Jan Špáta

Jan Špáta

(*25.10.1932)

   Za svých více než sto autorských filmů získal bezmála osmdesát českých i světových cen. Jeho dokumenty byly několikrát označeny jako nejlepší filmy roku. Snad i proto, že za ně ručil celou svou osobností a šel v nich až na fyzické, psychické a citové maximum. S kamerou dvakrát objel zeměkouli, ale svůj nejdůležitější film natočil ve starých chaloupkách na svazích Orlických hor. Zakladatelská postava českého dokumentu; v soukromí spíše plachý a posmutnělý, ale především moudrý člověk. Jan Špáta.

„Mám samozřejmě tendenci si rodiče idealizovat, i když moje dětství bylo dost těžké. Byli jsme tři děti a žili jsme s rodiči v jednom pokoji s kuchyní. Naši měli v Hronově na náměstí papírnictví. Napětí z válečné situace a přepracovanosti bývalo v malé kuchyni velké. Každý večer táta poslouchal zakázaný Londýn a my jsme nesměli ani muknout…“

 

„Jako malý kluk viděl v Hronově první auto a uříznutý kousek pneumatiky z jeho kola byl pro něj velkou klukovskou trofejí. O pár let později procestoval jako mladý muž na motocyklu Itálii. Za druhé světové války mi vyprávěl, že tam, co je u rádia látka přes reproduktor, bude jednou obrázek. Neuteklo mnoho let a doma v Hronově blikala barevná televize a táta s mámou se dívali na mé filmy. A také na prvního člověka na Měsíci.“

 

„Rodiče se hodně angažovali, takže jsme vlastně pořád žili v pocitu ohrožení. Moje máma obstarávala lidem – hlavně těm, kterým zůstal někdo v koncentráku – jídlo a já ho musel v noci zatemněným Hronovem roznášet. Dítě prý nebude tak na očích. Chodil jsem i s baťůžkem do okolních vesnic pro chleba – plný strachu, v noci šest kilometrů lesem. Teprve po smrti rodičů jsme se pořádně dozvěděli, co všechno za války pro lidi udělali…“

 

„Když končila válka, prchaly přes Hronov tisíce německých rodin s dětmi před postupující Rudou armádou. Naši byli první, možná jediní, kteří poskytli přístřeší promrzlé německé rodině s dětmi. Pamatuju se dost přesně, jak dlouho a vážně o tom doma mluvili, jak se rozhodovali, zda jim poskytnout stravu a nocleh. Zda je víc důležité, že jsou to Němci, nebo lidi. Cítil jsem tenkrát, ve svých třinácti letech, že jednají správně, a byl jsem na jejich postoj a statečnost hrdý. Táta mi později vyprávěl, že někde u Hronova budou asi hromadné hroby Němců, kde mstící se Čech zanechal své stopy. Vím, že se za takové lidi styděl.“

 

„Když jsem potkal lidi, kteří se jako pěstouni starali o mnoho dětí z děcáku, byli to často lidé, kterým pomáhala k jejich činům víra. Nepodařilo se mi ale objevit mnoho lidí, kteří by se tak nezištně a neokázale starali o potřebné jako moje máma.“

 

„Rodiče mě asi naučili, že dobro a zlo probíhá napříč všemi lidskými bytostmi. Ve svém životě jsem poznal kvalitní Němce a Rusy i nekvalitní Čechy a naopak, poznal jsem charakterní komunisty a bezcharakterní antikomunisty, samozřejmě i naopak. Tak by se mohlo pokračovat dál a došlo by se k věřícím i nevěřícím a všem ostatním. Život naštěstí není jen bílý a černý, i když mnoho lidí by to tak rádo vidělo.“

 

„Mám obavy, zda, až bude konec, nebude nám sovětský režim ztrpčovati život. Budou příliš mocní a mají své revoluční cíle. Jsou stálé neshody s druhými spojenci, zdá se, že si na dodržování slibů příliš nezakládají… Také naše vláda dělá mnoho jen proto, že si to bolševici přejí.“  (z deníku Janova otce Antonína, 2.května 1945)

 

„Jako starší syn jsem měl po tátovi převzít obchod. Když mu ho v osmačtyřicátém komunisti vzali, byl jsem z té povinnosti vyvázán. Naši mě pak už nedrželi. Já se v padesátém roce na školu ještě dostal, mladší bratr, který je lékařem, musel jít o pár let později dělat do slévárny, než byl jako dělnický kádr doporučen ke studiu…“

 

„Všichni tři sourozenci jsme opustili hnízdo velmi brzy, v šestnácti sedmnácti, a všichni jsme šli do Prahy. Celý život si občas uvědomuju, jak je dobré, když jdou děti včas z domova. Pro ně i pro rodiče. To je výhoda dětí z venkova. Zlá léta jsme prožili daleko od domova, občasné podroušené zpěvy se linuly anonymní Prahou a domů jsme vozili spíše pozitivní zprávy.“

 

„Prahou jsem byl absolutně okouzlen. V tu dobu bývala skoro prázdná, čistá, nejezdily skoro žádné auťáky. Pro mě jako pro venkovana byla opojně krásná. Pro kluka, který celý mládí proběhal na hronovském náměstí, to byl najednou svět velikých možností. Jsem vděčen té době zvědavosti, zvídavosti a zájmu, protože takové období se už nikdy nevrátilo.“

 

„FAMU tehdy byla plná modrých košil a svazáckých schůzí… Bál jsem se, že by se mohlo přijít na to, že můj táta byl živnostník a tudíž kapitalista, a že na tu školu nepatřím. Vzpomínám, jak se stále vyplňovaly nějaké kádrové dotazníky a jak jsem v nich zdůrazňoval, že táta pracoval v tom malém obchodě jen s mámou. Chtěl jsem tím, trochu připosraženě, zdůraznit, že patřím mezi těmi kapitalisty přece jen k těm chudým.“

 

„Když jsem jako mladý kameraman začal režírovat, dal jsem si závazek, že budu dělat autorsky jen takové filmy, pod které se budu moct s klidným svědomím podepsat. Týkalo se to jak filmové kvality, tak i občanských a politických postojů. Abych v tom…nebeským biografu u Posledního soudu, kde mi to všechno promítnou, zbytečně netrpěl.“

 

„Vzpomeňme na poslední záběry Chaplinových filmů. Po široké silnici odchází Chaplin se svou družkou od kamery do prostoru. Obraz je snímán v protisvětle, za mírného atmosferického zákalu – dvě malé postavičky ve velkém prostoru. Jaký emocionelní dojem tento obraz zanechává! A divák ví, že to je filmová kamera, která ho pomáhá rozplakat i rozveselit.“  (z diplomové práce Světlo a atmosfera, 1957)

 

„Vyzkoušel jsem si, co je a co není možné a pochopil jsem zásadní filmové zákony – hlavně rytmus a zkratku. To nejdůležitější poučení platí dodnes: Šanci na dobrý film má ten, kdo má co říci a touží to vyslovit. Ten, kdo tím hoří, je fit, kdo jde až na doraz a žije filmem a jenom jím ve všech fázích jeho vzniku.“  (o filmu Největší přání, 1964)

„Moji kamarádi režiséři, všichni členové strany, s kterými jsem tehdy jako kameraman spolupracoval, mě ke vstupu (=do KSČ, 1965) přemluvili. Byla doba, kdy stalinský režim začal slábnout a panoval dost rozšířený názor, že strana a potažmo život nás všech budou takové, jací budou v partaji lidi. Nicméně, hned jak jsem to udělal, jsem věděl, že je to průšvih, že spadla klec a že se mně z toho rybníka tak hned vyplavat nepodaří…“

(z KSČ vystoupil v dubnu 1968, kdy řada lidí naopak do strany vstupovala)

„Byl jsem geneticky obdařen pesimismem a optimismus, jakožto směřování k radosti, beru jako svůj úkol. Myslím si, že je spousta lidí, kteří touží po radosti v beethovenovském smyslu. Po té radosti vykoupené utrpením a poznáním, o čem život je. Je mnoho lidí, kteří touží po laskavosti a něze. Tedy po hodnotách, které se moc nenosí. A dokumentárním filmem jsem se chtěl na tento slabý led pustit.“

 

„Jsem člověk plachý, a tedy k oboru geneticky nevybavený. Za kameru a mikrofon se spíše schovávám, ty mně dodávají odvahy filmařské, osobní i občanské. Nebyl jsem tedy ke svému povolání vůbec předurčen. Ale zase to nepovažuji za nevýhodu, protože to, co jsem si na sobě a své povaze musel vydobýt, všechny ty zisky jsou zasloužené, a proto jsou pro mne důležitější, než kdybych je dostal od sudiček darem.“

 

„Když jsem točil slavný lidi, tak jsem byl vždycky nějakým způsobem stísněný, a když jsem točil lidi v chaloupkách, tak jsem byl svobodný – ačkoliv ty největší a nejslavnější se naopak podobají těm v chaloupkách. Když jsem točil Oistracha nebo Armstronga, tak jsem si připadal jako když jsem vstoupil do chaloupky v Orlických horách.“

 

„Cestování byla krása, vzrušení, poznávání, dobrodružství a romantika. Přicházel jsem ale postupně na to, že život člověka, ty základní věci, radosti a smutky, vítězství a prohry, že jsou všude stejné. Tím, že je to v jiném hávu, v jiných kulisách, že to křoví je jiné, to ale dostává jinou atmosféru a říz. Zvlášť v době, kdy divák byl strašně vyhladovělý a kdy záběry na mrakodrap nebo palmu ho omračovaly. Když jsem tehdy jako autor té exotice nepropadl a dělal normální dokument o životě, je takový film i dnes ke koukání, přestože divák je mrakodrapy a palmami přesycen…“

 

„Je normální, že je člověk smutný, když vidí, jak vypadá svět, nebo je ten jeho smutek chorobný? I umění se rodilo vždycky na pozadí nějakého smutku. Ve veselohrách většinou moc velké umělecké činy nenajdete. Čím méně saháte po hvězdách, tím spíš se sice připravíte o lecjaká zklamání, ale nezažijete velikou radost, která podpaluje rakety a vede k velkým činům. Tyhle radosti jsou vždycky intenzivní a krátké. Co jiného ale máme na světě za práci než tyhle radosti hledat, nacházet a podávat o nich zprávu? Žádný jiný úkol nemáme. Tím rozjasníme nejen náš život, ale i životy těch, kteří čtou, co napíšeme, a dívají se na to, co jsme natočili.“

 

„Optimismus, ve kterém je obsažená katarze, je jediný důvod, který opravňuje tvůrce, aby někoho svým dílem obtěžoval. Jestliže by chtěl totiž sdělit jenom překvapení nad poznáním, že život je třeba těžkej a smutnej, tak oznamuje světu, že objevil Ameriku. A de facto taky oznamuje, že jeho vývoj je zpožděnej; že je omyl, že ho vůbec pustili k prostředkům, aby někoho jiného oslovoval.“

 

„Daleko od středu Evropy leží tato země. Daleko na západ, obklopena vodami Atlantiku. Osudy tohoto malého národa však nejsou nepodobny osudům jiných malých národů. Spojuje je touha po svobodě a nezávislosti na mocných sousedech. A tato země si před padesáti lety svobodu vybojovala a dodnes si ji hájí. Jmenuje se Irsko. A Irové rádi zdůrazňují: nezávislé, svobodné Irsko.“  (z úvodního komentáře filmu Země sv. Patricka, 1967; v samotném Irsku zazněl názor, že jde o nejlepší film, jaký do té doby o jejich zemi vznikl)

„Nejdřív byly zase nějaké tlaky katolické církve, že film by se jako komunistický neměl promítat, a na festivalu (=v Dublinu) z toho byla veliká kauza. Pak ten film pustili a byli z toho hrozně překvapení, chodili za mnou a ptali se, jestli anglický komentář je psaný specielně pro ně. Nechtěli věřit, že to byl překlad toho, co běželo i v Československu.“

 

V roce 1967 natočil (v 35 letech) i klíčový film své celoživotní tvorby, RESPICE FINEM.

„Chtěl jsem, mámo, dát do titulku věnování, jako že jsem jej dělal pro Tebe, protože jsem na Tebe nejvíce myslel a ty na mne. Ono se to ale nedělá, tak to tam není, ale stejně Ti ho jako věnuji. Snad to ale stačí.“  (z listu matce, 1967)

„Dříve by tyto ženy dožívaly na výměnku hospodářství svých dětí. Nyní děti odcházejí z vesnic, nikdo nezůstává, a tak chalupy, kde vyrůstaly generace, kde se uživily početné rodiny, dožívají se starou majitelkou, aby se po její smrti zřítily a zarostly bodláčím a kopřivami.

  Látka nabízí pravděpodobně celou řadu možných způsobů zpracování. Mě zajímají na této látce zvláště osudy žen, jejich životní moudrost, víra, vzpomínky – v neposlední řadě i to, jak se vyrovnávají s myšlenkou na tu jistotu, která stojí přede dveřmi – na smrt…“  (ze scénáře k Respice finem)

„Když jsem se vrátil z obhlídky, měl jsem dojem, že tyto ženy jsou posledními studánkami čisté vody. – V tak kalných vodách moderní společnosti. Studánky upřímnosti, pokory, čisté víry, tolerance, poctivosti.“  (tamtéž)

„Mezi námi žije téměř půl milionu vdov starších 65 let. Velká část z nich dožívá poslední léta života na venkově. Muži zemřeli, děti odešly a ony zůstávají se svou prací a denními starostmi. Samy se svými osudy, se svou vírou, se vzpomínkami na chvíle štěstí i utrpené křivdy. S moudrostí stáří a prostotou přírody, která je celý život obklopovala.“  (z úvodního komentáře v Respice finem)

„…Bože, za těch osumdesát pět roků, říkám si, kde ty léta jsou… Jsem jako hrábě suchá, co jsem se jenom napracovala. A víte, že se za to modlím, vám řeknu, aby se to už skončilo… Dneska jsem za celou dlouhou boží noc ani nesedřímla. A právě když by člověk chtěl umřít, tak ta smrt nepřijde a přijde pro takový lidi, který jsou tady ještě tolik potřeba. Ale co mám dělat. Musím čekat, až ta moje svíce dohoří…“  (jedna z hrdinek filmu)

„Tahle chalupa nám byla zkonfiskovaná, no tak jsme ji museli znova zaplatit – znova svůj majetek si koupit, když jsem se na to čtyřicet let dřela… To jsme neměli, abych vám řekla pravdu, tu chalupu čím zaplatit podruhý… No tak dobytek z chlíva vyvedli, za to nám nedali ani halíř, za nic. Brambory ze sklepa – museli jsme je ještě vynosit – všecko si vzali… Když nám vyváděli koně, tak muž ani nešel ven. On měl koně hrozně rád…“

„…vrátila jsem se od těch Riegrů z nákupu, a to mě to támhle zaťukalo na okno. No a já jsem čekala kůzlata, ale ještě jsem je nečekala, až patnáctého to mělo být. Já jsem ale do toho chlíva šla a ta koza se strojila ke kůzlatům! To mě to ale daly ty duše v očistci vědět, že já mám jít do toho chlíva…“

„Už když jsem točil, věděl jsem, že jde o cosi, co hned tak nezažiju. Okamžik, kdy člověk přestane vnímat kameru a mikrofon, pohrouží se do sebe a krásnými originálními slovy formuluje myšlenku. Zázrak. To, co mě chytá za srdce, není jen příběh, který osud přivane, ale i schopnost ho vyjádřit. Divák je zasažen její upřímností, přirozeností a lidskou velikostí, ztotožní se s jejím příběhem a je dojat. Ne z toho, že to je smutné, že babička umře, ale z toho, že to je krásné. Ten zážitek krásy, to ztotožnění se s příběhem nepřichází jenom z kvality filmu, ale taky ze zasutých vrstev v člověku, ze vzpomínek na vlastní dětství, na svou maminku a babičku.“

 

„Když jsem tento film natočil, bylo mi 35 let. Byl to věk, kdy jsem se i já vyrovnával s problémy života a smrti. Bylo to téma mého srdce. Pravda, je v něm vyjádřený i můj vztah k matce a k domovu. Jsou tam skryté moje citové vazby.“

 

„Žádný jiný film nevylučoval tak pronikavou míru osobního zaujetí pro materiál, s níž autor pracoval, tak hlubokou lidskou účast – nesentimentální, prostou soucitu, ale pramenící z bolestného procítění problému a bezbrannosti stáří. Špátovy stařenky však v nás utkvěly navždycky.“  (filmová kritička Galina Kopaněvová, 1968)

„Kdyby Špáta natočil jen tento film, stal by se klasikem.“  (z recenze v Zemědělských novinách; film nakonec skončil na 20 let v trezoru stejně jako o důsledcích kolektivizace pojednávající Nezorané meze, Země sv. Patrika, všechny filmy ze Sovětského svazu, Největší přání…)

„Respice finem a Země sv. Patricka jsou dva nejlepší filmy, jaké jsem v životě udělal… Respice finem jsem obhlížel 30 let, u Země sv. Patricka trvalo natáčení 10 dnů i s cestou a oba jsou obsahově stejně hodnotné. Délka obhlídky není na kvalitě a hodnotě filmu odvislá, důležité je, jaký jsem člověk a jak hořím.“

„Jan Špáta je vynikající technik, ovládá kameru, objektivy, světlo, kompozice… Ale především je to člověk s hlubokým cítěním života, s osobní filozofií… Chápe lidi, které zobrazuje. Váží si jejich života. Respektuje ho. Hluboko se o něj zajímá… Do zápasu vkládá celé tělo a duši.“  (E.Schorm)

 

„Začátkem normalizace ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa napsal dopis na FAMU, že není žádoucí, aby lidi jako Špáta ovlivňovali vývoj a výchovu mladé generace. Takže jsem z té školy byl odejit. V sedmdesátých letech jsem přesto externě působil na nové katedře dokumentu. Koncem sedmdesátých let jsem se tam ale seznámil se studentkou Olgou, svojí pozdější druhou ženou. Na takové události se nezapomíná.“

 

„Pokušení někdy bývalo docela silné, třeba když jsem po osmašedesátém dostal nabídku britské televize Rediffusion, že bych za slušný roční plat jezdil po světě a dělal pro ně takové své emotivní cestopisy. Nic atraktivnějšího si ďábel tehdy na mě, aby mě slušně potýral, nemohl vymyslet. Emigrovat by tehdy samozřejmě bylo podmínkou.

  Já jsem ale měl to rozhodování celkem dost jednoduché. Měl jsem staré rodiče, cítil jsem se doma v mateřském jazyce a byl jsem vychován v přesvědčení, že člověk má sdílet se svými dobré i zlé.“

 

„Neřekl bych ale, že bych se ve světě dozvěděl o životě něco podstatně jiného, než bych našel v Orlických horách. Musím v té souvislosti vzpomenout na babičku z Krkonoš z mého filmu Samota, která byla za celý život nejdále v Rokytnici, kam nosívala utkané plátno. A věděla o životě všechno – určitě nesrovnatelně víc, než mnozí světem zcestovalí lidé, kterých jsem za život poznal dost…

  U babiček v horských chalupách jsem se cítil nejšťastnější…

  Točil jsem často v palácích úspěšných, vždycky jsem se ale rád vracel do podzámčí, kde jsem se cítil vskutku doma.“

 

„K lidem přistupuju s presumpcí neviny. Dokud mě někdo nezradí, nezklame, mám za to, že je dobrý. Takový přístup je mi dán natruc mé kritičnosti, natruc zlu, ke kterému tíhneme všichni zřejmě dřív než k dobru. Protože zlo je navenek atraktivnější, dává rychlejší a větší zisky. Jdete-li dobrou cestou, většinou se načekáte, než se vám dobrý vklad změní v zisk. Chodím a nacházím – natruc té atraktivnosti zla – lidi dobré, čestné a pohostinné. Zázrak…“

 

„Dělám všechny ty filmy optimistické jen proto, že jsem sám geneticky obdařen pesimismem. Nejen poznáním a rozumem, ale zřejmě už sudičkami jsem vybaven k smutku, nostalgii, introverzi a úzkostem. Naštěstí jsou většinou v mezích normy. Optimismus beru jako svůj úkol – když už jsem se narodil a žiju tenhle život, pak chci dávat radost.“

 

„Uvědomuju si, že jsem pro své filmy, abych potěšil sebe i diváka, hledal hodného člověka. A nacházel jsem ho hlavně na venkově. Kdykoliv jsem se octl v kterékoliv zemi na venkově, nebylo možné takového člověka nepotkat. Cestovatelé mluví o neuvěřitelné důvěřivosti, pohostinnosti, otevřenosti, upřímnosti a čistotě srdce… Konečně my všichni – i slovutní vědci, úspěšní umělci či podnikatelé – jsme potomky venkovanů.“

 

„Základem mé víry je, že dobrý člověk ještě žije a že příroda zajistí, aby natruc jakýmkoliv vnějším podmínkám se rodilo určité procento lidí kvalitních, charakterních a po dobru prahnoucích… U takových se rád choulím jako u pece a sobecky nasávám teplo, které z nich vyzařuje.“

 

„O Janu Špátovi se někdy tvrdí, že je patologicky ušlechtilý. Podobné řeči odmítá. „Co činím, nedělám z přebujelé ušlechtilosti, ale pro záchranu své stísněné duše,“ říká. V každém člověku je podle něj zakódováno zlo i dobro. Jenže zlo umí lépe argumentovat, vítězí ten, kdo lidem nabídne větší kuličku požitků. Chce proto přidat také pár argumentů na stranu dobra.“  (R.Gallo)

„Rozpor byl v cituplnosti jeho filmů a často odmítavém vztahu k blízkým. Např. opěvoval přátelství, ale žádné příliš nepěstoval. Možná až v jevanské fázi života, když už netočil. Pro něj byla vždycky na prvním místě práce a povinnost.“  (Olga Sommerová)

„Mám dojem, jako bych, aniž bych chtěl, vysílal zprávy jen o tom lepším, co je ve mně, a stránky temnější, ba temné, pocházející z dílny ďáblovy, šikovně zatajoval. To však asi intuitivně děláme před cizími lidmi skoro všichni. Budiž mi tedy odpuštěno.“

 

 „Vždycky se mi zdálo, že čím déle lidi projevy citovosti odmítají, tím víc jim schází, a aniž by si to přiznali, touží po ní. Mají sice dostatečně jídla, žijí v teple – ale jsou nepochovaní, schází jim dotek a pocit citové sounáležitosti. To pochování může být pomazlení v pelíšku, zažíváme ho ale v přeneseném smyslu i při vnímání umění. O citech vypráví hudba, literatura a – proč ne – taky dokumentární film.“

 

„I když tělesnou něhu považuji za mimořádně důležitou, srdce se mi svírá spíš při vzpomínce na okamžiky těšení, setkávání či loučení, nebo při představě letmých oddaných pohledů – prostě na chvíle, kdy s námi dvěma byla duše, touha, cit. Za nejerotičtější považuji také filmy, které, ač nezobrazují akt tělesné lásky, jsou přesto, díky síle příběhu, nabité erotikou od začátku do konce.“

 

„Vím, že vnější krása je dar, který mizívá, zatímco obdělávaná lidská duše se dříve či později začne zrcadlit i na tváři.“

„Mě k tomu absolutnímu autorství (=při natáčení býval téměř sám) vedla ješitnost, možná i pýcha. Byla tam ale i veliká touha to všechno vyříct sám, po svém, originálně… Bylo to ale, jak už to bývá, asi i moje prokletí, a hrozně mě to opotřebovávalo.“

 

„Dospěl jsem k poznání, že se u nás vlivem událostí tohoto století vytratila jakási bázeň Boží. Nejenže se člověk nezodpovídá Bohu, ale dnes už ani komunitě lidí, mezi kterými žije. Všechno je jakoby povoleno, uniknout trestu je snadné, svědomí není brzdou v páchání zla. A přece žije dobrý člověk. Pokud někdo dnes dělá dobré skutky a je v dobrém smyslu hodným člověkem, tak je to vlastně zázrak přírody a doklad Boží existence.“

 

„Nemohu říct, že nevěřím. Nemám víru, která se mi předkládá jako suma dogmat a úkonů. Ale Bůh je na druhé straně pro mě světlo shora, zázraky přírody. V tom smyslu věřím. Dalo by se říct, že jsem takzvaně nezařazený. Ale hrozně rád pobývám v přítomnosti kvalitních jedinců, kteří jsou takzvaně zařazení, hrozně rád si s nimi povídám a často se s nimi ztotožňuju. Nic před nimi nehraju. Když jsem například točil dokument o řeholních sestrách, hned jsem jim řekl, jak to se mnou je. Ale ono jim to nebylo proti mysli, protože to jsou ženské moudré a zkušené životem. Na nich jsem viděl, že nejspolehlivější klíč ke štěstí je sloužit druhým a zrovna tak nejspolehlivější cesta k moudrosti je utrpení nebo strádání…“

 

„Velmi by mě zajímalo, jaké jsou vlastně motivy či osobnostní předpoklady k přijetí víry. Jakou vlastností, sklonem, genetickou výbavou jsou vyzbrojeni lidé, kteří v té stěně ty dveře najdou a jsou schopni a ochotni přijmout ten dar, milost (či prokletí?) a stát se lidmi věřícími. Chtěl bych tam vlastně? Nejsem si jist. Byl by to dar či postižení, svoboda nebo její ztráta?“

 

„Když jsem dělal třeba filmy o vozíčkářích, říkal jsem si, jak je možné, že se takové neštěstí vždycky stane tak zajímavým lidem, kteří dovedou tak poutavě mluvit o životě. Jak mohou ty sestry, které nikdy neměly děti a svoji rodinu, dělaly u mentálně postižených, hrabaly se denně v nevábných věcech, mít v sobě tolik radosti a takový jas? A ono je to obráceně – to ten sebezápor, překážky a obětování dělají z lidí ušlechtilejší bytosti. To je ta cesta – ale kdo ji zná a kdo na ni dovede vykročit?“

 

„Natočili jsme Albertov (=17.11.1989, film Největší přání II) a pochod na Vyšehrad, spotřebovali jsme předem určené množství materiálu a chtěli jít domů. Intuice mi však říkala, že ještě není konec. Zajeli jsme proto pro další materiál do kamerového oddělení v Křemencově ulici a pak hledali průvod… Zbyněk Honys pak přišel s dobrým nápadem zeptat se na největší přání i těch v helmách – je to vlastně stejná generace. Vzal mikrofon, zeptal se jednoho, druhého, třetího a když se ptal čtvrtého, neprodyšně uzavřená řada se otevřela, ruka civila tam reportéra vtáhla a tam ho zbili. Byli jsme bezradní, pak stejná ruka vtáhla za hradbu i mě… Tak samy události vytvořily vyvrcholení filmu…“

 

„Nemožnost vyjádřit pravdu bylo po čtyřicet let největším omezením dokumentaristů. Touha ji přece jen vyjádřit obohacovala však jejich filmovou řeč. Budeme teď sice šťastní, ale trochu bezradní, jako zvíře vypuštěné z klece do volné přírody.“  (1989)

„Při sledování zpráv ze vzbouřených věznic mě napadaly neveselé myšlenky. Jako prognostik amatér jsem od počátku naší nové svobody očekával, že mnohé zlé ze socialismu nadlouho zůstane a mnohé špatné z kapitalismu k nám dorazí s demokracií jako první. Stalo se…“

„Svobodu chápu jako stav duše, jako pevný řád života. Jako ochotu angažovat se, obětovat se a překonávat sám sebe.“  (1992)

„Na rozdíl od mnoha lidí, kteří si od demokracie slibovali, že místa zla hnedka nastoupí dobro, jsem nic takového nečekal. Nejsem proto zklamán, bylo jasné, že přijde mnoho špatných věcí. Pokud jsem úzkostný, nešťastný, deprimovaný, skeptický či pesimistický – to je tím, že jsem se s takovým pohledem na svět narodil… Nejásám nad tím, jak se člověk ve své většině chová. Proto točím filmy o té menšině, u které mně připadá, že natruc tomu, k čemu je člověk zrozen, tedy tomu, že tenduje ke zlu, podléhá snadno konzumu a spotřebě, vyznává duchovní hodnoty…“

 

V roce 1991 se stal kmenovým pedagogem Katedry dokumentární tvorby na FAMU: „Netajil jsem se tím, že by bylo dobré, abychom se do sebe trošku zamilovali. Když by tomu tak bylo, měli bychom mít k sobě větší úctu, odpovědnost i motivaci k překonávání lenosti a nespolehlivosti, i větší strach odevzdat špatnou práci.“

 

„Já na škole vedle vysvětlování, jak se drží dláto, dávám důraz na to, jak ho držet s láskou a chutí.“

 

„Myslím, že jsme na tom relativně dobře politicky, ekonomicky a dokonce i společensky. Jsem přesvědčen, že máme pořád trošku lepší vládu a výrazně lepšího prezidenta (=1994), než si jako národ zasloužíme.“

 

„Měl jsem vždy jednu úzkost: že mě opustí myšlenky, že mě přestane hlava myslet, že přestanu být motivován k výkonu, že přestanu mít touhu někoho oslovovat, že mě přestanou věci dojímat, že na mě přestanou doléhat projevy lidství. Ale to, jestli si vydělám peníze a jestli budu něco mít, tak to ne. Opustíš-li mě, myšlenko, zahynu.“ 

 

„Majitel myšlenky nemusí být chudší, než majitel Mazdy, a dokonce ten první se stává předmětem závisti toho druhého. Moudří majitelé myšlenek, navíc ještě šťastní, se stávají pro mnohé již soustem nestravitelným.“

 

„Západní kultura nám radí, abychom interpretovali jako úspěch jenom to, co je vyměnitelné za peníze a přináší všeobecné uznání.Ale když necháš jakoby zavanout ty východní větry a děláš věci sobecky pro svou radost, tak zjistíš, žes potažmo udělal hodně i pro své bližní. Jenomže to není tak okázalé.“

 

„Za blahobyt nepovažuju, že každý sníme ročně jedno velké prase, vypijeme cisternu piva, máme, či toužíme mít bazén, velké auto, vytápíme obrovský dům, živíme své nesamostatné děti do čtyřicítky, dlouhé hodiny denně prosedíme u televize či trávíme dovolenou v Thajsku. Blahobytně bych se ale cítil, kdyby v každém malém městě byl plavecký bazén, všude perfektní silnice, zpevněné krajnice, osekané pangejty, udržované polní cesty, voňavé čisté veřejné i domácí záchody, komfortní, útulné a spolehlivé vlaky křížem krážem křižující naši zem. Blahobyt je plná, nezadlužená, dobře spravovaná státní kasa a nikoliv jen má naditá prkenice.“

 

„Doba nadbytku znamená pro mě také potkávat upravené, ve společnosti plnohodnotně žijící osmdesátileté stařečky a stařenky i jejich komfortní příbytky v domovech důchodců. Blahobytně si žije ten, kdo si umí najít čas na soustředěnou četbu a vnímání umění, jakož i na povídání s dětmi… Blažený bych se cítil, kdyby vůkol panovala vzájemná odpovědnost a spolehlivost. K blahobytu u mě patří i důstojný, neuspěchaný pohřební obřad doprovázený upřímným slovem a ne jen rozloučení v kruhu rodinném (na přání zesnulého).“

 

„Všechny blahobytné společnosti a starodávné civilizace začaly v určité chvíli projevovat znaky degenerace, která pak vedla k zániku. A ten mohl trvat dlouho. Podle mě se už i v té naší blahobytné angloamerické části nějaké degenerativní změny odehrávají.“

 

„Cestovat víc pěšky a na kole po domovině než autem a letadlem po cizině, preferovat knihy, divadlo, kino před satelitem a videem, jíst hrách a kroupy, a ne biftek s vejcem atd. atd. Jsem do té míry realistou, že vím, že žádná politická strana výše uvedené recepty do svého programu nezařadí. Zdá se mi však, že se připozdívá a že vlak s radovánkami konzumní společnosti, jak je poznal Západ, nám v minulých čtyřiceti letech prostě ujel. Prostě už jen proto, že materiální blahobyt je podmíněn výrobou energie a energii můžeme získat jen za cenu ekologického sebezničení.“

 

„Že u nás má silné pozice euroskepticismus a jeho pokrytecky maskovaný bratr – eurorealismus, je pro mě největším zklamáním za padesát let poctivého sledování politického dění. Západ by nás vzal do party a my se kroutíme a vymlouváme. Václava Klause děsí evropská levicovost. Jako by bývala demokracie ohrožena, když na postech nejvyšších seděli Kennedy, Clinton, Palme či Brandt…

  Kéž by tak chtěl zvítězit zdravý rozum nad pýchou a malostí!“

 

„Političtí populisté v rouškách obránců našich národních zájmů slibují mnohé, jen ne to moudré… Leč běda nám – moudrých politiků jako šafránu.“

 

„Nemám rád řeči úspěšných a bohatých, že přece každý máme stejné možnosti. Nemáme. Jsem-li nespravedlivě obdařen talentem, intelektem, dychtivostí, posedlostí poznávat a s radostí pracovat, mám povinnost starat se o ty, kteří nespravedlivě tyto dary nedostali. Bill Gates, zdá se, to pochopil. Ne každý z nás má tak štědře naděleno, pro každého ale platí, že cesta ke štěstí vede přes vděčné radování se z toho, co jsem nespravedlivě dostal, a nebědování nad tím, čeho se mi nespravedlivě nedostává.“

 

„Samozřejmě cítím únavu. Evald (=Schorm) o mně jednou dokonce napsal, že taková práce stojí v mém případě zdraví. Když člověk něčím hoří…spaluje se tím a platí za to. Určitě jsou v mém těle a v mé duši součástky, které tím opotřebováním trpěly, a dneska platím daň, že s nimi musím žít dál. Tak jako si myslím, že povinností člověka je hořet, usilovat o něco nebo směřovat k radosti, tak je jeho povinností od určité chvíle začít brzdit.“  (1998)

„Jsem přesvědčený, že nemá smysl dělat něco, v čem člověk není ochotný nechat se shořet.“

„Moje námluvy – se ženami i s lidmi, o kterých jsem točil filmy – bývaly vždy velmi cudné. Určitým způsobem jsem se ale zamiloval vždycky – do babičky z Orlických hor, do Armstronga nebo do Hermanové. Protože zamilování – to je touha po poznání, která umožňuje, aby šel člověk do hloubky. Ta citová angažovanost tam být musí. A to je další věc, za níž dokumentarista platí velikou daň. Není totiž vybavený na to, aby se tak často zamilovával a tak často někoho opouštěl.“

„Člověk by si myslel, že ho vyčerpá hlavně něco, co nemá rád a co dělá z donucení. Ne. Vyčerpá vás i to, co milujete. Všechno, co příliš milujete, je pro vás potenciální droga. Uzavře vám to cesty jinam. Takový přepych si mohli dovolit snad jen géniové, Einstein nebo Beethoven. V mládí takovou omezenost milovanou činností člověk ještě tolik nevnímá, dokonce ji interpretuje jako romantické dobrodružství. S přibývajícím věkem se všechno rychleji sčítá…“

 

„Moji starší kolegové mi říkávali: „Vím, žes natočil dobrý dokument o rakovině, ale neuraž se, já ho ani nechci vidět.“ Jenže nakonec zjistíte, že život sám si o taková témata říká. Nechtěl jsem se třeba nikdy pouštět do dokumentu o kardiochirurgii. Pak jsem se dostal na operaci srdce a už jsem se neubránil profesnímu postižení. Do nemocnice jsem se vrátil s kamerou znova bolestně, ale i očistně prožít to, co už jsem jednou prožil jako pacient.“

 

„Je to dokument na rozloučenou nebo vyznání lásky té mé profesi. Velmi intimní zpověď. Točit něco takového je pro mě ovšem velmi delikátní a křehká věc. Hrozně tím trpím, protože člověk nese na trh každý čtvereční milimetr své kůže.“  (o Lásce, kterou opouštím, 1998)

„Dokumentární film byl pro mne poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost trápení, zoufání a beznaděje i okamžiky největšího štěstí…“  (ve filmu Láska, kterou opouštím)

„Tento film byl vyznáním, možná také trochu zpovědí, možná i odkazem a poselstvím – smím-li použít tlustších slov…“

„Největší dárek bych svým dětem dal, kdybych od nich nic nechtěl a nebyl jim na obtíž.“  (16.4.2006 – týden před tím, než byl zasažen mrtvicí)

„Že všechno jednou skončí, a tedy i práce a život, bylo tématem mých myšlenek i filmů. A umět odejít, eventuelně umřít, mi vždycky připadalo zrovna tak důležité jako umět žít.“

„Špáta na Hrad, jestli to ještě nevíte.“  (Jan Rejžek, 2002)

„Vždycky jsem říkala, že Honza byl moje druhá FAMU.“  (Olga Sommerová)

„Dává všechno ze sebe… Proto tak cítíme v jeho práci život.“  (Evald Schorm)

„Špátova oddanost profesi se může zdát až fanatickou – ale zřejmě jen taková dokáže zrodit skutečné dílo.“  (Mirka Spáčilová, 1991)

„Jan Špáta nikdy neokoral… byl filmařem výjimečného citu.“  (Mirka Spáčilová, 2006)

„U Špátova dokumentu s Miroslavem Horníčkem, kde promlouvali o smrti, jsem se rozbrečel. Myslel jsem si, že ty slzy jsou nejvíc, co může dokument dokázat.“  (Vít Klusák)

„Nejvýraznější a opravdu originální tvůrce českého filmu… skvělý filmař a člověk.“ (V.Jasný)

S využitím:

Gallo R. a kol., GEN – 100 Čechů dneška, Fischer 1994

Kašpárková M., Krátké radosti – krátké smutky, Karmelitánské nakladatelství 1998

Mladá fronta Dnes

Lidové noviny

Respice finem (Pamatuj konce), film Jana Špáty, 1967

Špáta J., Mezi světlem a tmou, Malá Skála 2004

Špáta J., Okamžiky radosti, Malá skála 2002

Štoll M., Jan Špáta, Malá Skála 2007