světem. Najít v sobě toleranci a lásku k lidem, brát je takové, jací jsou. Já bych nemohl jinak dožít. Cítím, že toho času moc nemám, a chtěl bych mít v sobě a kolem sebe mír na ten krátký podvečer…“  (z dalšího listu ženě, počátek února 1980)

„Zdenka říkala, že jediná osoba, kterou miloval, jsem byl já,  a myslím, že mohla mít pravdu. Já tak exkluzivní, zaplať Pámbu, nejsem, ale miloval jsem ho a vždy budu hluboce. Byli jsme právě tak nesmírně odlišní, jak jsme si vzájemně rozuměli – nikoli intelektem, nýbrž něčím, co nemá jména…“  (Jiří Voskovec)

K pětasedmdesátinám dostal osm set blahopřejných dopisů, mezi nimi od prezidenta republiky, ministra kultury a premiéra Štrougala. „Nezávidím mu to,“ řekl tehdy Voskovec A.Lustigovi, „mně asi k narozeninám psát nebudou.“

„…Včera jsem psal odpovědě hlavounům – pošlu Ti kopie. Dalo to myšlení – abych vyloučil i stín servilnosti a přitom zůstal pán a nikoliv soudruh, byl výsostně slušný a neurazil. Snad jsem to sved. Táňa potřebuje informace od Tebe, já vím celkem prd.

  Zdenko drž se! Buď trpezlivá!

  Všechno dobře dopadne!

  Vsjo búdět! Chin up!  Tvůj Jan    11/2 80

 

„Moje Zdenka je v nebi. Tvoje Mimi taky. Jistě si o nás povídají. Co si asi říkají? Určitě něco veselého. Opona ještě nespadla. Hraje se dál.“  (z dopisu Járovi Kohoutovi)

„Pane Neffe, máte úplně pravdu, léta jsme si nepsali, a teď tragická korespondence (=v únoru zemřela manželka Vladimíra Neffa Vlasta Petrovičová, Werichova Zdenka zesnula 14.dubna)… Je něco, co nevíme, co je. Někteří tomu říkají Buddha, někdo Hospodin, taky se tomu dá říkat Zeus, prostě se tomu dá říkat všelijak, koneckonců je to jedno, jak tomu říkáme. Nebožtík Chruščov říkal znovu a znovu s velikou vehemencí při každé příležitosti, že nevěří v pánaboha, až nakonec mu z toho nevěření vznikla víra v nevíru, což jest vlastně totéž. Na tohle téma by se daly psát traktáty.

  A vůbec, proč někdy nezavoláte. (530224) My jsme našli třináctou komnatu. S pozdravem Váš Jan Werich  (30.květen 1980)

 

„Milí Kovaříkovi, já s Váma v srpnu počítám ve Velharticích. Zásobil jsem se starou mysliveckou a vínem. Budeme tam společně se Zdenkou jako vždycky. Neboť i anglický básník říká, že kdo zemřel, zapomněl. Ale aby byl opravdu mrtev, musí být zapomenut. Ten, kdo není zapomenut, není mrtev.

  Zdenka nebude nikdy zapomenuta. Váš Jan Werich  (2.červen 1980)

„Milý pane Forejte, Vy jste přece léta na Zdenku držel a ona na Vás. Děkuji vám za ni i za sebe. A také Vám děkuji upřímně za dopis. Prosím Vás, pište jí dál – já jí to vyřídím, až ji zase uvidím, a to bude daleko dřív, než si myslíte. Mějte se dobře. Váš Jan Werich.“

 

„Mám v úmyslu napsat panu ministru kultury o tom, že po dobu 11 let spoluautor her Osvobozeného divadla , jakýsi Jiří Voskovec, nedostal žádné tantiémy ve valutě země, ve které žije. Chtěl bych v tom dopise napsat, že je to situace komická a dost neuvěřitelná…“  (Voskovcovi, 17.6.1980)

„MY VŠICHNI VÁS VŠECHNY MILUJEME. JANA, FANČA (=dcera s vnučkou). TY JSI POŘÁD TEN NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ, JAKÉHO JSEM KDY POZNAL. A TO MYSLÍM VÁŽNĚ. JAN.“  (poslední telegram Voskovcovi, 18.6.1980)

 

„Poslední údobí jeho života bylo přetěžké. Pro snížené rezervy srdce byl odkázán na srdeční stimulátor, často na kyslík…. Cítil, jak se jeho stav zhoršuje, trápila ho postupně ztráta sluchu a částečně i zraku… Ještě než zemřel, nedlouho před koncem, se dozvěděl o těžké, nevyléčitelné nemoci dcery Jany. Přesto však neklesal na mysli…“  (MUDr. Václav Pačes)

Během pohřbu v Praze-Strašnicích byl na čestném místě umístěn věnec prezidenta Gustáva Husáka, zatímco věnec od Jiřího Voskovce měl patřičně otočené stuhy. Pokus položit na rakev květiny jménem Jazzové sekce byl zmařen v zárodku. Účastníci rozloučení byli filmováni příslušníky StB.

 

 

„Ten kus mě, jenž s Janem umřel, je vyvážen kusem Jana, který žije dál ve mně. Aspoň tu chvíli, co tu budu.“ (Jiří Voskovec)

„JSI MŮJ NEJLEPŠÍ MUŽSKEJ NA SVĚTĚ!

  Tys to začal říkat mně, protože jsi hbitější. Teprve pak já tobě. Ale budu to říkat dál, protože kumštýř má mluvit pravdu.

  Tvůj na věky                                   Voski“  (z nekrologu)

„Naše zřízení Wericha ocenilo. Byl jmenován národním umělcem, a pokud byl zdráv a plný sil, stal se, až do svého pokročilého věku, výrazným umělcem naší socialistické epochy.“  (J.Rybák v předmluvě k Potlachu Jana Wericha, 1982)

„POPISUJE ŽIVOT NĚKOHO, KDO UŽ NENÍ MEZI NÁMI A NEMŮŽE SE DOBŘE BRÁNIT.“  (Z POTLACHU)

 

 

 

 

Ř E K L I   O   J A N U   W E R I C H O V I :

„Odvažuji se tvrdit, že jsou to nejmenší oči světa, do kterých se nejvíc vejde.“ (Jiří Voskovec)

„Velký umělec a starý poctivec. Umělec myslí na lidi, jak by jim udělal radost, a tedy jim dal i sílu. Je-li i poctivec, nikdy jim nenabídne radost, který by neplynula z pravdy a byla založena jen na řemesle nebo pouhé zábavnosti. Nevím, že bych dovedl a mohl o umělci (i o člověku) říci něco lepšího.“  (Václav Černý)

„1. Radost plus intelekt (což obvykle nebývá pospolu).

2.  Kritika jako břitva, ale ne na řezání hrdel (což naopak zase spolu často bývá).“ (Milan Machovec)

„Tři generace našich lidí, stále všelijak nalomované a dušené, Werich napřimoval, pomáhal jim radostí se osvobozovat ze strachu, ať jakéhokoliv.“  (týž)

„Vyžaruje z Vás sila, ktorá – je to zvláštne – neodzbrojuje ani neubíja, nevyvolává komplex malosti, nie; pomáha i povzbudzuje, stavia na nohy, vracia sebadôveru.“  (z listu Ladislava Chudíka, únor 1980)

„Bojím se, že o takovém člověku je kniha málo a řádka moc… V tomhle století u nás nebylo tak moc lidí, kteří by měli vždycky kuráž, mozek, charakter, fantazii i kus humoru.“  (Jiří Hanzelka)

„Jedna z největších, vpravdě renesančních osobností tohoto národa i století.“  (Vladimír Just)

„Jan Werich je pro mne vyslanec z velice daleké říše, kde smysl pro humor je nejvyšší ctností a žert není pronásledován trestem.“  (Milan Kundera)

„Werich je takový fenomén našeho života 20.století, že kdo jej prostuduje a pojmenuje, pojmenuje nás, naši národní obec, naše soudobé dějiny.“  (Jiří Lederer)

„Moudrý klaun, který vtipem a smíchem boří naši hloupou malost.“  (Josef Macek, historik)

„Nezapomenutelný učitel (nikdy jsem se s ním osobně nesetkal), neboť mi vštípil, že myšlení a umění byly, jsou a budou nikdy neustávajícím zápasem s blbostí, nepravdou a násilím.“  (František Pavlíček, dramatik)

„Učils mne, že humor je jeden z nejvážnějších postojů a výkladů. Stanovisko. Úhel pohledu a názor. Učils mne, že humor je něco přesného a nepodplatitelného, že stojí vždycky na straně práva, dobrých sil a vůbec života…

  Nepoznal jsem přesnějšího a poctivějšího partnera.“ (Miroslav Horníček)

„Pravda, jsou interpreti ještě zemitější než on, ale lidovost, s níž se ohánějí, bývá jen kamufláží pro absenci vkusu. Jejich abonenti Jana Wericha nemilujou a častují ho slovem intelektuál, což je v jejich slovníku nadávka. Na jejich nepřízeň byl Jan Werich vždycky moc pyšný. Aby ne.“  (Jiří Suchý)

„Štítil se velkých, ale nikoli vroucích slov, hrozil se patosu, ale nikoli citové intenzity. Ošklivil si nevzdělanost, chráněnou okázalým patriotismem, nechápal, proč by si člověk při slovech vlast nebo národ měl automaticky nasazovat smrtelně vážnou masku.“  (Josef Škvorecký)

„Častokrát jsme si s Janem šeptli, když jsme byli zcela o samotě: „Nikomu nic, ale to nejlepší na nás je naše publikum.“  (Jiří Voskovec, 1980)

„To ticho, které se tady po Voskovcovi (a Werichovi) rozprostřelo, je tak dokonalé, velebné a naprosté, že i nejvroucnější slovo mi v tuto chvíli připadá jako svatokrádež.“  (Miloš Forman)

„V + W byli nejen bratry, nýbrž dvojčaty, a když dvojčaty, pak srostlými, a když srostlými, pak ve všech rovinách ducha – vědomých, podvědomých i nevědomých.“  (Jiří Voskovec)

„Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jenom část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.

  Je to bitva, kterou nemůžeme vyhrát, ale nesmíme ji vzdát…“

S využitím:

Cinger F., 12 podob Jana Wericha, SinCon 2005

Cinger F., Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha, Formát 2004

Lederer J., Když se řekne Werich – a když se řekne Voskovec, Orbis 1990

Reportér (1968, 1990, 1991)

Schonberg M., Rozhovory s Voskovcem, Brána 2005

Škutina V., Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! Rozmluvy 1990

Voskovec J., Werich J., Korespondence I a II, Akropolis 2007

Werich J., Jan Werich vzpomíná…vlastně potlach, Melantrich 1982

Werich J., Listování (úryvky z korespondence a článků), Československý spisovatel 1990