Franklin Delano Roosevelt

Franklin Delano Roosevelt

(*30.leden 1882)

   V dobách krizí (nejen ekonomických), když je třeba obětí (nejen finančních), je dobré mít v čele poctivou, důvěryhodnou osobnost. Amerika na ni měla štěstí v osobě svého dvaatřicátého prezidenta. Celý život musel bojovat s následky těžkého fyzického postižení. V úřadu prezidenta se pak postavil světové hospodářské krizi (a tradičnímu názoru, že „každý se má o sebe postarat sám“) a nakonec mu bylo dáno bojovat v největší válce dějin. Mimořádně houževnatá osobnost, člověk fantastické vytrvalosti a silné vůle. Franklin Delano Roosevelt.

Jeho otec James byl zámožný investor a hrdý představitel starobylého rodu, jehož členové se do Nového Amsterodamu (dnešního New Yorku) přistěhovali v polovině 17. století. Jeho syn si byl vědom svých nizozemských kořenů a bude i jako prezident důsledně trvat na holandské výslovnosti svého jména, tedy [rózevelt].

Jeho matka Sara Delano Rooseveltová byla dámou velkého světa. Její otec, obchodník s čajem a opiem, pocházela rovněž ze staré rodiny, která zakotvila v Massachusetts již v roce 1621.

Mladý Franklin Roosevelt vynikal ve sportech (zejména vodní svět mu učaroval) a dosáhl slušného prospěchu, ale ve škole se cítil z mnoha důvodů odstrčený. Později budou jeho biografie tvrdit, že díky této skutečnosti si dokázal vypěstovat „soucit se všemi opomíjenými“.

Na Harvardově univerzitě se v posledním roce studia zamiloval do své 19leté sestřenice z pátého kolena, Eleanor Rooseveltové, jejímž strýcem byl Theodore Roosevelt – v roce jejich svatby (1905) sídlil právě v Bílém domě. Bude to on, kdo svým vlivem dopomůže mladému právníkovi k raketovému startu jeho politické kariéry.

Již v roce 1910 byl – osmadvacetiletý – zvolen senátorem za stát New York a o dva roky později bude mít svůj podíl na nominaci Woodrowa Wilsona coby kandidáta demokratů do úřadu prezidenta. Tato aktivita mu v březnu 1913 vynesla post náměstka ministra námořnictva.

Z jeho podnětu začne Amerika stavět ponorky a hned v první z nich sestoupí na mořské dno.

„Celý život mám slabost pro lodě… a post vicemistra budu zastávat obzvlášť rád.“

 

V postavení ho zastihla první světová válka (do níž USA vstoupily v roce 1917). Roku 1918 navštívil Londýn, Paříž i západní frontu. Po návratu do Washingtonu požádá o převedení do aktivní služby, ale prezident jeho žádost zamítne.

Osudnou se mu v devětatřiceti stala dovolená, kterou trávil u pobřeží Nového Brunšviku s manželkou a syny (měli šest dětí, z nichž jedno v útlém věku zemřelo). Po pádu z paluby své loďky a následném několikahodinovém boji s lesním požárem onemocněl obrnou a od pasu dolů natrvalo ochrnul. Řadu měsíců pohlcovalo jeho všechnu energii úsilí udržet se zpříma vsedě na lůžku.

„Dva roky se denně dával odnášet z postele na podlahu a celé hodiny se plížil, aby se naučil pohybovat aspoň vodorovně a postupně se s cizí pomocí postavit… V zimě odjížděl na Floridu, kde se mohl na pusté pláži po celé hodiny plížit v písku. Po třech letech se naučil chodit o berlích… Mohl stát toliko opřen oběma rukama o pult nebo o stůl… V tomto stavu strávil v Bílém domě dvanáct let, vedl čtyři volební kampaně…a za války čtyřikrát cestoval do ciziny na mezinárodní konference…“  (S.Budín)

Přestěhoval se do lázní Warm Springs v Georgii (věnoval jim dvě třetiny svého majetku) a plaval v termálních bazénech. Díky nezměrnému úsilí dokázal brzy jezdit na koni či řídit speciálně upravený automobil. Přátelé ho přesvědčili, aby kandidoval za demokraty na guvernéra státu New York. Zvítězil těsnou většinou 25 000 hlasů – z celkového počtu čtyř milionů odevzdaných.

„Nemoc prohloubila jeho demokratické přesvědčení. Naučil se chápat, co je lidské utrpení, a od porozumění pro utrpení fyzické dospěl k chápání utrpení sociálního. Hluboce si uvědomil, že peníze a majetek nejsou tím hlavním v životě člověka, jak věřila velká většina jeho současníků a krajanů. Stal se humanistou.“  (S.Budín)

„Jeho slabost a ochota ke kompromisům jsou dlouho známy – stejně jako jeho osobní kouzlo a bezúhonnost.“  (The Nation)

Čtyři roky léčení ve Warm Springs pro něho znamenaly seznámení s neradostnou realitou a bídou jižanského venkova a utvrzení v názoru, že sociální situaci je třeba změnit z Washingtonu. 22.ledna 1932 – zničující světová hospodářská krize nemínila zatím ustoupit – oznámil, že se zúčastní primárních voleb Demokratické strany.

„Belhal jsem se po celé zemi z jediného důvodu: chtěl jsem poznat lidi.“

 

„Naše vláda není pánem, nýbrž nástrojem lidu. Povinnosti státu vůči občanům jsou povinnostmi sluhy vůči pánovi. Lid jej stvořil, lid svým souhlasem umožňuje jeho existenci. Jednou z povinností státu je pečovat o ty občany, kteří se stali oběťmi nepříznivých okolností… Těmto nešťastným občanům musí poskytnout pomoc vláda, nikoli z důvodů charitativních, nýbrž proto, že je to její sociální povinnost.“  (jako guvernér s požadavkem na prostředky pro veřejné práce)

V listopadu 1932 voliči odmítli dosavadní politiku Hooverových republikánů, uvěřili příslibu velkých změn a dali hlas Franklinu Delano Rooseveltovi. V březnu 1933 se ujal úřadu jako 32. prezident USA.

  Nezastaví ho už nic, ani kulky vyšinutého italského anarchisty (střelba v Miami usmrtí vedle stojícího chicagského starostu českého původu Antona Cermaka) a v úřadu zůstane až do své smrti. Jako jediný americký prezident bude zvolen více než dvakrát – celkem čtyřikrát.

„Dovolte, abych vyslovil pevné přesvědčení, že tím jediným, z čeho musíme mít strach, je strach sám; bezejmenný, iracionální, bezdůvodný strach, který ochromuje… Porovnáme-li nebezpečí, před nimiž stojíme, s těmi, jež překonali naši předkové, kteří věřili a nebáli se, máme stále dost důvodů, proč být vděčni osudu…

  V bankovnictví a v podnikání je třeba skoncovat se stavem, kdy důvěra lidí byla vložena do rukou chamtivých a sobeckých podvodníků. Není divu, že ztroskotala důvěra, protože té se daří jen tam, kde je poctivost, čest, posvátná povinnost, víra a nesobecké jednání; bez těch nemůže být důvěry…

  Neztratili jsme víru v budoucnost demokracie. Lid Spojených států neselhal.“  (z inauguračního proslovu)

 

„Štěstí nezáleží jen v penězích… V divoké honbě za mizícími zisky nesmíme už více zapomínat na radost a morální povzbuzení z práce. Tato těžká doba bude stát za to, jestliže nás naučí, že pravým posláním člověka není být obsluhován, nýbrž sloužit druhým…“  (z téže řeči)

 

Stejně jako německý diktátor si dobře uvědomoval, jak důležitým prostředkem veřejné kampaně je rozhlas. Zahájil novou tradici přímých promluv k Američanům a tyto „hovory u krbu“ mu hlavně na počátku působení v Bílém domě umožňovaly vystupovat s obhajobou dalekosáhlých sociálních projektů, které zaváděl.

„Nebyli schopni pochopit, že trvalé nápravy nedosáhneme, pokud nevymýtíme hospodářskou a sociální nerovnováhu, která umožňuje, aby se bohatství a blahobyt soustřeďovaly v rukou malé hrstky.“  (o svých kriticích)

Odpůrci „Nového údělu“ mu budou spílat do bolševiků, bohatí odmítnou platit nové daně, soudy označí některé Rooseveltovy výnosy za protiústavní. Odmítne cejch revolucionáře slovy:

„Program obnovy nevyžaduje vytvoření jakýchsi cizích hodnot. Jde spíše o to najít znovu cestu k těm ideálům a hodnotám, které zde už byly, ale na něž se pozapomnělo.“

 

„Přes všechno úsilí, přes všechny řeči nevymýtili jsme výsady a nepozvedli jsme ty, kterým se ubližuje… Nikdo z nás nechce odstranit to, čemu se říká motiv zisku, protože jím rozumíme právo pracovat k dosažení slušného živobytí pro sebe a svou rodinu.

  Máme však výslovný mandát od našeho lidu, že se Američané musí zříci takové koncepce získávání majetku, která pomocí nepřiměřených zisků vytváří přílišnou soukromou moc nad soukromými, a naneštěstí i nad veřejnými záležitostmi…“  (z poselství Kongresu, 4.1.1935)

„Máme co činit s Američany, kteří neztratili sebeúctu a sebevědomí a odmítají milodary, protože se v nich bouří pocit individuální nezávislosti. Většina lidí chce dát něco za to, co dostává. To něco – v tomto případě poctivá práce – je hráz, která je zachraňuje před morálním rozkladem. Tuto hráz chci vybudovat vysokou.“  (o nezaměstnaných, v Atlantě 29.11.1935)

 

Bylo logicky nutné sáhnout k úsporám. Rooseveltovi lidé dokázali hodně ubrat i na platech kongresmanů a státních úředníků vůbec. Parlamentní protikorupční komise by v soudobé realitě klausovského Česka byla asi k smíchu, ale pro Ameriku bylo štěstí, že v čele té její se ocitl muž zcela poctivý – Harry Truman.

 

„Pan Roosevelt možná na řadu svých otázek odpověděl nesprávně. Ale alespoň položil správné otázky – jako první z prezidentů moderní doby.“  (The Economist, 1936)

Volby z listopadu potvrdily Rooseveltovu pozici. Po velmi tvrdé kampani zvítězil tak drtivým způsobem, že většinu získal ve všech státech Unie s výjimkou Maine a Vermontu.

„Vždy jsme věděli, že bezhlavé sobectví je znamením špatné morálky, nyní víme, že je také špatnou ekonomií. Ze zhroucení prosperity, jejíž stavitelé se chlubili svým prakticismem, vzniklo přesvědčení, že se nakonec i v ekonomice vyplácí morálka…

  Přestáváme tolerovat zneužívání moci těmi, kdo pro zisk zrazují elementární slušnost. Zlo, které se dříve přehlíželo, se v tomto procesu přestává trpět…

  Proto je oprávněna moje víra, že největší změna, kterou jsme zažili, je změna v morálním ovzduší Ameriky.“  (z druhého inauguračního projevu, 20.1.1937)

Nedůvěru vzbudil pokusem jmenovat nové, sobě oddané soudce Ústavního soudu. K výměně soudců se odhodlal na vlastní pěst, bez předchozí porady s předáky demokratů. Byl obviněn i hlasy svého tábora z nebezpečného pokusu směrem k režimu osobní moci, a musel ustoupit.

4.července 1938 – USA právě slavily 161 let od svého vzniku – slavil jeden ze svých triumfů. Zákonem se stalo právo na kolektivní vyjednávání, délka pracovní doby, minimální mzda a poskytování penze státem prostřednictvím programu sociálního zabezpečení. V amerických poměrech tedy opravdu něco „revolučního“.

Eleanor Rooseveltová byla již v této době léta uznávanou první „první dámou“ své země. Už v březnu 1933 uspořádala svou vlastní tiskovou konferenci (mimochodem o dva dny dříve než prezident). Pozornost médií na sebe začala poutat publikováním agenturních článků a pořádáním přednáškových turné, nenáviděných konzervativními republikány. Vlivu, jemuž se jako prezidentova choť těšila, využívala k podpoře žen nebo dosud rasově segregovaných černých Američanů.

Za druhé světové války začala hodně cestovat – všude tam, kde sloužili američtí občané. V poválečném období se bude v různých funkcích (předsedkyně Komise pro lidská práva, zástupkyně USA na Valném shromáždění) angažovat v OSN a ještě v roce 1960 vystoupí proti nominaci J.F.Kennedyho. Když o dva roky později zemře, jejího pohřbu se zúčastní čtyři bývalí (a budoucí) prezidenti USA.

Na rozdíl od „usmiřujících se“ evropských politiků nepouštěl Roosevelt nikdy ze zřetele otázku národní obranyschopnosti (zvláštní péči věnoval – jak lze snadno uhodnout – námořnictvu). V roce 1937 (japonský vpád do Číny) se vyslovil pro zavedení „karantény“ vůči mezinárodním agresorům.

„Ať si nikdo nemyslí, že Amerika se tomu vyhne, že může čekat milost, že západní polokoule nebude přepadena, že bude s to klidně a v míru žít…

  Jestliže máme žít ve světě, v němž můžeme volně dýchat a žít v přátelství bez strachu, pak musí mírumilovné národy společným úsilím udržet právo a zásady, na jejichž základě lze jedině zajistit mír…

  Svět se musí vrátit k důvěře v dané slovo, v hodnotu podepsané smlouvy. Musí dojít všeobecného uznání fakt, že morálka národní je stejně důležitá jako morálka osobní…

  Má-li být zachráněna civilizace, musí být obnoveny zásady Knížete míru. Otřesená důvěra mezi národy musí být obnovena.“  (z projevu v Chicagu, 5.10.1937)

Když si uvědomil, že pro svou snahu nenajde pochopení ani ve svědomí světa, ani u izolacionistické Ameriky, povzdechl si:

  „Pro toho, kdo chce jít v čele, je hrozné ohlédnout se a zjistit, že jej nikdo nenásleduje.“

 

Po událostech „křišťálové noci“ odvolal svého velvyslance z Berlína. V témže roce (1938) poskytl vysoké půjčky vzdorující Číně a o rok později ve Washingtonu demonstrativně přijal anglického krále Jiřího VI. s chotí, královnou Alžbětou.

Nechal se přesvědčit Einsteinovým varováním a pověřil skupinku vědců, aby zahájili rozsáhlý výzkumný program s cílem zajistit Spojeným státům nukleární bombu. Výzkum probíhal na bývalé skautské „základně“ v městečku Los Alamos v Novém Mexiku. Tím, že schválil projekt „Manhattan“, umožnil přerod USA z velmoci v supervelmoc.

5.září 1939 oznámil v rozhlasovém projevu, že v čerstvé evropské válce zachová jeho země neutralitu. Zároveň ale podotkl, že Američané dokáží rozeznat dobro od zla a jejich sympatie jsou na straně států bojujících proti nacistickému nebezpečí. O tři dny později vyhlásí stav omezeného ohrožení, jímž uvedl do pohotovosti všechny ozbrojené složky.

„Dnes, desátého dne měsíce června 1940, vrazila ruka třímající dýku její čepel do zad bližního. Dnes, desátého dne měsíce června 1940, vysíláme z půdy této univerzity založené prvním velkým učitelem americké demokracie své modlitby a naděje za těmi, kdo vedou za mořem neohrožený boj za svobodu… Poskytneme odpůrcům hrubého násilí své hmotné zdroje a zároveň se sami vynasnažíme těchto zdrojů urychleně využít… (z projevu na Virginské univerzitě, v den německého útoku na Francii)

Po pádu Paříže jmenoval (navzdory protestům vlastní demokratické strany) ministry války a válečného loďstva dva politiky z řad republikánů. Toto gesto národní jednoty ve vážné chvíli nemělo v dosavadních amerických dějinách obdobu.

Vzhledem k nepsané tradici od prvního prezidenta George Washingtona unavený Roosevelt původně vůbec nepřemýšlel o tom, že bude kandidovat ještě potřetí. Ještě než došlo k válečné katastrofě, snil o tom, že se bude věnovat své oblíbené filatelii a založí knihovnu s prezidentským archívem.

Ve víru dalších událostí si uvědomil, že jeho pouhý odchod by Hitler považoval za své vítězství.

„Povolávám na vojnu mladé lidi. Nemohu dezertovat, budu-li povolán já, abych splnil své povinnosti.“

Důsledná protinacistická zahraniční orientace získala Rooseveltovi ve volbách 1940 hlasy intelektuálů, ale opět mu odcizila pravici. Jeho protikandidátovi Wendellu Willkiemu se podařilo seskupit nepravděpodobnou alianci izolacionistů, antisemitů, komunistů, nespokojených demokratů a řadových republikánů.

„Chci vás ujistit ještě o jedné věci. Řekl jsem to už nejednou a říkám to znovu a znovu: vaši synové nepůjdou válčit na cizí bojiště… nebudeme-li sami napadeni.“

 

„Každý čtvrtý americký chlapec skončí pod drnem.“  (senátor Burton K. Wheeler, jaro 1941)

Wheelerovo prohlášení označil Roosevelt za „nejhanebnější věc, která kdy za života mé generace byla vyslovena“.

 

„Konflikt připraví náš národ o všechny zdroje. Zdaleka nepůjde jen o munici. Můžeme ztratit milion mužů, možná i několik milionů. Výkvět americké mládeže… Do konce života budeme úpět pod břemenem, jež na nás bude klást poválečná obnova.“  (z řeči slavného Charlese Lindbergha, po níž začaly Kongres zaplavovat miliony dopisů vyjadřujících mu podporu – 80 až 90 procent Američanů sdílelo jeho pacifistické názory)

V další řeči z 11.září 1941 označil Lindbergh tři skupiny, „tlačící tuto zemi rovnou do války“ – Rooseveltovu administrativu, Brity a Židy, kteří dle jeho slov Ameriku ovlivňují prostřednictvím svého vlastnictví a vlivu ve filmu, rozhlase, tisku i vládě.

„Pod vlivem překotného vývoje událostí v zahraničí se někteří pochybovači mezi námi ptají: Nekončí už celý příběh? Nezavírá se kniha demokracie? Nebude odložena na zaprášenou polici času? Má odpověď je následovná: všechny ctnosti demokracie, které známe – svoboda, efektivnost, schopnost splnit touhy prostého člověka, to vše je pouhý úvod k mnohem slavnější budoucnosti. My, Američané dneška, my všichni jsme postavami v živé knize demokracie. Ale jsme i jejími autory. Je na nás, abychom rozhodli, zda příští kapitoly budou pojednávat o kapitulaci, nebo o další cestě vpřed.“  (před začátkem volební kampaně, 17.7.1940)

 „Od nynějška existuje jediná válka. Demokracie na celém světě se musejí sjednotit proti společnému nebezpečí.“  (v září 1940 poté, co se Japonsko stalo členem Osy)

„Zkušenosti posledních let dokazují mimo jakoukoli pochybnost, že nacisty si nelze usmířit. Nikdo nemůže učinit z tygra kočku tím, že ho začne hladit. Se surovostí nelze uzavřít mír. Zápalné pumě nelze domlouvat. Víme nyní, že s nacisty lze žít v míru jen za cenu úplné kapitulace.“  (z Výzvy k obraně, 29.12.1940)

„Před tváří nebývalého nebezpečí jsme odhodláni ubránit a zachovat naši demokracii. K tomu voláme ducha Ameriky a víru Ameriky. Neustoupíme. Nezůstaneme stát na místě. Jako Američané budeme kráčet kupředu ve službách své vlasti ve jménu Božím.“  (z třetího inauguračního projevu, 20.1.1941)

V květnu 1941 vyhlásil stav plného ohrožení, přerušil diplomatické styky s evropskými státy Osy a zmrazil jejich aktiva v USA. V srpnu se na palubě vojenské lodi sešel s Winstonem Churchillem a zde podepsaná Atlantická charta se stala příslibem lepší budoucnosti světa.

„Včera, 7.prosince 1941, v den, který vejde do análů hanby, byly Spojené státy americké nečekaně a svévolně napadeny námořními a leteckými silami Japonského císařství… Nikdy nezapomeneme, jakým způsobem jsme byli přepadeni. Spravedlivý a silný americký národ nakonec odrazí tuto záměrnou agresi a vybojuje naprosté vítězství, i kdyby to mělo trvat sebedéle… Tvrdím, že se budeme nejen bránit až po samou mez, ale učiníme vše pro to, abychom se již nikdy nemohli stát obětí podobné zrady…

  Nemůžeme nezvítězit. K tomu nám napomáhej Bůh.“  (v Kongresu)

„Válka nebude jenom dlouhá, bude také tvrdá… Tímto měřítkem určujeme své potřeby a požadavky: zdvojnásobit, zčtyřnásobit výrobu, vyrábět více a více. Nejen pro svou armádu. Musíme vyzbrojit i jiné armády, které bojují proti nacistům a japonským militaristům v celém světě…“  (Amerika ve válce, 9.12.1941)

Zatímco fakt americké válečné pomoci bojující Británii byl u nás v minulých desetiletích připomínán, dodávky Sovětskému svazu (mimochodem bez placení – s tím, že se po válce nějak dohodnou) byly absolutním tabu: kromě tisíců strojů a milionů tun potravin, benzínu a nafty šlo o více než 400 000 nákladních automobilů, 13 000 terénních vozidel, na 20 000 letadel a 11 000 tanků. Mnohým z nich byla na sovětských válečných fotografiích příznačně vyretušována bílá hvězda…

„Franklin Delano Roosevelt neměl zřejmě nikdy šťastnější ruku, než když jmenoval Dwighta Davida Eisenhowera do nejexponovanější velitelské funkce v dějinách válek.“  (Robert Leckie v knize o druhé světové válce)

„Naším prvním a největším úkolem je zvítězit ve válce. Dalším přikázáním bude zvítězit v míru. To znamená bojovat za větší bezpečnost člověka, u nás i na celém světě, a v konečném důsledku prosadit (=ke třem základním svobodám) i svobodu čtvrtou: osvobodit lidstvo od strachu… Třesu se při pomyšlení, co se stane s lidstvem i s námi, jestliže tato válka skončí nerozhodným mírem, a až dnešní děti dorostou do věku, kdy udrží zbraň, vypukne válka nová.“  (k nově zvolenému Kongresu, 7.1.1943)

V témže měsíci oznámil v Casablance na první z řady konferencí, věnovaných poválečnému uspořádání světa, že Spojenci se nehodlají spokojit s ničím menším než s bezpodmínečnou kapitulací mocností Osy.

Nový svět bez zákulisních čachrů a tajných dohod, který si vysnil, byl silnou motivací pro něho osobně i pro národ. V jedné věci se ale osudově zmýlil. „Strýček Joe“, sovětský diktátor, nebyl tím žoviálním důvěryhodným spolubojovníkem, jakého v něm viděl. I díky vlivu evropské diplomacie (nedobrou roli zde sehrál Edvard Beneš) byl přesvědčen, že má Stalina „přečteného“. Nebylo tomu tak.

 

„Abych užil amerického výrazu, řeknu, že jsem s maršálem Stalinem „vycházel velice dobře“. Je to muž, který má v sobě pevné a neúprosné odhodlání a současně nevyčerpatelný dobrý humor. Myslím, že je opravdu srdcem a duší pravým zástupcem Ruska. Věřím, že se budeme s ním i s ruským národem snášet dobře, skutečně velmi dobře.“  (po Teheránu, 24.12.1943)

 

„Sovětské a britské vyslanectví byla v Teheránu přes ulici na okraji města. Americké vyslanectví bylo na druhém konci města. Z bezpečnostních důvodů byla první dvě vyslanectví ideálním místem pro konferenci. A tak hned při prvním setkání navrhl Stalin, aby se Roosevelt s celým doprovodem přestěhoval do budovy sovětského zastupitelského úřadu…“ (S.Budín)

Dobrácký Roosevelt odmítl na konferenci večeřet pouze s Churchillem, jen aby u Stalina nevzniklo podezření, že se oba státníci nějak proti němu spolčují. Netušil, že agenti NKVD monitorují v jeho delegaci prostřednictvím odposlouchávací techniky každé slovo.

 

V září 1944, tedy po spojeneckém vylodění v Normandii a v době jistého vítězství, překvapil souhlasem k plánu svého ministra financí zbavit Německo veškerého těžkého průmyslu a přeměnit ho v zemědělský stát (co by si dnes Evropa počala, že). Snad tak učinil ve snaze dokázat Stalinovi, že Američané dovedou být stejně tvrdí jako Sověti.

„Chceme, aby se (=německý národ) mohl v míru normálně vyvíjet jako prospěšný a čestný člen evropské rodiny národů. Ale zvlášť zdůrazňuji slovo „čestný“, protože jsme rozhodnuti jej jednou provždy zbavit nacismu, prušáckého militarismu a fantastické a děsivé teorie, že je „panskou rasou“.  (ze zprávy o Teheránské konferenci, 24.12.1943)

7. listopadu 1944 byl počtvrté zvolen prezidentem Spojených států. Mnoho vojáků odvolilo přímo na bojištích války a jen málokdo tušil, že chronickou arteriosklerózou a srdcem oslabený prezident (následek silného kouření) pomalu umírá.

„Neviděl jsem prezidenta osm měsíců a jeho vzhled mě šokoval. Doneslo se mi, že hodně zhubl, nečekal jsem však, že bude v obličeji tak strhaný… A přesto se mi zdál být v lepší náladě a odhodlanější k boji než kdy jindy.“  (Robert Sherwood, příští autor prezidentských projevů)

„Republikánští vůdcové se už nespokojují s tím, že útočí na mne, na manželku a na syny. Teď si berou na mušku mého pejska Falu. A Fala to na rozdíl od ostatních členů rodiny nese velmi těžce. Když se dozvěděl, že si republikánští pisálci vymysleli bajku o tom, jak jsem ho zapomněl na Aleutských ostrovech a pak pro něj poslal torpédoborec, přičemž celá akce měla přijít daňové poplatníky na dva, tři nebo dvacet milionů dolarů, jeho skotská duše se div nepominula vzteky…“  (na setkání s odboráři)

Roosevelt byl 20.ledna 1945 slavnostně uveden do prezidentského úřadu na čtvrté volební období. O pouhých 48 hodin později tajně opustil Bílý dům a vydal se na dlouhou náročnou cestu na setkání se Stalinem do Sovětského svazu. Sovětský diktátor si bez ohledu na zdravotní stav umírajícího prezidenta vynutil „ze zdravotních důvodů“ opět setkání na domácím hřišti.

V Jaltě (únor 1945), kde byla americká delegace opět pod dohledem, se dopustil velké chyby pramenící z bezvýhradné důvěry ve Stalinovy sliby. Spoléhaje na jeho záruky svobodných voleb a nezasahování do vnitřních věcí států, otevřel mu dveře do střední Evropy. A snad ještě větší chybu učinil, když Sovětům přiznal právo veta v Radě bezpečnosti OSN.

„Krymská konference…bude znamenat konec systému jednostranných akcí, výlučných aliancí, sfér vlivu… Nikdy v dějinách se ještě nestalo, aby hlavní spojenci byli tak jednotní, nejen pokud jde o válečné cíle, ale také v pohledu na svět…“  (z projevu v Kongresu, 1.3.1945)

„Doufal, že spolupráce se Sovětským svazem bude pokračovat i po válce; hovořil o svém „tušení“, že Stalin na spolupráci přistoupí. Jednal s ním – a vlastně se Sovětským svazem vůbec – tak, jako by jednal s opoziční frakcí uvnitř Demokratické strany, a věřil, že může dospět ke konsensu na základě typicky americké politiky vzájemných ústupků.“  (Walter Laquer, Evropa v naší době)

„Buď převezmeme odpovědnost za spolupráci s ostatními, nebo poneseme odpovědnost za další světový konflikt… Podruhé v životě stojí tato generace před úkolem znemožnit války…

  Nikdo nemůže prorokovat, jak dlouho bude platit náš plán. Mír bude zachován tak dlouho, dokud na tom lidstvo bude skutečně trvat, bude ochotno pro mír pracovat a pro mír se obětovat…“  (v Kongresu, 1.3.1945)

12.dubna 1945 seděl Roosevelt modelem malířce akvarelů, která ho několikrát portrétovala už v minulosti. Při obědě si pak postěžoval sestřenici, že ho příšerně bolí hlava.

  Zemřel téhož dne po půl čtvrté odpoledne na silné krvácení do mozku. Bylo mu 63 let a do vítězství nad Německem zbýval necelý měsíc.

„Prezident Roosevelt je mrtev. Truman pokračuje v jeho politice. 9.armáda překročila Labe a blíží se k Berlínu… Americká a sovětská vojska si spěchají vstříc.“  (The New York Times, 13.duben 1945)

„V téhle válce jsme museli obětovat to nejlepší, co máme.“  (plačící newyorský taxikář, po zprávě o Rooseveltově smrti)

„Cítím s vámi. Ztratili jsme jednoho z našich největších přátel a jednoho z nejstatečnějších bojovníků v bitvách, kterých jsme se zúčastnili. Cítím velmi bolestnou osobní ztrátu… Po Franklinovi skutečně truchlím.“  (Winston Churchill v telegramu Harry Hopkinsovi)

„Nyní náleží dějinám, v nichž zanechal stopu tak hlubokou, že ji nevymažou ani chvátající staletí… Statečně se přenesl přes vlastní fyzický handicap a s nepolevující odvahou si probojoval cestu… Jeho předčasný skon bude želen u každého krbu a na každém bojišti, kde vítězí svoboda, pro niž se v doslovném smyslu slova obětoval.“  (Arthur Vandenberg při promluvě v Senátu)

„Franklin Delano Roosevelt měl své chyby jako každý jiný člověk – dovedl být nevěrný, někdy i prodejný, sobecký či autokratický. Na druhé straně však byl nepochybně nadán vlastnostmi, díky nimž se stal přirozeným obráncem světa proti bezprecedentní despocii.“  (N.Blundell)

„Roosevelt byl pravděpodobně nejobdivovanější a snad i nejmilovanější, ale také nejnenáviděnější a nejobávanější prezident americké historie. Bývá pokládán za spasitele národa i za potenciálního diktátora… Tento schopný politik, zanícený bojovník, prozíravá světová osobnost a rázný, pragmatický prezident zanechal trvalou stopu v dějinách národa a světa.“  (Websterova biografická encyklopedie)

„Nechceme jen konec války, chceme konec začátků všech válek, ano, konec této brutální, nelidské a zcela nepraktické metody vyřizování sporů mezi vládami…

  Nejdůležitější problém, před nímž dnes stojíme, je tento: má-li civilizace přežít, musíme věnovat péči vědě o vztazích mezi lidmi – aby všichni lidé všech ras byli schopni žít pospolu a společně pracovat v jednom světě. A v míru.“  (z řeči sepsané před smrtí, kterou F.D.R. hodlal následující týden přednést v Kongresu)

„Nám už zbývá jen říci, že ve Franklinu Delano Rooseveltovi nám zemřel největší americký přítel, jakého jsme kdy měli, a nejvýznamnější zastánce svobody, který kdy poskytl pomoc a útěchu Nového světa světu Starému.“  (Winston Churchill v Dolní sněmovně)

S využitím:

Alldritt K., Přátelství mocných, Naše vojsko 1997

Blundell N., Franklin Delano Roosevelt, Columbus 1997

Budín S., Franklin Delano Roosevelt, Orbis 1965

Tindall G.B., Shi D.E., USA (Dějiny států), NLN 1994

Veber V., F.D.Roosevelt (přednáška v historickém semináři FF UK Praha, 1992)