FERNÃO DE MAGALHÃES

FERNÃO DE MAGALHÃES
Libí se vám článek?

Fernão de Magalhães (Zdeněk Hübner)

(+27.4.1521)

   Před 490 lety vrcholilo jedno z největších dobrodružství lidských dějin. V březnu 1521 se malajský sluha po první plavbě Pacifikem dorozuměl na Filipínách s tamními domorodci, čímž byla prakticky prvně dokázána kulatost Země. O měsíc později již nebyl jeho majitel mezi živými. Do paměti lidstva se zapsal jako ten, který uskutečnil první cestu kolem světa. Portugalec ve španělských službách Fernão de Magalhães.

  „Za služby, které pro Nás vykonáte, za zvýšení Naší královské moci, za námahu a nebezpečenství, která na sebe berete, dostanete za odměnu dvacátý díl důchodů a zisku ze všech zemí a ostrovů, které objevíte, a kromě toho titul místodržících těchto zemí a ostrovů pro Vás a Vaše syny i Vaše dědice na věčné časy…“  (ze smlouvy Carlose I. s Magalhãesem, 22.3.1518)

Největší z lodí, San Antonio, je jen 30 metrů dlouhá a 10 metrů široká. Rozměry slavné lodi Victoria, které jediné bude souzeno plavbu kolem světa dokončit, jsou 17 x 4,5 metru.

 

„Jsou velmi ubohé a slátané. Pro mne by bylo hrozné, kdybych s nimi měl plout jenom na Kanárské ostrovy, neboť jejich žebroví je již měkké jako máslo.“  (z depeše sevillského konzula portugalského krále)

 

„Kdyby tento můj nynější život měl skončit a věčný započít, nejraději bych byl pochován v Seville v klášteře Santa María de la Victoria ve vlastním hrobě. Kdyby mě však měla stihnout smrt na cestě…pak nechť je moje mrtvola uložena k poslednímu odpočinku v nejbližším kostele, který je zasvěcen Matce Boží… A přeji si, aby onoho dne byli nasyceni nejen tři chudáci, nýbrž ještě dvanáct dalších, aby i oni Boha za mou duši úpěnlivě prosili… Ode dne mé smrti můj zajatec a otrok Enrique…ať je zproštěn otroctví či jakéhokoliv poddanství…“

(z Magalhãesovy závěti, v níž své zisky připisuje klášteru, dále na křížovou výpravu, na vykoupení křesťanských zajatců, špitálům a starobincům)

Nejlepším pramenem jeho plavby jsou zápisky účastníka expedice, italského dobrodruha a mořeplavce Antonia Pigafetty. Nalodil se na poslední chvíli, ale byl to právě tento nenápadný a přebytečný mladík, kdo pro historii zaznamenal fascinující příběh první plavby kolem světa.

Ve většině případů jde vůbec o první svědectví z pera Evropana, které máme pro popisované oblasti k dispozici.

 

  „Je mnoho zvědavců, kterým nebude stačit, že se dozvědí o velkých a obdivuhodných věcech, jež mi Bůh dopřál vidět a vytrpět při mé dlouhé, strastiplné a nebezpečné plavbě. Budou chtít poznat i prostředky, způsob cestování a popis cest, po nichž jsem putoval, neboť konci neuvěří úplně, dokud se nedozvědí vše o začátku.

  V roce 1519 od narození Našeho Spasitele jsem pobýval ve Španělsku u dvora nejvznešenějšího římského krále… Když jsem se dozvěděl, že v městě Sevilla se chystá flotila, která má objevit cestu ke koření na ostrovech Moluky, vyrazil jsem s mnoha doporučujícími listy z města Barcelony, kde tehdy Jeho Veličenstvo sídlilo, do Málagy. Odsud jsem po souši dojel do Sevilly. Výpravě pěti lodí velel jako hlavní kapitán Ferando de Magaglianes, portugalský šlechtic a rovněž komtur řádu sv.Jakuba s mečem, který už častokrát brázdil různými směry Oceán, zač si odevšad vysloužil mnoho chvály. Po tříměsíčních přípravách a čekání, až výprava bude náležitě vybavena na tak dlouhou plavbu, jsme s výbornými předpověďmi vyrazili na moře…“

 

  „Hlavní kapitán si uvědomoval, že plavba po moři Oceánském znamená veliká nebezpečí plynoucí ze silných větrů a bouří, jež tam panují. Rozhodl se proto svůj záměr a plán před námořníky zatajit, aby se předem nezalekli obtíží při uskutečňování tak velké a úžasné věci, kterou pak s pomocí Boží zdárně dokončili. Muži vybraní za velitele jednotlivých lodí však ke kapitánovi hned od počátku pojali velkou nenávist, jejíž příčiny neznám. Snad ho stíhali nepřízní proto, že byli Španělé, zatímco on Portugalec.“

 

  „V pondělí 10.srpna zmíněného roku, to jest na den sv.Vavřince, byla flotila vybavena vším, co pobyt na moři vyžaduje, a měla úplnou posádku. Bylo nás celkem dvě stě třicet sedm mužů. Nazítří brzy zrána vyrazilo všech pět lodí (=Trinidad, San Antonio, Concepción, Victoria a Santiago) od sevillského mola, se salvami z kanónů se napjaly vratiplachty a za příznivého větru jsme zamířili po proudu řeky Betis, nyní nazývané Gadalcavir…až jsme dorazili k sídlu vévody z Mediny Cidonie, které se jmenuje San Lúcar.“

 

  „Každý den jsme chodívali na mši do chrámu Panny Marie Barramedské poblíž San Lúcaru. Hlavní kapitán si přál, aby se před vyplutím všichni řádně vyzpovídali, a také nedovolil, aby se mezi mužstvem objevila nějaká žena, neboť chtěl zachovat vážnost výpravy.

  V úterý 20.září téhož roku jsme se západním větrem v zádech vypluli z města San Lúcaru a 26.dne tohoto měsíce jsme spustili kotvy u jednoho z ostrovů Gran Canaria, zvaného Tenerife, který leží na 28.stupni k severnímu pólu. Zde jsme zůstali tři dny, abychom nabrali maso, vodu a dřevo, a výprava se takto zaopatřila…“

 

  „V pondělí 3.října o půlnoci jsme napjali plachty, a jakmile zadul příznivý vítr, vyrazili jsme směrem k jihu na širé moře Oceánské. Propluli jsme mezi Zeleným mysem a po něm pojmenovanými ostrovy na čtrnáctém a půltém stupni…

  Kolem našich lodí kroužily ohromné ryby, jimž se říká tiburoni nebo také žraloci. Mají mnoho strašlivých zubů, a narazí-li v moři na člověka, sežerou ho. Hodně jsme jich nachytali na železné udice, ale k jídlu moc nejsou, pouze mladí, a ani ti nejsou příliš chutní… Dále jsem sledoval létající ryby i velká hejna jiných roztodivných ryb, působících jako plovoucí ostrov.“

 

  „Jakmile jsme překročili rovníkovou čáru směrem k jihu, zmizela nám z očí severní hvězda. Potom jsme jihojihozápadním kurzem zamířili k zemi Verzinské (=Brazílie), ležící na dvacátém a půltém stupni k antarktickému pólu a přímo související s krajem u mysu sv.Augustina, který se nalézá na 8.stupni k témuž pólu. V zemi Verzinské jsme si opatřili spousty potravin: slepice, batáty, velmi sladké a chutné piniové šišky (jež jsou tím nejlepším ovocem, jaké znám), (=ananas) antí maso (=tapír), které chutná jako hovězí, sladkou třtinu a další věci, jež nebudu vypočítávat, abych nebyl rozvláčný.“

 

  „Tyto potraviny jsme směňovali za věci, kterých jsme měli dostatek. Za jednu udici nebo za nůž se dostalo pět i šest slepic, za hřebínek pár hus a za zrcadlo nebo nůžky nám dávali tolik ryb, že by se jimi nasytilo deset mužů. Za rolničku či šňůrku jsme snadno koupili košík batátů (ty chutí připomínají kaštany a jsou velké jako okurky). Mně dali za žaludského krále, což je hrací karta, šest slepic, a ještě si mysleli, jak na mě vyzráli. Ve zdejším přístavu jsme zakotvili o svátku sv.Lucie (=13.prosince) a toho dne jsme měli slunce v nadhlavníku a trpěli jsme horkem víc než v rovníkových oblastech.“

 

  „Země Verzinská oplývá vším a je větší než Španělsko, Francie a Itálie dohromady. Patří portugalskému králi. Místní obyvatelé nejsou křesťany, nic neuctívají a žijí podle zákonů přírody. Dožívají se sto dvaceti pěti i sto čtyřiceti let. Muži i ženy chodí nazí, bydlí v jakýchsi podlouhlých příbytcích, jimž říkají boii, a spí na bambusových rohožích zvaných amache, které po obou stranách uvazují k podpěrám příbytku; mezi sloupy na zemi zapalují oheň. V každém z takových boii bydlí sto mužů se svými ženami a dětmi a dělají veliký hluk. Jejich loďky jsou ploché, zhotovují si je z jednoho kmene, který vydlabou kamennými sekyrami, a říkají jim canoe. Tito lidí užívají kámen jako my železo, protože kov neznají…“

 

  „Zdejší muži si nádherně malují těla a stejně jako jejich ženy si zdobí obličeje ohněm. Mají krátké vlasy a jsou bez vousů, kterých se zbavují stříháním. Oblékají se do sukýnek z papouščího peří, přičemž nejdelší pera mají na zadku (což vypadá velice směšně). Skoro všichni, s výjimkou žen a mladých mužů, mají ve spodním rtu tři otvory, do nichž si zastrkují oblé, asi na prst dlouhé kameny, vyčnívající ven.“

 

  „Za jednu sekyrku nebo velký nůž může člověk dostat jednu i dvě jejich dcery jako otrokyně, ale svou ženu by nedali za nic na světě. Ani manželky by svým mužům nikdy neudělaly ostudu, jak jsem se dozvěděl. Jsou tak počestné, že se mužům neoddávají ve dne, nýbrž pouze v noci. Pracují na polích a všechno jídlo z kopců nosí v nůších nebo koších, jež si stavějí na hlavu. Mají-li u sebe děti, ukládají je do bavlněné sítě zavěšené kolem krku. Za žádných okolností však nechodí samy, neboť jejich muži jsou velmi žárliví a s luky a šípy v rukou je ustavičně provázejí; šípy se přitom vyrábějí z rákosu, zatímco luky z verzinového dřeva nebo ze dřeva černé palmy. Další podrobnosti vynechám, abych nebyl rozvláčný.“

 

  „Na pevnině jsme dvakrát sloužili mši. Jímala mě radost i dojetí při pohledu, jak kajícně klečí a vroucně spínají ruce k nebesům. Postavili nám i dům v domnění, že u nich nějaký čas pobudeme. A také nám nasekali spoustu verzinového dřeva, když jsme odjížděli. Skoro dva měsíce v této zemi nespadla ani kapka deště, ale když jsme vplouvali do přístavu, náhodou trochu zapršelo, a oni o nás začali říkat, že jsme se snesli z nebes a přinesli s sebou déšť. Tito lidé by se na víru v Ježíše Krista dali snadno obrátit.“

 

  „Pak jsme se plavili až ke třicátému čtvrtému stupni a jedné třetině k antarktickému pólu, kde jsme na řece se sladkou vodou (=Río de la Plata, 10.l.1520)  potkali lidi. Říkají si Kanibalové, protože jedí lidské maso… Na této řece je sedm ostrovů a na největším z nich se nacházejí drahokamy. Místo se nazývá Mys Panny Marie. Kdysi panovala domněnka, že se tudy vplouvá do Jižního moře, ale k žádnému objevu, který by takové úvahy potvrzoval, nedošlo.“

 

  „Vydali jsme se na další cestu a za nějakou dobu jsme dorazili ke čtyřicátému devátému a půltému stupni směrem k antarktickému pólu. Mezitím už nastala zima, takže lodě zakotvily v dobrém přístavu, abychom zde přezimovali.

  Zde jsme pobývali dva měsíce, aniž jsme spatřili živou duši. Jednoho dne se však na břehu zjevil nahý muž obrovské postavy, tančil, zpíval a na hlavu si sypal prach… Hlavní kapitán tyto lidi nazval Patagonci. Všichni se oblékají do kůže zvířete, o němž jsem se už zmiňoval. Nemají domy, jenom stany z kůže téhož zvířete a s nimi se stěhují z místa na místo, jako to dělají cikáni. Živí se syrovým masem a sladkými hlízami, jimž říkají chapae. Jeden z našich zajatců na posezení snědl pytlík sucharů a naráz vypil skoro půl škopku vody. Jedli i krysy, ani kůži z nich nestahovali.“

 

  Přístav, kde jsme přezimovali, jsme nazvali Přístavem sv.Juliána. Pobývali jsme v něm zhruba pět měsíců… Krátce po připlutí do řečeného přístavu (=v noci z 1.na 2.dubna 1520) vyvolali kapitáni čtyř ostatních lodí spiknutí a zradu s úmyslem zabít hlavního kapitána. Spiklenci byli Ioan de Cartagena, dohlížitel výpravy, pokladník Alose de Mendosa, účetní Antonio Coca a Gaspare de Cazada. Spiknutí bylo odhaleno, dohlížitel výpravy byl potrestán rozčtvrcením a pokladník byl probodnut. O několik dní později se účetní Gaspar de Cazada a jeho společník, jímž byl jeden z kněží výpravy, pokusili o další spiknutí, ale byli opět usvědčeni a za trest vysazeni na pobřeží patagonské země. Hlavní kapitán odmítl účetního usmrtit, protože kapitánem ho jmenoval sám císař Karel.“

 

Během „velikonoční“ vzpoury ovládli spiklenci tři z pěti lodí eskadry. Magalhães se lstí zmocnil lodi Victoria, kam vyslal muže s ukrytými zbraněmi (kapitán Mendoza byl přitom zabit). Lodě hlavního kapitána pak zablokovaly vjezd do přístavu, San Antonio dobyli vojáci útokem a Concepción se vzdala. S výjimkou kapitána Quesady, jenž předtím zabil loajálního důstojníka, nikdo neskončil na popravišti. Dva byli (jak výše zmíněno) vysazeni u pustých břehů Patagonie a na zbylých čtyřicet vzbouřenců příští měsíce čekala těžká fyzická práce za snížených přídělů potravin.

„Nezapomínejme, že dějiny dávají téměř vždycky za pravdu vítězi proti poraženému. Hebbel jednou řekl pozoruhodný výrok: „Historii je lhostejno, jak se co děje. Staví se na stranu těch, kdo něco vykonali, uskutečnili a dokonali.“ Kdyby Magellan nebyl nalezl průliv a svůj čin nebyl dokonal, pak by odstranění španělských kapitánů, kteří vznesli námitky proti jeho nebezpečnému dobrodružství, bylo bývalo hodnoceno jako vyložená vražda. Poněvadž ale dal Magellanovi jeho čin za pravdu a vydobyl mu nesmrtelnost, upadli neslavně zemřelí do zapomenutí a úspěch dodatečně ospravedlnil Magellanovu tvrdost a neoblomnost…“  (S.Zweig)

  „Jedna z lodí, jménem Sancto Iacobo, se vypravila na průzkum pobřeží a ztroskotala (=22.května). Jako zázrakem se všichni muži posádky zachránili, ani se ve vodě nesmočili. Dvěma z nich se podařilo dostat k našim lodím a zpravit o katastrofě hlavního kapitána. Ten nemeškal a vyslal do oblasti několik mužů s pytli sucharů. Po dva měsíce trpěli trosečníci nedostatkem všeho potřebného, takže dennodenně hledávali na pobřeží věci vyplavené z vraku. Cesta k nám byla dlouhá 24 leguí, to jest sto mil italských, byla strmá a plná hustých křovisek. Muži museli jít čtyři dny a noci, spávali pod keři a místo pitné vody nalézali pouze led, což způsobovalo četné nesnáze.“

 

  „Potom jsme dopluli na padesátý druhý stupeň k antarktickému pólu a na den Jedenácti tisíc panen jsme (=21.10.1520) objevili průliv. Na paměť tohoto zázraku jsme nazvali mys, který úžinu vyznačuje, mysem Jedenácti tisíc panen (=Cabo Vírgenes).

  Tento průliv je dlouhý sto deset leguí, tedy asi 440 našich mil, a široký obvykle půl míle, někdy více, někdy méně. Ústí do jiného Oceánu, zvaného moře Tiché. Lemují ho vysoké, strmé a zasněžené hory. Když jsme chtěli změřit hloubku, nepodařilo se nám dosáhnout dna, takže jsme lodě uvázali ve vzdálenosti pětadvaceti až třiceti provazců od břehu.

  Nebýt našeho hlavního kapitána, průliv bychom nikdy nenalezli, neboť všichni ostatní se domnívali a tvrdili, že zátoka je na konci uzavřená. Hlavní kapitán však věděl, že musí nalézt průliv obklopený strmými zasněženými horami, protože se seznámil s mapou namalovanou skvělým a výborným Martinem do Boemia, kterou má ve své pokladnici portugalský král.“

 

  „Když celá flotila vplula do úžiny, objevili jsme dvě ústí – jedno na jihovýchodě a druhé na jihozápadě. Vyslali jsme na břeh člun, aby tuto divokou a studenou zemi prozkoumal. V blízkosti pláže naši nalezli více než dvě stě hrobů a velké množství rybích kostí, svědčící o hojných a prudkých bouřích, jež tu panují. Na jihu úžiny jsme v noci spatřili tolik planoucích ohňů, že to hlavního kapitána přivedlo na myšlenku, jak pojmenovat tuto zemi. Nazval ji Zemí ohňovou.“

 

„Tyto stále planoucí ohně byly pozorovány ještě po několik staletí. Vysvětlují se tím, že obyvatelé Ohňové země, jako rasa kulturně na velice nízkém stupni, dosud neznali techniku rozdělávání ohně, a proto ve svých chýších nepřetržitě dnem i nocí pálili dříví a suchou trávu.“  (S.Zweig)

 

  „Posádka (=lodi Sancto Antonio) se dohodla, že opustí výpravu a vrátí se do Španělska. To se jim také podařilo. Kormidelníkem té lodi byl jistý Stefan Gomes, který nenáviděl hlavního kapitána. Původně totiž sám žádal císaře, aby mu dal několik lodí, s nimiž by vyplul hledat nové země. Ale protože se pak objevil náš hlavní kapitán, Jeho Královské Veličenstvo mu lodě nedalo. Nyní se řečený muž dohodl s několika Španěly v posádce, následující noci zajali kapitána své lodi, který byl bratrem našeho hlavního kapitána a jmenoval se Alvaro de Meschita, zranili ho, vsadili do želez a dovezli do Španělska…“

 

  „Celé hodiny jsme pluli podél břehů úžiny, až jsme dorazili k řece, kterou jsme nazvali řekou Sardelí, neboť těchto ryb tam bylo velké množství. Zde jsme se zdrželi čtyři dny a čekali na obě průzkumné lodě. Během času stráveného na kotvách jsme vyslali napřed dobře zásobený člun, aby objevil cestu do druhého Oceánu. Po třech dnech se muži vrátili a ohlásili, že spatřili mys a za ním rozlehlé moře. Hlavní kapitán se radostí rozplakal a zmíněný mys nazval Vytouženým mysem, protože celou tu dlouhou dobu jsme po něm vytrvale toužili (=Cabo Deseado, dnes Cabo Pilar, nejsevernější výběžek ostrova Zoufalství – Isla Desolación).“

 

  „Měl bych říci, že jsme do úžiny vpluli v měsíci říjnu a noci zde byly dlouhé jen tři hodiny… Úžinu jsme nazvali Úžinou patagonskou… Každou půl legui se v ní nacházejí velice bezpečné zátoky, kde se dá dobře kotvit. Voda na břehu je nadmíru dobrá a najde se tu dostatek dřeva, vyjma cedrového, mnoho ryb, sardelí a mušlí missiglioni. Také zde roste bylina zvaná miřík, která má někdy sladkou, někdy i hořkou chuť; vyskytuje se hlavně kolem pramenů. Mnoho dní jsme se jí živili, protože jsme k jídlu neměli nic jiného. Myslím, že na světě není krásnější a pohostinnější úžina.“

 

Magalhães prosazoval název Canal de todos Santos, protože výprava do úžiny vplula na den Všech svatých (1.listopadu). Později ho však španělský král přejmenoval na počest objevitele a světoznámý průliv nese jeho jméno podnes.

„Objevená cesta se ani v nejmenším nepodobá onomu kanálu rovnému jako pravítko, vymyšlenému ve fantasii, který v pohodlných německých světnicích zakreslili do svých map oba počestní kosmografové Schöner a před ním i Behaim, a je to vlastně jen eufemistická zkratka, nazývat Magellanův průliv průlivem. Ve skutečnosti je to neustále samá křižovatka, rozervaná změť, labyrint zákrutů a záhybů, zátok, zálivů, fjordů, písčin a spletených vodních zátočin, které mohou lodě proplout bez úhony jenom s největším uměním a největším štěstím. V nejpodivuhodnějších formách vybíhají tyto zátoky, nebo se zařezávají do pobřeží, nevypočítatelné v hloubce i vyústění, hustě protkány ostrovy, s rozsetými mělčinami; třikrát, čtyřikrát se cesta vždycky znovu rozvětvuje napravo, nalevo, a nikdo neví, která je správná, zda na západ, na sever, nebo na jih. Nutno se vyhýbat písčinám, obeplouvat skály…“ (S.Zweig)

  „Ve středu 28.listopadu 1520 jsme opustili úžinu a vpluli jsme do Tichého moře. Plavili jsme se tři měsíce a dvacet dnů a za tu dobu jsme nepozřeli vůbec nic čerstvého. Suchary, které jsme měli k jídlu, už nebyly pečivem, ale prachem smíchaným s červy, strašlivě páchnoucím krysí močí. Po mnoho dní jsme to, co nám červi ponechali, zapíjeli žlutou, skoro shnilou vodou. Jedli jsme také hovězí kůže, jimiž byl potažen hlavní stěžeň, aby se o něj nepředřelo stožárové lano… Jedli jsme často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu kus, jen kdyby jich bylo více!“

 

Strádání mužstva zčásti způsobila dezerce San Antonia, kde se nacházela většina zásob výpravy, zčásti také to, že Magalhaes netušil, jak je Tichý oceán obrovský – jinak by si opatřil více potravin a vody. Domníval se, že už dávno propluli kolem Cipangu (Japonska), ale ve skutečnosti za sebou měli sotva třetinu neznámého oceánu, kterému se od toho času říká „il Pacifico“…

 

  „Vrcholem naší smůly bylo ještě jedno neštěstí, horší než všechna předchozí. Mnohým naběhly dásně na horní i dolní čelisti, takže vůbec nemohli jíst, a na tento neduh umírali… Kdyby nám Bůh a jeho blahoslavená matka nebyli seslali tak dobré počasí, byli bychom bývali všichni pomřeli hladem na tomto nesmírném moři… Jsem napevno přesvědčen, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“

 

  „Na antarktickém pólu nezáří tolik výrazných hvězd jako na pólu severním. Je vidět hodně malých hvězd tvořících jakési dvě mlhoviny s temnými místy, které jsou nedaleko od sebe. Mezi mlhovinami svítí, i když ne tak jasně, dvě velké hvězdy, jež se trochu pochybují. Tyto hvězdy označují antarktický pól…

  Když jsme se nacházeli uprostřed moře, spatřili jsme na západě pět jasných hvězd ve tvaru kříže, přičemž všechny byly od sebe stejně vzdáleny.“  (=Jižní kříž; pravděpodobně první pokus o popis polohy jižní polokoule)

  „Po překročení rovníku jsme nejprve směřovali k západoseverozápadu… Když jsme se přesunuli na dvanáctý stupeň šířky a sto čtyřicátý šestý stupeň délky, objevili jsme ve středu 6.března na severozápadě malý ostrov a o něco později na jihozápadě dva další. Jeden z nich byl větší a vyšší než oba zbývající (=Guam). Hlavní kapitán u něj hodlal zastavit a nabrat tam nějaké potraviny. Ale nebylo to možné, neboť tamní domorodci přicházeli na naše lodě a kradli, co jim přišlo pod ruku, ani jsme je nestačili hlídat. Chtěli nás dokonce přimět ke stažení plachet a k vystoupení na pevninu. Velmi obratně nás připravili o šalupu uvázanou u zádě kapitánské lodi…“

 

  „Příbytky, které mají terasy a okna, si tito lidé stavějí ze dřeva a pokrývají je palmovými listy dlouhými dva lokty. Místnosti a postele jsou vybaveny nádhernými palmovými rohožemi. Spí na velmi měkké drobné palmové slámě. Kromě holí opatřených ostrou rybí kosticí nenosí žádné zbraně. Jsou chudí, ale důmyslní a mají zlodějskou povahu. Proto jsme tyto tři ostrovy pojmenovali Zlodějské (=od 1668 Mariany, na počest matky španělského krále Karla II.).

 

„Těmto naivním pohanům se zdá právě tak přirozeným a samozřejmým – nazí lidé nemají kapes – zatknout si do vlasů několik blyštivých věciček, jako Španělům, papeži a císaři se zdálo přirozeným a samozřejmým prohlásit od nynějška všechny tyto dosud neobjevené ostrovy i s jejich lidmi a zvířaty za zákonné vlastnictví nejkřesťanštějšího krále.“  (S.Zweig)

  „V sobotu 16.března roku 1521 jsme na úsvitu uviděli vysokou zemi vzdálenou tři sta leguí od Zlodějských ostrovů. Tato pevnina je ostrov a jmenuje se Zamal (=Samar). Nazítří se hlavní kapitán kvůli bezpečnosti rozhodl vystoupit na druhý ostrov, který se nachází za oním prvním a je neobydlený, abychom zde nabrali vodu a nějaké zásoby. Přikázal postavit dva stany pro nemocné a zabít pro ně svini.

  „V této části světa se nalézá velké množství ostrovů a my jsme je nazvali Souostrovím sv.Lazara.“ (=od 1543 Filipíny, podle španělského následníka trůnu-budoucího krále Filipa II.)

 

  „Na bílé pondělí, 25.března 1521, jsem si po poledni vyšel na palubu se záměrem lovit ryby. Když jsem sestupoval do skladu s výstrojí, nešikovně jsem zakopl o ráhno, uklouzl po palubě, zvlhlé dešťovou přeháňkou, a zřítil se do moře. Můj pád však nikdo nezpozoroval. Když jsem se užuž začal potápět, ucítil jsem u levé ruky lano velké plachty, které ve větru sklouzlo do vody, pevně jsem se ho chytil a začal křičet, až mě konečně přece jen uslyšeli a vytáhli do šalupy. Myslím, že za svou záchranu nevděčím vlastními přičinění, ale spíše milosrdenství Našeho Pána, který se nade mnou ve své nekonečné dobrotě slitoval.“

 

  „Ve čtvrtek 28.března nabraly naše lodě kurs k ostrovu, kde planul předcházející noci oheň. Uviděli jsme loďku, jíž domorodci říkají boloto, a v ní osm mužů, mířících ke kapitánské lodi. Otrok hlavního kapitána, který pocházel ze Zamatry, dřív zvané Traprobana  (=na Sumatře), s nimi promluvil a oni mu porozuměli…“

 

  „Pak hlavní kapitán uspořádal tanec s meči, čímž se oběma králům velmi zavděčil, neboť podívaná se jim po všech stránkách líbila. Nato nechal přinést kříž s hřeby a trnovou korunou, a králové se před ním okamžitě uklonili. Ústy tlumočníka jim vysvětlil, že toto znamení víry mu dal sám jeho panovník, aby ho všude, kam na své pouti vkročí, zasadil do země. A on ho prý chce zanechat i ve zdejších krajích, aby naše lodě, které sem připlují v budoucnu, ihned zvěděly o naší návštěvě a ostrovanům ani jejich majetku nijak neuškodili.“

 

  Hlavní kapitán se jich dále vyptal, zda jsou Mauři (=muslimové), nebo pohané a zda vůbec v něco věří. Odpověděli, že nemají žádné modly, že jen zdvíhají sepjaté ruce k nebi a vzývají svého boha, který se jmenuje Abba. Hlavní kapitán z toho měl velkou radost…“

 

„Co jiní španělští dobyvatelé vynutili teprve za měsíce a léta mučením palečnicí a inkvizicí, hrůznými tresty a upalováním, toho dosáhl hluboce věřící a přece ne fanatický Magellan bez sebemenšího násilí v několika dnech.“  (S.Zweig)

 

  „Po jídle jsme se převlékli do pracovních halen a za doprovodu obou králů jsme se o poledni vydali na vrcholek nejvyššího kopce. Když jsme konečně stanuli na vrcholu, prohlásil hlavní kapitán, že s radostí pro ně proléval pot, neboť kříž čnějící nad krajinou jim přinese mnohý prospěch. Potom se jich zeptal, který ze zdejších přístavů je nejvhodnější k přebývání. Uvedli hned tři… Zubu (=Cebu) je z nich největší a připlouvá tam nejvíc lodí. Nabídli se, že nám dají lodivody, kteří nás povedou. Hlavní kapitán jim poděkoval a rozhodl se, že tam poplujeme. Tak tomu chtěl jeho nešťastný osud.“

  „Kapitán jim kladl na srdce, aby se nedávali pokřtít ze strachu nebo aby mu udělali radost, ale dobrovolně a z vlastní vůle. Těm, kdo i nadále budou žít podle svých zákonů, nijak neublíží, nicméně ke křesťanům se bude chovat milostivěji a s větší laskavostí. Nato všichni jednohlasně zvolali, že se křesťany nechtějí stát ze strachu nebo z podlézavosti, ale na základě vlastního rozhodnutí. Řekl jim, že dají-li se opravdu pokřtít, zanechá jim zde jedno brnění, protože tak mu to uložil král. Kdyby se však křesťany přece jen nestali, naši by nesměli spávat s jejich ženami, neboť styk s pohankami patří mezi smrtelné hříchy. Nakonec ještě dodal, že se jim po připojení křtu přestane zjevovat ďábel, leda v jejich poslední hodince. Pravili, že na jeho krásná slova nenacházejí odpověď, že svůj osud vkládají do jeho rukou a aby je považoval za své nejvěrnější služebníky. Nato je kapitán se slzami v očích objal, vzal prince a krále za ruce a přísahal na svou víru v Ježíše Krista i na svého pána císaře a roucho sv.Jakuba, že mezi králem španělským a králem ostrova Zubu povládne na věky věků mír.“

 

  V pátek 26.dubna poslal Zula, náčelník ostrova Matan (=Mactan), jednoho ze svých synů, aby odevzdal hlavnímu kapitánovi dvě kozy. Vzkazoval nám, že by poslal všechno, co slíbil, ale protože druhý náčelník, jménem Cilapulu, nehodlá poslouchat španělského krále, nemůže nám předat celou daň. Prosil hlavního kapitána, aby příští noc vypravil na ostrov loď plnou ozbrojených mužů, kteří by mu pomohli přinutit protivníka k poslušnosti. Hlavní kapitán rozhodl, že vypluje se třemi šalupami. Důrazně jsme ho prosili, aby s námi neplul, ale on jako dobrý pastýř nechtěl své stádo opustit…“

 

  „O půlnoci jsme vyrazili. Bylo nás šedesát a vyzbrojili jsme se lehkými kyrysy a přílbicemi… Jakmile domorodci zjistili, že hákovnice jsou k nepotřebě, s pokřikem se na nás vrhli a křičeli ještě víc a silněji, když jsme hákovnice právě nabíjeli. Nebylo možné je zasáhnout, neboť nepostáli na místě, poskakovali sem a tam a kryli se štíty… Pak se jich na nás vrhla taková přesila, že otráveným šípem zasáhli kapitána do pravé nohy… Domorodci nám stříleli na nohy, kde jsme nebyli nijak chráněni. Je třeba přiznat, že tolika oštěpům a kamení jsme se vůbec nemohli ubránit… Když poznali kapitána, sesypali se na něj ve velkém množství a dvakrát mu srazili přílbici. Jako dobrý rytíř jim udatně kladl odpor a bránil se s několika dalšími… Vtom jeden domorodec vrhl kapitánovi bambusový oštěp přímo do obličeje…a kapitán upadl na tvář. Ihned se na něj vrhli a železnými a bambusovými oštěpy i terciady do něj bodali a sekali, až zabili naše zrcadlo, naše světlo, naši útěchu, našeho opravdového vůdce… Jakmile jsme viděli, že je mrtev, stáhli jsme se poseti ranami spěšně k šalupám a okamžitě jsme odrazili od břehu.“

 

  „Tuto bitvu jsme svedli 27.dubna 1521 (kapitán chtěl bojovat v sobotu, neboť to byl jeho šťastný den). Spolu s ním padlo osm našich lidí a zhruba patnáct nepřátel, přičemž čtyři pokřtěné domorodce zahubila střelba z děl, když se nám na lodích snažili přispěchat na pomoc… Po jídle vyslal křesťanský král s naším souhlasem na pevninu muže, aby náčelníkovi Matanu oznámil, že mu darujeme obrovské množství zboží, vydá-li nám kapitánovo tělo a ostatní padlé. Odpověděli nám, že takového člověka nevydají a že si ho chtějí ponechat na památku.“

 

  „Poblíž okraje ostrova zvaného Bohol jsme v samém středu souostroví spálili loď Conceptione, neboť nás zůstalo už jen málo. Předtím jsme však na zbývající dvě lodě přestěhovali vše užitečné, co na této lodi zbylo.

  S pěti loděmi jsme opouštěli sevillský přístav, a nyní jsme už měli jen dvě. Mnohým stékaly po tváři slzy, když Conceptione vzplanula jako pochodeň a potom se nad ní zavřely vody… Nikdo již nemluvil o tom, že hlavní kapitán byl Portugalec; někteří naopak při vyslovení jeho jména smekali. Ale tak je tomu vždycky, po smrti je každý hodnocen lépe než za živa.“

 

  „Velmi často jsme museli opustit lodě a sestoupit na pevninu, abychom nezemřeli hladem. Král s námi uzavřel mír podobným způsobem jako vládce předchozího ostrova: naším nožem si zlehka nařízl hruď a svou krví si natřel jazyk a čelo. I my jsme se zachovali podle jejich obyčeje. Tento ostrov se nalézá na devátém stupni a jedné třetině k severnímu pólu a na stém sedmdesátém prvním stupni a jedné třetině od čáry dělící svět. Nazývá se Pulaoan (=Palawan).

 

  „Král Burnea (=Bruneje; odtud název pro Borneo) má dvě perly velké jako slepičí vejce a tak kulaté, že na stole nikdy nezůstanou v klidu. Vím to docela jistě, protože jsem krále posunky požádal, aby nám je ukázal, když jsme za ním přišli s dary. Slíbil nám je ukázat nazítří. Pak nám někteří z jeho náčelníků říkali, že je doopravdy viděli. Královi poddaní vzývají Mohameda a dodržují ve všem jeho zákony a ustanovení. Nejedí tudíž vepřové, umývají si zadek levou rukou, neužívají při jídle levou ruku, nic neřežou pravou rukou, sedí při močení, nezabíjejí slepici nebo kozu, aniž se přitom obrátí ke slunci a promluví k němu, ustřihávají slepicím konce křídel, převislé kousky kůže i nožičky a pak je rozetnou napůl, omývají si tvář pravou rukou, nečistí si zuby prstem a nejedí nic, co si sami nezabijí. Všichni jsou obřezáni jako Židé.“

 

V Bruneji došlo k sesazení Joãa Carvalha z funkce kapitána lodi Trinidad, patrně proto, že ani pět měsíců od vyplutí z Cebu nedosáhla výprava Moluk. Došlo ke změně velení na obou zbývajících lodích, přičemž velení na Victorii převzal Juan Sebastián del Cano. Bude to tento Baskičan, komu bude dopřáno dokončit na velitelském můstku první plavbu kolem světa.

 

  „Plavili jsme se neustále na východojihovýchod, abychom našli ostrovy Moluky, a přitom jsme proplouvali mezi jakýmsi kopečky, omývanými přehlubokým mořem plným trávy. Měli jsme dojem, že pronikáme do úplně jiných vod… Jelikož nám chyběly jakékoli zprávy o Molukách, zajali jsme jednu biguiday, bárku podobnou prao, a v boji jsme pobili sedm mužů. V plavidle sedělo celkem osmnáct ostrovanů a všichni byli urostlí a statní jako jejich krajané, které jsme již spatřili v tomto díle světa… Jeden z nich o sobě prohlásil, že je bratrem krále Maingdanaa a že ví, kde Moluky leží. Obrátili jsme tedy své lodě a vypluli jižním směrem.“

 

  „Ve středu 6.listopadu jsme spatřili čtyři vysoké ostrovy, o nichž nám zbývající lodivod řekl, že jsou to Moluky. Poděkovali jsme Bohu za jeho přízeň a na znamení radosti jsme vystřelili salvu ze všech děl. Nelze se divit, že jsme byli tak nadšeni, neboť pátráním po Molukách jsme bez dvou dnů strávili dvacet sedm měsíců. V okolí těchto ostrovů až k Molukám jsme naměřili nejmenší hloubku sto až dvě stě loktů, což odporuje tvrzení Portugalců, že tudy nelze proplout kvůli rozsáhlým mělčinám a temnému nebi.“

 

  „Skoro denně jsme měli možnost pozorovat, jak klesající mlha zahaluje ten či onen kopec, a právě proto je hřebíček z těchto ostrovů tak vyhlášený. Každý z domorodců vlastní alespoň jeden strom, ochraňuje ho, ale jinak se o něj nestará. Rostou tady i stromy nesoucí muškátové oříšky. Podobají se našemu ořešáku a mají stejné listy.

  Všichni králové Moluk napsali španělskému králi, že chtějí být navždy jeho věrnými poddanými…“

 

  „Loď Victoria vytáhla kotvy a opustila přístav. Lodi Trinitade se však nepodařilo zdvihnout kotvu, a navíc do ní začala zespoda vnikat voda. Victoria se tedy vrátila a my jsme začali rychle překládat zboží, abychom viděli, co opravovat. Bylo slyšet, jak se do lodi hrne voda, jako by natékala nějakou trubicí, ale my jsme stále neznali místo, kde se poškození nachází. Celou středu a čtvrtek jsme vypumpovávali vodu, ale ani poté jsme nenašli nějaký otvor…“

 

  „Poněvadž hrozilo, že se Victoria pod tíhou nákladu roztrhne, rozhodla se celá naše posádka odlehčit loď o šedesát centů hřebíčku. Přenesli jsme jej do domu, kde byl zbývající náklad. Část mužstva Victorie chtěla zůstat na ostrově z obavy, že loď nevydrží plavbu do Španělska, ale pravým důvodem byl spíše strach z útrap a smrti hladem.

  Na den sv.Tomáše, v sobotu 21.prosince, se na palubu dostavili dva lodivodi, které jsme si zaplatili, aby nás vyvedli na volné moře. Král, jenž přišel spolu s nimi, se vyjádřil v tom smyslu, že nyní je nejvhodnější počasí k plavbě. Odpluli jsme však až v poledne, protože naši druhové z Trinitade psali ještě dopisy do Španělska. Když jsme zdvihaly kotvy, lodě se spolu rozloučily salvou z děl a zdálo se, jako by si nad tímto posledním setkáním naříkaly. Naši druhové nás ještě chvíli provázeli na člunech, ale potom jsme se slzami v očích rozloučili a objali naposledy… Na ostrově zůstal Ioan Carvaio a s ním třiapadesát mužů. Nás odjelo čtyřicet sedm, nepočítaje v to třináct Indů…“

 

Na opravě Trinidadu pracovali muži tři měsíce. Z Moluk vyrazili počátkem dubna 1522, ale vzápětí byla loď vážně poškozena jednou z obrovských bouří. Po dramatickém návratu se vyčerpaných 18 Španělů vzdalo Portugalcům a skončilo ve vězení. Po jejich přesunu do Malakky zůstalo jen osm z nich živých. V lednu 1525 se kapitánu Espinosovi podaří propašovat z vězení dopis, informující španělského krále (Karla V.) o tragickém osudu vlajkové lodi. Na jeho zákrok budou pak tři dosud žijící vězňové propuštěni a téměř osm let po odplutí ze Sevilly se (v srpnu 1527) vrátí do Španělska…

  „Když jsme minuli ostrov Buru, vydali jsme se západojihozápadním směrem a po jisté době jsme na osmém stupni délky narazili na trojici blízkých ostrovů… Zde nás zastihla tak silná bouře, že jsme slíbili pouť k Panně Marii de la Guida, pokud z nebezpečí vyvázneme. Bouře nás hnala zezadu a my jsme urychleně zamířili k břehům velikého ostrova (=Alor, u Timoru). Při plavbě jsme měli co dělat, abychom čelili silným mořským proudům a nárazům vichru vanoucího z hor nedaleké pevniny.“

 

  „V noci z úterý na středu, 11.února 1522, jsme odrazili od Timoru a vpluli jsme do velkého moře, jemuž ostrované říkají Laut Chidol (=Jižní, tj. Indický oceán). Jelikož nás trápil strach z portugalského krále, zamířili jsme na západojihozápad a po pravé ruce směrem na sever jsme nechali ostrov Zamatra, dříve zvaný Traprobana (=Cejlon)…“

 

  „Byli jsme nuceni plout až ke čtyřicátému druhému stupni k jižnímu pólu, abychom mohli obeplout mys Dobré naděje. U tohoto mysu jsme se spuštěnými plachtami zůstali celých devět týdnů, protože byla bouře a od přídi vál jen západní a severozápadní vítr. Mys Dobré naděje se nachází na čtyřiatřicátém a půltém stupni šířky, tisíc šest set leguí od Malackého mysu, a je to největší a nejnebezpečnější mys na světě.“

 

  „Někteří z nás, zdraví i nemocní, chtěli plout k Mosambichu, místa náležejícího Portugalcům, neboť do lodi silně zatékalo, bylo tuze chladno, a navíc nám pro nedostatek soli shnilo všechno maso a zbyla nám jen rýže s vodou. Avšak ostatní, kteří si víc vážili cti než vlastního života, s prvními nesouhlasili, neboť chtěli stůj co stůj doplout do Španělska. Nakonec jsme 6.května s pomocí Boží obepluli tento mys asi ve vzdálenosti pěti mil: kdybychom se k němu tolik nepřiblížili, patrně bychom ho nikdy nezdolali. Celé dva měsíce jsme pluli na severozápad, aniž jsme vzali do úst čerstvou potravu. V krátkém čase zemřelo jednadvacet mužů posádky. Když jsme je pohřbívali do moře, křesťané klesali ke dnu s tváří nahoru, zatímco Indové vždy s tváří dolů. Bůh nám naštěstí dopřál příznivé počasí, a nebýt toho, do jednoho bychom pomřeli. Posléze nás nedostatek jídla a pití donutil přistát u ostrovů Zeleného mysu.“

 

  „Ve středu 9.července jsme zakotvili u ostrova sv.Jakuba (São Tiago) a ihned jsme vyslali na pevninu člun, aby nám přivezl čerstvé potraviny. Portugalcům jsme se rozhodli namluvit, že nám pod čárou rovnodennosti praskla vratiplachta, i když se to ve skutečnosti stalo u mysu Dobré naděje, a že náš hlavní kapitán se zbylými dvěma loděmi již odplul do Španělska. Díky této výmluvě a našemu zboží jsme dostali dva čluny plné rýže. Muži, kteří odjeli na pevninu, se měli také zeptat, jaký je vlastně den. Odpověděli jim, že je čtvrtek. Divili jsme se, neboť u nás se psala středa, a nechápali jsme, jak jsme se mohli takto zmýlit. Sám jsem si den co den bez přerušení pořizoval zápisky, protože jsem byl po celou dobu zdráv. Ale jak nám později vysvětlili, nebyl to omyl, neboť při plavbě na západ se po návratu na stejné místo, podobně jako to dělá slunce, získává výhoda čtyřiadvaceti hodin.“

 

  „Když náš člun odplul znovu pro rýži, Portugalci tentokrát jeho posádku v počtu třinácti mužů zadrželi. Jak jsme se později ve Španělsku dozvěděli, jeden z našich se neopatrně prořekl, že hlavní kapitán a další jsou po smrti a my že plujeme do Španělska (podle jiné verze se jeden námořník chlubil svými osobními zásobami hřebíčku)Z obavy, aby i nás nezajaly nějaké portugalské karavely, jsme ihned zamířili na širé moře.“

 

  „V sobotu 6.září 1522 jsme vpluli do zátoky San Lúcaru. V té době zbývalo na lodi jen osmnáct povětšinou nemocných mužů, protože ostatních dvaačtyřicet členů posádky cestou z Moluk zčásti pomřelo hlady, zčásti uprchlo na ostrov Timor nebo bylo popraveno za různé přestupky. Od chvíle, kdy jsme vypluli ze San Lúcaru, jsme urazili plných čtrnáct tisíc čtyři sta šedesát leguí, a navíc jsme obepluli celý svět od východu k západu. V pondělí 8.září jsme spustili kotvu u mola v Seville a vystřelili jsme salvu ze všech děl. V úterý jsme s pochodní v ruce – pouze v košilích a bosi – šli do chrámů Panny Marie Vítězné a Panny Marie de la Antigua, abychom se tam pomodlili.“

 

  „Poté jsem ze Sevilly odjel do Valladolidu, kde jsem Jeho Veličenstvu císaři Karlovi předal místo zlata a stříbra věci, jichž si takový pán váží mnohem více. Mezi jiným jsem mu věnoval knihu s mými zápisky, zachycujícími den po dni všechny události naší plavby…“

 

Veškerá sláva, všechny pocti a hodnosti nicméně přináleží nyní muži, který chtěl v rozhodujícím okamžiku prvních měsíců plavby Magalhãesův čin znemožnit. Sebastian del Cano (o němž Pigafetta ve svých zápiscích neztratil jediné slovo) je povýšen do rytířského stavu a dostává erb se zeměkoulí a hrdým nápisem „Primus circumdedisti me“ (=První jsi mne obeplul). Estevão Gomez, který dezertoval u Ohňové země a v Seville u soudu Magalhãese křivě obvinil, že průliv nenašel, dostal šlechtický titul za zásluhy, protože „jako vedoucí a nejvyšší kormidelník našel průjezd“. Po deníku mrtvého hlavního kapitána (zřejmě úmyslně zničeném) už nikdo pátrat nebude a věrný Pigafetta (jehož spis zmizel v králově archívu) soukromě píše velmistrovi svého rhodského řádu

  „utekl jsem od toho tak rychle, jak jen jsem mohl“

 

Magalhãesova poslední vůle se stává prázdný papírem, nebude respektováno jediné slovo.

Jeho žena Beatriz a oba nedospělí synové se nedožijí návratu výpravy, celý jeho rod vymírá.

Moluky, pro které vše obětoval, prodal císař Karel za tři sta padesát tisíc dukátů Portugalsku. Španělsko už Ostrovy koření ostatně nepotřebovalo – právě v době, kdy se Magalhãesova výprava blížila k Filipínám, dobyl Hernando Cortés zlatou říši, jejíž bohatství zcela vyvážilo všechny drahocennosti Asie.

 

    „Ze všech ctností, jimiž se vyznačoval, je nápadná zvláště jeho vytrvalost, kterou v nesnázích osvědčoval jako málokterý muž. Hlad snášel trpělivěji než ostatní a nad jiné dobře se vyznal v mapách a v navigaci. Je zřejmé, že nikdo kromě něj neměl tolik důmyslu a schopností, aby se mohl odvážit obeplout svět, tak jak se to téměř podařilo jemu.“ (rytíř Antonio Pigafetta)

 

 „Snad je to nejvelkolepější Odyssea v historii lidstva, tato výprava dvě stě šedesáti pěti odhodlaných mužů, z nichž se jich nakonec navrátilo domů na zchátralé lodi jen osmnáct, ale s vlajkou největšího vítězství na stožáru…“  (Stefan Zweig)

 

S využitím:

Opatrný J., První plavba kolem světa (viz Historický obzor, 10/94)

Pigafetta A., Zpráva o první cestě kolem světa, Argo 2004

Zweig S., Magellan – muž a jeho čin, Naše vojsko 1959

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *