Gustav Husák

Gustáv Husák

(*10.1.1913)

   Do nejvyššího patra československé politiky se vyšvihnul brzy poté, co u nás vyšel román „Jak chutná moc“. Obratnost, vysoká inteligence, odvaha a vytrvalost – nic z toho osmému československému prezidentovi nechybělo. Ale to hlavní, to nejpodstatnější „muž moci“ zoufale postrádal. Z nadějného reformátora se stal „sovětským místodržícím“ v Československu. Udělal nešťastnými statisíce lidí, a nakonec i sebe.  Gustáv Husák.

Na svět přišel právě před sto lety do chudé selské rodiny v obci Dúbravka u Bratislavy. Matka zemřela už necelý rok po jeho narození. Ctižádostivý otec (+1962) se z dělníka v kamenolomu a sezónního pomocníka v zemědělství vypracoval po vzniku ČSR až na starostu Dúbravky.

„Matka mi zemřela v roce 1914, otec narukoval do světové války. Zůstali jsme tři malé děti, sirotci. Z války se otec vrátil těžce zraněný, z 80% invalida. Po matce zdědil kousek pole, kousek dostal z pozemkové reformy. Trápil se jako malý rolník. Oženil se podruhé, přišly děti, z kousku pole ani ne 3 ha živil 9člennou rodinu, z toho šest malých dětí.“

Jeho nadaný syn se stal v 16 letech členem Komunistického svazu mládeže a jako vysokoškolák vstoupil do KSČ. Vystudoval práva na univerzitě Komenského a pracoval jako advokátní koncipient, mj. v kanceláři Vladimíra Clementise.

Za Tisova režimu se několikrát se ocitl v internaci: poprvé počátkem listopadu 1940 (po stávce v Handlové), podruhé po německém přepadení SSSR. V obou případech byl brzy propuštěn.

„Po obnovení republiky a návratu starých časů ČSR tu touží lidé právě tak jako po svatoštěpánské koruně… Proč máme hledat spásu v Benešovi, když je osvědčený recept u Stalina. Nikdo nečeká osvobození od Čechů, většina ho vidí hmatatelně od Rusů… Chceme být součástí SSSR. Všechno ostatní je spekulace… Kdyby dnes byla možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70% by hlasovalo za připojení k SSSR, snad 20% za novou ČSR, zbytek je zmatený…“  (z listu do Moskvy, 7.7.1944)

„Ve slovenském národním povstání se lidové masy, vedené komunisty, přihlásily k obnově jednotného Československa…“  (Husák v sovětském časopisu Komunist, 1972)

Do aktivního odporu proti fašistickému režimu se zapojil v polovině roku 1943. Se Šmidkem a Novomeským vytvořil ilegální vedení KSS a se zástupci demokratické opozice vytvořil Vánoční dohodu, která stála u vzniku Slovenské národní rady. Horlivě se podílel na přípravě celonárodního povstání, jehož porážku přežil ústupem přes Maďarsko na Sověty kontrolované území.

Od jara 1946 se Husák rychle stával hlavní politickou osobností Slovenska (fakticky zde byl ministrem vnitra). Přestože tam byli komunisté ve volbách poraženi, dostal se do čela sboru pověřenců a v listopadu 1947 předběhl vývoj v Praze, když zorganizoval „slovenský Únor“ (vítězná Demokratická strana se po jeho zásahu stala ve sboru pověřenců menšinou; její poslední zástupce vyhodil ihned po pražské abdikaci 21.února 1948).

„Každého, kdo se nám postaví do cesty, rozbijeme a rozmetáme. Komu tato dnešní výstraha pracujícího lidu nebude stačit, pocítí další opatření.“  (z projevu v Bratislavě)

Na IX. sjezdu strany v květnu 1949 byl zvolen členem ÚV KSČ a poté i vedoucím oddělení ÚV KSS. Jako hlavní představitel komunistické zvůle na Slovensku jistě netušil, že má před sebou pád do politické propasti.

V březnu 1950 byl ministr zahraničí V.Clementis obviněn ze „slovenského buržoazního nacionalismu“. Celé předsednictvo ÚV KSS (včetně Husáka) se ke kritice připojilo. Za necelý měsíc bylo obvinění rozšířeno i na něho; následovalo odvolání z vládních funkcí, sebekritika, a posléze (6.února 1951) zatčení – přímo v kanceláři generálního tajemníka ÚV KSS.

Ve stejný den internovali i Magdu Lokvencovou-Husákovou s oběma dětmi. Mimochodem, až jí po propuštění manžela (1960) vrátí stranickou legitimaci, bude muset Magda zaplatit členské známky za uplynulých deset let. Po celou dobu věznění se s ním přes nátlak StB odmítala dát rozvést, o rozvod (už dříve žila s hercem Ctiborem Filčíkem) požádala až po jeho propuštění.

„U skupiny Husák – Novomeský nejde o chyby a úchylky, máme tu co do činění s organizovanou protistranickou frakcionářskou bandou, která…se snažila v rámci Republiky fakticky udržet tzv. samostatný slovenský stát, aby ho ve vhodné chvíli odtrhla od Republiky, a která záměrně hatila vývoj k socialismu a orientovala se v postatě na restaurování kapitalismu.“  (z obvinění na schůzi ÚV KSČ, 21.2.1951)

„Při vyšetřování jsem byl bit, škrcen a všemožně týrán. I když jsem češtinu dost dobře ovládal, nikdy jsem netušil, že je tak bohatá na vulgární a sprosté výrazy… V plné fyzické vyčerpanosti, téměř v bezvědomí, byl na mně surovým fyzickým násilím vynucen podpis na falešně sestavený protokol z 13.února 1951.“  (ze žádosti o stranickou rehabilitaci, 1963)

„Po únorovém vítězství v roce 1948 stanula KSČ na prahu nejvýznamnějšího období své historie… Upevnění vedoucí úlohy strany se stalo východiskem k tomu, aby se v praxi mohly uskutečnit velké ideály socialismu a komunismu.“  (G.Husák, květen 1981)

 

„V únoru 1951 tři dny a tři noci jsem nepřetržitě stál na nohách (70 hodin) a za sedm dní a sedm nocí jsem mohl spát čtyřikrát po dvou hodinách, přerušovaných buzením a vstáváním. Nohy mně opuchly, sednout jsem si nesměl… Desítky dní a nocí jsem musel chodit po cele (zákaz sedět), při výsleších stát, mnohokrát jsem musel být v temnici a spát na holé podlaze… Za prvých 500 dní vazby jsem byl jen jednou (15 minut) na procházce na dvoře, za dalších tři sta dní pouze patnáctkrát. Brýle mně byly povoleny na celu po 18 měsících a oči samy se silně poškodily. Svetr mně byl povolen po 23 měsících…“

 

„Průkopnická cesta k našemu socialistickému dnešku nebyla lehká. Měli jsme obrovskou výhodu, že jsme mohli čerpat z bohatých zkušeností Sovětského svazu.“  (G.Husák, 24.2.1983)

 

„Při konfrontacích roku 1953 k převážné většině tvrzení mi bylo znemožněno se vůbec vyjádřit, a pokud jsem něco přece jen říkal, do protokolu zapsaly vyšetřující orgány moji odpověď nesprávně, okleštěně, ba i úplně vymyšleně. Proto jsem protokol musel odmítnout podepsat… Tento protokol byl bez mé účasti a přítomnosti vyšetřujícími orgány zase měněn, přepracován a mně ani formálně nebyl k podpisu předložený. Tímto nezákonným postupem bylo postupováno i při psaní protokolu v únoru a březnu 1954.“

 

„Přes některé chyby a omyly, k nimž došlo v době, kdy si dělnická třída, pracující lid zatím jen osvojovali umění vládnout, byly uskutečněny základní socialistické přeměny.“  (G.Husák, 1981)

Při procesu v dubnu 1954 Husák odmítl přiděleného obhájce a jako právník se u soudu hájil sám. V jinak zmanipulovaném líčení vznesl dokonce 70 návrhů na doplnění důkazního řízení a žádal vyslechnout 31 svědků obhajoby; soud mu nevyhověl ani v jednom případě.

„Drž nakrátko tu svini.“  (předseda Sboru pověřenců Rudolf Strechaj předsedovi senátu J.Uhrínovi)

„Pro vaše zločiny existuje v zákoně jediný trest – trest smrti. Pouze naše velké budovatelské úspěchy umožňují tu velkou milost, že vám může být trest smrti změněn na doživotní vězení.“  (ze zdůvodnění rozsudku, 24.4.1954)

„Socialismus dal pracujícímu člověku skutečnou lidskou důstojnost, reálně zajistil jeho práva a svobody.“  (G.Husák, 18.5.1985)

Vězněn byl střídavě v Praze na Pankráci, v Ruzyni a v Leopoldově, poslední měsíce byl zavřený na Mírově. Celkem strávil za mřížemi skoro deset let, z toho víc než polovinu (!) v samovazbě a izolaci.

„Když jsem byl uvězněný, bylo mi 38 roků a cítil jsem se mladý a plný tělesných a duševních sil… Dnes po tom všem jsem starý člověk s podlomeným zdravím, se zchátralým a vyčerpaným tělesným organismem, duševně podlomený a ubitý. To u mne vede stále častěji k nervovým krizím, depresím a zoufalství. Začínám cítit, že se mi už někdy nedostává sil snášet tento osud…“   (z listu A.Novotnému s prosbou o propuštění , 23.9.1959)

Historik Václav Král ho ve své Maketě československých dějin označil  v 50.letech za „kavárenského povaleče a buržoazního nacionalistu“. V roce 1968 označil Husák jeho knihu za příklad „nevědeckého, dogmatického a falsifikátorského výkladu dějin“. V 70.letech ovšem Krále jmenoval profesorem, odpovědného za vzdělávání historiků na filosofické fakultě UK.

 

„Znáte Husáka? Neznáte! Ale až poznáte, kdo to je, bude už pozdě a budete toho litovat!“ (Antonín Novotný, poté co odmítl jeho plnou rehabilitaci, 1963)

Po návratu z vězení mu nejdřív přidělili místo skladníka; pouze Dubčekovi (který mu v dubnu 1963 předal legitimaci člena KSČ) mohl nakonec vděčit za práci v Ústavu státu a práva. Od Novotného dostal dokonce nabídku křesla náměstka ministra financí, ale vytušil prezidentovu snahu mít ho pod kontrolou a navíc čekal na lepší příležitost. Odmítl.

„Idealizoval se společenský vývoj, vyhlašovala nerealistická hesla, která věcně i časově předbíhala celou etapu společenského vývoje, a to v době, kdy se neřešily problémy a těžkosti, které doléhaly na řadové členy strany i ostatní poctivé občany.“ (o Novotného éře, 25.9.1969)

„Vedení se ocitlo postupně víceméně v rukou jednoho člověka velmi průměrných kvalit.“ 

(v rozhovoru pro Rudé právo, leden 1970)

„Vždy je dost lidí, kteří jsou k moci a výhodám z ní přitahováni jako mušky ke světlu.“

 (z článku pro Kultúrny život, 2.2.1968)

„Dnešní evropský člověk chce vědět, o co v jeho státě jde, chce tomu rozumět, chce do toho mluvit, chce spolurozhodovat o svém osudu a životních podmínkách, chce si svoje vedení volit, potom podle činů je chválit nebo i kritizovat či odvolávat. Chce ústavní zásady, že „lid je zdrojem veškeré moci“, přeměnit na každodenní praxi… Občan chce vidět v národní a státní reprezentaci svou občanskou a národní seberealizaci, chce mít záruky, že své právo výběru, kontroly a odpovědnosti může svobodně uplatňovat…“  (tamtéž, 12.1.1968)

„Síla zřízení není v omezování kritičnosti, ale v masové podpoře obyvatelstva našich národů.

  Lidský rozum už má takovou povahu, že funguje i proti úřednímu povolení… Jako by v čele naší společnosti nebyli normální lidé, jejichž práci je třeba prověřovat a kontrolovat, ale nějaké nedotknutelné bytosti přímo předurčené do seznamu socialistických svatých…

  Opájení se minulými vítězstvími, jejich zveličování, zamlčování nedostatků a existujících rozporů vede ke stagnaci. A stagnace je zaostávání.“  (tamtéž, únor 1968)

„Lidé nemohou a také nikdy pasivně nepřijímají názory, které jim jsou shora předkládány… když nemají institucionálně garantovanou svobodu projevu, pak musí nastat degenerace politického systému.“  (v rozhovoru pro RP, březen 1968)

„Jde přece o revoluční změnu a hledání jiného přístupu k realizaci socialismu. Budeme muset vytvořit nový model socialistické demokracie. Pro nejbližší dny je nutné v zápase s konzervatizmem splnit především tři úkoly:

–          zbavit se typických představitelů konzervativního křídla,

–          prosadit demokratické metody diskuse a kritiky jako trvalý stav naší společnosti,

–          sjednotit síly v rámci progresivního proudu.“  (na besedě s novináři, březen 1968)

 

„Řeknu to, co říkám veřejně na schůzích: …strana si očistí jméno tehdy, když lidé typu Novotného z ní zmizí.“  (na zasedání ÚV KSČ, květen 1968)

„Myslím si, že pokud se bude dělat nová ústava, že v podstatě všechny její základní části budou přepracované a že z té staré tam toho asi tak mnoho nezůstane. To je můj soukromý názor.“  (ke studentům v Bratislavě, jaro 1968)

 

V červnu 1968, již jako místopředseda vlády, schválil (později zatracovaný) Akční program KSČ s jeho základními principy socialismu (s lidskou tváří), se svobodou projevu a shromažďování a s ostatními občanskými svobodami a s demokratizací celé společnosti.

5.června navštívil „hnízdo zmijí“ (tak označí po okupaci sovětský velvyslanec redakci Reportéra) a oblíbenému týdeníku poskytl obsáhlý rozhovor (za necelý rok ho nechá zlikvidovat). Vyslovil se mj. pro respektování práv Němců žijících v ČSSR, vzpomínal na štvanice 50.let a „klady masarykovské demokracie“, zdůraznil nutnost svobodné výměny názorů pro lepší osvětlení problémů.

„Jsou tu tendence přibrzdit demokratizační proces… Jsou jednotlivci, kteří by chtěli přivřít dveře, kterými proudí čerstvý a zdravý vzduch do našeho politického života… Lze pozorovat velmi čilé úsilí různých lidí na vysokých místech, jak si místa udržet, jak si udržet moc v té či oné míře. Jsem pevně přesvědčen, že nový proud, představovaný soudruhem Dubčekem, je tak silný v českém i slovenském národě, že už není síly, aby mu někdo dveře přivíral, aby nás někdo dostal zpět, aby nám uzavřel další vývoj a další perspektivy.

  Lidé už nikdy nesmí být jen figurkami, kterými kdosi libovolně pohybuje na šachovnici…“  (na setkání s pracujícími v Žiaru nad Hronom, v němž obvinil Biľakovo vedení KSS ze sabotáže Dubčekovy politiky na Slovensku, 20.srpen 1968)

„V podstatě půjde na obou sjezdech (=KSS a KSČ) o dvě věci: potvrdit, že chceme být státem nezávislým a občansky demokratickým a svobodným.“  (týž den)

„Co jste to udělali soudruhovi Dubčekovi, takhle ho zradit a vrazit nůž do zad. To se musí okamžitě změnit, odvolat a přijmout nový dokument na podporu stanoviska, přijatého pražským předsednictvem.“  (Husák po návratu na zasedání z Žiaru nad Hronom; ÚV KSS nato přijal zcela opačné usnesení o odsouzení okupace)

„Jsou tu dnes pochybnosti o tom, zda nezrazujeme anebo nezradíme cestu, na kterou jsme se dali od tohoto Ledna…  To, co se u nás dělo od Ledna, bylo v jistém slova smyslu odpovědí na všechny ty deformace a přehmaty, proti všemu, co v lidech naráželo na nepochopení či odpor. Šlo…o vytvoření podmínek pro svobodnější život našich lidí…

  Těch krátkých osm měsíců v životě naší strany a našich národů je velké období. Světlé období. Chci říci, že všichni soudruzi, hlavně naši vedoucí soudruzi, se kterými jsem tam (= vMoskvě) rokoval, byli zajedno v tom, že se ničeho z tohoto velkého zápasu o novou náplň socialistické demokracie, že se ničeho nevzdáme a jen za této podmínky hledáme východisko ze situace.“  (na mimořádném sjezdu KSS, kde byl Husák zvolen prvním tajemníkem ÚV, 28.srpen 1968)

„Dostali jsme se bez naší viny do situace, že území československého státu obsadily armády pěti spřátelených států… Kritizovali nás, že nedokážeme tu a onde věci udržovat, že dovolíme špinit stranu, komunismus, marxismus, spojenecké státy apod.  Měli jsme na to své názory, vysvětlení… V této otázce jsme, bohužel, nenašli pochopení.

  Je před námi zásadní rozhodnutí: buď přijmout koncepci Dubčeka, Svobody, Černíka, a já plně souhlasím s Dubčekem… Druhá možnost je tuto koncepci odmítnout…

  Já stojím plně za Dubčekovou koncepcí, já jsem byl při její tvorbě, já ho budu plně podporovat, budu za ním stát – anebo s ním odejdu.“  (tamtéž)

„Jasná dohoda říká, že tato vojska mají odejít postupně, jak se bude situace konsolidovat. Kdo čekal něco jiného? Nejde o záležitost let, jde o relativně krátké období… měsíc, možná dva.“  (tamtéž)

 

„Drahý soudruhu Dubčeku! Byli jsme s tebou v těch těžkých chvílích tvého boje proti režimu subjektivní moci, i v čase tvého boje za nové a zdravé změny po lednu 1968. Byli jsme na tvé straně v čase těch vypjatých chvil posledních dní. Byli jsme s tebou v myšlenkách a budeme s tebou ve svých činech. Víme, že jsou před námi mnohé úkoly, které nebudou lehké. Chceme je řešit s tebou, pod tvým vedením…“  (z dopisu zmíněného sjezdu)

„A soudruh Husák je takový schopný soudruh, výborný komunista. My jsme ho osobně neznali, ale velmi dobře na nás tady zapůsobil.“  (Kosygin po moskevských jednáních)

„V listopadu 1968 se konal sjezd polské komunistické strany ve Varšavě, kterého se zúčastnil Brežněv… Udělal jsem chybu, že jsem kromě Černíka vzal s sebou i Husáka… Ve Varšavě najednou (aniž mne na to předem upozornil) řekl Brežněvovi, že si myslí, že naše rezoluce by měla obsahovat odsouzení „pravicového oportunismu“. Brežněvovi, jak se dalo předpokládat, se ta myšlenka zalíbila a trval na tom, abychom ji do rezoluce zařadili. Když na to Černík váhavě přistoupil, neměl jsem jinou volbu, než to vzít na vědomí.

  Husák věděl, co dělá. Manévroval se do pozice Brežněvova lokaje.“  (z pamětí Dubčeka)

„Bude to těžký. Teď se ujmou moci ti největší bezcharakterní kariéristi a každému, kdo bude vyčnívat, useknou hlavu.“  (Jiří Trnka J.Anderlemu, podzim 1969)

Husák je tvrdý chlap a to na Rusy platí… Myslím, že oni do třech měsíců odejdou. Když splníme ty podmínky, které oni chtějí – a Dubček je nechtěl splnit.“  (Oldřich Černík při přesvědčování členů ÚV, aby novým tajemníkem zvolili G.Husáka, duben 1969)

 

„Bylo zde z tribuny hovořeno, abychom dali garance polednové politice. Řekněte, jaké garance, já jsem ochoten je dávat, nevím jaké. Kdo se chce vzdát polednové politiky? Kdo o tom uvažuje? Kdo brání realizaci polednové politiky? Vedení strany, dosavadní vedení, nové vedení, Dubček nebo nyní já bráníme její realizaci? … Tato strana je garantem polednové politiky a nikdo jiný.“  (po svém zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ, 17.4.1969)

„Až se budeme dívat na náš vývoj v letech 1967-1968 s odstupem doby, vysoko vyzdvihneme práci soudruhů, kteří v zápase proti starému vedení uvolňovali u nás prostor, pomohli odstraňovat deformace atd.  A zde má soudruh Dubček velmi čestné místo… Dubček v další práci ve stranickém vedení, ve vysoké státní funkci…bude velmi platným vedoucím pracovníkem a činitelem naší strany.“  (tamtéž)

 

„Abychom se dostali trochu dále, je u nás v tomto období nutné zavést disciplínu uvnitř naší strany i naší společnosti… Vedení naší strany chce nyní…velmi důsledně trvat na tom, aby naši svobodu, naše demokratické vztahy nemohl nikdo zlomyslně zneužívat… Nevzdáváme se ničeho z velkých myšlenek, které se v roce 1968 dostaly do našeho veřejného života. Je však třeba vidět, co, kde, v jakém pořadí můžeme uskutečňovat…“  (týž večer v televizním projevu, 17.4.1969)

„Leden 1968…zůstane navždy významným mezníkem ve vývoji našich národů. Byl potřebný a možno říci nevyhnutelný… Pokračovat v této politice, ve všem pozitivním, co se po lednu 1968 v naší společnosti projevilo, je zákonitá nevyhnutelnost, nemá-li se naše společnost dostat do nějakých degeneračních (!) stavů, má-li se rozvíjet.“  (rovněž v televizi, 30.4.1969)

 „Nemáme v úmyslu provádět nějakou masovou prověrku členů… Jsme dobrovolná politická organizace. Nikoho nenutíme, aby zůstal v našich řadách, a nikomu též nebudeme ubližovat za to, jestliže naše řady opustí.“  (29.5.1969; už v příštím roce bude vyloučeno 67.000 členů KSČ, 259.000 straníků bude vyškrtnuto a 147.000 vystoupí samo – s existenčními následky včetně dětí)

„Byl jsem loni v srpnu 1968 místopředsedou vlády. Normálně si lidé myslí, že je to hodně vysoká funkce. Ale nevěděl jsem absolutně o ničem.“  (v projevu na ÚV KSČ, 26.9.1969)

„Poprvé se mi oči trochu otevřely, když jsme byli v říjnu v Sovětském svazu na poradě, Dubček, Černík a já, a když tam začal v několikahodinovém projevu soudruh Brežněv rekapitulovat tuto historii…“  (tamtéž)

„Bývalé vedení strany po lednu 1968… se dlouho snažilo oklamat i své nejlepší přátele v mezinárodním komunistickém hnutí… Dnes mi vyčítají, že jsem se na slovenském sjezdu koncem srpna postavil za Dubčeka, že jsem řekl, když padne Dubček, půjdu i já. Ano, já jsem to řekl, ale za předpokladů, které jsem tehdy znal. Předpokládal jsem, že šlo o čestnou stranickou politiku a o čestný vztah ke spojencům…“  (v časopise Otázky míru a socialismu, 1/1970)

„Musíme se postarat o to, aby každý poctivý člen strany poznal věci, aby byl správně informován, aby rozuměl věcem, aby nás dokázal pochopit, ústřední výbor, stranu. Aby si nemyslel, že se převracejí kabáty –  včera mluvil tak, dnes mluví jinak. Ano, když zjistím, že věci stojí jinak, tak měním stanovisko. To není převlékání kabátů…

  Když se dá někdo oklamat anebo je oklamán, tak přirozeně jinak na věc reaguje, než když se potom dozví, jak věci stojí.“  (26.9.1969)

„Není nečestné přiznat se k chybám a omylům i k nesprávným postojům ve složité a zmatené, rozporné době. NAOPAK. Spíše takový postoj prozrazuje morální sílu člověka.“

 

„Já tak lehko neumím – a promiňte mi to – své postoje měnit. Kdybych je včas změnila, jako je změnili jiní, udržela bych se možná ve funkcích jako oni. Ale já to prostě nedovedu a nemám na to ani právo, protože poslanec musí hájit zákony bez ohledu na své osobní zájmy. Mám zdravé ruce a půjdu pracovat kamkoliv. Odkud jsem vyšla, tam se vrátím!“  (místopředsedkyně Sněmovny lidu FS Marie Miková na zasedání ÚV KSČ, 26.9.1969)

„Oznamuji, že předsednictvo ÚV se vzhledem k přednesenému diskusnímu příspěvku usneslo vyloučit soudružku Mikovou z ÚV a na nejbližším zasedání Federálního shromáždění ji zbavit funkce místopředsedkyně Sněmovny lidu… Vezmi si svoje věci a opusť sál!“ 

 

„Konečně je zase jednota a zase víme, co si máme myslet, jelikož si to můžeme každý den ráno přečíst pohodlně u snídaně.“  (Reportér z 15.5.1969; na další číslo bude čtenář čekat 21 let)

„I ta nejhorší práce je lepší, než zdravit panstvo u vrbiček a pilně souhlasit s tím, že bílé je černé a černé bílé.“  (Irena Petřinová, do května 1969 redaktorka Reportéra)

 

„Ve vedení KSČ v lednu 1968… převládla naivita a politický romantismus, laciná gesta a netřídně stavěná hesla o svobodě, demokracii, humanismu a „vůli lidy“. V opojení ze „svobody“ a laciné populárnosti se zapomnělo na třídní kořeny a motivy společenských konfliktů a cílů, na působení třídního nepřítele, jeho ideologie doma i za hranicemi…“  (na konferenci komunistických a dělnických stran v Moskvě, 11.6.1969)

„Propaganda o naší dnešní okupaci atd. je drzý výmysl a podvod, zaměřený na dezinformaci našich lidí…“  (na celostátním aktivu KSČ, 19.srpen 1969)

„…to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“  (střelba do lidí si kromě desítek postřelených vyžádala životy 14letého Bohumila Siřínka, 18letého dělníka Františka Kohouta, 18leté pánské krejčové Danuše Muzikářové, 19letého elektrikáře Vladimíra Kruby a 28letého S.Velehracha)

„Bezpečnost, armáda a Lidové milice – vzdor zhoubným vlivům minulého období, stojí dnes pevně na pozicích obrany vymožeností naší socialistické společnosti a sehrály velmi pozitivní úlohu.“  (v projevu na ÚV KSČ, 25.9.1969)

 

„Za velkého angažování převážné části tisku, rozhlasu a televize bylo u nás mnoho lidí svedeno, oklamáno, dezorientováno a zfanatizováno proti politice strany a našeho socialistického státu. Nacionalistické vášně, protikomunistická nenávist i propaganda proti Sovětskému svazu byly hlavními politickými prostředky, s jejichž působením počítali organizátoři a původci akcí v nedávných týdnech… Není náhodou, že těchto akcí se zúčastnil značný počet demoralizovaných příživnických živlů v naší společnosti i deklasovaných kriminálních živlů…“  (tamtéž)

„Existovalo nemálo falešných hesel o svobodě, demokracii a podobně… Lenin vždy stavěl otázku: pro koho demokracii, pro koho svobodu? Jeho odpověď byla jasná! Svobodu a demokracii pro pracující, žádnou svobodu a demokracii pro vykořisťovatele, pro rozvratníky socialismu, pro nepřátele lidu. Tato slova mnozí mesiáši demokracie v nedávných letech u nás dávno zapomněli. Odpověď, pro koho chtěli svobodu a demokracii, nám demagogové z roku 1968 zůstali dlužni.“  (z projevu ke 100.výročí narození V.I.Lenina, 17.4.1970)

„Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal společným zájmům jak československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy… Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí…“  (v projevu na ÚV KSČ, 10.12.1970)

„Pravdu o internacionální pomoci spojenců se pokusila zastřít pravicová většina vedení strany, která dovršila otevřenou zradu marxisticko-leninské politiky známým prohlášením předsednictva ÚV KSČ z 21.8.1968. Tento věrolomný čin (= rozuměj odsouzení okupace!) způsobil naší zemi, zájmům mezinárodního komunistického hnutí těžké škody…“  (z projevu na „řádném“ XIV.sjezdu KSČ, 25.5.1971)

„Život nejednou potvrdil slova Klementa Gottwalda, že kritériem proletářského internacionalismu je vztah k Sovětskému svazu. Patříme k sobě…“  (7.5.1970)

„KSČ ve své politice vyjadřuje a obhajuje skutečné objektivní zájmy pracujících, a to bez ohledu na to, že si tuto skutečnost část pracujících ještě neuvědomuje.“  (leden 1970)

Usnesení ze zasedání ÚV KSČ (18.5.1971) mělo tajný charakter a nebylo určeno ke zveřejnění. Tak zůstalo mj. tajemstvím, že „ÚV KSČ ruší usnesení z 29.května 1968 o pozastavení členství Novotnému, Širokému, Bacílkovi… a Josefu Urválkovi. Husák to ve svém projevu na tomto zasedání zdůvodnil takto:

„Chceme ty věci ukončit bez šumu, bez bengálu, bez publikování, abychom nepoškodili znovu nějakým způsobem naši stranu… Máme na mysli zájem strany… Je to velkorysé gesto, jestliže to ústřední výbor schválí, velkorysé gesto ústředního výboru vůči těmto lidem…“

 

„V činnosti justice se stále projevuje liberalismus a shovívavost k trestným činům všeho druhu. Nemůžeme být spokojeni s nedůsledným stíháním protispolečenské činnosti… Křikem západní propagandy o politických procesech se nedáme ani zmýlit, ani zastrašit.“  (na ÚV 25.6.1970; v soukromí se pak vyjádřil – „Já jsem taky seděl, ať teď sedí druzí.“)

„Výmluvný je příklad historika Milana Hübla, v roce 1968 rektora Vysoké stranické školy ÚV KSČ… Spolupracoval s Husákem při jeho opozičních akcích proti Novotnému, a mj. také proto byl roku 1965 Novotným vyhozen z Vysoké stranické školy. Ještě v dubnu 1969…pomáhal Hübl velmi aktivně získávat pro Husáka hlasy reformních komunistů v ÚV a pevně věřil, že Husák je nejlepším politikem pro období „kádarizace“… Už v roce 1972 byl však zatčen a Husák ho dal odsoudit k šesti a půl roku vězení za „podvracení republiky“…“ (Z.Mlynář)

„Není větších zastánců pořádku, než jsou vítězní revolucionáři… Viděl jsem, jak představitel státu štítivě poukázal na nehoráznou drzost jakýchsi lidí, kteří neuměle rozmnožili leták, zdůrazňující znění zákona o volebním právu. Za války to byl správce tajné tiskárny.“  (Milan Šimečka, Obnovení pořádku)

„V ČSSR nebudou procesy za politické činy z let 1968 a 1969 a z důvodů názorových.“  (z ujištění zástupci francouzských komunistů v Praze, únor 1972)

V létě 1972 bylo v pražském a brněnském procesu odsouzeno celkem 46 osob ke 116 letům odnětí svobody, převážně nepodmíněně. Protest překvapených francouzských komunistů označil Husák v listu do Paříže za „těžko pochopitelný postoj“.

„Buržoazní propagandě nahrávali i někteří představitelé progresivních sil na Západě.“  (v RP, 28.8.)

 

„V roce 1968 se u nás prosadila v podstatě koncepce tržního hospodářství, odboural se plán… Živelnost dostala průchod… Museli jsme se znovu propracovat k plánovitému systému vedení socialistického hospodářství.“  (v rozhovoru s Rudým právem, leden 1970)

„Jaký byl u nás vztah k Sovětskému svazu v roce 1968 a 1969, to všichni víte. A čeho se straně podařilo dosáhnout trpělivou politickou prací? Dnes můžeme bez nadsázky říci, že obrovská většina našeho lidu má přátelský, internacionalistický vztah k Sovětskému svazu…ale i k Sovětské armádě, která je na našem území.“  (v projevu na ÚV KSČ, 3.12.1971)

„S odstupem let nejen všichni komunisté, ale obrovská většina našich pracujících chápe pomoc Sovětského svazu v srpnu 1968 tak, jak ji charakterizoval ÚV naší strany – jako velkou, nezištnou internacionální pomoc československému lidu v těžké krizové situaci…“  (při návštěvě sovětských vojsk v Milovicích, 6.5.1972)

„To, co vyváděli někteří lidé s tiskem, s rozhlasem a s televizí v letech 1968 a 1969, bylo nebezpečné – jak říká kazašské přísloví – jako břitva v rukách bláznivého holiče… V řadách novinářů jsme provedli očistu. Kritizují nás za to ze Západu a také doma někteří naříkají. Kdo vyvolal bouři, nesmí naříkat, když i trochu zmokne…“  (na VI.sjezdu novinářů, 18.5.1972)

„Jestliže bude lékař nemocného místo léčení otravovat a ničit mu zdraví, bude asi společenskou povinností zbavit takového lékaře místa… Žádný kapitalistický podnikatel v novinách, v televizi či jinde, který tyto prostředky ovládá, by netrpěl novináře, který by pracoval proti němu, proti jeho cílům, proti jeho zájmům. Nevím, proč by socialistická vláda měla postupovat jinak.“  (tamtéž)

„Ani nejčernější pesimismus si nedovedl představit hloubku mravního úpadku, nastoleného vládou Gustáva Husáka. Oč vlastenečtější a poctivější byla taková protektorátní vláda generála Eliáše ve vztahu k nacistům ve srovnání s devótní oddaností normalizátorů Sovětskému svazu…“  (Jiří Ješ, 1996)

„Dnes u nás prakticky žádná cenzura neexistuje. Vycházíme ze zásady, že šéfredaktor je rozhodující osobou, odpovídající za obsah novin a časopisů…“  (na ÚV, 25.6.1970)

 

„Za tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem se považují…všechny druhy revizionistické a pravicově oportunistické literatury, díla obsahující a propagující kapitalistický řád, předmnichovskou republiku a různé buržoazní politické a filozofické směry…, díla T.G.Masaryka a E.Beneše a ostatních buržoazních politiků…“  (z Pokynů k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR, 17.6.1972)

„Pomlouvají nás, že utlačujeme vědu a kulturu. Jde přirozeně o podvodnou argumentaci… Naopak, chceme ji velkoryse podporovat, ovšem když bude působit ve prospěch socialismu. Přistupovali jsme k této oblasti s trpělivostí a citlivostí, s výjimkou agresivních pravičáků. Dali jsme umělcům a vědcům dosti času, aby věci pochopili, aby se zorientovali…“(10.12.70)

„K jak hluboké zítřejší duchovní a mravní impotenci národa povede dnešní kastrace jeho kultury? Obávám se, že zhoubné společenské následky tu o mnoho let přežijí konkrétní politické zájmy, jež je vyvolaly. O to větší bude historická vina těch, kteří duchovní budoucnost národa obětovali zájmům své mocenské přítomnosti.“  (V.Havel v listu G.Husákovi, 8.4.1975)

„Z některých bezvýznamných lidí, o kterých většinou naši lidé ani nevědí, že jsou na světě, se dělají osobnosti a obrovská síla, jíž se využívá k velké lži antikomunismu… Existuje arabské přísloví: Psi štěkají a karavana jde dál.“  (29.9.1977)

„Život vyžaduje připravovat i některá opatření k potřebným změnám ve školské soustavě… zvláštní pozornost musíme věnovat předmětům, které bezprostředně ovlivňují socialistické uvědomění žáků, jejich přístup k politice strany a jejich zvládání základů našeho světového názoru. Tento úsek se v minulosti velmi podcenil…“  (25.5.1971)

„Sorry, Tony!“ „Pane Novotný, vraťte se, vše je odpuštěno.“  (anonym, 70.léta)

V roce 1972 byl zásahem vedení KSČ u nás znemožněn dotisk prvního dílu pamětí prezidenta (!) Ludvíka Svobody. Gustáv Husák mu písemně sdělil závažné námitky k řadě politických a ideových názorů, v memoárech citovaných. V rozporu se stanovisky KSČ měly být např. pasáže o legiích, o Zakarpatské Ukrajině, o smlouvě Sovětského svazu s Hitlerem, o německé dělnické třídě atd.

„Vážený soudruhu Svobodo… Mezi členy naší strany rostou okolo Tvé knihy rozpaky, nejasnosti i kritika. Jak je Ti jistě známo, západní propaganda soustavně zneužívá rozdílných názorů z Tvé knihy proti stanovisku KSČ v propagandě proti našemu státu… Proto doporučuji, aby se nepospíchalo s přepracováním prvního dílu Tvých vzpomínek, a zejména publikací opraveného vydání (= šlo do stoupy) …a aby se nepospíchalo příliš také s vydáváním dalšího dílu (= už nikdy nevyšel)…“

„Výměna L.Svobody G.Husákem v prezidentské funkci v roce 1975 nebyla veřejnosti dostatečně vysvětlena… Kuriózní – přinejmenším – je tu skutečnost, že právě Husák, který byl jedním z nejostřejších kritiků osobního režimu prezidenta Novotného, odstraněním prezidenta Svobody a přijetím obou nejvyšších funkcí jako by zapomněl, co dříve hlásal… Ironií osudu je, že oba tito státníci setrvali v „kumulovaných, nejvyšších pozicích svorných 12 let, než byli nuceni abdikovat…“  (V.Kadlec)

„O takové občany nestojíme. Dubček zvolil cestu, může po ní jít. Zvolil cestu k buržoazii, k mezinárodní reakci, může jít. Může si třeba zítra zabalit kufry a odejít do kteréhokoli buržoazního státu, jehož svobodu cení výše než revoluční vymoženosti našeho lidu…  Může jít třeba zítra ke svým patronům a ke svým ochráncům. Jestliže zde však zůstane, a to platí pro všechny ostatní, bude plně respektovat československé zákony.“  (na zasedání ÚV NF ČSSR, 16.4.1975)

„Před několika dny švédský ministerský předseda, sociální demokrat Palme, velice plamenně mluvil o Dubčekovi, že ho ve dne v noci střeží šest důstojníků Státní bezpečnosti, a jaký je to veliký představitel demokratického socialismu. Nabízíme mu Dubčeka třeba zítra jako experta pro demokratický socialismus nebo třeba jako prověřeného instruktora. Pravda, nevím, co by řekl švédský lid, kterého si vážím, jestliže by tam za několik měsíců Dubček zruinoval Švédské království tak, jako v roce 1968 Československo.“  (tamtéž)

„Jen v socialismu chceme obdělávat naše pole!“  (transparent z dožínkové slavnosti v Praze na Letné, 1972)

„Naše životní úroveň se vyrovná nejvyspělejším kapitalistickým zemím a v řadě oblastí je předstihuje.“  (1973)

„Lenin byl jako slunce, pln světla, plný víry, a ze všech dětí udělal své mladé pionýry!“  (Jan Noha, LENIN, Mateřídouška, časopis pro nejmenší čtenáře, duben 1975)

„V Pionýrské organizaci vyrostla generace předních budovatelů socialismu… Příkladná je vaše družba s pionýry Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, solidarita s dětmi bojujícího Vietnamu a Chile a vůbec váš vztah k přátelům na celém světě, kteří ještě nemohou žít radostným dětským životem jako vy.“  (k 25.výročí založení PO SSM)

„Nevadilo mi, že nebyly k sehnání dětské punčocháče a v řeznictví bylo víc asparágu a hořčice než masa. K definitivnímu rozhodnutí (=k emigraci) mi vlastně pomohla dcera, když začala chodit do školky a první třídy. Naučili ji dřív malovat rudou hvězdu se srpem a kladivem než abecedu.“  (Eva  Štefánková)

„Naše strana má kolem 1.200.000 členů, ty malé strany nemají dohromady ani 100 tisíc členů, ale měli jsme 10.200.000 voličů. Jsou to milióny bezpartijních lidí. Proto tedy základem je práce s bezpartijními.“  (z volební logiky 1971 – 99,7% pro kandidáty NF)

„Volby jsou v našem socialistickém státě významným projevem socialistické demokracie.“  (1976)

„Prohlubující se všeobecná krize kapitalismu se promítá do ztráty perspektiv této společnosti. Stále zřetelněji se ukazuje, že jedinou nadějí a východiskem v současných podmínkách je socialismus, který ztělesňuje organické spojení vědeckého řízení, vědeckého přístupu k řešení společenských otázek s rozvojem aktivity a iniciativy pracujících…“  (7.5.1975)

Polámal se mi vypínač. Několik týdnů jsem chodil bezvýsledně po obchodech. Dnes už nechodím, protože tolik volného času nemám. Spojil jsem dráty a rozsvěcuji a zhasínám utahováním a povolováním žárovky. Myslím si, že v každém druhu zboží by měly být vybrány položky, které nesmějí chybět…“  (čtenář přílohy Rudého práva, 12.6.1976)

„Náš člověk má do všeho co mluvit, má možnost a příležitost, má právo uplatnit svůj hlas, říci svůj názor, své mínění. Naše socialistická demokracie ve srovnání s buržoazní poskytuje lidu nesrovnatelně a podstatně větší práva.“  (na II.sjezdu SSM, 29.9.1977)

„Jsme pro širokou výměnu osob, která bude napomáhat věcné, všestranně užitečné a prospěšné spolupráci i vzájemnému poznání.“  (na konferenci v Helsinkách, 31.7.1975)

„Členství a funkce (veřejné, politické), původní povolání, nynější povolání, data otce, matky, manžela(ky) – vyplňte, i když zemřeli, data sourozenců včetně zaměstnání, kdo z Vašich příbuzných koná službu nebo je zaměstnán u čs.armády a MV, příbuzní a data osoby, která má být navštívena včetně zaměstnání, z jakých důvodů a na jaký cestovní doklad odjel(a) z ČSSR do ciziny?, v ČSSR bydlel(a) kde a dokdy, vztah k osobě, kterou hodláte navštívit, dřívější pobyt žadatele v cizině od roku 1945 (rok, stát a účel cesty), důvod nynější cesty, ostatní příbuzní v zahraničí (kde tč.žijí, z jakých důvodů a kdy odcestovali z ČSSR, hodnocení vedení závodu (úřadu) a jeho stanovisko k cestě žadatele do zahraničí (u důchodců a žen v domácnosti stanovisko MNV)…“  (z Žádosti o povolení cesty s Čedokem do zahraničí, 1974)

„Jasně se ukazují přednosti a stále rostoucí přitažlivost socialismu.“  (1977)

„V konfrontaci s naší ideologií nemůže buržoazní ideologie před současného člověka postavit nic pozitivního. Je to ideologie třídy, která odchází ze scény. Z toho plyne její pesimismus, strach z budoucnosti a reakčnost. Z toho vyvěrá i její zběsilý antikomunismus. Je to ideologie, která dnes odráží všeobecnou krizi kapitalismu.“  (na XV. Sjezdu KSČ, 12.4.1976)

„Jelikož pošlapávání lidských práv v socialistických zemích neexistuje, tak si ho (=kapitalisté) vymýšlejí a v koncentrované kampani chtějí přesvědčit pracující ve svých zemích, …že je-li někde zle, …pak je to v socialistických zemích. V tom je velké pokrytectví a podvod páchaný na pracujícím lidu…  Ovšem historická zkušenost je taková, že všechny kampaně založené na lži a nepravdě, na klamu, všechny kampaně, které jsou v rozporu s životem a s vědomím našich lidí, mohou končit pouze krachem.“  (z projevu k MDŽ, 7.3.1977)

„Pracující lid umí lépe řídit svou zem než buržoazie a statkáři a dosahuje vítězství, o jakých pokrokoví lidé mohli dříve jen snít.“  (z projevu na Hradě při návštěvě Gierka; dva roky před výbuchem dělnických bouří v Polsku, 4.7.1977)

„Existuje jediná politická strana… V praxi to vypadá následovně: běda tomu: kdo nepřijde na přehlídku, manifestaci, nepošle syna nebo dceru na shromáždění. Členové této strany jsou jmenováni shora, je možné je najít v každé vesnici, městské čtvrti, podniku, kde slídí po takzvaných nespolehlivých…“  (Viera Husáková o poměrech v africkém Zairu pro týdeník Nové slovo, 28/1977)

Život Viery Husákové probíhal ve skrytu a velké skromnosti. Žila v Bratislavě, pracovala jako novinářka, nikdy nepožádala o služby prezidentské ochranky. V pátek odpoledne létala speciálem do Prahy, kde se na dva víkendové dny stávala první dámou (její jazykové znalosti vzbuzovaly závist manželek ostatních pohlavárů) a byla pro manžela důležitým zdrojem informací o Slovensku. Její tragická smrt při leteckém neštěstí 20.října 1977 byla pro mnoho lidí první příležitostí se dozvědět, že prezident byl vůbec ženatý. Její smrt na něho dolehla mimořádně těžce, prý ještě při novoročním projevu natáčeném v prosinci měl ztrhanou tvář a třesoucí se ruce. O následném prvním úderu mozkové mrtvice (1978) nesměli na jeho kategorický příkaz vědět ani členové nejbližší rodiny.

„Širší, hlubší demokracie, než je demokracie socialistická, na světě není.“  (z projevu na městské konferenci KSČ, 14.5.1978)

„Když si připomínáme 50.výročí mostecké stávky, uvědomujeme si, že pro značnou část světa stále ještě patří vykořisťování a brutální útlak k dennímu pořádku.“  (8.4.1982)

 

„Ujišťujeme bratrské komunistické strany v kapitalistických zemích o své solidaritě a podpoře v jejich zápase s buržoazií… Jsme hluboce přesvědčeni, že dělnická třída v kapitalistických zemích dříve nebo později vybojuje předpoklady pro uskutečnění základních demokratických a socialistických přeměn…

  Přes zuřivé útoky světového imperialismu a jeho přisluhovačů si myšlenky socialismu vítězně klestí cestu na všech kontinentech… Vyjadřujeme plnou podporu a solidaritu Korejské lidově demokratické republice, neochvějně se snažící o mírové sjednocení země…“  (25.5.1971)

„Za největší úspěch považujeme, že přes všechny intriky světového imperialismu se podařilo uhájit mír… Českoslovenští komunisté a všechen náš lid vyjadřuje jednoznačný souhlas s bratrskou pomocí, kterou afghánské revoluci nezištně poskytuje Sovětský svaz.“  (o „mírové“ kampani v Afghánistánu na XVI.sjezdu KSČ, 6.4.1981)

„Dubček nevzal na vědomí dobré rady spojenců. Neviděl nebezpečí kontrarevoluce, a v důsledku toho narůstala antisocialistická vlna. Dělaly se stále ústupky… I v Polsku je tomu třeba udělat konec… Třídní boj má svá pravidla. Musí být doveden do porážky nepřítele. Musí být učiněn konec dvojvládí.“  (5.12.1980)

„Obrana socialistického systému je věcí každého socialistického státu, ale zároveň i společnou povinností států socialistického společenství. Ty jsou plny odhodlání bránit své zájmy i socialistické výdobytky svých národů.“  (na sjezdu KSČ, v předtuše další možné „bratrské“ pomoci – tentokrát polskému režimu, jaro 1981)

„Jak se nedávno znovu prokázalo na událostech v bratrském Polsku, reakční imperialistické, antisocialistické a kontrarevoluční síly se snaží využít každé příležitosti, která se jim naskytne, k realizaci svých plánů na oslabení a rozvrat socialismu… Neštítí se přitom žádné demagogie, úskoku ani lži.“  (8.4.1982)

„Na rozdíl od prognóz kapitalistických zemí, plných pesimismu a obav před zítřkem, můžeme do budoucna hledět s důvěrou. Jsme přesvědčeni, že i osmdesátá léta budou obdobím, v němž se naše země bude dále úspěšně rozvíjet.“  (k 35.výročí osvobození, 5.5.1980)

„Když jsme asi přes tři pacienty v roce 1984 sehnali Favorita pro syna, museli nám ho ve skladu zabalit do deky, aby ho neviděli zákazníci v obchodě.“  (pamětnice, 1984)

„Závěry XVI. sjezdu strany dávají našemu lidu perspektivy a jistoty, které zvláště výrazně vynikají ve srovnání s dnešním kapitalistickým světem, kde i v průmyslově nejrozvinutějších zemích…se šíří beznaděj a ztráta životních jistot.“  (na X.všeodborovém sjezdu, 15.4.1982)

„Článek Kainovo znamení…odporuje ateistickým zásadám pro výchovu dětí. Je v přímém rozporu s úsilím KSČ o výchovu mladého pokolení v duchu socialistických zásad a principů.“  (z cenzurní analýzy Mateřídoušky – vydání z 15.11.1981)

„Usilujeme o soustavné a citlivé překonávání náboženských přežitků ve vědomí lidí. Nemůžeme však přitom být lhostejní k tomu, že také někteří členové strany podléhají vlivu náboženského názoru na svět a negativně tím ovlivňují i výchovu svých dětí… Musíme na komunisty klást větší nároky…“  (na ÚV, 27.11.1974)

„Soudružka učitelka si žádá jména právě vystřelených sovětských kosmonautů. „Piskor, koho bys teď mohl potkat ve vesmíru?“ Cikánek si stoupá a říká: „Pánaboha a duše mrtvejch.“ – „No fuj,“ sykne učitelka…

     Každoroční přeměřování nosů a hlav. Nosíme plynové masky. V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holínkami. Nepřítel ze Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost.

     Petra si dopisuje s nějakou dívkou z Moskvy, jejíž rodiče jsou lékaři. Moskvanka chce po Petře neustále žvýkačky a čokolády. Petře je to divné…

     Velmi často někam chodíme a pod černou a rudou vlajkou podepisujeme kondolenční listiny. Všude hrají smuteční písně, ale když jedeme za otcovými rodiči do Meziříčí, děda, který chodí do kostela, se raduje: „Konečně, zaplaťbůh, že ta vopice agresorská je v pekle.“  (Miloš Doležal, *1970)

„Neustále se upevňuje důvěra a podpora, kterou poskytuje lid straně.“  (1985)

„Život každým dnem přináší nové důkazy o tom, že agresivní, nenávistí k socialismu zaslepené kruhy imperialismu si vytyčují nejeden cíl, jehož dosažení není v jejich silách. Především je nad jejich síly zastavit úspěšný rozvoj států socialistického společenství… Tato politika nepřinesla svým inspirátorům úspěch v nikdy v minulosti… tím více je odsouzena ke krachu dnes.“  (červen 1983)

„Čím více se imperialismus před lidstvem kompromituje, čím hlouběji zabředává do mezinárodních konfliktů a vnitřních sociálních otřesů, tím více stupňuje útoky proti socialismu, tím více ho pomlouvá… Socialismus, to je mír, práce, harmonický rozvoj člověka, šťastný život lidstva. Jeho přednosti nepotřebujeme dokazovat válkou…“  (18.6.1985)

„Nepůjdeme cestou různých tržních koncepcí, cestou oslabování socialistického vlastnictví a vedoucí úlohy strany v ekonomice. S tím máme nedobré zkušenosti…“  (měsíc po oficiální návštěvě u Gorbačova, 18.6.1985)

Čerstvý vítr z Moskvy vyvolal v normalizačním vedení KSČ zděšení. Jan Fojtík vykládal Gorbačovovu reformu jako něco, co my už máme dávno za sebou. Biľak ji odmítal jako „jen sovětské specifikum“, které pro nás není ani potřebné, ani vhodné. Opatrnější Husák zatím ještě vyčkával.

„Důrazněji se musíme vypořádat se všemi negativními jevy… Ducha otevřené kritiky a sebekritiky musíme vnést do celé strany… Nikomu ale nedovolíme, aby znevažoval velké budovatelské dílo našeho lidu, aby zpochybňoval naši socialistickou cestu.“  (na XVII. sjezdu KSČ, březen 1986)

Po půldruhém roce mlčení a váhání dal na začátku roku 1987 zveřejnit tzv. „Zásady přestavby čs.ekonomického mechanismu“. Na březnovém ÚV KSČ v roce 1987 pak poprvé po 18 letech veřejně použil ve svém referátu dosud nemyslitelný termín „ekonomická reforma“.

„Naše strana kriticky hodnotí naše nedostatky a usiluje o jejich překonání… S neodkladnou naléhavostí vyvstala i u nás otázka zásadní přestavby celého řídícího mechanismu. Obdobnou cestu nastoupil Sovětský svaz…“  (v projevu k 70.výročí VŘSR, listopad 1987)

„Paní Nováková, mohl by jít Karel s námi ven si hrát na perestrojku?“  (vtip V.Renčína, Dikobraz)

„Nejsem hovno na cestě, do kterého lze kopnout… Vidím vám všem až do žaludku… Je to tvá chyba, soudruhu Husáku! Po zvolení prezidentem jsi byl hodný a málo rozhodný. Soudruh Biľak stále víc zvyšoval svou pravomoc… Všichni víme svoje… Má Husák referovat, nebo se má tvářit jako blbeček, který nic neví!?“  (G.Husák po nečekané výzvě k odstoupení z funkce generálního tajemníka na schůzi předsednictva ÚV KSČ, 19.11.1987; v marném souboji s Biľakovou klikou nakonec rezignoval)

„S pravidelnou vytrvalostí a směšnou tvrdohlavostí opakuje se tvrzení, že v pozadí (= opozičních akcí) stojí zahraniční reakce, imperialistické síly… Byl jste, pane prezidente, s námi na Mírově a v Leopoldově. Stejná obvinění byla tehdy vznášená proti nám a podobná proti Vám. Nemáte moc, abyste těmto výmyslům učinil konec?“  (z listu teologa Josefa Zvěřiny, 29.3.1988)

„Jeho věznitelé chytají dým a vrhají síť po oblaku. Svět ví, že budoucnost je v Havlově cele a kolem ní je minulost.“  (Arthur Miller, 29.1.1989)

„Nevidíte, že kolem nás jde všecko do hajzlu? Dělejte něco!“  (Husák na schůzi předsednictva ÚV KSČ v říjnu 1989, podle svědectví L.Štrougala)

„Prostě když řidič nezvládne auto a neumí řídit, musí jít od toho. To platí v hospodářství, platí to v politice, všude.“  (na zasedání Národní fronty, 16.4.1975)

Kupily se chyby za chybou. Ale pochopme, že jsme sklízeli letité plody normalizace, ideologického sešněrování a neustálého politického vměšování sovětského vedení. Z takových poměrů nemohla žádná nová, moderní a schopná generace funkcionářů vyrůst.“  (Lubomír Štrougal, normalizační premiér 1970-88)

„Změna ve funkci prezidenta je závažnou otázkou, kterou musí posoudit zodpovědné politické kruhy, zejména politické strany a společenské organizace Národní fronty, i ty skupiny (!), které v poslední době získaly ve veřejnosti značný ohlas… Osobně nemám žádné ambice setrvávat ve své funkci…“(při jmenování rekonstruované vlády Ladislava Adamce, 3.12.1989)

„Jsem rád, že došlo k dohodě mezi politickými stranami a občanskými iniciativami o složení nové vlády – vlády národního porozumění. Je to důležité východisko z nynější politické a vládní krize. Je to i příklad pro řešení sporných otázek na jiných místech.“  (při jmenování vlády Mariána Čalfy, 10.12.1989)

„Já osobně si vysoce vážím všelidové diskuse, ve které je nesmírné množství pozoruhodných názorů… Děkuji za všechny připomínky, i za ty negativní, člověk alespoň ví, jaké názory lidé mají.

  Hned po jmenování nové vlády odstoupím z funkce prezidenta, v souladu se stanoviskem politických stran Národní fronty, abych ulehčil další vývoj… V naší společnosti je dnes hlavní… zakotvit v zákonech nové demokratické zásady našeho státu…“

 

„Husák byl typickým člověkem moci.“  (předposlední generální tajemník ÚV KSČ M.Jakeš)

„Biľakovci a Jakešovci ovládli vedení a dovedli stranu a stát ke krachu.“  (G.Husák, 1990)

 

„Za jedno z největších provinění, kterého se dopustili G.Husák a M.Jakeš a mnozí další členové vedení, považujeme to, že ačkoli většinou dobře znali neúnosnost a neperspektivnost stalinských metod, přesto nenašli odvahu a dostatek vůle pokusit se je překonat… Podle našeho názoru měli takovou možnost již v průběhu a koncem 70. a počátkem 80.let. K tomu všemu je třeba vzít v úvahu, že potřebné podhoubí pro tuto praxi vytvářel fakt nepravdivého informování o dění ve straně a společnosti…“  (poslední generální tajemník strany K.Urbánek na mimořádném sjezdu, 21.12.1989)

___________________________________________________________________________

„Váš výrok nade mnou může být tvrdý, nebude však trvalý. Soud dějin vynese nad současnou politikou, jejíž jsem se stal jednou z prvních soudních obětí, výrok mnohem tvrdší a trvalejší.“  (generál V.Prchlík – coby vojín v záloze – před vojenským soudem v Příbrami, březen 1971)

„Sama přílišná touha po moci může být mnohem nebezpečnější než obyčejná touha po penězích. Pravda, někdy to spolu souvisí… Ale právě Husák byl dost vyhraněným příkladem člověka, jemuž šlo jen o tu moc.“  (Jiří Ješ)

Po vynucené abdikaci 10.prosince 1989 a poté, co televizním divákům popřál „úspěšný demokratický a socialistický rozvoj“, opustil JUDr. Gustáv Husák Hrad a Prahu takřka utajeně. Odstěhoval se do své vily v Bratislavě, kde sice mohl uniknout očím zvídavé veřejnosti, ale nikoli vlastnímu svědomí. Novináře odmítal; jediný, s kým byl ochoten se bavit, byl marxistický historik a osobní přítel Viliam Plevza.

„Po srpnu 1968, když se stal Biľak zkompromitovanou politickou nulou, Brežněv kategoricky žádal a Alexandra Dubčeka přinutil udržet ho v předsednictvu a jmenovat ho tajemníkem ÚV KSČ. Dostal zelenou ve straně a politice. Patřil k páté koloně, kterou si zde Brežněv pěstoval. Pil mi krev celou dobu. Musel jsem ho držet, protože ho držela Moskva. Kdo dešifruje koloniální metody Sovětů? Asi nikdo.“ 

 

„Stal se zajatcem nejenom Brežněva a jeho nohsledů, ale i své vlastní minulosti…totiž jako podezřelé individuum, které již bylo trestáno… Byl však obklopen smečkou neschopných, z nichž každý bažil po jeho hodnostech a funkcích. Měl tedy na vybranou: buď se pokusit stát se československým Kádárem a riskovat svůj další pád, anebo se podřídit všemu…“  (Jan Měchýř, Politik bez tváře, Reportér 8/1990)

 

„Když jsem Brežněva žádal, aby od nás odešla aspoň část sovětských vojsk, slíbil mi, že odvelí letecký pluk z Olomouce. Odvelili  hovno.“

 

Těsně před smrtí si zlomený muž, který ještě jako hlava státu znal zpaměti latinskou mši, nechal zavolat katolického kněze a vyzpovídal se mu.

Zemřel bezmála dva roky po pádu režimu – 18.listopadu 1991 ve věku 78 let.

Nad hrobem mu přítomní zazpívali „Kto za pravdu horí“.