Gaius Iulius Caesar

Gaius Iulius Caesar

(*12.7.100 př.Kr.)

   To jméno zní ještě 2110 let po jeho narození jako zvon. Po celý středověk bylo zapsané ve jménu jím inspirovaného kalendáře a ještě nedávno se ozývalo v titulech některých světových panovníků, toužících přivlastnit si část jeho slávy. Ale i kdyby zmizel poslední císař z povrchu zemského, památka na tohoto génia starověkého válečnictví, politiky i písemnictví nevybledne ani potom. Gaius Iulius Caesar.

Patřil k mužům, kteří v době krize republiky zaujali místo na politickém kolbišti, aniž se mohli odvolávat na slavné a všeobecně známé předky. Juliánský rod, z něhož pocházel, vynikal sice stářím, avšak z jeho příslušníků nezasáhl výraznějším způsobem do dějin Říma nezasáhl nikdo.

Caesar sám to ovšem přirozeně viděl jinak. Takto promluvil jako kvestor (touto funkcí zahájil 68 př.Kr. svou politickou kariéru) v pohřební řeči za svou zesnulou manželku Kornélii:

„Rod mé tety Julie po matce od králů, její rod po otci je spojen s nesmrtelnými bohy. Od Anka Marcia pocházejí totiž Marciové Regové, jejichž jméno měla její matka; od Venuše pocházejí Juliové, rod, kterému náleží naše rodina. A tak se sdružily v našem rodě i velebnost králů, kteří mezi lidmi zmohou nejvíce, i posvátná úcta bohů, v jejichž moci jsou i sami králové.“

„V Caesarovi vězí stovka Mariů a nadejde den, kdy vás tento chlapeček zbaví té svobody, kterou jste nyní pro něho vymohli.“  (Sulla, po propuštění mladého rebela)

„Jako kvestorovi mu připadla Zadní Hispánie… Když zde spatřil sochu Alexandra Velikého, zavzdychal a téměř s rozhořčením si uvědomil svou netečnost, že ve věku, kdy si Alexandr  již podmanil svět, sám posud nevykonal nic pamětihodného. A zažádal hned za propuštění…“  (Gaius Suetonius Tranquillus)

„Ucházel se o úřad nejvyššího velekněze, a to ne bez velmi rozsáhlého podplácení… Později byl zvolen prétorem. Když bylo tehdy (=62 př.Kr.) odhaleno Catillinovo spiknutí a celý senát navrhoval účastníkům zločinu trest smrti, Caesar jediný pronesl mínění, že mají být po ztrátě majetku rozděleni po municipiích a tam střeženi…“  (týž)

„Když nastoupil úřad, učinil jako první ze všech konzulů opatření, aby byli pořizovány a denně uveřejňovány zprávy o jednáních jak senátu, tak lidu (=předchůdce prvních novin v dějinách)… Štědře rozdal každému, co si jen přál, a nikdo mu v tom neodporoval, a pokusil-li se o to, byl zastrašen… Od té doby rozhodoval Caesar o všem ve státě sám a podle své vůle… Za podpory tchánovy i zeťovy si z celého množství provincií úmyslně vybral obě Galie, protože se mu hodily k všelikému zisku a výhodám a poskytovaly příležitost k triumfům…“ (týž)

V dobách, kdy se Caesarovo jméno začínalo stávat známějším římské veřejnosti, nemohl nikdo tušit, že tento mladý muž slabé tělesné konstrukce, oblékající se záměrně s nedbalou elegancí a trpící dědičnou rodovou chorobou – padoucnicí, se stane jednou z nejslavnějších postav římských dějin.

„Těšil se dobrému zdraví, avšak později častěji omdléval a také ve spánku trpěl děsivými sny. Rovněž byl dvakrát ve veřejných shromážděních napaden záchvatem padoucnice. V péči o tělo byl poněkud podivínský, takže se nejen bedlivě dával stříhat i holit, nýbrž i chlupy si vytrhávat, jak mu někteří vyčítali. Nevzhlednou plešatost nesl velmi těžce… Proto měl ve zvyku chybějící porost nahrazovat přetahovanými vlasy z okolku a ze všech poct, které mu odhlasoval senát i lid, žádné nepřijal a neužíval raději nežli práva trvale nosit vavřínový věnec.“  (Suetonius)

Jeho Zápisky nesou pečeť velké historické osobnosti. Dodnes jsou vynikajícím pramenem k poznání toho, jak si řeckořímská civilizace razila cestu do západní Evropy. Jsou i dokladem toho, že jejich autor se dovedl v úskalích latinské gramatiky pohybovat stejně obratně jako na politickém či bitevním poli.

Aby vyvolal dojem zcela nezaujatého popisu (připomeňme, že každé dílo je subjektivní, a paměti obzvláště) nevystupuje Caesar ve svých Zápiscích v první, ale ve třetí osobě.

„Můj obdiv k tomuto dílu je větší než obdiv ostatních, neboť ti vědí, jak je sepsal znamenitě a bezvadně, my však víme též, jak snadno a rychle. Neboť Caesar měl jak nejznamenitější schopnost a vytříbenost spisovatelskou, tak nejdokonalejší znalost k vysvětlování svých záměrů.“  (Aulus Hirtius Hirtius, Caesarův důstojník, + 43 př.Kr.)

Z Á P I S K Y   O   V Á L C E   G A L S K É

„Galie se jako celek dělí ve tři části. Jednu z nich obývají Belgové, druhou Akvitánové, třetí pak kmeny, které se samy ve svém jazyku nazývají Keltové, v našem však jsou nazýváni Galové. Tito všichni se od sebe odlišují navzájem nářečím, řády, zákony. Galy dělí od Akvitánů řeka Garunna, od Belgů Mátrona (=Marna) a Séquana (=Seina).“

„Když dostal Caesar zprávy o tom, že Helvéciové usilují táhnout naší provincií, spěchá co možná nejrychleji do Zadní Galie a dorazí ke Genavě (=Ženevě). Uloží celé provincii co možná největší počet vojáků – v Zadní Galii byla totiž jedna jediná legie – , most u Genavy dá strhnout…“

„Když nepochodili s povolením, pokoušeli se Helvéciové, leckdy za dne, častěji v noci, zda by snad prorazili, jedni na spojených loďkách a početných, narychlo sroubených vorech, jiní zase Rhodanem (=Rhônou) se brodíce tam, kde hloubka řeky byla nejmenší. Byli však odráženi silou opevnění, zákroky pohotových vojáků a přívalem střel, takže těchto pokusů zanechali.“

„Caesar dal z dohledu odvést nejprve svého koně, pak všechny koně celého svého doprovodu, aby nebezpečí vyrovnal pro všechny a vzal jim tak naději na útěk. Pak vojáky povzbudil a dal se do bitvy. Že vojáci metali oštěp shora, snadno nadělali mezer v nepřátelské falanze. Rozrušili ji tak úplně, vytrhli meče a vrhli se na nepřítele útokem. Galům bylo pro boj velmi na závadu, že jediným hodem našich oštěpů bývalo proráženo a dohromady spínáno hned několik jejich štítů… Po celou tuto bitvu, ač se bojovalo od sedmé hodiny denní do večera, nemohl nikdo vůbec spatřit nepřítele na útěku.“

„Caesar však viděl veliké nebezpečí pro národ římský také v tom, že si Germáni ponenáhlu navykají přecházet Rýn a že jich přichází do Galie veliké množství. Soudil, že takoví diví barbaři, až obsadí celou Galii, nezdrží se nájezdů na provincii, jak už dříve učinili Cimbrové a Teutoni, ale odtud že si zamíří i do Itálie, zvláště když Sékvansko dělí od naší provincie jenom Rhodanus. Tomu zabránit pokládal za nutné co nejdříve…“

„Svolal vojenskou radu, přibral k ní centuriony všech stupňů a pustil se do nich hezky ostře. Vytkl především, že si myslí, jim že přísluší ptát se nebo uvažovat, kam nebo s jakým plánem jsou vedeni… Ti pak, kdo zastírají svůj strach líčenou starostí o zásobování a obavami z neschůdnosti soutěsek, vedou prý si hodně troufale. Zřejmě prý buď ztrácejí důvěru ve svědomitost vrchního velitele, nebo mu chtějí předpisovat. To však je prý jeho starost. Obilí už dodávají Sékvané, Lingonové, Lukové. A úroda na polích je už zralá. A o cestě budou prý moci soudit sami už zakrátko.“

„A tak prý, co chtěl odložit na pozdější dobu, podnikne ihned a příští noci o čtvrté hlídce vyrazí z tábora, aby se ujistil co nejdříve, zda více u nich zmůže smysl pro čest a pro povinnost, či strach. A nepůjde-li s ním už nikdo jiný, přesto prý půjde s jedinou desátou legií, na niž se může spolehnout, ta mu bude osobní družinou vojevůdcovou. – Této legii přál totiž Caesar obzvláště a pro její statečnost jí nejvíce důvěřoval.“

„Touto řečí Caesarovou změnila se kupodivu obecná nálada a vzbudila se zase ve všech nadšená bojechtivost. Desátá legie byla první, která mu vojenskými tribuny tlumočila díky za to, že o ní vyslovil úsudek tak velmi příznivý, a ujistila ho svou plnou pohotovostí k boji. Potom i ostatní legie jednaly s vojenskými tribuny a centuriony první třídy, aby se jejich prostřednictvím u Caesara omluvily: oni prý nikdy nezakolísali, nikdy se nebáli, nikdy se nedomnívali, že by soud o vrchním řízení války příslušel jim, ten přece náleží vojevůdci. Caesar přijal jejich omluvu…“

„Caesarův přednes byl hlasitý a zvučný, doprovázený plamennými posuňky, ale ne bez půvabu… Námahu dovedl snášet až neuvěřitelně lehce… Předlouhé cesty urazil s neuvěřitelnou rychlostí bez velkých zavazadel, v nájemní drožce. Nikdy nevodil vojska záludnými cestami, nýbrž vždy předem vyšetřil polohu míst…“  (Suetonius)

  „Tak prudce zaútočili naši na povel na nepřítele a nepřátelé vyrazili kupředu tak náhle a rychle, že nebylo ani kdy hodit oštěp na nepřítele. Oštěp nechán oštěpem a došlo hned k boji mečem muže proti muži. Germáni však podle svého zvyku rychle utvořili sevřenou falangu a útoku mečem odolali. Našlo se však nemálo našich vojáků, že vskakovali do falangy, strhovali štíty rukama a zasazovali nepříteli rány shora.“

„Gaius Valerius Procillus byl svými prchajícími strážci vlečen pryč, spoután trojími okovy. Tak padl na samotného Caesara, pronásledujícího s jízdou nepřítele. To byla pro Caesara radost nemenší než samo vítězství, když viděl člověka z nejváženějších v provincii Galii, nadto svého důvěrného a hostinného přítele, jak je vytržen z rukou nepřátel a jemu navrácen; a že Štěstěna ani v nejmenším nezkalila mu tak rozjásanou radost z vítězství, neboť nedopustila, co příteli hrozilo nejhoršího…“

„Dokončiv šťastně v jediném létě dvě veliké války, zavedl Caesar vojsko do zimního tábora do Sékvanska trochu časněji, než žádala roční doba. Velitelem zimního tábora jmenoval Labiena, sám odešel do Přední Galie konat krajské soudy.“

„Když byl Caesar v Přední Galii a legie umístěny v zimním táboře, jak jsme podotkli už dříve, doslýchal se z častých nezaručených pověstí a rovněž od Labiena písemně dostal bezpečnou zprávu, že celá Belgie, třetina to Galie, jak jsme řekli hned zpočátku, kuje pikle proti národu římskému…“

„Caesar se sice zprvu rozhodl do bitvy nepouštět jednak pro početní převahu Belgů, jednak pro neobyčejně vysoké mínění o jejich statečnosti. Přesto však denně zkoušel jezdeckými bitkami, co dokáže nepřítel svou statečností a jaká je odvaha našich. A shledal, že naši nepříteli nijak nezadají.“

„Způsob dobývání, stejný u Galů jako u Belgů, je takovýto: kolem celých hradeb rozestaví množství ozbrojenců. Pak hned začnou odevšad na hradby házet kamením, a když tak zbavili hradby obránců, utvoří šik želvový, pod krytem štítů postoupí blíž k hradbám a zeď podbourávají. To se jim tehdy dařilo snadno…“

„Caesar dal jen naprosto nutné rozkazy a odkvapil doleji k vojákům, jak se mu kde kteří namanou, aby jim dodal odvahy. A dostal se přitom k desáté legii. Vojákům řekl na povzbuzenou právě jen tolik, aby byli pamětlivi dávné už své statečnosti, neztráceli rozvahy a statečně odolávali náporu nepřátel. A protože nepřítel byl právě asi tak, co by kopí dohodil, dal troubit k boji. Odebrav se pak na pravé křídlo, aby také tam vojáky povzbudil, zastihl je tam již v plném boji.“

„Času bylo tak namále a nepřítel tak bojechtivý, že nejen nebylo kdy připevnit si odznaky, ale ani nasadit přílbu a stáhnout obal ze štítu. Kam se kdo od opevňovací práce náhodou dostal, kterého oddílu prapor první uviděl, tam se zařadil, aby hledáním svého oddílu nemarnil čas k boji.“

„Nepřítel však, třebaže v koncích s jakoukoli nadějí na úspěch, osvědčil takové hrdinství, že když první jejich řady padly, stupovali nejbližší na padlé a bojovali na tělech mrtvých. A když zase ti byli pobiti a mrtvol se navršily celé hromady, zbylí dále jako z kopce nějakého metali kopí na naše a oštěpy štítem zachycené posílali nazpět. A tak nutno přiznat, že nikoli jen tak beze všeho odvážili se lidé tak stateční přejít širokánskou řeku, zlézt hezky vysoké břehy, prodrat se v místo pro ně krajně nepříznivé: vše to z nejnesnadnějšího zcela snadným učinila mysl hrdinská.“

„Ty (=přeživší) zachoval Caesar s největší šetrností při životě, aby bylo vidět, že je milosrdný k ubohým a prosebníkům. A přikázal jim, aby nadále obývali své území a sídliště, a sousedům přísně nařídil, aby se sami i se svým lidem zdržovali všeho bezpráví a příkoří proti nim.“

„Těmito úspěchy, jimiž byla uklidněna celá Galie, donesla se tak slavná pověst o té válce k barbarům, že dokonce národové až za Rýnem sídlící poslali k Caesarovi poselstva, aby slibovala, že mu dají rukojmí a splní jeho rozkazy. Protože Caesar spěchal do Itálie a do Ilyrika, vyzval ta poselstva, aby se k němu vrátila zase počátkem léta.“

„Na písemnou zprávu Caesarovu ustanovil senát za všecky ty činy patnáctidenní děkovnou slavnost, poctu, jaké se do té doby nikomu nedostalo.“

„Pak už závisel boj jen na osobní statečnosti. Tou naši snadno předstihovali nepřítele, a to tím spíše, že se bojovalo před zraky Caesara a všeho vojska, takže žádný trochu jen statečnější výkon nemohl ujít pozornosti. Všecky kopce a výšiny, odkud byl zblízka rozhled po moři, byly totiž obsazeny naším vojskem.“

„Příhodnost bojiště, nezkušenost a úplná vyčerpanost nepřítele, chrabrost našich vojáků, cvik získaný v dřívějších bitvách, to vše způsobilo, že nepřítel nevydržel jediného našeho útoku a hned se dával na útěk. A jak tak byli obtíženi břemeny a tím neschopni obrany, dostihovali je naši plni čerstvých sil a velký počet jich pobili. Nečetný zbytek stíhala a dostihovala jízda, takže živých zanechala jen něco málo těch, jimž se poštěstilo na útěku vyváznout.“

„Řeka Mosa vytéká z hor Voseg (=Vogéz), jež leží v území Lingonů, přijme už v dolním toku jedno rýnské rameno, Vakal zvané, vytváří pak ostrov Batávů a vleje se do Rýna ve vzdálenosti nikoli větší než osmdesát mil od Oceánu. Rýn pak vyvěrá na území Leponciů, alpského to kmene, a v dlouhém toku prudce se valí přes území Nemetů, Helvéciů, Sékvanů, Mediomatriků, Triboků, Tréverů, a když se blíží k Oceánu, dělí se ve značný počet ramen a vytváří tak mnoho velikých ostrovů. Většinu z nich obývají divoké barbarské kmeny, z nichž některé se živí jenom rybami a ptačími vejci – aspoň se tak proslýchá. Pak ústí Rýn četnými rameny do Oceánu.“

„Skončiv válku s Germány rozhodl Caesar, že je z mnoha důvodů pro něho nezbytně nutno přejít Rýn. Z nich byl hlavní ten: Když viděl, že se Germáni dávají tak snadno pohnout, aby přicházeli do Galie, chtěl, aby také oni sami pocítili strach o své vlastní bezpečí, až by viděli, že vojsko národa římského má sílu i odvahu přecházet Rýn…“

„Ze všech těchto připomenutých již důvodů byl Caesar rozhodnut Rýn přejít. Ale přepravovat se na lodích ani nepokládal za dost bezpečné, ani se mu to – mínil – nesrovnávalo nijak s důstojností jak jeho osobní, tak národa římského. A tak, ač bylo očividno, že stavba mostu bude nejvýš obtížná pro šířku, dravost a hloubku rýnského veletoku, soudil, že ji přece jen musí provést, nebo jinak od přepravy vojska vůbec upustit. Deset dní potom, co se začalo se svážením dříví na stavbu mostu, bylo dílo hotovo a vojsko převedeno. Na obou koncích mostu zanechal Caesar po silném strážním oddílu a pospíšil do území Sugambrů…“

„Léta bylo sice už namále, a třebaže v těchto končinách přicházívá zima časně – celá Galie se totiž rozprostírá k severu –  přesto usiluje Caesar, aby se vypravil ještě do Británie, protože věděl, že ve všech galských válkách byla odtud našim nepřátelům posílána vojenská pomoc. A i když mu snad pokročilá roční doba nedovolí vést tam válku, přece – soudil – bude proň s velikým užitkem už jen to, přistane-li na ostrově, pozná-li ráz obyvatel, zhlédne-li kraje, přístavy a místa k přistání, všecko věci, jež Galům byly téměř neznámy. Ani se tam totiž tak hned někdo nedostane kromě kupců, a ani těm není nic známo kromě pobřeží a krajin ležících proti Galii. A tak povolal sice Caesar k sobě odevšad kupce, nemohl však od nich vyzvědět, ani jak je veliký ten ostrov, ani které a jak velké jej obývají kmeny, ani jaký je způsob jejich válčení nebo jakými se spravují řády, ani které přístavy jsou tam způsobilé pojmout větší množství lodí.“

„Ostrov má podobu trojúhelníka, jehož jedna strana leží proti Galii. Jeden cíp při této straně, který leží u Cantia (=Kent), kde přistávají skoro všechny lodi z Galie, směřuje k východu, dolejší cíp k jihu. Tato strana se táhne do délky asi pěti set mil.

  Druhá strana leží proti Hispánii na západ. Na té straně leží ostrov Hibernia (=Irsko), o polovici menší, jak se soudí, než Británie, ale plavba tam trvá stejně dlouho jako z Galie do Británie. V polovici této dráhy leží ostrov jménem Mona (=Man). Krom toho, jak za to mají, leží proti této straně roztroušeno mnoho menších ostrovů. O nich psali někteří, že tam kolem zimního slunovratu trvá noc nepřetržitě třicet dní. Vyptávali jsme se na to, ničeho však takového jsme se nemohli dopídit, ledaže jsme viděli z přesného měření na vodních hodinách, že tam jsou noci kratší než na pevnině. Délka této strany je podle mínění obyvatel sedm set mil.

  Třetí strana je proti severu. Proti ní neleží žádná země. Ale jeden její cíp směřuje nejvíc ke Germánii. Tato strana je prý dlouhá osm set mil. A tak má celý ostrov v obvodu dva tisíce mil.“

„Zařídiv toto všecko a dočkav se povětrnosti vhodné k plavbě, zdvihl tak po půlnoci kotvy. Jízdě dal rozkaz dojet do toho vzdálenějšího přístavu, nalodit se tam a jet za ním. Zatímco oni si vedli poněkud liknavěji, dostihl Caesar sám s prvními loděmi Británie asi o čtvrté hodině denní a spatřil tam po všech návrších okázale rozložené zástupy nepřátel v plné zbroji.

  Ráz a poloha toho místa byly od přírody takové a strmé skály sahaly tak těsně k moři, že z výšky mohly střely doletět na břeh…“

„Z jedné i ze druhé strany se bojovalo ostře. Naši však se přece jen dostávali do velkého zmatku. Nemohli totiž ani udržovat řady, ani pevně stanout, ani se držet svého oddílu, nýbrž jeden z té a druhý z jiné lodi, přidružovali se k oddílům, jak se jim právě nemanuly. Nepřítel však znal všechny brody; kdykoli ze břehu spatřil naše vyskakovat jednotlivě z lodi, přihnal se hned tryskem na koních, napadal je zatížené a obrany neschopné, obkličoval jednotlivce početní převahou, kdežto jiní zase z nechráněného boku všechny pohromadě zasypávali střelami.“

„Když to Caesar zpozoroval, dal rozkaz osadit plně čluny válečných lodí i výzvědná plavidla a posílal na pomoc vojáky tam, kde které uviděl v tísni. Jak naši stanuli na suché zemi a všichni druzí je dostihli, zaútočili na nepřítele a zahnali ho na útěk. Dále ho však pronásledovat nemohli, protože naše jízda nemohla dodržet směr plavby a dostat se na ostrov. To bylo to jediné, co chybělo Caesarovi k dosavadnímu jeho válečnému štěstí.“

„Jakmile se nepřátelé v boji poražení vzpamatovali z útěku, poslali hned k Caesarovi posly o mír. Slíbili, že dají rukojmí a že učiní, co jim přikáže…

  Caesar jim vytkl, že začali válku bez příčiny, ačkoli sami ze své vůle poslali k němu na pevninu posly a požádali o mír. Prohlásil však, nerozvážnosti že odpouští, a uložil jim rukojmí. Část jich odevzdali Britové hned, další, prohlásili, dodají v několika dnech, budou povolána ze vzdálenějších krajů. Zatím nakázali svému lidu, aby se zas nastěhoval zpátky do svých dědin. Předáci pak začali se scházet odevšad k Caesarovi a poroučet sebe i své kmeny v jeho přízeň.“

„Po zimních táborech rozložil Caesar všechny legie jen v Belgii. Rukojmí z Británie mu tam poslaly všehovšudy dvě kmenové obce, ostatní nedbaly a neposlaly.

  Na písemnou zprávu Caesarovu o těchto válečných činech usnesl se senát, aby se konala dvacetidenní slavnost díkůvzdání.“

„A téměř celou zimu nebylo pro Caesara chvilky bez znepokojení, aby nedostal nějakou zprávu o sněmování a vření mezi Galy. Tak mezi jinými byl zpraven kvestorem Luciem Rosciem, jemuž svěřil velení třinácté legie, že se shromáždily valné zástupy Galů z těch kmenů, jež se nazývají keltsky armorické, to je přímořské, aby dobývaly jeho tábora, a že nebyly od jeho ležení už dále než osm mil; že však na zprávu o Caesarově vítězství odtáhly, a to tak, že se jejich odchod spíše podobal útěku.

  Ale Caesar si volal předáky jednoho každého kmene, jedněm naháněl strachu, s pohrůžkou dávaje najevo, že ví, co se děje, druhé zas povzbuzoval domluvou. A tak udržel většinu Galie v poslušnosti (=samozřejmě až na jednu nepoddajnou vesničku, pozn.Z.H. .-)

„Ani se myslím není Galům zrovna co divit, jak z mnoha jiných důvodů, tak proto především, že oni, kteří pro válečnou svou zdatnost bývali stavěni nade všechny národy, velmi trpce želeli, když z této své slavné pověsti nadobro pozbyli tolik, že se volky nevolky musili podrobovat rozkazům národa římského.“

„Galie je samá strana. Strany jsou tam nejen ve všech kmenech, ba ve všech župách a okresech, nýbrž téměř i v každém jednotlivém rodě. V čele strany stává ten, o kom se – podle galských názorů – má za to, že má osobně nejvyšší vliv a vážnost. Jeho volnému uvážení a soudu se pak přenechává s konečnou platností rozhodovat o všem, co a jak se stalo i co a jak se má stát. Takovéto zařízení mají už odpradávna zřejmě k tomu, aby z obecného lidu nikdo nezůstával bez pomoci proti mocnějšímu. Nikdo totiž z těchto náčelníků netrpí, aby jeho lidé byli utiskováni násilím anebo úskokem. Jinak nemá u svých lidí vážnosti. Zrovna tak je tomu vesměs v celé Galii. Neboť všechny kmeny jsou rozštěpeny ve dvě strany.“

„Druidové jsou činni v bohoslužbě, obstarávají státní i soukromé oběti, vykládají náboženské otázky. K nim se mladí do učení jen hrnou. Jsou u Galů ve veliké vážnosti. Rozhodují obyčejně o všech sporech, veřejných i soukromých. Oni také vynášejí rozsudek, byl-li spáchán jaký zločin, stala-li se vražda, je-li spor o dědictví, o hranice – a stanoví odměnu i tresty. Nepodrobí-li se kdo, ať soukromý občan, ať národ jejich nálezu, vyloučí ho z bohoslužeb, což je u nich nejtěžší trest. Koho stihne taková klatba, je pokládán za bezbožníka a zločince, každý se mu vyhýbá, vystříhá se s ním stýkat a slovo promluvit…“

„Germáni mají dosti jiné obyčeje. Neboť nemají ani druidy, aby se starali o jejich bohoslužbu, ani nepřikládají váhy obětem. Za bohy mají jen ty, které vidí a kteří jim zřejmě jsou na prospěch, Slunce, Oheň, Měsíc; ostatní neznají ani z doslechu. Celý jejich život – to je lov a horlivý vojenský výcvik. Odmala zvykají útrapám a hledí si otužování. Kdo zůstanou nejdéle panici, požívají mezi svými nejchvalnější pověsti. Neboť panictví – soudí Germáni – podporuje mohutný růst, zvyšuje síly, tuží svalstvo. Pozná-li kdo ženu již před svým dvacátým rokem, pokládají to za úhonu z nejhorších. Jinak však není v té věci naprosto tajností, protože se koupají v řece muži i ženy společně, i se stejně odívají jen kožišinami nebo malými koženými zástěrkami, takže značná část těla zůstává nahá.“

„Ublížit hostu pokládají za bohapustý zločin. Kdokoli k nim přijde v jakékoli věci, toho brání před příkořím  mají za nedotknutelného. Hostu jsou otevřeny domy všech a sdílejí se s ním stůl.“

„Své chráněnce svolá a bez obtíží je pro odboj zanítí Vercingetorix… Jeho otec zaujímal kdysi první místo v celé Galii, ale že usiloval o královskou samovládu, byl vlastním kmenem utracen. Když vešlo ve známost, co Vercingetorix zamýšlí, vše se k němu sbíhá do zbraně. Brání mu však v tom vlastní strýc Gobannicio i ostatní předáci, kteří soudili, takto že se osud nemá pokoušet. Vercingetorix je vyhnán z města Gergovie. Přesto neustává a po venkově koná odvody chudiny a chátry.“

„A zcela podle svého slibu usiloval Vercingetorix získat pro společnou věc zbývající ještě kmeny a lákal jejich náčelníky dary a slibováním. K tomuto úkolu si vybíral vhodné lidi; každý z nich se vyznal, jak jiné získávat co nejsnáze buď řečí záludnou, nebo přátelskými styky. Stará se, aby ti, kdo unikli z dobytého Avarika, byli znova oblečeni a vyzbrojeni. Zároveň pak, aby byly prořídlé sbory uvedeny zase v plný stav, nařizuje jednotlivým kmenům pevně stanovený počet mužů, který mu má být dodán do tábora a do které lhůty…“

„Protože Caesar viděl, že v jízdě má nepřítel převahu a on sám všecky cesty uzavřeny, takže se nemůže nadít nijaké pomoci z provincie ani z Itálie, pošle za Rýn do Germánie k těm kmenům, které v předešlých letech přiměl k pokoji a míru, a povolá si od nich jezdce a lehké pěšce, kteří dovedli bojovat jezdcům bok po boku. A že měli koně ne dost vhodné, odejme Caesar, hned jak přišli, koně vojenským tribunům a ostatním římským rytířům i dobrovolně přesluhujícím a přidělí je Germánům.“

„Když Galové z města (=Alesie) vidí to pobití a ten útěk svých krajanů, pozbudou veškeré naděje na záchranu a odvedou své sbory zpět od našich opevnění. Hned jak se to rozneslo, dá se všechno z galského tábora na útěk. A nebýt naše mužstvo nadobro vyčerpáno častými zásahy na pomoc a námahou celého toho dne, bývaly by mohly být úplně potřeny všecky branné síly nepřátelské. Jízda poslaná o půlnoci dostihne zadní nepřátelský voj. Velký počet je jich pozajímán a pobit. Ostatní se rovnou z útěku rozprchnou po svých kmenech.“

„Příštího dne svolá Vercingetorix shromáždění. Prohlásí tam, že vedení odboje bral na sebe nikoli v osobním svém vlastním zájmu, nýbrž pro obecnou svobodu všech Galů. A když tedy už je teď nutno podrobit se Osudu, ochotně prý se jim dává k jednomu i druhému, ať už má snad sám smrtí z vlastní ruky uspokojit Římany, či ať oni chtějí vydat jim ho živého. Stran těch věcí je vysláno k Caesarovi poselstvo. Jeho rozkaz: Složit zbraně, předvést náčelnictvo! Sám Caesar zasedne uvnitř opevnění před jedním táborem. Tam jsou předvedeni vůdcové. Vercingetorix je vydán…“

Z Á P I S K Y   O   V Á L C E   O B Č A N S K É

„O svoji moc dnes zápasí lidé – ke zkáze obce… O věc státu se bojím den ze dne více. Je třeba míru. Z vítězství vzejde mnoho zlého, a tyran rozhodně… Myslím, že by bylo lepší tamtomu (=Caesarovi) na jeho požadavky přistoupit než začít boj. Pozdě se totiž stavíme na odpor tomu, koho jsme si po deset let proti sobě pěstovali…“  (z listů Cicerona Attikovi, prosinec 50 př.Kr.)

„Posléze, když už byli všichni uvedeni v úžas a kladli si otázku, kam to vše směřuje, vyhlásil konzul Marcus Claudius Marcellus ediktem, že hodlá jednat o vrcholném státním nebezpečí, a navrhl v senátu, aby byl Caesar vystřídán ve velitelství před vypršením lhůty, s odůvodněním, že je válka již skončena…“  (Suetonius)

„Nakrátko se zastavil u říčky Rubikon, která byla hranicí jeho provincie. Uvažoval o velikosti svého podniku, obrátil se k nejbližším a řekl: „Ještě nyní se může vrátit; přejdeme-li však přes můstek, budeme si muset všechno vymáhat zbraněmi…

  Bojoval vždy zcela úspěšně a ani ne nerozhodně, se dvěma výjimkami: jednou u Dyrrhachia (=dnešní albánský Drač), kde poražen prohlásil o Pompeiovi, který ho nepronásledoval, že ani nedovede vítězit…“  (týž)

„V těchto dvou bitvách, ke kterým došlo za jediný den, zaznamenal Caesar ztrátu devíti set šedesáti vojáků a jezdců… avšak valný počet těchto mužů zahynul bez jediné rány, pošlapán a umačkán při zděšeném úprku vlastních lidí v příkopech, na opevněních a na březích řeky; bylo ztraceno dvaatřicet vojenských odznaků. Touto bitvou si Pompeius získal titul imperátora. Tento titul si podržel, tím slovem se dával později zdravit, ale ani v listech, které psával, ani na liktorských svazcích nestavěl na odiv ozdobu vavřínových snítek…“

„Těmito událostmi tak vzrostla sebedůvěra a nadutost pompeiovců, že dalším vedením války si nelámali hlavu, zato si však mysleli, že jsou už vítězi… Neuvažovali o tom, že příčinou byl nízký počet našich vojáků, nepříznivý terén a stěsnaný prostor, protože se naši předčasně zmocnili tábora… že vlastně sami sobě přivodili zkázu daleko větší, než by mohli utrpět od nepřítele…“

„Poněvadž se Caesar musel zříci dřívějších záměrů, uznal za dobré změnit celý způsob války. A tak současně odvolal všechny posádky, nechal dobývání, shromáždil vojsko na jedno místo, promluvil v kruhu svých vojáků a povzbuzoval je, aby nenesli těžce, co se přihodilo, a nedávali se tím vyvést z míry a aby klidně položili na váhu proti tolika šťastným bitvám jedinou prohru, a to ještě jen prostředně důležitou. Měli by děkovat osudu za to, že se zmocnili Itálie bez vážnějších ztrát, že přiměli k míru dvě Hispánie, ač tam bojovali nanejvýš zkušení a v boji zdatní vůdci nejbojovnějšího lidu, že přivedli pod svou moc sousední provincie, a to provincie bohaté na obilí… Nedaří-li se všechno, musí se štěstí napomáhat přičinlivostí… Podaří-li se jim to dokázat, obrátí se porážka v zisk, jako se to přihodilo u Gergovie, a ti, kteří se nedávno zdráhali boj podstoupit, sami se k boji nabídnou.“

„Také při úředních projevech je neoslovoval: „Vojáci!“, nýbrž lichotivějším jménem: „Spolubojovníci!“ … Takovými prostředky dosáhl u svých vojáků krajní oddanosti k sobě i krajní statečnosti… Když se jednou po nešťastné bitvě u Dyrrhachia sami dožadovali potrestání, uznal, že je musí spíše utěšovat než trestat…“  (Suetonius)

„Když se Caesar zmocnil tábora, důrazně žádal na vojácích, aby se nedali strhnout pleněním a nepromeškali tak příležitost vykonat úkoly, které na ně ještě čekají… Na úsvitu dal Caesar rozkaz, aby všichni, kteří se usadili na hoře, sestoupili z výšin do roviny a složili zbraně. Když rozkaz bez zpěčování splnili a s rozepjatými pažemi se vrhli k jejich nohám a s pláčem prosili o milost, uklidnil je, pokynul, aby vstali, několika slovy se před nimi zmírnil o své mírnosti, aby měli menší strach, všechny zachoval při životě a svým vojákům důrazně doporučil, aby se na nikom nedopouštěli násilí a aby jim nebrali nic z jejich majetku…“

 

„Caesar všeho nechal a rozhodl se, že půjde Pompeiovi v patách všude, ať by se na svém útěku uchýlil kamkoli, jen aby si nemohl opatřit nové vojsko a nerozvířil znovu válku. Postupoval denně tak dlouhými pochody, kolik jen mohl s jízdou dokázat, a dal rozkaz, aby ho jedna legie následovala pochody kratšími…“

„Když se Caesar po několikadenní zastávce v Asii doslechl, že Pompeia zahlédli na Kypru, soudil, že má Pompeius namířeno do Egypta pro své přátelské vztahy ke království a ostatní přednosti této krajiny, a přitrhl do Alexandrie s jednou legií, která podle rozkazu přišla za ním z Thessalie, a s druhou, kterou povolal z Acháie od legáta Quinta Fufia…“

„Avšak Caesar plně spoléhal na pověst, která šířila slávu jeho činů, a neváhal se dát na pochod třeba se slabou válečnou mocí, protože předpokládal, že bude v bezpečí na kterémkoli místě. V Alexandrii se dovídá o smrti Pompeiově a hned při prvním kroku z lodi udeří mu v sluch válečný pokřik vojáků, jež král zůstavil na ochranu města, a vidí, jak se k němu sbíhají lidé, protože byly před ním neseny liktorské svazky. Veškerý dav začal protestovat, že je to urážka královského majestátu. Tato vřava se pak sice uklidnila, ale nepokoje se den za dnem opakovaly, protože se lidé nepřestávali srocovat, a ve všech částech města bylo pobito nemálo Caesarových vojáků.“

„Bojovalo se tedy s takovou urputností, jaká se musela předpokládat, ježto jedni šli do boje s jistotou, že rychle zvítězí, druzí se bili za svou záchranu. A přece zvítězil Caesar a zapálil všechny ty lodě i ty, jež čekaly v loděnicích, neboť se svým hloučkem nemohl hájit tak rozlehlý prostor, a spěšně vylodil své vojáky u Faru. Farus je velmi vysoká věž na ostrově, skvost stavebního umění; jméno má od ostrova. Tento ostrov leží naproti Alexandrii a tvoří přístav…“

Protože násilná smrt z rukou spikleneckých senátorů vyrvala Caesarovi pero z rukou, dopsal anonymní autor ve své Válce alexandrijské:

„Nad takovým vítězstvím pocítil Caesar, tolikanásobný vítěz, nepředstavitelnou radost; vždyť tak nesmírně velkou válku skončil tak rychle a vítězství, bohatší o vzpomínku na náhlé nebezpečí, vyrostlo vlastně lehce uprostřed nejtěžších podmínek…“

„Mnoho svých vrahů tam (= v závěti) jmenoval za poručníky svého syna, pokud by se mu nějaký narodil, Decima Bruta uvedl dokonce mezi případnými druhými dědici. Lidu obecně odkázal své zahrady u Tibery…“  (Suetonius)

„A tak byl proklán třiadvaceti ranami. Jenom po prvním úderu vydal ze sebe ston, ale beze slova, třebaže někteří vykládali, že útočícímu naň Brutovi řekl řecky: „I ty, synu?“

„Při hlubokém státním smutku naříkalo ve svých střediscích i množství cizinců, každý po svém způsobu… Caesarovi postavili na foru sloup téměř dvacet stop vysoký z jedinému kusu mramoru s nápisem: OTCI VLASTI. U něho dlouhý čas konali oběti, činili sliby a vytrvale urovnávali rozmanité spory, skládajíce přísahu při Caesarovi.“

„Z vrahů ho nepřežil téměř žádný déle tří let a nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí. Odsouzeni byli všichni, zahynul každý jinou nehodou, část ztroskotáním na moři, část v boji, někteří se zahubili sami touž dýkou, kterou násilně obrátili proti Caesarovi.“

„Ačkoliv byl gentleman, génius a vladař, měl přesto i srdce. Po celou dobu svého života si zachoval nejupřímnější úctu ke své úctyhodné matce Aurelii (otce ztratil velmi brzy). Svým manželkám a zvláště své dceři Iulii prokazoval úctyplnou náklonnost, která měla dopad i na jeho vztahy politické. Udržoval ušlechtilé styky plné vzájemné důvěry s nejschopnějšími a nejcennějšími muži své doby, ať byli jakéhokoli původu, a ke každému z nich se choval takovým způsobem, jak to odpovídalo jeho povaze a přirozenosti. Nikdy nenechal nikoho ze svých lidí padnout…“  (Theodor Mommsen v Římských dějinách; 1902 NC za literaturu)

„K čestným úřadům připustil i děti proskribovaných (=psanců). V právních rozsudcích si počínal velmi svědomitě a přísně. Osoby usvědčené z vydírání vylučoval z úřadů, a to i ze senátorského stavu. V domě udržoval v malých i velkých věcech kázeň tak bedlivě a přísně, že dal spoutat pekaře, který předložil spoluhodovníkům jiný chléb nežli jemu samému…

  V pití vína byl neobyčejně umírněný a ani jeho nepřátelé to nepopřeli. Také k jídlu byl do té míry lhostejný, že když jednou hostitel předložil uleželý olej místo čerstvého a ostatní hodovníci jej odmítali, jen on si ho tím více dopřál, aby nevzbudil dojem, že hostitele viní z nedbalosti nebo z nevychovanosti…

  Konečně v posledním období povolil také těm, kterým ještě neodpustil, vesměs vrátit se do Itálie a zaujmout civilní i vojenské hodnosti. Dokonce sochy Lucia Sully a Pompeia, které lid strhl, dal znovu postavit…“  (Suetonius, + 121)

S využitím:

Antika v dokumentech II (Řím), SPN 1961

Caesar G. I., Válečné paměti (O válce galské, o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské), Svoboda 1972

Suetonius G.T., Životopisy dvanácti císařů, Odeon 1966