Evropa v Raném Středověku III. – Byzantská říše, Arabové, Rusko

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 10.díl – Evropa v raném středověku II. – Vznik Francie, Neměcka, Vikingové. Po tomto díle následuje – České Země v Raném Středověku I. (do roku 935) – Sámova říše

Byzantská říše

395 – rozdělení římské říše. Vzniká Východořímská říše, která se později začala nazývat Byzanc. Hlavním městem Byzantské říše byla Konstantinopol (česky Cařihrad), což bylo ve středověku daleko největší a nejbohatší město v Evropě. Místo latiny se postupně prosadila řečtina. Byzanc byla nejmocnějším státem v Evropě a zpočátku ovládala i část Asie a severní Afriku.

Justinián I. (527-565)

– nejvýznamnější císař Byzance. Za něho dosáhla Byzantská říše největší rozlohy. Za svůj hlavní cíl si vytknul obnovu bývalé římské říše, což se mu téměř podařilo. Zahájil obrovskou územní expanzi. Jeho vojevůdci Belisar a Narses dobyli celou severní Afriku (kde zlikvidovali říši Vandalů), celou Itálii (555) a část Pyrenejského poloostrova. Po jeho smrti ovšem nastal úpadek, velkou část říše obsadili Arabové a území Byzance se omezilo  v podstatě jen na Balkán a Malou Asii.

532 – povstání Níká („Zvítězíš“). Na počátku Justiniánovy vlády vypukla v Konstantinopoli proti císaři vzpoura. O likvidaci povstání se zasloužila především manželka Justiniána, císařovna Theodora. Povstání bylo mimořádně krutě potlačeno, zahynuly desetitisíce lidí.

V čele povstání stáli Zelení a Modří, což byly cirkusové strany (závody vozatajů v cirku), které ale zároveň svým působením připomínaly politické strany. Theodora, jedna z nejmocnějších žen historie, byla údajně velmi krásná, ale pocházela z velmi chudých poměrů. Byla dcerou krotitele medvědů a sama se původně živila jako herečka (a pravděpodobně i jako prostitutka). Aby si ji mohl Justinián vzít za ženu, musel být zrušen zákon, který zakazoval sňatky s osobami nízkého původu. Svatba se konala v roce 525 (v té době byl Justinián I. teprve následníkem trůnu). Byla de facto Justiniánovou spoluvladařkou. Zemřela v roce 548.

Corpus Iuris Civilis (Codex Iustinianus) – Justinián ho nechal sepsat. Jednalo se o soupis veškerého římského práva. Jeden z nejvýznamnějších zákoníků všech dob, hlavní pramen pro poznání římského práva.

Justinián I. dal také postavit chrám Boží Moudrosti (řecky Hagia Sofia, turecky Ayasofya) v Konstantinopoli. Byl největším křesťanským chrámem na světě až do 16. století. Stavba se stala vzorem pro pozdější pravoslavné kostely i turecké mešity.

Chrám byl vysvěcen poprvé roku 537 a hrdý císař prohlásil: „Šalamoune, nyní jsem Tě překonal!“ V roce 558 se ovšem kupole při zemětřesení zřítila a stavba prošla rekonstrukcí. Po dobytí Konstantinopole Turci z chrámu udělali mešitu a přistavěli k ní 4 minarety. Za Atatürka (1934) byla ovšem mešita odsvěcena a dnes je oficiálně muzeem.

Justinián I. podporoval křesťanství, a proto byl později církví prohlášen za svatého. Pronásledoval kacíře a pohany; mj. zrušil slavnou Akademii v Athénách jako pohanskou.

Akademie existovala v Athénách přes 900 let. Založil ji Platon v roce 388 př.n.l., Justinián I. ji zrušil v roce 529.

Problémy Byzance po Justiniánovi I.

Po smrti Justiniána zmítaly říší vnitřní spory a ohrožovali ji vnější nepřátelé, jimž nakonec oslabená říše podlehla. Tento vývoj byl ovšem velmi dlouhý, Byzanc existovala přes 1000 let!

Náboženské spory

Spory o uctívání obrazů – v Byzanci byly přehnaně uctívány ikony (obrazy svatých). Říší otřásaly spory mezi uctívači obrazů a obrazoborci. Obrazoborectví (ikonoklasmus) vyvolalo i spory s papežem (ten byl proti rozbíjení obrazů). Nakonec bylo obrazoborectví zavrženo.

1054 – Velké východní schizma – definitivní rozdělení církve na katolickou a pravoslavnou (více viz Církev v raném středověku).

Útoky nepřátel proti Byzanci

Konstantinopol, největší a nejbohatší město Evropy, lákala mnohé dobyvatele. Byla proto mnohokrát obléhána, mj. Avary, Araby, Bulhary a Turky.

Arabové Konstantinopol nakonec nedobyli, ale zabrali Byzanci Sýrii, Palestinu, Egypt a celou severní Afriku.

Největším nebezpečí pro Konstantinopol představovali Turci; nejdříve Seldžuci a po nich Osmané. Proti Seldžukům požádala Byzanc o pomoc papeže, což vedlo ke křížovým výpravám. Nakonec však byla Konstantinopol dobyta, a to hned dvakrát:

1204 – 4. křížová výprava. Křižáci se obrátili proti Byzanci, která je sama požádala o pomoc proti Turkům, a dobyli ji. Byzantská říše dočasně zanikla (do roku 1261), bylo zde vyhlášeno Latinské císařství. Křižáci se však v Konstantinopoli neudrželi a Byzantská říše byla opět obnovena.

1453 (29.5.) – dobytí Konstantinopole osmanskými Turky (sultán Mehmed II. Dobyvatel). Byzantská říše definitivně zaniká. Konstantinopol byla přejmenována na Istanbul, ten se pak stal hlavním městem Osmanské říše. Toto datum se někdy považuje za počátek novověku.

Arabové a islám

Arabové – žili původně pouze na Arabském poloostrově. Živili se hlavně pastevectvím (velbloudi, ovce, kozy) a obchodem. Podél západního pobřeží Arábie vedly významné obchodní trasy (spojovaly Sýrii a Palestinu s Etiopií a Indií). Nejdůležitějším obchodním i náboženským centrem v západní Arábii byla Mekka. Nejvýznamnějším rodem, který ovládal Mekku, byli Kurajšovci.

Mohamed (Muhammad, žil asi 570-632)

– arabský obchodník z Mekky. Kolem roku 610 začal hlásat nové náboženství, islám, který mu prý zjevil Bůh (Alláh). Nesetkal se ale s pochopením →

622 – hidžra – Mohamed musel utéct z Mekky do Medíny. Tato událost je počátkem islámského letopočtu, který se užívá ve většině muslimských zemí. Rok je lunární a je kratší než náš.

Jeden rok v islámském kalendáři má 354 dnů. Zhruba platí, že na každých 32 let našeho kalendáře připadá 33 let islámského kalendáře, takže islámský letopočet nás „dohání“. Roku 2013 odpovídá v islámském kalendáři rok 1435. Lunární kalendář způsobuje, že měsíce se posouvají vzhledem k ročním obdobím. Islámský rok má 12 měsíců, v nichž se pravidelně střídají měsíce s 30 a 29 dny.

V Medíně vybudoval Mohamed muslimskou obec. Nakonec se mu podařilo obsadit Mekku a do konce svého života sjednotil celý Arabský poloostrov.

Islám

Islám je striktně monoteistické náboženství. Je poměrně tolerantní ke křesťanům a židům („lid knihy“). Existuje jen jeden Bůh, arabsky Alláh. Islám uznává celou řadu proroků, mj. Abraháma, Mojžíše či Ježíše. Mohamed je ovšem prorokem (běžně se píše Prorok s velkým P) nejdůležitějším a definitivně posledním („Pečeť proroků“). Nejposvátnější knihou muslimů je Korán, který byl sepsán krátce po Mohamedově smrti. Má celkem 114 súr (kapitol). Nejposvátnějšími městy islámu jsou Mekka, Medína (zde je Mohamedův hrob) a Jeruzalém.

5 pilířů islámu (základní povinnosti muslima): vyznání víry, almužna, modlitba 5x denně (směrem k Mekce), půst v měsíci ramadánu, pouť do Mekky.

• Vyznání víry (šaháda): „Ašhadu lá iláha illálláhi wa Muhammadun rasúlulláhi“ („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“). Každý, kdo šahádu pronese, se stává formálně muslimem.
• Modlitba (salát) – čelem k Mekce, ve stanovené časy. Věřící svolává k modlitbě do mešity muezzin.
• Almužna (zakát) – náboženská daň, určená na dobročinné účely.
• Ramadán – v tomto měsíci se musí muslim zdržet jídla, pití a pohlavního styku od svítání do soumraku.
• Pouť do Mekky (hadždž) – každý muslim by ji měl vykonat alespoň jednou za život. V Mekce je obrovská mešita (se 7 minarety). Uprostřed mešity je Ka’ba, krychlová stavba, ve které je zazděn černý kámen, patrně meteorit. Ka’bu muslimové při pouti obcházejí kolem dokola. Nemuslimové nemají přístup ani do Mekky, ani do Medíny.

Další povinnosti a zákazy: muslimové nesmí pít alkohol, nesmí jíst vepřové maso, nezobrazují lidské bytosti.

Arabská expanze

Po smrti Proroka stál v čele arabského státu chalífa, který měl ve svých rukou moc světskou i duchovní. První chalífové zahájili obrovskou územní expanzi. Arabská říše, jedna z největších říší v dějinách, sahala od Pyrenejského poloostrova až k hranicím Číny a Indie.

První chalífové (tzv. pravověrní): Abú Bakr, Umar, Uthmán, Alí. Byli voleni.

Arabská říše se však nakonec rozpadla na řadu menších států, v nichž ovšem všude zakořenil islám. Nejvýznamnějšími arabskými centry (kromě Mekky a Medíny) byly Damašek, Bagdád, Káhira a Córdoba.

Sunnité a ší’ité

Již v 7. století se muslimové rozdělili na sunnity a ší’ity. Jejich spor byl zpočátku spíše politický, později se však vyskytly i odlišnosti ve věrouce.

• Ší’ité – název je odvozen od Ší’at Alí („Strana Alího“). Ší’ité tvrdili, že jen přímí potomci Mohameda se mohou stát chalífy. Mohamed neměl syny. Měl však přímé potomky, protože Alí (4. chalífa) si vzal Mohamedovu dceru Fatimu, se kterou měl syny. Synové Alího se jmenovali Hasan a Husajn. Hasan se však chalífátu vzdal a Husajn byl i se svými syny zabit v bitvě u Kerbely (v dnešním Iráku). Ší’ité dnes tvoří asi 10% muslimů. Převažují v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a Bahrajnu.
• Sunnité – tvoří asi 90% všech muslimů. Kromě Koránu uznávají i tradici, sunnu.

Arabská vzdělanost

V raném středověku byly arabské země na mnohem vyšší kulturní úrovni než západní a střední Evropa. Arabové z velké části převzali antickou vzdělanost. Mnohá významná díla antiky se zachovala pouze v arabských překladech a teprve od Arabů se dostala do Evropy. Muslimové byli také daleko tolerantnější než křesťané.

Tak například Egypt a Sýrii dobyli Arabové tak snadno mj. proto, že Byzanc, která tyto země ovládala, považovala zdejší křesťanské obyvatelstvo za heretiky, a pronásledovala je.

Arabština je světový jazyk. Je úředním jazykem ve 24 státech světa, základy arabštiny se pak učí prakticky všichni muslimové. I v češtině máme hodně slov arabského původu (např. chemie, alkohol). Arabské názvy nese také mnoho hvězd (např. Aldebaran, Alkor, Mizar, Altair). Islám přijaly i další, nearabské národy, a šířily ho dál. Např. Peršané, Turci, Mongolové (islám přijala jen část Mongolů).

Kyjevská Rus

Termín „Rusko“ či „Rus“ označuje v 8.-9. století území ve východní Evropě, kde žili východní Slované, Rusové. Teprve mnohem později se původně jednotný národ, Rusové, rozdělil na Rusy (Velkorusy), Ukrajince (Malorusy) a Bělorusy.

Sousedy Rusů tehdy byly ugrofinské kmeny v Povolží, baltské kmeny u Baltského moře, na jihu pak Byzanc a Chazaři. Chazarská říše (Chazarský kaganát) existovala přibližně v letech 650-1000. V době svého největšího rozkvětu ovládali Chazaři veliké území od dolního Dněpru a Krymu až ke Kaspickému moři (rozloha říše byla přibližně 2 miliony km²). Chazaři byli turkického původu. V čele říše stál kagan (král). V 8. století konvertovali Chazaři k judaismu, který se stal státním náboženstvím. Byli jediným nehebrejským etnikem, které přijalo hromadně judaismus. Chazaři nakonec podlehli tlaku Byzance, turkických kmenů a především Kyjevské Rusi.

Ruským územím procházely významné obchodní trasy, které vedly ze Skandinávie podél velkých řek na jih:

1. Jedna důležitá trasa vedla po Volze, a spojovala Skandinávii s říší Chazarů.
2. Druhá, důležitější trasa, vedla po Dněpru, a spojovala Skandinávii s Byzantskou říší („iz Varjag v Greki“).

Obchodní centra podél Dněpru ovládali v 9. století Varjagové (= švédští Vikingové). V některých místech založili tito Varjagové první státy (doklad: jména prvních vládců jsou germánská!). Jelikož ale Slovanů bylo v okolí mnohem více než Varjagů, slovanský živel postupně převládl. Slované říkali Varjagům „Rusové“, tento název pak přešel na slovanské etnikum.

Čili obdobná situace jako u Bulharů, kde Bulhaři byli původně turkického původu, ovládli slovanské obyvatelstvo, ale nakonec se v tomto obyvatelstvu rozplynuli – viz níže.

862 – Varjag Rurik založil první stát na území Rusi, Novgorod (Novgorodské knížectví). Založil také dynastii Rurikovců, která vládla v Rusku až do roku 1598.

Novgorod (též Velký Novgorod) leží v západním Rusku, 160 kilometrů jihovýchodně od Petrohradu. Neplést s Nižním Novgorodem! Dnes v něm žije přes 200000 obyvatel.

860 (866) – další významné knížectví vzniklo v Kyjevě.

Kyjev založili rovněž Varjagové. Jmenovali se Askold a Dir, a původně to byli členové Rurikovy družiny.

882 – novgorodský kníže Oleg dobyl Kyjev a spojil obě knížectví. Vzniká Kyjevská Rus. Kyjevská proto, jelikož Oleg přenesl své sídlo do Kyjeva.

Oleg byl Rurikův příbuzný a nástupce. Rurik vládnul v letech 862-879, Oleg 879-912. Oleg porazil v bitvě před Kyjevem vojsko Askolda a Dira. Askold a Dir byli zabiti. Po Olegovi vládnul jeho syn Igor (912-945).

988 – kníže Vladimír I. (Vladimír Svjatoslavič, svatý Vladimír, 980-1015) přijalkřesťanství, a to z Byzance. Vzal si totiž za manželku byzantskou princeznu, a aby si ji mohl vzít, musel přijmout pravoslavné křesťanství. Poté začal Vladimír šířit v Rusku křesťanství a naopak ničil obrazy a sochy pohanských bohů. Později byl prohlášen za svatého. Kyjevská Rus byla samostatným státem, ale uznávala svoji církevní podřízenost Byzanci.

Vladimírova manželka Anna Porfyrogennéta („Zrozená z purpuru“) byla dcerou byzantského císaře Romana II. (císařem 959-963). Její dva bratři, Basileos II. Bulharobijce (vládnul 976-1025) a Konstantin VIII. (1025-1028) byli rovněž byzantskými císaři.

Jaroslav Moudrý (1019-1054) – syn Vladimíra I. Za něj nastal největší rozkvět Kyjevské Rusi. Vydal nejstarší ruský zákoník. Jmenoval se Ruská pravda. Byl to v podstatě soupis slovanského zvykového práva, spojený s byzantskými právními předpisy. Jaroslavovi se také podařilo odrazit nápor Pečeněhů.

Jaroslav vydal rovněž nástupnický řád. Podle něj měl vládnout vždy nejstarší syn s titulem velkoknížete, zatímco ostatní synové měli dostat svoje úděly. Tento systém se ovšem neosvědčil.

Pečeněhové byli turkičtí kočovníci původem ze Střední Asie. Bojovali s Chazary a podařilo se jim porazit Maďary, které přiměli odtáhnout do Panonie, kde později založili Uherský stát. Poté Pečeněhové kočovali kolem dolních toků Volhy, Dněpru a Donu. Ohrožovali i Kyjevskou Rus. Jaroslav Moudrý je nakonec porazil.

Další turkický kmen, Kumáni (Polovci) ovládnul v 11. až 13. století obrovské území od jižní Sibiře až po Uhry. Jejich říše však byla ve 13. stoleté zlikvidována Mongoly. Část Kumánů se ve 13. století usadila v Uhrách. Bojovali i ve vojsku uherského krále Bély IV. (mj. vyplenili v jeho službách Moravu!) a na straně Rudolfa Habsburského proti Přemyslu Otakarovi II. na Moravském poli. Postupně splynuli s uherským obyvatelstvem.

Sňatková politika Jaroslava Moudrého: syna Vselovoda oženil s byzantskou princeznou, sestru Dobroněgu provdal za polského krále Kazimíra I. Obnovitele, dceru Annu za francouzského krále Jindřicha I., dceru Anastázii za uherského krále Ondřeje I., dceru Alžbětu za norského krále Haralda III.

Ve 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na řadu menších knížectví. Rozdrobenost nakonec způsobí, že ve 13. století Tataři ovládnou Rusko. Rusko bude pod nadvládou Tatarů přes 250 let (1223 – 1480).

Kultura Kyjevské Rusi

Kultura Kyjevské Rusi byla silně ovlivněna Byzancí, jelikož z Byzance bylo přijato křesťanství. Církevním jazykem se stala staroslověnština. Ta se psala cyrilicí, ze které později vznikla azbuka.

Autorem cyrilice nebyl Cyril (Konstantin)! Ten vytvořil v 60. letech 9. století hlaholici. Cyrilice však vznikla až koncem 9. století v Bulharsku. Azbuka je v podstatě mírně upravená cyrilice. Staroslověnštině se též říká církevní slovanština. Byl to první spisovný slovanský jazyk vůbec. Dodnes se používá (s určitými úpravami) v pravoslavné liturgii.

Nestorův letopis (Povesť vremennych let) – nejvýznamnější ruská literární památka z počátku 12. století. Autorem byl mnich Nestor. Je to v podstatě kronika, ve které jsou vylíčeny ruské dějiny od Rurika až po Nestorovu současnost.

byliny – hrdinské lidové básně. Zpočátku byly tradovány ústně, teprve později byly zapsány.

Slovo o pluku Igorově – nejslavnější ruská epická báseň, líčící neúspěšnou výpravu novgorodského knížete Igora proti Polovcům.

Byzantský vliv byl dále silně patrný i v architektuře. Vzorem pro ruské chrámy se stal chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Konstantinopoli.

Bulharsko

Bulhaři byli původně turkotatarští kočovníci, kteří žili na sever od Černého moře.

kolem 680 – Bulhaři překročili Dunaj a přišli na území dnešního Bulharska. Vedl je chán Asparuch. Bulhaři tvořili nejdříve vládnoucí vrstvu, ale postupně splynuli s místním slovanským obyvatelstvem. Slovanský živel převážil a název Bulhaři přešel na toto slovanské etnikum. To se odrazilo i v titulatuře vládce – původně se používal turkický výraz chán, později se panovník nazýval car (tj. císař).

864 (865) – chán Boris I. přijal křesťanství z Byzance (ve stejnou dobu jako Velká Morava!). V Bulharsku našli útočiště žáci Metoděje, které Svatopluk po Metodějově smrti (885) vyhnal z Velké Moravy. Koncem 9. století pak zřejmě tito žáci vytvořili v Bulharsku cyrilici.

kolem 900 – největší územní rozmach Bulharska za cara Simeona I. Velikého (893-927). Říše sahala až k Jaderskému moři. Simeon I. byl první bulharský panovník, který přijal titul car.

Bulharsko bylo v letech 1018-1186 obsazeno Byzancí a bylo pouhou byzantskou provincií. V roce 1186 se Bulhaři vymanili z byzantské nadvlády a obnovili nezávislost. Roku 1396 však bylo Bulharsko obsazeno osmanskými Turky. Od Turecka se Bulharsko fakticky odtrhlo až v 19. století, definitivní nezávislost pak získalo Bulharsko teprve roku 1908 (předtím mělo formálně autonomii v rámci Turecka).

Počátky Polska

Polsko vzniklo později než Český stát, avšak ihned bylo o dost významnější. Na území Polska tehdy žila celá řada různých slovanských kmenů, například Polané (odtud název země), Vislané a další.

Kníže Měšek I. (963-992) – první historicky doložený polský kníže. Pocházel z rodu Piastovců.

Piast je historicky nedoložená legendární postava, něco jako u nás Přemysl Oráč, podle nějž se údajně jmenují Přemyslovci. Piast byl prý rovněž oráčem (!), a to v hnězdenském podhradí. Piastovci vládli v Polsku až do roku 1370.

Jádro Polska tehdy leželo ve Velkopolsku (středozápad dnešního Polska), kde leželo tehdejší hlavní město, Hnězdno (polsky Gniezno). Později (roku 1038) se hlavním městem Polska stal Krakov.

Hnězdno má dnes asi 70000 obyvatel, Krakov 750000 obyvatel. Krakov leží v Malopolsku, na řece Visle. Varšava, hlavní město Mazovska, se stala hlavním městem Polska až v roce 1596.

Měšek I. si vzal za manželku Doubravku (též Dobravka, Dobrava), dceru českého knížete Boleslava I. Při příležitosti tohoto sňatku (965) přijal Měšek I. křest. Polsko se nakonec nestalo, na rozdíl od českých zemí, součástí Svaté říše římské.

Doubravka Přemyslovna byla první ženou Měška I. Zemřela již v roce 977. Měšek I. s ní měl syna Boleslava I. Chrabrého. Druhou ženou Měška I. byla Oda z Haldenslebenu, se kterou měl Měšek několik synů. Po Měškově smrti musel Boleslav I. Chrabrý prosadit svoje nároky proti těmto Měškovým synům z druhého manželství.

Boleslav I. Chrabrý (992-1025)

– syn Měška I. a Doubravky. Za jeho vlády byl největší rozmach raného Polska. Boleslav Chrabrý byl velký válečník, bojoval velmi úspěšně proti Čechům i proti Říši. Okupoval dočasně Čechy (1003-1004) i Moravu (od roku 1003, asi do roku 1019, datum nejisté – každopádně Moravu Poláci okupovali mnohem déle než Čechy).

Boleslav Chrabrý také přijal na svém území svatého Vojtěcha a po jeho smrti (997) vykoupil jeho tělo (prý je vyvážil zlatem!) od pohanských Prusů a nechal ho pohřbít v Hnězdně.

1000 – v Hnězdně bylo nad hrobem svatého Vojtěcha zřízeno první polské arcibiskupství.

Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal roku 1000 Radim, nevlastní bratr svatého Vojtěcha. Vojtěch i Radim měli společného otce, Slavníka (zakladatel rodu Slavníkovců). Vojtěch byl ovšem legitimním synem Slavníka a jeho ženy Střezislavy, zatímco Radim byl Slavníkův syn nemanželský.

Boleslav I. Chrabrý byl prvním polským králem. Královský titul (pouze pro svoji osobu) získal na sklonku svého života, v roce 1025.

Králem se Boleslav Chrabrý nechal korunovat se souhlasem papeže, ale proti vůli tehdejšího římského císaře Konráda II.

Po smrti Boleslava Chrabrého nastal úpadek a Polsko se rozdrobilo na mnoho menších knížectví.

Jeden z polských knížat pozval do země (proti pohanským Prusům) roku 1226 Řád německých rytířů. Němečtí rytíři však vytvořili v Pobaltí samostatný stát a rozšířili svoje území i na úkor Polska. Moc řádu byla vážně otřesena těžkou porážkou od vojska polsko-litevské unie v bitvě u Grunwaldu (1410, jedna z největších bitev středověku).

Polsko bylo také zle zpustošeno tatarskými nájezdy. Krakov byl roku 1241 Tatary téměř úplně zničen.

Počátky Uherska

Maďaři – byli to kočovníci ugrofinského původu, kteří původně žili ve středním Povolží (kolem Kamy a střední Volhy).

Ve středním Povolží dodnes žijí ugrofinské národy, například Marijci a Mordvinci. Maďaři měli původně mongoloidní rysy, avšak později se smísili s evropskými etniky a europoidní rysy u nich převážily. Dnes jsou Maďaři geneticky z 87 % Evropané. Obdobně dopadl další ugrofinský národ, Finové. Finové jsou dnes Evropany dokonce z 90% (Wikipedia). Laponci jsou už ale Evropané pouze z 50% a u ugrofinských národů, žijících na severovýchodě Ruska a na Sibiři převažují mongoloidní rysy. Jazyková rodina se nazývá uralské jazyky. Ty se dělí na dvě hlavní větve, ugrofinské jazyky a samojedské jazyky. Maďaři jsou tedy běloši, ale nejsou to (jazykově) Indoevropané.

V češtině se odlišují slova Maďar (etnikum), Uhersko (samostatný stát, respektive součást Rakouska, do roku 1918) a Maďarsko (stát po roce 1918). Maďarština však tato slova neodlišuje! Slovo Magyarország označuje současné Maďarsko i historické Uhersko.

kolem 900 – Maďaři vpadli do střední Evropy. Vyvrátili Velkou Moravu a ohrožovali velkou část Evropy. Ohrožena byla především Východofranská říše, ale Maďaři podnikali nájezdy až do Francie, severního Španělska, do Itálie a na Balkán! Náčelník Maďarů, který přivedl Maďary na území dnešního Maďarska (Panonie) se jmenoval Arpád. Podle něj se pak první vládnoucí dynastie v Uhrách nazývala Arpádovci (vládli v Uhrách až do roku 1301).

955 – bitva na Lechu (u Augsburku, v Bavorsku). Ota I. (s pomocí Boleslava I.) rozdrtil maďarské vojsko. Konec maďarských nájezdů. Maďaři se usadili v Panonii a vytvořili vlastní stát. V Panonii bylo původně slovanské obyvatelstvo. Maďaři vytvořili vládnoucí vrstvu a Slované byli postupně maďarizováni.

Maďarština ovšem rovněž absorbovala řadu slovanských slov, například kovács (slovensky kováč, česky kovář), molnár (mlynář), takács (slovensky takáč, česky tkadlec).

Gejza (972-997)

– pravnuk Arpáda. Už to není náčelník, ale regulérní panovník (kníže). Gejza přijal křesťanství. Gejza pozval do Uher svatého Vojtěcha, který pokřtil (roku 994) jeho syna Štěpána.

Štěpán I.

 (svatý Štěpán, maďarsky István, 997-1038)

– syn Gejzy. Dovršil sjednocení země (Gejza ještě neovládal celé Uhry). Součástí Uher se mj. stalo (až do roku 1918) i území dnešního Slovenska. Nejvýznamnější vládce raného Uherska.

1000 – Štěpán se nechal korunovat králem. Královský titul mu udělil papež, s korunovací souhlasil i římský císař Ota III. Uhry se tímto stávají rovnou dědičným královstvím. Koruna uherských králů se od té doby nazývá svatoštěpánská (Štěpán byl po své smrti, roku 1083, prohlášen za svatého). Zároveň bylo ve městě Ostřihom (maďarsky Esztergom) zřízeno první uherské arcibiskupství (založeno rovněž roku 1000).

Území Uher rostlo i později. Ve 12. století se součástí Uher stalo Chorvatsko. Ve 13. století byly Uhry vypleněny Tatary. Po bitvě u Moháče (1526) byly Uhry rozděleny na 3 části a ztratily nezávislost. Nezávislost Uher byla prakticky obnovena až v roce 1867 (rakousko-uherské vyrovnání).

Chorvatsko bylo s Uhrami spojeno v roce 1102 personální unií. Chorvatsko pak bylo součástí Uher až do roku 1918. Poté bylo součástí Jugoslávie, jen za druhé světové války získalo dočasně nezávislost. Fašistické Chorvatsko bylo spojencem Německa. Nezávislost Chorvatsko získalo znovu definitivně až v roce 1991. Chorvatsko má tedy hodně podobné osudy se Slovenskem.

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 10.díl – Evropa v raném středověku II. – Vznik Francie, Neměcka, Vikingové. Po tomto díle následuje – České Země v Raném Středověku I. (do roku 935) – Sámova říše