Indonéské sopky

Od | 12 listopadu, 2019

Obsah

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

Indonésie – Země sopek

     Indonésie si zaslouží mnoho různých přívlastků, ale jedním z nejpříznačnějších je bezesporu „země sopek“. Snad v žádné jiné zemi se nevyskytuje tolik činných vulkánů jako právě v Indonésii. A každou chvíli nějaká vybuchne a způsobí pohromu lokálního významu. Jednou za čas však dojde k obrovské erupci, která způsobí katastrofu obrovského rozsahu.

     Dvě z erupcí v 19. století se řadí mezi největší sopečné výbuchy v historii lidstva. Sopka Tambora na ostrově Sumbawa explodovala v roce 1815 v největší zaznamenané sopečné explozi vůbec. Vyvrhla do vzduchu 150 krychlových kilometrů sopečného materiálu a vznikl kráter a hloubce 1250 metrů. Množství sopečného prachu zakrylo slunce na mnoho dní a způsobilo celoplanetární ochlazení v následujícím roce. Výbuch ovšem zabil „jen“ 10 000 obyvatel – Sumbawa nepatřila v 19. století a nepatří ani dnes k příliš hustě osídleným ostrovům.

To sopka Krakatau v roce 1883 měla již na svědomí mnohem více obětí. Valnou část z nich ovšem nezabil výbuch samotný. Exploze sopky Krakatau, ležící na stejnojmenném ostrůvku mezi Jávou a Sumatrou, vyvolala obrovské vlny tsunami, které následně smetly     36 000 lidí na pobřeží. Ani Sumatra s Jávou ovšem nebyly v 19. století osídleny tak hustě jako dnes. Proto vlna tsunami, kterou vyvolalo podmořské zemětřesení v roce 2004, zabila přes 200 000 lidí, i když byla daleko menší než ta z 19. století. Výbuch sopky Krakatau bylo slyšet téměř 5 000 kilometrů daleko! V Singapuru bylo slyšet hromobití intenzity dělostřelby a v Brisbane na východním pobřeží Austrálie se třásly sklenice v pivních barech (A to Krakatau – ve srovnání s Tamborou – vyvrhla „jen“ 20 kilometrů krychlových materiálu…).

     Tak to se máme na co těšit – říkali jsme si při naší cestě Indonésií a i když jsem povahy lehce dobrodružné, modlil jsem se, aby nějaká sopka zrovna nesoptila během našeho putování. Sopku Tambora (nebo spíš její zbytky) jsme míjeli celkem nedaleko na palubě výletní lodi cestou kolem Sumbawy. Tvářila se přátelsky a nebýt vyzbrojen údaji z průvodce, člověka by ani nenapadlo, co se tady před 200 lety odehrálo a ten kopec bychom přehlédli. A sopku Krakatau jsme neviděli vůbec (a možná nám to zachránilo život – sopka sice nesoptila, ale na západní Jávě, odkud se dá na ostrůvek Krakatau dostat lodí, zabilo pár menších vln tsunami několik stovek lidí. Tou dobou jsme už naštěstí byli na Sulawesi, mnoho set kilometrů daleko.

     Ale pár sopek jsme po cestě viděli. A nutno říct, že některé z nich patří k tomu nejúchvatnějšímu, co se dá v Indonésii vidět po přírodní stránce.

Gunung Semeru (Bromo) – Východní Jáva

     Trocha teorie do začátku: gunung znamená v indonéštině hora a api oheň. Takže gunung api je ohnivá hora neboli sopka. Na východě Jávy se nachází velká turistická atrakce – Gunung Bromo. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o jednu sopku, ale o složitý systém navzájem propojených kráterů a sopouchů. Bromo samotné je vlastně široký, poměrně plochý kráter, z kterého se neustále lehce čoudí. Nad ním se pak tyčí nejvyšší jávská hora Gunung Semeru (3 676 m.n.m. – také sopka).

Obrazek

     Výlet na sopku Bromo je záležitost většinou dvoudenní. První den se vyjede vysoko do hor, kde se přespí. Na vrchol se pak vyráží ještě za hluboké tmy, protože nejhezčí pohled na celý sopečný komplex je při východu slunce. Navíc většinou pouze ráno je vůbec něco vidět, protože již během poledne se zatáhne, padne mlha a je po vyhlídce…

     My jsme si s našimi indonéskými přáteli objednali výlet na sopku Bromo z nedalekého Malangu. Večer jsme vyjeli dodávkou úctyhodnými serpentinami až do vesnice v horách, kde jsme přespali v místní turistické ubytovně . Zdejší vesnice a vůbec celá okolní oblast je na Jávě výjimečná tím, že narozdíl od zbytku ostrova zde nepřevažují muslimové, nýbrž hinduisté.

Na Jávě původně hinduisté převažovali, pak však byli muslimy vytlačeni na sousední ostrov Bali a pouze zde v horách na východě Jávy se ještě udržely zbytky původního obyvatelstva. Jelikož hinduisté uctívají mnoho bohů, kteří symbolizují často podivuhodné přírodní síly, není divu že okolní sopky jsou pro ně posvátné. Z vesnice jsme toho ovšem zase tolik neviděli, protože jsme sem přijeli pozdě odpoledne a jelikož jsme poblíž rovníku, tak v sedm večer je tu naprostá tma. Navíc ještě před setměním padla hustá mlha, což nás vzhledem k zítřejší možnosti pěkného výhledu nenaplňovalo zrovna optimismem.

     Druhý den vstáváme za hluboké tmy ve 3:15 a ve 4:00 džípem vyrážíme o trochu výš, kde je vyhlídka na sopky. I když většina Indonésie (s výjimkou Bali a několika dalších lokalit) není zrovna přeplněná turisty, tady se jich spolu s námi tísní asi 150 a všichni čekáme na východ slunce. Okolo je spoustu stánků, kde místní prodavači suvenýrů momentálně napjatě sledují právě probíhající semifinále mistrovství světa ve fotbale.

     Jsme odhadem tak ve 2 000 metrech nad mořem, takže rovník nerovník – v pět ráno je tu citelně chladno. Zaujímáme strategickou pozici u zábradlí a s připraveným fotoaparátem čekáme na východ slunce. Mlha navzdory našim obavám téměř úplně zmizela a její zbytky přetrvávají pouze v kráteru pod námi. A pak se ten zázrak stane – slunce skutečně vyjde a stojí to za to.

Přírodní panorama před námi bere dech. Pod námi leží rozlehlý plochý kráter Gunung Bromo, z něhož se lehce čoudí. Mlha zdobící ještě před chvilkou vnitřek kráteru se jako mávnutím kouzelného proutku rozplyne. A nad tím vším se pak vypíná mohutný kužel Gunung Semeru, který svým rozvážným bafáním dotváří dokonalou scenérii. Několik okolostojících Japonců dokonce extaticky zatleská a opravdu to vypadá, jako kdyby to celé velkolepé přírodní divadlo pro nás někdo naaranžoval a potlesk se zde jeví zcela na místě.

     Potom ještě sjíždíme džípem přímo na dno plochého kráteru Bromo. Je vyplněn jemným prachem a turisté si na „výstup“ k asi 50 vysokému dýmajícímu jícnu najímají poníky. Já jdu pěšky a cestou si ještě prohlížím zdejší malý hinduistický chrámek, kde místní uctívají zdejší úžasné přírodní síly.

Obrazek

     Pro mě osobně byl výhled na Bromo a Semeru asi nejúchvatnější přírodní scenérií, jakou jsem kdy viděl. Často se mi stalo, že jsem se těšil na různé pamětihodnosti a přírodní krásy doporučované průvodci a pak jsem byl zklamán, což ovšem rozhodně nebyl tento případ. Poprvé mě kdysi napadlo, že bych chtěl jet do Indonésie,  když jsem v jakési publikaci viděl právě fotku sopek Bromo a Semeru. A teď jsem je viděl v reálu a musím říct, že skutečnost výrazně předčila moje očekávání. Nádhera!

Keli Mutu – Flores

     S dalšími vulkány jsme se setkali až na ostrově Flores. Tady je to opravdu samá sopka! Jedna z nich, nedaleko města Bajawa, vyrostla ze země teprve roku 2001 !  Její mládí dosvědčuje její holý kužel, který ještě nestačil zarůst tropickou vegetací.

     My ale míříme z jiným přírodním divem na východní Flores. Keli Mutu jsou tři jezera, ne ovšem jezera ledajaká! Leží ve vulkanické oblasti a stejně jako Gunung Bromo je nejlepší je navštívit při východu slunce. Východiskem je nám malá, ale turisticky významná vesnice Moni. Odsud až k jezerům je to asi 13 kilometrů, což se nám brzy ráno za tmy, v rozespalém stavu a do kopce rozhodně absolvovat nechce. Proto jsme si již večer domluvili odvoz ojekem (čti: odžek). Ojek je mototaxi a je v Indonésii velice oblíbeným druhem dopravy.

„Taxikáři“ jsou místní mladíci, kteří si koupí většinou na leasing motorku a pak, aby měli na splátky, si přivydělávají jako moto-taxikáři. Ojeky vyjíždíme vzhůru do hor, platíme a absolvujeme ještě kousek cesty pěšky směrem na vyhlídku. I zde už vyčkává skupinka turistů a čeká stejně jako my na východ slunce. A i zde je citelný chlad.

     Jezera leží v sopečných kráterech a každé z nich má jinou barvu – momentálně je to hnědá, černá a modrozelená. Momentálně proto, že čas od času se stane, že jezera z ničeho nic během několika dní změní barvu. Jedno z jezer bylo dřív kupříkladu červené a hnědé jezero zase bylo předtím modrozelené. Mechanismus barevných změn zatím není zcela objasněn, ale téměř jistě je jev způsoben výrony sopečných plynů různého chemického složení. Různé plyny pak způsobí odlišné zbarvení vod jezera.

     Cestu od jezer směrem zpět do údolí scházíme tentokrát pěšky. Ještě se zastavujeme u malého vodopádu. Hned vedle něj vyvěrá ze země termální pramen. Chceme se v něm vykoupat i přesto, že v něm plavou různé železité usazeniny (nebo že by síra? – no prostě nějaký sajrajt, ale chemik nejsem :-). Bohužel místní ženy z vedlejší vesnice mají zrovna dneska velké prádlo a celé termální jezírko okupují déle, než jsme předpokládali, takže z koupele nakonec sešlo.

     Druhý den sjíždíme z horské vesnice Moni do přímořského Ende. Večer se koupeme na krásné pláži ve vlnách Sawuského moře (o jehož existenci nemá většina smrtelníků ani potuchy). Pláž je pokryta jemným černým pískem sopečného původu… 

Gunung Rinjani – Lombok 

     Blíží se večer a z výletní lodi plující kolem ostrova Sumbawy se nám naskýtá krásný pohled na ostrov Lombok. Je sice ještě asi 40 kilometrů daleko, ale jeho nejvyšší hora – sopka Gunung Rinjani (čti Rindžani, 3 726 m.n.m.) dominuje obzoru v dáli a pomalu se halí do nočního soumraku

Obrazek.

     Na Lomboku se vyloďujeme druhého dne ráno a hned se přemisťujeme do vesnice Senaru na druhém konci ostrova. Senaru leží asi 600 metrů nad mořem na úpatí Gunung Rinjani. Je tu poměrně hodně západních turistů, většinou baťůžkářů jako jsme my – luxusní hotely tu nenajdete. Místní průvodci se živí prováděním turistů po národním parku, který sopku obklopuje. Výstup až na vrchol a zpátky zahrnuje trvá obvykle 3 dny a zdolává se při něm převýšení přes 3000 metrů! Většina turistů si najme i nosiče, který spolu s průvodcem nese jejich zavazadla, takže turisté jdou poměrně nalehko.

     Rozhodl jsem se tentokrát, že narozdíl od většiny ostatních vyrazím nahoru sám a bez průvodce. Nebudu to přehánět, vylezu „jen“ do 2600 metrů – přece jen už nejsem nejmladší – a vrátím se téhož dne zpět do Senaru. Ušetřím za průvodce a budu svým vlastním pánem a zároveň s sebou nemusím tahat velké zásoby. Na víc dní je potřeba vzít si zásoby jídla, stan spacák a hlavně vařič, protože voda v horách je pitná pouze po převaření a tahat ji s sebou ve velkém množství se poněkud pronese.

     Abych to stihnul, vyrazil jsem ve 4:00 ráno za hluboké tmy. Cesta zpočátku pěkně odsýpá, i když svítím pouze malinkou baterčičkou alias zapalovačem těsně před sebe a sotva vidím na cestu. Nahoře chci být do poledne, abych stihl krásný výhled na dno kráteru, protože po poledni se údajně zatáhne a je po vyhlídce.

Po předchozí zkušenosti z Broma a Keli Mutu nemám důvod o tom pochybovat a tak se ženu nahoru. Během chvíle se nořím do pralesa, pokrývajícího nižší partie hory, míjím ještě za tmy opuštěný vstup do národního parku  -ušetřím i za vstupné:-) – a pokračuju nahoru. Po dvou hodinách pochodu, kolem šesté hodiny,  konečně začalo svítat.

Prales ožívá, občas se někde „za bukem“ mihne opice. Vylézám nad horní hranici lesa a už za dne pokračuju rychle směrem vzhůru a míjím skupinky prvních turistů, kteří v horách přenocovali. V dálce na obzoru je vidět další sopka – Gunung Agung   (3 142 m.n.m.), nejvyšší hora sousedního ostrova Bali. Po 5,5 hodinách ostrého pochodu jsem dorazil k cíli – na okraj mohutného sopečného kráteru. Uvnitř kráteru, 600 metrů pode mnou, se rozkládá sopečné jezero Danau Segara Anak („danau“ je indonésky jezero).

Okraj kráteru je ve výšce 2 600 m.n.m. Další fantastický pohled! Z jezera se zdvihá ještě menší parazitický kužel, anak („anak“ je indonésky dítě, parazitický kužel je tedy „dítětem“ větší sopky). Na druhé straně jezera se pak zdvihá mohutný masiv samotné Rinjani, jejíž vrchol se vypíná dalších 1100 výškových metrů nad kráterem. Vychutnávám si tu nádheru ještě asi půl hodiny, fotím panorama i okolo zevlující opičáky, kteří od turistů žebrají něco na zub a jelikož se mi zdá, že mám dobrý čas, scházím dolů směrem k jezeru, což znamená sejít oněch 600 metrů výškového rozdílu.

Cestou míjím spousty turistů i s jejich „osobními“ průvodci a nosiči, kteří poněkud zpomalují můj sestup, a nakonec scházím až dolů. I když jsem šel pořád z kopce, cesta mi trvala 2 hodiny! Kousíček od břehu jezera je konečný cíl mé dnešní cesty – horké prameny. Jsou tu malé bazénky, z kterých se intenzivně kouří a koupel v nich je pro mě – a moje uondané nohy zvláště – velmi, velmi příjemná. Nejradši bych se tu válel půl dne, ale bohužel mě tlačí čas – musím se ještě dnes vrátit zpět. Moje nohy už jsou v docela nedobrém stavu, samý puchýř, a půlku cesty mám ještě před sebou.

Většina turistů u jezera přenocuje a buď se vrací zpátky až druhý den, nebo pokračují dál na vrchol Gunung Rinjani. Po 2,5 hodinách hrozného výstupu jsem se vydrápal zpět na okraj kráteru. Dojídám poslední sušenky a dopíjím poslední vodu a upaluju zpátky do Senaru. Sestup mi trval 4 hodiny a už jsem myslel že nedojdu – od mých „trekkingových“  bot mi upadly podrážky a došel jsem se zkrvavenýma nohama pouze na  vložkách do bot opět za úplné tmy.

Celkově mi můj pochod, který jsem chtěl zpočátku pojmout jako lehký výstup, trval 16 hodin a málem jsem přišel o nohy. Hlavní poučení z dnešního dne tedy jsou: 1) Nepodcenit příště výstroj a koupit si pořádné boty (respektive kriticky zhodnotit stav těch stávajících) a  hlavně: 2) Nepřeceňovat svoje síly. Kdybych býval vynechal sestup k horkým pramenům a od okraje kráteru šel rovnou zpět, bylo by to v pohodě. Úplně ideální by asi bylo jít dva dny a víc si cestu vychutnat, ale to zase znamená vláčet s sebou stan, spacák, vařič a zásoby jídla na 2 dny.

     Druhý den relaxuji, šetřím nohy a jdu se podívat k nádherným vodopádům asi 2 kilometry od Senaru, to moje chodidla ještě snesou. Další den se s vesnicí loučím a vyrážím dál na své okružní cestě po Indonésii, ve které je tolik nádherných míst, ale sopky patří k těm úplně nejkrásnějším , alespoň co se přírodních scenérií týče.

Malý indonésko – český zeměpisný slovníček

  •      danau                                           jezero
  •      gunung, puncak                           hora
  •      api                                                oheň
  •      gunung api                                   sopka
  •      laut                                                moře
  •      pulau                                             ostrov
  •      kota                                               město
  •      ibu                                                 matka
  •      ibu kota                                         hlavní město
  •      pantai                                            pláž
  •      pasar                                             trh
  •      sungai                                           řeka
  •      jalan                                              ulice
  •      merdan                                         náměstí
  •      barat                                             západ
  •      selatan                                          jih
  •      utara                                             sever
  •      timur                                             východ

(výslovnost: indonéské „j“ se čte jako „dž“,  indonéské „c“ se čte přibližně jako „č“, indonéské „e“ se často nečte vůbec nebo velmi slabě, indonéské „y“ se čte jako „j“, indonéské „h“ na konci slova se většinou nečte).

Praktické informace, ceny (stav v červenci – srpnu 2006)

(1000 indonéských rupií (Rp) = asi 2,50 Kč)

Bromo:  

Výlet na Bromo: z  Malangu a zpět nás vyšel v 5 lidech na 900 000 Rp, takže 180 000 Rp na jednoho. V ceně byl benzín, pronájem dodávky a jeepu, nocleh a jídlo v ubytovně pod vyhlídkou. Výlet trval 1,5 dne, vzdálenost Malang – Bromo je asi 100 kilometrů. Při menším počtu osob se samozřejmě výlet prodraží.

 Flores:  

Ubytování (pokoj pro 2 osoby na noc)                               30 000 – 60 000 Rp

          (Moni – 30 000, Labuanbajo – 60 000 Rp, bez sprchy na pokoji, sprcha na chodbě)  

autobus Labuanbajo – Bajawa                                                           70 000 Rp

          (10,5 hodiny jízdy přes polovinu ostrova, 276 kilometrů, silně nepohodlné)  

autobus Bajawa – Moni                                                                       50 000 Rp

          (6 hodin jízdy, 170 kilometrů)

 ojek (mototaxi) Moni – Keli Mutu                                                       25 000 Rp

          (13 kilometrů – jedna cesta pro jednu osobu, cena po velmi dlouhém smlouvání)

 Keli Mutu – vstupné na vyhlídku                                                            6 000 Rp

 Lombok:  

Ubytování – Senaru horská vesnice – pokoj pro 2 osoby)                 40 000 Rp

– Mataram (hlavní město ostrova, 300 000 obyvatel)     30 000 Rp

                  (pokoj pro 1 osob, po smlouvání)

Bemo do Mataramu                                                                            15 000 Rp

     (Bemo je hromadná dodávka nebo minibus, cena byla asi za 60 kilometrů jízdy, cestující po cestě každou chvíli nastupují a vystupují, takže to trvalo asi 3 hodiny).

Průvodce na Gunung Rinjani                                                        1 000 000 Rp

     (Cena pro 2 osoby. V ceně je průvodce a jídlo na 2 dny, spaní po cestě pod stanem, většinu věcí za Vás vynese průvodce). 

3 thoughts on “Indonéské sopky

  1. hamady

    No vida,jde to samo,ne??? jednotlivy stranky se tu jmenujou prispevky..takze po prihlaseni vlezes do zalozky Prispevky a tam nekde najdes napr. ten tvuj prispevek Indoneske sopky,pod nim je ikona Upravit,a tesne nad tlacitkem Ulozit je volba Pripojit fotogalerii,kterou vyberes ,vzdycky kdyz delas nakou zmenu,upravu,musis stisknout Ulozit,tzn. potvrdit zmeny…ps: Koukam ze u vas se asi taky stavkuje :o))))

  2. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.