František Josef I.

František Josef I. (Zdeněk Hűbner)

18. srpen se u nás před sto lety stavil jako státní svátek. Narozeniny císaře pána. Bez tří set hodin vládl 68 let (1848 – 1916, přesně 24.827 dnů) – zdaleka nejvíc ze všech našich panovníků. Za tu dobu se několikrát změní vládní systém ve Francii a ve funkci prezidentů stabilního republikánského systému USA se vystřídá 17 prezidentů. A po boku jeho samého se do vyhlášení Rakousko-Uherska (1867) vystřídá 5 vlád, v následující éře 1867-1916 pak 28 kabinetů předlitavských (rakouských) a 16 uherských.

Naši nejstarší současníci jsou ještě pamětníky jeho smrti. Když se narodil, žili přitom ještě pamětníci Marie Terezie, jeho prababičky. S jeho jménem jsou tak spjaty zážitky lidí dvou století.

Jeho otec arcivévoda František Karel z habsbursko-lotrinského rodu byl prostoduchý, duševně nevyrovnaný podivín, zato matka Žofie Bavorská („tajná císařovna“) je považována po Marii Terezii za druhou nejschopnější ženu dynastie, do níž se přivdala.

Ovlivní svého syna ve všech směrech: jak svou zbožností, tak cílevědomostí. Od počátku bude s Francim nakládat jako s budoucím panovníkem. Až ovšem dospěje, nepřestane se mu plést do manželství i výchovy jeho potomků. A s jeho nezdravým celoživotním upnutím na matku přispěje k rozbití synova manželství…

Arcivévoda Franci byl vždy hodný a poslušný chlapec s příslovečně vrozeným smyslem pro pořádek a ochotu přizpůsobit se požadovaným způsobům chování a jednání. Ani stopa po dětském vzdoru nebo odmítání. Už jako jedenáctiletý ovládal s naprostou samozřejmostí běžné vyjadřování dospělých vzdělanců.

„Bude mi patnáct, už zbývá málo času k výchově. Musím se proto snažit, abych se zlepšil!“ 

(z povinně vedeného deníku)

Pochodovat uměl (zásluhou dědečka, císaře Františka I.) pomalu dříve než chodit. Bylo mu něco přes rok, ani ještě neuměl pořádně mluvit, a už dokázal rozlišovat řadového vojáka (soldat), kterému říkal „dada“, a důstojníka (offizier), pro nějž měl slůvko „azizi“. Ve dvou letech dostal vlastní malou pušku a šavli, jako tříletý znal všechny hodnosti. Jako mladý princ se ovšem bude učit službě od píky jako každý jiný rekrut – oblékne postupně uniformu pěšáka, dělostřelce i hulána – a bude cvičit s jinými nováčky.

Jako dítě se bál koní; měl v povaze jistou úzkostlivost. Přesto strach překonal a stal se vynikajícím jezdcem (a náruživým lovcem). Úzkostlivost a nejistotu pociťoval patrně jen tehdy, když se setkával s něčím novým, nevyzkoušeným. Osobní odvahu mu nelze upřít, bude mít v životě zřejmě dobré nervy a vědomí, že on, panovník, nikdy nesmí projevit strach.

V prvním školním roce se učil 18 hodin týdně, ve druhém už 32 a v šestém dokonce 50 hodin. Po jedenáct roků studoval mj. pět až sedm jazyků současně včetně latiny a staré řečtiny (anglicky se neučil nikdy). Po celý život bude velmi dobře ovládat 7 cizích jazyků (dobře rozuměl i češtině) – a zaslouží se o zavedení osmileté povinné školní docházky.

Byl prý skvělým tanečníkem, ač mu naprosto scházel hudební sluch. Zcela upadlo v zapomnění, že mladý „Franci“ velmi dobře kreslil – přitom v dospělosti žádný vřelejší vztah k výtvarnému umění mít nebude.

Bude mít smysl pro detail a vynikající, ba fenomenální paměť na jména, fakta i tváře. A, co se příliš nepřipomíná, díky častým výletům do Alp získá i vnímavý vztah k přírodě.

V roce 1844 se císařovým rozhodnutím stane majitelem dragounského pluku číslo 5 se sídlem v Prostějově. Pobyt v Prostějově a okolí byl vlastně první návštěvou budoucího panovníka v českých zemích. Až do konce jeho dlouhého života jich bude celá řada.

„Děkuji vám, pánové. Těším se ze svého příjezdu do Prahy, Praha jest krásné město. Těším se též z vašeho přivítání.“  (v září 1847)

V den, kdy se sedmnáctiletý arcivévoda František Josef představil vznešené společnosti na „plese u dvora“ – 24.února 1848 – vypukla v Paříži revoluce, jedna z prvních v tomto roce. Stejně jako v roce 1989, i tehdy bylo cítit, že brzy padne režim, který život v zemích Evropy spoutal sítí příkazů, zákazů a všudypřítomného dohledu policejních donašečů.

Když to „prasklo“, jmenovala vláda k 6.dubnu 1848 Františka Josefa novým zemským správcem v Čechách. Tak poprvé stanul pozdější císař v čele království, byť pouze symbolicky, neboť se svého úřadu nikdy neujal. Již 29.dubna se hlásil ve Veroně ve štábu italské armády jejímu veliteli maršálu Radeckému (patrně jedinému Čechovi, jehož si František Josef ve svém dlouhém životě skutečně vážil).

„Císařská Výsosti, co zde chcete? Vaše přítomnost mi působí jen potíže. Potkat vás neštěstí, tak to odnesu; kdyby vás zajali, jsem ztracen i se svou armádou!“  (Radecký)

„Prosím Vás drahá maminko, pro Boha mne nevolejte brzy zpět, protože bych se teď ve Vídni mohl jen kompromitovat, a uchovejte mne pro ty časy, kdy tam snad budu ještě moci něco vykonat.“  (v listu matce, 20.5.1848)

„Prvně jsem slyšel kolem sebe svištět dělové koule a jsem šťasten.“  (o svém bojovém křtu po útoku Piemonťanů, květen 1848)

„Je nejvyšší čas ukončit všechny ty excesy. Umíte si představit, jak zde, u této vynikající armády, všichni nadávají na poměry ve Vídni? Kdo tady neposlouchá, je zatčen a energicky potrestán!“  (ve vzkazu do revoluční Vídně)

29.srpna 1848 naslouchal v císařské lóži vídeňského říšského sněmu rozpravě týkající se zrušení roboty – v září jsme se díky tomu stali všichni občany – byla to jeho první a současně poslední návštěva v parlamentu.

„Jeho charakter a schopnosti se jej zdají předurčovat k důstojnému splnění vysokého poslání… Je ještě mladý a ne vždy důvěřuje svým silám. Naším úkolem je v zájmu monarchie podporovat a pěstovat v něm sebedůvěru a sebejistotu. Musí se za všech okolností a ve všech případech naučit samostatně rozhodovat a poroučet.“  (Felix kníže Schwarzenberg v úvaze, kým nahradit nevyhovujícího císaře Ferdinanda Dobrotivého.

Na trůn nastoupil osmnáctiletý František Josef v olomoucké arcibiskupské rezidenci ve výroční den bitvy u Slavkova, 2.prosince 1848. Na doporučení rádců při intronizaci přijímá druhé a stále populární jméno, které ještě zní reformami „selského císaře“: Josef.

V prosinci příštího roku ovšem nastolí (po potlačení Maďarů bratrskou ruskou intervencí – 130 tisíc příslušníků spřátelené armády) režim absolutismu, v němž byl vychován a jemuž věřil jako jediné možné formě úspěšné vlády.

„Slíbil jsem všem národnostem volné vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu uměti vyplniti. Ať pak národové velké říše mé mluví jakýmkoli jazykem, důvěřuji se, že se všichni přiznají a osvědčí co praví synové obecní vlasti.“  (6.12.1848, delegaci moravského zemského sněmu)

„Mladý císař působí velmi důstojně, chová se velice zdvořile, ale je poněkud chladný. Veřejnost si myslí – ve Vídni kladou mnozí důraz na vlídnost – že není příliš srdečný. V jeho povaze se neprojevuje ani stopa po laskavé povrchní dobrosrdečnosti ostatních arcivévodů, chybí mu touha udělat radost, působit navenek dobře. Na druhé straně je ale velmi přístupný, trpělivý a má předpoklady být spravedlivý ke všem.“  (kníže Schwarzenberg v listu Metternichovi do londýnského exilu)

„Čím víc se s ním setkávám, čím víc mu naslouchám, tím víc mě překvapuje jeho intelekt, solidnost a korektnost jeho názorů. Rakousko má skutečně štěstí, že ho má.“  (Mikuláš I. v listu carevně po setkání s Františkem Josefem, květen 1849)

„Císař je si vědom velikosti a obtížnosti svého úkolu, a má pevnou vůli jej vyřešit. Má bystrý rozum a jeho píle a pracovitost je zvláště s přihlédnutím k jeho věku obdivuhodná… Je zcela uzavřený, a zásadně nenávidí jakoukoli lež… Je fyzicky i morálně pravým charakterem…“  (kníže Schwarzenberg v dalším listu do Londýna, 29.7.1850)

6.července 1851 vydal císařův kabinet nařízení, umožňující zasáhnout proti „nevhodným“ tiskovým kampaním. Prvním novinářem, proti němuž bylo vládní rozhodnutí uplatněno, byl Karel Havlíček. V závěru roku se jeho jméno ocitá na seznamu osob, k jejichž vystěhování z místa bydliště dal císař osobní souhlas.

„Až budete číst dnešní noviny, uvidíte, že jsme udělali další veliký krok. Hodili jsme ústavnost přes palubu a Rakousko nemá více než jednoho pána… Děkujeme Bohu, že po třech letech jsme snad tam, kde jsme měli být. Ve sporech, tlachání a korupci spatřoval již Metternich praktické výsledky zastoupení lidu.“  (v listu matce)

5.dubna 1852 umírá jeho důležitý spojenec, kníže Schwarzenberg. Odešel způsobem odpovídajícím jeho životnímu stylu. Chystaje se na ples, těšil se na nové milostné dobrodružství: „Přijdu rozhodně, moc se na vás těším,“ řekl dámě, která měla být onu noc jeho vyvolenou. „Zabránit mi v tom může jen smrt.“  Chvíli poté byl u umyvadla raněn mrtvicí.

„Potkala mne a nás všechny tvrdá rána; není lehké si představit větší a obtížněji nahraditelnou ztrátu, než tu, kterou jsme včera tak náhle utrpěli… Je pryč a takový už nikdy nepřijde… Budu teď muset pracovat ještě více než dříve, protože se nemohu na nikoho spolehnout tak jako na Schwarzenberga, ale i to má v sobě něco dobrého…“  (v listu matce)

18.února 1853 (na den mu přesně bylo 22 a půl roku) ho při odpolední procházce zezadu bodne maďarský krejčovský tovaryš János Libényi (jeho otce pověsili za účast na revoluci 1848) za „utrpení, které způsobil mé vlasti“. Smrt provazem císař podepsal, a dodatečným gestem přiznal útočníkově matce, která se ocitla zcela bez prostředků, malou doživotní penzi.

„Císař unikl téměř zázrakem, protože nůž, jenž mířil vzadu na krk, což mohlo mít fatální následky, se sklouzl po lebeční kosti. Rána silně krvácela a František Josef na chvíli oslepl. Byl schopen dojít domů, ale pak musel ulehnout do postele se slabou horečkou. Mimoto ztratil hodně krve a dolehl na něho šok…“  (lord Westmoreland v listu královně Viktorii)

„Není to nic zvláštního, já sdílím jen osud svých hodných vojáků v Miláně.“  (po atentátu)

A jak zaveršoval klasik českého divadla Josef Kajetán Tyl, „všechny národy to zjevně hlásí, v tom že pánu kořen jejich spásy; ze všech stran se hrnou kolem trůnu jako děti k otcovskému lůnu.“

V dubnu 1854 se ožení s Alžbětou Bavorskou. Sám si ji trochu zbrkle vybere a na to, jak málo se k sobě povahově hodí, přijde dost brzy. Přesto bude léta vyplňovat každé její rozmarné přání, nikdy však si nezíská její srdce. Obrátí se nakonec k jiným ženám, aby mu pomohly zahojit citové jizvy.

„Sissi je rozkošná. Mohla by ses zeptat její matky, jestli by souhlasila, aby se stala mojí ženou?“  (matce Žofii po seznámení)

„Děkuji Vám, milí venkované, za Vaše přání. Ono mne těší tím více, an Vy jste vždy hodní a Mému Domu věrní poddaní byli. Já přesvědčen jsem, že Vy a Vaši potomci budoucně takovými zůstanete.“  (v Břeclavi během svatební cesty)

U příležitosti císařské svatby zkomponoval Bedřich Smetana jako věnování novomanželům Triumfální symfonii, jejímž nosným motivem se stala melodie císařské hymny. Pro císaře složí v letech 1871 a 1872 ještě operu Libuši, kterou bude reagovat na panovníkův slib, že se nechá korunovat českým králem. Libuše tak vědomě vznikla jako opera korunovační.

Excísaři Ferdinandovi Dobrotivému se mimochodem Smetana stal na Hradčanech soukromým učitelem hudby. Když tento Habsburk v červnu 1875 v Praze zemřel, poznamenal si: „Byl poslední korunovaný král český.“

„Já procitla jsem ve vězení, na rukou řetězů mám tíž.

Má touha roste k zešílení. Proč, volnosti, se odvracíš?“

(Alžběta, dva týdny po svatbě, 8.května 1854)

„Přeji si, aby mi byly vyhrazeny neomezené plné moci ve všem, co se týká dětí, a to jak volby lidí v jejich okolí, místa pobytu, tak vedení a způsobu jejich výchovy… Dále si přeji, aby pouze mně zůstalo vyhrazeno vše, co souvisí s mými osobními záležitostmi, tj. mj. volba lidí v mém okolí, místo mého pobytu, veškerý provoz domácnosti atd.“  (Alžběta, 27.8.1865)

„Musím dále nést trpělivě svou samotu. Hodně už jsem v tomto směru musel vydržet a naučit se vydržet a člověk si nakonec zvykne… již o tom nebudu psát, jinak by naše korespondence byla příliš nudná…“  (Alžbětě, 7.8.1866)

Anně Nahowské (o které se do roku 1986 nevědělo nic), s níž se stýkal celých čtrnáct let, pořídil dům v těsné blízkosti Schönbrunnu a takřka denně tam docházel. Manžel Nahowské, aby nepřekážel, byl služebně přeložen daleko od Vídně. V souvislosti s rozchodem Anna obdrží (1889) peněžní dar 200 tisíc zlatých, a to proti písemnému stvrzení, že „o svém setkání s Jeho veličenstvem zachová naprosté mlčení“. Slib splní a svěří se jen svému deníku…

Mimochodem, potkat náhodně císaře během procházky ve vídeňském parku bylo tehdy stejně snadné, jako dnes nepředstavitelné. Když jednou krmil v zoologické zahradě medvědy a jeden horlivý policejní důstojník chtěl zabránit lidem v setkání s ním, namítl mu František Josef, že nevidí důvod, proč by nemohli pozdravit svého panovníka.

„Mé myšlenky jsou často a s touhou u Tebe. Ty na mě asi myslíš méně.“  (Alžbětě, 7.10.1888)

„ANI NETUŠÍTE, JAK DOBŘE MI DĚLÁTE, A PROTO PRO MĚ JSTE A BUDETE PRVNÍM NEJVYŠŠÍM ANDĚLEM.“  (OFICIÁLNÍ „PŘÍTELKYNI“ KATEŘINĚ SCHRATTOVÉ, 19.3.1892)

„Buď i v nadcházejícím roce shovívavá k mému stáří a mému přibývajícímu hloupnutí. Tvá dobrota a starostlivost a přátelství přítelkyně jsou jediné světlé body v mém smutném životě.“  (Alžbětě, 26.12.1893)

„Přes všechny politické zmatky mám dobrou náladu, protože podle mého názoru můžeme na celé této orientální historii – pokud vystoupíme silně a energicky – jen vyzískat. V Orientě je naše budoucnost a my vrátíme opět ruskou moc a vliv do těch hranic, z nichž postupně vystoupila jen v důsledku naší dřívější slabosti a nejednosti se záměrem nás pomalu, ale jistě – aniž si to snad car Mikuláš uvědomil – zruinovat. Je to jistě tvrdé, vystupovat proti bývalým přátelům, ale v politice to jinak nejde a v Orientě je Rusko vždy naším přirozeným nepřítelem…“  (v listu matce v době krymské války, říjen 1854)

„Faleš Habsburků si zaslouží být nazvána příkladnou.“  (princ Albert, manžel britské královny Viktorie)

„Je mi mladého císaře líto. Jeho politika nás, Rusy, tak ranila, že dokud bude vládnout, nemůže počítat s klidnou chvilkou.“  (ruský vyslanec ve Vídni, baron Meyendorff)

Car nechal ze své pracovny odstranit portrét Františka Josefa I. a rakouského vyslance hraběte Esterházyho se zeptal, zda ví, „kdo byli dva nejhloupější králové polští: První byl král Jan Sobieski a druhý jsem já. Protože oba jsme zachránili Habsburky“.

Horkou půdou se pro Habsburky stávaly též jejich severoitalské državy; císařští manželé zde strávili přelom roku 1856 a 1856. Už na počátku cesty v Benátkách si František Josef všiml, že „obyvatelstvo bylo velice slušné, aniž ovšem prokazovalo zvláštní nadšení“.

 

„…Není to sice příliš dobré, ale Bůh Rakousko neopustil ani v těch nejtěžších kalamitách…“  (v listu bratrovi Ferdinandovi, Vánoce 1858)

„Ve vedení armády se udělaly velké chyby nebo spíše se nevyužily příhodné okamžiky, ale armáda je dobrá, má chrabrého ducha, touží po boji, a tak jsem dobré mysli. Klidně hledím do budoucnosti, jsem rozhodnut pokračovat v boji do konečného rozhodnutí…“  (po porážce u Mangenty, 4.6.1859)

„Je to smutná historie hrozného dne, kdy bylo mnoho vykonáno, ale štěstí se na nás neusmálo. Jsem o mnohou zkušenost bohatší a domnívám se, že jsem poznal pocity poraženého generála…“  (po porážce u Solferina, 24.6.1859 – Rakousko ztrácí, kromě Benátska, své panství v severní Itálii)

„Bůh nás trestá a jsme teprve na začátku daleko horších zkoušek, ale člověk je musí unést se smířením a neustále plnit své povinnosti… Nadále důvěřuji v Boha a nejsem si vědom žádné chyby, žádného omylu v dispozicích…“  (v listu Alžbětě)

„S neschopností rakouských generálů je možno počítat jako se stálou skutečností.“  (Napoleon)

„Je pravděpodobné, že kdyby na trůně seděl líný, poživačný a neschopný panovník, monarchie by nepřežila prohrané války v letech 1859 a 1866…“ (Jan Galandauer, 1982)

 

„Sice dostaneme trochu parlamentního života, ale moc zůstane v mých rukou…“  (v listu matce po vydání Říjnového diplomu, 1860)

„Není třeba se hned všeho obávat, žijeme tak trochu v klackovských letech vývoje a tu je nutno brát leccos s rezervou a především se vyvarovat malichernosti a podrážděnosti, které nám v uplynulých letech tak škodily. Konečně, dnes už se nemůžeme vůči cizině uzavírat nějakou čínskou zdí…“  (v listu matce, 1864)

Staletou říši poraženou v severní Itálii bylo nezbytné modernizovat, ale i tak stála před blížící se pruskou ofenzívou (1866) naprosto nepřipravena. Jistý pruský důstojník tehdy neskrýval údiv, že je nikdo nenapadl ani ve chvíli, když byli při vstupu do země nejzranitelnější: „S tlukoucími srdci jsme táhli úzkými průsmyky…“

„Bylo by asi lépe, kdyby mne trefila kulka, ale chci se sám dožít potupy, jestliže tím císaři a armádě prokáži ještě poslední službu.“  (velitel rak.Severní armády Benedek v listu manželce, 30.červen 1866)

„Uzavřít mír není možné. Nařizuji, je-li to nezbytné, nastoupit v největším pořádku ústup. Byla již svedena bitva?“  (císař Benedekovi, 1.červenec 1866)

„Nikdy nesvolím k uzavření míru, kterým by byly otřeseny základní podmínky velmocenského postavení Mojí říše. V tom případě Jsem k boji až do krajnosti odhodlán a souhlasem Svých národů jist.“

 

„Se srdcem krvácejícím mám na mysli utrpení, které postihlo mé milované Království české a věrné hlavní město Prahu. Předmětem mé nejhorlivější péče bude, aby trpce navštívené zemi včas rychlá a vydatná pomoc poskytnuta byla. Nedbal jsem nikdy na podezřívání věrného obyvatelstva českého, naopak obdivuji důstojné, věrné a sebezapírající chování věrného města Prahy a celé země české.“  (české deputaci v čele s F.L.Riegrem ve Vídni, 30.7.1866)

„Když má člověk proti sobě celý svět a nikde žádného přítele, pak je jen malá vyhlídka na úspěch. Je však třeba se bránit tak dlouho, dokud to jde, konat svou povinnost až do poslední chvíle a nakonec padnout se ctí.“  (z děkovného listu matce za gratulaci k „nejsmutnějším narozeninám, jaké kdy slavil“, 22.8.1866)

„Kdo v těžké době přinesl oběť, má též nárok na pomoc říše, s jejímž poskytnutím dle práva a slušnosti otálet se nesmí.“  (v listu ministerskému předsedovi Belcredimu, 13.října 1866)

Poslední říjnový týden strávil císař v Praze. Během návštěvy navštívil i Muzeum Království českého (tehdy ještě na dnešních Příkopech) a se zájmem si prohlédl sbírky. Jediné, co mu vadilo, byly nedostatečné prostory, které měl tento ústav k dispozici a tak „s radostí poukázal 10 tisíc zlatých, co příspěvek na novou budovu musejní.“

Až bude muzeum stát na svém dnešním místě, budou v jeho Panteonu umístěny bronzové busty panovnického páru. Po vzniku republiky bude připomínka obou mecenášů odstraněna.

Císař si rovněž prohlédl výstavu soutěžních návrhů na stavbu budovy Národního divadla (zaujal ho zejména projekt Josefa Zítka) a divadlu věnoval 5 tisíc zlatých. Samozřejmě navštívil také Prozatímní divadlo, které na počest vzácného hosta nastudovalo Smetanovu Prodanou nevěstu. Na Pražském hradě udělil Františku Palackému Řád železné koruny druhé třídy „za zásluhy o vědu a zvláště dějepis český“. V závěru návštěvy rozhodl o zboření pražských městských hradeb, která městu dosud bránila v dalším růstu.

„Šedesát tisíc korun z privátní pokladny císařovy bylo měsíčně věnováno na vyřízení prosebných žádostí… Dle tradice převzal císař vždy, byl-li o to požádán, kmotrovství při dvojčatech či trojčatech, rozdílel různé peněžní dary, jak šestinedělkám, tak kojencům, kterým stál kmotrem…“  (Eugen Ketterl, osobní komorník)

Vlastním pohodlím se nikdy nezabýval, žil neuvěřitelně skromně. Když mu navrhli, aby si v Ischlu vybral nějaký jiný pokoj, protože ten jeho býval v létě nepříjemně rozpálený, odmítl, protože nejlepší pokoje přenechával členům rodiny.

Aby ušetřil na cestě do Provence, nejel císařským vlakem, ale na cestu nechal k obyčejnému vlaku připojit dva vagony a jídelní vůz. Typické však zároveň bylo, že francouzský nosič byl velkoryse odměněn, neboť „rakouský císař platí jedině ve zlatě“.

 

Očekával od okolí dvorné chování, ale stejně náročný byl sám k sobě. Ke komorníkům a služebnictvu byl vždycky vlídný a zdvořilý. Nikdy neporoučel, vždycky požádal nebo se zeptal, zdali by mohli něco udělat. Pokaždé děkoval, dokonce i za takové drobnosti, jako bylo podání sklenice vody.

 

Mimochodem, šest hodin týdně věnoval pravidelným osobním audiencím, kterých se mohl zúčastnit prakticky každý občan říše: „Vedle dam a pánů v elegantních toaletách resp. ve fraku a uniformě tísnilo se často mnoho sedláků v národních krojích nebo nuzně oblečených.“

ZE VZPOMÍNEK OSOBNÍHO KOMORNÍKA EUGENA KETTERLA:

„Zjistil jsem s pýchou, že já sám mám mnohem lepší a více šatstva, než rakouský císař… Stará zkušenost, že na vojáky, kteří v uniformě jsou oblečeni co nejpečlivěji, je v civilu přímo hrůza se podívat, potvrzovala se u císaře nejvyšší měrou.“

„Když jsem císaře šetrně upozornil na to, že kožešina během dvaceti let užívání vykonala zajisté už sdostatek svou službu, odvětil císař lakonicky: „Ale – to by přece stálo mnoho peněz.“ Po dlouhém vyjednávání prohlásil císař, že je ochoten nechat si udělat nový kožich, ale pouze z liščí kožešiny, „aby to moc nestálo“. Konečně jsme se dohodli na dobré, ale lehké kožešině, která byla zhotovena dvorním kožešníkem za cenu osmi set korun. To bylo ovšem císaři, zastávajícímu stanovisko, že každý osobní výdaj je zbytečný, příliš mnoho peněz a stálo mne to opět mnoho potu a výmluv, než se císař rozhodl si kožich ponechat…“

„Ani ve dvorním hradě vídeňském ani v Schönbrunnu nebo Ischlu nebylo koupelny…mycí stolek císařův v Schönbrunnu byl nejprimitivnější kus nábytku, který jsem kdy v životě viděl… Stávalo se také často, že císař odnášel si při mytí u tohoto „umývadla“ modřiny. Ale jako vždy byly veškeré domluvy a prosby marnými. Císař se vší mocí zdráhal povolit z důvodů spořivosti opatření nového umývadla…“

„Ložnice císařova v Ischlu byla tak nepatrná a nehygienická, že v ní mimo postele mohla být postavena pouze malá skříňka pro nejnutnější prádlo. Následkem toho nacházela se císařova šatnice v předsíni, která sloužila jako místo pro gumovou vanu, v níž se císař koupal, a jako kloset (v celé vile nebylo klosetu!).“

„Když se domníval, že pokladní zprávy nejsou v pořádku, ihned vzal tužku a papír, počítaje, kde bylo vydáno mnoho a kde by bylo možno uspořit. Charakteristickou pro spořivost císařovu je následující anekdota: Rakouský vyslanec v Cařihradě hrabě František Zichy poslal císaři velmi optimistickou zprávu o své činnosti, v níž mezi jiným, aby se u císaře zalíbil, prohlašoval, že jezdí s ruským ministrem zahraničí procházkou na rakouské válečné lodi, ve vodách Zlatého rohu. Císař přičinil na roh dopisu následující poznámku: „A kdo platí uhlí?“

„Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra, načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala…

Jakmile císař skončil ranní toiletu, poklekl ke krátké modlitbě a odebral se pak, aniž by něčeho pojedl, k psacímu stolu, na kterém byla připravena akta přehlédnutá den předtím…“  (ze vzpomínek osobního komorníka Evžena Ketterla)

„Obědval vždy na svém psacím stole… Oběd byl podáván najednou na velkém stříbrném tácu, který byl položen před císaře na stůl. Zde nacházela se v malebném nepořádku napravo vyřízená, nalevo nevyřízená dosud akta a mezi těmito akty císař obědval. Že se takto mnohdy i velmi důležitá akta vracela s mastnými skvrnami, nemusím podotýkat…. Polední přestávka pro císaře neexistovala. „Akta, akta,“ volával vždy, neměl-li jich dostatek, pravděpodobně v domněnce, že ve vyřizování akt leží státnická moudrost spravování velké říše…“

 

„Lovu zdar! Gratuluji k jelenovi. Mám ohromnou radost.“  (telegram 9letému synu, 1867)

„Jdi si střílet srnce a jeleny, ale na svině mi nechoď.“  (svému švagru princi Leopoldovi Bavorskému)

„Před honem na vysokou šel císař již o 7.hodině večer spát a vstával již o půlnoci. Snídaně byla podávána o půl 3.hodině ranní ve dvorní plovárně.“  (E.Ketterl)

 

Na podzim 1867, v době konání světové výstavy, přijel oficiálně poprvé a naposledy v životě do města nad Seinou: „Hodně jsem od Paříže očekával, ale přesto jsem z toho celý paff, protože tak nádherné a skvělé jsem si to přece jen nepředstavoval…“

„Univerzita zdejší vychovává nevědomce a lidi odbojné, to je pravý škandál! Když nemáte dosti prostředků, abyste je udržel na uzdě, pak oznamte to jen, stanou se opatření náležitá!“  (po vzdoroakci studentů během návštěvy císaře v Praze, 21.6.1868)

„Ubezpečujete mne svou oddaností; chci tomu věřiti, ale cesty, kterými se ubíráte, svědčí o opaku. Varuji vás, abyste na nich pokračoval, neboť vedou k revoluci… Vy a vaši slovanští přátelé pocítili byste první následky tohoto nebezpečného jednání!“  (Clam-Martinicovi)

V září 1868 přislíbil ve slavném reskriptu, čteném na českém zemském sněmu, uznat české státní právo: „Majíce v paměti státoprávní postavení Koruny české… jsouce pamětlivi nezlomné věrnosti, s jakou obyvatelstvo země České každé doby Náš trůn podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království a jsme hotovi toto uznání přísahou Naší korunovační obnoviti…“

V roce 1869 se na pozvání osmanského guvernéra Egypta zúčastnil slavnostního otevření Suezského průplavu. Součástí cesty byla také (kromě Athén a poutě do Svaté země) zdvořilostní návštěva sultána v Instanbulu, což bylo gesto, jaké žádný křesťanský monarcha zatím neudělal.

V Káhiře se po prohlídce mešit zúčastnil představení v nové opeře u Nilu a za 17 minut vystoupal až na vrchol Cheopsovy pyramidy. Poznamenal přitom, že beduíni jsou velice hbití, silní a sebevědomí. „Při lezení na sobě mívají jen košili a leccos odhalují, to musí být důvod, proč anglické ženy tak rády a často zlézají pyramidy.“

 

„Zdá se, že strašlivá válka brzy skončí… Prusové mají neslýchané štěstí a bude to teď s nimi ještě mnohem těžší, zvláště když celá ostatní Evropa je strašlivě netečná a lhostejná. Do budoucnosti vidím velice černě, bude snad ještě smutnější než přítomnosti.“  (z listu matce, 23.10.1870)

 

28.května 1872 císařovna matka Žofie Frederika umírá. Její smrt nesl velmi těžce a ještě téměř o třicet let později řekne svému pobočníkovi:

„Je na zemi něco dražšího než matka? Mohou nás dělit jakékoli rozdíly, ale matka je vždycky matka, a když o ni přijdeme, pohřbíme v jejím hrobě i velkou část vlastního života.“

 

„Děkuji za projevení citů oddanosti, mně vyslovené. Již při svém příjezdu vyslovil jsem se, že otcovská péče má vždy bude obrácena k blahu a dobru tohoto královského hlavního města. Doufám, že obec vaše rozkvete pod záštitou institucí mnou daných, tak jako nyní se již ukazuje.“  (pražským radním při další návštěvě, září 1874)

„Podivno, že žádnému pivovaru se dosud nepodařilo vařiti tak dobré pivo. Schwechatský a St.-marxský pivovar se k tomu dost namáhaly.“  (po dvou sklenicích plzeňského, Plzeň 1874)

„Kdyby bylo v našich myslích najednou najisto postaveno, že se my Slované v Rakousku ochrany dynastie a spravedlnosti nedovoláme, pak by nám asi na zachování Rakouska mnoho nezáleželo. Jsme-li posud upřímnými Rakušany, jest to proto, že jsme se té naděje posud nevzdali.“  (František Ladislav Rieger, květen 1879)

„Milý dre Pražáku! Jmenuji Vás svým ministrem.

  V Mnichově 12.srpna 1879   František Josef v.r.       (plný  text jmenovacího dekretu)

„Slavnostní a přitom srdečné přijetí, jakéhož se mi dostalo dnes v Praze, mne velice potěšilo. Pobyt v Praze jest mi vůbec velmi milým a příjemným a jak by ne, vždyť syn můj stal se již hotovým Pražanem. Děkuji vám, pánové!“  (pražským radním, 1.6.1880)

„S potěšením vidím, že se divadlo národní blíží brzkému ukončení. Bude to stavba monumentální, důstojný stánek dramatické múzy, sloužící zároveň k okrase Prahy a ku cti národa, kterýž jej zřídil.“  (při prohlídce Národního divadla, na které mimochodem věnoval dalších 10.000 zlatých, 2.6.1880)

„Skvostná to vyhlídka. Jedna z nejkrásnějších v Evropě!“  (z balkónu divadla)

Panovník bude patřit k prvním, kdo hned 12.srpna 1881 přispějí k obnovení zničeného divadla: s chotí přispěje 20.000 zlatých, korunní princ Rudolf částkou 5.000 atd.

Při každé z dalších návštěv se bude o osud divadla živě zajímat a Františka Ženíška pověří vnitřní výzdobou svého salonního vozu.

A – mimochodem – jeden z nejkrásnějších portrétů císaře zhotoví Josef Mánes.

„Těší mě, že pěstujete v místnostech ústavu tohoto loajálnost a lásku k vlasti… Neviděl jsem nikde tak krásných škol jako v Praze!“  (řediteli Malostranského reálného gymnázia)

„Vyzývám šlechtu důtklivě, aby věrně a horlivě konala smířlivé poslání, kteréž jí po přírodě náleží co prostředníku mezi oběma zem obývajícími národnostmi.“  (v Brně, 10.6.1880)

2.prosince 1883 navštíví s Alžbětou v rámci oslav svého nástupu na trůn galapředstavení divadelní hry Zkrocení zlé ženy. Nikdo nemohl tušit, že herečka, kterou ten večer viděl poprvé a která představovala Kate – dcera obchodníka z Badenu Kateřina Schrattová – se brzy stane ústřední postavou jeho života.

„Mluvila se mnou miloučce, krátce, nikoli nezpůsobně; shledal jsem ji ošklivou, starou, hubenou jak tříska a špatně oblečenou a měl jsem dojem, že mám před sebou nikoli blázna, ale šílence.“  (rakouský konzul na Korfu po setkání s 48letou Alžbětou, 1885)

„Ten tlusťoch se mě držel s neuvěřitelnou vytrvalostí, jen jak byl neohebný, roztrhl si červené husarské kalhoty a protože pod nimi nic neměl, muselo to pro něho být velice nepohodlné.“  (v listu Kateřině Schrattové o honu s princem z Walesu, 1888)

„Napsal opravdu tento úvodní článek můj syn sám?“  (o příspěvku korunního prince Rudolfa v encyklopedii Rakousko-Uhersko – jeho intelektuální schopnosti podceňoval a přehlížel)

„Náš císař nemá žádného přítele, jeho charakter, jeho povaha to nepřipouštějí. Stojí opuštěný ve svých výšinách, se sluhy mluví s každým jednotlivě o jeho pracovních záležitostech, úzkostlivě se však vyhýbá rozhovoru, proto toho ví tak málo o myšlení a cítění lidí, o názorech a mínění lidu… Věří, že nyní žijeme v nejšťastnějším období Rakouska, oficiálně se mu to říká, v novinách čte pouze červeně zatržená místa, a tak je oddělen od veškerého styku s lidmi, od každé nestranné, opravdu dobře míněné rady.“  (Rudolf o svém otci, 1881)

„Jak mohla dopadnout generační srážka nadaného, excentrického, moderně myslícího mladíka s nehybnou a nedotknutelnou autoritou vzdáleného otce?“  (Jan Galandauer)

Když došlo ke známé (dodnes zcela nevysvětlené) mayerlingské tragédii, strávil u těla mrtvého syna celou noc. Svědkové uvedli, že do rána zcela zešedivěl. Během zádušní mše se přemohl jen s největším vypětím, ale v kryptě se pak rozplakal a zhroutil. Netajil se tím, že ztratil hlavní motivaci svého konání – nyní už jen bude plnit své povinnosti.

Hrabě Josef Hübner, který pod císařem sloužil téměř 40 let, byl přesvědčený, že z panovníka se po synově smrti stal úplně někdo jiný a že pokud nemluví, chová se, jako by „dostal ránu do hlavy“.

„V těchto dnes hořkého trápení pro mě bylo útěchou vědět o upřímném soucitu mého lidu, o kterém se mi dostávalo důkazů ze všech stran. S hlubokou vděčností vnímám vzájemné pouto lásky, které spojuje mě a můj rod monarchie. Ve chvíli tak hlubokého neštěstí mi dodává sílu a jistotu.“  (z prohlášení k lidu, 6.2..1889)

„Volby ty jsou vysvědčením duchovní chudoby českého národa.“  (v osobním hovoru s F.L.Riegrem po volbách 1889 do zemského sněmu, kde radikální mladočeši posílili 4x)

Už 29.října 1887 řekl Riegrovi při audienci: „Ti mladočeši musí být asi blázni!“

„Úspěch této výstavy, stojící pod mou zvláštní ochranou, budiž zdravému smyslu veškerého obyvatelstva pobídkou, aby všechny síly napjalo pro další, vždy mohutnější rozkvět této překrásné země, která Prozřetelností jsouc bohatě požehnána, pouze svorným spolupůsobením obou kmenů národních plného rozvoje dosáhne.“  (z návštěvy Jubilejní výstavy v Praze, 26.9.1891)

„Ještě žádný Habsburk nejel kolem světa; bylo by to také příliš drahé.“  (když se zdráhal povolit Františku Ferdinandovi d´Este cestu, kterou nakonec uskutečnil, 1892)

„Vnější dojem obřadný; bůh mezi lidmi; ani stopa demokratičtějšího mocnářství. Císař sám vlídná osobnost, 65letý a tělesně čilý a svěží; v prosté uniformě plukovníka pěchoty, štíhlý, rovný, hbitý… mluvil vlídně a živě, látky rezervované.“  (Josef Kaizl po přijetí, 1895)

V listopadu 1895 odmítl mocnář potvrdit v úřadě zvoleného starostu Vídně, křesťanského sociála a vyhlášeného antisemitu (ovlivnil Adolfa Hitlera) Karla Luegera. Celkem třikrát nařídil opakované hlasování, třikrát byl Lueger opětovně zvolen. František Josef ustoupil a nového starostu jmenoval až v roce 1897.

4.května 1897 uhoří při dobročinném bazaru v Paříži císařovnina nejmladší sestra Žofie. Odmítla opustit budovu, dokud nebudou v bezpečí všechny dívky, které s ní pracovaly. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo, dokud ji neidentifikoval její dentista. Byla to jen jedna ze série tragédií, které postihly „prokletý rod“ a Františka Josefa osobně. Nejtěžší ránu mu – vedle smrti jediného syna, korunního prince – přinesl rok následující.

V září 1898 se Alžběta vydala do Ženevy. O městě se říkalo, že v něm přebývají nejnebezpečnější evropští revolucionáři, ale nad obavami člena jejího doprovodu, který požadoval změnit plán cesty nebo uvědomit policii, mávla rukou. Ptala se, co by kdo mohl chtít po staré ženě, jako je ona.

„Édes, szeretett lelkem (moje sladká duše)… Velmi mě potěšila lepší nálada, která vane Tvým dopisem… Dojalo mě, že se Ti přesto nějak stýská po naší milé vile Hermes… Isten veled szeretett angyalom (adieu, krásný, dobrý, sladký anděli). Z celého srdce Tě objímající Tvůj Maličký.“  (z posledního dopisu manželce do Ženevy – týž den byla u jezera zavražděna)

„Což nebudu na tom světě ušetřen vůbec ničeho?!“  (výkřik po zprávě o smrti Alžběty)

„NIKDO NEVÍ, ČÍM MI TATO ŽENA BYLA.“ 

 

„V ½ 8 jsem odjel do města, kde jsem zůstal do ½ 5 a setkal se s několika lidmi, také synovec František (Ferdinand d´Este) mi na mé pozvání přivedl svou ženu. Šlo to docela dobře, byla přirozená, skromná, nevypadá už mladě. On je zřejmě opravdu velmi spokojený…“  (Kateřině Schrattové 6.9.1900 o Žofii Chotkové, kterou si následník trůnu na císaři předtím přímo vyvzdoroval)

„O politice nechci nic vědět. Nemohu přece císaři kazit klid, který u mě hledá. Je mi ho tak líto. U mě má zapomenout, že musí vládnout.“  (Kateřina Schrattová knížeti Ferdinandovi Bulharskému)

František Josef nejednou varoval před přibývajícím česko-německými nacionálními vášněmi. Jeho snaha byla ovšem předem odsouzena k nezdaru, všechny dobře míněné apely zněly do prázdna. Nad Prahou bude v době česko-německých krvavých bouří vyhlášeno stanné právo – krutou ironií osudu právě v den 60.výročí nástupu na trůn, 2.prosince 1908…

„Neživím vroucnějšího přání, než aby zavítal mír mezi národy Rakouska. Tento cíl sleduje také moje vláda s neustálou snahou a spoléhá na podporu všech mírumilovných, citem spravedlnosti naplněných vlasteneckých živlů.“  (v Ústí nad Labem – Aussig, 17.6.1901)

„Kdo odejde z tohoto mocného podunajského státu do jiných říší a zemí, dovede pak tím více vážiti si tohoto skvostného Rakouska, teprve pak dobře pociťuje, jak veliká, ryzí láska náleží Vašemu Veličenstvu, našemu těžce zkoušenému, šlechetnému panovníkovi…“  (purkmistr v Jablonci nad Nisou – Gablonz, 24.6.1906)

„Čím mocněji snahy obou kmenů království vzhůru spějí, tím nezbytnější jest národní dohoda, jež by přinesla království ke všem jeho bohatým pokladům ještě drahocenný dar vnitřního míru.“  (císař téhož dne v Rychnově u Jablonce)

„Těší mě srdečně, že se s vámi setkávám při každém kulturním podniku, při všech ideálních snahách…“  (setkání s Josefem Hlávkou, 1907)

„Bylo Mně dopřáno bdíti nad Prahou od prvních počátků velkoměstského rozvoje až k dnešnímu rozkvětu; všude viděl jsem tísnivé hradby, které nyní, díky zdatnosti obou národů, ustoupily mocnému a rušnému rozmachu… Provedením občanské rovnosti na poli práva volebního bylo za úspěšného spolupůsobení vlády, Mnou ze zástupců různých národností povolané, současně také zahájeno mnohoslibné dílo vyrovnání národnostních rozporů. Bylo by Mým nejtoužebnějším přáním, abych spatřil pád i těchto hradeb, které národy ještě dělí a zdržují úplný rozvoj jich bohatých přirozených vloh, jakož i rozmach moci státu. Pokládal bych za největší štěstí, kdyby Mně, jenž jsem všechny strasti tohoto boje zažil, bylo popřáno spolu pocítiti také ještě slasti národnostního smíru.“  (v závěru poslední, 14denní návštěvy Prahy, 29.duben 1907)

„Nechť moje armáda ví, že jsem nikomu nepředal práva a pravomoci, která jsou vyhrazena jejímu vrchnímu veliteli. Moje vojsko zůstane, tak jako dosud, společné a jednotné.“  (v reakci na snahu zavést v Uhrách maďarštinu jako velící řeč)

V roce 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, ale císař se i nadále důrazně vyslovoval proti válce: „Moje politika je politikou míru. Této politice se musí všichni přizpůsobit. V tomto smyslu vede můj ministr zahraničí mou politiku. Je možné, že k válce dojde. Bude však vedena teprve tehdy, až nás Itálie napadne. Dokud nás nenapadne, válku nepovedeme…“  (v rozhovoru s náčelníkem generálního štábu, „jestřábem“ Conradem von Hötzendorfem)

„Je vidět jenom debakl a žádné manévrování!“  (rozmrzelý císař na posledních manévrech, kterých se zúčastnil – Valašské Meziříčí, září 1909)

„Jsem posledním monarchou staré školy.“  (při setkání s bývalým americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem)

„Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece jen milejší.“  (po první jízdě automobilem)

Celoživotně bude konzervativně založený vládce odmítat telefon (prvně ho použije roku 1900, pro svatební gratulaci korunní princezně Štěpánce), psací stroj, splachovací záchod, ale i metro („pod zem patří jen mrtví“) nebo automobil. Na starých známých věcech bude lpět i ve svém bezprostředním okolí.

Na konci května 1910 se vydal na horkou bosenskou půdu a 30.května dorazil do Sarajeva. Před cestou byl důrazně varován, ale odbyl to mávnutím ruky a slovy, že je to riziko jeho úřadu. Během čtyř dnů čtyřikrát projel městem v otevřeném kočáře a při vojenské přehlídce přijímal pozdravy na koni.

Během této návštěvy se ho chystal zabít Bogdan Žerajić. Jeden z jeho přátel potvrdil, že na nádraží v Mostaru se dostal k císaři tak blízko, že se ho mohl téměř dotknout. Mladík ale přiznal, že nedokázal svůj čin uskutečnit, protože ho odradila důstojnost ve tváři starého pána. Místo toho vystřelil na guvernéra Varešanina a pak namířil zbraň sám proti sobě.

Žerajičův hrob navštíví Gavrilo Princip – a bude přísahat, že jeho smrt pomstí.

„Val předsudků odděluje císaře od všech svobodných politických osobností. Kruh nejvyššího hofmistra, vojenských velitelů a doktorů, který monarchu obklopuje, k němu nepropouští nej žádný atmosférický, ale ani čerstvý politický závan. Mocně proudící život naší doby sotva pronikne jen jako vzdálené šumění k uchu našeho císaře. Každá skutečná účast na tomto životě je pro něj uzavřena, už nerozumí době a doba se valí přes něj.“  (císaři jinak loajální politik dr.Joseph Baernreither ve svém deníku, 1913)

„Tak to je tedy ta nová doba? A to jsou zrůdy, které přináší. Za našich starých časů by něco podobného nebylo ani myslitelné!“  (po aféře plukovníka Redla, květen 1913)

V říjnu 1913 se císař zúčastnil vojenské přehlídky na oslavu stého výročí bitvy u Lipska, největšího vojenského střetnutí 19.století. Málokdo tehdy asi tušil, jaká mračna se stahují na počátku století dvacátého.

V témž roce dokončil Francis Gribble první anglický životopis rakouského mocnáře. Vydal ho na začátku roku 1914 a poznamenal v něm, že stárnoucí panovník se modlí, aby závěr svého života dožil v míru. Autor byl přesvědčen, že se mu to s největší pravděpodobností podaří.

Neděle 28.června 1914 byla srbským národním dnem (výročí bitvy na Kosově poli 1914). Sarajevskou cestu následníka trůnu vnímali jako těžkou provokaci ze strany Vídně…

„Strašné! Všemohoucí se nenechá vydírat! … Vyšší moc nastolila opět pořádek, který jsem sám nebyl schopen udržet.“  (v reakci na telegram se zprávou o atentátu)

5.července  píše na naléhání svého okolí německému císaři Vilémovi II., že nejbližším politickým cílem by měla být izolace a oslabení Srbska.

Conrad von Hötzendorf prosadil, že Rakousko musí pro zabezpečení své existence podniknout rozhodný krok bez ohledu na následky. Srbské vládě bylo zasláno ultimátum, jehož tvrdost zaskočila i samotného Františka Josefa…

„Jen nejvyšší optimismus může se domnívati, že dnes je v Evropě někde možné branné zakročení, které by se jmenovalo jinak, než válka… Tato expedice by se ničím nelišila od války a dala by stejně podnět k evropskému konfliktu.“  (Lidové noviny 19.července 1914 v úvodníku „Co bude?“)

Vojenské velení císaře ujistilo, že odpor Srbů bude zanedbatelný a zemi během dvou až tří týdnů ovládnou. 28.července byla Srbsku oficiálně vyhlášena válka. Krutou ironií osudu podepsal dokument panovník, který mnoho let usiloval o udržení míru. Aniž to tušil, dopustil se na sklonku života, když mu už docházely síly, snad nejosudovějšího rozhodnutí veškerých známých lidských dějin.

„…Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče…

  V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím. Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost vykazuje…“  (Mým národům, 28.červenec 1914)

Už 25.července byl vyhlášen výjimečný stav. Císař nechal uzavřít říšskou radu, jejíž budova se proměnila v lazaret. Téhož dne nuceně ukončily svou činnost civilní porotní soudy a každý případný projev nespokojenosti bude hodnocen jako vzpoura. Brzy přijdou první popravy za rozšiřování protirakouských letáků a do vězení půjdou třeba i zástupci veřejného života, kteří se v den císařových jmenin odmítnou zúčastnit slavnostních bohoslužeb (např. 26 členů obecního zastupitelstva města Radnice u Rokycan, léto 1914).

Protože císař žil celý život střídmě, nebylo toho mnoho, čeho se mohl ještě vzdát. Nicméně od prvních dnů války přestal jíst bílé pečivo a nařídil, aby se servíroval jen černý chléb. I když přišly děti nebo jiní hosté, toto pravidlo se neporušovalo.

„Ano, to je začátek, ale pak to bude stále horší a horší, a nakonec skončí válka katastrofou.“  (svému prasynovci a nástupci Karlovi po jeho blahopřání k prvnímu vítězství v Haliči)

„Vřelý dík, nejdražší přítelkyně, za krásné květiny a přání všeho dobrého, které ze srdce opětuji. Bůh Vás uchovej a ochraňuj v těchto zlých časech a zachovej mi Vaše přátelství. Doufejme na shledanou zítra v 1 hodinu. S nejsrdečnějšími pozdravy

  Váš Vás vroucně milující         František Josef  (poslední známý list K.Schrattové, 4.4.1915)

Kateřina Schrattová bude až do konce života (navzdory finančním problémům) vzdorovat všem lukrativním nabídkám, aby poskytla senzační interview, zveřejnila císařovy dopisy nebo diktovala své memoáry. Začne se zasazovat za ochranu zvířat a propadne skládání puzzle, na jejichž ukládání vyhradí samostatnou místnost. Dožije se (stejně jako císař) 86 let a zemře na stařeckou slabou už v éře „třetí říše“ ve Vídni 17.dubna 1940.

„Je to s námi špatné, možná horší, než sami tušíme. Hladovějící obyvatelstvo v týlu již také nemůže dále. Uvidíme, zda a jak přežijeme zimu. Příští jaro ale s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli.“  (řekl údajně svému křídelnímu pobočníkovi Albertu von Margutti, léto 1916)

„Ještě pár týdnů budu přihlížet a pak to skončím.“  (Zitě, podzim 1916)

„Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho Karla ušetřil… Je z toho správného těsta, a bude vědět, jak situaci zvládnout…“  (z posledních doložených vět)

21.listopadu 1916 vstal umírající panovník tak jako vždy, o půl čtvrté ráno. S námahou sedl k psacímu stolu a začal pracovat. Viditelně chřadnoucími mocnářovi zavolali dvorního faráře preláta Seydla,  k jehož překvapení ho na smrt nemocný František Josef přivítal vzpřímeně uprostřed místnosti. Kolem třinácté hodiny došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu, odmítl však ulehnout a v 16.00 se znovu posadil k psacímu stolu, aby pracoval. Když mu nakonec vyčerpáním vypadlo pero z ruky a marně se pokoušel sebrat sílu, poskládal rezignovaně svá akta a opatrně uložil do příruční mapy. Teprve pak ho věrný komorník Eugen Ketterl mohl doprovodit do postele.

„Proč to musí být právě teď..?“

„Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle.“

 

Příbuzní a nejbližší spolupracovníci sledovali, jak se mu krátí dech a jak chvílemi ztrácí vědomí. Injekci na povzbuzení srdeční činnosti už nevnímal. Po půl deváté se opět dostavil dvorní farář, aby mu udělil svátost. Krátce po skončení modlitby za umírající vydechl František Josef naposledy.

Kateřině Schrattové, před níž se za jeho života všichni hluboce ukláněli, chtěli příbuzní v přístupu k lůžku mrtvého zabránit. Silně rozrušená stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Zde jí zahlédl nový, teprve 29letý císař Karel, nabídl jí rámě a uvedl k lůžku mrtvého přítele. Do ztuhlých rukou mu vtiskla dvě bílé růže ze své zahrady.

Nový císař Karel byl francouzskou vládou Aristide Brianda ujištěn, že spojenci neusilují o zničení habsburské monarchie, ale stojí jen o navrácení Alsaska-Lotrinska a vyžadují bezpodmínečné záruky nezávislosti Belgie a Srbska. Karel souhlasil.

„Poslední dvě desetiletí vlády Františka Josefa I. před rokem 1914 byla obdobím největší hospodářské prosperity habsburské monarchie… Z tohoto hlediska monarchie zdaleka nepředstavovala stagnující soustátí před rozkladem či krizí, naopak právě v této oblasti se rýsovaly možné perspektivy budoucího řešení některých politických otázek…“  (Otto Urban)

V dubnu 1945 prohlásí Winston Churchill, že (právě končící) válka by nevypukla, kdyby pod tlakem Ameriky a modernizace nebyli Habsburkové vypuzeni z Rakouska. Dodal, že vytvořením tohoto vakua poskytly velmoci možnost Hitlerovým obludným idejím „vynořit se z kanálů a zmocnit se opuštěných trůnů“.

„Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného… Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době…“  (přední český historik Josef Pekař na smutečním shromáždění pražské univerzity, 4.12.1916)

„Češi se sice dovolávají svých demokratických tradic, nejsou však ochotni přiznat, že kolébkou jejich demokratických a parlamentních zkušeností byla právě říše, jíž vládl František Josef I.“  (Jiří Pernes)

S využitím:

Galandauer J., Honzík M., Osud trůnu habsburského, Panorama 1982

Hamannová B., Moje milá, dobrá přítelkyně! (korespondence Františka Josefa), Brána 2000

Ketterl E., Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., Petrklíč 1993

Pernes J., František Josef I.  Nikdy nekorunovaný český král, Brána 2005

Urban O., František Josef I., Mladá fronta 1991

Urban O., Panovník a státník František Josef I. (in: Historický obzor 1-2/91)

Van der Kiste J., Císař František Josef. Život, pád a zánik habsburské říše, Práh 2005