Jan Werich I.

Jan Werich I. (do roku 1945)

(1.republika a exil)

„Když jsou dospělí chytří, tak se nestydí za to, že je v nich pořád trochu dítěte.“

 

„Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým se prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho…“

 

„Tatínek měl mnoho desek. On měl rád pochody a hrál na piano. Maminka hrála na piano, hlavně když byla nešťastná, to potom hrála dlouho, takový valčíky všelijaký, a tatínek zase – to byl samouk – ten zase hrál pochody a takovou tu říznou hudbu…“

 

„A pak tady byla výstava v roce 1908 a na té už jsem byl. Na té jsem se ztratil. To mi byly tři roky a našli mě pak tamhle u té hlavní brány, kterou v roce osmačtyřicet zbourali. Já jsem tam sbíral vstupenky, čímž jsem vlastně prozradil svůj sklon k podnikatelství a vydřidušství, že ano? Jak jsem rostl, tak jsem sem chodil strašně rád. Na veletrhy. Tady se odbývaly veletrhy a hospodářské výstavy. Já jsem strašně rád sbíral prospekty. Měl jsem toho doma plné almary.“

 

„Asi tak v jedenáctém roce si pan Jalovec, pan Kopecký a pan Tichý otevřeli na Václavském náměstí biograf Ilusion – to snad byl druhý biograf v Praze. Z těch tří jmenovaných pan Kopecký byl můj strýc . V Ilusionu jsem trávil hromadu času…“

 

„Byli jsme ještě docela malí kluci, chodili jsme do školy. Můj bratranec měl kamaráda Jiřího Voskovce. Já jsem sice měl bratrance, ale neměl bráchu, a potřeboval jsem mít bráchu. A tak když jsme se tenkrát jako kluci sešli na rohu Panské ulice a Příkopů, rozhodl osud, že jsem od té doby něco jako bráchu měl. Tedy Jiříka.“

 

„Mně bylo devět a půl a můj hlavní zájem byl, abychom tu válku vyhráli. My, to znamenalo Rakousko. Říkám to otevřeně, i když se hluboce stydím, že jsem již co dítě nebyl na správné straně barikády.“

 

„Jak se Rakousko chýlilo ke konci, objevovalo se mezi českým obyvatelstvem mnoho různých projevů vlastenectví. Mezi dětmi se jevilo také tím, že nosily v knoflíkové dírce na klopě knoflík potažený trikolórou. Někteří chlapečkové zdůrazňovali loajálnost nikoli svoji, ale svých rodičů, tím, že nosili knoflíky černožluté. Pokud se pamatuju, byla to spíš hra než boj o uvědomění…“

 

„Říkám si, to tedy nemusíš hned domů, když se tohleto všechno děje (=28.10.1918), máš se na co vymluvit. Chodím si po Praze a vidím na vlastní oči, jak lidi snímají dvojhlavého rakouského orla z policejního ředitelství na Ferdinandově třídě, jak ho nesou a pak vezou k Národnímu divadlu – Národ sobě! Sláááva, sláááva, Libuše! – a jak toho plechového orla, co jim už nemohl nic udělat, vrhli do Vltavy. A jak ho tam vrhli, tak to žbluňklo a od té doby máme pokoj…“

 

„Jak jsem se dostal k divadlu? To je námět na dvanáct tlustých knih. Prozradím jedním slovem: omylem. Nebo taky náhodou. Taky možná nedopatřením nebo nechtěně, protože jsem studoval práva, a mám taky první státnici a dodnes vím, co to je Servitus itineris nebo Servitus pecoris tollendi, ale stejně mi to nebylo nikdy nic platné…“

 

„Znát paragrafy a vědět, kam se musí, když se o něco žádá, nebo křičet na soudce, že tenhle pán je nevinný, když dobře vím, že je vinný – to se mi nezamlouvalo, protože jsem byl narušený idealismem.

  Právě na studiích jsem se však znovu setkal s Voskovcem, jinak jsme se znali už od dětství…“

 

„Byl poměrně nevzdělaný. Já jsem víc věděl a byl jsem víc kultivován studiem ve Francii. On byl velice bystrý a sbíral znalosti po svém z různých končin. Lidi ho zajímali. Myslím víc než mě. Mě zajímaly básně a umění. Jan snáze než já navázal vztahy s osobami. Byl vždycky karbaník…“  (Jiří Voskovec)

„Já nevím, jestli říkám o Janovi dost. On je totiž nekonečný. On se zdá být jednoduchý, ale není, protože má obrovskou imaginaci. Neuvěřitelnou. To se ukazovalo v našich velkých improvizacích, které vedly k nedorozumění, k hranému nedorozumění. Například jeho slavné sny v Caesarovi. Předělával je každý večer, rozšiřoval je a bavil tím sebe i mě. To byly fantastické věci.“  (týž)

 

„V novinách jsem objevil malý článek, že pan divadelní podnikatel Fencl by zaplatil tisíc korun za skript na novou hru, kterou by mohl hrát. Tisíc korun – to byly strašné peníze, protože já jsem byl chud a Voskovec byl také chud… Rozjeli jsme se do Sázavy, do domku, kde se Voskovec narodil. Jeli jsme tam na týden a řekli jsme si, že dohromady napíšeme s Voskovcem hru – Vest pocket revue…“

 

„Měli jsme kamarády, kteří studovali s Voskovcem na francouzském lyceu v Dijonu. A tito hoši měli spolek, který se jmenoval Spolek bývalých žáků na francouzských lycejích, tam byl Voskovec předsedou zábavního výboru a taky pokladníkem.

  Proto jsme měli na papír a barvy a na truhláře – ale pak jsme to všechno zaplatili, samozřejmě. Tak se stalo, že Spolek uspořádal naše představení. To bylo 19. dubna 1927.“

 

„My jsme divadlo nikdy dělat nechtěli, protože jsme ho považovali za mrtvý útvar. Věřili jsme filmu, studovali práva a udělali pro srandu jeden večírek, který byl Voskovec dlužen klubu svých bývalých spolužáků. A ten večírek jsme pak opakovali dvěstěpadesátkrát a bylo z nás divadlo.“

 

„Podíváte-li se na slavná divadla po světě a po historii, uvidíte, že měla vždycky skromné začátky… První hra V+W bylo ochotnické představení bez peněz. Produkční náklady premiéry West Pocket Revue dnes odhaduju na řekněme 150-200 předválečných korun. No a bouchlo to. Byl to kanón, šlágr, hit, smash. Bohu divadla se tak zachtělo. My jen drželi tužku a on nám vedl ruku.“  (Jiří Voskovec, 1974)

 

„Chodili jsme s Voskovcem do školy, kde vyučovali umění. Ani Chaplin, ani Frigo, ani Harold Lloyd a desítky ostatních, ani jeden z nich nemluvil. A přesto nás naučili víc a líp, než kdyby mluvili. Neboť jak víme, slova nikdy nenaučí tolik, kolik naučí činy.“

 

„Naše figury byly jako srostlá dvojčata. Jedna bytost s mnoha nohama, rukama a dvěma hlavami. Něco jako kubistické zjevení…“  (J.Voskovec)

 

„Osvobozené… Ten název vznikl určitým nedopatřením, nedorozuměním. V té době Tairov vydal knihu, která se v německém překladu jmenovala Entfesseltes Theater, jestli to píšu správně, wenn ich deutsch spreche, ich verstehe mich nicht. To znamenalo „rozpoutané“ divadlo, a někdo – opravdu už nevím kdo – to přeložil „osvobozené“ – a divadlu už název zůstal…“

 

  „Osvobozené divadlo chce umění, které je aktuální, chce umění aktuality. Chce hledat umělecký svět nepatetický a neromantický, svět jasný a lyrický, chce překvapivé umění fantazie. Herec Osvobozeného divadla musí působiti kouzlem své osobnosti a precizností svého umění, rozmanitostí a množstvím svých pohybů…“  (z programového prohlášení)

 

„Ale stále ještě jsme studovali! Práva jsme skončili s absolutoriem a zapsali jsme se na filosofii. Nu, museli – protože jsme nechtěli jít na vojnu. Jenomže jsme nestudovali. Měli jsme dva indexy a dva hochy, kterým jsme platili, a oni za nás chodili testovat k příslušným pánům universitním profesorům…“

 

„On je člověk, který nelže. Má vrozený cit pro čestnost a rovnost.“  (J.Voskovec)

 

„Slečna Zdenka Housková, co nám prodávala v pokladně lístky a přepisovala naše hry na stroji, se nic zlého netušíc chystala k tomu, aby se stala mojí ženou. To bylo v divadle na Václavském náměstí, které měl před námi Vlasta Burian…“

 

„Ona bydlela v Melantrichově ulici a my šli kolem Havla a ona povídá: Hele, a ty se mnou chceš chodit takhle furt dál? A já povídám, že jo. A ona: Tak proč si mě nevezmeš? Povídám: A víš, že mě to nenapadlo? A tak jsme se v jednom tejdnu vzali a tenkrát jsem se zachoval velice nepěkně k svým rodičům, protože jsem jim to ani neřek. To bylo takový mladický – člověk chtěl bejt jinej. Byl hloupej a chtěl bejt jinej, takovej – já nikoho nepotřebuju, já se rozhoduju sám.“

 

„Už mám takovou povahu, že nesnesu nic, co je oficielní, při čem se dělají jakékoli projevy… Myslím, že nebudete už myslit, že jsem se ženil v tichosti a že jsem se ženil vůbec s nějakými postranními úmysly. Udělal jsem to proto, že se mi to zdálo tak nejlepší.“  (v listu rodičům ze svatební cesty, léto 1929)

 

„Devětadvacátý rok byl slavný rok. Památný rok. Na Wall Streetu byl černý pátek, vypukla krize, já se toho roku oženil – ale to nebylo v pátek – a naše divadlo se přestěhovalo do sálu U Nováků.“

 

„Napáchali jsme v Osvobozeném divadle řadu omylů. Dneska se o nich nemluví proto, protože na takové omyly lidi nepřišli, a proto není pamětníků. A protože jsou pamětníci jen toho, co se podařilo, mluví a píše se o Osvobozeném divadle leckdy jako o něčem, co už by se nedalo opakovat. To je ovšem legenda. Osvobozené divadlo páchalo omyly, dokonce o nich zpívalo, a když mi dá pánbůh zdraví, nepřestanu hájit právo na omyl, pokud ten omyl vyplývá z poctivého úsilí. Dělat si z omylů program by byla hloupost, ovšem!“

 

„Vlasta Burian mi jednou pravil: „Ty máš v divadle orchestr, to tě stojí moc peněz!“ A já mu na to: „My to máme tak rádi, že kdyby to bylo desetkrát tak drahý, tak je to zadarmo.“ Vlasta Burian tohle však těžko mohl pochopit; neměl k jazzu takový vztah jako my.“

 

„K otevřené politické satiře jsme se dostali s Jiřím Voskovcem ve dvaatřicátém roce. Tenkrát se totiž u Frývaldova střílelo do stávkujících dělníků… A tak jsme napsali hru, která se jmenovala Caesar. Byla to u nás vlastně první satira na špatnou demokracii. Mnohokrát se od té doby psalo, že to byla satira na demokracii – ale to není pravda. Byla to satira na

 š p a t n o u  demokracii, protože taková demokracie, která dovolí, aby někdo žil a tyl na úkor druhých, je špatná. A demokracie první republiky v té době nebyla moc dobrá, ale zas nebyla do té míry špatná, aby nám zakázala nebo zakazovala říkat o ní to, co jsme si mysleli.“

 

„Nu a my jsme si – jako mnoho jiných umělců v jiných zemích – usmysleli, že se musíme postavit na stranu ohrožených, že musíme něco dělat proti zlé době. A protože zlá doba nepřestala, protože se nelepšila, naopak horšila, tak nám doslova bránila, abychom svou zbraň odložili. A naší zbraní nebyly tanky ani rakety – byl to humor, vtip a politická satira.“

 

„A v tomto politickém ovzduší jsme s Voskovcem napsali hru Osel a stín na Lukianovu anekdotu, tak přibližně dva tisíce let starou… Hráli jsme tedy Osel a stín s velkým úspěchem. Nacistické Německo přibližně sedmkrát oficiálně protestovalo skrzevá své velvyslanectví proti naší hře. Naše vláda to však vždy odmítla, její stanovisko bylo tenkrát jednoznačné: Hra byla našimi úřady schválena, a tak se nedá nic dělat. Vláda prostě trvala na dodržování demokratických práv v této zemi…“

 

„Snažili jsme se ukázat co nejnázorněji, jak se rodí diktátoři a kam přirozenou cestou spějí. Jsme přesvědčeni, že i kdyby všichni divadelní autoři světa si slíbili, že budou psát výhradně protidiktátorské hry, bylo by jich stále ještě málo. Odtud naše zatvrzelost.“  (o hře Kat a blázen, 1934)

 

„Jednou páni z Národního sjednocení skoupili lístky na představení Kata a blázna… A zvonek zazvonil a my šli na scénu – a v hledišti kravál a bouře a fašističtí studenti na nás začali házet všelijaké věci, zeleninu, vajíčka… nikdy na to nezapomenu. Nebylo to příjemné. Ale nebylo to také nepříjemné. Doslova – byl to zážitek.“

 

„Ženská polovina návštěvnictva se k nám bála chodit, protože nechtěla riskovat, že se tam bude fackovat. Naše divadlo zelo prázdnotou, což byl účel – to právě chtěli docílit, aby k nám lidé nechodili. Kdybychom však přestali hrát a nasadili jinou hru, tak jsme připustili porážku a ergo byli poraženi. Museli jsme hrát Kata a blázna, jako by se nechumelilo. Třeba prázdnému hledišti, ale hrát! Dopláceli jsme, protože jsme byli sami podnikateli, ale hráli jsme!“

 

„A právě proto proti nám vznikla velká kampaň, taková, jaká proti jedinému divadlu a hrstce herců nikdy nebyla. A věřte tomu, člověka to nakonec uondá, otráví ho to. A tak, když jsme dostali nabídku, že budeme točit filmy, tak jsme se, uondáni, osvobodili i od vlastního Osvobozeného divadla a zavřeli jsme je…“

 

„Jo, poslyš, lesupáne, tuhle jsem si sám s Chris tři večery pouštěl doma všechny naše staré filmy od Pudru do Světa. Měl jsem srandu, Chris taky – i vztek – a divil jsem se. Je podivuhodné, jak zdaleka nejlepší je Hej Rup a zdaleka nejhorší Svět patří nám. To je děsnejfilm. Zejména já jsem v něm nepěkňoučký. Ale i story je blbá a přehraná, a mizerná režie. Ale v Pudru a Penězích jsou nádherné pasáže. Scéna na voru a Balet v Paříži jsou klasické věci. A i jiná místa. Ten Svět ale zamknu a nikomu neukážu. (z listu Voskovce Werichovi, 30.6.1968)

 

„Už se nedalo chytračit. Už se všichni v tomhle národě musili rozhodnout, na které straně kdo bude stát. Napsali jsme Těžkou Barboru, hru proti poraženectví, proti okupantům, proti kolaborantům.“

 

„Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá,

ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn.

Takový mozek ptačí, tomu to snad stačí,

já, ať se páni mračí, já musím s pravdou ven.

Co na světě mám rád, nedám si brát,

než takhle tancovat, to se chci radši prát!“  (z Těžké Barbory)

„Rozhodl jsem se, že naše nejlepší hry jsou tři latinské: „Caesar“, „Osel a stín“, a „Pěst“. Ta poslední je nejlepší – a to mne těší…

  Zajímá mne, že co jsem dlouhá léta pokládal za nejlepší, tj. „Baladu“ a „Barboru“, hrozně vybledlo.

  Esli neslouhlasíš – it´s your privilege. Je to rukou společnou a nerozdílnou, a máš přesně tolik pravdy co já – či tolik málo.“  (z listu Voskovce Werichovi, 9.8.1960)

„Když jsme psali Pěst na oko aneb Caesarovo finále, ještě plni Itálie, Goliáše a Davida a Florencie, už jsme tušili, že je to naše poslední hra… Byla jarní mobilizace, ale stále ještě jsme hráli. O všesokolském sletu jsme hráli dopoledne a odpoledne a večer, nemluvili jsme sice otevřeně, stále v rámci řekl bych jinotajů nebo alegorií, ale každý věděl, o čem mluvíme – o bílých a rudých krvinkách, které se dají dohromady. Každé představení se tehdy měnilo v manifestaci.“

 

Za mobilizace voják Voskovec narukoval a nevoják Werich vozil celou noc ty, kdo směřovali ke svým posádkám.

„To odhodlání bylo fantastický a lidi nádherní. Hrdí a důstojní. Ona ta kapitulace nebyla zrada, ale zločin. Na důstojnosti lidí, na národní hrdosti… Přece nebojujete jen tehdy, když můžete vyhrát. Nebojujete jen proto, abyste vyhrál. Bojujete především proto, abyste se nedal. Nad lidskou blbostí se taky nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat.“

 

„Pánové Wachsman a Werich zahajují tento pátek provádění Osvobozeného divadla. Napsali jsme nedávno, že není vhodná doba pro mravně rozkladná působení kulturního úpadku, který toto divadlo pěstovalo léta pod skutečnou firmou, kterou se sama naznačuje, Voskovec a Werich… Úspěch tohoto podniku, těžko říci divadla, ležel v mravní destrukci, ne v mravně kulturní tvorbě. Dělala se psina z české hudby, kolikráte zneužívali pro legraci tito pánové melodie B.Smetany, dělala se psina ze starých dobrých poctivých českých spisovatelů a básníků… Vše tohle se zabalilo do moderní křečovitě komponované hudby, promíchalo pracně nadřenými tanečními evolucemi a posadilo do rámce výpravné splácaniny, aby mladí byli zmateni a Židé, tvořící nejvděčnější a největší část draze platícího obecenstva, měli potěšení…“  (Pražský večerník, 7.11.1938)

„Osvobozené s dosavadním programem bylo neudržitelné. Jenomže přece jsme nemohli sami odejít – to jako bychom porážku podepsali a to jsme při nejlepší vůli nemohli. A tak jsme začali studovat hru, kterou jsme nazvali Hlava proti Mihuli… Při generálce přišli dva pánové z policejního ředitelství a odevzdali Voskovcovi úřední dopis, v němž se mu sdělovalo, že se mu ruší koncese divadelní, čili že už nemá právo provozovat divadlo. Je zajímavé, že koncese byla zrušena na základě Metternichova zákona z první poloviny minulého století; praví se v něm, že je možno takto zakročit, když hrozí nebezpečí, že by mohlo vzniknout veřejné pohoršení – nikoliv když vzniklo, nýbrž když by mohlo vzniknout…“

 

Mimochodem, když cenzor zakázal umístit Werichův portrét na titul jednoho z posledních čísel Reportéra před jeho zákazem v květnu 1969, zdůvodnil to tím, že by obálka mohla „jitřit city našich pracujících“.

 

„Tam, kde vznikají nové státy na troskách starých států, nikdy se neruší zákony, které ulehčují nové vládě vládnout postaru.

  A tak Voskovcovi vzali končesu, a navíc dali pokyn divadlům, že by nebylo dobře angažovat nás dva co herce. Takový pokyn lze dát vždycky, a lze ho poslechnout nebo taky ne. To záleží na tom, zda je ten který ředitel divadla vybaven ústrojím, které dělá z člověka mužskýho; není-li jím vybaven, pak to z něj dělá babu.“

 

„Když bylo divadlo zavřeno, dostali jsme celkem  t ř i  dopisy od diváků.“

Až se Werich po válce vrátí a bude v rozhlase vyprávět o svých zažitcích v emigraci, dostane přes 11.000 dopisů.

 

„Fašistické noviny psaly: „Ti dobytkové zase začínají, v této situaci, kdy národ byl uveden polobolševiky a Benešem do neštěstí… Bude-li jim povoleno se objevit na scéně, lid spontánně zakročí. Tak si nás pozvali na Zemský úřad a říkali: „Pan ministr vnitra má na vás žádost, abyste se přizpůsobili a učinili oběti, jaké všichni musíme činiti…“ A jestli bychom jaksi upustili momentálně od dalšího provozování…“  (J.Voskovec)

„Je známo, že na světě není nic snadnější, než umravňování. Proto také největší prasáci zavádějí nejpřísnější mravnostní cenzuru.“

 

„Chodil jsem v té době do filmového klubu v kavárně Urban. Jednou tam tak sedím, a najednou je rámus a vtrhnou tam nějací mladíci a řvou: „Židi ven!“  Najednou spatřili mne, a tak nechali Židy Židama a začali tvrdit, že já jsem odrůda zvaná Žid bílý, což je podle nacistické teorie ještě horší, a že mě budou defenestrovat. A lhal bych, kdybych říkal, že jsem neměl strach.

  Hrál jsem však velice klidného a říkal jsem: „Jistě, pánové, ale nejdřív musím zaplatit tu večeři.“  Zarazilo je to. Ti hoši ještě neznali své nacistické vzory, ti by se se mnou nebyli zdržovali, letěl bych bez zaplacení. Ale tohle byli jenom slaboučcí odvárečkové… Později jsem se dozvěděl, že ti hoši byli zaplacení od Poledního listu; dostal tenkrát každý deset korun.“

 

„Fanatismus je cesta ke zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje. Fanatik se rozhodne jednou provždy a utíká do své jedné pravdy jako do krytu. Schovává se v ní.“

 

„Čas však běžel, a nám bylo jasné, že se budeme muset uklidit. Divadlo jsme neměli, pracovat jsme nemohli, ještě že alespoň herce převzal i s divadlem Jára Kohout – a pokud vím, tak dodržel naši úmluvu. My jsme zatím hledali cestu ven. Sehnat víza bez podplácení už nešlo, ale ještě jsem nějaké peníze měl, tak jsem koupil víza pro Zdenku i naši malou Janu a snažil jsem se Zdence vysvětlit, že musí ven taky. Nechtěla. Tak jsem jí podle Mein Kampfu dokazoval, že ten pán svý zločinecký slovo dodrží, že k nám přijde – ale nakonec jsem u vlastní manželky neuspěl…“

 

„Voskovec už byl v Paříži, když jsem se snažil doletět za ním. Devět dní jsem se vracel, protože letadlo nemohlo odletět kvůli počasí. A právě v těchto devíti dnech mne najednou volá člověk z policejního ředitelství, kterého jsme znali. Velice komicky totiž vždycky tvrdohlavě žádal, že máme hrát na jevišti jenom to, co předem schválila cenzura. Tentokrát mne však volá, a říká doslova: „Mám vám sebrat pas, pane Werichu. Mám tu totiž proti vám fingované obvinění,“ a to fingované řekl naprosto přesně a zřetelně, „a mohu to zdržet nejpozději do

  1. ledna. Jak neodletíte, tak to musím vyndat ze šuplete a musím vám ten pas vzít.“

 

„A 9. ledna svítilo sluníčko a nepadal sníh, a já i s Ježkem odletěl… Přiletěli jsme nad Curych – a tam byla mlha. Měli jsme se tedy vrátit. Vysvětlil jsem pilotovi situaci, že se prostě vrátit nemůžeme, že už bychom se nedostali ven – a tak tenkrát jeho radiotelegrafista prostě „nerozuměl“ příkazům Prahy, abychom se vrátili, a pilot předpis nepředpis v té ukrutné mlze přistál, i když na zem doslova neviděl. Nechci z toho dělat drama, ale dorolovali jsme sotva padesát metrů před hangárem. Němci od Lufthansy mu strašně nadávali…“

 

„Už v Praze pochopila, že Adolf řečený Hitler ve svém základním programovém díle sice psal nesmysly, ale že ty nesmysly plní. Potřebné papíry pro Zdenku i pro malou Janu jsem vyřídil ještě před svým odjezdem z Prahy, a tak mé paní stačilo nasednout na loď – mimochodem byla německá a vůbec poslední, která před válkou přistála u amerických břehů – a doplavit se do New Yorku.“

 

Na rozkazu gestapa pro zatčení měli být V+W uvedeni na čtrnáctém a patnáctém místě.

 

„Svět je saturován přívalem emigrantů. Důležitost měřit osobnost výškou výdělku se smrskla a s ní i soucit a lítost s osobností.“

 

„Koukali jsme jak blázni na informovanost prostého občana o československé tragédii: naše první ohromující lekce v pokročilosti a dopadu amerického rozhlasového zpravodajství. Hokynáři a trafikanti nebo prodavači novin a číšníci byli naši první známí… Když jsme řekli, že z ČSR, ptali se: „Židi?“ Řekli jsme: „Hitler.“ Oni: „A proč jste, prosím vás, nebojovali?“ Na to jsme neměli odpověď. Ptali jsme se na to sami sebe několikrát denně. A dodnes marně.“  (Jiří Voskovec, 1974)

 

„V té době Američané snesli jakékoli vyznání. Jakoukoliv odrůdu. Sami protestanti, dělili se na řadu druhů a poddruhů, novokřtěnci, svědci Jehovovi, příslušníci církve Ježíše světce, i umělá, ad hoc vymyšlená náboženství a sekty brali na vědomí, pokud se vzýval Bůh. Pouze bezvěrce neviděli rádi. Bezvěrec jim byl podezřelý…“

 

„Prvního září 1939 ve 3.15 jsem vzbudil Voskovce a oznámil mu, že vypukla v Evropě válka… Seděli jsme u krbu, všichni už vzhůru, a poslouchali zprávy do šesti do rána…“

 

„Peněz jsme měli málo. Skoro nic. Když bylo nejhůř, vždycky se stal nějaký zázrak a přišel šek, znějící na sto nebo dvě stě dolarů. Pro hordu emigrantů to nebylo moc, většinou velmi málo, protože část peněz praskla na dluhy. Jan Masaryk nám předal šek od filmové hvězdy, která si nepřála být jmenována…“

 

„Koncem třicátého devátého a začátkem čtyřicátého roku se naše finanční situace změnila z ošemetné v téměř katastrofální. Byli jsme konstantně švorc, jak se tehdy říkalo… Zpočátku jsme hráli pro krajany. Vzpomínám si, že naše první vystoupení v newyorské sokolovně nám přineslo úspěch. Dokonce i hmotný. Namlsali jsme se tím spíš, že jsme si neuvědomili, že obecenstvo našeho prvního vystoupení bylo složeno většinou z čerstvých emigrantů, kteří znali naše divadlo z Prahy a kteří věděli, co děláme…“

 

„Krajani byli rozděleni na skupiny, podskupiny, skupinky, ideologické bojůvky, podbojůvky a podobně… V New Yorku byly, a snad ještě jsou, dvě sokolovny. Co by kamenem dohodil je jedna od druhé. Jedné se říkalo „modrá“ a druhé „červená“. Nic zlého netušíce zorganizovali jsme představení v „červené“… Sesypali se na nás s výčitkami přívrženci „modré“ sokolovny a vyloučili nás z „krajanstva“…

 

„Dozvěděli jsme se, že Hoffmeister, Max Kopf, Antonín Pelc a ještě další naši umělci jsou ve Francii ve vězení. Egon Erwin Kisch, který projížděl Státy na cestě do Mexika, nám vyprávěl hrůzné podrobnosti o rozpadu Francie. Chtěli jsme něco podniknout…Uplynulo dost vody, než se věc podařila…“

 

„Milý pane doktore, obracíme se na Vás jako na předsedu Ústředí československých spolků v Americe s žádostí o pomoc… Čtyři významní českoslovenští umělci a intelektuálové jsou již od počátku evropské války vězněni francouzskými úřady v pařížském vojenském vězení… Je používáno pro vojenské vyzvědače a stalo se smutně proslulým zejména v době, kdy v něm byl žalářován Dreyfus…“  (z listu V+W E.Táborskému, 3.1.1940)

„Vážená paní Rooseveltová, dovolte mi, abych Vám z celého srdce poděkovala za Vaši velkou laskavost, s níž jste nám pomohla nalézt naše přátele v Maroku… (z listu Zdenky Werichové)

„Milá Zdeno, Jiří a Jene, děkuju Vám asi tak, jako děkují děti, kterým někdo dospělý udělá velikou radost, a sám neví jak velikou. Nejen za ty dolary, ale za to, že jste si na mne vzpomněli, nezapomněli atd.  Vím, že máte tyhle řeči neradi, ale já bych řval, když vůbec najdu slušnýho člověka. Na týhle pevnině už nejsou…“  (z listu A.Hoffmeistera před odplutím do Ameriky)

 

„Hrál jsem tisíce představení v různých světadílech a prostředích. Vždycky, těsně před začátkem, se u mě dostavil zvláštní stav. Nikoliv to, čemu se říká tréma, ale něco jako náhlý neklid, ve kterém jsem náhle zapomněl všechno, o čem mám mluvit a co mám hrát. Stačil však pohled na Voskovce, stačilo, když jsme si potřásli rukou, a já vyskočil z vajíčka nejistoty… Nebo když jsem se podíval na svou ženu a viděl na ní, že ve mne věří.“

 

„Byl tam (=v Clevelandu) jen jeden krajan, se kterým jsem se rozešel ve zlém. Při mariáši přišla řeč na černochy a on prohlásil, že kdyby on byl starosta, že by zahnal všechny niggery do jezera Erie, aby se utopili. „Stejně nám kazej Ameriku.“ Ani sto sedm červených kulová pomůže mi nemohlo zabránit, abych nepraštil kartami o stůl a neřekl: „Vaši Ameriku! Tu Ameriku, jejíž řeč jste se ještě nenaučil za dvacet let, co tu zacláníte? Ti černí jsou tu deset generací, ne-li víc, a vám překážejí. Vy kazíte jejich Ameriku!“

 

„Ptal se mě (=Navajo v Novém Mexiku), odkud jsem já. Když se dozvěděl, že z Československa, zvolal: „A co je, prosím vás, s Jabloncem? Nám už dochází zásoba korálků!“ Nemohl jsem dát než skeptickou odpověď. Rozlítil se na nacisty zajímavým způsobem: „Jsou na obtíž i nám v pueblu. Náš prastarý vzor na ručně tkaných kobercích byla svastika. Od té doby, co ji má Hitler na praporech, musíme dělat koberce s jiným vzorem. Naši tkalci to odmítají dělat. Tvrdí, že naše svastika nám přinášela tisíc let štěstí, a netkat ji, to je urážka bohů. A až nám dojdou korálky, co bude? Je to náš největší zdroj příjmů!“

  Dohodli jsme se, že Hitler musí zařvat mimo jiné také kvůli korálkům a koberečkům kmene Navajo.“

 

Doma se zatím o Werichových jevištních postavách běžně psalo jako o „imbecilních židovských figurách“ a o éře Osvobozeného divadla jako o „nejstrašnější době temna českého divadla“ (Vlajka, 19.5.1940).

 

„Od března 1941 jsme s Voskovcem natáčeli pro BBC pravidelná vysílání. Zprvu sporadicky, později s větší pravidelností. Do konce roku jsme jich napsali a natočili sto třicet jedno… Šlo hlavně o to, připomínat lidem, že je ještě jiný svět než ten předstíraný násilníky. Že ten svět nespí, že ví o jejich starostech – a hlavně že se blíží pomoc.“

 

„Tahle práce nás bavila, i když nám někteří američtí „pokrokáři“ vyčítali, že pracujeme pro koloniální říši britskou. Neboť nezapomínejme, že válka byla až do června 1941 imperialistická. Pro mezinárodní „pokrokáře“ teprve tehdy, když Hitler vstoupil na Stalinovu půdu, narostl mu dialektickej odpornej knírek a stalo se „vědecky“ správné být proti němu.“  (Jiří Voskovec, 1974)

 

„V pochodu (=Vítězné V, poslední práce s J.Ježkem) jsou velká, až patetická slova. Taková, jaká jsme si s Voskovcem zakázali na jevišti Osvobozeného divadla – a dodnes, alespoň v dopisech – se jim s hnusem vyhýbáme. Velká slova, patos, monumentalita maleb a pomníků se nenarodila v zeměpisné délce a šířce země, kterou Smetana nazval Má vlast. U nás velká slova vždycky budila zdravou nedůvěru.“

 

„Vy všichni ve vzdálené vlasti! Váš vrchní velitel, vaši vojáci, vaše vláda, vaše vysílačky, vysílají vám všem velikým vesmírem vítězné volání velkého V. Vůdci vstávají vlasy. Vyděšeně vzdychá, vrávorá, vytřeštěně vejrá: Všude vidí velké V. Ve všech vratech, ve voknech, ve věžích, ve vikýřích, veřejně vymalováno vzbouřenci všech vyloupených vísek, všech vypleněných velkoměst.

  Vybledlá velkoněmecká vlajka vandalů visí velice vyčerpaně ve větru vrčících vrtulí. Vřídlo vzbouření, vulkán vzdoru, výheň vášní vře všude vespod…

  Vesele vane východní vítr. Vzduch volnosti vlní vlajky vítězných vojsk. Vyvalte vědro vodky, věrtel whisky: Vivat Winston, Vivat Visarionovič! Věřte, vzdorujte, vytrvejte – – vyhrajete! Ve V vítězství.“

„Snad se narodil s chatrným zdravím, nedoslýchavý a napůl nevidomý, proto, aby nám ostatním byl vzorem. Aby nám ukázal, co je to radost z práce, radost z úspěchu, jak vypadá počestná píle a pracovitost. Aby nás upozornil na družnost. S lidmi, s celým světem a s jeho krásou. Aby nám předvedl, jak bezstarostně se bavit, jak popíjet, jak zpívat, jásat. Že je to možné, že to jde. I slepý a hluchý se může smát, může milovat život.“  (o Jaroslavu Ježkovi)

„Ježek nebyl politik. Avšak z lásky k životu, z obdivu k pravdě, z víry v umění a z vášně pro svobodu postavil svou hudbu do boje proti ošklivosti.

  Tento básník nenáviděl fašismus za to, že nepřeje kráse. A za krásu se z něho stal statečný bojovník proti bezpráví.“

 

„Pokud byly v emigraci dny, které se dají nazvat šťastnými, pak v nich hučelo moře nebo plápolal oheň pod širým nebem. Ty dny, kdy jsem byl v rámusu vln a v bílé mlze rozbité pěny jako drobeček, jehož starosti nebyly jiné než – drobné. Vždycky jsem zakoušel úžas nad touto zázračnou mocí. A tvrdím, že když čekat v nejistotě, pak u vody nebo u ohně. A nejlíp na rybách.“

 

„Při cestování člověk nemá minulost ani budoucnost. Je v místech, kde nemá na co vzpomínat ani proč dělat velké plány. Žije víc přítomností, a to vnímání je pak jiné… Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému. Ujede tisíc kilometrů, aby objevil to, co má za rohem. Ale musí je napřed ujet, aby na to přišel sám.“

 

„Snaha poznat víc než jen vlastní zahrádku se jmenuje zvídavost. Je to krásná lidská vlastnost. Všichni lidi ji nemají, ale všechny děti ji mají. Proto říkám, že bych udělal cestování povinné pro děti ve školách. Aby viděly jiné mravy, jiné zvyky, jiné kultury. A naučily se respektovat rozmanitost světa i lidí. Protože, jak říká jedno přísloví, je zapotřebí všech druhů lidí, všech různých lidí, aby se zalidnil svět. Já na přísloví moc nedám, ale tohle je moudré.“

 

Ve čtyřiačtyřicátém poslali z New Yorku blahopřejný telegram na frontu Ludvíku Svobodovi, který měl pro V+W vždycky slabost. Když se v březnu 1968 setká s Janem Werichem v Ústřední vojenské nemocnici, vzpomene si, že ho zmíněný telegram potěšil víc než vysoký sovětský řád, který mu byl tehdy právě udělen.

 

Po smrti F.D.Roosevelta (duben 1945): „Aby se poklonili památce toho, kterého milovali, přišli lidé z velkých dálek. To jsem mnohokrát četl v knihách. Jednou jsem to zažil ve své vlasti. Tentokrát jsem to viděl podruhé. A přesvědčil jsem se, že čítanková skutečnost se někdy skutečně přihodí bez čítanek. Viděl jsem lidi, kteří plakali na ulici bez jakékoliv známky studu. Viděl jsem město, jehož tep se zastavil.“

 

„Historie nezná „kdyby“, ale kdyby tenkrát Voskovec s Werichem ve Spojených státech zůstali, lze důvodně předpokládat nejen to, že by dvojice V+W zůstala zachována. Je velmi pravděpodobné, že by oslovila i širší (americkou a pak možná i světovou) veřejnost…“  (Jan Kolář, 2007)

„Kdysi jsme si říkávali s Janem: Kdybychom se s tím, co umíme a co děláme, narodili v Anglii, v Americe… a já říkal třeba i v Rusku.“  (J.Voskovec, 1974)

 

„Po celou dobu naší emigrace jsme si neustále uvědomovali, že ať nás potká sebevětší smůla, nezdar, nemůžeme své osudy ani zdaleka přirovnávat k osudům milionů lidí, kteří se stali oběťmi křivdy, nespravedlnosti a násilí. Tihle lidé svými životy vykoupili budoucnost nás všech živých.“

Jak se Vám líbí tento článek?

Poslední aktualizace:

1 komentář: „Jan Werich I.

  • Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.