Evropská Unie, Rada Evropy

Tento článek volně navazuje na předchozí díl – Obyvatelstvo Evropy

Evropská unie, Rada Evropy

7)Evropská unie

   Poznámka: Často se u evropské integrace uvádějí různé letopočty. Obvykle se liší datum podepsání nějaké smlouvy a datum, kdy ona smlouva vstoupila v platnost. Tučně proto uvádím ty roky, kdy daná smlouva vstoupila v platnost, což je jistě důležitější údaj než datum, kdy byla podepsána. Znát jen tučná podtržená data!

Schéma evropské integrace

   1)Vznik tří samostatných organizací (1952, 1958) – Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství pro atomovou energii.

   2)Vznik Evropských společenství (1967)

   3)Rozšíření Evropských společenství

   4)Vznik EU (1.1.1993)

   5)Rozšíření EU (2004, 2007)

Postup evropské integrace

   1952 (podepsáno 1951) – vzniká Evropské společenství uhlí a oceli – ESUO (anglicky European Coal and Steel Community – ECSC). Vznikl tím společný trh uhlí a oceli. Zakládající státy: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Německo (západní), Itálie, Francie. První krok k evropské integraci.

   1958 – v roce 1957 byly podepsány Římské smlouvy (protokoly), které vstoupily v platnost 1.1.1958. Vzniká Evropské hospodářské společenství – EHS (anglicky European Economic Community – EEC) a Evropské společenství pro atomovou energii – Euratom (anglicky European Atomic Energy Community – zkratka obvykle též Euratom). Cílem organizací byla ekonomická integrace a koordinace výzkumu v oblasti jaderné energie. Zakládající státy obou organizací byly stejné jako u ESUO: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Německo (západní), Itálie, Francie.

   1967 – vznikají Evropská společenství – ES (European Communities – EC). Tzv. slučovací smlouva, podepsaná v roce 1965, zastřešila všechna tři předchozí společenství (avšak všechna tři si formálně zachovala právní subjektivitu). Zakládající státy ES jsou tedy totožné jako zakládající státy tří výše zmíněných společenství: Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Německo (západní), Itálie, Francie.

   Rozšíření ES: ještě před vznikem Evropské unie se Evropská společenství rozšířila o dalších 6 členů:

   1973 – Dánsko, Irsko, Spojené království

   1981 – Řecko

   1986 – Španělsko, Portugalsko

   1990 – sjednocení Německa – NDR zanikla a její území se stalo součástí SRN a tím pádem i EU.

   Poznámka: součástí ES bylo zpočátku i Grónsko (autonomní území Dánska), ale to roku 1985 na základě referenda z ES vystoupilo.

   1.1.1993 – vzniká Evropská unie – EU (European Union – EU). EU byla založena Maastrichtskou smlouvou (podepsána v nizozemském Maastrichtu 7.2.1992).

   Evropská unie byla založena na třech pilířích: 1. pilíř – Evropská společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem. Další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou. 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika. 3.pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost. Maastrichtská smlouva byla později modifikována dalšími smlouvami:

   1)Amsterdamská smlouva – vešla v platnost roku 1999 (podepsána 1997)

   2)Niceská smlouva – 2003 (podepsána 2001)

   3)Lisabonská smlouva – 2009 (podepsána 2007)

   1995 – první rozšíření EU – nově vstupují Švédsko, Finsko a Rakousko.

   1.5.2004 – do EU vstoupilo dalších 10, převážně postkomunistických zemí, včetně České republiky: Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Malta (nejmenší země EU), Kypr (jediná země EU ležící v Asii, členem EU je fakticky jen jižní část Kypru).

   2007 – Rumunsko, Bulharsko.

   EU má tedy v současnosti 27 členů. 28. členem by mělo být v roce 2013 Chorvatsko (vstup je již dojednán, ještě ho ale musí formálně ratifikovat všechny členské státy).

   Status kandidátské země EU mají v současnosti Turecko, Makedonie, Island, Černá Hora a Srbsko.

Nejdůležitější společné orgány EU

   1)Evropský parlament (EP).   Zasedá v Bruselu a ve Štrasburku. Má legislativní a rozpočtové pravomoci (společně s Radou EU). Volební období je pětileté, občané EU volí do EP přímo. Počet poslanců EP přibližně odpovídá počtu obyvatel té které členské země. V současnosti (2012) má EP celkem 736 členů. Nejvíce poslanců má Německo (99), dále Francie, Spojené království a Itálie (po 72). ČR má 22 poslanců, stejně jako Belgie, Řecko, Maďarsko a Portugalsko. Nejméně poslanců (6) mají Kypr, Estonsko, Lucembursko a Malta.

   Od roku 2014 bude mít EP 751 členů (změny byly stanoveny Lisabonskou smlouvou). U některých zemí se lehce změní počet poslanců. Německo jich bude mít jen 96, ČR zůstane 22 poslanců.

   2)Evropská komise.   Vláda EU, sídlí v Bruselu. Každá země má jednoho komisaře a EK má tak v současnosti 27 členů. Předsedou EK je v současnosti Portugalec José Manuel Barroso. Komisařem za Českou republiku je Štefan Füle, který má na starosti rozšíření a politiku sousedství.

   3)Evropská rada.   Nejvyšší orgán EU, v němž sedí „šéfové států a vlád“. Schází se obvykle 4x ročně. Evropská rada má 27 řádných členů (z každé země jeden, za ČR premiér Petr Nečas). Dalšími členy jsou předseda ER („prezident EU“ – anglicky President of the European Council, volený na 2.5 roku – v současnosti je jím Belgičan Herman Van Rompuy) a předseda Evropské komise, tito dva však nemají hlasovací právo. Každý člen ER má jiný počet hlasů, zhruba odpovídající lidnatosti státu (německá kancléřka má například 29 hlasů, český premiér 12 a premiér Malty 3 hlasy).

   4)Rada EU. Dříve se tento orgán jmenoval Rada ministrů. Nezaměňovat s Evropskou radou či Radou Evropy! Nestálý orgán, ve kterém za každou zemi zasedá příslušný ministr (podle toho, jaká otázka se momentálně projednává). Předsednictví v radě rotuje po půl roce. I v tomto orgánu mají jeho členové různý počet hlasů, závislý na počtu obyvatel.

   5)Soudní dvůr EU.   Sídlí v Lucemburku. Každý členský stát v něm má jednoho soudce. Je to nejvyšší soudní orgán EU, který rozhoduje spory mezi orgány Společenství, mezi orgány Společenství a členskými státy a mezi členskými státy navzájem.

   V Lucemburku sídlí i Evropský účetní dvůr, který kontroluje účetnictví všech příjmů a výdajů Unie a jejích orgánů.

Mimoevropská území EU

   Evropská unie se samozřejmě nerozkládá jen v Evropě. Kromě Kypru, který celý leží v Asii, jsou součástí EU i tato území, která jsou přímou součástí uvedených států:

   Francie: Guadeloupe, Martinik (oboje Karibik – Severní Amerika), Francouzská Guyana (jižní Amerika), Réunion (Afrika).

   Tyto 4 zámořské departmenty jsou přímou součástí Francie a zároveň i EU. Pátý francouzský zámořský department, Mayotte (vzniknul roku 2011), je přímou součástí Francie, nikoliv však EU! Podobně jsou na tom některé ostrovy bývalých Nizozemských Antil, které jako samostatné území v roce 2010 zanikly. Ostrovy Saba, Sint Eustatius (ostrovy severní části bývalých Nizozemských Antil) a Bonaire (jižní část bývalých Nizozemských Antil) jsou přímou součástí Nizozemska, nikoliv však EU. Status těchto území se však v blízké době změní.

   Španělsko: Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla (vše Afrika)

   Portugalsko: Madeira (Afrika)

Jednotná evropská měna – euro

   Jednotná evropská měna (1 euro = 100 centů, mezinárodní symbol eura je €) byla účetně zavedena v roce 1999, ale reálně později – bankovky a mince se objevily až v roce 2002, kdy zároveň zanikly národní měny členských států. V současnosti (březen 2012) platí euro v 17 členských státech unie (eurozóna) a v 6 dalších zemích.

   Euro vydává Evropská centrální banka – ECB, která sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

   Země eurozóny: Belgie*, Estonsko, Finsko*, Francie*, Irsko*, Itálie*, Kypr, Lucembursko*, Malta, Německo*, Nizozemsko*, Portugalsko*, Rakousko*, Řecko*, Slovensko, Slovinsko, Španělsko*.

   Hvězdičkou jsou označeny zakládající země eurozóny (rok 2002), tučně země, přistoupivší později (vesměs země, které vstoupily do EU až v roce 2004).

   Zatím poslední země, které přistoupily k eurozóně, byly Slovensko (1.1.2009) a Estonsko (1.1.2011).

   Nečlenské země EU, používající euro: Monako, Vatikán, San Marino, Andorra (všechny 4 na základě dohody s EU), Černá Hora a Kosovo (bez dohody s EU – euro tu nahradilo dříve používanou německou marku).

Schengenská smlouva

   Schengenskou smlouvu podepsalo 5 států (Francie, Německo, Benelux) v roce 1985 v lucemburské vesnici Schengen (malá vinařská obec s pouhými 425 obyvateli!), avšak dohoda vešla v platnost fakticky až v roce 1995, kdy byly odstraněny pohraniční kontroly.

   V současnosti (březen 2012) je členy Schengenského prostoru 22 zemí EU (členy zatím nejsou Spojené království, Irsko, Kypr, Rumunsko, Bulharsko) a dále Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Fakticky se schengenský prostor vztahuje i na Monako, San Marino a Vatikán, které smlouvu nepodepsaly, ale na jejichž hranici se rovněž hraniční kontroly neprovádí.

   Vnitřní hranice mezi zeměmi Schengenského prostoru de facto zmizely, i když dočasně mohou být kontroly kvůli bezpečnosti znovu zavedeny (zavedlo je například Německo během MS ve fotbale v roce 2006). Země mají i jednotnou vízovou politiku (existuje jediné, schengenské vízum).

8)Rada Evropy

   Rada Evropy – dále RE (anglicky Council of Europe), je samostatná organizace, která nezávisí na EU! Zabývá se ochranou lidských práv, sídlo RE je ve Štrasburku. Pod RE spadá Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Každý občan členského státu RE může podat žalobu na svůj stát, pokud stát porušil jeho práva a pokud tento občan vyčerpal všechny právní možnosti v daném státě (u nás je v tomto ohledu nejvyšší instancí Ústavní soud).

   V současnosti (březen 2012) je členy RE 47 zemí (všechny evropské země s výjimkou Vatikánu, Běloruska a Kosova), a dále Turecko, Kypr, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán.

Poslední aktualizace: 12.3.2012

Další kapitolu o Evropě najdete na odkaze Jižní Evropa