František Schwarzenberg

František Schwarzenberg

(*24.3.1913)

   Protilidová, zrádná, cizácká. Taková bývala česká šlechta na stránkách dějepisných učebnic. O jejím češství ještě nedávno skandálně zapochyboval jeden dosluhující prezident. Že se (samo sebou účelově) opravdu, ale opravdu hluboce mýlil, dosvědčuje i životní příběh šlechtice rodem i charakterem, strýce současného ministra zahraničí českého státu. František Schwarzenberg.

 

„Narodil jsem se na pondělí velikonoční dne 24.března 1913 v Praze v Rohanském paláci v Karmelitské ulici na Malé Straně. Křtěn jsem byl doma – ale úvod jsem měl hned naproti Rohanskému paláci u Panny Marie Vítězné. Při té příležitosti sundali zázračnou sošku Pražského Jezulátka Bambino di Praga (kterou do Čech přivezla roku 1628 má prabába Polyxena z Lobkowicz, po matce Pernštejnová, a darovala ji karmelitánům).“

 

„Můj otec zemřel v prvém roce války a neoplakávala ho jen má matka spolu s celým příbuzenstvem, ale doslova celý kraj. Pak se rozpadla říše. To byla pro mou matku další velká rána. Považovala celou říši a hlavně celé Předlitavsko za svoji vlast.“

 

„Vyrůstal jsem v prostředí, které si soustavně kladlo otázku legitimity vzniku republiky. Myslím na tu část české šlechty, ve které žila vzpomínka tehdy ještě nedávných sporů o české státní právo a o nedělitelnost území Koruny svatováclavské, prostě: tradice našich předků. Jejich potomci chtěli mít jasno, aby mohli určit svůj postoj k novému režimu, který je mravně i hmotně poškozoval více, než kteroukoli jinou skupinu občanů.“

 

„Události nedávno minulé i současné doby, doufám, dostatečně ukázaly, k jakým závěrům dospěli lidé, jejichž úsudek byl pro naši generaci směrodatný: že totiž svému státu v jeho nové podobě dlužíme tutéž věrnost, kterou naši předkové prokazovali Koruně svatováclavské… Jedno je jisté: náš nárok na vlastní stát je naprosto nezadatelný.“

 

„Vyrůstal jsem na Orlíku, v Čimelicích a v Praze, kde jsme až do konce první války bydlívali v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě… Vždycky v zimě. Clam-Gallasův palác byl původně uřen matce jako část dědictví po jejím otci, mém dědečkovi Clam-Gallasovi… Na jaře jsme bývali tři – čtyři týdny v Kostelci nad Orlicí u Kinských. František Kinský byl bratrem mé babičky. Na Kostelec vzpomínám s velkou láskou…“

 

„Obora u Chlumce nad Cidlinou, to byl vskutku koňský ráj. Když pak otčím Zdenko Radslav Kinský (=otec zahynul na srbské frontě v září 1914, ve věku 28 let) zdědil po svém bratrovi Chlumec, tak jsme také jezdili do zámku Karlova Koruna. V Chlumci jsem měl stále rajtky, protože tam se nejvíc jezdilo na koni. Kinští byli koňaři… Ale doma – doma jsem se cítil na Orlíku. Byl jsem orlický Schwarzenberg.

 

„Knihovnu jsme všichni moc milovali. Po generace jsme se tam vždycky scházeli – před obědem, po obědě, před večeří, po večeři – a strávili jsme tam mnoho času v kruhu rodinném. Knih tam bylo bezpočtu. Věděl jsem, kde jsou Palackého Dějiny národa českého, Sedláčkovy Hrady a zámky, ale v té době jsem si nevšímal věcí jistě mnohem a mnohem vzácnějších: často prvých vydání francouzských filosofů… Knihovna byla a zůstala až do konce srdce celého domu.“

 

Tatínek byl výtečný vypravěč a měl velký dar dětem dějiny zpřístupnit. Nesmíte zapomenout, že když člověk vyrostl na Orlíku, vyrostl v dějinách. Stačilo se rozhlédnout, a viděl jsem na stěně maršálka, tedy knížete Karla, který u Lipska vyhrál nad Napoleonem, a podíval jsem se jinam a tam byl zase Adolf, jak bojuje s Turky… Například na Orlíku byla slavná mapa bitvy u Slavkova z roku 1805, kterou Napoleon věnoval maršálkovi… Pamatuji si, kde na té mapě byly ještě vlastnoruční Napoleonovy poznámky, a vidím otce, jak nás k té mapě vodil, aby nám přiblížil průběh bitvy. Pro otce ale nebyly důležité ani tak dějiny rodu, to bych neřekl, spíš dějiny lidského myšlení. A pak měl slabost pro české dějiny. Od něj jsem se hodně naučil.  (Karel Schwarzenberg, synovec)

 

„Mým domovem je údolí Vltavy. Tam jsem vyrůstal. Tam také znám každý kámen a každý strom, každou peřej i mělčinu. Vím, ve které skále hnízdí výři, kde stojí štiky, vím, kudy přecházívá zvěř na druhý břeh i kde na jaře vykvetou první podléšky a plicníky. Vím, kde je třeba zabrat veslem či kormidlem, aby dlouhé vory nenarazily o břeh. Vím, na kterých stráních se dosud udržel tis a ve kterém zákampí zůstane zjara nejdéle ležet sníh.“

 

„Až dá Bůh a my se budeme vracet do vlasti, tento svůj domov více nenajdu. Bude zatopen. Na Vltavě se stavějí přehrady. Vltavské údolí zmizí pod vodou. Vrátím se do kraje, který nepoznám. Neshledám se s tím údolím, ve kterém jsem prožíval léta své mladosti. Je to jako smrt matky. Je to jako nový exil. Až se vrátím, budu ve své vlasti bezdomovcem.“  (21.12.1957)

Na pohřeb hlavy hlubocko-krumlovské větve a celého rodu Jana knížete Schwarzenberga (+1938) se vypravil po Lužnici na kánoi. Holdoval mnoha sportům (rád vzpomínal, jak jako 11letý porazil společně s o 69 let starším hrabětem Kinským bývalého rakouského ministra zahraničí Leopolda Bertholda s manželkou).

„Jízda na koni a myslivost pro mne nejsou sportem. Pro mne. To je součást samotného života. Část mého stavovského bytí. Mluvím ovšem o jezdeckém umění a o ušlechtilé myslivosti. Ne o zabíjení nevinných zvířat, ale o přísném dodržování rituálu, který se u nás po generace vyvíjel a dodržoval. A stejně tak je to s jízdou na koni. Je to sám život. Překrásný život.“

Narukoval hned po maturitě, aby zůstal s bratrem Karlem. V říjnu 1931 přešli do Pardubic do školy pro důstojníky jezdectva v záloze. Po vítězství na třídenním „military“ byl povýšen na podporučíka prezenční služby. Na vojnu se vrátil během zářijové mobilizace 1938 – na hranici v Orlických horách.

Už předtím sloužil věrně státu, který jeho rod připravil o tituly a privilega. Již během studia působil (na doporučení Edvarda Beneše) na ministerstvu zahraničí. Nástupce T.G.M. ho rovněž poslal za československou stranu k proslulé misi lorda Runcimana.

„Věrnosti se ani všiváci mezi námi (=v rodu) nedovedou zbavit.“

 

„Nic než spravedlivé!“  (heslo zvíkovské větve schwarzenberského rodu)

 

„Dnes nejde pouze o udržování pravidelných vztahů na poli práva veřejného i soukromého. Dnes jde o vzkříšení a udržení právního citu… Stojíme na okraji propasti. Vždyť vidíme, že čím dále tím častěji je porušována stěžejní zásada všeho práva, zásada „pacta sunt servanda“, zásada zachovávání smluv a věrnosti danému slovu. Kdyby tyto poměry zavládly mezi jednotlivci, pak věru nevím, kam by se řítila naše kultura, pak nevím, byl-li by ještě život snesitelným a důstojným svobodných lidí.“  (z promoční řeči – absolvent práv, 20.5.1938)

„Když vidím kolem sebe tolik sklíčenosti, tane mi mimoděk na mysli výrok mého praděda na českém sněmu… Tenkráte povstal můj praděd (=Karel III. Schwarzenberg, 1871) a prohlásil, že on a všichni s ním stejně smýšlející jsou ochotni obětovat vše a bojovat za celistvost země české až do těch hrdel a statků. Nebyl příliš početný hlouček těch, kteří se tenkrát bez výhrady postavili za naše státní právo. Ale bylo jich právě dost, aby naše země rozdělena nebyla.“

 

„Před několika léty jsem přísahal na prapor našeho pluku. Tenkrát jsme přísahali, že se zbraní v ruce budeme hájit celistvost a samostatnost našeho národa. Všichni doufáme, že k této nutnosti nedojde, ač se jí nelekáme. A právě proto, aby k této nutnosti nemuselo dojít, proto slibujeme, že dle svých sil a schopností, jež nám Bůh milostivě uděliti ráčil, použijeme všech zbraní ducha, kterými nás tato fakulta vyzbrojila, jen a jen k uskutečnění řádu Božího na zemi a k prospěchu národa a vlasti.“  (závěr řeči na právnické fakultě UK)

„Pane presidente…

  Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců…

  Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát…

  Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.“  (z Prohlášení příslušníků historické šlechty, sepsaného Karlem Schwarzenbergem, 17.září 1938)

Karel VI. Schwarzenberg (+1986), historik a genealog, starší bratr Františka Schwarzenberga (a otec současného ministra zahraničí) provedl za zářijové mobilizace doslova v poli korektury své knihy „Obrazy českého státu“, která se stala po celou dobu okupace opatrovaným dokladem českého státního práva proti nacistickému falšování naší historie. Když pak za ním přišli Němci s výzvou, aby se přihlásil k Říši, vyhodil je. „Chodil zpříma, každýmu se podíval do očí. Byl to vzornej člověk,“ vzpomínají na něho pamětníci dodnes.

 

„Viděl jsem hrůzný obrázek nacismu. Jak se Sudeťáci tahali s našimi lidmi o člověka. Byl to žid a nacisté jej chtěli do koncentráku, naši věděli, že ho musí zachránit… Jedni, aby mohli bezdůvodně nevinného člověka zavraždit, a druzí, aby mu zachránili život. Dodnes je mi někdy zatěžko v sobě najít onen křesťanský přístup – odpouštět. A to je taky hlavní důvod, proč jsem nechtěl nikdy psát své vzpomínky či paměti, pokud se mi nepodaří překonat negativní pocity v sobě k určité skupině lidí.“

 

„Asi se nikdy nedohodneme, kdo komu více ukřivdil. Alespoň já ne. Odčinění křivd není možné. A také není možné zapomenout. Ale co je možné a nutné, je vzájemně si odpustit.“

 

„Sám jsem se do odboje dostal hned z jara roku 1939 (=po okupaci působil více než rok v Kanceláři státního prezidenta Emila Háchy). Bývalý kancléř dr. Přemysl Šámal mě tenkráte prvý uvedl do této práce… Někdy jsem pomáhal při udržování oboustranného styku mezi domovem a vládou v zahraničí, jindy jsem opatřoval zprávy pro Londýn a staral se o jejich doručení na povolaná místa či pomáhal lidem při odchodu za hranice. Pokud ještě byla nějaká naděje na úspěch, snažil jsem se o záchranu Židů (např. Alfreda Fuchse). Po celou dobu jsem opatřoval prostředky pro pozůstalé rodiny po zatčených či popravených, zařizoval jejich distribuci a staral se o včasné varování ohrožených… Byl jsem z té malé skupinky, která zajišťovala spojení mezi doktorem Háchou a Londýnem.“

 

„Slovutný pane prezidente…

  Šlechta…bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem… Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje…

  Různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti… Chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.“  (z Prohlášení příslušníků historické šlechty, sepsaného Františkem Schwarzenbergem, září 1939)

 

„Osobní útoky londýnského vysílání na Háchův charakter se nám nezdály být zasloužené a také jsme považovali za nemístné ono házení do jednoho pytle, to jest ztotožňování Háchy a jeho ministrů bez rozdílu s některými kolaboranty z jeho okolí a z vlády. Vždyť v různých dobách bylo v protektorátních vládách více věrných vlastenců ražení Eliášova…“

 

„Nevěděl jsem a ani jsem vědět nechtěl o všech podrobnostech organizační struktury odboje. Stačilo, že jsem někomu věřil a věděl, že je zapojen – třeba na ÚVOD – či že někdo, mně osobně neznámý a pod zřejmě vymyšleným krycím jménem, přišel se smluveným heslem či poznávacím znamením, od někoho, komu jsem věřil. Bylo lépe toho mnoho nevědět.“

 

„Není dnes zajímavé, co kdo z nás dělal. Důležitý je pouze jasný poznatek, že veliký počet lidí byl zapojen do aktivní protinacistické činnosti a jak ještě větší počet lidí o této činnosti věděl a přes výši slibovaných odměn a přísnost trestů nic nevyzradil a pomáhal alespoň peněžními prostředky, šatstvem, jídlem či léky pro dobro pozůstalých či ukrývaných… Tvrdí-li někdo, že celý národ uhýbal a v podstatě těžil z kolaborace, je to lež…“

„Obraz odboje i povstání je zamlžen spoustou polopravd či přímých nepravd… My účastníci, my všichni vzpomínáme svého povstání s hrdostí… Mezi nesvobodou jednou a předzvěstí nesvobody druhé bylo vzepětím tak okouzlujícím, že jeho odlesk oslňuje naše zření i dnes… V rozhlasu samotném jsem předčítal francouzský, anglický a německý překlad prvního prohlášení Rady. Pro mne je milou připomínkou těchto dnů, že dosud vlastním český originál onoho prohlášení. Obrázky, které jsem pořídil z prvního zasedání České národní rady, bohužel nemám, protože mi aparát i s filmem sebrali příslušníci SS, když jsme o dva dny později byli přechodně zahnáni do sklepa. Zbraně jsme včas ukryli…  (ze sborníku Rady svobodného Československa k 20.výročí povstání, 1965)

„Náš velící generál Kutlvašr mě nedlouho po kapitulaci, když o Rudé armádě ještě nebylo vidu ani slechu, poslal za posledním německým velitelem, generálem Toussaintem… Nikdy nezapomenu na vznešenost oné chvíle, kdy jsem tomuto poslednímu německému veliteli, který se nám právě vzdal, tlumočil rozkaz našeho velícího generála v Praze. Ne snad pro zadostiučinění z ponížení poraženého, ale pro radost z vítězství pravdy…“

 

„Později večer téhož dne, 8.května, mi generál Kutlvašr rozkázal, abych v zastoupení velitelství Bartoš sepsal protokol s velitelem německých a maďarských jednotek na Wilsonově nádraží a zařídil jejich odchod. Bylo to pro mne jakýmsi uzavřením kruhu. Náhodou jsem totiž viděl dne 15.března 1939 prvého německého vojáka na naší půdě právě na Wilsonově nádraží po mém  návratu z papežské korunovace v Římě…“

 

„Němečtí vojáci nedůvěřovali civilistům se zbraněmi v ruce… Za bojů došla zpráva do Rady, že německý major, který velel posádce na Wilsonově nádraží, se chce vzdát, ale žádal, aby přišel důstojník stejné hodnosti. Nikdo jiný nebyl po ruce než dr. František Schwarzenberg v uniformě poručíka jezdeckého pluku… Namítal, že má nízkou vojenskou hodnost, že není ozbrojen a co že si počne s Wilsonovým nádražím. „Představ se mu, že jsi Prinz von und zu Schwarzenberg a uvidíš, že se zdvořilostí přerazí,“ řekl jsem dr. Schwarzenbergovi, „pak nádraží nech železničářům.“ Dr. Schwarzenberg se vrátil za hodinu a referoval, že to dopadlo přesně tak, jak jsem předvídal…“  (Josef Kotrlý, člen České národní rady)

„Ve velké srážce s Němci u Cerhonic svedl velký boj, ve kterém jsem ho posílil mužstvem těžkých kulometů. Má velké zásluhy o očištění tohoto kraje od okupantů a zachránění velkého množství vojenského válečného materiálu.“  (z osvědčení majora Olšbauera pro Karla Schwarzenberga)

„Pátého května vjeli na dvůr mlýna (=v Čimelicích) partyzáni na tančíku s československou vlajkou a v čele s knížetem a přiběhli i další lidé, aby Němce odzbrojili. A strašně je mlátili. A vtom si (=Karel) Schwarzenberg stoupl na auto a začal strašně řvát, že jsou to naši zajatci a že se s nimi bude jednat jako s lidmi. A že jakmile někoho uvidí, že jim působí příkoří, tak že mu roztrhne držku. Na to se pamatuju, protože takovejhle pán, aby takhle mluvil, to se nestávalo.“  (pamětnice)

„Za sebe se přiznávám k svému tehdejšímu naprosto nedostatečnému porozumění skutečných cílů Sovětského svazu i našich domácích komunistů. Pokud se Sovětského svazu týče, byl jsem pod vlivem informací, vysílaných z Londýna. Ohledně našich domácích komunistů jsem tenkráte rovněž podléhal iluzím. Znal jsem jich dosti z odboje, do kterého ovšem vstoupili až po německém útoku na Sovětský svaz. Osobně jsem si jich vážil pro jejich ochotu nasadit a obětovat všechno v boji proti společnému nepříteli. Zmaten úctou k osobní statečnosti těch jedinců, které jsem v odboji poznal, domníval jsem se mylně, že naši komunisté budou po osvobození dbát pravidel demokratického řádu… To neříkám na omluvu, ale na vysvětlenou.“

 

„Den po skončení povstání Josef Smrkovský vystavoval Františku Schwarzenbergovi jakousi legitimaci, že patří k „Revoluční“ Národní radě. A tehdy si Smrkovský uvědomil, jak se František jmenuje. Bez jakýchkoli zábran se rovnou zeptal: „A víš, že ti to všechno sebereme?“  (V.Škutina)

Jeden z prvních poválečných proslovů ve vlasti pronesl Klement Gottwald na Červeném Hrádku. Mluvil i o zrádné české šlechtě a jako příklad jmenoval Dohalské.

  Tři bratři Dohalští, aktivní účastníci odboje, byli během okupace zatčeni (Antonín byl v září 1942 umučen v Osvětimi, Zdeněk Bořek zastřelen na Himmlerův příkaz v únoru 1945 v Terezíně, František Dohalský přežil v Dachau; jeho jediný syn Václav byl po únoru 1948 zatčen a uvězněn).

„Ten vůl, když mluvil, já dostal takový vztek – věřte mi nebo ne -, já už jsem se zdvíhal, abych mu dal přede všemi lidmi přes držku!“  (Jan Masaryk o KG projevu, v hovoru s F.Schwarzenbergem)

„Na Orlíku se v osmačtyřicátém konaly potupné akce. Okolo celého nádvoří stály veliké karikatury se starým knížetem. Pamatuju si jednu, kde nakopává žebráka a něco říká. Když jsem to vyprávěla doma tátovi, tak jsem dostala šíleně vynadáno, co na takové svinstvo vůbec koukám.“  (pamětnice)

„Lid žádá zestátnění majetku latifundisty Schwarzenberka. Strana musí učinit vše, aby pozemková reforma byla dokončena ve prospěch státu a jižních Čech. Považujeme za zbytečné hledání jiné cesty než je zákon, který by se opíral o souhlas jihočeského lidu a který by znemožnil udržet tradice schwarzenberského rodu a zamezil vzestupu nového mocipána.“  (Jihočeská pravda)

Po osvobození se Schwarzenberg vrátil na ministerstvo zahraničí a v letech 1945-48 byl vyslancem ve Vatikánu. Když v únoru 1948 odlétal s ženou Amálií z Prahy do Říma, spatřil hluboko pod sebou orlické lesy naposledy. Z diplomatických služeb Československa vystoupil v den násilné smrti Jana Masaryka.

„Já už tu, Františku, zůstanu a pokusím se zachránit z tatova odkazu, co se ještě zachránit dá… Už jsem toho měl za války dost, být v bezpečí – zatímco vás a po vás tady stříleli. To už nechci znovu prožít.“  (J.Masaryk po Schwarzenbergově rozhodnutí emigrovat, patrně 23.února 1948)

Už na počátku emigrace v Římě založil komitét pro pomoc uprchlíkům z Československa a ve Spojených státech se brzy stal organizátorem exilového hnutí (místopředseda Čs.národní rady americké, předseda jejího zahraničního výboru). Spoluzakládal a vedl řadu exilových sdružení, na katolické univerzitě v Chicagu přednášel přes 30 let jako profesor politologii. Velmi dobře se znal s Rafaelem Kubelíkem a spolu oba vykonali mnoho pro šíření a popularizaci české kultury. V československé Společnosti pro vědy a umění byl jeden čas i předsedou.

Vůbec první zahraniční přednášku měl ve Spolku studentů na pařížské politické škole o mírových snahách českého krále Jiřího z Poděbrad, s nímž je rod Schwarzenbergů spřízněn rodovou posloupností. Vždy se k němu hlásil a vyjádřil i svou radost nad tím, že exilový Reportér si dal do svého emblému právě tohoto panovníka „dvojího lidu“.

Ve zmíněné Čs.národní radě americké fakticky reprezentoval jeden a půl milionu občanů Spojených států českého a slovenského původu před Kongresem a vládou Spojených států. Měl možnost soukromě hovořit s francouzským předsedou vlády, s ministrem zahraničí, s generálními tajemníky OSN, s britskými ministry zahraničí („tak jsem měl možnost jim připomenout Československo“). Samozřejmě se znal s kolegy z univerzit, jako byli např. Zbigniew Brzezinski nebo George F.Kennan. Poskytoval (zdarma, z přesvědčení a rád) rady a konzultace těm, kdo měli do zemí sovětské zóny namířeno.

„Po všechna léta v Československé národní radě americké, kde měl na starosti zahraniční záležitosti, učil nás svým příkladem, jak působit na vládní úřady, jak formulovat dopisy a memoranda prezidentu Spojených států, jak psát senátorům a členům Kongresu… Psal všechny deklarace pro krajanskou veřejnost, k 28.říjnu, k 7.březnu, všechny veřejné projevy za Radu…

   Americkým studentům imponoval. Už tím, že ignoroval titul prince, velice však dbal na vystupování gentlemana…

  Nesnáší hanobení češtiny. Čeština je jeho „chrám i tvrz“, česká země je jeho hlubokou láskou.“  (Vlasta Vrázová, 1988)

Starší bratr (a hlava orlické větve rodu) Karel Schwarzenberg dokončil univerzitní studia ve Vídni. Publikoval řadu prací z oboru historie a heraldiky, pro vídeňskou Národní knihovnu vytvořil soupis veškerých bohemik, které se nacházely ve Vídni od roku 1617. Vedl Schwarzenberský archív v Murau, stal se předsedou Křesťanské akademie v Římě, v jejímž exilovém nakladatelství v roce 1976 vydal Písně českého státu.

„Naprostá svrchovanost bývá dnes označována za charakteristický příznak státu… Novodobý pojem neomezené, naprosté svrchovanosti státu, pojem tzv. absolutní suverenity, je neslučitelný s tradičním myšlením křesťanským… Novodobý pojem neomezené svrchovanosti významně připravil cestu dnešnímu totalitnímu státu s jeho neúctou k základním lidským právům… Jistě neudivuje, že Masaryk omezuje všemoc svrchovaného státu takto:

  „Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval to, co je pravda, právo a mravnost; o pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůže hlasovat podle většiny.“  (z přednášky „Masaryk a naše státnost“ v Interlakenu 1980; v tomtéž roce přesídlil z USA do Rakouska)

 

„Kdysi se mě ptal jeden exulant v Americe, co je vlastně mé hlavní zaměstnání. Co všechno jsem byl a co všechno jsem dělal? Byl jsem státním úředníkem. Nějakou dobu velkostatkářem. Byl jsem aktivní v politice. Mým oborem je státní právo. V době domácího odboje jsem byl přímo z nařízení okupačních úřadů nezaměstnaný podle rubriky „zaměstnání“. Pak jsem byl v diplomatických službách. V Americe jsem učil na univerzitě. Byl jsem činným ve všech možných i nemožných exilových i krajanských organizacích, což sice nebylo povolání, ale zabralo to víc času než leckteré regulérní zaměstnání.

  Odpověděl jsem tehdy, že mým hlavním zaměstnáním bylo a je být ORLICKÝM SCHWARZENBERGEM.

  Byl to rodák z našeho kraje, tak mi rozuměl.“ 

„Jestliže jsem na počátku Františka Schwarzenberga obdivoval a vážil si ho, skláním se dnes před ním po dvouletém skoro denním styku osobním, písemném, telefonickém…jako před velkým učitelem lidskosti a tolerance.“  (V.Škutina, leden 1989)

„Byť i kolébka mých předků nebyla vždy stála na březích Vltavy, může rod náš jen s českým národem kvésti a odpadnout.“  (*1824 Karel III. Schwarzenberg; podal návrh na vybudování Národního divadla v Praze)

„To byl velmi jasný pocit: teď (=1948) jsem prostě ztratil domov. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že období kolem desátého roku věku poznamenává člověka na celý život… Vždycky jsem byl Čechem, to nikdy nepřestalo.“  (Karel Schwarzenberg, 1990)

„Schwarzenbergové z mladší větve byli Češi jako poleno. Historie to jasně potvrzuje. Jedinými kolaboranty na Orlíku byli někteří čeští úředníci, kteří se před válkou klaněli Schwarzenbergům, za války Němcům a po válce komunistům.“  (Marek Šálek, 1990)

„Pan Schwarzenberg je Rakušan, ne? Každý člověk se na to (=pověření ministrem zahraničí) díval s pootevřenou pusou. Myslím, že to je všeobecný názor v této zemi, žádné specifikum Václava Klause.“  (V.Klaus, prosinec 2006)

„Václav Havel chtěl po Češích, aby v sobě budili to lepší a ušlechtilejší ze své povahy. Václav Klaus je utvrzuje v jejich „čecháčkovství“, protože s „Čecháčky“ se dá výborně manipulovat, zvláště při volbách všeho druhu. Jeho „Čecháčci“ mu rozumějí. Po větě o Karlu Schwarzenbergovi, která každého vzdělanějšího člověka pobouří svou úlisností, která však báječně šimrá „čecháčkovské“ předsudky, jistě popularita pana prezidenta o pár bodů stoupla. Karel Schwarzenberg je totiž Čech – ale Václav Klaus je Čecháček.“  (literární historik M.C.Putna, LN 27.12.2006)

  

„Ve schwarzenberských análech nenacházíme jediné postavy hodné zavržení. Vesměs povahy ušlechtilé, vynikající čestným smýšlením, pracovitostí, obětavostí, nezištností, kladoucí zájem celku nad svůj vlastní… Zdaž právě naše doba jest tak šťastna, že netřeba jí ohlížeti se po takových vzorech? Či úmyslně je přezírá a spíše ještě snižuje?“  (Schwarzenberská ročenka, 1935)

 

S využitím:

http://karelschwarzenberg.cz/zivotopis.html

Konrádová P., „Starý kníže“ (Reflex 23/2007)

Pasák T., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20.století, Libri 1994

Šálek M., Nic než spravedlivé! (Mladý svět, listopad 1990)

Škutina V., Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy 1990